František Koubek:

Ze vzpomínky pamětníka na těžbu na Kladské

Pan Ladislav STAUNER byl mechanikem důlních strojů, když původně byl jejich montérem v plzeňské Škodovce. Na Mariánskolázeňsko se dostal poprvé brzy po válce jako voják. Nastoupil v hamrnických kasárnách a jeho dojmy patřily především výcvikovému prostoru kolem Pramenů (Sangerberg), kam vojáci jezdili na výcvik. Nejvíce mu utkvěly ve vzpomínce kvanta prázdných lahví, které byly uskladněny pod přístřešky v lázních Sangerberg pro tamní stáčírnu. Vojáci do nich s oblibou stříleli z automatů.

Pan STAUNER pamatoval i kostel v Litrbaších, který byl až po věž nepěchován senem. Domníval se, že to bylo dílo lesáků, ale mohlo jít také o zásoby sena pro vojenské slamníky. Jeho celkový úsudek o tomto prostoru vyzněl, že to musel být bohatý kraj! Proč tak soudil ? Na řadě míst dosud stály honosné dvory a statky.

Po druhé sem zavítal pan STAUNER, když ho vyslala Škodovka na žádost Jáchymovských dolů do Zadního Chodova, aby tu pomohl při výstavbě důlního zařízení. Záhy se stal zaměstnancem zdejších Uranových dolů a příčinou bylo dobré finanční hodnocení.

Tehdy bylo celé vedení dolů pod správou Rusů, domácí byli snad jen horníci. Zatímco by domácímu dělníkovi za nějaký malér hrozil kriminál, u Rusů procházelo chybné rozhodnutí bez povšimnutí. Arogance Rusů a jejich odborná neschopnost byla mimořádná. Když později Rusové postupně odcházeli, tak asi rovnou "na Sibiř". Proč ?

To bylo tak. Pan STAUNER se rozhodl navštívit jednoho svého bývalého spolupracovníka, když jel na zájezd do Leningradu. Domníval se, že to nebude žádný problém. Zatímco Rusové bydleli v Mariánských Lázních v nejlepších domech, s prvotřídním komfortem, v Leningradě našel hledaného spolupracovníka v jakémsi hromadném bytovém "kutlochu". Jeho známý napřed předstíral, že se neznají, dělal, že neví o koho jde, ale nakonec mu naznačil, že nemá zájem o setkání s ním. Ani zde v bytě ani v hotelu, kde byl pan STAUNER ubytován a kam ruského spolupracovníka pozval.

Celý případ návštěvy z Československa neunikl ovšem sousedům. A tak – aby to nevypadalo blbě – byla nakonec schůzka přece jen realizována, ale v jiném hotelu. Oběma bylo jasné, že jim přidělený pokoj je odposloucháván a tak spolu "mluvili" jen rukama.

Uranová šachta na Kladské končila někdy v roce 1960. Pan STAUNER tam byl odpovědný za likvidaci těžních věží, čerpadel atd. Šachta měla dvě jámy a byla tam instalováno lehké těžní zařízení. Měla jen dvě patra. Je zajímavé, že bylo předem rozhodnuto, že se tu hlouběji kutat nebude. A to bez ohledu na mocnost a kvalitu zdejšího ložiska rudy !!!

Toto pan STAUNER věděl z porad, jelikož byl odpovědný za objednávky a přípravu zařízení v případě rozšiřování těžby. Vzpomíná si i na aféru s Křížovým pramenem, který v té době přestal vyvěrat. Naprosto odmítá souvislost těžby a vývěru Křížového pramene, protože šachta byla na druhé straně rozvodí a nemohla ovlivňovat vývěr. Je však možné, že důvodem limitace těžby byla skutečně obava, aby se další těžbou ve větších hloubkách neohrozily mariánskolázeňské prameny. Roli hrál i strach před devastací plynných vývěrů.

Šachta na Lazech byla víceméně průzkumnou jamou (kutačky).

Nejvíce šachet v tomto kraji bylo kolem Horního Slavkova. Dle názoru pana STAUNERA byl Zadní Chodov téměř světovou raritou, co se týká bohatství ložiska uranové rudy. Jinak to prý s uranem nebyla žádná sláva. Jak rychle šachty vznikaly, tak rychle končily. Jako klamné se ukázalo i otvírání dolů na podkladě silné radioaktivity vytékajících vod ….