Podle staré pověsti pobýval před tisícem let v dosud málo zalidněném kraji kolem Teplé nikdo menší než svatý Vojtěch, druhý pražský biskup, když vracel domů z Říma. Zastavil se tu na nějaký čas. Bylo to v blízkosti malé studánky a na místě obce, která vznikla až mnohem později a byla nazvána "Svatý Vojtěch" (něm. Skt.Adalbert). Nějaký čas tu žil a živil se jako poustevník. Podnikal cesty po okolí, aby dosud pohanské obyvatelstvo přesvědčil o správnosti křesťanské víry. Až po několika staletích tu byl postaven k jeho poctě kostel, poblíž kterého vyvěral léčivý pramen. Ten pramen svatý Vojtěch používal a ještě roku 1945 byl nazýván německým obyvatelstvem jako "Wojtěch-Brunnen" (Vojtěšský pramen), třebaže vesnice měla už německý název Skt.Adalbert.

Po Vojtěchovy mučednické smrti (+23.dubna 997) stával u tohoto pramene kříž, později dokonce stříbrná soška sv. Vojtěcha., a nakonec na samotě poutní kostel sv.Vojtěcha. Také v nové době sem mířila každoročně procesí zbožných poutníků z okolí; poslední v letech 1946-1947 za vedení pana převora H.J.Tyla z kláštera. V padesátých letech zanikla ves, farní kostel i Vojtěchův pramen.

K pověsti dodejme, že sousední obec Bezvěrov takto pojmenoval zřejmě sám sv.Vojtěch, když tu nalezl pouze pohany "bez viery". Tisíciletí přetrvává tradice pobytu pražského biskupa - svatého Vojtěcha - na Tepelsku.

Pramen:

KLEMENT Franz: "Der politische Bezirk Tepl", II. rozšířené vydání (I.vydání 1878), Hermann Holub, Tachau, 1882, S. 184 - 185

ŠVANDRLÍK Richard: "Legenda o Svatém Vojtěchovi (Z výprav na Svatovojtěšsko)" - HAMELIKA č.14/1974 z 31.října 1974, S. 201-07

ŠVANDRLÍK Richard: "Rebelové z Bezvěrova (2. výprava na Svatovojtěšsko)" - HAMELIKA č.15/1974 z 9.listopadu 1974, S. 216-222

ŠVANDRLÍK Richard: "Směr Beranovka-Pěkovice (3. a poslední výprava na Svatovojtěšsko)" - HAMELIKA č.17/1974 z 6. prosince 1974, S. 246-250

ŠVANDRLÍK Richard: "Z Urbanových pověstí před sto lety" - HAMELIKA č. 7/1998 z 10.srpna 1998, S.28

32. Pověsti o Hroznatovi a založení kláštera Teplá

Celý Hroznatův život je naplněn pověstmi o zázracích v jeho životě. Vyprávělo se o něm mnoho v rodinách na Tepelsku. Prý přišel na svět jako mrtvé dítě a jeho matka uprosila Pannu Marii, aby dala synovi život, že jí ho za to obětuje. To se stalo a její slib byl splněn. Znovu přišel malý Hroznata do nebezpečí, když se chůvě dítě vysmeklo, spadlo pod kola jedoucího vozu a přežilo přejetí. Na jedné velké polské řece spadl mladý Hroznata do řeky a dlouho zůstal pod vodou, takže bylo jisté, že je mrtev. Ale byl zázrakem zachráněn a vyprávěl, že ho pod vodou neznámá paní neobyčejné krásy vzala za ruku a vyvedla z vod. - Proto se Hroznata rozhodl sám, že zasvětí svůj život Panně Marii a jako bohatý vladyka založil klášter Teplou. Daroval klášteru své majetky a sám vstoupil jako služebník P.Marie do kláštera a stal se vojenským správcem kláštera. .

Vyprávěla se i jiná pověst, podle níž se Hroznata jako poutník poblíž Žandova zhroutil vyčerpáním a když přišli vesničané, naložili ho na povoz a na jeho prosbu nechali voli volně jít s tím, že až se voli zastaví, založí na tom místě Hroznata klášter. To se stalo nedaleko staré Teplé.

Nakonec je tu pověst o Hroznatově smrti. Hroznata objížděl klášterní statky, které chránil proti loupežím. Vyjel také na Hroznětínsko, které bylo původně jeho majetkem a které daroval klášteru. Ale jeden loupeživý rytíř z Chebska, který byl nepřítelem Hroznaty, ho přepadl a s několika rytíři ho odvlekl ho na hrad Starý Kynšperk na Chebsku. Tam byl vhozen i se svým druhem do hladomorny a od tepelských mnichů bylo vymáháno výkupné. Hroznata bratrům vzkazoval, aby nic neplatili. Zato ho loupeživý rytíř umučil k smrti. S Hroznatou v hladomorně byl jeho druh, který připravoval jejich útěk. Náhle prý osvítilo jasné světlo hladomornu a v něm se zjevil Hroznata v zářivě bílém oblečení. Rozletěla se pouta, kterými byli připoutáni a otevřely se samy dveře hladomorny. Jeho druh utekl a v klášteře Teplá oznámil, co se stalo. Klášterní bratři pak vykoupili tělo mrtvého Hroznaty, dali odvézt do Teplé a uložili je do sarkofágu a ten postavili u oltáře klášterního kostela.

Kynšperský rytíř prý upadl do trudnomyslnosti, přestal s přepadáváním, ale ani potom nenalezl žádné radosti v životě a nakonec kamsi zmizel a nikdo víc o něm neslyšel. - Hroznata byl po smrti uctíván jako svatý a jeden čas byl dokonce uváděn jako patron země české

Prameny:

RUSS Josef: "Hroznata und die Gründung des Klosters Tepl" in "Der Tepler Bezirk und seine Umgebung" Ein Heimatbuch für Schule und Haus - Deutscher Lehrerverein im Petschauer Gerichtsbezirke, Gschihay Marienbad 1936, S. 95

TYL Heřman Josef: "Klášter Teplá" - Grafika Plzeň 1947

ŠVANDRLÍK Richard: "Hroznata,český vladyka - 750.výročí" - Vlastivědný kroužek Klubu zdravotníků Mariánské Lázně 1973

Obrázek: Elias Dollhopf: "Hroznata zakladatel" - olejomalba klášterTeplá

33. Hroznatova mísa

Když založil český vladyka Hroznata premonstrátský klášter nedaleko svého hradu Teplé, přivedl sem několik mnichů ze Strahova (1193). Budování kláštera začalo stavbou kostela. Hroznata sám jako první vynesl několik košů kamení do základů kostela.

Podle pověsti dvakrát do roka naplnil Hroznata mísu mincemi, a postavil ji přes noc s hořící lampou na okno kláštera, aby si každý z poddaných z mísy vzal tolik, kolik mu byl klášter za práci dlužen. Nikdo prý si nevzal více. Zbylé peníze rozdal ráno mezi chudé. Verze z roku 2002 uvádí, že mísu plnil prý každý večer, aby si tu lidé brali mzdu. To je historicky velmi nepravděpodobné.

Pramen:

KOVÁČIK Ján: "Na Hroznatově míse" Sborník řeholní kanonie premonstrátského řádu v Teplé č.2/2002

34. Strážný duch kláštera Teplá

Odjakživa se věřilo na Tepelsku, že klášter chrání strážný duch neboli anděl strážný. Takovou ochranu poznal klášter především za husitských válek, kdy se blížilo Žižkovo vojsko po té, co dobylo Žlutice. Husité se rozhodli, že odtud vyrazí na klášter Teplou a vypálí ho i s městem Teplá. Byli rozvášněni a vyrazili rychlým pochodem ze Žlutic. Když procházeli lesy nedaleko Toužimi, přepadla je náhle tak hustá mlha, že se z ní nedokázalo vymanit. Co dál? Vojevůdce Žižka pronesl děsivou přísahu, že celý klášter Teplou podpálí a srovná se zemí, když se nějak zachrání. Sotva to vyslovil, objevil se před husity zachránce. Stráže přivlekly před Žižku drobného, nepatrného muže, kterého objevili v houštinách. Muž prohlásil, že Žižku s vojskem rychle a jistě vyvede z lesa a dovede rovnou před bránu kláštera. Přesto byl muž spoután, aby neuprchl a zařazen do čela husitského průvodu. Přitom byl varován, jakmile by chtěl Žižku zradit, že bude okamžitě proboden. Vojsko se dalo do pohybu, ale po hodinách namáhavého pochodu a prodírání se zarostlými lesy se dostávalo naopak stále hlouběji do lesů a do bažin. Žižka viděl, že byl oklamán a rozkázal muže ihned probodnout. Žoldnéř napřáhl kopí, aby falešného zachránce-zrádce probodl, ale kopí prolétlo do prázdna. Neznámo jak, cizí průvodce zmizel. Jen provazy, jimiž byl svázán, ležely před Žižkou na zemi.

Pramen:

HANS Erich "Der Schutzgeist des Stiftes Tepl" - "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker", Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 791

35. Klášter v osadě Kladruby

Nejde o známý benediktínský klášter Kladruby u Stříbra, ale o stejnojmennou malou vesničku Kladruby nedaleko města Teplé. Stará pověst na Tepelsku vypráví, že ještě dříve než byl založen premonstrátský klášter, býval na místě této vesničky Kladruby (německy Kladerlas) nevelký starověký klášter. Bylo to první zdejší sídlo mnichů-poustevníků. Tento klášter se však Pánu Bohu nezamlouval a mniši místo opustili. Také se vypráví, že Bůh se zjevil ve snu zdejšímu pánu Hroznatovi a přikázal mu, aby postavil klášter na jiném místě. To se i stalo.

Prameny:

ZERLIK Otto "Klösterei Kladerlas" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 794

ŠVANDRLÍK Richard: "Z Urbanových pověstí před sto lety" in HAMELIKA č. 7/1998 z 10.srpna 1998, S.28

36. Rankovický ringval

Asi 500 kroků jižně od Rankovic se nachází vzácný prastarý kruhový val s ostrovem uprostřed - tzv. ringval. Toto zemní dílo je obehnaného příkopem a průměr kruhu jsme změřili 44 metrů. Také příkop jsme změřili (nahoře 8 metrů, na dně 2 až 3 metry). Kdysi byl příkop zaplněn vodou a chránil obyvatele na ostrůvku. Také rozloha ringvalu je známa: 21 arů 38 m².

Přestože uplynula staletí, je toto lidské dílo, rozrušované časem a drsným klimatem, stále v terénu patrné. Dnes je ovšem příkop velmi mělký. Říkalo se tu "Na zámečku" ("Am Schloßl"). Ringval patříval jednomu sedlákovi, který si z něho udělal menší políčko, když vybudoval široký přejezd přes příkop. V Rankovicích tomuto místu říkali také "Avarský kruh". Udržovala se pověst o tom, že zde kdysi tábořili Avaři. Jiná pověst sem umísťuje středověkou věž s hladomornou, odkud prý krutý feudál ovládal staré Rankovice, ale tvrz tohoto zlosyna na ringvalu byla zničena nepřátelským vojskem a nebyla už nikdy obnovena.

U Rankovic se nacházel ještě jeden ringval, kde měla podle jiné pověsti stát středověká tvrz s hladomornou. Bylo to na vršku, zvaném "Miesbühl". V tvrzi se usadil protestantský rytíř, ale v dobách pěstního práva si zachránil svůj život raději útěkem. Tvrz stejně jako věž s hladomornou se rozpadly a místo prozrazují - jak uvádí KLEMENT ještě v roce 1878 - haldy kamení, což jsou zbytky zdí tvrze. Ale ty jsou rozebírány sedláky pro selská stavení.

Prameny:

KLEMENT Franz: "Der politische Bezirk Tepl", II. rozšířené vydání (I.vydání 1878), Hermann Holub, Tachau, 1882, S. 100-101

ŠVANDRLÍK Richard: "Další ringval v lukách u Rankovic!" HAMELIKA, vlastivědné materiály KaSS Mariánské Lázně, č. 10/1979 z 30.června 1979

ŠVANDRLÍK Richard: "Ringvaly" monotématická HAMELIKA, vlastivědné materiály KaSS Mariánské Lázně, č.9/1998 z 31.října 1998

37. Bohatá porodní bába

Sladovský rybník, dříve zvaný Malzteich, nedaleko dnešního nádraží v Teplé, vstoupil do jedné pověsti. Je to pověst velmi rozšířená. Jednou v půlnoci zaklepal na okno porodní báby v Teplé neznámý člověk, aby šla hned k rodičce. To nebylo nic neobvyklého a porodní bába se vydala s neznámým mužem do tmy. Cizinec prošel městem a zamířil ke hrázi rybníka. Zde vstoupil do vody a pokynul ženě, aby se nebála a šla za ním. Voda před nimi kupodivu ustupovala, až přišli do jakéhosi paláce a v něm v krásné posteli ležela rodička. Porodní bába pomohla na svět statnému chlapečkovi a vrátila se s cizincem na hráz rybníka. Dostala prý takovou odměnu, že se zařadila rázem mezi nejbohatší tepelské občany.

Prameny:

LERCH Franz: "Die Tepler Wasserfrau" in Unsere Heimat - Eine Heimatkunde des Weseritzer Gerichtsbezirkes" Weseritzer Lehrereverein. Brüder Butter, Komotau 1936, S. 308

ARDINI Anton "Die Wasserfrau im Tepler Malzteich " in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 794

38. Pověst o záchranném zvonu

Na věžičce radnice v Teplé býval zvon, na který se v zimě - od listopadu do Velikonoc - vyzvánělo, a to tzv. "Osmou" - mezi 8 a 9 hodinou večerní. Tento zvyk přetrvával až do roku 1914. Vyzvánění sloužilo zbloudilým z okolí za tmy, aby nalezli cestu do města. Stávalo se, že když přicházeli trhovci do Teplé se zbožím zasněženou krajinou přes lesy kolem, lehce ztratili stopu, pokud tam vůbec nějaká byla. Nebylo zvláštností, že přicházeli za tmy a zabloudili. V tom případě byl tepelský zvon jejich jedinou záchranou. Na Tepelsku se večernímu zvonění říkalo "Osmá".

Jednoho podzimního večera projížděl s kočárem jakýsi pán, jménem Tullinger ze Slavkova, v mlze a zabloudil. Kočí sjel z cesty v temném lese na Tepelské vrchovině a zajel do bažiny. Kůň i kočár se potopili a také kočí přišel o život.

Slavkovskému pánu se podařilo vyhrabat se z bažiny a zachránit holý život. Netušil, kde je a kudy by se měl vydat. K smrti unaven tápal v temnotách a připravoval svou duši na poslední chvíli života, když tu náhle zaslechl vzdálené zvonění. Z posledních sil vyrazil po směru zvonění a došel k staré pastýřské chýši, kde přespal a ráno se dostal do Teplé. Z vděčnosti věnoval městu stříbrný zvon a nemalou sumu peněz. Zato měl zvon vyzvánět na podzim a v zimě, za husté mlhy po celou hodinu.

Pramen:

ARDINI Anton "Die Retterglocke" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 791

39. Dvanáct chlapců

Stará pověst vypráví, jak se o jedné štědrovečerní noci vydalo dvanáct hochů ze Zahrádky do kláštera na půlnoční mši. Ležel hluboký sníh, byla jasná měsíčná noc a chlapci museli jít za sebou a prošlapávat cestičku. Cesta vedla přes místo, kterému se odjakživa říkalo "Hühnerfresser". To byla malá lesní louka, na které se zvedala skalka a na ní se prý objevovala bílá paní. Byly různé výklady, proč se tu její neklidný duch objevuje. Hoši šli přes louku a museli překročit malý potůček. Zde ležela prkna mrtvých. Byla to prkna, která původně sloužila k jinému účelu. Na ně byla pokládána těla mrtvých před pohřbem, tedy byly to předchůdci rakví. Na prknech bývalo vyryto jméno mrtvého a data narození a smrti. Děti na tomto místě vždy cítily mrazení a zrychlovaly krok.

Také našim chlapcům nebylo do řeči a přidali do kroku. Jak přecházeli potůček a rázovali si to v jasné měsíční noci, počítali se a zjistili, že jich jde třináct! Jeden z nich je cizí! Kde se přidal a kdo to je? Zjistili, že je to první postava. V tu chvíli spatřili, že muž zanechává jednu stopu koňského kopyta, která byla ve sněhu neomylná. Při tomto objevu chlapci hrůzou nevydali ani hlásku a poslušně pochodovali za cizincem dál. Když vyšli z lesa pod Nezdicemi, přízrak beze stopy zmizel.

Pramen:

TREPPESCH Anton "Der Mann mit dem Pferdefuß" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 794

40. Poklad ve sklepě v Zahrádce

Dvůr čp.7 v Zahrádce míval velké hospodářství a také pivní šenk. Hned vedle světnice býval pivní sklep. Ještě o půlnoci sedělo ve světnici pár sousedů a selka šla do sklepa pro pivo. Musela si vzít louč, elektřina ani petrolej nebyly dosud a svíčky bývaly drahé. Když vešla do sklepa, spatřila v koutě v mihotavém světle louče prkno, kde se něco třpytilo. Když přišla blíže, spatřila tu hromádku stříbrných mincí. V samé radosti vykřikla: "Poklad ...." , ale v ten okamžik se začaly mince pohybovat, rozkutálely se po sklepě a když selka zavolala lidi, všechno zmizelo. Lidé podezírali selku, že se jí to jen zdálo. Marně selka přísahala. Poklad zmizel.

V roce 1923 majitel stavení čp. 5 Josef Zeidler kopal příkop pro vodovod a v hloubce půl metru narazil na hliněné nádoby, které se však při kopání rozbily. Prohlížel si střepy a mezi nimi spatřil také množství černých mincí. Po vyčištění se ukázalo, že jsou stříbrné a velmi primitivního ražení. Odborníci v nich poznali české groše, ražené kolem roku 1500.

Jihovýchodně Zahrádky leží na potoce Potta rybník, zvaný Zaječí. Zde byla objevena štola, která vedla směrem do polesí Křivců a v ní se dobývalo zlato. Tzv. Studený pramen ve zdejším lese prý vytéká z této prastaré štoly.

Pramen:

TREPPRESCH Anton : "Der Schatz im Keller" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 511

41. Kříž na Špičáku u Popovic

Na čedičovém kopci Špičáku u Popovic býval zdaleka viditelný dřevěný kříž, obnovený naposledy ještě roku 1900. O kříži se vyprávělo:

Nedaleko Špičáku bydlel před mnoha lety uhlíř, často býval týdny nepřítomen, s nikým ze vsi se nekamarádil, ale platil za zámožného, kterému se dobře dařilo. Pro svou plachou, uzavřenou povahu dával však podnět k různým domněnkám, podezřením a výmyslům. Později se dal na pití a když jednoho dne vyhořela jeho dřevěná bouda, bylo v ní nalezeno jen jeho ohořelé tělo.

Až po desítkách let, když se kopalo na místě, kde bouda stávala, bylo tu nalezeno velké množství mincí. - Na památku nešťastného samotáře, který tu uhořel, postavili popovičtí sousedé na Špičáku dřevěný kříž a když ztrouchnivěl, vždy ho znovu obnovili.

Pramen:

"Das Kreuz am Spitzberg bei Pfaffengrün" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 794

42. Pověst o žárlivé selce

Ve stejné době, kdy řádil v kraji loupežník Kraunl se svou čeládkou, žila v Jankovicích velmi zdatná a panovačná selka, že se jí říkalo posměšně "Velitel" nebo "Náčelník" - "Haipt Baiara". Měla však jednu nectnost - byla nesmírně žárlivá. Její žárlivost neměla hranic a ve dvoře, kde žila, vládla neustále nespokojenost a hádky, která nakonec prosákla celou vesnicí. Žádná děvečka v jejich dvoře nevydržela.

Její staří rodiče byli z toho nešťastni a poslali do dvora na pomoc pracovat její mladou sestru, která byla velmi zbožné a hodné děvče. Netrvalo dlouho a selka začala žárlit i na ni. Když se jednoho dne připravovaly odejít na seno, selka tajně vzala s sebou sekeru. S ní pak zezadu svou nic netušící sestřičku zabila. Její čin byl prozrazen, vražedkyně přivlečena k soudci v městě Teplá, odsouzena k smrti a její srdce bylo probodeno kůlem. Od té doby bývala vídána za noci v blízkosti Jankovic bloudící žena, která drží v ruce za vlasy dívčí hlavu.

O Jankovicích se uvádí, že bývávaly sídlem bohatých feudálních pánů Hessů. Jejich hrádek stával v místech dvora čp.24 (existoval název dvora "U Hessů", přestože tu bydlela rodina Saitzů). Na místě dvora čp.6 měli Hessovi velký panský dvůr. Východně ode vsi ve směru k mlýnům Angerlmühle a Schwalbenmühle se říkalo "V oboře" - to měla být obora těchto pánů Hessů. Na poli byly v zemi skryté pařezy, na které se při orání občas narazilo. Potvrzovaly, že tu opravdu kdysi býval panský les. Písemné zprávy však chybí.

Pramen:

URBAN Michael "Die Haipl Baiare va Enkengröin" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 793

43. Svatá studánka

Jakmile lidé slyšeli o Švédech, dostali strach o život. Třicetiletá válka byla krutá. Když došla zpráva, že Švédové plení ve Žluticích, vzali si lidé v Přílezech to nejnutnější a prchali do lesů. V hlubokých lesích u jedné studánky, kde pramenila kyselka, se shromáždili a v hrůze čekali, co bude dál. Jejich kněz šel ovšem s nimi a když lidé hovořili o Švédech, začal kázat a snažil se své osadníky uklidnit a vnést důvěru, aby mysleli na Pána Boha. Požehnal lidem a při Svatém přijímání v lese jim podával hostie - Tělo Páně. Musel přitom překročit studánku a z jeho roztřesené ruky mu vypadla jedna hostie. Lidé se polekali a sledovali, jak hostie pomalu klesá na tmavé dno studánky. Odtud se náhle rozzářilo podivné světlo a od těch dob se jí říkalo "Svatý pramen". - Vyprávěči umísťovali příběh na různá místa mezi Otročín a Žlutice, ale také k Beranovu či ke Dřevohryzům. A tak "Svatých" studánek pak bylo více. Dodnes nevíme přesně, o kterou kyselku jde. Můžete se však vypravit ji hledat, snad ještě málo září.

Pramen:

ZERLIK Otto: "Das geweihte Brünnlein" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 795

44. Výškovická lípa

Tepelská vlastivěda zahrnuje také obec Výškovice, o nichž jsme uvedli pověst v internetové HAMELICE č.3 ("Ruský kříž u Výškovic"). Uprostřed dnes již zaniklé obce roste prastará lípa, která má být stará jako Výškovice, připomínané jako majetek premonstrátského kláštera Teplá již v papežské listině v roce 1273. Pod mocnou lípou se shromažďovali Výškovičtí při různých příležitostech. Až mnohem později, v roce 1775, tu byla postavena vesnická kaple Panny Marie Dobré Rady na náklady sedláků Johanna Wurtingera a Eliáše Zaschkeho, a v roce 1931 hned vedle Goethův pamětní kámen. Lípa byla 35 metrů vysoká a v létě 1945 za hrozné bouře se zlomily dvě hlavní větve lípy - na severní a jižní straně - a vše lítalo v povětří. Jako zázrakem zůstala nepoškozena mariánská kaple stojící téměř pod lípou. Z lípy zbylo zajímavé torzo tvaru kříže, který vytvořily dvě mohutné postranní větve na východě a západě.

Pramen:

HEIDL Johann: "Wischkowitz" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 556

45. Vidžín s dávnou minulostí

Někdejší centrální obec Vidžín (Witschin), původně prý Vojtěšín, existovala prý v době Lučanů a stezka sem vedla z lučanského střediska Žatce. V první polovině 13.století patřil Vidžín královně Konstancii, což byla matka přemyslovského krále Václava I. Zde měl stát hrádek, jakubský kostel a také pivovar. Královna prodala pak obec řádu německých rytířů. Pod farnost Vidžín patřil Branišov, Nežichov, Dobrá Voda, Dřevohryzy, Prachomety a řada dnes již zaniklých vesnic jako Chvalice, Lstěné, Stará Ves, Němčice. K farnosti Vidžín patřil později i poutní kostel sv.Blažeje u Branišova. Toto panství odkoupil poměrně brzy (1233) premonstrátský klášter Teplá. V minulosti při výkopech tu objevovali sedláci často stopy dávného osídlení. Když strhl Franz Turba starou stodolu a stavěl novou, narazil na studnu, která byla velmi hluboká a o jejíž existenci nikdo nevěděl. Měla to být studna dávného hrádku. Terase severně kostela při silnici se říkalo Na zámku ("Am Schloß").

Pramen:

HEIDL Franz: "Witschin" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 794

46. Ohnivý mužík a mlynář

Na říčce Teplá mezi klášterem a Křepkovicemi stojí mohutný Štýrův mlýn ("Stiersmühle"). Správný překlad by byl Býčí mlýn. Starý mlynář se často zdržel v městě Teplá nebo v klášteře a vracel se do mlýna až pozdě v noci. Na cestě před domovem ho doprovázel vždy ohnivý mužík, který mu osvětloval cestu za bezměsíčných nocí. Jednou se mlynář značně zdržel a za klášterem stál pod širým nebem a byla hluboká temná noc bez měsíce a hvězd. Byla taková tma, že nemohl nalézt správnou cestu do mlýna. Přál si, aby se mu objevil jeho ohnivý mužík a osvětlil mu jeho stezku. Sotva přání potichu vyslovil, objevil se tento skřítek a skutečně osvítil mlynářovi stezku. Když byl mlynář u mlýna a již viděl vrata, řekl ohnivému mužíkovi: "Zaplať ti Pámbů za to, žes mi pomohl a nenechal mě ve tmě "ve štychu"! " A k mlynářovu překvapení ohnivý mužík odpověděl: "Tisíceré díky! Na tvoje "Zaplať Pámbů" jsem čekal hrozně moc let. Nyní jsem konečně vykoupen!" - Domluvil, zmizel a už se mlynářovi ani nikomu jinému nikdy neukázal.

Pramen:

LERCH Franz: "Der feurige Mann" in Unsere Heimat - Eine Heimatkunde des Weseritzer Gerichtsbezirkes" Weseritzer Lehrereverein. Brüder Butter, Komotau 1936, S. 308

47. Rostoucí ryba

Matička byla na návštěvě u příbuzných v Kosmové a vracela se domů do Sedla. Na zpáteční cestě spatřila u rybníka Hodov, ležet rybu. Bezmyšlenkovitě rybu vzala, zabalila do velké zástěry, její dva cípy zavázala a vzala do levé ruky. Zanedlouho se jí zdála ryba nějak větší a těžší. Zprvu si toho nevšímala, ale cítila pořád zřetelněji, že ryba nějak roste. Rozbalila zástěru a s hrůzou vidí, že kapr, neboť to byla ona ryba, velmi vyrostl a dokonce koulí očima. Vykřikla, kapra zahodila a prchala z místa tak rychle, jak mohla. Teprve, když spatřila první lidi ve vsi, se uklidnila.

Pramen:

ZERLIK Otto "Der wachsende Fisch" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 794

48. Tanec čarodějnic

U křižovatky polní cesty z Krásného Údolí (Schönthal) do Přílezů (Pröles) a křížící se s polní cestou z Odolenovic (Döllnitz) do Utviny (Uittwa) se prý slétávaly v určité dny čarodějnice, které zde tancovaly a sdělovaly si přitom důležité novinky. 0 Všech svatých zde mohli spatřovat kolemjdoucí osoby lidi, kteří v příštím roce zemřou. Nedaleko odtud, poblíž ovčína severně od Útviny, leží v lesíku Šibeniční vrch (656 m n.m.). Není vyloučeno, že čarodějnické srazy souvisely s tímto vrchem.

Také v Raušenbachu (dnes Sítiny) se vyprávělo o tom, že na svatou Walburgu, 30. dubna, se létají čarodějnice po okolí a kámen, na kterém odpočívaly, nazývali lidé "Trudelstein".

Pramen:

SCHMIEDL Anton: "Der Hexentanz" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 794

49. Rytíř, který se propadl do země

Za časů, kdy Švédové řadili v kraji, na silnici z Krásného Údolí (Schönthal) do Odolenovic (Döllnitz), kde křižuje silnici Luční potok, se měl propadnout do země cizí rytíř. Propadl se i s brněním a se svým koněm. V té době tu ještě nebyla silnice, ale jen pěšina do Odolenovic, kterým se říkalo také "Dolnice". Na tomto místě bývával přes potok mostek z velkých kamenných plátů.

Na louce zvané "Backen Stegwiese" bývala jakási zemní houpačka. Tato houpačka byla pro děti zvláštním potěšením, neboť při vstupu na toto místo se vždy začala rozhoupávat země. Snad tato pohyblivá půda souvisela i se zmizením rytíře. Za teplých letních nocí tu bylo vše tajuplné, protože se také světlušky ve stovkách rojily právě na tomto záhadném místě.

Podle ústního podání žil kdysi na své malé tvrzi rytíř z Odolenovic jako leník mocného vladyky Jiříka z Milevska, který byl majitelem hradu Toužim. Vladyka Jiřík daroval svůj hrad a zdejší vesnice a pozemky jím založenému premonstrátskému klášteru v poměrně vzdáleném Milevsku (1187). Premonstráti tu založili probošství Toužim a měli ho tu až do roku 1437, kdy bylo zastaveno císařem Zikmundem. Odolenovice patřily od té doby pod panství Toužim, které měnilo majitele.

Do roku 1945 zůstávaly v Odolenovicích české pomístní názvy jako Loučka (Lautschka), Louka (Lougirla), Vosina (Woschina) a Řešina (Resina).

Pramen:

SCHMIEDL Anton: "Der versunkene Ritter" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 794

50. Turecký dvůr v Útvině

V Útvině stával krásný mohutný dvůr, ve kterém vládla jedna hezká, statná selka. Když jednou přišli Turci do Útviny, jeden z nich se měl k selce zachovat násilně a hříšně. Když se celá věc prozradila, byl za tu Turek potrestán. Jeho hlava byla sťata a napíchnuta na tyč, nošena po Útvině a nakonec vyvěšena nastálo u dvora. Od těch dob byl nazýván dvůr Turecký.

Podle jiné pověsti měl tento Turek umučit dítě této selky k smrti. Historku vyprávěl v Bečově starý Karl Spies ve třicátých letech 20. století, který byl předposlední majitel Tureckého dvora.

Pramen:

SCHMIEDL Albin: "Der Türkenhof in Uittwa" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 799

51. Švédské kamenokříže v Útvině a na Tepelsku

Obec Útvina je považována za nejstarší sídlo v krajině. Bývala prý už v dávnověku městem, které sahalo až k místu, nazývaném Porta (či Pfort či Furt), ve směru k Odolenovicím. Zde měla stát brána do města. Až do roku 1437 patřila Útvina premonstrátskému klášteru v Milevsku. Městský znak Útviny tvořilo velké rudé srdce na zlatém poli. Později zčásti převzala znak Toužim. Válkami a morem ztrácela Útvina své výsadní postavení, v mladší době je uváděna jako tržiště (Markt). Nepatrné zbytky opevnění se měly nalézat za hřbitovem. Na cestě k Šibeničnímu vrchu bývaly tři kamenokříže. Pod nimi prý odpočívají tři švédští oficíři, zabití v třicetileté válce.

Podle jiné pověsti to byli tři tovaryši, kteří přišli o život na cestě do Teplé. Rozhodně to však bylo místo, kde někdo přišel o život, a nadto na cestě k Šibeničnímu vrchu, kde stávala šibenice.

Dva z kamenokřížů byly použity na most při stavbě silnice. Zůstal jediný v blízkosti místa Porta. I ten však byl v roce 1930 přesazen. Tento kamenokříž měl symbolizovat příchod křesťanství do Útviny.

Typickým kamenokřížům, těmto mohutným kamenným bumbrlíkům, se na Tepelsku říká "Švédské". Pověsti k nim se vztahují k třicetileté válce. V Horním Kramolíně při silnici na okraji vesnice stojí "švédský" kamenokříž, kde prý je pochován švédský voják, podle domácích Němců, to prý byla celá četa Švédů, která tu zahynula. U Ovesných Kladrub je překrásný kamenokříž se stejnou pověstí o zabitém švédském vojákovi.

Nádhera tohoto lidového výtvoru láká dnešní zloděje. Kamenokříž byl již několik v nebezpečí ukradení. Jednou byl odvezen, ale naštěstí nalezen a znovu uložen s maximálním upevněním na původní místo při silnici mezi Ovesnými Kladruby a Mrázovem.

Smutnější osud měl závišínský kamenokříž, který zmizel nedávno ze svého původního místa, kde poutníkům vymezoval místo, kde zahynul švédský jezdec i s koněm. Krásný kruhový kámen s reliéfem kříže, též nazývaný "Švédský", se nalézá v Dobré Vodě. V samotném městě Teplá se popisují v knize "Kamenné kříže Čech a Moravy" dosud čtyři kamenokříže. Ani v minulosti nebyla tato historická památka - kamenokříže - ušetřena zániku. Bohužel i za pokrokového opata Reitenbergera došlo k takovému zániku. Tehdy se opravoval most na silnici z kláštera do města Teplá. Do tohoto mostu nechal zazdít opat Reitenberger celkem pět kamenokřížů, které stály od počátku 16.století na planince jako památka na popravu selských povstalců z Teplé proti klášteru. Všichni se jmenovali německým jménem "Wolf". Této skupině kamenokřížů se avšak neříkalo "Švédské", protože město Teplá, ale i premonstráti z kláštera dobře věděli, že tyto symbolizovaly odpor poddaných proti klášteru a přísný trest, který následoval.

Pramen:

KAISER Erwin.ZERLICK Otto: "Marktgemeinde Uittwa" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 739-744

WIESER Stanislav a kolektiv: "Kamenné kříže Čech a Moravy" Argo 1997 (místo vydání v celé knize nelokalizováno)

52. Svítící poklad v Útvině

Za jedné války majitel Novohradského dvora (Neuburgshof) v Útvině ukradl kdesi drahý poklad. Tento muž žil potom v hrozném strachu. Aby se strachu zbavil, vzal poklad a zakopal ho za temné noci v koute stodoly. Po všechny roky pak, vždy v den, kdy poklad zakopal, začal poklad večer hořet a zářit do tmavé noci. Toto slyšela vyprávět paní Emilie Zerliková (*1878) ve svém dětství od stařeny Therezy Kluppové (* 1810). Dvůr patřil přes třista let rodině Tischerlů ("Repla" jméno podle dvora) - až do konce druhé světové války.

Pramen:

ZERLIK Emilia: "Ein Schatz brennt beim Neuburger Eck in Uittwa" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker", Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 799

53. Zembara a ukradené dítě

Před staletími měla majitelka dvora v Útvině dítě, které často usedavě plakalo a nemohli ho nijak uklidnit. Jako obvykle ve všech vsích na Tepelsku chodily dům od domu před Vánocemi postavy, často podobné čertovi. V tomto kraji se čertovi říkalo německy "Zembara" (nikoliv Teufel=čert).

Prosebníci žádali malé dárky a chléb. Děti se bály těchto děsivých postav a neposedné děti proto rodiče často strašili Zembarou.

Zas přišel vánoční čas. Děcko plakalo a plakalo a nedalo se ničím utišit. Selka v rozzlobení otevřela okno a držíc své dítě na rukou vystrčila ho do okna a volala: "Zembaro, Zembaro! Vezmi si ho s sebou !".

V tu chvíli vskočila k oknu z temnoty dvora postava a vytrhla matce dítě z rukou. Hrůzostrašný výkřik protrhl noční tmu a všichni z místnosti se vrhli na dvůr, aby dítě zachránili. Hledali však marně. Dvůr byl prázdný a po dítěti ani památky. Poslouchali, zda neuslyší aspoň křik dítěte. Příštího jitra nalezli prádélko dítěte na plotě zahrady a asi kilometr odtud u Červeného marterlu (Rousas Marterl) košilku. Přes všechna pátrání dítě zmizelo a ani v okolních vsích ho nikdo neviděl. A nikdo o něm neslyšel.

Podobná pověst přichází z Bezdružicka, z farní vesnice KRSY (Girsch), která leží asi 5 km východně od Úterý. Nedaleko vesnice býval krásný, 3,5 metrů vysoký kříž z pískovce a na něm velký železný kříž . Říkalo se mu "Dlouhý kříž". Podle pověsti na Štědrý večer napomínali rodiče dítě, které stále plakalo, a když nepřestávalo, položili ho za trest za dveře. Když pak dítě přestalo plakat, rodiče otevřeli dveře, ale dítě zmizelo. Vydali se své dítě hledat, a nalezli jen jeho šatečky na cestě do sousedního Polínka. Dítě už nikdy nenalezli. V místě, kde ležely jeho šatečky, dali postavit zarmoucení rodiče tento obrovský kříž.

Pramen:

RIEDL Emil: "Der Zembara" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 800

ZIRWICK Hans: " Das lange Kreuz bei Girsch" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 285

54. Poklad na Kopštejnu

Jižně Bečova leží pozoruhodný vrch Kupa (říkalo se mu i česky Kopštejn) v blízkosti obce Chodov (Gängerhof). Od něho je rozhled jednak směrem k Psímu kameni (Hundstein) a k vrchu Hůrka (Huritzberg 814 m n.m.). Na tomto vrchu je skalnatá plošina, která se nazývá Tančírna (Tanzboden). Na tomto místě kdysi bydlel uhlíř, který tu pálil milíře. Zde se podle pověsti nacházela ve skále dutina a v ní poklad. Celá dutina měla být naplněna zlatem, stříbrem a drahokamy, které jsou však hlídány duchy a skřítky. Nedaleko od vrchu Kupa je také Šibeniční vrch, kde jsou dnes už jen sporé stopy někdejšího místa spravedlnosti. Mnohý vrah nebo lupič tu zaplatil životem za své zločiny.

Poklad na vrchu Kupa může vyzvednout člověk jen za štědrovečerní noci v době mše. V té chvíli se otevře země, ale jen tak dlouho, dokud zvoní zvony. Jednou chtěla matka se svým novorozenětem, trpící příšernou nouzí, vyzvednout poklad,. Viděla v tom jedinou záchranu života pro sebe a dítě. Když šli lidé na půlnoční mši, vydala se ze své chýše zasněženým lesem na Kupu. V náručí nesla spící děťátko. Když se dostala k strašidelné hoře, vládlo tu naprosté ticho a ženu přepadl strašlivý strach. V tom zazněly zvony z Bečova a z hory začalo vycházet mihotavé světlo. Rychle žena vstoupila a spatřila dutinu s pokladem. Třesoucí se vstoupila do dutiny, položila dítě na zem a začala brát poklady oběma rukama a dávat do zástěry. Když už si myslela, že má dost, vyběhla s jedinou myšlenkou dostat poklady z dutiny ven.

V tom však zazněl poslední tón zvonu z Bečova. S velkým duněním se zavřela země i s poklady, země se přitom chvěla a žena padla na zem. Když znovu vstala, nenašla po otvoru ani stopy. V té chvíli si uvědomila, že uvnitř zanechala své dítě. Plačící odstrkovala obrovské balvany a marně hledala vchod do jeskyně. Vrhla se na kolena a prosila o své zmizelé dítě. Z hory se náhle ozval dutý hlas a řekl: "Až příští štědrovečerní noc můžeš přijít se všemi sesbíranými poklady zpět a dostaneš zpět své dítě!" - Nastalo ticho. Jen hvězdy svítily nízko nad zasněženým lesem. Vnitřní hlas jí říkal: "Nouzi nemohu překonat nakradenými poklady, ale pouze důvěrou v Boha a v práci." Prý vrátila poklady za své dítě.

Podle jiné pověsti je spojen vrch Kupa neboli Kopštejn s vrchem Psí kámen neviditelným mostem. Duchové obou těchto vrchů se měli scházet na tomto mostě. Při povětřích a nečase se tu duchové na vysokém mostě houpali, neboť most rozhoupávaly letící mraky a svištící blesky. Pekelným smíchem měli strašit lidi, aby se neodvážili vycházet do tohoto nečasu. Vrch Kupa prý rozděluje od západu se valící oblaka i povětří. Mraky se pak táhnou vlevo i vpravo do údolí lesů a tím je chráněno místo na plošině před nepohodou.

Pramen:

KACHLER: "Der Schatz von Koppenstein" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 801

55. Teplička

V Tepličce žil manželský pár, prostí a jednodušší lidé, jak tomu bývá ve vsích, a když jednoho dne vstoupil do jejich chýše velký Benátčan a poprosil o přístřeší, bylo mu samozřejmě poskytnuto. Dobří lidé byli ochotní a velmi přívětiví k neznámému cizinci s tmavým obličejem, měli však stále velkou bázeň před jeho tajemným uměním. Jejich bázeň mizela až když večer, když přišel, klekl před obraz Ukřižovaného a zde se dlouho modlil. Benátčan procházel lesy a okolím a se svým zázračným proutkem zkoušel na různých místech poklady země. Brzy mu otevřená země poskytovala různé dary.

Trvalo několik roků, aniž by cizinec manželský pár nějak obtěžoval.Jednou se vracel domů se zamračenou tváří. Marně se ptali, co ho rozčílilo. Zůstal mlčenlivý a uzavřený.

Příštího dne se objevil ve dveřích se sešněrovaným svazečkem, rozloučil se s těmito pohostinnými lidmi a řekl: "Děkuji vám, dobří lidé, za přístřeší, které jste mi tak dlouhý čas poskytovali. Vracím se zpátky do vlasti. Na památku ode mně vezměte si tyto šedé koule a pečlivě je opatrujte. Kdybyste se někdy dostali do nouze, jděte s nimi do Karlových Varů a prodejte je. Bude vám pomoženo." S těmito slovy zmizel.

Prošlo mnoho let, manželský pár již zešedivěl, měl celou řadu vnoučat. Osud však na ně seslal těžkou pohromu - přišlo krupobití, neúroda a nadto jim vyhořelo stavení se vším všudy. Zachránili si jen holý život. Tu si vzpomněli na dar Benátčana, který měli v truhle. Nemohli však truhlu najít. Ležela pod troskami, po dlouhé době odstranili překážky, vyhrabali ji a objevili v ní koule neporušené. Velebili Boha a milosrdného dárce Benátčana za nečekanou pomoc v nouzi, když jim zlatník za koule předával vysokou sumu. Na místě spáleniště si postavili nový domek a zůstali vděčnými Benátčanovi.

Pramen:

RUSS Josef: "Töpeles" in "Der Tepler Bezirk und seine Umgebung - Ein Heimatbuch für Schule und Haus" Deutscher Lehrerverein im Petschauer Gerichtsbezirke, Gschihay Marienbad, 1936

56. Vodník z Tepličky

Pod mlýnem v Tepličce bydlel kdysi vodník hromotluk. Na hlavě nosil velký slaměný klobouk a ze šosu zelného kabátu mu neustále kapala voda. Za horkých letních dnech sedával už od odpoledne na hladině vody. Odvážil se tu a tam i do mlýna na pstruhy, které si sám přinesl, nebo něco jiného, co nalezl. Pokud ho mlýnští chlapci neškádlili, nemuseli se ho obávat. Když si však děti přišly hrát na mlýnský náhon, lákal je do vody. Vyprávělo se, že každých sedm let musel chytit lidskou oběť.

Pramen:

HOFMANN: "Der Wassermann von Töppeles" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker", Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 799

57. Pámbůsnámi na zámku v Toužimi

Před mnoha a mnoha lety se slavilo na zámku v Toužimi. Z blízka i z daleka přicházeli hosté, aby se zúčastnili zábavy. Podle obyčeje se poslední den slavností konala zábava s tancem až do hluboké noci. Konec zábavy však skončil neočekávaně. Krátce po půlnoci vyděsil hosty křik a na sále se objevila příšerná postava podobná lidské, která s hrozným hřmotem podle taktu svých koňských kopyt bušila do podlahy a přítomné děsila ďábelskou tváří. Strašlivá hrůza vyhnala hosty ze sálu a žádný smrtelník neriskoval vkročit na taneční parket. Ten se nakonec propadl a dnes už nikdo neví, jak se to vše mohlo přihodit. Pámbůsnámi (Gottseibeiuns) na zámku v Toužimi zůstalo mezi pověstmi kraje.

Pramen:

RUSS Josef: "Der Gottseibeiuns im Schlosse zu Theussing" in "Der Tepler Bezirk und seine Umgebung - Ein Heimatbuch für Schule und Haus" Deutscher Lehrerverein im Petschauer Gerichtsbezirke, Gschihay Marienbad, 1936

58. Toužimští krajcšlepři

V dávných dobách se říkalo Toužimským úsměvně "krajcšlepři". Pocházelo to z německého "Kreuzschlepper" = nosiči či tahači kříže. Kdysi totiž přišli do Toužimi jezuité jako misionáři. Dlouhé týdny zde měli důkladná kázání a pak procesí. Těchto procesí se účastnili domácí Toužimští obvykle jako nosiči křížů. Mnozí si přitom ještě dávali na hlavu trnovou korunu. Když pak někam přišli, posměváčci na ně volali "Kreuzschlepper!"

Naproti tomu přišlým z venkova a přidávajícím se k procházejícímu procesí se říkalo "buřtdirle", snad z německého "Wursthörner" = buřtové rohy. Původ tohoto názviska je však nerozluštitelný. Ti rozumní to používali jako humorné odlišení "venkovanů", ale bylo mnoho nerozumných, kteří v tom cítili jakousi pohanu či posměch a vcelice se nad tím rozčilovali.

Pramen:

KLEIN H.: "Die Theusinger Kreuzschlepper" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker", Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 796

59. Dorant a dosten

V Dražově (Trossau) se jednoho dne konal křest novorozence. Otec, kmotři a kmotřičky, všichni odešli do kostela s dítětem, zatímco šestinedělka zůstala sama doma. Protože nosila u sebe koření, nazývané "dorant a dosten", byla klidná a cítila se bezpečná. Když se měli lidé vrátit z kostela, sešla do sklepa pro láhev piva. Jakmile sáhla po lahvi, ozval se ve sklepě varovný hlas neviditelného: "Kdybys neměla u sebe dorant a dosten, stálo by tě to život!" Jaké to bylo koření, už se dnes neví.

Pramen:

STORCH H.: "Dorant und Dosten" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker", Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 797

60. Bedrník a baldrián

Jednoho dne vpadl do země strašlivý mor. Mnoho lidí zemřelo a v Bečově nebylo domu, kde by někdo nezemřel. Když byl tento "élend" nejhorší, když už nepomáhali lékaři, modlitby ani zaříkávání, objevil se náhle odkudsi pták, přiletěl, sedl na střechu jednoho domu a lidé se dušovali, že slyšeli jeho skřehotavý hlas: "Vezměte bedrník a baldrián, a váš "élend" bude tentam!" Poslechli ze zoufalství rady podivného ptáka a mor rychle odešel, tak jak rychle přišel.

Pramen:

STORCH H.: "Bibernelle und Baldrian" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker", Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 797

61. Upřímná odpověď

Klášter Teplá dodržoval obyčej, při kterém při volbě nového opata byli pozváni sedláci a další poddaní kláštera k slavnostnímu stolu, aby se tu zadarmo najedli a napili, co hrdlo ráčilo. Když pak následující den nový opat procházel klášterem, zastavil se u jednoho zednického nádeníka a ze slušnosti se ho zeptal, jak se má. Ten po pravdě pověděl: "Já se ještě nikdy tak dobře neměl jako včera na hostině. Už aby zase brzy byla volba opata!"

Pramen:

ARDINI Anton: "Die Abtwahl" - "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 819

62. Max-lhář z Nové Vsi

Kdysi žil v Nové Vsi hudebník-krejčí jménem Max Tischer. Byl vyhlášeným houslistou a není divu, že sám vyučoval několik žáků na housle. Ale Max míval "toulavé boty" a žáci museli nejprve vypátrat, jestli je právě doma. Jednou přišel jeden basista z Krásného Údolí (Schönthal) s basou, že prý má mít koncert v hospodě. Sedl ke stolu, odložil basu do kouta a dal si pivo. Hostinský se ptal, kam má namířeno na koncert a basista po pravdě odpověděl, že bude koncertovat tady v hospodě. Hostinský se rozčílil, že nic neví a honem spěchal připravit sál. Hovořil s basistou, když se otevřou dveře a vchází další basista s basou do lokálu. Všichni tři byli mínění, že se tu tedy bude konat nějaký velký koncert, když potřebují dva basisty. Ale to se znovu otevřely dveře a přichází třetí, a postupně další a další basisté. Lokál se zaplnil basami a hudebníky a bylo jasné, že tu něco nehraje. Začínali tušit taškařici. "Kdo vás sem objednal?" ptali se mezi sebou. Většinou byla odpověď: "Byl za mnou Max a přinesl vzkaz. Dobře jsem ho za to pohostil, protože si vydělám dva zlaté!" Max se tedy u všech dosyta najedl a nyní viděli, že mu sedli na lep a láteřili na něho. Zasedli u stolu, a pozdě v noci vrávorajíce odcházeli, když pořádně popili. .

Maxovy taškařice byly odvážné. Vrchní stražmistr v Bečově měl krásného psa a jeho kolega v Teplé chtěl psa od něho koupit. Ale všechny pokusy o koupi selhaly. Nakonec bečovský strážmistr, aby se kupce zbavil, vyslovil sumu, kterou jeho kolega nikdy nemohl zaplatit. S obchodu sešlo.

Do věci se vložil Max. Přišel za vrchním strážmistrem v Bečově a vyslovil pozdravení od strážmistra z Teplé, s tím, že si jde pro jeho psa. Pan strážmistr se prý rozhodl, že toho psa za smluvenou cenu přecejenom odkoupí. Má mu prý psa přivést. Bečovský strážmistr nebyl zprvu schopen slova, ale paní strážmistrová radila, aby psa přece prodal, že suma je tak vysoká, že jim značně pomůže. Poděkovala Maxovi a dala mu velké spropitné a psa.

Max se vydal do Teplé a hlásil se u vrchního strážmistra. Vyřídil pozdravy od kolegy z Bečova a předal mu psa, že prý se o ceně spolu určitě dohodnou. Velice potěšený strážmistr Maxovi poděkoval, dal mu spropitné a ještě jídlo na cestu domů. Co se dělo dál, lze si jen domýšlet.

Jednou se Max potuloval po Chebsku a v jedné hospodě se zeptal, kde mají hospodu se sálem. Dostal doporučení a zašel tam, kde se představil jako asistent známého kouzelníka-umělce a ptal se, zda může být večer v hospodě vystoupení v sále. Vyžádal si papír a inkoust, napsal plakát s pozváním na večerní představení. Plakát vylepil a řekl, že odpoledne přijede umělec a v sále že musí být vše v pořádku. Večer přicházeli diváci, Max vybíral vstupné a sál byl brzy plný. -Co teď? Na dotaz hostinského, kde je umělec, řekl, že musí pro svého šéfa dojít. Vyšel na scénu, šel za oponu a zmizel oknem do zahrady. Byl sice později chycen a neušel několikatýdennímu arestu, ale postižené bylo především oklamané publikum.

Jednou byl Max s muzikanty na bále a ráno na cestě domů se stavili žízniví muzikanti v Lobském údolí v mlýně Schneidmühle. Hostinská je pohostila pitím, když zasedli kolem stolu, nebot to nebyli žádní cizinci a dobře se znali. Mluvilo se o lecčems a přišla řeč na to, že tu není dcera hostinské. Ta řekla, že je už dlouho nemocná, ale žádný lékař ji nedokáže uzdravit. Má to prý vyzkoušet s kajícnickou léčbou (to bylo tehdy obvyklé), ale nezná nikoho, kdo toto umí. Max si dal vše znovu vysvětlit a pak se nabídl, že to zkusí. Muzikanti ztratili řeč a nevěděli, jak Maxe od návrhu odradit.

Hostinská se zeptala, kolik by to stálo a když řekl, že jen útratu pro něho a muzikanty, souhlasila a divila se nahlas, že je cena tak nízká. Zavedla Maxe k dceři, který pak všechny vykázal z místnosti a začal svůj hokuspokus. Ohmatal a oklepal celé tělo, vzal proutek a inkoustem napsal tři křížky na nemocné bolavé místo. Potom přiložil ruce na to místo a třikrát se modlil Otčenáš. Jak se to stalo, se neví, a snad ani Max, ale děvče se skutečně uzdravilo.

Pramen:

ROHM Oswald: "Der Lügen-Max von Neudirf" "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 819-820

63. Duch svatý v Bochově

Když zničila vojska krále Jiřího z Poděbrad město Bochov, bylo město obnoveno na stejném místě a stejně i bochovský kostel. Byl opatřen svatými obrazy, sochami a zařízením a své místo tu měl Bůh-Otec i Bůh-Syn, jen místo pro Ducha Svatého pod kazatelnou zůstávalo stále prázdné. Socha Ducha svatého měla vypadat obzvláště líbezně a proto byla objednána u velkého umělce až v Praze. Ten také určil den, kdy si mají pro ni přijít. Byli vybráni dva muži z městské rady Bochova a posláni do Prahy za umělcem. Ale sochař měl málo času a nesplnil objednávku tak, jak slíbil. Co teď? Aby mohl dodržet podepsanou smlouvu, pomohl si lstí. Potřeboval jen několik dnů na dokončení díla. Předal proto Bochovským velkou krabici a do ní vložil bílého živého holuba a něco žrádla pro něj. Bochovským nakázal, aby velkou krabici neotvírali dříve než v bochovském kostele. Spokojeni se vydali Bochovští domů. Ale zvědavost jim nedala, aby se nepodívali do krabice už na cestě, jak sochařův výtvor vypadá. Jakmile otevřeli víko, holub vylétl z krabice a uletěl. Nikoliv však v tom směru, jaký by si Bochovští přáli. Běželi za ním a volali: "Svatý Duchu, prosím na druhou stranu - přímo na Bochov! Přímo na Bochov!" Ale holub uletěl úplně jinam. Po několika dnech se znovu vydali jiní vyslanci z Bochova źa sochařem do Prahy. Dostali Ducha svatého - bílou holubici, která jim však už nemohla uletět.

Pramen:

RUSS Josef: "Die Sage vom Buchauer Heiligen Geist" - "Der Tepler Bezirk und seine Umgebung" Ein Heimatbuch für Schule und Haus - Deutscher Lehrerverein im Petschauer Gerichtsbezirke, Gschihay Marienbad 1936, S. 97

d: "Der Lügen-Max von Neudirf" "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 819-820

64. O tolarech na poli

Jedna stará žena z Horního Slavkova chtěla kdysi navštívit obilný trh v Bečově. Poté, co doma svým blízkým připravila oběd, vydala se na cestu. Cestou si spočítala, kolik obi!í si za své peníze bude moci koupit. Urazila polovinu cesty, když tu náhle zahlédla cosi třpytivého. Udiveně si protřela oči, aby ostřeji viděla, a spěchala k onomu místu. Spatřila, že část pole po straně silnice je poseta třpytivými kousky stříbra. Ukázalo se, že jsou to tolary tak lesklé, jako by byly nově raženy. Žena před nimi chvíli stála a nevěřila svým očím, pak se je ale osmělila sebrat. Sotva jich několik sesbírala, přihnal se po liduprázdné cestě jezdec, zastavil u ženy a zeptal se jí, která cesta vede do Bečova.

Stařena mu chtěla ukázat cestu, avšak pomyslela na staré pravidlo, že při nálezu pokladu se nesmí promluvit, jinak poklad zmizí. Proto neodpověděla. Tu jezdec přijel blíže a opakoval otázku, zatímco jeho kůň se vzepjal a zavadil o ženu kopyty. Žena se zalekla, že když odepře odpověď, bude rozdupána, i napřímila se a napřaženou rukou jezdci ukázala směr a přitom promluvila.

Sotva řekla slovo, tolary se s řinčením a rachotem pohroužily do země. Žena chtěla jezdci vyčinit a rozhlédla se, ale kůň i jezdec beze stopy zmizeli.

Po celá léta pak stařenka schovávala sedm tolarů, které stačila posbírat, a jen v případě krajní nouze se odhodlala z nich jeden vydat. Ještě o mnoho let později se v Horním Slavkově ukazovaly tolary, které podle vyprávění starých lidí měly pocházet z tohoto pokladu. (podle J. Salomona, 1888)

Pramen:

BRTEK Josef: "O tolarech na poli" - Pověsti svobodného královského horního města Horního Slavkova a jeho okolí - Okresní muzeum Sokolov 1994, S. 34

65. Červený kříž v Hodově

Za třicetileté války zničili Švédové zcela vesnici jménem Chodov či Hodov (Hodau). Na jejím místě vyrostl les, dodnes nazývaný Hodov (Hodau). Uprostřed tohoto lesa stál Červený kříž a to bylo místo, kde měla stát ona vesnice. Podle pověsti kříž byl vytesán ze živého vzrostlého stromu a natřen červeně, na něho pak připevněna figura Ukřižovaného z plechu. Když po čase kořeny živého kříže uhnily a tento se zhroutil, byl postaven nový Červený kříž z nejbližšího stromu. A byl znovu natřen.

Proč vznikl původně tento kříž, není jisté. Snad na paměť zničené, vypálené vesnice Hodov, jejíž obyvatelé, pokud neprchli, byli Švédy pobiti. Podle jiné pověsti sem měla být zahrabávána těla, která byla popravena na popravišti u Toužimi. Duše mrtvých tu bloudily a proto se lidé tomuto místu vyhýbali. Zanedlouho se Červený kříž stal děsivým a obávaným místem, kam se žádný odvážlivec nevydal. Pokud sem zabloudil, musel být rád, že se odsud dostal živý. To je i námět další pověsti.

Pramen:

NICKERL Ludwig: "Das Rote Kreuz" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker", Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 795

66. Stařena na klestí

Jedna stařena vyšla do lesa HODOV, aby nasbírala něco klestí. Sbírala a sbírala a náhle stála před Červeným křížem. Zhrozila se toho, protože to bylo místo obávané. Hleděla se rychle dostat z lesa. Ale zabloudila. Běžela, běžela a křičela o pomoc. Její volání zaslechl hajný, přišel k ní a ukázal jí cestu z lese. Stařena si oddechla a vydala se lesem domů, ale náhle se ocitla znovu před Červeným křížem. Jak se to mohlo stát, nevěděla. Hajný jí přece ukázal správnou cestu. Znovu se po ní vydala a znovu došla k Červenému kříži. To se opakovalo třikrát, až ji hajný znovu potkal zcela vyděšenou a nepříčetnou a sám ji vyvedl z lesa Hodov ven.

Pramen:

NICKERL Ludwig: "Die Holzsammlerin" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker", Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 797

67. Vyloupená vitriolka

V lidovém vyprávění sahají až do západních Čech kousky loupežníka jménem. Schinderhannes. Tento obávaný lupič, původním jménem Johannes Bückler, jehož banda zneklidňovala po léta německé oblasti Hessenska, Porýní, Taunusu, byl nakonec chycen a popraven gilotinou 21. listopadu 1803 v Mainzu. S ním bylo obžalováno 66 členů bandy za tuláctví, krádeže, těžké loupeže, několik vražd atd. Banda si však svými činy získala sympatie chudých, kteří sympatizovali s olupováním židovských obchodníků dobytka, s jejich odporem proti Francouzům, kterým ukradli proviant. Vyprávěly se humorné historky o různých přepadeních, o útěku z hladomorny, kterými získával Schinderhannes popularitu. Nebyl však žádným ochráncem chudých, žádným ušlechtilým Robinem Hoodem, ale banditou, který dlouho prchal před spravedlností, ale nakonec jí neušel.

Německý lupič Schinder-Hannes byl znám i na Tepelsku a Bečovsku. Proto také, když se objevila na Bečovsku lupičská divoká banda, kterou vedla žena, říkali jí "Schinder-Hanna". Byla to nelítostná obávaná vůdkyně, která se stala postrachem kraje. Jednou si vzala se svými lupiči na mušku vitriolku poblíž Bečova. Bylo to právě v den, kdy se tu vdávala dcera mistra vitriolky.

Když se banda lupičů blížila, psi se štěkotem postarali o to, aby domácí lidé včas věděli, kdo se blíží. Nebylo možné se s hroznými lupiči utkat, protože neznali slitování. Lidé se hned odklidili do bezpečí kam se dalo. Jeden čeledín hledal úkryt a přitom si prozřetelně vzal kýbl s vitriolem. Vylezl na zvoničku a tam se zabarikádoval.

S náčelnicí Schinder-Hannou nebyly špásy. Loupila ve stavení všechno, co viděla. Když skrytí svatebčané viděli, že loupení čeládky přesahuje všechny meze, nevěsta se odvážila zavolat z půdy, kde se ukrývala, na lupiče a na jejich náčelnici: "Hanno! Hanno! Nech mi aspoň svatební šaty, abych se mohla zítra v kostele vdát!" - Ale Schinder-Hanna zavolala zpět, že to, co si vzala, jí už zůstane: "Was mein ist, bleibt mein!"

To zpozoroval čeledín na zvoničce a rozčílila ho drzost a nestydatost ženské hlavy bandy. Vyskočil ze zvoničky na střechu vitriolky a nebezpečný vitriol v kýblu velkým obloukem vylil na celou lupičskou bandu. Vše, kam vitriol kápl, bylo vypáleno - kůže, vlasy, oblečení lupičů. Tak byla provždy označena také Schinder-Hanna a členové její bandy. Všude, kam přišli, byli prozrazeni. Nakonec raději z kraje odtáhli a už nikdy se tu neobjevili.

Pramen:

ZERLIK Otto: "Die Vitriolhütte wurde geraubt" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker", Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 797

FRANKE Manfred: "Schinderhannes. Das kurze wilde Leben des Johannes Bückler" Claasen Verlag, Düsseldorf, 1984

68. Strašidelná hudba v pekle

Jedna část otročínského polesí se dodnes nazývá "V pekle". Za tichých, bezvětrných nocí slýchávali okolojdoucí z této části lesa sladkou překrásnou hudbu. V jednom odlehlém koutě lesa měl přijít o život mladý potulný muzikant, který cestoval světem jako vandrovník a náhodou se na tomto místě setkal se svým vlastním bratr. Místo bratrského objetí se jeho bratr rozzuřil a v divokém vzteku z nejasných důvodů ho napadl, ubil a zde zahrabal.

Pramen:

HEIDL Franz: "Geisterhafte Musik in der Hölle" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker", Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 793

69. Zemřela hrůzou

Ve Vidžíně u Buberlů pracovala jedna služebná (Madla či Magda), která se mnohokráte chlubila, že se ničeho nebojí. Když se jednou mládež sešla a vyprávělo se ve světnici (Hutschastube), přišla řeč na její odvahu a všichni chtěli, aby ukázala, že se jen tak nechlubí. Dohodli se, že půjde uprostřed noci na hřbitov a tam na důkaz, že tam byla, že zastrčí kolík do určitého dohodnutého hrobu.

Madla se nevzpírala a ani neotálela a vydala se na hřbitov. Ale dlouho se nevracela a tak ji šli mladí hledat. Chlapci však našli svou kamarádku mrtvou přímo na udaném dohodnutém hrobě.

Co se tu stalo? Zjistili, že když zarazila kolík do země, že si náhodou propíchla i sukni. Když se chtěla vrátit, asi se jí zdálo, že ji nějaká neviditelná ruka přitahuje zpátky k hrobu a strašlivou hrůzou z toho zemřela.

Pramen:

HEIDL Franz: "Vom Schrecken getötet" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker", Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 793

70. Nález pokladu na poli u Teplé

Poblíž starého pomníku - marterlu, nazývaného "Rauten" - u nové silnice nad nádražím města Teplá býval za třicetileté války morový hřbitov. Také se mu říkalo Švédský hřbitov. Zde zažil jeden tepelský sedlák podivnou věc. Oral tu na poli a náhle se mu kráva, která pluh táhla, zastavila. Sedlák zkoumal příčinu, proč kráva stojí, a spatřil, že před krávou, u nohou září jakési svítící kameny. Aniž by se rozmýšlel, sebral několik kousků do pytle, vypřáhl krávu a vedl ji domů. Přemýšlel, zda by měl své pole doorat nebo zda pátrat po dalších svítících kamenech. Když přišel domů, chystal se prozkoumat svítící uhlí, o němž věřil, že je to poklad, který objevil. Sáhl do pytle, ale nebylo tam vůbec nic.

Podle lidové víry prý udělal sedlák chybu. Měl poklad nechat v pytli. Do pytle měl vsunout růženec a teprve potom vyzvednout poklad, který měl jen dočasnou podobu svítícího uhlí. S pomocí Boží by se přeměnilo uhlí do původní podoby pokladu. To však sedlák neudělal ...

Pramen:

ARDINI Anton: "Ein brennender Schatz" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker", Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 795

71. Zuřící kameny u Javorné

Jako pohádka se vypráví v kraji historka o mlynářské dcerce z mlýna u Modrého rybníka nedaleko Javorné. Zde žil šťastný mladý pár, kterému se až po letech narodilo děvčátko. Mlynářské děvčátko bylo milováno všemi v okolí. Nedaleko rybníka měl však své panství obávaný netvor v podobě obrovského červa. Do jeho revíru nesměl nikdo vstoupit a ani se nikdo neodvážil. Také rodiče varovali děvčátko, aby bylo opatrné a nikdy nepřekročilo hranice revíru netvora. Čím více jí to zakazovali, tím více rostla zvědavost děvčátka s přáním, alespoň zlého červa spatřit.

Děvče se jednou loudalo okolo hranice, až ji nenápadně překročilo a ocitlo se na území, na které si netvor činil nárok. Očekávala, že se netvor objeví, aby ji zahnal zpět. Bylo tu mnoho krásných květin, které děvčátko lákaly a natrhala si velkou kytici. Pak na ni padla únava a v trávě usnula. Červ-netvor o ni věděl, zvědavě ji pozoroval a připlazil se do její blízkosti. Když se děvče probudilo, leklo se nesmírně, protože očekávalo, že nastala její poslední hodinka. Ale netvor jí nic neudělal, hrál si s ní a brzy si začali rozumět. Děvče sem začalo chodit každý den a s netvorem si hráli. Doma ovšem neřekla o tom ani slovo.

Přešly roky a děvče se proměnilo v hezkou slečnu, která se připravovala ke svatbě. Když to vyprávěla svému společníkovi ve hrách, že se má vdávat, požádal ji, aby sem přivedla svého nápadníka. Děvče nic netušilo a přivedlo ho, ale když ho netvor spatřil, uvědomil si, že ztrácí svou kamarádku, hrozně se rozzuřil a chtěl nenáviděného ženicha vrhnout do propasti. Ale děvče se ženicha pevně chytilo a tak netvor vrhnul do propasti oba. Teprve nyní viděl, co způsobil, když viděl ze skály dole ležící mrtvá těla. Jak se nakláněl, uvolnila se celá skála a zřítila se dolů i s netvorem, a všichni zahynuli. Mlýn již zanikl, ale dodnes protéká voda z někdejšího Mlýnského rybníka skrze skaliska, kterým říkají lidé "Zuřící kameny".

Čarující mlynář. O několik staletí později v těchto místech žil jeden mlynář. Uměl zaříkávat a chodili za ním vesničané s prosbou o pomoc. Mlynář je rád pohostil a pomohl. Brzy šla pověst po okolí, že je čarodějník. Jednou na mlynáře čekal jeden vesničan ve světnici, neboť mlynář odešel do Javorné, a z dlouhého čekání vzal do ruky na skříni ležící knihu. Četl jakousi povídku a upoutala ho velká vychytralost havranů, o níž se tu psalo tak, že ji četl třikrát. Jakmile ji dočetl potřetí, přilétlo otevřenými okny velké množství havranů a vran. Poctivý vesničan nevěděl, co má dělat. Mlynáře na cestě do Javorné napadlo, že se něco v mlýně přihodilo, obrátil se a spěchal domů.

Když přišel do světnice a spatřil havrany, vyslovil jakési zaříkadlo a černá čeládka okamžitě zmizela. Když se vrátil sedlák domů, všem vypravoval, co viděl a zažil. Od té doby se mlýnu neřeklo jinak než "Rabenmühle" - Havraní mlýn. Ještě před druhou válkou mlýn zanikl a zbyly jen rozvaliny.

Pramen:

BAYER Gustav: "Vom wütenden Stein" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 734 - nach "Karlsbader Tageszeitung" vom 28.September 1943

72. Překažená svatba na Kopštejně

Jiná pohádková skazka se vypráví na Bečovsku. V okolí Bečova se nachází mnoho podivuhodně zformovaných skalisek. Zde žil starý uhlíř, který stavěl milíře a pálil dřevěné uhlí. Jednou odpočíval na lavicí před svou chýší a zaslechl z blízkého vrchu podivné bzučení. Spatřil, jak ze štěrbiny vychází zástup malých švitořících mužíků. Uhlíře zaujali především dva. První měl červený pláštík a na hlavě korunku z drahokamů. Byl to princ ze skalního zámku na Tančírně, doprovázený svou družinou. Chystal se pojmout za ženu dívku z KKopštejna. Dnes nebyla přítomna její matka, mocná čarodějnice, která bránila jejich štěstí. Už jednou zabránila princi, aby se sešel a oženil s její dcerou. Ale princ se hodlal znovu pokusit o štěstí a využil matčiny nepřítomnosti. Druhý zajímavý mužík byl dudák. Mužíci spatřili uhlíře, zastavili se a radili, jak se k němu zachovají. Princ mu pak dal znamení, aby se k nim uhlíř přidal a pokračovlai v cestě. Neustále se hašteřící mužíčci klouzali po skalách a balvanech a mizeli uhlířovi mezi stromy a v houštinách. Sotva je mohl uhlíř sledovat, často řídil směr chůze jen podle dudáka a jeho dud.

Když došel zástup mužíčků k Psímu vrchu, rozložil se na jeho vrcholku a dále zvučel svými hlásky. Náhle se rozsvítily tisíce světel a brzy na to podobná světla na naproti ležícím vrchu Kopštejně. To bylo domluvené znamení, že zámecká paní-čarodějnice není přítomna. Zástup se vydal rychle na pochod, až se ocitl před branou zámku Kopštejna. Brána se otevřela a uhlíř spatřil nádherný dvůr, plný třpytících se kamenů. Naproti vyšel mužík s dlouhým bílým vousem, otec nevěsty, a pozdravil se přátelsky s princem. Vešli do pokojů k svatební hostině, začalo se jíst, pít a veselit a také uhlíř měl místo u stolu. Nakonec se ozvaly dudy a začalo se tančit. Avšak myšlenka na návrat čarodějnice stále zaměstnávala prince a proto spěchal s odjezdem.

Následovalo krátké upřímné rozloučení s otcem, mladý pár nasedl do kočáru, probudil se i dřímající uhlíř a naskočil na povoz. Když mizeli poslední svatebčané z vrat, zaznělo z věže varování zlé čarodějnice: "Vím o vás! Všechny na této svatbě proměním v kámen!"

Zároveň začala čarodějnice naplňovat svou kletbu. Nevěsta a ženich, skřítkové i kočár, vše se měnilo v kámen. Jediný uhlíř zůstal uchráněn zkamenění. Spal a spal, až ho probudilo ranní slunce. Ani nevěděl, jak se ocitl u své chýše.

Na Velký pátek o pašijích je prý možno na skalách Psího vrchu slyšet bzučení a hučení zástupů svatebčanu . Ale jen ti v neděli narození je mohou zaslechnout. Potud pověst.

Pramen:

HOCHBERGER Anton: "Die Sage vom Koppenstein, Hundsstein und Kammerwagen" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 802-803

73. Vznik Bečova

Bohatý pán na lovu v lesích při řece Teplá zabloudil. Blížila se noc a aby se ochránil před nebezpečím divoké zvěře, vylezl na skálou nad Teplou a mezi skalami přenocoval. Druhého dne se setkal se svou družinou a zavedl ji na skaliska a ukázal, kde tu noc spal slova "Schau, mein Bett!" Přitom ho napadlo postavit tu lovecké sídlo, neboť místo vysoko na skále bylo od zvěře chráněné. Tak prý vzniklo jméno "Bettschau" - Bečov. Ve skutečnosti jméno Bečov pochází spíše od českého "Pec". Zde byly původně nějaké pece. Také se uvádí jiný možný původ slova Bečov, ze starého německého slova Bätz = medvěd, což bylo slovo v těch dobách ještě obvyklé.

Pramen:

KACHLER Franz: "Stadt Petschau" "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S.627

RUSS Josef: "Die Entstehung des Namens Petschau" - "Der Tepler Bezirk und seine Umgebung" Ein Heimatbuch für Schule und Haus - Deutscher Lehrerverein im Petschauer Gerichtsbezirke, Gschihay Marienbad 1936, S. 101

74. Ulička "Nová starost" v Toužimi

Jakmile zaslechli obyvatelé zaniklé vesnice Hodov švédskou trumpetu, věděli, že konec vesnice se blíží, že tu nezůstane kámen na kameni. V mlhavé noci opustili Hodov, aby vyhledali záchranu v nedaleké Toužimi. Město již bylo přeplněno uprchlíky. Hradní pán byl však dobrého srdce a svolil k tomu, aby se tu schovali. Vesnice Hodov byla skutečně vypálena a zničena a Hodovští se usídlili v Toužimi natrvalo. Bydleli na svahu pod východní toužimskou branou. Tím vzniklo mnoho starostí kolem nich. Uprchlíci tu postavili nové chalupy a vznikla ulička, kterou nazvali Toužimští "Neue Sorge" - "Nová starost", protože přinesla městu nemálo starostí.

Pramen:

ZERLIK Otto: "Die Neue Sorge" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker", Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 795

75. Kruté dědictví husitské a švédské

V nejdávnějších dobách bývala oblast východně od Teplé s centrem Vidžínem osídlena hojně a neporovnatelně s dnešními poloprázdnými rozpadlými vesnicemi. Patřila k nejstaršímu osídlení Tepelska. Ale místo pověstí tu zbývají pouze skromné domněnky.

Vidžín byl prý původně Vojtěšín a název měl souviset s pobýváním svatého Vojtěcha v této krajině. Ale už před sv.Vojtěchem, za časů Lučanů sahalo Lucko se svou provincií Silvana (Lesní) sem a ještě dál až k dnešnímu Šipínu. To ještě snad nestála ani Teplá a samozřejmě ani klášter. Sem vedla hlavní stezka z hlavního lučanského centra Žatce. Chybí nejstarší báje, ale existuje listinný důkaz o příslušnosti Šipína a okolí k Žatci.

Mnoho vesnic v této krajině zaniklo, ať již válkami, morem, naposledy řáděním husitských a pak švédských vojsk. Ze zaniklých vesnic v blízkosti Vidžína zbyly jen názvy: Děčkovice, Chvalice, Lstěné, Pošov, Stará Ves, Němčice, Hyrštová a další.

Prostřednictvím pozdějších německých pomístních názvů lesů a polí zůstala naštěstí zachráněna jejich jména, byť často zkomolena: Ouhazi alias Qualitz (Chvalice), Stěnské polesí, Stěnská myslivna, Stěnský vrch, Stěnský rybník (Lstěné), Děčkowo (dnes Ovčín u Kláštera), polesí Purschau (Pošov), Staraves alias Altdorf atd. Bohatou historii této krajiny připomínal Franz KLEMENT (1878).

Ves DĚČKOVICE ležela v místě dnešního Ovčína, který vznikl později jako klášterní panský dvůr. Mezi Ovčínem a Vidžínem, v dnešním Stěnském lese ležel POŠOV. Jižně Vidžína bývala vesnice CHVALICE (dnes Sedelská rovina). Vesnice LSTĚNÉ přežila v častém používání "Stěnská" - ležela v Stěnském lese mezi Stěnským vrchem, Stěnskou myslivnou a Stěnským rybníkem. Též se někdy uváděla jako Leština či Leštín. Přímo na místě Nového dvora u Dobré Vody, kde dnes vzniká nový moderní klášter trapistů, stávala STARÁ VES. Severně od ní ležely NĚMČICE. Severovýchodně Vidžína bývala ves HYRŠTOVÁ..

Celá tato krajina, kdysi zaplněná vesnicemi, byla vypálena a zničena četnými procházejícími vojsky, ale mnohokrát také morem, později husitskými vojsky a o 200 let později švédskými vojsky, naposledy za generála Wrangela v roce 1647. Tyto původní české vesnice nebyly už obnoveny a zarostly lesem. Později pak, při kácení a kopání pařezů, často narazili dřevorubci na zbytky zdí nebo sklepení, což prozrazovalo, že tu kdysi žili lidé. Ještě v roce 1865 jeden dřevorubec při dobývání pařezu objevil zachovalé podzemní klenuté sklepení, uprostřed kterého stál neporušený hrnec. Kromě toho zde nalezl řetěz a další stopy lidské práce. K zaniklým vsím přibyly po druhé světové válce bohužel staročeské DŘEVOHRYZY (německy ve zkomolenině Zeberhisch) a klášterní ovčín u Prachomet. Dalším vsím v okolí hrozí od poslední čtvrtiny 20.století vlivem zrychlené koncentrace osídlení do měst podobný nešťastný osud, totiž zánik.

Prameny:

KLEMENT Franz: "Böhmisch Börau" - "Der politische Bezirk Tepl", II. rozšířené vydání 1882 (I.vydání 1878), Hermann Holub, Tachau, 1882

ŠVANDRLÍK Richard: "Vidžínsko se zaniklými vesnicemi" HAMELIKA č.5/1974 z 15. března 1974

Také vymezení oblasti Tepelska pro naše pověstí bylo oříškem. Původní Tepelsko podle hranic někdejšího premonstrátského panství Teplá zahrnuje dříve dosud neexistující Mariánskolázeňska a další území. Po zrušení vrchnostenských vztahů 1848 zůstalo město Teplá okresním centrálním městem s hlavními úřady. V dalších desetiletích patřily pod hejtmanství (později politický okres) Teplá soudní okresy Bezdružice, Bečov nad Teplou, a do roku 1902 také Mariánské Lázně, než se staly samostatným okresním hejtmanstvím. Ale již od roku 1888 byly Mariánské Lázně samostatným soudním okresem.

Těžkým zásahem pro Teplou bylo období po druhé světové válce a hlavně po roce 1948, kdy byla hledána cesta, jak vytlačit historické vazby celé krajiny na premonstrátský klášter Teplou. Byl dokonce zrušen okres Teplá a sídlo přeneseno do Toužimi. K 1. červenci 1960 byl zrušen také okres Toužim a od té doby patří Tepelsko pod vzdálené a hospodářsky zcela odlišné Karlovy Vary. Pokus o "vyzmizíkování" historického významu Tepelska, což se vyvíjelo od 12. do 20.století, může být pouze dlouhodobý, protože v minulosti vzniklé vazby jako dopravní síť cest, farnosti, zemědělství, kulturní a církevní vazby v nějakých stopách přežívají. Historicky tyto vazby ke klášteru a městu Teplá ovšem zůstanou nevymazatelné.

« Zpět