Anastasius Grün,
rakouský básník (1806-1876)

Mezi mimořádné talenty básnické 19. století v německé oblasti patřil Anastasius Grün. Pobýval také v Mariánských Lázních - snad v 60. letech 19. století - a jestli tu nemá ani neměl pamětní desku jako například Berthold Auerbach, neznamená to, že by ve své době nebyl v městě znám a slaven.

Básník se narodil 11. dubna 1806 jako Anton Alexander hrabě von Auersperg v hlavním městě rakouské Krajiny (Krain) v Ljubljaně. Pocházel z významného šlechtického rodu, ale zvolil si spisovatelské pseudonym Anastasius Grün, pod kterým je dodnes znám jako přední německo-rakouský básník 19.století. V jeho době bylo poměrně časté skrýt svou osobu šlechtice pod pseudonymem, které u něho bylo vykládáno jako Anastasis=znovu objevit, znovu se vracet, a Grün= naprostá a bezvýhradná jeho láska k přírodě. Podobně se ukrýval pod pseudonymem "Friedrich Halm" známý šlechtic Eligius Franz Josef svobodný pán von Münch-Bellinghausen.

Mladý Anton Alexander byl vychován na zámku Thurn am Hart a zdědil po otci dvě bohatá a v nádherné krajině položená panství, ale nikdy nepoznal v životě potřebu opéče o ně, což býval u dědictví úděl většiny básníků. Mnohem krušnější byly jeho vnitřní duševní boje, bez nichž by se - jak bývalo u básníků obvyklé - asi nikdy nestal tak skvělým básníkem, jak ho poznali lidé a jak si ho oblíbili. Stal se básníkem lidské svobody, pravdy a pravdivosti, a především lidské důstojnosti. Jeho básnický vzestup probíhal při rostoucím jazykovém podávání a vykreslování přírody a lidí v obrazech, napodobujících nefalšovanou přírodu, která ho okouzlovala a kterou tolik miloval.

Hned v mládí, když ho otec umístil do tzv. teresiánu ve Vídni, aby dostal chlapec další vzdělání, se v mladé duši směšují a stojí proti sobě síly svobodné lidské a básnické a atmosféra výchovného zařízení pro šlechtice. Mladý Auersperg je po dvou letech označen svými vychovateli této jinak rytířské akademie za nepolepšitelného a nenapravitelného. Auersperg odchází odtud do Inženýrské akademie, kde studoval až do smrti otce v roce 1818. Následuje rozhodnutí poručenského opatrovnického úřadu předat chlapce do soukromého institutu (tzv. Klinkowström´schen Institut) ve Vídni s tím, aby tu byl připravován na vysokoškolská studia na univerzitě. Tento ústav se mu vůbec nezamlouval. Znovu se v něm svářelo v protikladech vnější chování, k němuž byl vychovateli nucen, s vnitřními hnacími silami. Byl naplněn těžkou trpkostí, která se později projevila v jeho básních. Oddechl si, až když ústav opustil.

Následovala vysokoškolská studia ve Vídni a Štýrském Hradci (Graz) a v roce 1831 převzal správu svých statků. Od té doby žil, aniž by nastoupil do nějakého veřejného úřadu, většinou na zámku Thurn am Hart, později ve Štýrském Hradci (Graz). Rozptýlení v jinak poklidném osobním životě mu přinášely větší cesty a putování po Německu, Itálii, Francii a Anglii, které mu přinesly také ovoce v jeho poezii. Vzhledem k jeho svobodomyslným názorům, které zněly v jeho básních byl zvolen do národního shromáždění německého ve Frankfurtě a později, když Rakousko dostalo ústavu, byl jmenován doživotně členem panského domu (Herrenhaus).

11.dubna 1876 oslavil sedmdesátiny v plném zdraví a zahrnut srdečnými gratulacemi z celého Německa a Rakouska, avšak 12. září 1876 zemřel náhle na mozkovou mrtvici. Jeho manželka a syn ho zakrátko následovali z tohoto světa.

Jeho sebrané spisy mají pět svazků, z nichž "Spaziergänge eines Wieder Poeten", "Schutt", "Nibelungem uin Frack" a "Pfaff von Kahlenberg" jsou většinou časové básně, jimiž jako by chtěl básník svým současníkům nastavit kritické zrcadlo, v němž by spatřili své chyby, ale i způsoby jejich odstranění. Jeho skvostný jazyk s neobyčejnou obrazotvorností, jeho ušlechtilé myšlení obohacovalo jeho díla a básník dosahoval mimořádný ohlas a oblibu u čtenářů. Z jeho básní zůstaly nejznámější "Die Martinswand", "Max und Dürer" a "Der Zweikampf".

Jako příklad uveďme báseň "Lístek v knize" - obraz jedné osamělé staré paní, která nachází v knize starý lístek z kytice, kterou v době mládí dostala.

V jiné básni poeta hledí na nezměřitelné, nekonečné moře, a pro ty, kteří nikdy moře nespatřili, vyvolává snivou představu, ukládanou hluboko do duše. :

Většinu básní Anastasia Grüna rozmělnil čas a uložil do oddílu zapomnění, ale návrat k nim vždy znovu vrací pocity a pohnutí z mládí. Anastasius Grün byl básník z Milosti Boží a šlechtic nejen podle rodokmenu a svých předků, ale především lidskou důstojností.

(Podle KLINGER Adolf: "Anastasius Grün" - Österreichs Deutsache Jugend, Reichenberg 1906)