Prof. Bohumil Prusík
slavný český internista
Prof. MUDr. Bohumil PRUSÍK (26.5.1886 Klatovy, † 6.9.1964 Mariánské Lázně), slavný český internista, bývalý přednosta IV.interní kliniky v Praze, člen-korespondent ČSAV, který u nás zavedl řadu nových diagnostik, například už v roce 1913 EKG, podle něhož poprvé u nás diagnostikoval akutní infarkt myokardu (dosud to bylo možné až po pitvě).
Bohumil Prusík se narodil v Klatovech 26.5.1886 jako syn profesora klasické filologie na klatovském gymnáziu a potomkem jednoho z nejstarších rodů na PIassku s kořeny v počátku 16. století. Není bez zajímavosti, že každý Prusík, ať žije ve světě kdekoliv, má svého prapředka v Sedlci u Kralovic.
Stejně jako on i další velikáni českého vnitřního lékařství, jako Josef Thomayer, Josef Pelnář, K. Weber, spatřili světlo světa v západních Čechách. Domažlice, Klenčí, Plzeň, Klatovy - to byla líheň těchto slavných mužů. Z rodného kraje si přinášeli lidskou dobrotu, ryzí češství, skromnost i velikost zároveň.
Po maturitě začal Prusík v roce 1905 studium na pražské lékařské fakultě.
Prusík a Thomayer.
Promoval roku 1910 a necelý rok poté se stal asistentem profesora Josefa THOMAYERA, od kterého získal základy svého internistického myšlení. Thomayer byl ve své době proslulým lékařem a uznávanou autoritou na univerzitě a současně vynikal jako skvělý řečník a obratný stylista. Psal pod pseudonymem R. E. Jamot, vzniklým transkripcí jeho příjmení. Jan Neruda vysoko oceňoval Thomayerův výborný sloh a jasnou českou mluvu. Mezi dobré Thomayerovy přátele patřili vedle Emíla Frídy (pseudonym Jaroslav Vrchlický) i Josef Václav Sládek, Julius Zeyer, Zikmund Winter, Alois Jirásek, Karel Václav Rais, Josef Václav Myslbek, Mikuláš Aleš a další představitelé tehdejší české kultury. Není pochyb o tom, že i tato duchovní atmosféra poznamenala Prusíkův vývoj z hlediska kulturního a společenského a přispěla k upevnění jeho národního cítění. Od příchodu na Thomayerovu kliniku je plně zaměstnán obvyklou rutinní klinickou prací a zároveň koncipuje svůj program klinického výzkumu.
V následujících letech pracuje v souladu s oblíbeným Faradayovýrn heslem " Work, finish, publish!" a publikuje četné práce v Časopise lékařů českých i v Lékařských rozhledech. Ať už jde o sdělení o anafylaxi, o vztah infekčních chorob ke karcinomu, o angině pectoris traumatického původu, o rytmu cvalovém nebo o léčbu plicní tuberkulózy umělým pneumotoraxem, jsou to práce minimálně na úrovni doby, s jasnými závěry. Už v nich se zřetelně rýsuje Prusíkův trend, charakteristický po první světové válce pro celou medicínu - totiž chápání fyziologie jako výchozí disciplíny oboru.
Prušákova píle i produktivita byla tak mimořádná, že nikoho nepřekvapilo, když se ve svých 34 letech (v roce 1920) habilitoval. Jeho práce byla na téma: "Periferní cévy a jejich účast na oběhu krevním." Byla to práce, která se stala přes rozmanitost jeho medicínských zájmů středem jeho celoživotní pozornosti a kterou přivedl k netušenému rozvoji. K mimořádné úspěšnosti přispěl trvalý styk se světem. Byl to kontakt bezprostřední, živý, s četnými dlouhodobými pobyty na předních evropských pracovištích a přátelskými vztahy k celebritám anglo-americké medicíny, při němž Prusík zpřetrhal tradiční pouta Prahy k Vídni a orientoval se především na Anglii, kde se přírodní vědy a lékařství těšily velkému rozkvětu.
Na zahraničních cestách dozrávala Prusíkova koncepce vnitřního lékařství, kterou se objevovala již v jeho prvních publikacích na Thomayerově klinice. Prusík sám to nejlépe vyjádřil v roce 1935 při udělení hodnosti řádného profesora Karlovy univerzity. Řekl: "Vnitřní lékařství je patologická fyziologie člověka. Klinik je pozorovatel, fyziolog, experimentátor."
Prusíkovi se dařilo to, co bylo ve své podstatě nemožné, totiž zvládnout vnitřní lékařství v celém rozsahu. Nejsme proto udiveni jen tím, že publikoval přes 200 původních prací, ale především počtem priorit, ať už zahrnují prvenství v celosvětovém nebo národním měřítku.
Prusík a Pelnář.
Lékařsko-etický profil Prusíkův nejlépe vyjádřil v jedné ze svých statí Prof. Vladimír VONDRÁČEK, jeho žák a dlouholetý spolupracovník: "To, čím nasákne člověk během studia a brzy po promoci, formuje pak celou jeho životní linii. Toho zde nebylo. Diagnostik, badatel nikdy nepotlačil léčícího lékaře. Snaha léčit, pomáhat naopak pronikala do jeho vědecké činnosti, která byla silně ovlivněna terapeutickým puzením, imperativem pomáhat, léčit, zbavovat obtíží. Ale farmakon nebo léčebný zásah fyzikální, bez živého slova, chování a vztahu lékaře je sotva polovinou pravého léčení. Tento vlídný a žádoucí vztah k nemocnému Prusík má, ač vyšel z doby a z prostředí, kdy to nebylo všeobecným zjevem. Je to jistě i zásluha jeho druhého velikého učitele, laskavého a dobrého člověka, akademika PELNÁŘE. Prusík je úspěšný bojovník s nemocí a boIestí. Teprve budoucnost ocení, co udělal právě v oboru nejstrašnějších bolestí, bolestí cévních, při angíně srdeční a při onemocnění končetinových tepen."
Například svou publikací z roku 1935, zabývající se obstřikem ganglia stellata, který prováděl už řadu let, se podílí na světovém prvenství. Zavedl mezi běžné i jiné obstřiky Percainem, zvláště při neuralgiích, bolestech žaludku, žlučníku, ledvin i obstřiky míšních kořenů podle Headových zón.
Prusíkova světovost je v několika jeho objevech. Z nich je to v roce 1917 jím popsaný hyperabdukční syndrom, který sám označil za paradoxní tep. Slavný J. S. WRIGHT popsal tento fenomén teprve v roce 1945. Prusík zjistil v roce 1923 při zkoumání svalového tonu pomocí myografie "iniciální fenomén" jako zvláštní projev akčních svalových proudů. Ten až později objevil anglický fyziolog ADRIAN, který disponoval katodovým oscilografem. Sir John PARKINSON, jeden z nejslavnějších kardiologů, veřejně potvrdil Prusíkovu prioritu. O rok později upozornil Prusík na přímý vliv adrenalinu na myokard u úplné síňokomorové blokády.
Spolu se svým přítelem a spolupracovníkem J. W. Mac-Neem uveřejnil sdělení o významu normální funkce jater pro přeměnu v plazmě volně rozpuštěného hemoglobinu v bilirubin. Pozoruhodné jsou i jeho práce věnované účinku pituitrinu. V roce 1934 uvedl symptomatologii neurocirkulační astenie a zvláště upozornil na bolestivost páté chrupavky žeberní vlevo (tzv. Prusíkův bod). Světový ohlas vyvolala jeho práce o účinku kyseliny nikotinové a jejích derivátů u cévních chorob. Preparát, s nímž původně pracoval, se jmenoval "peviton". Nemenší význam mělo i zavedení antikoagulačního léku, který byl pak běžně používán jako "pelentan". Ve světě je považován za spoluobjevitele. Vlastní látku sestrojil v roce 1941 biochemik ing. Rosický.
Uvedené zásluhy vedly k tomu, že na prahu druhé světové války byl jako první Čechoslovák vůbec vyzván, aby se ucházel o udělení Nobelovy ceny. Prusík se ze skromnosti odmítl konkursu zúčastnit.
Prusíkovy zásluhy o rozvoj českého lékařství jsou mimořádné. Jeho zájmu, na tu dobu u lékaře nevšednímu, o laboratorní a technické novinky vděčíme za to, že už v roce 1913 se na pražské klinice běžně používal elektrokardiograf.
Roku 1917 zavedl metodu kapilaroskopie a prakticky ji využil ve své habilitační práci. V roce 1922 zavedl mikrometodu ke stanovení glykémie, ve stejném roce měření kožní teploty elektroteploměrem a organizoval poradenský způsob sledování pacientů s chorobami srdce. V roce 1924 publikoval spolu s Volicerem sdělení o první perimyelografii u nás s použitím olejového roztoku jódu. V roce 1928 opět s Volicerem přednesl a demonstroval spolku lékařů nálezy arteriografické jako první u nás a jeden z prvních ve světě.
Z desítek dalších, v jeho době výjimečných prací je třeba uvést alespoň práci o vztahu periferní cirkulace a hypertyreózy, o rychlosti proudu krevního, o léčení strumy Rtg paprsky, o tlaku na karotický sinus, o akrocyanóze, emboliích a trombózách, o nespecifickém použití hormonů.Prusík měl cit pro nové a progresivní ve výzkumu. Dokázal jít - často v rozporu s názory všech současníků - svou badatelskou cestou a jen výjimečně se mýlil. Dnešnímu zasvěcenému čtenáři zní takřka neuvěřitelně, že už v roce 1929 předpověděl na konferenci kardiologické společnosti význačnou roli biochemie cholesterolu a fosfatidů ve výzkumu arteriosklerózy. Opíral se přitom o klinickou zkušenost, že u pacientů s úplavicí cukrovou, kde je tento metabolismus porušen, se často vyskytuje závažná arterioskleróza. Již tehdy akcentoval význam preventivní medicíny, zvláště u chorob kardiovaskulárních.
Příznačný byl i jeho terapeutický aktivismus. Propagoval, ale především zavedl do běžné praxe nitrožilní podávání tyroxinu a digitalisu. Jako první v Československu aplikoval inzulín. Známý je Vondráčkův výrok o Prusíkovi: "V teorii je vyložený kardiolog, v praxi interní polyhistor." Nebylo snad ve vnitřním lékařství oboru, ve kterém by nebyl vzdělán a nepublikoval. Jeho celoživotní láskou však zůstaly choroby krevního oběhu. Stal se zakladatelem angiologie u nás.
Důsledně dodržoval zásadu, kterou sám opakovaně proklamoval: "V lékařství není axiomů, není strnulých schémat. Co dnes se naučíte, platí jen pro tu dobu, než pokroky vědy změní zase ze základu názor na příčiny, průběh a léčení různých chorob."
Podstatným způsobem ovlivnil názor naší lékařské obce na profylaxi. Byl také prvním z našich lékařů, kdo se racionálně staral o zavedení dietetiky jako oboru a o dietní vaření vůbec. Z jeho podnětu byla založena v roce 1936 Vyšší škola pro výchovu dietních pracovnic, na níž logicky navazuje obor dietních sester při středních zdravotnických školách.
Během svého života zastával Prusík významné funkce nejméně v deseti našich lékařských společnostech a byl čestným nebo dopisujícím členem 14 zahraničních lékařských institucí. Až do své smrti byl předsedou Československé gerontologické společnosti.
Pro své zásluhy o rozvoj angiologie byl zvolen do funkce prezidenta Mezinárodní angiologické unie, kterou zastával od roku 1961 do své smrti. Poté byl jmenován čestným prezidentem této unie. Roku 1956 se stal členem korespondentem ČSAV a u příležitosti jeho 70. narozenin mu byl udělen Řád práce.
Poválečná Prusíkova IV. interní klinika byla často navštěvována významnými cizími kardiology a jejich autogramy jsou dosud v historické knize zahraničních návštěv této kliniky. Slavná jména jako White (Boston), Mjasnikov (Moskva), Chavez (Mexico City), Pudu (Řím), Ilinskij (Leningrad), Lian (Paříž) jsou příklady mezinárodních kontaktů, které Prusíkova škola velmi podporovala.
Patřil k těm několika málo osobnostem v našem lékařském světě, které se staly už za svého života legendou. Měl šestý smysl v diagnostice i v nalézání progresivního v odborné literatuře. Ve výzkumu a v invenci byl v dobrém slova smyslu výbušný. Měl vlastnosti, které činí z člověka vědce - nadšení, vytrvalost, originalitu, inteligenci, ctil etiku. Mimořádná byla jeho náročnost vůči podřízeným na klinice. Pacienti Prusíkovy kliniky byli vždy středem pozornosti. Nesnášel-li profesor něco, pak tedy jejich bolest a utrpení, proti nimž vždy energicky bojoval. Jiným výrazem hlubokého soucítění s nemocnými kliniky byly každoročně i slavnostní vizity v podvečer Štědrého dne, kterých se zúčastnil celý lékařský kolektiv.
Byl laskavým šéfem, nezištně pomáhal začínajícím, znal cenu povzbuzení. Opovrhoval lhostejnými rutinéry. Byl precizní - miloval pravdu v životě i ve vědě. Byl vždy týž. Kdosi o něm napsal, že jeho vnitřní emoce procházejí navenek prizmatem jakési stylovosti. Vysoký, štíhlý a vždy elegantní, s lehkým ironickým úsměvem, procházel vzpřímeně životem několika generací českých lékařů. Těm z nich, kterým byl přítelem, byl jím bez výhrad až do smrti. Talich o něm napsal: "Když jej potká cizí člověk na ulici, je nucen říci mu Dobrý den!"
Miloval hudbu. Pilný a dlouholetý návštěvník koncertů Spolku pro komorní hudbu sám v mládí aktivně muzicíroval. Byl dobrým znalcem výtvarného umění, hodně četl, hodně cestoval. V kruhu jeho nejbližších přátel byl Jakub Obrovský, Folkmann, Talich a další význační představitelé české kultury.
Mravní hodnota jeho vědecké činnosti není o nic menší než její přínos odborný. Patřil k těm, pro něž se věda stala přímou částí jejich bytosti. Právem bylo na Prusíkově pohřbu akademikem Charvátem řečeno, že jde o ztrátu národní. ..!
Prusík dotírající aneb pan Laséque se nedostavil …
Po násilném uzavření Prusíkovy Propedeutické kliniky se její členové rozešli na různá pracoviště. Oblíbený Prusíkův asistent, neobyčejně vědecky a organizačně nadaný dr. NEDVĚD se krátce poté stal primářem nového interního oddělení na Fišpance ve Vysočanech, založeného pražskou obcí. K němu přešli i někteří kolegové z bývalé kliniky. Spolu s nimi docházel na Fišpanku i Prusík. Při jedné z vizit u pacientky postižené zánětem sedacího nervu se otázal profesor ošetřujícího lékaře, doktora X.Y.:"Byl tu přítomen také Laseque?"
"Ne, pane profesore," odvětil tázaný, "toho jsem zde ještě neviděl!"
Prusík estét.
Prusík vyžadoval od svých podřízených, zvláště lékařů, aby chodili na klinice vzorně upraveni. Potkal-li lékaře, který měl náhodou rozepnutý bílý plášť, ihned se ironicky zeptal: "Ty jsi tu dneska za baletku?"
Jeden z jeho sekundářů se v mladých letech holil pouze obden. Proto v sudé dny nebyla jeho tvář nikdy absolutně hladká. Míval však smůlu, že právě v tyto dny pravidelně Prusíka potkával. A tak se často stávalo, že Prusík vyňal z kapsy peněženku a vnucoval mu pětikorunu na holiče. Jindy zase pohotově přispěl radou. Profesor FUČÍK byl za mlada černovlasý a již pár hodin po oholení vyráželo na jeho tváři černé strnisko. Bylo už řečeno, jak šéfovi záleželo na perfektním zevnějšku nejen vlastním, ale i jeho spolupracovníků. Být hladce oholen považoval Prusík za samozřejmost. Když se jednou po výtce Fučík oprávněně bránil, že je oholen právě necelé dvě hodiny, byl přerušen slovy: "Tak si zajdi k paní Lavecké, ať tě odbarví!" Té totiž patřil v oné době oblíbený pražský kosmetický salón.
Prusík aviatik.
Všemocný Tomáš Baťa se necítil zdráva telefonicky požádal Prusíka o vyšetření. Krátce poté se snášelo nad ruzyňským letištěm Baťovo soukromé letadlo, které mělo profesora rychle dopravit do Zlína. Ten Baťu vyšetřil, předepsal léky, a než opustil jeho rezidenci, převzal od sekretáře obálku s honorářem. Bylo to rovných 5 000 Kčs. Prusík si vybavil okamžik, kdy se pro něj snášelo letadlo na letiště i krásu letu, a neodolal, aby ještě v tomtéž týdnu neproměnil honorář za letenku do Jugoslávie a příjemně prožitý víkend.
Prusík ješitný.
Jednoho rána přišel Prusík zjevně rozzloben. Dlouho byl netečný k ne-přímým, ale opakovaným otázkám spolupracovníků, kteří podle velkého šéfova rozladění usuzovali na mimořádnou událost. Prusík se svěřil až k polednímu: Jako vždy tak i toho rána vyskočil na "svém místě" u kostela sv. Ignáce z tramvaje jedoucí z Vinohrad Ječnou ulicí na Karlovo náměstí. Tentokrát byl však bezprostředně po činu zadržen příslušníkem VB a pokutován. Zaplatil 10 Kčs. - "Zatracený zelenáč," dodal Prusík.
"Ale, pane profesore, za 10 Kčs je takový skok přímo zadarmo," uklidňují asistenti přednostu.
Ve skutečnosti pravou příčinou špatné profesorovy nálady byl něco jiného. Šlo o příslušníkův výrok: "Ale tohle přece ve vašem věku nemůžete dělat, dědečku, vždyť jste si mohl ublížit!" To ale přiznal Prusík až dodatečně.
Prusík bystrý.
Prusíkův asistent, tehdy již slavný odborník pro choroby žilní, měl jednou na dvoulůžkovém pokoji svého oddělení pacienta, u kterého trvaly několik dní vysoké teploty. Krčílkovi ani ostatním jeho kolegům nebyla diagnóza jasná. Asi po třech dnech přišel Prusík na velkou vizitu a hned ve dveřích se obořil na Krčílka: "Jak to, že zde máš tohoto pacienta, ten přece patří na infekční oddělení, vždyť je to jasný tyfus!"
Asistent zaskočený profesorovou diagnózou ode dveří sice odpověděl uctivě: "Ano, pane profesore, zařídím okamžitě," ale v duchu si o něm v tuto chvíli nic zvlášť lichotivého nemyslil. Jaképak bylo den poté Krčílkovo překvapení, když se u dotyčného pacienta objevila na břiše typická "roseola typhosa". Urychleně, aby se šéf nedozvěděl, že tak neučinil ihned po jeho vizitě, nechal postiženého převézt do infekčního pavilónu na Bulovce.
Prusík spiklenecký.
Jistý asistent ve svých pokusných pracích na krysách zjistil, že výtažek z ledviny snižuje krevní tlak těchto pokusných zvířat. Byl svým objevem nadšen, i když jej neuměl vysvětlit a nenalezlo něm zmínky nikde v literatuře.Všude o svých výsledcích s nadšením vyprávěl. Našli se dobří kolegové z kliniky, kteří mu s obdivem dali zcela vymyšlenou, zato naprosto přesnou citaci z jednoho amerického časopisu. Sdělili mu, že zmíněný článek ho cituje jako prvního objevitele látky z krysích ledvin snižující krevní tlak. Autorem článku se prý podařilo látku přesně určit a nazvali ji "phtacic acid" (kyselina ftáková). Iniciativní spiklenci byli samozřejmě nuceni o svém žertu informovat přednostu kliniky a zároveň ho požádali o pomoc. Kdyby prý objevitel kyseliny ftákové posílal dopisy na uvedené adresy, aby je šéf včas zneškodnil. Prusík nikdy žádnou legraci nezkazil. Zmíněný badatel nalétl absolutně. Ve svém zaujetí ihned psal na udané americké adresy. Profesor věrný úmluvě vážně svého asistenta vyslechl, plně schválil obsah dopisů a připojil ještě své doporučení. Bdělá sekretářka zařídila ostatní...
Prusík věčně mladý.
Prusík si prakticky až do své smrti uchovával velkou psychickou i fyzickou svěžest. Bylo téměř jeho koníčkem, že na klinice chodil zásadně po třech schodech, a to tak rychle, že mu někteří z mladších spolupracovník'! často nestačili. Bylo zřejmé, že je mu to pramenem vnitřního potěšení. Když však někdo profesorovi v této souvislosti zalichotil, Prusík nikdy neodpověděl, jen dvakrát suše zakašlal.
Ostatně Prusíkovu věčnou mladost výstižně vyjádřil při oslavách jeho 75.narozenin profesor Vondráček, když řekl: "Je známo, že profesor Prusík se v posledních letech zabývá gerontologií. Já bych jej proto přirovnal ke gynekologovi. Podobně jako se gynekolog nemůže vžít do rodidel ženy nebo porodník do pocitů rodičky, stejně tak Prusík nemůže nikdy pochopit problémy stárnutí, když je stále tak mlád."
Prusík chráněnec Štěstěny.
Při jedné ze svých četných zahraničních návštěv měl Prusík dvojnásobné štěstí. Bylo to v Londýně, kde se náhodně sešel s profesorem Charvátem, účastníkem lékařského kongresu. Oba podlehli dobové senzaci a rozhodli se letět na zpáteční cestě vzducholodí R 101. Na letiště však přišli pozdě a lístky byly vyprodány. Ještě téhož dne při jízdě taxíkem slyšeli vyvolávat kameloty are one hundred one...
Nechali zastavit, zakoupili zvláštní vydání londýnského tisku a dozvěděli se, že zmíněná vzducholoď se zřítila a všichni pasažéři uhořeli. Do Evropy cestovali pak lodí do Hook van Holland a odtud vlakem do Drážďan.
Původně měli v úmyslu zdržet se zde jeden den na kongresu hygieniků a pak pokračovat letadlem do Prahy. Kongres se jim natolik zalíbil, že setrvali v Drážďanech až do jeho zakončení. Štěstí při nich opět stálo. Letadlo totiž rovněž ztroskotalo.
Prusík vlastenec.
Prusík byl jedním z těch, kteří krátce po uzavření vysokých škol v roce 1939 poznali na své kůži metody nacistů. Jednoho rána šel na svoji Propedeutickou kliniku, která však byla obklopena esesmany a jako jediná uzavřena. Ani on, ani nikdo ze spolupracovníků nebyl vpuštěn do budovy a všichni byli nuceni ponechat na klinice své věci. Prusík se pak ucházel o řadu míst, ale zakotvil teprve v roce 1940 v nemocnici na Vinohradech, kde získal primariát v pavil6nu CH, což byl v té době nedokončený objekt pro prosekturu. Tam s ním pracoval i jeho asistent z Propedeutické kliniky, komunista Miloš Nedvěd, zeť profesora Zdeňka Nejedlého, který byl později gestapem zatčen a roku 1943 zemřel v Osvětimi. Bylo více než svízelné vytvořit v podmínkách prosektury slušné interní oddělení, ale tehdejšímu Prusíkovu pracovnímu týmu se to podařilo. A toto oddělení, skromný dědic Propedeutické kliniky, prosperovalo ve válečných poměrech velmi dobře. Prusík se navíc snažil udržet charakter a ducha kliniky. Ale válka přinášela i jiné problémy. Na oddělení se přijímali pacienti v době, kdy jim hrozilo totální nasazení, a hledaly se choroby a příznaky, před kterými museli lékaři "Arbeitsamtu" kapitulovat. Dost se to dařilo. Do zásoby byly zhotovovány pěkné patologické křivky EKG, vhodné duplikáty Rtg snímků, bianko bazály, to vše jako objektivní podklady pro řízení pracovního úřadu. A protože autorita profesora Prusíka byla veliká, nálezy z jeho oddělení byly akceptovány bez pochybností, a tak se pomohlo mnoha lidem.
Prusík obelhávaný.
Když byl profesor Prusík hospitaliván na II. Interní klinice pro náhlé srdeční onemocnění, požádal profesora FUČÍKA o názor na EKG ukryté v nočním stolku. Křivka svědčila pro intramurální lézi myokardu. To ovšem Prusíkův žák nemohl přiznat, a tak se zeširoka rozhovořil o metabolických změnách, kterými prý reagovalo jeho srdce na právě prodělaný horečnatý stav. Prusík svého žáka chvíli poslouchal a pak řekl znechuceně: "Ale, prosím tě, vždyť jsi už jako ten Herles! Já dobře vím, že jsou to změny organické. Bohužel...!"
Prusík smířený.
Profesoři Fučík a Reiniš a spolu s nimi asistent Pokorný vyhledali v srpnu 1964 Prusíka v Mariánských Lázních. Prusík, který přijížděl do Výzkumného ústavu balneologického každoročně v letech 1955-1964, tam totiž tentokráte onemocněl srdečním infarktem a byl v ošetřování svého bývalého žáka, primáře doktora Josefa Matesa. Ten si návštěvníkům trpce postěžoval, že s Prusíkem přes opakované debaty a zákazy nic nesvede. Chodí si kdy a jak chce, bez ohledu na svůj zdravotní stav. Prosil je, aby využili svého vlivu a domluvili mu.
Svízelného úkolu se ujal nejmladší z nich, asistent Pokorný, kterého u sebe Prusík pozdržel, aby mu udělil několik rad pro nastávající účast na mezinárodním kongresu Angiologické unie v Paříži, jejímž byl v té době dosud prezidentem.
"Pane profesore, proč neposlechnete primáře, proč stále chodíte?" naléhal Pokorný.
"Víš, Pepíčku," Prusík na to, "ty znáš dobře můj stav. Buď to není tak hrozné a podaří se mi přežít, anebo raději zemřu vstoje, než být na obtíž druhým a k posměchu těch, kdo mě neznali. Však víš, jak je to u jednoho z mých učitelů... Člověk musí umět žít, být vyrovnán se vším a především znát své možnosti. I odchod ze světa musí mít svou formu!"
Na to už asistent Pokorný odpověď neměl. Po čtrnácti dnech, po návratu z pařížského kongresu, už svého milovaného učitele nenašel mezi živými. Prusík zemřel na klinice Výzkumného ústavu balneologického v Ruské ulici v Mariánských Lázních 6. září 1964. Bylo mu 78 let.
(Literatura: PUCHMAYER Vladimír - BARTŮNĚK Petr: "Bojovník proti bolesti aneb Sedmdesát úsměvných i vážných historek ze života klasika českého lékařství Bohumila Prusíka", Avicenum, zdravotnické nakladatelství, Praha 1986)
