Friedrich HEBBEL
Životopis. Německý básník Friedrich HEBBEL (*18.3.1813 Wesselburen-Dithmarschen, + 18.12.1863 Vídeň) prožil své mládí na severu v Marschen v blízkosti moře a jeho předčasně rozvinutá fantazie se opírala jen o několik knih, které měl, především o bibli a o kroniku Dithmarschenu. Jeho mimořádná touha po vzdělání se nejprve projevila ve škole a byla rozšiřována náhodnou četbu. Ve 14 letech se stal písařem farnosti, v 16 letech napsal první báseň a sepsal celou řadu dobrodružných plánů, které se draly na světlo z těsnosti jeho domovských poměrů a jednou se 
měly dočkat i velkého života světa a vědy. Jeho básnický talent se projevil několika básněmi v hamburských novinách "Modezeitung". Hledaly se a brzy se našly prostředky, které mu dovolily pobyt v Hamburku a přípravu k univerzitnímu studiu. Friedrich HEBBEL pak studoval v Heidelbergu a v Mnichově (od 1836) filosofii a historii, ale stále více ho lákalo povolání básníka. V roce 1839 se vrátil (pěšky) z Mnichova do Hamburku a sepsal svou prvotinu - tragédii "Judita" (Judith - Hamburk 1840), která byla uvedena roku 1841 v Berlíně. Po ní napsal "Jenovevu" (Genoveva- Hamburk 1842). V obou tragédiích se už projevuje Hebbelova dramatická síla, jmenovitě v charakteristice, bezprostřednosti a žáru utrpení. Měl sklon k drsnému a bizarnímu a ještě drastičtější byl - vedle jeho přirozené vášnivosti - sklon k rozkladné reflexi. Hebbelův talent zaujal holštýnského krále Kristiána VIII., u něhož byl dvakrát přijat a získal víceleté cestovní stipendium. Nyní mohl odjet do Paříže, kde dokončil měšťanskou truchlohru "Maria Magdaléna" (Marie Magdalene - Hamburk 1844), což byla trpká, drsná, hrubá, i trapná hra, působila však mistrovským zpracováním a byla dosavadním nejvyzrálejším produktem Hebbela. Ten pak trávil několik let v Itálii.
Zabýval se návratem domů na sever, ale v roce 1846 se oženil se známou hradní herečkou Christinou Enghausovou a důsledkem byl trvalejší pobyt ve Vídni. Odklonil se od italského lyrického básnění, od temně pesimistického názoru na svět, ale revoluce 1848 a další vývoj ho vrátily zpět k pesimismu. Druhou jeho uměleckou periodu tvoří komedie "Diamant" (Hamburk 1847), "Herodes a Mariamne" (Vídeň 1850), truchlohra "Julia" (Lipsko 1851), "Rubín", pohádková hra (Lipsko 1851), tragikomedie "Tragédie na Sicílii" (Lipsko 1851). Hry ukazovaly sice méně přemrštěnosti, byly však zato bizarnější, drsnější a chladnější než jeho díla z mládí. Nemohly se podávat častěji na scéně pro odpor proti Hebbelově tvrdošíjné originalitě. V průběhu padesátých let se začal básník pozoruhodným způsobem tříbit a usiloval vedle povýšenosti také o krásu zobrazování.
Třetí perioda začala malým dramatem "Michel Angelo" (Vídeň 1855), a tragédií "Agnes Bernauerová" (Dcera lazebníkova Agnes Bernauer - 1855), kterou dovedl až k lidsky vzpírající se plné čerstvosti, síle a líbeznému půvabu. Pokračoval ve formálně krásné - ale v konfliktu nesmiřitelně drsné tragédie - "Gyges a jeho prsten" (1856) a jeho lyrické básnění vyvrcholilo v nádherné epické básni z roku 1857 "Matka a dítě" (Hamburk 1859) a v mistrovském díle básníka v dramatické trilogii z roku 1860 "Nibelungové", ve které básník zdramatizoval mohutnou epickou látku jako konflikt mezi pohanským a křesťanským světovým názorem. Mají tři díly: Kriemhildenova pomsta, Nezranitelný Siegfried, Siegfriedova smrt. Avšak plodů konečného úspěchu se nedožil. Jeho poslední tragédie "Lžidimitrij" (Demetrius) byla uvedena až po jeho smrti v roce 1864 (Hamburk). Zemřel v 50 letech 15.prosince 1863 ve Vídni.
V roce 2003 si připomíná kulturní svět dvojí životní výročí básníka Hebbela - 190 let od narození a 140 let od úmrtí. A v příštím roce uplyne 150 let od jeho pobytu v Mariánských Lázních.
Hebbel v Mariánských Lázních
Německý dramatik Friedrich Hebbel pobýval v Mariánských Lázních v červenci a srpnu 1854. Vzpomínky Hebbela na Mariánské Lázně začínaly spíše komicky. Prvního dne pobytu spadl z postele a když mu hráli uvítací dostaveníčko, jak bylo tehdy ještě zvykem, vyslechl je na místě, k jehož časté návštěvě ho nutily první účinky pramenů. Ženy se mu zdály objemné, zkrátka mnoho poezie Hebbelův deníček nezaznamenává. Zato jeho drahá ženuška prý našla v Mariánských Lázních mnoho čtyřlístků. Hebbel pilně užíval lázní a vypil raději dvojnásobnou dávku pramene. Většinu času trávil na procházkách s dvěma romantickými básníky - Gustavem PUTLITZEM a Friedrichem UECHTRITZEM. (Spisovatelka Malinovská uváděla 1958 jeho jméno chybně jako Nechtritz.) Zvláště Uechtritze si oblíbil a rád se s ním přel k velké nelibosti obou manželek. Jednou například Hebbel prudce napadl Shakespeara a označil Leara a Macbetha za barbarské kompozice, s nimiž vzdělaný svět nemůže souhlasit. Jindy ho zase UECHTRITZ kritizoval tak, že se Hebbel ani nepustil do uvažovaného díla "Gyges a jeho prsten".
Jedinou malou báseň, kterou tu napsal, nazval "Zkouška lásky". Znalci se domnívají, že v jeho díle nacházejí Hebbelovy vzpomínky na výšinu Fridricha Viléma IV. v Mariánských Lázních. Těžko rozhodnout, ale pravděpodobnější je názor, že na Hebbela působil výrazně krajinný půvab Mariánských Lázní. Jeho deník potvrzuje bezpočet procházek a výprav do okolí, které tu Hebbel podnikl.
Podrobnou studii o Hebbelově pobytu připravil sepsal v roce 1912 historik Med.Dr. Michael URBAN (Planá u M.Lázní), třebaže vynechal vše, co nepovažoval za vhodné - například jeho pobyt na záchodě při dostaveníčku. Jde však o jediný pramen, v němž nalezneme množství citací z Hebbelova deníku z Mariánských Lázní:
Dramatik Friedrich Hebbel, jehož tragédie "Judita", "Maria Magdaléna", "Lžidimitrij", "Nibelungové" tvoří základ jeho básnického díla, patřil mezi největší německé básníky 19.století. Jeho tvůrčí svéráz a vzpurná pýcha sebevědomí vytvořily v jeho básních postavy, které působily věrně živě a skutečně jako lidé z masa a krve. Zvláštní popud k udržování Hebbelových dramat dal později německý císař Vilém II.. Švédská spisovatelka Annie Wallová v novinách "National-Zeitung" připomněla, že císař označil duchovní sílu ve hře "Nibelungové" za nejkrásnější, co bylo kdy v německém jazyce napsáno. Ale i bez císařovy chvály Hebbelova básnická sláva byla všude uznávána a místa, kde kdysi Hebbel pobýval, se stala navždy hebbelovsky posvátnými. K nim patří také Mariánské Lázně.
Hebbelův pobyt tu proběhl v červenci a srpnu 1854. Koncem roku 1853 onemocněl Hebbel žloutenkou a podle jeho deníku to bylo tak vážné, že mu vlasy i vousy zcela zešedivěly. Za léčením podnikl cestu na Helgoland a po návratu prožil ještě navíc velký strach, týkající se jeho manželky, která těžce onemocněla "andraxem" a velmi trpěla. Hebbel s horečkou žlučníku a se žloutenkou, jeho paní vážně nemocná - to byla pro něho těžká zkouška a přesto statečně hleděl do budoucnosti.
Choroba manželky v příštích měsících ustupovala, a Hebbel se rozhodl na radu lékařů, že vyhledají uzdravení v západočeských lázních. V létě 1854 zamířili nejprve do Karlových Varů, ale zde byli odkázáni na Mariánské Lázně. Přes Bečov sem přijeli 3.července 1854 a ubytovali se v domě Vídeňský dům ("Wiener Haus"). Kurlisty uváděly: "Příjezd 4.7. Pan Christian Friedrich Hebbel, doktor filosofie, s manželkou z Vídně."
3.července 1854 psal Hebbel ve svém deníku:
"Sedím zde v jedněch českých lázních, kam jsem dorazil se svou milou paní, protože u ní vyvstaly prudké bolesti jater. První zprávu, kterou nutno uvést, je událost, že jsme dnes byli blízko toho, že ztratíme životy. Sotva jsme nastoupili v Bečově do kočáru, bezprostředně před poštou nás postilion na silnici převrhl. Kdyby nebylo syna poštmistra, který se pokusil povoz zastavit, když se opřel celým tělem o vůz, mohli jsme kráčet svému osudu vstříc, totiž roztříštit svá těla o tvrdou, špičatou dlažbu. Vyvázli jsme s několika pohmožděninami, zatímco ten statečný člověk, který se rozhodl svým životem zabránit pádu povozu, byl smrtelně zraněn. Příčinou neštěstí byl pár mladých koní, kteří ještě nebyli zvyklí na tah a potom i strmá, srázná cesta."
Mariánské Lázně, tehdy stále příjemná lesní idyla, udělaly na Hebbela hned na počátku příznivý dojem. Místo, tak malé, jaké se také tehdy příchozím jevilo, bylo velmi pestré a rozmanité v detailech a mělo v sobě už tehdy něco nezvykle milého, venkovského a přesto městsky vznešeného. Do všech směrů se táhly nádherné, co nejlépe ošetřované lesní vycházkové cesty a v parku byl svěží, bublající potůček a v okolí probublávající prameny. Do Hebbelova pokoje, jak napsal, se linulo zurčení fontány, která stála na náměstí uprostřed louky plné květin.
Kdo znal Hebbelovu pravidelnost v jeho denním režimu a konání, jeho zalíbení, ba lásku k přesnému řádu a detailu, ten připustí, že byl jako stvořený stát se vzorným lázeňským pacientem. Ovšem s touto přesností šel ruku v ruce přímo násilnický tah, který jím zmítal, totiž, že si naordinoval dvojitou dávku pitné léčby než jakou mu předepsal lékař. Neboť, jak sám řekl, měl železné vnitřnosti a mohl mnoho snést.
V Mariánských Lázních upoutaly Hebbela obrazy nezvyklé i líbivé, a podivuhodné divadlo přírody, s neustále se střídajícími obrazy v takovém stupni, jak u něho docházelo velmi zřídka. Totiž: bolest a osud vyplňovaly Hebbelovu duši tak zcela, že se v tomto rozpoložení obracel k vnější přírodě vždy jen s nepatrnou účastí.
9.července 1854 zapsal do deníku:
"Zimní chladna, olověná obloha, a přitom již v pět hodin nutno být u pramene. Potom se počasí vyjasnilo, slunce vyrazilo své mosazné paprsky, a když mraky spolykalo zlato, vyrazili jsme po snídani na procházku k rašeliništi. Nikdy jsem ještě neviděl tak štíhlé jedle i tak robustní, jako zde, kde je jen několik těchto stromů. Zde šuměly v čerstvém větru v korunách a nikdy jsem ještě nevyslechl takové zvláštní šumění. Jemňounce, sotva jako ševelení, začalo to z dálky, jako jen u jediného stromu, pak to zesilovalo, stále silněji a silněji, až se to koncentrovalo do akordu bouře nad našimi hlavami. Pak to zase zesláblo a konečně se to ztratilo v tónech, jakoby od nás odjížděl pryč valící se povoz. V půl jedenácté jsme se vrátili domů a já ještě vyšel s PUTLITZEM, který mne odvedl. Je to vysoce vzdělaný muž, který hledí do mnohých hloubek, třebaže jeho poezie je lehká jako třepetající se vznášející se motýlek. Stařec bere věci a zároveň vychutnává také loučení se s nimi. Já nejsem žádný stařec, ale přistihuji se často při podobných pocitech."
10.července 1854 napsal do deníku:
"Velmi krásný den! Modrá šídla na zelených jedlích, kde se vznášejí jakoby bez pohybu a zvuku. V seně poskakující ptáček je jako kolorovaný. Jedle vyrůstající z půdy, kde lze vidět štíhlé kořeny. Vzácná jedle, která se dělí asi deset kroků nad zemí, jakoby tam měly vzniknout dva stromy a také několik větví, které se zase spojí, jakoby se jeden kmen kroutil kolem druhého a ve špičce se plně zase sloučí. Selské ženy, které ve svých péřových rukávcích v dálce vypadají jako čtyřrohé. Berle, které zanechali chromí v kostele."
11.července 1854 píše:
"Znovu velmi pěkně. S PUTLITZEM byli na Podhoře (Potthorn), jeden a půl hodiny od Mariánských Lázní, hora posetá skalisky, které ukazují na vulkanický původ, ale stojí tu zcela ojedinělé a rozptýlené. Nádherný výhled do temných lesů, mezi nimiž se objeví tu a tam jezero."
13.července 1854 psal:
"Po obědě uprostřed v dešti jsme se svou paní vystoupili na výšinu Fridricha Viléma, nejvyšší bod místa, který jsme zdolali. Pod hustými jedlemi jsme šli docela chráněni a když jsme přišli nahoru, zasvitlo slunce. Vlevo i vpravo byly skaliska a balvany, často upraveny jako záhony skal a bujná flóra květů, které vyzařovaly dvojnásobnou vůni, skryté potůčky, které protékaly hlučně a divoce mezi květenou, a čas od času se objevil drzý pták nebo mokrý, sotva létání schopný motýl. Mezitím i partie, nahánějící hrůzu a připomínající smrt a rozklad, pomíjejícnost, protože pod zelenými jedlemi ve vrstvách po mnoho let ukládající se jehličí ztrouchnivělo a zůstávalo nepřístupno pro vzduch a větry. Mezi tím pařezy rovněž v rozkladu, zpuchřelé a zetlelé, v noci svítící. Výhled z vrchu dolů byl impozantní. Objevilo se před námi údolí, v němž leží Mariánské Lázně, rozvírající se na dvě do opravdové nekonečnosti."
Do této doby spadá také Hebbelova známost s dramatikem a romanopiscem Friedrichem von UECHTRITZEM, který přijel do Mariánských Lázní 4.července 1854 a pobýval v sousedství níže v domě BELVEDERE. O něm psal Hebbel v dopise příteli Kuhovi:
"Spolu s Uechtritzem a Putlitzem máme velmi příjemnou společnost, jen nás to svádí k opačným postojům, ne kolem jídla a pití, ale k duchovním názorům, k mnoha hovorům, které jsou až zanícené. Oba jsou stejně tak dobrosrdeční jako otevření, s nimi se znamenitě hovoří a to pro budoucno přede dobrou niť."
Jmenovitě to byl UECHTRITZ, který Hebbela živě povzbuzoval, stejně jako jindy mu zase naopak silně odporoval. Obstárlý básník UECHTRITZ z let romantismu byl podle Hebbela jemným, vnitřně i vnějšně, a jevil se mu jako člověk, s kterým navázal vztah na celý život a zvláště se Hebbel těšil, že UECHTRITZ nikdy nic z jeho duševních výtvorů nevytasil, neboť Hebbel působil raději prostřednictvím své osoby a svých děl. Cenil si jeho čistého vzdělání, které v tak harmonické formě ztělesňoval a nikdy proti němu nebyl.
Manželky Hebbela a Uechtritze hleděly však s obavami, jak se přátelství obou mužů utužovalo. Neboť vážné těžké hovory naprosto neprospívaly požadavkům lehké mariánskolázeňské kůry, a takové hovory u obou mužů převládaly nebezpečným způsobem. Manželka Uechtritze se přímo polekala, když to štíhlý Hebbel u pramene postřehl a setkal se mezi ženami s opačnou dohodou, jak by se měli nepozorní a neposlušní lázeňští hosté alespoň v čase pití držeti od sebe.
15.července 1854 psal Hebbel:
"Ráno překrásné. S Putlitzem jsme posnídali na ŠENOVĚ, odtud šli k Šenovskému pavilonu (dnes Monty) zpátky. Skvělá čistá voda, kterou máme v domě, přivedla mne k otázce, odkud pochází? Odpověď zněla: "Ze sklepa!" - Tam totiž vyvěrá pramen a člověk si pomyslí: Jaký to rozkošný obrázek! To je přátelský duch Spiritus familiaris, který připisuji jednomu otravnému skřítkovi. - Odpoledne s Uechtritzem zašli do Lesního mlýna. Uechtritz jeví se mi jak uvnitř, tak i zvenku jako člověk, s kterým navázat na celý život vztah je možné, ostatně on ode mne nic nečetl a to mi není nepříjemné, neboť je lépe, abych na něho působil svou osobou a nikoliv dílem. V poledne přišel druhý dopis od Kuha."
17.července 1854 psal:
"Znovu velmi pěkný den, do počasí přišla důslednost. S Putlitzem jsme byli naposledy, protože ráno odjíždí. Uechtritz vyprávěl mnoho o podzemí, vzácně a dostatečně dobrodružně, ale ne překvapující pro toho, kdo prokoukne toto aforistické a vlastní vnitřní přírody."
Hebbel se v této době zabýval pětiaktovkovou tragedií "Gyges a jeho prsten" a vzal rukopis s hotovou částí, tj. dva a půl jednání, do Mariánských Lázní v naději, že se tu dostane k práci. Ale k tomu nedošlo. Začal pokračovat v práci až ve Vídni a v listopadu ji dokončil. V Mariánských Lázních zbásnil jedinou báseň "Zkouška lásky" (Liebesprobe) z 24.července 1854.
25.července 1854 psal:
"Celý den velká vedra. Večerní obraz z našeho okna: Vlevo Večernice v klidném jasu, vpravo povětrnostní záře, ve které se horké povětří jeví jako vyhořelé, před námi na svahu osvětlený kříž na vrchu Hamalika, který měl být nasazen, když se kolem dokola řádící cholera nedostala do Mariánských Lázní."
27.července 1854
"Ranní déšť, celý den chladno, ale příjemně. Odpoledne trávil s Uechtritzem. Vyprávěl mi zázračný tah ze života staroitalského tyrana, který se ukryl, když přišel mor, na pevný hrad, uzavřel všechny příchody a ponechal pouze strážce, aby sledoval pohyb lidí venku. Dlouho nikdo nepřicházel, až se objevil jezdec, který se sem tryskem hnal a přikázal, aby k němu přišel. Ale než strážce došel, zemřel na mor."
28.července psal:
"Fragment dosud nedopsané tragédie již začal působit, ačkoliv se ještě nenarodil. Včera jsem svému novému příteli Uechtritzovi prozradil myšlenku svého nového díla a ona se ho zmocnila tak, že se od ní nechtěl odpoutat, ačkoliv jsem se několikrát snažil změnit téma hovoru, protože vím, že se nesmí duševně namáhat. Měl v důsledku toho mimořádně špatnou noc a žaludek. Trpí totiž mozkovou horečkou, která ho náhle přepadne a donutí, aby přestal hovořit a šel na stranu. Proto jsem se také ráno zdržoval, abych ho dále nerozčílil. Ale v 11 hodin jsme se potkali, zůstali spolu a za hodinu když jeho paní nás spatřila na promenádě, udělala na mne takový obličej, jako kdyby polykala arsen, jako kdyby dítěti zakazovala koláč, protože má zkažený žaludek. Tak s ním i odešla a já už s ním nemohl ten den mluvit."
30.července 1854
"Rána a večery jsou již podzimně chladná, ale to je mi mimořádně příjemné a také kůra je lepší než při letních vedrech. Kuh psal dopis mé manželce. Jiný dopis od dcery Titele, které vedl ruku, byl přiložen. Dítě si stěžuje, že má šatečky již malé, tak prý vyrostlo."
31. července 1854
"Právě v deset hodin projíždí náš spolucestující, pan Rodisch, v poštovním voze kolem našeho domu a kyne s deníkem v ruce. Za osm dnů ho budeme následovat. Mnoho lidí, s kterými jsme se setkali při našem příjezdu sem, už zmizelo, skoro všichni, a kolem spatřujeme nové a nové tváře, a já mám pocit, jako bych se stával starcem, kolem kterého mladá generace pozvolna následuje starší generaci našeho mládí, která míří ke hřbitovu. A v podstatě je to se zemí stejně jako s oním malým kouskem půdy, jenom ne tak rychle. Aniž bychom to pozorovali, pomalu se prosvětlují naše řady a cítíme to zase a znovu, až ke chvíli, kdy tu zůstane jako jediný nejstarší známý, jako slunce, které mu svítí, podobně jako svítilo Adamovi."
V dopise z 1.srpna 1854, který psal Hebbel Juliu Glaserovi, známému na ministerstvu spravedlnosti: "Děkuji Vám, milý Glasere, za Váš dopis a za zprávy o mé dcerce. Zůstáváme tu ještě týden a pak se vracíme přes Prahu do Vídně. Potom naleznu - s výjimkou našeho komponisty - všechno, co jsem zanechal. Titele potřebuje nové šatečky, jak včera vlastnoručně uvedla, a také matematicky zachytila, kupec Kuh se stal úředníkem, a Vy designovaným profesorem. Pozdrav Bůh! Váš dopis došel, když jsem lezl do postele, ale z toho nevyvozujte, že bylo tak pozdě. My chodíme spát se slepicemi, ale vstáváme už v 5 hodin ráno na pramen. To musíme, abychom nevypadli z taktu, který zde vládne, a to by bylo znepokojivé a neproveditelné, jako když mašíruje regiment a tambor by nechtěl respektovat rytmus. Já doufám, že pět týdnů, které jsme obětovali minerálním vodám, přinese dobré plody, ale ani na okamžik nebudeme mít vinu, jestliže by k tomu nedošlo. Příroda Mariánských Lázní dává především zaměstnání a požitek. Já jsem ve svém malém životě krok za krok tak činil a vděčně se podíval do své ekonomie dovnitř. Ale byl jsem také šťastný v tom, že jsem tu nalezl lidi, s nimiž jsem mohl pobývat v hlubokých hovorech. Putlitz a Uechtritz, obě známá jména, se tu objevili pro mou společnost jako zrození. Mnozí jiní se k tomu družně přidali,.
Také jsem se setkal s knížetem Metternichem na jeho rodném zboží v Kynžvartě ve společnosti s Uechtritzem a s mou paní, a měl jsem příležitost, obdivovat jeho tělesnou zdatnost a zároveň duševní svěžest. Pan Kuh je po této stránce šťastnější, dosáhl čeho chtěl a co mu leželo více na srdci než zaměstnání, hraje svůj hymnus na šňupací hůlce a troubí Te Deum na naladěném pozounu. Já to šňupání provedl s jeho dopisem, nechte si ten dopis jednou ukázat a posuďte, že pozoun zní světleji, až zase přijdu."
K návštěvě Kynžvartu psal Hebbel:
"Nejprve jsme si objednali jídlo a šli si prohlédnout muzeum, aby jídlo za námi přinesli. Muzeum má mnoho zajímavého, ale je, otevřeně řečeno, uspořádáno náhodně a chybí mu řád a záměr. Novořecký státní dopis, podepsaný lordem Byronem ve jménu nové vlády, a dvojdílný list v italštině a řečtině vzbuzují skutečně mimořádný dojem, co by bylo, kdyby zubožený lid a naproti tomu nepřítel lidu se mohli setkat a sevřít v náručí. Vlasy panny Orleánské jsou asi pochybným předmětem, protože Dunois existuje jen v Schillerově tragédii a kat neměl chuť odříznout vlásky pro potomky. Zcela skutečná je však mučící španělská bota, vedle šroubových palců na ruce a další mučící nástroje, nacházející se ve zbrojnici, kde jsou i stopy krve na zdech. Nejrůznější památky z kostela sv.Pavla z Frankfurtu nad Mohanem, kusy jantaru, v nichž zůstal uvězněný hmyz, asi kobylky, i jejich hrob, neboť hra přírody nemá konce. Také veliká mraveniště vyvolávala náš úžas.
Po obědě jsme byli prováděni inspektorem po zámku, zatímco knížecí rodina obědvala. Elegantní pracovní pokoj knížete, a ještě elegantnější knížecí kaple, vedle řady portrétů předků knížete, obraz jeho druhé paní nebeské krásy a jeho dcery v nejranějším věku. Obě běžného diváka zaujmou. Dále jsme stoupali k hrubě tesané modlitebně a tam spatřili pověšenou francouzskou rytinu italské Madony a celý kout zaplněný odloženými berlemi a holemi.
K našemu velkému potěšení si přál kníže, abychom mu byli představeni. Přišli jsme k němu v doprovodu jeho nejmladší vnučky, hraběnky Zichy, a mojí manželky, které seděly spolu na lavici v parku. Kníže se nám představil a když manželka vyslovila naše jména, vyzval nás, abychom se posadili. Je střední velikosti, jeho držení těla je skvělé a v 85 letech velmi dobře konverzoval tak, že jistě takto dosáhne 90 let. Jeho ostré aristokratické rysy tváře, mírný pohled jeho vlhkých modrých očí, příjemný, laskavý. Jeho rozmluva - jako u všech již špatně slyšících - se soustředila na jeho témata, vyprávěl nám historii svého parku. Zámek byl před třiceti lety ruinou a okolí pustinou, okna nešla otevřít, protože tomu bránily větve stromů u zdí a tam, kde se dnes běží procházkové cesty parkem, bývaly bažiny.
Vše se změnilo a dokonce prý bez větších nákladů, protože to, co se vyvezlo, se znovu použilo a nasypalo tam, kde třeba. A to vše tím, že zde byl pravý muž a na pravém místě. S velkým pohodlím se pak postupovalo do jednotlivostí. Starý zahradník byl mužem, který neznal nic jiného než svou povinnost pečovat o park. Společně se sousedy zajistili vše proti lesním zlodějům a ničitelům. Nakonec vyprávěl, že v Severní Americe se prodávají roční děti a vydávají se na ně ceníky. To se může dělat u dobytka a telat, která slouží k potravě, ale ne u dětí. Uechtritz přes pohodlí, které charakterizovalo celkovou atmosféru, se podivoval, že starý urozený muž může takto hovořit. Hebbel se však domníval, že ten muž ví , kdy má a co hovořit. Když jsme obdivovali park, hovořil o parku a to s takovým nadšením, že jsme si představili, jak asi dokázal mluvit v salónech a sálech o jiných věcech."
Ještě 3.srpna uváděl Hebbel, že se vydali s Uechtritzem na Richardovu výšinu, kde Hebbelova manželka ještě nebyla. Vyprávělo se o Schillerovi.
5.srpna psal do deníku:
"Je 8 hodin večer, měsíc ve vzácném tvaru stoupá nad vrchem naproti, přes údolí, pozítří se již odjíždí, deník se dneškem zavírá. Ještě jsme byli s Uechtritem na rašeliništi a jeho paní natrhala luční květiny jako symbol odchodu i zůstání. Uechtritz je skutečně šlechetná duše, snad více než jeho vlastní díla. Hrozné problémy života, na které mnozí vzpomínají znovu a znovu, leží mu na srdci jako mně."
Často a rád pobýval Hebbel naproti ve svahu u Goethova odpočívadla a vzpomínal na Goethovy zdejší pobyty a jeho básně.
Literatura:
MALINSKÁ Irena "Miscelanea literárně-historická" in sborník "Mariánské Lázně - prameny - dějiny - lidé" - Uspořádala Alena Vrbová, Krajské nakladatelství Karlovy Vary 1958
Kolektiv autorů: Slovník spisovatelů německého jazyka a spisovatelů lužickosrbských, ODEON Praha 1987
Kolektiv Autorů: Encyklopédia spisovatelov světa, OBZOR Bratislava 1987
URBAN Michael: "Friedrich Hebbel in Marienbad" in Prager mediz. Wochenschrift, 1912
KUH Emil: "Friedrich Hebbel in Marienbad" in Marienbader Fest-Album 1866
