Goethův výlet do Mariánských Lázní
v roce 1820

O Mariánských Lázních se J.W. GOETHE poprvé doslechl 29. června 1811 od ašského poštmistra Johanna Georga LANGHEINRICHA. Do deníku si zapsal: "Oběd v Aši. Hovor s poštmistrem o nových lázních Úšovice, patřící ke staré Teplé, vlažný pramen, snad síranový, proto nazývaný prostým lidem Smraďoch, mezi Planou a Teplou, nedaleko od prvé." Další zájem o nové lázně však Goethovy deníky v letech 1812-18 nezaznamenávají ...

Až roku 1819 za svého karlovarského pobytu získává GOETHE nové informace o Mariánských Lázních od Antona DITTRICHA (1786-1849). To byl doktor filozofie, vysoce vzdělaný člen řádu cisterciáků, který působil jako profesor gymnázia v Chomutově. Měl značné přírodovědecké znalosti a mezi nimi i informaci o nově vznikajících lázních na Tepelsku. - Tohoto muže znal GOETHE už z Teplic. Do deníku si zapsal 25.září 1819 jen krátkou poznámku: "Nejteplejší den. Vše připraveno k odjezdu. Prof. Dittrich z Chomutova. Zpráva o Marienbergu a Topl." Goethe mylně napsal Marienberg místo Marienbad. Oba muže zajímaly přírodní vědy. GOETHE věděl, že Dittrichova informace bude seriózní a proto se rozhodl nové místo navštívit.

Goethe v Chebu u Grünera

V dubnu 1820 se J.W.GOETHE vydává opět z Výmaru do Čech, do Karlových Var. Do Chebu přijel 26.dubna 1820 odpoledne. V Chebu - jako obvykle - se ubytoval v hostinci "U zlatého slunce".Ve světnici chebského policejního úřadu sedí magistrátní a policejní rada Josef Šebastián GRÜNER a bere do rukou pas projíždějícího cizince, který hodlá jet příští den do Mariánských Lázní. Cizinec žádá povolení. Jakmile otevře Grüner pas, vyskočí a spěchá do hostince "U zlatého slunce" za cizincem. Jde totiž o výmarského ministra a básníka GOETHA a jemu spěchá předat pas osobně. 40letý Grüner je Goethovi sympatický a tak začíná delší hovor, při kterém Grüner odpovídá Goethovi na řadu jeho zvědavých otázek. První se týká Komorní Hůrky, další chebského lidu, jeho zvyků, krojů, obyčejů. Grüner pochází z Chebu a sám napsal i pojednání o Chebsku. Proto je nadšen Goethovým zájmem. Začíná přátelství mezi oběma muži, které trvá až do Goethovy smrti. Ještě téhož dne se znovu sejdou a navštíví bývalého mistra popravčího, Karla Hussa v mincovním kabinetě.

Grüner nám tehdy popsal GOETHA takto:

"GOETHE byl vysokého vzrůstu, silné robustní stavby těla, oko jasné, ohnivé, nahnědlý vlas byl mírně prošedivělý, vysoce klenuté čelo, barva obličeje bílá, ruměnná. Rysy obličeje výrazné, brada poněkud vysunutá, krk krátký, výrazně masitý, zkrátka všechny jeho údy výrazně harmonovaly s jeho silnou imponující osobností. Obvykle nosil tmavomodrý převlečník, sahající až po lýtka, někdy také černý frak a kalhoty téže barvy. Oblek byl dosti módní, přece však nenápadný a ušit tak, aby se v něm mohl volně pohybovat. Jemná bílá nebo černá hedvábná košile, bílý batistový šátek, přeložený kolem krku a sepjatý na obou koncích jehlicí, nesměly chybět. Zvykl si nosit tento šátek volně uvázaný vzhledem k jeho vysokému krevnímu tlaku, jehož známkou bylo právě ruměnné zabarvení jeho tváře." -

("GOETHE war von hohem Wuchse, von starkem robusten Körperbau, das bräunliche Haar war wenig gebleicht, die Stirne hochgewölbt, das Auge noch frisch und feurig, die Gesichtsfarbe weiß und gerötet. Die Züge im Gesicht waren stark, das Kinn etwas hervortretend, der Hals bedeutend fleischig kurz, es herrschte ein ausgezeichnet richtiges Verhältnis zwischen allen Gliedmaßen seiner kraftvollen, imponierenden Gestalt. Gewöhnlich trug er einen dunkelblauen bis an die Waden reichenden Überrock, zuweilen auch schwarzen Frack und Beinkleider von gleicher Farbe. Seine Kleidungsstücke waren ziemlich nach der Mode, doch nicht auffallend, und so gemacht, daß er sich leicht darin bewegen konnte. Eine feine weiße oder schwarzseidene Weste, ein weißbattistnes Tuch um den Hals schmal zusammengelegt und beide Enden durch eine Vorstecknadel verbunden, durften nicht fehlen. Seine Vollblütigkeit wegen, die sich in dem geröteten Antlitze kund gab, hatte er sich angewöhnt, das Halstuch sehr locker zu tragen." - GRÜNERS Schilderung)

Goethe přijíždí poprvé do Mariánských Lázní

Ve čtvrtek ráno 27. dubna 1820 ve čtvrt na 6 hod. odcestoval GOETHE z Chebu do Mariánských Lázní na krátký výlet. Silnice se tehdy ještě kroutila obcí Dolní Žandov a Stará Voda. Ze Staré Vody směrem na Pozorku se právě stavěla "moderní" - přímá, metternichovská silnice a procházela lesem do Velké Hleďsebe. GOETHE jel, jak uváděl po "většinou dobrých a rovných cestách". Z Hleďsebi vedla pak cesta kolem hleďsebského dvora, zvaného "Kieselhof" a dále cestou při Kosím potoce k Hamrnickému dvoru. Cesta je už dlouhá a Goethova zvědavosti roste. Konečně vůz zastavil v Mariánských Lázních před Klingerovým hostincem.

Zde byl přivítán mladým doktorem Karlem Josefem Heidlerem, o kterém si poznamenal: "... docela rozumný mladý milý muž, který mě informoval o stavu všeho a dal mi mnohé, zvláště geologické informace." První dojem z Mariánských Lázní byl na zcestovalého básníka velmi příznivý. V doprovodu Heidlera GOETHE navštívil a ochutnal léčivé prameny a byl překvapen čilým stavebním ruchem v místě. Večer si GOETHE poznamenal: "Místo a současný stav si zaslouží zvláštního popsání. Strávil jsem celý den prohlídkou a pozorováním všeho."

GOETHE přenocoval v Klingerově hostinci 27.dubna 1820 a příštího dne už v 5 hod. ráno vstává a činí přípravy k odjezdu s tím, že bude ještě hovořit s doktorem Heidlerem. Je již očekáván jak doktorem, tak i lázeňským inspektorem P. Vendelínem Gradlem z tepelského kláštera. (Vendelín GRADL měl velké zásluhy o propagaci Mariánských Lázní doma i v cizině. Nesmírné vypětí s dlouhým cestováním nepochybně způsobilo onemocnění a předčasnou smrti v roce 1825.) Je tu i knížecí lobkovicovův zahradník Václav Skalník. Hovoří s nimi o komplexním plánu výstavby nových lázní a parků, o rozesílání zdejších vod, o klášteru Teplá a rozhovor se stáčí i do abstraktních témat, jako na vztahy katolicismu a protestantismu. Znovu se Goethe vrací ke geologickým poměrům, které ho vždy zajímaly, ať přišel kamkoliv. Došlo i na nález palmového lesa pod zemí, jak byl odkryt na Plzeňsku, ve štole na panství hraběte Šternberka mezi Cerhovicemi a Radnicí. Od Heidlera dostal darem vzácný minerál wawelit.

P.Gradl zve hosta jménem opata Reitenbergera k návštěvě kláštera Teplá, což však GOETHE odmítá vzhledem k nedostatku času. Ze všech zdejších osob čiší nadšení pro věc lázní a na Goetha se tato atmosféra jaksi přenáší v tom, že si toto místo na první pohled zamiluje. GOETHE se loučí a po strastiplné cestě, pět a půl hodiny, se vrací do Chebu. Jeho úmysl navštívit ještě Grünera a vyjet na Komorní Hůrku už pro únavu nerealizuje. Druhý den ráno cestuje GOETHE rovnou do Karlových Varů. Odtud píše Grünerovi, Zelterovi a svému synovi Augustovi do Výmaru o svých prvních neobyčejných dojmech z Mariánských Lázní.

Goethovo nadšení pro Mariánské Lázně

Například v dopise Zelterovi z 2. května 1820 do Berlína GOETHE psal" ... potom jsem navštívil Mariánské Lázně, nové významné zařízení, patřící klášteru Teplá. Již poloha místa sama je přívětivá, nacházejí se tu sice jako všude již zafixované nahodilosti, které jsou nepohodlné, ale včas se tu zakročilo. Stavitel i zahradník rozumějí svému řemeslu a jsou zvyklí pracovat se svobodnou myslí. Druhý pak (Skalník), jak vidět, má sílu obrazotvornosti a je praktik; neptá se, jak terén vypadá, ale jak by vypadat měl, není pro něho problém odvážení nebo zasypávání zeminou.Ostatně bylo mně, jako bych se ocitl v severoamerických pustinách, kde se mýtí lesy, aby se tu během tří let postavilo město. Poražený smrk je zpracováván jako přídavek, roztříštěné granitové bloky znovu vystupují jako zeď a jsou spojovány s cihlami, které - vyrobeny - sotva mohly vychladnout. Přitom tu zároveň pracují omítkáři, štukatéři a malíři z Prahy a z jiných míst, v akordu, pilní a docela šikovní, bydlí v domech, které brali v akordu a tak jde všechno neuvěřitelně rychle.Vody se mohou rozesílat a také jdou hojně do Berlína. K tomu všemu cítím velkou důvěru."

("Dann besuchte ich Marienbad, eine neue bedeutendeAnstalt, abhängig vom Stifte Töpel. Die Anlage des Ortes ist erfreulich; bei allen dergleichen finden sich schon fixierte Zufälligkeiten, die unbequem sind. Man hat aber rechtzeitig eingegriffen. Architekt und Gärtner ( d.h. Thurner und Skalnik) verstehen ihr Handwerk und sind gewohnt mit freiem Sinn zu arbeiten. Der letzte, sieht man wohl, hat Einbildungskraft und Praktik, er fragt nicht wie ein Terrain aussieht, sondern wie es aussehen sollte; abtragen und auffüllen rührt ihn nicht und ein solcher ist besonders im gegenwärtige Falle nöthig. Mir war es übrigens, als wäre ich in den nordamerikanischen Einsamkeiten, wo man Wälder aushaut, um in drei Jahren eine Stadt zu bauen. Die niedergeschlagene Fichte wird als Zulage verarbeitet, der zersplitterte Granitfels steigt als Mauer auf und verbindet sich mit den kaum erkalteten Ziegeln; zugleich arbeiten Tüncher, Stuccaturer und Maler, von Prag und andern Oprten im Accord gar fleißig und geschickt; sie wohnen in den Gebäuden, die Haus das noch nicht unter Dach ist, soll im August schon zum Teil wohnbar sein, ich mag wenigstens nicht hineinziehen … Das Wasser läßt sich verschicken und geht auch schon stark nach Berlin. Schreib mir doch, ob Jemand von Deinen Freunden davon Gebrauch machte ? Ich habe gutes Zutrauen dazu." - GOETHE im Brief vom 2. Mai 1820)

Podobně psal o Mariánských Lázních svému synovi Augustovi do Výmaru:

"Také Tě potěší, že jsem učinil rozhodnutí spatřit taktéž Mariánské Lázně - toto podivuhodné zařízení. Bylo mně jako bych se nacházel v severoamerických lesích, kde se postaví město ve třech letech. Plán je šťastný a přívětivý, vedení přísné, řemeslníci pracovití, dozor rozumný a bdělý. Hotové domy, domy budované, pod střechou nebo až k střeše, nebo sotva ze základů teprve vyrůstající, všechno je živé. Sotva jsem kdy viděl něco tak přívětivého."

K návštěvě Mariánských Lázní se GOETHE znovu a znovu vrací. V dopise kustodu a později řediteli dvorního přírodopisného kabinetu ve Vídni, Karlu Franz Anton rytíři von SCHREIBEROVI psal 10. května 1820 o Mariánských Lázních jako "o místu, které dělá čest všem, kteří spolubudují toto dílo."

GOETHE pobyl v Karlových Varech ještě rovný měsíc ve společnosti hraběte THURN-TAXISE (Thurn-Taxis byl později každoroční host v Mariánských Lázních. Bydlel celkem třináctkrát u kronikáře Felbingera v domě U císaře rakouského, čp.3, naposledy dům TATRA,zbořen v roce 1990.). Dalšími jeho společníky byli vévodkyně z Kurlandu, paní von der Recke, princ Karl Schwarzburg-Sondershausen, legační rada von Conte a další, z nichž některé nalézáme později ve společnosti kolem Goetha v Mariánských Lázních.

28. května 1820 opouštěl Karlovy Vary. Na zpáteční cestě si nechal přibalit dvě bedny kousků lávy a minerálů, 30 džbánků Křížového pramene z Mariánských Lázní, aby vyzkoušel jeho léčivé účinky doma. Od rady Grünera si nechal poslat kurlisty z Mariánských Lázní a z Františkových Lázní ze sezóny 1820, aby poznal jména hostů tamější lázeňské společnosti. Jeho předsevzetí, že v příštím roce (1821) navštíví Mariánské Lázně, bylo neodvratné a po celou zimu se k tomu připravoval. Když v Mariánských Lázních hovořil doktor Heidler o Šternberkových nálezech zkamenělých pravěkých lesů, vyslovil GOETHE přání navštívit i tato zajímavá místa.

Tehdy zaznamenal do deníku: "Dr. Heidler mi daroval kus wawelitu a hovořilo se ještě o dalším. Hovor o studiích, poměr katolicismu a protestantismu. Řeč přišla i na palmový les v Čechách odkrytý v podzemí; jáma leží v plzeňském kraji, mezi Cerhovicemi a Radnicí, patří hraběti Šternberkovi a má být publikován podrobnější popis. Slíbeny mně exempláře." Jakmile se dověděl hrabě Šternberk o Goethově zájmu, okamžitě poslal Goethovi svou studii "Versuche einer geognostisch-botanischen Flora der Vorwelt". A tak už v roce 1820 začalo přátelství dvou významných mužů - Goetha a Šternberka. Trvalo až do básníkovy smrti.

Goethovy dopisy do Mariánských Lázní v mezidobí 1820-1821

GOETHE psal několik dopisů v době 1820-21 také doktoru Heidlerovi.

První dopis z léta 1820 se váže ke stáčení Křížového pramene: "Pověst o léčivé vodě (Křížový pramen) se také u nás již rozšířila, je v naší zemi k dostání, já ji používán k polázeňské kúře a pobízím k používání mnohé přátele. K tomu však chci učinit poznámku, že mezi deseti džbánky byly nalezeny dva, kde byla voda kalná a na dně značná usazenina; pravděpodobně je to v zátce, skrze kterou unikl léčivý plyn. Tuto poznámku činím s prosbou, aby tomu byla věnována veškerá pozornost, aby tak osvědčený léčivý prostředek neztratil kredit kvůli nepatrným okolnostem. Dr. DÖBEREINER provedl nové vyšetření Vaší vody, které se jeví ještě příznivěji než ty dosavadní. Přikládám je s prosbou, že se poroučím Ctihodnému panu převorovi a že vyslovuji přání a naději, kterou chovám, totiž abych u něho mohl brzy osobně učinit návštěvu a můj zájem o krásné zařízení, za jehož nejvyšší rozkvět především jemu vděčí, s potěšením mu potvrdit osobně. Kdybyste mi mohl sdělit nějaké zprávy o letních hostech, tak bych byl s novinkami obeznámen. Nové domy, jejichž počátek jsem viděl, jsou snad již obyvatelné ?"

("Der Ruf des Wassers hat sich auch schon bis zu uns verbreitet, es ist in unserer Gegend zu haben, ich bediene mich desselkben zur Nachkur und habe mehrere Freunde dazu aufgemuntert. Dabei will ich jedoch eine Bemerkung machen, daß unter zehn kleinen Krügen, die ich eröffnet, sich zwei gefunden, wo das Wasser sehr trüb war und zuletzt einen häufigen Bodensatz zeigte; wahrscheinlich liegt es an dem Pfropfen, durch den das heilsame Gas entweicht. Ich mache diese Bemerkung mit der bitte, alle Aufmerksamkeit zu verwenden, damit ein so erprobtes Heilmittel nicht durch einen kleinen Umstand an seinem Credir verliere.Dr. DÖBEREINER hat neulich eine Untersuchung Ihres Wassers angestellt, welche noch günstiger als die bisherigen zu sein scheint. Ich lege sie bei, mit der Bitte mich dem Hochwürdigen Herrn Prälaten bestens zu empfehlen, auch Wunsch und Hoffnung auszuprechen, die ich hege, demselben baöld persönlich meine Aufwartung machen zu können und meinen Anteil an der schönen Anstalt, die ihm ihren höchsten Flor verdankt, mit Vergnügen zu bezeugen. Mögen Sie mir einige Nachricht von den diesmaligen Sommergästen erteilen, so werden Sie mich auf´s neue verbinden. Die neuen Häuser deren Beginn ich gesehen, sind wohl schon bewohnbar ?" - GOETHEs Brief an Dr.Heidler)

V druhém dopise z 9. srpna 1820, v němž doporučuje doktora Heidlera pro komořího von Linkera a jeho manželku, nacházejí se přání mnoha zdaru Mariánským Lázním. Básník formuluje dopis se svou typickou hlubokou zdvořilostí, totiž že by rád poslal pozdravení po panu von Linkerovi především Ctihodnému panu převorovi; dále vzpomíná ctihodného inspektora pramenů GRADLA a ctihodného dvorního zahradníka SKALNÍKA ("hochwürdigen Hofgärtner Skalnik") a znovu vyjadřuje naději na příští setkání s lékařem Heidlerem. Johann Friedrich, svobodný pán von LINKER byl tehdy komořím na výmarském dvoře.

V zimě (dopisem z 22.března 1821) GOETHE píše znovu Heidlerovi a žádá o zaslání 50 malých lahví Křížového pramene, neboť mu zásoba již došla a chce pokračovati v kúře i přes zimu. Přestože mu bylo řečeno, že se Křížový pramen ještě nenabírá ani nerozesílá, prosí o tuto laskavost a očekává, že tento rok vyzkouší léčbu přímo u pramene.

("Ew.Wohlg., ersuche mir so bald als möglich eine Kiste mit 50 kleinen Flaschen Kreuzbrunn zu senden. Ich habe dieses Wasser zu meinem besonderen Nutzten diesen Winter über zu Hause getrunken, bei uns aber ist es jetzt ausgegangen. Man sagte mir zwar, es werde so früh nicht geschöpft noch versendet, doch bitte ich um die besondere Gefälligkeit. In Hoffnung dieses Jahr an der Quelle mein Heil zu erproben und mit dem Ersuchen um baldige Antwort vom Empfang dieses Blattes zu geben. Mich bestens empfehlend, ergebenst J.W.Goethe. – Weimar den 22.März 1821.")

Naděje Goethova, které vkládá do uzdravující síly Křížového pramene - nebo slovy jeho velkého přítele výmarského velkovévody Karla Augusta "naděje do této nové zásobárny zdraví" - se začala plnit. A tak se v roce 1821 vydává GOETHE na svou první "pouť ke Křížovému prameni" za zdravím.

Goethe v Mariánských Lázních v roce 1821

Hned na jaře 1821 J.W.GOETHE připravuje cestu do Mariánských Lázní. V Klebelsberkově paláci má zamluven pokoj a ložnici s prostory pro doprovázející osoby. Dne 28.července 1821 konečně vyjel z Výmaru. Cesta trvala více než tři dny. Dvakráte přenocoval v Německu, z toho druhou noc v Hofu. Ráno v 1/2 7 hod. vyjel z Hofu, obědval v Aši a kol 5 hod. přijel do Františkových Lázní. Po 6 hod. vyjíždí do Chebu. Zde ihned navštíví svého přítele, magistrátního radu Grünera, aby vyřídil pasové formality a pohovořil o politice a literatuře. Přespal v chebském hostinci "U slunce" a druhý dne, 29. července 1821 v 7 hodin ráno vyjíždí kočár za nepřetržitého deště do Mariánských Lázní. V mariánskolázeňských kurlistech je uveden pod číslem 493 jako

"Jeho Excelence pan Johann Wolfgang J.W.GOETHE, velkovévodský saský nositel velkokříže a rytíř vícero řádů, výmarský skutečný tajný rada a státní ministr, přijel dne 29.července 1821 do Mariánských Lázní a ubytoval se v domě hraběte Klebelsberga."

Goethe v Klebelsberkově paláci

J.W. GOETHE se stal tedy jedním z prvních hostů právě dostavěného mariánskolázeňského paláce hraběte Františka Klebelsberka z Třebívlic, spoluzakladatele Českého muzea. Hrabě František Klebelsberg (* 24.6.1774, + 28.12.1857) byl majitelem malého panství Dolní Třebívlice a za svého života přikoupil ještě Horní Třebívlice. Byl c.k. kom. tajným radou a prezidentem komory. Páni z Klebelsbergu pocházeli z Tyrol a usadili se v Čechách po třicetileté válce na panství Dobronice. První z nich Johann Ulrych měl čtyři syny. Nejmladší z nich byl Maximilián Lambert (* 1669), který žil na Proseči do roku 1698. Tento měl tři syny a z nich nejstarší byl Josef Klement KLEBELSBERG (1696-1757). To byl děd našeho hraběte. Spolu s otcem a dvěma bratry byli povýšeni roku 1733 na hrabata česká. Otec našeho hraběte byl Vojtěch Václav KLEBELSBERG, který zdědil po svém otci Josefovi Dolní Třebívlice.

Sám prošel mimořádnou kariérou: 1762 se stal apelačním radou, 1767 soudcem zemským, 1769 hejtmanem Nového města Pražského, 1791 Nejvyšším komořím Čech, 1803 Nejvyšším maršálkem Čech (+20.1.1812). Jeho syn Franz Klebelsberg byl bezdětný a po jeho smrti (+28.12.1857) zdědila panství Třebívlice Ulrika von Levetzowová, jeho nevlastní dcera.

Klebelsberkův palác byl právě otevřen a Goethe byl ubytován v prvním patře v přepychově zařízeném pokoji. Přijetí bylo více než srdečné. Goethe poobědval s Brösigkovými, kteří hotel spravovali, a další zdejší společností. Do deníku poznamenává: "Všechny osoby byly přiměřeného postavení a dobrých způsobů." Po obědě za ním přichází doktor Heidler a inspektor P.Vendelín GRADL, aby mu předal pozdravy opata Karla Reitenbergera. Nato se Goethe pustil do studia topografie Čech a připravoval plán svého pobytu.

Poznámka: Zdeněk Šamberger ve svém spise "Goethe v českých lázních" (1997) uvádí, že "…básník 1821 se ubytoval 1821 v rozsáhlém domě právě dostavěném hrabětem Klebelsbergem, který napříště sloužil jako hotel U města Výmaru.". To není pravdivé. Název dostal palác až po roce 1823, a nikoliv po Goethovi, ale po výmarském panovníkovi velkovévodovi Karlu Augustovi. V kurlistech 1823 se stále ještě uvádí dům jako Klebelsbergův palác, např.: "Seine Königliche Hoheit Karl August Großherzog von Sachsen-Weimar-Eisenach ….. wohnen im Graf Klebelsbergischen Hause" - 1.Juli 1823. Až v dalších letech se objeví označení paláce jako "Weimar".

Goethe a Ulrika Levetzowová

V Klebelsberkově paláci bydlela také paní Amálie von Levetzowová (rozená Brösigke) s dcerou Ulrikou. Theodora ULRIKA Sofie se narodila 2.února 1804 v Lipsku, kde už její prarodiče z matčiny strany, dědeček Johann Leberecht von Brösigke a babička Ulrike von Brösigke se znali a přátelili s Goethem delší čas. Ulrika trávila dětství nedaleko Lipska na panství svých prarodičů. Podle aristokratických zvyků své doby byly Ulrika i její sestry vychovávány ve francouzském duchu. Ulrika pobývala 1820/21 v francouzském dívčím penzionátu ve Štrasburku.

Z prvního manželství paní Amálie s velkovévodským dvorním polním maršálem pocházely dcery Ulrika a Amálie. Po rozvedení manželství, o které požádala paní Amálie, oženil se maršál von Levetzow, otec Ulriky a Amálie, znovu a měl děti Karla, Elišku a Theodora. Ty často pobývaly také v Třebívlicích. Byli to nevlastní sourozenci Ulriky a Amálie.

Také paní Amálie von Levetzowová se provdala znovu a sice s panem Fridrichem von Levetzow, což nebyl příbuzný, pouze jmenovec prvního manžela. Z tohoto druhého manželství pocházela Berta von Levetzowová (* 9.4.1808 u Lipska). Tento druhý manžel Fridrich von Levetzow padl 18. června 1815 v boji u Waterloo.

Třetím mužem v životě paní Amálie byl hrabě Franz Klebelsberg, rakouský ministr financí. Sňatek s ním se uskutečnil až 25.dubna 1843. To bylo Amálii již 55 let.

V paláci bydleli i rodiče paní Levetzowové - svobodný pán von Brösigke a jeho manželka, kteří vedli Klebelsberkovi v paláci hospodářství a správu. Pocházeli ze starého brandenburského rodu. Jejich dcera, překrásná 34letá paní Amálie von Levetzowová, měla za sebou již dvě manželství. V prvém se rozvedla, ve druhém padl muž u Waterloo. Paní Levetzowová, ještě mladistvě vyhlížející, žila nyní sama, ale znovu se zamilovala, a to do hraběte Klebelsberka, jehož palác její rodiče správcovali. Protože však její prvý muž, s nímž se rozvedla, dosud žil, nesměla se - podle církevních zákonů - provdat znovu. Nepomohla jí prý ani cesta do Říma k papežovi, aby zde vymohla či vyprosila povolení.

Rodinu Levetzowových znal GOETHE již z doby svého studentského pobytu v Lipsku. Později se s nimi znovu sešel. Bylo to v roce 1806, kdy byla Ulrika ještě dvouletá, v Karlových Varech a tehdy se dvořil paní Amálii jako oslňující a duchaplné krasavici. V roce 1810 se s nimi setkal znovu v Teplicích, žertoval s maličkou Ulrikou a nazýval ji "svou malou dceruškou".

V Klebelsberkově paláci se GOETHE tedy setkává s hrabětem Klebelsberkem, s manželi Brösigkeovými, se svou známou paní Amálií a s Ulrikou, právě přijíždějící z dívčího pensionátu ze Štrasburku. Má před sebou už mladou slečnu, ztepilé postavy, s krásnýma modrýma očima a s blonďatými vlasy.

Klebelsberkův palác v Mariánských Lázních se právě otvírá. Jak vzpomínala Ulrika: "Mariánské Lázně, to bylo ještě malé, skoro teprve vznikající lázeňské místo a náš dům byl skoro největší a nejkrásnější". Bylo by asi pravdivější napsat, že palác byl nejluxusnější a co do vybavení vůbec nesrovnatelný s okolními staveními.

Kolem GOETHA, ubytovaném v tomto novém paláci (v roce 1820 ještě přenocoval v Klingeru) se shromažďují nejvýznamnější hosté z lázeňské společnosti. Jeho pozornost však poutá mladičká Ulrika, půvabná a něžná v rozpuku svých 17 let, přívětivá. Ulrika sice četla ve Štrasburku Schillerovy básně, o Goethovi však nevěděla nic.

Později Ulrika a po celý svůj život, znovu a znovu vyvracela domněnku o lásce mezi ní a Goethem. K Ludvíkovi STETTENHEIMOVI, který ji navštívil v Třebívlicích, opakovala: "Nebyl to žádný milostný poměr, pravda a básnění se tu mísily, kdykoliv se mluvilo o mých vztazích ke Goethovi…. Když jsem ho poznala, byl ve věku 72 let, já 17letá. Já přišla ze Štrasburku, z penzionu, odkud jsem znala jen Voltaira a francouzské spisovatele. O Goethovi jsem nic nečetla, sotva jsem věděla o koho jde, když mi byl představen jako Jeho Excelence pan ministr." (Z průvodce Lipsko 27.3.1898.)

Slyšela o něm pouze ve spojení "Schiller a Goethe". Nyní jí babička za přítomnosti paní Amálie představuje jakéhosi staršího pána, celkem příjemného, který ji bere za ruku a ptá se, jak se v Mariánských Lázních líbí. Ulrika odpovídá bez rozpaků a ostychu, kterým jinak při nových známostech trpí. Ale o hostu neví vůbec nic, dále ji nezajímá ani neimponuje. Spíše ji překáží v ruční práci, kterou právě začala.

Ale již příští den byla požádána Goethem (bydleli ve stejném domě a vídávali se tu často), aby s ním šla na ranní vycházku. A tak dívka vyšla v doprovodu starého pana tajného rady, o kterém mladý Mendelssohn-Bartholdy v jednom svém dopise odhadoval, že by mohl být padesátníkem. Ulrika vzpomíná: "Básník chtěl, abych mu vyprávěla o štrasburském pobytu, neboť Štrasburk dobře znal, a také o výchovném zařízení. Stěžovala jsem si zvláště na osamělost, kdy mi chyběly obě sestry. Byla jsem od nich poprvé nadlouho odloučena Viděla jsem, že právě tato moje až dětská nezaujatost se Goethemu zalíbila. Neboť potom skoro každé ráno, když šel popíjet svůj Křížový pramen, bral mě s sebou a po pití jsme šli na procházku."

Když Goethe viděl, že ji minerály, které cestou sbíral, pranic nezajímají, začal raději sbírat květiny. Večer spolu sedávali na lavičce před palácem a povídali si. "Když jsem pak slyšela, jak velký učenec on vlastně je, už jsem ho znala osobně a měla k němu důvěru, takže jsem nemohla být ani ustrašena ani uvedena do rozpaků. Nikoho nenapadlo, ani mou matku, že by při společném hovoru šlo o něco jiného, než o dobrosrdečnost jednoho starého pána, který mohl být svými lety mým dědečkem, o jeho vztah k jednomu dítěti, což jsem byla ještě já," vzpomíná Ulrika. Goethe byl přátelský, přívětivý starý pán, ke kterému se mohlo hlásit mládí, zvláště, když mělo živý zájem o všechno, co on dokázal nenápadně a zajímavě popsat. Jako přírodovědec s ní hovořil o květinách, kamenech a hvězdách, jako básník o literatuře, jako člověk měl vzácné pochopení ke všemu lidskému a když ji poučoval, nazýval jj "Töchterchen" (dceruško). Byl uchvácen jejím bystrým duchem a kouzlem nevinnosti i její dívčí upejpavostí. Na rozloučenou před odjezdem jí dal svou knihu "Viléma Meistera léta učednická" s věnováním "Fräulein Ulrike von Levetzow zum freundlichen Andenken des August 1821". Bylo to pro ni těžké čtení, proto jí raději obsah knihy vyprávěl, abych aspoň trochu rozuměla.

O setkání s rodinou paní Amálie Levetzowové píše GOETHE do Výmaru snaše Otýlii a připomíná, že je tu také Ulrika, dívka stejného jména jako Otýliina sestra. V dopise z doby odjezdu z lázní píše, že se "s touto Ulrikou bude muset s politováním rozloučit".

Život v Klebelsberkově paláci

Klebelsberkův palác, jak uvedeno, byl nejhonosnějším domem nových lázní. Přívětivý dvoupatrový dům s vnějšími zelenými okenicemi, uvnitř nový nábytek z ořechového dřeva, vídeňské tapety na stěnách, lustry s českého křišťálu, nádherně malované stropy se štukem - to bylo kouzelné prostředí pro přátelské hovory i pro nová seznámení. Byla tu i první místní vinárna, ale nejproslulejší byla zdejší kuchyně.

Život v domě byl domácký, intimní. Obědy, večeře, čaje byly společné, v kruhu rodiny i s cizími hosty. Jak si poznamenal: "Všechny osoby byly přiměřeného postavení a dobrých způsobů." J.W.GOETHE i doktor Rehbein si pochvalovali zdejší kuchyni: "Neuvěřitelně levné, za všechno jídlo, polévku, hovězí, moučníky, rybu a pečeni jen 1 florentýnský a 15 krejcarů!"

Toho roku u rodinné tabule sedával také ruský velkokníže Michael, ruský dvorní rada Josef Ritter von Hamel, princ Fridrich Saský (von Sachsen-Coburg-Gotha-Altenburg), kníže Thurn-Taxis, kněžna Reussová, hraběnka Sofie Strachwitzová, vrchní president Josef von Zorboni di Sposetti, tajní legační rada Conta, plukovník von Linker, baronka von Dankelmann, tajný rada a kancléř Friedrich von Beulwitz, plukovník osobní gardy Karl von Harder, generál-major Alexandr von Aladinskoj, pražský flétnista Jan Sedláček a mědi-rytec Johann Friedrich Rossmassler z Drážďan.

J.W.GOETHE psal v dopisech o četných společenských stycích v lázních: "Nejezdím do lázní jen za léčením, žije se tu příjemně, čistý vzduch a společnost přívětivých lidí značně přispívají k mým jasným dnům."

Goethe při křtu Heidlerova syna

S ruským velkoknížetem hovořil o Rusku a podle Goethových dopisů to byl on sám, který přemluvil a zprostředkoval, aby při křtu Heidlerova syna v nové kapli byl kmotrem právě velkokníže Michal, který malého kmotřence i doktora bohatě obdaroval. GOETHE sám byl křtu též přítomen.

Také s knížetem Thurn-Taxisem setrvával v dlouhých hovorech o "starých dvorských a světových událostech i nových, ponapoleonského času". Nejraději však býval ve společnosti doktora Heidlera, s nimž hodnotili horniny v okolí, léčení v lázních, hovořili o českých dějinách a topografii. Dějiny i topografie GOETHA mimořádně zajímaly. Připravený plán výletů, výprav i léčení však bohužel nedodržel.

Deštivé počasí toho roku

Toho roku bylo totiž počasí nevyzpytatelné. Často pršelo, obloha se náhle zatáhla a spustil se liják, bouřky i krupobití. Byl to typický mokrý rok. J.W.GOETHE musel vynechat občas i procházku k Ferdinandovu prameni. Ani do lázní na koupele v dešti nechodil, celkem měl ten rok jen pět koupelí. Jedinou věc, kterou nevynechal, byly každodenní ranní procházky na kolonádu s Ulrikou. Večer si pak povídají na lavičce před domem.

Deštivé počasí ochromilo společenský život natolik, že hosté nevycházejí a zůstávají v paláci. Goethe s Ulrikou a jejími přítelkyněmi hrává v salónu společenské hry, zatímco venku hřmí a leje. Mladá dívka teprve poznává, s kým je vlastně pohromadě. Velký učenec a velký básník jí přináší minerály, ale ty ji příliš nezajímají, spíše květiny.

Neuskutečněný výlet do Radnice

Původní Goethův úmysl navštívit z Mariánských Lázní na pozván hraběte Šternberka štoly s fosilními otisky rostlin a stromů u Radnice, tzv. mrtvý les či kamenný les, se v důsledku špatného počasí rovněž odkládal a nakonec se neuskutečnil. Goethův dub v zámeckém parku v Březině nesouvisí tedy s pobytem Goetha, ale s památkou na jeho velký zájem o tento kraj.

Goethe a meteorologie

Deště přivedly GOETHE k pozorování a zkoumání počasí. Přitom se pokouší o předpovědi počasí, hledá meteorologické zákonitosti, zabývá se utvářením mraků, povahou výbojů blesků při bouřkách, sleduje teploměr a barometr, hledá souvislosti. Plzeňský krajský hejtman, s nímž se tu seznámil, mu poslal meteorologické tabulky.

Goethův zájem o budování lázní

Goethe se zajímá o vše. V horních patrech dodělávají zedníci práce. Goethův pokoj, třebaže pohodlný, působil při špatném počasí skličujícím dojmem, ale zato stolování si Goethe pochvaluje. Goetha zajímá i rychlá výstavba domů a penzionů. Vidí budoucnost lázní, které přitahují bohatší podnikatele k stavění domů, a uvádí, že každý dům má své dějiny. Nejvíce ho však zajímá palác, postavený z peněz a úvěrů hraběte Klebelsberga.

GOETHE hodnotí i význam budování lázní a jejich užitečnost pro nemocné lidstvo. Svými myšlenkami dává opatovi Reitenbergerovi nové argumenty proti klášternímu konventu, který mu vytýkal, že utrácí peníze na světské záležitosti. Osobně prodiskutovává s opatem plány výstavby a postup budování. Zdá se, že mu toto připomínalo Výmar ze svých mladých let, kdy byl pověřen výstavbou sítě cest.

Ani deštivé dny nevzaly Goethovi jeho nadšení pro Mariánské Lázně. Velkovévodovi do Výmaru psal v podobném duchu jako v roce 1820 Zelterovi či svému synovi Augustovi: :

"Jsou to pozoruhodné lázně. Plán je šťastný a provádění přesné. Správce (Skalník) je schopný, vše je živé, neviděl jsem v životě nic radostnějšího. Správce je zvyklý pracovat ve velkorysých rozměrech…. Poloha místa je radostná. Architekt (Thurner) i zahradník (Skalník) rozumějí svému oboru a dovedou pracovat nezávisle na potížích. Poslední má obrazotvornost a zkušenosti. Neptá se, jak terén vypadá, ale jak má vypadat. Odvozy a navážky nejsou pro něho problémem, a to je zde obzvláště důležité."

Goethův vliv na získání zahradníka Skalníka

Není příliš známo, že by Goethe zprostředkovával i získání lobkovického zahradníka Václava Skalníka pro klášterní lázně. Z dopisu vidíme, že Goethe poznal, že jde o mimořádného odborníka s moderními názory na úpravy parků nového typu (anglických parků) a viděl, že bude pro lázně nepostradatelný.

Překážkou nebylo, že byl Skalník Čech. Tehdy se chovala klášterní vrchnost v národnostních poměrech tolerantně. Mezi budovateli (tesař Fischer, Hájek, Kratochvíl, Skalník) a samozřejmě i mezi hosty (Tomášek, Dobrovský, plzeňští profesoři Sedláček, Smetana) byla řada Čechů. Český hovor v nových lázních nebyl žádnou výjimkou.

Goethe návštěvou v klášteře Teplá

Velkovévodovi píše GOETHE do Výmaru z Mariánských Lázní, že musel kvůli počasí odložit i návštěvu kláštera. Přesto po vylepšení počasí nakonec klášter Teplou navštívil. Byl tam pozván již před rokem. Dne 21.srpna 1821 poslal opat Reitenberger kočár pro GOETHA do Mariánských Lázní a tak se mohl vydat na cestu, kterou podrobně popsal v deníku:

"Krásné jitro. Časně vstal. Po 9. hodině odjezd s kočárem převora. Jel po silnici nechávaje za sebou vpravo Hamrnický dvůr až do Sklářů (přes dva široké brody přes Kosí potok). Potom se jelo dále okolo velikého rybníka (tj. Regent) a také tento ponechávajíce vpravo jsme dojeli až do Dolního Kramolína a přes Pístov k rokli, která vede do hor (tj. dnešní údolí Buchtál s pístovským mlýnem Buchmühle). V tomto údolí, kde se slévají potoky, které pohánějí pily, se pokračovalo v cestě velmi obtížně a potom v ještě obtížnějším stoupání na jednu vrchovinu z ruly (Gneisberg), ležící nazpět. Nahoře jsme dosáhli vsi Myškovice (tj. Vyškovice), kde jsou vápencové lomy, které zásobují vápnem celý kraj. Z potřebného vápence a jeho postupných přechodů do vedlejších hornin jsou některé odstíněny. Potom se jelo po zploštělé výšině mezi úrodnými poli do kláštera Teplá."

Cesta do Teplé trvala tři hodiny - od 9 do 12 hodin. V klášteře byl již očekáván opatem, přátrelsky přijat, poobědval a pak si prohlédl klášterní areál včetně bohaté knihovny a kabinetů. Návštěva na protestanta Goetha učinila hluboký dojem. Setkal se tu s velkou společností z Mariánských Lázní, s dobrou tabulí, Goethova rozprava s naproti sedícím převorem o rozličných zdejších duchovních a světských poměrech byla zajímavá. GOETHE v dopise z 7.7.1822 píše velkovévodovi o návštěvě v Teplé, že v klášteře pod náboženskými formami vládnou a jsou patrny pozemské poměry. Z Goethova deníku, kde píše o návštěvě v Teplé, vyplývá, že GOETHE nabyl dojmu, že přes vnější náboženskou horlivost nelze nevidět prvky osvícenského liberalismu." /ŠAMBERGER, Goethe v českých lázních/

Po kávě byla opakovaná prohlídka přívětivé budovy kláštera. Společnost byla všude prováděna. GOETHE si zapisuje: "Zasedací místnosti, kostel, zimní i letní jídelní sály, ve kterých jsme se také poprvé setkali s ostatními duchovními, garderoby a na konec přírodovědecký a umělecký kabinet, který - ačkoliv je v začátku - má mnoho hodnotných děl. Rozloučili jsme se o 1/2 4 hod., když jsem si ještě vyžádal meteorologická pozorování tří posledních příznivých dnů."

Velice ho zaujal opat a učenci kláštera, z nichž někteří byli profesory na gymnáziu v Plzni.

Goethe a Podhora

Na zpáteční cestě do lázní si přál GOETHE jet kočárem méně schůdnou cestou v očekávání, že narazí na nějaké neznámé přírodní zajímavosti. Po cestě pak GOETHE zastavoval kočár, aby doplnil svou sbírku minerálů novými nálezy. S kočárem se vraceli přes Horní Kramolín a dále po silnici po svahu Podhory. Napsal o tom:

"Vrchol hory PODHORA zůstal vlevo od nás. Velmi špatná lesní cesta přes vybíhající hřbet této hory nás zdržela, zato jsme byli odměněni tím, že jsme neočekávaně nalezli basalt. Tak jsme se tedy dostali přes Horní Kramolín a Závišín z krajiny Tepelské a Chebské do kraje Berounského. A tak za oba dva dny, včera a dnes, bylo učiněno více pro poznání krajiny než v předcházejících třech týdnech. Získané minerály byly ještě očíslovány, zabaleny a odeslány (do Výmaru). K dovršení štěstí se připojila znamenitá tabule s rybou."

Velkovévodovi Karlu Augustovi psal do Výmaru o návštěvě Teplá takto:

"Využil jsem pár krásných dnů, abych si vytvořil přehled o pohořích, rozbíhajících se po plošině Plzeňského kraje, potom jsem navštívil převora, který obývá rozlehlý, pravidelně postavený, v čistotě udržovaný a stářím zdobený palác, nově a nanejvýš svěže vymalovaný klášter - příjemný a pohostinný - se svou bíle oděnou družinou. Jeho poměr ke státnímu a církevnímu celku se mi nyní jeví zřetelnější. Je to zvláštní pletivo vztahů, které se poznávají ve své zvláštní povaze teprve postupně."

Po deštích přišlo několik dnů pěkného počasí, GOETHE vyjížděl za minerály a psal si poznámky o svých přírodovědných pozorováních, což nechal později doktor Heidler vydat tiskem. Pod názvem "Marienbad überhaupt und besonders in Rücksicht auf Geologie".

GOETHE si v těch dnech také prohlédl výrobnu džbánků ve Sklářích. Do džbánků se plnily minerální vody a zasílaly se do okolí i do zahraničí.

Goethe a Zauper

Vůbec styk s tepelskými premonstráty v tomto roce u Goetha převažoval. Vedle lázeňského inspektora Vendelína GRADLA, vedle opata REITENBERGERA, pokud se objevil v lázních, to byl prefekt premonstrátského gymnázia v Plzni P. Benedikt STEINHAUSER, s nímž se zde poznal.

Ale nejvýznamnější známost vzniká s premonstrátem Josefem Stanislavem ZAUPEREM z plzeňského gymnázia. Zauper vydal na jaře 1821 knihu "Poetika" (německý celý název: "Grundzüge zu einer deutschen theoretisch-praktischem Poetik aus Goethes Werken entwickelt") a poslal ji Goethovi. Na to bylo písemně dohodnuto setkat se v Mariánských Lázních. V letech 1821-1832 tvořila vzájemná korespondence GOETHA s Zauperem více než 40 dopisů.

Poprvé se setkali 6.srpna 1821 v Mariánských Lázních za přítomnosti prefekta gymnázia Steinhausera a lázeňského inspektora Gradla. Schůzka trvala prakticky celý den, hovořilo se o škole, o organizaci výuky, o české literatuře, o antice a samozřejmě o poezii. Probíraly se etické, estetické i politické otázky. Mezi básníkem GOETHEM a premonstrátem Josefem Stanislavem ZAUPEREM, o 35 let mladším, se vyvinul velice zajímavý vztah. Zauper byl nadšen. Po návratu do Plzně píše Goethovi oslavný dopis s básní k jeho narozeninám. Zauperovy studie jsou pak již věnovány přímo Goethovi a ukazují jasněji Zauperovy kritické názory na romantismus. Goethe mu odepsal, že jeho spis je pro něho lichotivým zrcadlem.

Podruhé se setkává Goethe s Zauperem 30.června 1822 opět v Mariánských Lázních a zase společně se Steinhauserem. Dohodli se, že budou Goethovi do Výmaru zasílat zprávy o kulturním životě v Čechách. To zajišťoval svědomitě Zauper. Na radu Goethovu, aby psali česky, povzbuzuje vlastenec Zauper své přátele, aby formulovali své články česky, s omluvou, že sám není dostatečně znalý češtiny, ač také psal do novin česky. Zauper se pouští do překladu Homérových eposů do němčiny, což Goethe vítá.

19. a 20. července 1823 se sešli oba potřetí v Mariánských Lázních a kromě literatury byla předmětem hovorů - meteorologie, mineralogie, optika. Byly to dva dny strávené v srdečné atmosféře. Viděli se však naposledy.

Následující korespondenci zčásti vyřizoval Eckermann, např. 15.března 1824 omlouvá Goetha, že je velmi zavalen prací s vydáním svých spisů. Zauperovy styky s Goethem začaly ztrácet na intenzitě a korespondenci s Zauperem vyřizoval ve Výmaru Eckermann. Až 28.ledna 1829 děkuje Goethe osobně za poslané knihy a omlouvá své stáří, které ho nutí omezit své styky na úzký okruh přátel. Poslední dopis psal Zauper Goethovi tři dny po jeho smrti. Eckermann odpověděl, že Goethova korespondence se Zauperem bude ve vydání Goethova díla. Přitom si stěžoval na nezájem německé veřejnosti o korespondenci básníka se Schillerem a Zelterem. Pokračuje korespondence Zaupera s Eckermannem.

Když v roce 1840 vydává Zauper svoje "Aforismy", vytýká v nich současným autorům povrchnost, laciné efekty a hodnotí současnou literaturu jako úpadek proti době Goetha. Slova obdivu má pro Zeltera, Eckermanna. Nabádá k četbě Goetha. Zajímavé je, že Zauper znal Goethovu dikci tak dobře, že vyslovil pochybnosti o pravosti Goethových dopisů Bettině, které zaměstnávali odborníky. A skutečně - plagiát byl později odhalen!

"Aforismy" byly poslední Zauperovou studií. S Goethovou smrtí pro něho jakoby ztratil svět smysl. Po Goethově smrti se věnoval plně vedení gymnázia a jen zřídka psal do pražských německých časopisů. Závěrem nutno říci, že se Zauperovi podařilo správně ohodnotit Goethovo dílo, ukázat jeho věčné hodnoty a ubránit je proti nespravedlivé dobové kritice. Tím pomohl samotnému Goethovi překonat těžké životní období v jeho vysokém věku. /Podle článku BOK Václav: "Goethův plzeňský přítel J.S.Zauper", Minulostí Západočeského kraje VI, 1968./

GOETHE ho stavěl do řady svých velkých interpretů jako byl SCHUBARTH a ECKERMANN. Proto se mezi Eckermannem a Zauperem se rozvinuly přátelské vztahy, které trvaly i po smrti GOETHA.

Goethova tvořivá práce

Co se týká literární práce, zabýval se J.W.GOETHE v Mariánských Lázních jen nejnutnějším - diktováním deníků a redakcí Xenie. 72letý J.W.GOETHE se však účastnil všech zábav, pikniků či bálů, pořádaných hosty nebo domácími.

Rozumí se samo sebou, že nový terén vyvolával především Goethovo geologické nadšení. Sbíráním minerálů v okolí tu založil trvalou tradici, kterou rozvíjely dále místní generace, zvláště nově od počátku 20. století. Ještě dvakráte navštívil Goetha doktor HEIDLER a přinášel mu nové geologické informace o okolí. Před odjezdem dostal J.W.GOETHE sbírku minerálů od doktora .SCHEUE, klášterního lékaře, kterému patřil lázeňský dům vedle Klebelsberkova paláce. Sbírky minerálů také dostal od ZAUPERA, který mu již dříve předal kolekci minerálů od krajského hejtmana z Plzně, guberniálního rady von BRAINLA. Goethův sluha STADELMANN přinášel z okolí minerály a jeden prostý horník ze Tří Seker, nadšený sběratel, mu přinesl "rozmanité minerály, zvláště pár krásných pozoruhodných augitů".

Meteorologická pozorování v Mariánských Lázních

Velmi živě se J.W.GOETHE zajímal o meteorologická pozorování v krajině. Květena v něm tentokráte nevyvolávala pravé nadšení. Výsledek svých přírodovědeckých pozorování shrnul v roce 1821 v pojednání "Marienbad überhaupt und besonders in Rucksicht auf Geologie", v němž píše podrobněji o basaltu z Podhory, o serpentinitu, o smolinci, popisuje krajinu mezi Teplou a Mariánskými Lázněmi a přikládá srovnávací astronomickou a meteorologickou tabulku pro Teplou a Jenu.

O vnitřních poměrech Rakouska dostával informace od vojenského lázeňského komisaře c.k.komořího a hejtmana Antona GORCEYE a od c.k.policejního komisaře F.L.RICHTERA z pražského městského hejtmanství. Ještě poslední den pobytu rozmlouvá s komisařem Richterem o české řeči, o českých názvech a místních jménech v kraji, o cenzuře a organizaci policejního systému ve státě a o školní výuce.

Goethův česko-německý slovníček

Když F. L. RICHTER hovořil s GOETHEM o všech policejních, cenzurních, školských zařízeních, překládal mu české názvy míst do němčiny a podle jeho informací si pak GOETHE začal psát malý česko-německý slovníček, v němž se objevují názvy míst z našeho okolí jako "Podhora", "Wlkowitz", "Dobrá Wes" a vysvětlení obsahu názvu v němčině. GOETHE se zabýval i českou gramatikou, ale nelze se divit, že ve svých 72 letech měl potíže s českými idiomy. Psal o tom:

"Pokaždé při pobytu v Čechách jsem se pokoušel o historii a řeč, i když jen všeobecně. Tentokráte čtu zase Zachariáše Theobalda "Husitská válka" a Stránského "Res publica Bohemiae", s čímž jsem se blíže seznámil."

Goethe pod dozorem rakouské policie

Jako všichni cizinci byl i J.W.GOETHE pod dozorem c.k.rakouské policie. Byl to čas metternichovské éry v Rakousku a úřední správa o Goethovi uvádí mj.: "Mezitím snad třeba poznamenat okolnost, že J.W.GOETHE tentokráte pro katolické náboženství má ne pouze umírněné porozumění, ale nechá skutečně problesknout své sympatie, zvláště chválí zbudování katolického ritu proti protestantskému." Na takovéto posuzování měla zřejmě vliv jeho častá jednání s premonstráty.

Loučení s Mariánskými lázněmi a další pobyt v Chebu

24. srpna 1821 přijíždí Goethův vůz. 25.srpna se loučí J.W.GOETHE s Brösigkeovými a s hosty v paláci a po poledni odjíždí přes Dolní Žandov do Chebu. Na cestě do Chebu ještě dále rozšířil svou sbírku minerálů. Inspektor SCHNEIDER ze Žandova, který mu už minulého roku dal několik krásných exemplářů, překvapil ho mnichovským serpentinitem, který se prý v Žandově brousí a zpracovává.

GOETHE dojel do Chebu v 6 hod. večer a v Chebu zůstal až do 12. září 1821. Zde se účastnil oslav svatého Vincence a své narozeniny 28.srpna tráví GOETHE na zámku Hartenberku (Hřebeny) u Falknova, u hraběte Josefa AUERSPERGA, s kterým se zná od roku 1810 z Karlových Var. Josef AUERSPERG měl vysoké postavení v rakouské státní správě a GOETHA přitahoval i svým osvícenským zájmem o historii a přírodní vědy. Goethe znal i jeho aktivní postoj k svobodnému zednářství. Jako president apelačního soudu působil dříve v Brně, kde založili s hrabětem Hugo Salmem Moravskoslezské přírodně-historické muzeum. Byl členem c.k.Moravskoslezské společnosti pro zemědělství, přírodu a vlastivědu. V roce 1794 byl v Praze členem zednářské lóže "Za pravdu a jednotu" a na zámku měl rozsáhlou svobodozednářskou knihovna /ŠAMBERGER/.

Je tu významná společnost, hudba, šampaňské, sláva, salvy, ohňostroj, to vše k poctě básníka. Ale největší radost má GOETHE z malého dárku - ze zdobené výšivky, poslané mu Ulrikou z Mariánských Lázní. Má to i ohlas v jeho básni "Dokonalá vyšívačka" - na Ulriku a klášter Teplou. V té chvíli je jisté, že příštího roku znovu přijede do Mariánských Lázní.

V Chebu se účastnil GOETHE také závěrečných zkoušek na gymnáziu, pouti do Chlumu Svaté Máří. Nejčastěji byl ve styku s magistrátním radou Grünerem. Do Chebu mu také došla zásilka plzeňských sýrů z Malesic, z panství hraběte Schönborna. V Chebu si opatřil také učebnici češtiny, kterou právě vydal Thám.

Původní záměr Goethův odjet ještě do Karlových Varů, překazila přírodní kalamita. Po průtrži 9. září přišly povodně, voda vystoupila do výše 3 metrů, mosty byly strženy a domy při řece Teplé v Karlových Varech zatopeny. Příval vod odnesl dřevěné krámky a stavení na nábřeží Teplé. GOETHE znepokojen a v obavách o osud známých v Karlových Varech, se uklidnil teprve, když došla zpráva, že všichni přežili. Dne 13. září 1821 vyjíždí na zpáteční cestu do Jeny a Výmaru.

Závěr roku 1821

Kupodivu GOETHE – přes zdejší deštivé dny - vzpomínal na Mariánské Lázně vždy v dobrém. Ubytování i stravování bylo skvělé, zábava výborná a oduševnělá, návštěva u opata zážitkem, zpracoval mnoho přírodovědeckého materiálu atd. Přes deštivé léto 1821 byl již na podzim zcela rozhodnut, že příští rok opět pojede do Mariánských Lázní…

Goethe v Mariánských Lázní v roce 1822

Píše se rok 1822. J.W. GOETHE se vydává už po třetí do Mariánských Lázní. Dne 16.června 1822 ve 3/4 4 hod. odpoledne opouští GOETHE Výmar a o dva dny později, 18.června 1822 v 1/2 6 hod. navečer přijíždí do Chebu. A již příštího dne ráno rozpráví s chebským radou GRÜNEREM o přírodopisných a národopisných otázkách. Fosilní zub mamuta nalezený ve vápencovém lomu v Dolnici nedaleko Chebu - to bylo Grünerovo překvapení pro Goetha. Nález je zaměstnával oba celé dopoledne. Ve tři hodiny odpoledne odjíždí GOETHE z Chebu a při západu slunce dojíždí do Mariánských Lázní. Cestou si prohlíží v kočáře Grünerem zaznamenané chebské lidové písně.

Goethe znovu v Klebelsberkově paláci

V Mariánských Lázních se GOETHE opět ubytovává v Klebelsberkově paláci, ale pokoj v poschodí si o několik dnů vyměnil za bydlení pod ním v přízemí, kde byl také altán, protože se mu víc zamlouvalo. Rozhodnutí ovšem mohla ovlivnit i jeho horší chůze v tomto létě. Rodina Levetzowých tu již byla, a nejen Ulrika, ale také obě sestry, Amálie a Berta. GOETHE píše v deníku: "Hra, tanec a náklonnost - vše je tu smícháno."

Živý zájem o další rozvoj Mariánských Lázní ho vede k tomu, že hned v prvých dnech prohlíží nová zařízení, vybudovaná přes zimu - plynové lázně i provizorní slatinné lázně.

Také hrabě Šternberk v Mariánských Lázních

V pěti týdnech svého pobytu v tomto roce J.W. GOETHE dále rozšířil okruh svých známých a přátel. Mezi nimi byli dva význační přírodovědci - Christian Leopold von BUCH (1774-1853) a Kašpar hrabě ŠTERNBERK (1761-1838), zakladatel Vlasteneckého muzea v Praze. Se Šternberkem si již dva roky psali, ale tentokráte se poprvé osobně setkali. GOETHE o tom psal hned Zelterovi:

"Největšího zisku,kterého se mi dostalo, bylo osobní seznámení se s hrabětem Šternberkem, se kterým jsem byl dříve v písemném styku." Hrabě Šternberk bydlel ve stejném paláci, který patřil jeho bratranci Františku Klebelsberkovi, a měli dokonce sousední pokoje vedle sebe. Trávili tak čtrnáct dnů. Hrabě Šternberk přivezl Goethovi jako dar Dlaskův přírodopis Čech, dále své dílo o pravěké květeně, několik exemplářů fosilních otisků rostlin a nakonec překlad Královédvorského rukopisu, z něhož později GOETHE přebásnil jednu báseň a nazval ji "Das Sträusschen". Báseň zhudebnil Zelter a byla uveřejněna v "Die Kunst der Alterthum".

Tehdy také věnoval J.W. GOETHE nově založenému muzea část své geologické sbírky se seznamem nerostů. Druhou kolekci věnoval klášteru Teplá a třetí doktoru Heidlerovi.

Se Šternberkem trávili dlouhé hodiny. Šternberk na to později vzpomíná: " ... již dlouho jsem toužil osobně poznat Goetha, jehož jsem v Karlových Varech tak často minul a v Mariánských Lázních o několik hodin zmeškal. Věkově jsme byli od sebe 11 let, prožili jsme tytéž světové události, jež nás nenechaly lhostejnými. Mariánské Lázně daly k tomu příležitost, abychom se sblížili, bydlíce pod jednou střechou. Kameny z okolí, jež zaplňovaly Goethův pokoj, byly prvními zprostředkovateli. Brzy jsme však promlouvali o vážných chvílích podobného života, přehlíželi přítomnost a cítili jsme, že si rozumíme. Jídali jsme v poledne i večer u jednoho stolu, po večeři jsme zůstávali dlouhé hodiny v pokoji." Bylo mnoho společných zájmů a hrabě Šternberk dokázal podněcovat Goetha i k zájmu o české dějiny, český jazyk a českou otázku.

Z jiných hostů, kteří se objevují v Goethových denících té doby, to byl zejména kníže Klement von Khevenhüller-Metsch, účastník bitvy národů u Lipska 1813, dále ruský důstojník a spisovatel kníže Alexandr Labanoff-Rostocký, korunní princ von Hohenzollern-Sigmaringen, bavorský vyslanec hrabě Johann z Luxburgu u Mnichova, pruský major Friedrich von Wartenberg, pruský polní maršál baron Ferdinand von Fircke z Drážďan, rakouský státník hrabě Vincenc von Batthiani, kníže Barclay de Tolley, spisovatel a komponista hrabě Jiří z Blankensee, jenský profesor práva dr.August Sigismund von Kori aj.

Goethe a premonstráti

V trvale dobrých stycích byl GOETHE s klášterními premonstráty. S klášterním lékařem Fideliem Scheuem odjíždí 9.července 1822 do Teplé, již po druhé. V deníku píše:

"V 10 hod. s doktorem Scheuem do Teplé. Zajímavý rozhovor o mravním a náboženském názorovém světě. Prostě lidské. Prelátem dobře přijat, velká společnost, dobré jídlo a pití. O poměrech v klášteře." Velmi výmluvně hovoří Goet- hův dopis ze 7.července (před návštěvou kláštera) výmarské velkovévodkyni Luise o Goethově vztahu ke klášteru:

"S převorem důvěrně hovořeno; je to pozoruhodný muž stejně tak osobou jako v jeho vztazích, oboje zasluhuje zvláštního studia. Duchovní zařízení, jakým je klášter, kde panují v náboženských formách pozemské poměry, je nám stejně tak dobré jako cizí. Historicky ho známe, diváka zaujme svou bezprostřední zvláštností. Podřízenost a disciplina, přísnější než vojenská, a přitom tak tajemná a tichá, jako kdyby se tu docela nic nedělo. Je to, jak se zdá, stupňovité skloubení řetězu do sebe k vyšší instanci, až k monarchovi přesně vymezený chod a všude obezřetelnost. Prefekt plzeňské klášterní školy P. Steinhauser, jehož profesoři jsou vesměs klášterní páni z Teplé, seznamuje mne tu jako spoluléčící se s vlastnostmi tohoto stavu; zdá se, jakoby žili v docela jiném světě.

Také mladší profesor Zauper, který se zabývá zvláště tím, co ze mně vychází, byl zde několik dnů. Měl jsem z něho mnoho radosti. Tyto mladé lidi je ovšem třeba stále jen konejšit, neboť co z nás vychází, je v takových vyměřených poměrech více vzrušující než laciné a mladí nadšení lidé se musí ze zkušenosti historie učit, a postupně vpašovat do jejich přesvědčení za existence starých forem."

Goethe jako mineralog

Mariánskolázeňský život Goethův byl zkrátka naplněn nejrozmanitější intenzivní činností. Vedle redigování se jeho zájem obracel na vznik hornin v Mariánských Lázních. Hned 21.června začal se sbíráním minerálů. V deníku poznamenává: "Zahájení geologických sbírek z krajiny." - Ze všech světových stran přinášel jeho sluha Stadelmann nové nerosty, protože GOETHE sám nechodil příliš dobře. 15.července byly uzavřeny první kolekce a minerály katalogizovány. 22.července předal doktorovi Heidlerovi první kolekci s názvem "Verzeichnis der um Marienbad vorkommenden Gebirgs- und Gangarten". Datum je 20. července 1822.

Jak již uvedeno další dvě sbírky, které po návratu do Výmaru sestavil a přesně popsal, poslal prostřednictvím inspektora Vendelína Gradla hraběti Šternberkovi pro muzeum v Praze a dále pro premonstrátský klášter Teplá.

Na konci svého pobytu navštívil GOETHE i kynžvartské minerální prameny a prohlédl si v blízkosti ležící cínové doly.

Denně pil Křížový pramen. Friedrich FISCHL sice psal, že každý třetí den pobíral koupel v minerální vodě, ale URZIDIL to popírá a píše, že při pokusu o koupelovou léčbu mu tato způsobila lehké "omámení" ("irre"), jak říkal GOETHE a proto ji už dále neužíval.

Goethův vztah k Ulrice

Goethovy deníky hovoří o jiné stránce jeho zdejšího pobytu. Jeho náklonnost k Ulrice stále rostla. J.W. GOETHE nevynechal příležitosti, aby nebyl s Ulrikou na zábavě, na plesech, v rodinném kruhu. Když v denících píše o "společnosti", myslí tím vždy rodinu Levetzowových. Deníky uvádějí:

25.června 1822: "Večer se společností. Do 1/2 11 hod." - 26.června: "Večer se společností, jež zůstala pohromadě k plesu." - 1.července: "Se společností." - 4.července: "Večer na plese u převora." - 1O.července: "Večer dole u společnosti." - 17.července: "Večer ples." - 19.července: "Noc s rodinou." - 2O.července: "Ve společnost. Hudba." - 23.července: "Večer s rodinou. Hudba."

Ulrice nosí minerály. On, švédský chemik Berzelius a vídeňský přírodopisec Pohl přinášejí sestrám nové a nové exempláře a 14tiletá Berta, které se kameny líbí nejvíce, má už slušnou sbírku nerostů. Ulriku musí získat jinou cestou než přes kameny. Jednou ji uvedl před sbírku místních nerostů a mezi minerály přiložil fund vídeňské čokolády s verši, volně přeloženými: "Použij to podle Tvého vlastního způsobu - ani jako nápoj ani jako oblíbené jídlo, není dobré vylučovat formy, neboť tohoto se nechá použít "sub utraque" (podobojí).

Mohla Ulrika porozumět hlubšímu smyslu veršů ? "Podobojí" - sub utraque - byl totiž obrat, který GOETHE dobře znal z četby Zachariáše Theobalda "Husitské války" a snad měl být narážkou na českou zemi.

Starý pán byl tehdy velmi zajímavý, vypadal dobře a čím obtížněji chodil, tím více zachovával přímé držení těla. Pro Ulriku byl ovšem GOETHE vysoce postavenou osobností, příliš mythickým jevem, než aby mohla překonat velký respekt a bázeň, kterou znásoboval jeho saský dialekt. "V jeho pohybech bylo více aristokratické hrdosti a více úctyhodnosti než v rozeném knížeti," vzpomíná Ulrika později.

V rozhovorech s rodinou byl patrný rostoucí zájem o Ulriku. Ulriččině matce, paní Amálii, přiznal, že by chtěl mít ještě syna a ten by se pak musel stát manželem Ulriky. K Ulrice že cítí otcovskou lásku a že by ji rád vzdělal podle svých názorů a zásad.- Snad to byl saský akcent, který ho vedl k tomu, že vzpomněl na Frederika Briona a daroval jí knihu "Z mého života" s věnováním.

Autograf Fridricha Velikého

Z této doby pochází i jedinečný autograf historické a umělecké hodnoty, který vlastnila Ulrika a po ní jej zdědila dcera její sestry Amálie, baronka Rauchová z Nětluk. Jde o kmotrovský dopis, vystavený roku l765 Fridrichem Velikým kapitánovi von Brösigke, který byl dědečkem Amálie von Levetzow. Ulrika vzpomíná na tu událost:

"Hovořilo se v té době o rukopisech a GOETHE říkal, že ještě nespatřil žádný rukopis Fridricha Velikého. Protože můj dědeček měl dopis králův. Král mu byl za kmotra, a protože papír dopisu byl již dost potrhaný a poškozený, Goethe říkal, že by jej chtěl vyčistit a dát do pořádku .."

Brösigke mu nato dopis předal, Goethe si vzal poškozený dokument do Chebu a poslal ho zpět vlepený do knižních desek. K tomu připojil své verše:

"List, kde odpočívala jeho ruka, která kdysi světu vzdorovala, je napsán zbožně a dobře. Sláva mu, velkému mrtvému." List je datován dne 28.srpna 1822 v Chebu, tedy antidatován. GOETHE totiž opustil Cheb již 27. srpna 1822.

Zprávy o Goethově chování do Vídně

V roce 1822 byl civilním lázeňským komisařem Ignác KOPFENBERGER, se kterým se Goethe setkal třetí den svého pobytu v Mariánských Lázní. Policejní úředník konal svou povinnost a o výmarském hostu podal tři zprávy: z 30.června, z 21.července a 26.července 1822. Z hlášení vyplývá, že si básník nebral žádné servítky před ústa a o politických a náboženských otázkách hovořil svobodně a otevřeně. V posledním hlášení píše komisař: "O dobrých výsledcích, které u něho má pití Křížového pramene, vyslovil Goethe mnoho chvály, stejně jako o činech z vysokých míst k povznesení lázeňského místa, a že v porovnání s cizinou se tato země honosí nejlepšími policejními opatřeními."

Goethovy výlety v okolí

Goethova důvěra v Křížový pramen byla veliká. Je známo, že až do konce svého života spotřeboval ve Výmaru více než 400 džbánků Křížového pramene. Posílen na těle i na duchu a rozechvěn v srdci opouští 25.července 1822 Mariánské Lázně, aby ještě celý měsíc trávil v Chebu. Odtud píše synovi Augustovi: "Voda mi tentokráte udělala dobře, pil jsem ji po celý čas a bude totéž dělat v příští zimě doma."

Z Chebu podnikal menší výpravy do Františkových Lázní, na Komorní Hůrku, na Podhradí, na hrad Žeberk, do Falknova, kde si prohlédl minerální sbírky hornického mistra Lönla a navštívil místního básníka Fürnsteina, byl na zámku Hartenberku atd. Byl na Podhradí, kde si prohlédl křížovou cestu a horu Olivetskou s Loretou. Byl i na hradě Starý Kinsperk (dnes Starý Hroznatov), kde podle legendy skonal zakladatel tepelského kláštera bl.Hroznata.

O věži Goethe napsal: "... dobře zachovaná, na skále bezprostředně odpočívající okrouhlá věž patří mezi nejkrásnější architektonické monumenty tohoto typu, pokud znám, a jistě až z dobrých římských časů. Může být takových sto stop vysoká a stojí jako nádherná toskánské kolosální sloupy nenápadně v kuželové formě. Neřeknu mnoho: kdyby stála tato věž v Trieru, patřila by mezi nejznamenitější tamější starožitnosti, kdyby stála poblíž Říma, byla by poutním místem."

Setkání s Tomáškem v Chebu a přátelství s Grünerem

Tehdy pobýval v Chebu také hudební skladatel Václav Jan Tomášek a Goethe ho navštívil. Tomášek mu zazpíval několik Goethových básní, které zhudebnil a doprovodil na klavír.

V Chebu Goethe navštívil s Grünerem (2.srpna 1822) dominikánského převora, aby si prohlédl místní knihovnu a sbírky minerálů. Nad písemností o sporu mezi protestanty a katolíky z počátku 16.století řekl: "Oboustranné hádky byly tehdy v proudu a znepřátelily mnohem více a potom měl Luther, jak víte, pádné důvody." Grüner mínil, že kdyby tehdy církev ostřeji zakročila, nenabyl by odpor takového rozsahu a třicetiletá válka by nezpůsobila Německu tolik ran. Goethe odporoval: " Mohl byste mít pravdu, ale já říkám, že učení u Vás by vypadalo lépe a zrálo by více k celku než u nás. Měli jsme dobré kazatele, ale málo se navštěvovali, začínalo se v každém jednotlivém městě a všude se chtělo sestavit vlastní základy. Kdybychom tak měli jenom originál!"

Grüner měl pro něho nová a nová překvapení. Z řeky Ohře vytáhl prastarý zkamenělý dubový kmen, tzv. pohanský dub z prehistorické doby. Když přijel Šternberk, byl nadšen a na jeho radu byl dub rozřezán na prkna a ta rozeslána do různých sbírek. Hrabě Šternberk přijel 3O.července 1822 a s ním Berzelius a dr. Pohl, aby se celá společnost vypravila na Komorní Hůrku.

Nadšení z pobytu v Mariánských Lázních u Goetha přetrvávalo. Dne 8.srpna 1822 psal GOETHE Zelterovi o Mariánských Lázních: "19.června 1822 jsem přijel do Mariánských Lázní za velmi pěkného počasí. Nádherné bydlení, přátelští hostitelé, dobrá společnost, hezké dívky, hudební nadšenci, příjemné večerní zábavy, levné jídlo nové významné známosti a staré, znovunalezené, lehká atmosféra 2000 pařížských stop nad mořskou hladinou, klášterní hostina atd., to všechno jsem plně využil při třech týdnech trvajícího krásného počasí a přenesl se přes následující, nepřívětivě se měnící..."

Dne 27.srpna 1822 odjíždí J.W.GOETHE zpět do Výmaru. Netuší, že ho čeká kritická zima.

Goethe v Mariánských Lázní v roce 1823

Růst počtu návštěvníků Mariánských Lázní od vyhlášení obce jako veřejných lázní je pozvolný:

1818 583 partají
1819 592 partají
1820 507 partají
1821 605 partají
1822 753 partají
1823 794 partají.

V těchto letech byla nejprve odstraňována stará stavení selského typu z počátku založení sídla, dále skaliska, rokle, křoviny a překážející stromy, zároveň byly budovány jízdní a pěší cesty, prováděny parkové úpravy, přemostění potoků a začaly se stavět kryté pavilóny nad vývěry a především lázeňské domy. V roce 1824 se tu uvádělo již 42 domů. Přesto počet "partají" rostl poměrně pomalu. Až v roce 1833 překročil hranici jednoho tisíce "partají" (1175 partají , což bylo 2 134 osob). A v roce 1892 hranici deset tisíc "partají" (15 839 osob).

GOETHE přijel v roce 1823 do Mariánských Lázní na léčení potřetí, avšak mezi jeho druhým a tímto třetím pobytem leží kritická zima, v níž ho srdeční onemocnění přivedlo takřka na okraj hrobu.

Kritický únor 1823 ve Výmaru

I ve Výmaru pokračoval GOETHE v pití Křížového pramene stejně jako minulá léta. Z deníků víme, že si nechal posílat do Výmaru svůj oblíbený "elixír života". V polovině února 1823 se objevila velice vážná srdeční porucha. GOETHE přežil a bylo to jen díky své neobyčejně dobré konstituci, díky výtečné péči doktora Rehbeina, díky své silné vůli, ale i díky Křížovému prameni, který pravidelně popíjel a v který tolik věřil. Ve třech týdnech překonal smrtelné nebezpečí. Po třech týdnech dochází k obratu k lepšímu.

Poutník Goethe se vrací ke svému zázračnému prameni

A tak v létě 1823 již počtvrté zažily mladé lázně příjezd svého významného a pozdraveného pacienta. Po čtyřech měsících rekonvalescence, zrána 27. června 1823 vyjíždí GOETHE opět do Čech. Jako zbožný poutník k zázračnému prameni, o kterém věřil, že ho vyrval z náruče smrti, putuje do Mariánských Lázní v doprovodu komorníka Johanna JOHNA a svého sluhy STADELMANNA. Po dvou dnech cesty, pozdě odpoledne vjíždí jeho kočár do Chebu. Zdrží se tu tři dny, aby ve společnosti přítele GRÜNERA pokračoval v mineralogických průzkumech okolí Chebu.

2. července 1823 odpoledne pak přijíždí do Mariánských Lázní. Hodinu před jeho příjezdem se ubytoval jeho panovník a velký přítel, výmarský velkovévoda KARL AUGUST v jeho pokojích u hraběte Klebelsberka. Na počest výmarského panovníka Karla Augusta byl Klebelsberkův palác přejmenován na HOTEL WEIMAR.

Goethův velice rušný mariánskolázeňský pobyt v létě 1823 si více přiblížíme překladem Goethových deníků oněch dnů v příloze.

Goethe v domě "U zlatého hroznu"

Goethe si tentokráte pronajal byt v prvním patře v nedalekém domě U zlatého hroznu, u paní Sibylly Döltschové. Ani tento dům si nepodržel původní jméno "U zlatého hroznu" a v roce 1880 byl na počest Goetha pojmenován "Goethův dům" (Goethehaus); tedy nikoliv podle vlastníka, ale podle slavného hosta.

Paní Döltschová a další majitelé uchovávali desítky let pokoje, kde Goethe bydlel, v původním stavu. Ani dům se neměnil, pozdější jsou pouze dva balkóny a byl zrušen krámek v přízemí. Dům zůstal zaslouženě centrálním památníkem na goethovskou dobu Mariánských Lázní.

S Klebelsberkovým palácem, který stojí naproti jeho novému bydlišti, zůstává GOETHE v těsném spojení. Sídlí tam jeho výmarský velkovévoda a především jsou tu Levetzowovy. Své snaše Otýlii píše do Výmaru, že nemá chuť toto vše brzy opustit – krásné bydlení, nejlepší společnost v lázních a tentokráte i nádherné počasí.

Pokračují mineralogické a meteorologické studie

Léto roku 1823 bylo opravdu slunečné. GOETHE se pustil do spisovatelské práce a korespondence. Vstával v 5 hodin ráno a ještě před snídaní redigoval své "anály", deníky z let 1795 až 1822 a vedle toho i "Léta poutnická". Přitom se zabýval intenzivně meteorologií a mineralogií. Jeho famulus John prováděl různá měření meteorologická, zatímco Stadelmann horlivě sbíral a sháněl minerály; a některé až z Vlčí hory u Černošína. Také Stanislav ZAUPER a další přátelé posílají Goethovi minerály a tak již 12. července, tedy deset dnů po příjezdu, předává Goethe doktoru Heidlerovi kolekci minerálů s podrobným seznamem. Katalog minerálů má 110 čísel, uvádí i místa nálezů a v závěru poznámku s omluvou pro znalce, že není přesný ani úplný.

19. srpna vzniká kolekce 24 minerálů z Vlčí hory a další prací Goethovou z této doby je seznam "Durch das Gas des Marienbrunnens angegriffenes Grundgebirg". Mariánskolázeňské muzeum vlastnilo ještě za druhé světové války 52 zachovalých listů herbáře, který založil Goethe, s rostlinami, které sám identifikoval. Byla to část sbírky, kterou před odjezdem daroval doktoru Heidlerovi a tento ji později věnoval obci Mariánské Lázně.

Mariánské Lázně jsou plné Goethových známých

Goethův deník je naplněn jmény hostů, s nimiž se tu stýkal. Na prvém místě je to Serenissimus - velkovévoda Karl August a "společnost na terase", jak ji v denících nazývá a k níž patří vedle hraběte Klebelsberka, obou Brösigků, kteří tu správcovali, major von Wartenberg, věrný host Mariánských Lázní, hrabě Jan Nostic, pruští generálové Schackové – otec a syn, pruský vicepresident Friedrich von Bülow, ruský baron Stroganov, svobodný pán Ludwig Mannsbach z Greizu, hrabě Vincenc Batthyany, Bernard Seckendorff, kněžna Paulina Hohenzollern-Hechingen, vévoda Ferdinand Fridrich August z Württemberku, Jeho císařská Výsost princ Eugen z Leuchtenbergu (Eugen Beauharnais) a hrabě St.Leu, exkrál holandský neboli Louis Bonaparte.

"Král Louis, jak ho stále ještě rád nazývám," psal Goethe 24. července, "navštívil mě a co mají opravdové lidské vztahy krásného, to je vždy to staré, jako bychom se byli včera viděli."

Z tepelského kláštera přicházejí známí - Stanislav ZAUPER s prefektem STEINHAUSEREM z plzeňského premonstrátského gymnázia. Jsou tu další - c.k.rada Adalbert Anton GRAFF, který roku 1823 zastával funkci civilního lázeňského komisaře, mladý vídeňský spisovatel Johann Karl BRAUN z Braunthalu, pruský vojenský spisovatel Felix Theodor BERNHARDI, ruský malíř Orest Adamovič KIPRENSKÝ, kterému GOETHE seděl k obrazu, Goethův lékař Wilhelm REHBEIN, který tu 7. srpna 1823 oslavil své zasnoubení se slečnou Meyerovou; malíř Wilhelm HENSEL, který se pokusil rovněž nakreslit Goetha, slečna Lilli Parthey, žákyně Goethova berlínského přítele Zeltera, herec WOLFF z Berlína, modrý abbé Josef DOBROVSKÝ a nakonec i paní Karolina HUMBOLDTOVÁ, manželka slavného Wilhelma Humboldta, která přijela 19. srpna 1823.

Konečně příjíždějí i Levetzowovovy

Avšak přebohatému Goethovu společenskému životu stále něco chybí. Netrpělivě vyhlíží dolů k silnici a očekává kočár Levetzowových. Konečně. 11. července přijíždí paní Amálie Levetzowová se svými třemi dcerami. Goethův život se soustřeďuje na "terasu" a na "rodinu", jak píše. Na terase sedává také velkovévoda.

Goethe si zapisuje: "12.7. Serenissimus snídá "na terase" … večer "na terase". – "14.7. K snídani na terasu u společnosti." – První bál se konal 13.7. – pořádala ho paní Geymüllerová, manželka vídeňského bankéře.. Goethe píše: "Bál u Serenissima v Klebelsberkově paláci. Zůstalo se až do 12 hodin." – Básník je obklopen mladou společností, jsou tu dcery Levetzowovy, dcery Nosticovy,, následuje bál za bálem. . "20.7. na bále od 7 do 10 hodin večer." – "22.7. Velkovévoda pobyl dlouho a společnost se rozešla velmi pozdě." – "24.7. večer k bálu (rovnou) ze třmenů. Malá večeře k půlnoci… Několik pánů zpívalo při kytaře veselé písně se sborem." – "25.7. Večer u společnosti, malé hry." – "26.7. Na čaji. Paní hraběnka Nosticová s oběma dcerami byla přítomna. Ženské tancovaly podle křídla, na které hrál hrabě Klebelsberk." – "27.7. – večer na bále, kolem 10 hodiny domů." A tak to šlo den za dnem až do 14. srpna - "hopsalo se a galopovalo jako vždy. Hraběnka hrála."

Ale tyto večerní zábavy neměly příznivý vliv na Goethovo zdraví, jak se ukazuje z toho, že doktor Heidler psal 12. a 14. srpna Goethovi dva recepty a v deníku Goethe píše: "Zaměnil jsem Heidlerovy recepty za Křížový pramen a udělalo se mi lépe." – "19.8. Večer pouštěl žílou."

Mariánské Lázně mají senzaci: Goethe a Ulrika ?

Celou vzrušující situaci toho léta v Mariánských Lázních vysvětlují goethologové jednoznačně, a sice, že se Goethe zamiloval do mladičké Ulriky von Levetzowové. Existuje vlastně jediná verze, totiž o vzplanutí Goetha, o 55 let staršího, k mladičké Ulrice, když se před lety dvořil její matce Amálii v Karlových Varech a v Teplicích. Tato verze přetrvala 19. i 20. století. Bylo tomu tak opravdu ? Ve svých vzpomínkách se tomu Ulrika Levetzowová brání.

Ale potvrzuje to i rozpačitý krok velkovévody Karla Augusta, který - snad z vlastního rozhodnutí - požádal jako prostředník, pro Goetha o Ulriččinu ruku. Velkovévoda, přítel Goetha, sledoval svého omládlého ministra a chtěl mu pomoci. Jinak vždy střídmě komentující Johannes URZIDIL o tom píše:

"Zda starý velkovévoda jednal z Goethova pověření, když se objevil ve fraku, ověnčen všemi panovnickými řády, před paní Amálií von Levetzowovou a žádal jako prostředník o ruku Ulriky pro Goetha ? Zdá se to jisté. GOETHE přece hovořil se svým lékařem o možnosti uzavření sňatku a očividně s uspokojujícím výsledkem. Do Výmaru docházely zprávy o Goethových plánech na svatbu.. Syna a snachu to znepokojilo a obávali se, že 19letá macecha by zdědila velké bohatství. Zmocnila se jich nervozita. Velkovévoda prý sliboval paní Amálii nezvykle významné postavení na své výmarské rezidenci s roční penzí 10 000 tolarů pro celou rodinu. (Plat Goethův tehdy byl druhý nejvyšší v zemi a činil 3000 tolarů.) Paní Amálie usoudila chytře: má před sebou svůdnou nabídku, ale také celý rozsah těžkostí, které by stály v cestě. Ví, že ani velkovévodovi ani Goethemu nelze říci Ne! Byla opatrná, odpověděla vyhýbavě a stočila hovor jiným směrem.Později se už k věci nikdy nevrátila. GOETHE sám se nikdy nevyslovil před Levetzowovými a nikdy nepadlo slovo "sňatek". Tento úmysl se neobjevuje ani v jeho denících. Ale celý svět věděl. Wilhelm Grimm slyšel o tom šeptat, Goethův přítel hrabě Reinhard psal o tom v dopise, Karolina Humboldtová i Karolina Wolzogenová o tom povídaly každému, kdo chtěl naslouchat, psala o tom i Metternichova špiclovská policie."

"Goethe zanedbává kúru. Co pro něho nyní znamená Křížový pramen, který mu v zimě při těžkém onemocnění přinesl úlevu, podle jeho vlastního mínění dokonce uzdravení. Nyní se cítí zdráv, aktivní, srší energií. Tak ho kreslí Kiprenský – plného síly, laskavého, v přímém držení těla, s pohledem pronikajícím do dálky. Denně pije pramen doma, protože ho má přímo zde. Ale nežije jakoby potřeboval nutně zotavování."

"Co znamená pro něho společnost, oslavy Rehbeinova zasnoubení, exkrál holandský, všichni urození, dokonce učenci, Zauper a Dobrovský ? Muž jako Goethe je sice vyslechne a zachovává vystupování. Věnuje pozornost Eugenu Napoleonovi, když se probírá plán na propojení kanálu Rýn-Dunaj. Nebo si nechá krátit chvíli dvacetiletým, spisovatelem Braunem von Braunthal s jeho literárními produkty, dokonce nalézá pro něho povzbuzující slova. Zabývá se svou obvyklou mineralogií, daruje doktoru Heidlerovi novou kolekci kamenů, druhou posílá do Prahy do muzea, těší se nad rudnými vzorky z dolů barona Junkera, ponechává Stadelmanna, aby stoupal na Vlčí horu za augity a zakládá malý herbář. Ale je to jen časové rozptýlení. Vždyť připisuje k seznamu vzorků hornin z okolí Mariánských Lázní slova: "jen zběžně, snad ne se vší podrobností". A ráno v 5 hodin, kdy ještě všechno spí, sedá k redakci deníků. Ale poslední koncentrace mu chybí."

"Jen se ženami si rád popovídá. Se zpěvačkou MILDEROVOU, s klavíristkou SZYMANOWSKOU, s Lilli PARTHEY, krásnou žákyní Zelterovou, která ho "skoro pomátla" - dostává pár krásných polibků, "takže ještě více než jinak litoval ubohou Friederiku." Ale to jsou otcovské polibky, veřejné a ve vší úctě. Co to všechno znamená ?" – Potud Urzidil.

A co Ulrika ? Paní matka Amálie se rychle rozhodla. V tomto napětí se Levetzowovy 17.srpna náhle balí a odjíždějí do Karlových Varů.

Nesmírná tíseň se zmocnila Goetha po jejich odjezdu. Už ho nedokáže žádná společnost rozptýlit. "Utichlá terasa se stala úplnou pustinou," píše Goethe. Jde se podívat do zdejšího divadla – několik divadelníků společnosti paní Šantrochové, jednoduché kulisy – ale "nakonec je nejšpatnější divadlo lepší než ukrutně dlouhá chvíle", píše.

Jen hudba ho vzrušuje. Je unesen zpěvem berlínské sopranistky PAULINOU ANNY MILDER-HAUPTMANNOVOU (*1785 v Cařihradě, +1838 v Berlíně), což byla přední pěvkyně berlínské opery, žačka Salieriho, obdivovaná Haydnem i Beethovenem,. Pobývala v Mariánských Lázních roku 1820 v domě Hvězda a roku 1823 v Ruském domě. ZELTER zanechal zápis o večírku, který uspořádal doktor Heidler (býv.dům Moskva, nyní staveniště Arnika) a kde pěvkyně přednesla mimo jiné i několik písní přítomného Goetha, např. Fialku. Goethe byl dojat k slzám a stal se jejím velkým obdivovatelem. Obdaroval ji výtiskem Ifigenie a dále čtyřverším:

"Ta nevinně zbožná hra // ta si vzácný potlesk zasloužila // ale dosáhla ještě vyššího cíle // složená Gluckem, Tebou zpívaná." (Přeložil Wellek.)

Hra na klavír skvělé pianistky Polky MARIE SZIMANOWSKÉ ho dojímá k slzám. Je okouzleni zjevem její krásné sestry KAZIMÍRY WOLOWSKÉ. Ale déle než dva dny to GOETHE nevydrží. Už třetí den usedá do kočáru a ve chvatu odjíždí od Chebu za Grünerem.

Goethe ujíždí z Mariánských Lázní

A tak 20. srpna 1823 hostí Mariánské Lázně Goetha naposledy. Objeví se v Chebu a za nádherného počasí zkoumají s Grünerem okolí Chebu. Pár dnů v Chebu vydrží, ale třetí čtvrtý den už je opět plný neklidu. Pátý den, 25.srpna, vyjíždí do Karlových Var.

Goethe odjíždí do Karlových Varů za Levetzowovými. Zde se ubytovává přímo v domě "Zlatá kytice", kde bydlí Levetzowovy, nikoliv jako obvykle "U tří mouřenínů". Možnost vidět Ulriku určuje další jeho kroky. Nachází se ve veselé až bujaré náladě, chodí rychleji, a opět se objevuje ve společnosti Levetzowových – podnikají výlety do Doubí, na Andělskou horu, do Ostrova, kde nakupuje sklo za 49 zlatých, do Lokte, tančí se a hrají hry. - "K závěrečné polonéze mě vyzvala jedna polská dáma, s kterou jsem loudavě tančil a při výměně dam mně přišly do ruky většinou hezké děti," píše GOETHE.

28. srpna 1823 má GOETHE 74 let. Na stole se objevuje šálek, zdobený břečťanem – symbolem přátelství. Je to dar paní Amálie von Levetzowové. Ta se však střeží otevřeně jít za Goethem a pogratulovat mu k jeho narozeninám. Vidí, jak nerad si básník připomíná svá léta. "K čemu ten krásný šálek ?" ptá se Goethe. "Abyste vzpomínal na naše přátelství," odpovídá paní Amálie. Goethe v dobré náladě odjíždí s Levetzowovými do Lokte, procházejí se po břehu Ohře až k porcelánce a slavnostní oběd je v hostinci "U bílého koně". Paní Amálie objednává nádherný koláč (dort) a rýnské víno. "Jaký nádherný kus!" podivuje se Goethe, ale stále ani slovo o tom, že má dnes narozeniny. Až naposledy objevuje mezi květinami sklenici, na níž jsou tři jména na broušeném skle – Ulrika, Amálie, Berta. KIRSCHNER ovšem uvádí jména paní Amálie a tří dcer – tedy 4 jména.

Večer v Karlových Varech je před domem hudba a stojí tu mnoho lidí. V noci zapsal Goethe do deníku: "Narozeniny slaveny v přítomnosti Ulriky Levetzowové."

Druhý den se ptá Goethe, zda věděly, že má narozeniny. A po kladné odpovědi navrhuje nazvat ten den "dnem veřejného tajemství". U stolu stále žertuje. Ulrika předčítá a sedávají dlouhé hodiny spolu. Tak jde den za dnem. A náhle přichází 5. září - chvíle "bouřlivého rozloučení". Kočár s Goethem opouští Karlovy Vary a Goethe v něm koncipuje plán "Elegie", kterou píše do starého kalendáře na cestě z Chebu do Výmaru, kam přijíždí 12.září.

Elegii nazvali lidé "Mariánskolázeňskou" na počest místa, kde starý Goethovi prožíval cosi hlubokého a přetěžkého. Stejně tak by si zasloužila název "Česká", protože vznikala ve chvíli, kdy Goethe opouštěl navždy Čechy, kde prožil v životě tolik krásného. Nevěděl sice, že už nikdy nepřijede, ale tušil to, i když znovu a znovu – v dopisech i ústně – sliboval, že se do Čech ještě jednou vydá. Nevydal.

Nespatřil už nikdy Ulriku, Levetzowovy, ani českou zemi. Zdravotní stav mu to už nedovolil. Zemřel 22. března 1832 ve Výmaru.

Osud se uzavírá …

Osm let, které zbývaly GOETHEMU, prožívá ve Výmaru za událostí, které komplikují jeho poslední léta života. Pokračuje sice v dopisování nedokončených prací jako "Dichtung und Wahrheit" a 1831 dopisuje i "Fausta", ale jsou tu nové a nové ztráty svých blízkých.

Ještě 3.září 1825 slavil velkovévoda Karl August 50. výročí panování, při čemž 7.listopadu 1825 také uplynulo 50 let od Goethova příchodu do Výmaru - na pozvání Karla Augusta. V roce 1827 umírá paní von Steinová, 1828 velkovévoda Karl August, 2. července 1830 velkovévodkyně Luisa; brzy umírá i Goethův syn August (+ 27. října 1830). Krátce na to - koncem listopadu 1830 - přichází u Goetha chrlení krve, ale Goethe přežívá.

Cesta do Čech už nepřipadá v úvahu. O to více vzpomíná na Mariánské Lázně. Například 28. ledna 1829 píše profesoru Zauperovi: "Nemohu ani vyjádřit, jak velmi postrádám každoroční navštívení a setkání se znamenitými osobnostmi v Čechách…."

V srpnu 1831 dopsal GOETHE konečně "Fausta" a dne 22.března 1832, na počátku jara, umírá po kratší nemoci.

Goethovo potomstvo

Jeho potomstvo a příbuzenstvo nemělo šťastné osudy. Jeho snacha, vdova Otýlie Goethová zemřela po bídných letech protloukání se životem roku 1872 - opuštěná a zcela zchudlá. Goethova vnučka Alma zemřela už v roce 1844 na tyfus; bylo jí 16 let. Goethovi vnuci Walter (1818-1885) a Wolfgang (1820-1883) prožili poměrně smutná, neradostná léta - pod tíhou jména slavného děda. Walter (+1885) ve své závěti rozhodl o tom, aby byl Goethův dům zpřístupněn veřejnosti a tehdy byla založena ve Výmaru "Goethova společnost". Roku 1887 se začalo ve Výmaru vydávat Goethovo dílo. V německých městech vznikaly Goethovy ulice, náměstí, pomníky, školy a divadla.

Na samém konci století, 19.??? listopadu 1899 umírá v Třebívlicích v 95 letech Ulrika von Levetzowová, když za života odmítla dvanáct nabídek k sňatku. Po 19. století zůstávaly stále ještě živé vzpomínky na Goetha. Ale přítomnost se uzavírala a měnila v minulost. Do hrobu si vzala i tajemství vztahu ke Goethovi, ale i Goetha k ní.

V červenci 1918 zemřel ve Výmaru poslední z tamějších pamětníků Goetha. Bylo mu 94 let a byl poslední, kdo vídával na vlastní oči starého pána - slavného Goetha.