81.let F.X. Kundrát

Ne všichni máme to potěšení znát nadšeného a přitom úžasně skromného milovníka vlastivědy a pisatele řady vlastivědných pojednání z tohoto místa i kraje - pana F.X.Kundráta. Obdivuhodný elán tohoto pána, který se v těchto dnech dožívá již 81 let, zaslouží si při nejmenším malého zamyšlení.       František Xaver Kundrát se narodil 18. února 1892 v Plzni a už na studiích v reálce, za Rakouska-Uherska, se začal zajímat o historii a vlastivědu. V roce 1913 byl odveden k dělostřelectvu a v roce 1918 přišel do evidenční kanceláře justiční vojenské služby, kde pracoval za první republiky. Za 2. světové války pracoval na správě ČSD v Plzni a odtud šel do důchodu. Do Mariánských Lázní přišel již jako důchodce. Dosud napsal 31 pojednání o Mariánských Lázních a okolí. Kromě toho napsal více než 30 pojednání o historii Plzeňska.       Když jsme se ho ptali, jestli si vzpomíná na to, co ho vedlo, k tomu, že se historie stala jeho koníčkem, kterému zůstal celý život věrný, vyprávěl, že jako student četl v Jiráskových Psohlavcích, že Jan Sladký Kozina byl popraven na plzeňském náměstí. Pátral po tom, zdali je to pravda a objevil v plzeňském státním archivu, že tomu tak nebylo. Jan Sladký Kozina byl popraven na tehdejším plzeňském popravišti, které stálo tam, kde je dnes vodárenská věž měšťanského pivovaru. Když tam přivedli Kozinu, visela na šibenici mrtvola Žida Izáka. Když se později věž stavěla, byly kosti popravených, tedy i Kozinovy, vykopány, odvezeny na hřbitov u sv.Jiří a tam pohřbeny.       Při svém zaměstnání jezdíval F.X.Kundrát po různých historicky zajímavých místech v Československu a psal - pro poučení svých známých a spolupracovníků, a na jejich žádost - různé zajímavosti z okolí Plzně. V Mariánských Lázních pokračoval ve své zálibě, pátral po historických zajímavostech a napsal řadu pojednání, která věnoval svým známým. Uveřejňujeme jejich malou bibliografii.

      Pojednání, která napsal p.F.X.Kundrát o Mariánských Lázních a okolí

Mnozí z Vás jste některá z uvedených pojednání četli a víte tedy, jak jsou zajímavá. Pan F.X.Kundrát je přes svůj věk stále plný aktivity a elánu do vlastivědné práce. Své pojednání doplňuje a vylepšuje - právě dokončil svou práci o historii Mnichova a nyní píše o historii Pístova.       Přejeme mu - jistě i jménem Vaším - k jeho jubileu hodně zdraví, další historické objevy, hodně vlastivědných pramenů a těšíme se z jeho příkladné, skromné a vytrvalé záslužné činnosti.                                                                                                                                     -rš-      

Z jeho pojednání čís.21 uvádíme:

..... pamětní deska hudebního skladatele Antona Brucknera byla umístěna na dnes již zbořeném domě čp.54, zvaném "Černý Kůň," předtím "Weisses Rössl" v Poštovní ulici. Deska nesla německý nápis, jenž v českém překladu zněl: "V tomto domě pobýval hudební skladatel Anton Bruckner v srpnu roku 1873." Dr.Bruckner se narodil roku 1824 a zemřel roku 1896. V Mariánských Lázních složil finalovou větu své III. symfonie, zvané "Wagnerovská." Složil sedm symfonií, sborové skladby, mše a motteta. ..... pomník sv. Jana Nepomuckého stojí pod Novými lázněmi. Jest v nadživotní velikosti. Podstavec je 2,5 m vysoký a jest bez nápisů. Pomník zhotovil v polovině 19. století pražský sochař Josef Max. ..... pamětní kámen anglického krále Eduarda VII. byl zřízen v létě 1934 na golfovém hřišti v Mariánských Lázních. Na velikém balvanu byla jeho plaketa. Zhotovil ji sochař Gustav Gurschner z Vídně. Deska s nápisem byla později sejmuta. ..... pamětní deska ve vstupní hale v Nových lázních byla v německé řeči a připomínala jejich založení. V českém překladě: "Vystavěno premonstrátským klášterem v Teplé za preláta Alfréda A. Clementso A.D.1895. Zbudováno podle plánu architekta Josefa Schaffnera z Mariánských Lázní stavitelem Johannem Königem z Mariánských Lázní." ..... nad vchodem do Městského muzea na Gottwaldově náměstí čp.11 jest Goethův medailon. Pod ním jest nápis "Mariánské Lázně 1823." Původní stará deska obdélníkového tvaru hlásá v německé řeči jeho pobyt v tomto domě a jest umístěna na levé straně průjezdu tohoto domu. ..... podobná Goethova pamětní deska na domě Kavkaz, čp.9, byla umístěna nad vchodem do tohoto domu. Připomínala dva zdejší Goethovy pobyty v tomto domě. Nesla německý nápis, který v českém překladě zněl: "V tomto domě bydlel Goethe v letech 1821 a 1822." Deska ta byla v posledních letech odstraněna.

  Z historie místa Věhlas pramenů roste

Zmínili jsme se posledně o dvou nejstarších historicky známých případech léčení našimi prameny. V roce 1609 se tu léčil Jáchym Libštejnský, svobodný pán z Kolowrat na Rabštejně a Libkovicích pomocí lázní ze Stinkera (Mariina pramene) na radu Dr.Raudenia. Druhý případ léčení dává rada císaře Rudolfa II., lékař Prudentius, který se nechal přivézt z Vídně do Úšovic a zde se léčil horkou lázní ze Stinkeru s takovým úspěchem, že mohl "zchromlé nohy znovu k chůzi používat." Léčbu mu poradil chebský městský lékař Dr.Horník.       Ve třetím případě se ukázalo léčivé samostatné pití pramenů. V roce 1663 užíval na radu karlovarského lékaře Ferdinanda Duelera "Slaný" pramen (Křížový pramen) opat tepelského kláštera Raymund Wilfert (opatem 1658-1670) proti tvrdošíjným bolestem jako pitnou kůru s dobrým výsledkem. Neznáme bohužel ani nemoc ani pitné dávky.       Jak píše Ludolf Staab ve svých Dějinách "tyto některé příklady, ke kterým patří ještě mnohé další, byly uvedeny z toho důvodu, že se týkají urozených osobností, a dále proto, že se výsledky léčby projevily jako nápadně významné. Tyto příklady ukazovaly, že se pověst o úšovických pramenech rozběhla již do velikých dálek i to, že se upevňovala důvěra lékařů a nemocných v jejich léčivou sílu."       Z Balbínových Miscellancí jsme se posledně dověděli o dalších pokusech se získáváním kuchyňské soli ze Solného pramene (Ferdinandův pramen), kdy se "do věci vložil" Jan Cyriakus Tanner - historik M.URBAN výslovně uvádí, že Tonner je chybný přepis! Správně je Tanner; a tento Tanner ohlásil císaři Leopoldovi nález solného pramene na panství Tepelském. Byla vytvořena úřední komise, složená z decimátora neboli správce hornického úřadu ve Slavkově Jiřího Fabiána Schindlera (jeho dopis ze 17.10.1665 citován v minulém čísle), z klášterního hejtmana a onoho Tannera jako experta. 26.10.1665 bylo místo prozkoumáno komisí a provedeny pokusy s odpařováním soli. Získaná sůl prý byla "velmi čistá, ostrá a sněhobílá."       Avšak obavy Slavkovských, že by odpařování pramene pohltilo mnoho dřeva z rezervace, které by zase chybělo pro těžbu cínu, a jistě také clo z dovážené soli způsobilo, že vaření soli bylo zastaveno. Hlavní potíž - že pramen totiž vůbec hledanou sůl neobsahoval - zdá se, zůstávala dosud stále stranou.       Hackenschmidt pak komentuje zastavení pokusů tím, že "je pochybné, zda by Čechám přinášel cín větší užitek než sůl, neboť vlasti by zajisté bylo prospěšnější živit se vlastní solí." Hackenschmidtův popis kyselek tepelského kraje z roku 1679 uveřejňujeme na dalších stranách v doslovném znění (z Balbínových Miscellancí):   „De Acidulis & medicatis Fontibus in ditione cel Coenobij Teplensis” O kyselkách a léčivých pramenech na panství přeslavného kláštera tepelského (Překlad XXVI. kapitoly "Miscellancí" Boh. Balbína z roku 1679 s laskavým svolením MUDr.Vladimíra Křížka, CSc dle jeho článku.)

      Množství kyselých pramenů v okolí tepelského kláštera:

Když jsem se dozvěděl, že celé okolí tepelské oplývá proslulými, nesmírně léčivými a příjemně kyselými prameny, dotázal jsem se dopisem na tuto celou věc svého nejstaršího přítele, důstojného pána Aloisia Hackenschmidta z onoho velmi ušlechtilého premonstrátského úřadu v tepelském klášteře, o němž jsem se zmínil, muže zvláště učeného a co hlavní, obeznámého jako nikdo jiný s touto krajinou. Odpověděl velmi laskavě a s velkou úslužností nejprve obecně: že je porůznu a všude u Teplé v horách a údolích, lesích a dvorcích, na cestách i stranou od cest tak veliké množství kyselých pramenů, že je nelze spočítat; jemu samému je prý známo jistě na šedesát pramenů toho druhu. V druhém dopise shrnul ve zvláštním seznamu jména vynikajících pramenů, které se uvádějí především a působí - jak zkušenost učí -  stejně jako kyselky chebské a doporučují se podle úsudku nejslavnějších lékařů u nás a pijí se kvůli zdraví. Avšak nemístno, jak dí, sledovat potůčky, a nevidět prameny toho všeho a tak ocituji, co napsal: Prameny kyselek na statku kláštera tepelského:      Úšovice: Vesnice Úšovice, ležící jednu míli od kláštera směrem k Chebu, má šest pramenů: dva z nich jsou u samé vesnice a těch používají poddaní a pocestní jako běžného nápoje: čtyři další jsou v sousedním lese. První a známější se nazývá pro převládající slanost "Slaný" a používá se ho v lékařství. Tak roku 1609 Michael Raudenius, doktor lékařství a slavkovský fyzikus, předepsal tyto vody pro jeho jasnost Joachima Libštejnského, svobodného pána, pána na Rabštejně a v Libkovicích; užíval je rovněž nejdůstojnější pan opat Raymundus roku 1663 na předpis karlovarského lékaře Dr. Ferdinanda Dülera. O těchto vodách jsou hodnověrné zprávy mnohých, že se svou silou a účinností vyrovnají Chebským, ba dokonce je podle mínění bystřejších odborníků předčí. Tak naši duchovní neužívají na lékařský předpis při svých tělesných chorobách jiných kyselek než těchto.       Stenker: Jiný pramen, nazvaný Stenker (=zapáchající), je stejně proslulý; když Dr.Prudentius, rada císaře a krále Rudolfa II., ležel ochromen na celém těle a sklíčen bolestmi od zánětu kloubů, uchýlil se v naději, že znovu zdraví získá, z Prahy do Úšovic a užíváním této vody tak upevnil své tělesné síly, že povstal z lože a byl schopen chodit. Je však mít na zřeteli, že se tohoto úspěchu dosáhlo ne tak odměřovaným pitím kyselek, jako spíše lázněmi s použitím kamenů vyvolávajících pocení (pozn.aut.: tehdejší koupele se ohřívaly velikými kameny, které se rozpálily a pak ponořily do koupele) na radu a předpis Dr.Horníka, chebského fyzika a velezkušeného lékaře.       Síly kyselého pramene: O témž prameni píše 16. března roku 1607 výše jmenovaný Dr. Raudenius panu Andreasu Eberbachovi, opatu tepelskému: "Když jsem se před 14 dny vracel z kláštera domů, nejenže jsem důkladně přezkoumal sílu kyselek Smradlavého pramene, ale také jsem o tom řekl panu decimatorovi, obecně jmenovanému "vrchní správce," který si na základě toho přeje osobně pojednati s nejdůstojnější Vaší Milostí a přimluviti se za tu věc, jak si zaslouží. Kameny, které jsem s sebou přinesl, ukázal jsem našincům, kteří mají za to, že je v nich obsažena "materia aurichalci," avšak při zkoušce obecně zvané "Sicherung" nebylo nalezeno nic z kovu. Tím se potvrzuje má domněnka, že je v nich utajena síranová sůl, "spiritus vitrioli," která dodává oněm vodám velikou sílu."       (Pozn.autora: V originále Raudeniova dopisu byla podle tepelských análů ještě další věta, kterou Balbín pravděpodobně pro její nejasný smysl neuvedl: "materia vitrioli, která v úbytku tepla působícího k dotvoření vitriolu ještě nevystupuje, nicméně přece takové kameny propůjčují vodám vitriolové výpary velké účinnosti.")       Otrávená řečiště: V témže lese jsou dva jiné pitné prameny. Ba jen několik málo kroků od slaných kyselek je vidět, že vyvěrají vody, avšak ty nemajíce odtoku, zůstávají stát jako vody stojaté. Jejich síla a účinnost je podivuhodná, poněvadž ptáci jakéhokoliv druhu na nimi letící padají do nich dolů a zmírají. V témže sousedství se nacházejí vysušené příkopy, jejichž výpary jsou tak zhoubné, že se tu v jistých dobách sbírají ptáci podobně uhynulí.       Hackenschmidt v tomto místě popisuje celkem vzácný přírodní zjev, který je možno pozorovat dodnes v okolí Mariánských Lázní: jsou to tzv. mofety, zemní vývěry suchého kysličníku uhličitého ze země. Tento plyn dodnes vyvěrá např. na dvoře Ústředních lázní, v lese za Nimrodem, a na severovýchodním úbočí Podhory, pod Milhostovem. V okolí vývěrů neroste žádná vegetace a naleznou se zde četné kostřičky malých živočichů, uhynulý hmyz, který se zadusil kysličníkem uhličitým atd.       Také tepelští občané se těší na louce "Stěnská" ze dvou pramenů, a to velmi dobrých.
Ostatní kyselky na tepelském panství:       Vesničané mají podobné své kyselky; tak mezi mlýnem Stiersmühl a vesnicí Křepkovice je znamenitý malý pramen. Rovněž jiný je tamže u rybníka, zvaného "obecní rybníček;" slouží pocestným. Ves Pěkovice má chutné kyselky, jichž používá konvent, když v létě vyprahlí touží zahnat žízeň. Podobný pramének je u Německého Beranova (dnes Beranovka), blízko lesa zvaného Kopra. Podobnými vodami se osvěžují Nesničtí. Dolní Kramolín má tři prameny: hlavní, kterého používají poddaní, je pod vesnicí na panské louce; jiný blízko chovatelů ryb, třetí na cestě vedoucí do Pístova. Také jiné vesnice mají vydatné kyselky jako Výškovice, Milhostov, Martinov, Glantzenmühl, Popovice, Dolní Kramolín, Otročín, Křivce, Zahrádka, Beroun (u Heřmanova), Dřevohryzy, Sítiny, Číhaná, Hoštec. Také ta část, která směřuje od Sangerbergu k našemu území má dva prameny. Podhorní mlynář (Pudamühla) blízko Podhorního vrchu je v tom dosti šťastný, že může pít přímo v kuchyni domácí kyselky. Vyvěrá tam totiž pramen u samého otvoru kamen. Také mlynář z Holdčikova mlýna může mít rodinný nápoj pro sebe i jiné z pramene velmi blízko ležícího. Konečně ve vsi Bohuslav blízko Mnichova se nalézá pramen kyselky, ale nepravidelný; proto slouží jen v zimě, v létě se pro teplotu vody jeví neužitečný.       Až potud mně zaslané vypracování zbožného muže a mého nejupřímnějšího přítele o tepelských kyselkách; z něho se může uzavříti to, že celá ona krajina na mnoho mil není pod zemí nic jiného, než jakýsi souvislý kráter, rybník a podzemní vodojem týmiž kovy, vitriolem atd. vytvořený, ze kterého na různých místech vyvěrají již napojené prameny. Že však prýští i některé prameny škodlivé, tomu se nelze diviti, protože téměř všechny kyselky (jak je patrno na Chebských) mají vedle sebe prameny, do kterých z prozřetelnosti přírody vyprazdňují své kaly, nečistoty a všelikou těžkou ssedlinu, jež může být škodlivá lidem je pijícím, což se později nějakým neznámým bituminosním procesem vzněcuje a vaří, jako by vřelo, jak vidíme."         Od těchto časů utichají náhle zprávy o našich pramenech na řadu let. Proč ? Musíme se podívat, jaká byla tehdejší situace v kraji.       Tak klášter Teplá dvakrát nešťastně vyhořel - roku 1659 a 1677 - a trvalo roky než byly budovy alspoň nouzově postaveny. Lesy zůstávaly stále v rezervaci i přes opakované sliby vlády a klášter Teplá s nimi nemohl svobodně nakládat. V roce 1680 vypuklo selské povstání, povoláno vojsko do kraje a na Ovčím vrchu u Krasíkova byli sedláci poraženi. V tomtéž roce přišel do kraje mor.       A tak tiché mlčení análů klášterních trvá až do počátku 18.století, kdy opat Raymund II. Wilfert (opatem 1688-1724) nechal postavit klášterní budovy a věnoval se výstavbě na panství i minerálním pramenům.       Mezitím putovali četní nemocní ze všech krajů a především ze Saska a z Bavorska ve stále větším počtu do našeho Údolí pramenů a Dr.Kurtius, tehdejší klášterní ordinarius v Teplé, radil opatovi, aby nechal prameny vyčistit a usnadnil přístupovou cestu k nim. To se také stalo roku 1710 spolu s vykopáním odtokových příkopů od pramenů. Roku 1710 byla dostavěna Villa Hammerhoviana - Hamrnický zámeček:   Lázně Hamrníky
Zámeček Hammerhof ležel tedy nejblíže pramenů (Úšovice byly rozloženy při svahu v místech, kde dnes stojí kostel sv.Antonína, a pod tímto místem - značně daleko od pramenů) na okraji lesa, kterým se chodilo pěšinami do Údolí pramenů. Byl určen k pobytu duchovních z tepelského kláštera během květnových svátků, pro jejich zotavení, "cura majali," při které popíjeli úšovické prameny. Byl určen také k přijímání příchozích nemocných a tedy od roku 1710 byl prvním lazaretním léčebným zařízením v tomto místě.       Již v 16.století je na tomto místě připomínán tzv. Žabí hamr (Froschhammer) a tři malé hamry na Starém potoce (Altbach, dnešní Kosí potok), včetně vysoké pece. Tato vysoká pec byla v provozu ještě v 18. století nepochybně v místech, které se ještě dnes nazývá "U vysoké pece" (skupina domků mezi Sklářemi a Selskými Mlýny). Zde byla zpracovávána železná ruda, která se těžila v Chotěnově, Holubíně, na Pístově a v okolí.       Hammerhof se stal již roku 1626 majetkem kláštera Tepelského (dle Gnirse), kdežto Franz Klement v "Der politische Bezirk Tepl" uvádí, že byl koupen až roku 1665, a uvádí některé historické podrobnosti, které si přeložíme:       "Na místě, kde stojí zámeček Hammerhof stával kdysi selský dvorec, jehož majitel Danikl von Froschhammer, neodpadl od katolické víry přestože v celém kraji bylo husitské učení silně zavedeno.       Mnoho let prošlo od časů Danikela, když v jednom bouřlivém podzimním večeru zaklepal na vrata starého hamru cizinec v doprovodu staršího muže a poprosil o nocleh, který byl oběma mužům milerád poskytnut. Bylo přineseno vše, co mohla kuchyň i sklep poskytnouti, aby jim byl připraven příjemný večer. jenom selka chodila jaksi se strachem okolo a proto se cizinec ptal ce je příčinou jejího smutku. Pravila jim mezi štkaním, že její muž leží smrtelně nemocen a jeho konec je blízko. Cizinec požádal, zda by mohl přistoupit ke smrtelné posteli a utěšoval muže silného ve víře a líčil mu smrt jako sladké vykoupení na onen lepší svět. Nemocný s vypětím všech sil vysvětlil, že nemůže zemřít, protože musí jako katolík dostat od katolického kněze poslední pomazání. Při těchto slovech se dal cizinec poznat a pravil: "Bůh mě sem přivedl, jsem kněz a jsem připraven Ti dát poslední pomazání." Niklas Hammer, sedlák na smrt nemocný, byl pomazán a o hodinu později nebožtíkem. Neznámý cizinec byl tehdy farářem v Melnicích a pozdějším pak opatem kláštera Tepelského - Raimund I.Wilfert - a koupil 22. března 1665 za 3000 zlatých a 50 říšských dolarů dvůr, lidově nazývaný Žabí hamr."       Podle Gnirse nechal klášter Teplá po požáru roku 1664 dvůr přestavět a v roce 1665 byl znovu v provozu. Na tomto dvoře pak pobýval tepelský opat Raymund II., Wilfert v srpnu 1697 a podrobil se tu pitné kůře františkolázeňskou vodou (tehdy zv. Chebskou vodou) podle lékařského předpisu.       V roce 1706 stejně jako před lety vpadl hrůzostrašný požár kynžvartských lesů až do míst Hamerského dvora a ten znovu lehl popelem. Tehdy byly dočasně přerušeny stavební práce, probíhající na klášteře Teplá a vedení stavby i dělníci mohli být použiti k jiným účelům.

Opat Raymund II. Wilfert rozhodl tehdy postavit znovu Hamerský dvůr a do jeho jihovýchodního cípu vsunout veliký čtyřhran - Hamrnický zámeček, tehdy "Villa Hammerhoviana" zvaný. Práce proběhly v letech 1706-1708. Vedoucím stavby byl Wolfgang Braunbock a architektem Kryštof Dientzenhofer. Zachovaly se stavební účty této stavby. Po skončení stavby, ke které se počítalo i zřízení kaple v areálu, určil opat roku 1710 používání zámečku: konventuálům pro "cura majalis," která se každý rok opakovala.       Stavební ozdoba dodnes zůstává tříokenní čelní fronta s okrouhlými výklenky, kde stávaly sochy. prostory v přízemí i patře jsou klenuté a staré stropní obrazy, které byly v horních prostorách, jsou prý pouze přetřeny bílou barvou.       Na louce proti průčelí zámečku stávala dvoumetrová socha Panny Marie Immaculata z 18.století jako barokní kamenná skulptura. Její zbytek leží dnes při potoce u kříže.       V roce 1720 byla postavena na staré cestě do Úšovic socha sv.Jana z Nepomuku, vysoká 170 cm na podstavci 180 cm vysokém. Tuto skulpturu z pískovce přes 250 let starou můžeme naštěstí ještě dnes obdivovat na tomto místě (mezi dvěma vysokými stromy). Stojí nedaleko silnice z Mariánských Lázní do Hamrníků po levé straně a stála by za památkovou ochranu. Chronogram z roku 1720 volá k patronu české země: "Svatý Jane z Nepomuku, patrone našeho království, řiď cesty a kroky naše."       Pro naši historii nezůstává bez zajímavosti, že roku 1749 tehdejší tepelský opat Jeronym Ambrož (opatem 1741-1767) na radu Dr. Springsfelda, o kterém bude ještě řeč, chtěl tento zámeček přebudovat na lázně a nechal si udělat návrhy - projekty, jak sem přivádět vodu dřevěným potrubím od Ferdinandova pramene do zdejších koupelen. Zdá se, že náš název "Lázně Hamrníky" mohl být za příznivé konstelace oprávněný. Ale návrh zůstal nerealizován, zámeček sloužil nemocným i se svými koupelnami, voda sem byla ke koupelím dovážena, ale k vlastnímu vybudování lázní na tomto místě nedošlo. V letech 1790-1807 sloužil jako úšovická fara a v následujících letech zprvu ještě hostům u mariánskolázeňských pramenů a pak jako výletní místo. V roce 1832 bylo jeho okolí zkrášleno několika glorietami a menšími sadovými úpravami.       Do stejné doby jako vyčištění pramenů a postavení zámečku Hammerhof (1710) spadá i první rozesílání vod úšovických pramenů pro nemocné. Minerální vody se plnily do menších soudků a posílaly se do Vídně, Prahy a větších německých měst. Do blízkých klášterů byly vody zasílány ve velkých sudech, aby se mohly používat také pro koupele.       V roce 1724 děkuje opat kladrubský - Eugenius Tyttl právě koupelím ze Stinkeru za uzdravení se od jakési nebezpečné nemoci. A historik Michael URBAN dodává: "Taková víra vysoce postaveného kněze byla velmi prospěšná pro vyvolání zájmu o léčivou hodnotu úšovických pramenů."       Aby odstranil těžkosti, spojené tehdy s rozesíláním vod, a aby se přitom nemocní v dalekých krajích mohli plně těšit z léčivé síly pramenů a především z Křížového pramene, který se stával po vyčištění místa rychle vyhledávaným a hojně používaným, přišel lékárník kláštera tepelského Damián Schulz na myšlenku získávat sůl z Křížového pramene také odpařováním (1749) jako za jinými účely se zkoušelo kdysi s Ferdinandovým pramenem.       Úspěch byl naprostý. Pod jménem Sal Teplense přicházela brzy do obchodu v cizině i v tuzemsku. Sud stál 2 zlaté. Její používání se stalo běžné, a byla dobrým reklamním prostředkem i pro Údolí pramenů.  

Lázně STARÉ ÚŠOVICE

Z nedostatku přístřeší pro příchozí nemocné sloužily k ubytování i chalupy Úšovické.       Již před rokem 1749 i po něm se podávaly koupele pilně v Úšovicích, kde byl nejhezčí z domů - dům vesnického rychtáře - vybaven lázeňskou koupelnou, odpovídající své době. Sloužila pro potřeby bohatších lázeňských hostů, kteří sem přijížděli na léčení.       Zlaté doly Hannse Poddy byly už dávno opuštěny (píšeme o nich v dnešních materiálech), ale v provozu tehdy ještě zůstávaly dva malé stříbrné doly na sever od vsi. Škoda, že zdejší venkované tehdy hledali své "zlato," své bohatství na jiném místě, než kde hledat měli - totiž na svých vlastních pozemcích, kde tryskaly prameny léčivé síly jako pozdější Ferdinandův, Rudolfův, Pottovy aj. Také Úšovice měly šanci založit nové lázeňské místo. Protože však později se bránili naopak úšovičtí sedláci všemožně lázeňskému podnikání, zní náš název "Lázně Úšovice" spíše jako ironie. Dnes jsou Úšovice čtvrtí Mariánských Lázní, ale stále ještě není plně využíváno pramenného bohatství tohoto místa (např.Antonínův pramen).       V 18. století byly podávány koupele v Hamrníkách, v Úšovicích, ale ještě na jednom místě, o kterém se musíme zmínit:   Lázně Zádub
      Příchozí nemocní hledali ubytování v okolních vesnicích. Zádub a Závišín ležely poblíž pramenů nad údolím a tak také v nich pobývali nemocní.       V roce 1762 tu byl postaven dokonce hostinec s koupelnami - opět primitivní lázeňský dům. Hostinec postavil důchodní kláštera Tepelského Leopold Fischer pro přijímání cizích hostů, kteří by chtěli používat úšovické vody k léčení. V análech tepelských o tom čteme:       "Anno 1762 P.Leopold Fischer, quaestor canoniae in pago Hohendorf popinam in eoque cellas pro balneo et cura hospitum extrui fecit."       Také Zádub tedy patřil do řady čekatelů na titul "lázně." Měl však velký handicap: cesty k pramenům z tohoto místa byly obzvlášť neschůdné a prudké stoupání velkou překážkou pro dovoz minerální vody, která se vozila v sudech. Nemocní chodili - pokud byli mobilní - sami pěšinami do Údolí pramenů, a zde popíjeli vody a také se koupali ve Stinkeru.       Cesta však byla opravdu obtížná a tak již roku 1781 bylo toto hostinské místo zrušeno a klášterem prodáno. Tím zároveň padla naděje, které si ostatně nebyl ani nikdo ze Zádubských vědom, totiž že by tu mohly vyrůst lázně.         A tak se stávalo stále více zřejmým, že jedině přímo na místě u pramenů bude nejvhodnější postavit lázně.       Velké zásluhy o povznesení pramenů má opat Jeronym Ambrož (opatem 1741-1767). Považoval za velmi potřebné získat jak pro "sůl tepelskou" tak pro léčivé prameny lékařské dobrozdání odborníků. V této věci se obrátil na Dr. C.G.Springsfelda saského dvorního lékaře a městského fyzika ve Weiszenfels v Sasku, který byl uznán za předního chemika.       Dr. Springsfeld zkoumal prameny přímo na místě, seznámil se se způsobem výroby soli z Křížového pramene a prohlásil, že klášter vlastní v těchto pramenech nezměřitelný poklad všeobecného užitku i potřebnosti. Radli opatovi, aby v prosvětleném místě mimo pusté lesy postavil dům pro přijímání putujících sem nemocných a vodu od pramenů přiváděl podzemním potrubím do blízkosti tohoto domu. Uvažovalo se i o Hamrnickém zámečku. Springsfeld slíbil napsat o tomto pojednání, ale slib zůstal nesplněn.       Opat se chystal předložit konventu návrh ke konečnému rozhodnutí.       Mezitím však lékárník Damián Schulz, nečekaně na rozhodnutí konventu, začal zlepšovat místa v okolí pramenů. Ale o tom až příště.

N.V.Gogol v Mariánských Lázních

Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809-1852) pobýval v Mariánských Lázních v létě roku 1839. Gogol se narodil na Ukrajině a dětství prožil na svém rodném statku. Odtud čerpal i náměty na své první povídky (1830), ale brzy se proslavil i svými divadelními hrami, z nichž zvláště "Revizor" měl největší ohlas. Ve hře se ostře vysmíval maloměšťáctví v carském Rusku. Tehdejší vládnoucí společnost rozpoutala proti Gogolovi štvavou kampaň a Gogol, který nebyl nervově zdráv, odejel roku 1836 do zahraničí (Itálie).       Gogolův blízký přítel Michajl Petrovič Pogodin (1800-1875) a F.I.Inozencev přijížděli rovněž do lázní Ti přivedli Gogola na myšlenku léčit se zde. V tu dobu se Gogol velmi zajímal o léčení chladnou vodou v Graffenbergu (lázně Jeseník) v Čechách podle metody Priesnitze a mínil tam zajet, pokud by mu Mariánské Lázně nepomohly.       Do Mariánských Lázní Gogola lákala i možnost setkat se se svými přáteli. Zval do Mariánských Lázní z Paříže svého přítele A.S.Danilovského. Chtěl se zde setkat také se svým přítelem Platonem Lukačovičem. Koncem března 1839 mu psal Gogol z Říma, že "Pogodin tam objednal na léto (do Mariánských Lázní) kupu různých Slovanů, takže bude dobrá společnost, bude možno sestavit vlastní stůl a uniknout od zkázonosných společných tabulí, zkrátka léčit se seriózně, metodicky a vesele, posilujíce a podporujíce druh druha, a v neposlední řadě léčit se i vodami." Tak se chystali i Gogol s nadšením do Mariánských Lázní.       Avšak Gogolovi přátelé do lázní nepřijeli. Pogodin přijel 9.(10.) července 1839 a ubytoval se v hotelu Klinger (Krym). Inozencev přijel 11. července a bydlel v domě Dresden. Gogol přijel 16. července a bydlel také v Klingeru a jeden čas společně s Pogodinem.       Po příjezdu byl zapsán v mariánskolázeňských kurlistech dne 16.července 1839 pod číslem 894 jako "Herr Nikolaus von Gogol, Beamte."       Gogol trpěl delší dobu těžkým neduhem zažívacího traktu, který měl vliv na jeho nervovou soustavu a jeho duševní rovnováhu. Přesná diagnoza jeho nemoci není ovšem známá. Lékaři léčící Gogola se rozcházeli v míněních. Pařížské kapacity shledali dle slov Gogola, že "je u něho žaludek obrácen vzhůru nohama." Gogol si stěžoval že u něho "v břiše zdá se sadí jakýsi ďábel, který pomíchá naprosto vše." Není známo, který z lékařů Gogolovi Mariánské Lázně doporučil, avšak on sem přijel velmi ochotně "žijící v naději na Mariánské Lázně," jak sám napsal. A proto se odhodlal rzloučit se - třebaže jen na čas - s milovanou Itálií.       Neznáme přesně, jak dopadlo zdejší Gogolovo léčení, zvláště - jaké prameny pil, jaké koupele bral apod. Podle jeho vlastních slov neměla však léčba takových výsledků, aby mohl Gogol přiznat plný její úspěch. Několik dní po svém odjezdu z Mariánských Lázní psal svému příteli S.P.Šovyrovi: "je-li mně lépe nebo hůře, to ví bůh. Ukáže to čas. Říká se, že vliv pramenů se může ukázat později."       Celkový názor na Mariánské Lázně se vykrystalizoval u Gogola až později, a to názor poněkud nelichotivý. To už byl znovu ve Vídni, vedl tu klidný a pokojný život, který si vychvaloval a v dopisech jej stavěl do protikladu s hlučným společenským životem v Mariánských Lázních.       Pro jeho vlastní literární tvorbu zaznamenal však pobyt v Mariánských Lázních velmi podstatné inspirační podněty. Tak se na příklad v Mariánských Lázních seznámil se známým petrohradským nájemcem a milionářem Dimitrijem Jegorovičem Benardaky, který byl člověkem velkého životního rozhledu a širokých praktických znalostí života v Rusku a v jiných zemích. Gogol rád poslouchal jeho vyprávění. Pogodin soudí, že Benardaki posloužil jako prototyp Kostanžongla v druhém díle "Mrtvých duší," kterýmžto dílem se Gogol zabýval v době svého pobytu v Mariánských Lázních.       Historie setkání Gogola s Benardakim nám dává jakoby nahlédnout do tvůrčí dílny velkého spisovatele a dramatika. Mimoto se Gogol v našich lázních zabýval historií a romantickými pověstmi Ukrajiny a na osamělých cestách lesů a hájků v Mariánských Lázních ve stínu parků i v přátelském kruhu začal sbírat živý materiál pro jeho poslední tvůrčí převedení na stránky "Mrtvých duší" a přenesl se do světa historických vzpomínek Ukrajiny - k utváření obrazů svého rodného kraje, které se uskutečnily v letech 1839-1840 vytvořením Tarase Bulby.       8. srpna 1839 odjíždí Pogodin, přemlouvaje Gogola, aby zde zůstal na doléčení. Gogol ještě půl týdne pobyl v Mariánských Lázních (spolu s Inozencevem). Pak se odebral do Prahy a odtud do Vídně.       Gogol pobýval ještě pak nejednou v Čechách. V červenci a srpnu roku 1845 byl v Karlových Varech, v září téhož roku v Graffenbergu (Jeseník), kam přijel na krátký čas i v roce 1846.      Do Mariánských Lázní se však více nevrátil, přestože vody zdejších pramenů byly pro něj užitečné. V létě 1840 začal totiž ve Vídni pít minerální vodu, zasílanou do Vídně z Mariánských Lázní, která mu podle jeho vlastních slov velmi pomáhala.       Deska N.V.Gogola je umístěna v Mariánských Lázních na lázeňském domě "Krym" a na ní je nápis ruský a český: "Zde žil roku 1839 velký ruský spisovatel Nikolaj Vasiljevič Gogol."

Zlatokopové v Úšovicích "Zlato!" "Zlato nahoře v údolí!" "Zlato!" S takovými výkřiky přiběhla do vesnice udýchaná skupinka mužů. Úšovice ožily. Sbíhali se vesničané ze všech stran a prohlíželi znovu a znovu kámen se zlatým kovem, který se třpytil v ruce jednoho z mužů. Zlato. Vybíhá posel do kláštera v Teplé. Hanns Podda, lesník v Úšovicích, nechce věřit svým očím. Všichni znovu spěchají do údolí a prohledávají místo. Teprve před 35 lety vyplul Kryštof Kolumbus z Palosu. Svět ještě nezná bohatství světadílu, který objevil a nezná jej ani Kolumbus sám. Stříbro má stále vysokou cenu jako zlato, Evropa se dosud neotřásla "stříbrnou krizí." A v Úšovicích se těží stříbro a nyní se nalezlo i zlato. Zlatokopové v Úšovicích skutečně žili. Bylo to v dobách, kdy ještě lidstvo nebylo zaslepeno vidinou Eldorada - vysněné země zlata kdesi v Americe.       Z historie je známo, že Hanns Podda otevřel v roce 1527 dva zlaté doly v údolí, které je dodnes po něm nazýváno "Pottovo údolí." Zbytky dolů nalézáme po 450 letech v místech kolem pavilonku dnešního Prelátova pramene (dříve se nazýval Excelsiorquelle). Prvý z dolů stál přímo při potoku nad pavilonkem; vidíme tu strmé, ale nevelké haldy hlušiny. Druhý ležel proti prelátovu prameni.       Zlaté doly v pottově údolí jsou historickým faktem, kterému se nemusíme divit. Zlato se těžilo na více místech v okolí, například nedaleko Mnichova v blízkém Slavkovském lese. Výtěžnost byla velmi primitivní.       Restaurace Eldorado v Úšovicích (proti prodejně Stavebniny) nedaleko Pottova údolí byla nepochybně nazvána v souvislosti s touto zprávou, která po letech znovu upadla v zapomnění.

Zajímavosti ve městě (z materiálů p. F.X.Kundráta)

.... pamětní deska hudebního skladatele Richarda Wagnera jest umístěna na domě čp. 5 (dříve dům Kleeblatt, později Richard Wagners Haus, potom Rotary) v Karlovarské ulici. Na desce je nápis: "V tomto domě bydlel v roce 1845 Richard Wagner, hudební skladatel. Tento dům se nazýval U jetelového lístku." Wagner se narodil 1813 v Lipsku, zemřel 1883 v Benátkách. V Mariánských Lázních složil nárys ke své opeře Lohengrin, dále k Parsifalovi a také k Mistrům pěvcům Norimberským. ..... pamětní deska doktora Theodora Lessinga na domě čp. 213 (dříve dům Edelweiss česky Protěž) "Locarno" v Třebízského ulici nese nápis: "V tomto domě byl dne 31. srpna 1933 zákeřně zavražděn nacistickými agenty profesor Dr. Theodor Lessing, německý emigrant, spisovatel, pokrokový myslitel a bojovník proti nacismu." O této události byla vydána knížka, kterou sepsal Roman Cílek pod titulem "Výstřely ve vile Edelweiss" v roce 1966 vydavatelství MNO a stojí 7 Kčs.    Dr. Theodor Lessing, německý filosof, se narodil 1872. Přednášel filosofii a pedagogiku na technice  v Hannoveru. Jakožto Žid a socialista byl odpůrcům militarismu a nacionalismu. Bojoval za dorozumění mezi národy. Jest pochován na zdejším židovském hřbitově, který byl nacisty téměř zdemolován, náhrobky pohřbených byly odvezeny do Kynžvartu a bylo jimi vydlážděno tamní náměstí. ..... pamětní deska na hrobu Františka Josefa Slámy, českého vlastence a zasloužilého muže o české národní školství, nalézá se na hřbitově v Mariánských Lázních na jeho starší části na hlavní cestě vlevo od vchodu. Nese nápis: "Zde odpočívá v Pánu zesnulý František Josef Sláma, děkan bechyňský, zemřel 5. srpna 1844.

Zprávy od psacího stolu:

V tomto čísle nebylo možno zařadit seriál "Po starých vycházkových cestách" pro nedostatek místa. Seriál "Historie místa a lázní" bude v příštím čísle zakončen první etapou historie: končí historie místa a přichází muž, který ztotožňuje myšlenku založení lázní u těchto pramenů se svým životním cílem. Doktor Nehr. Jím začíná nový díl historie a končí starý.
      Do materiálů budeme zařazovat vzpomínky na staré návštěvníky našich lázní (dnes Gogol). Ostatní na schůzce v březnu.