Před 200 lety bylo toto údolí pusté a neobydlené, plné močálů, bažin, v nichž probublávaly četné prameny a bez užitku odtékaly na jih z údolí.
      Žil tu už někdy před naší civilizací člověk ? Místní archeologický nález dvou bronzových srpů není ještě dostatečným důkazem dávného sídliště v tomto údolí. Také pověst o tom, že tu pobýval keltský vladyka Aribert, jehož kmeny měly sídla kolem Ohře na Chebsku, na svou nemocnou dceru a hledal tu pro ni uzdravení, je pohádkovou fantazií.
      Co víme o tomto pustém údolí ?
      Ludolf STAAB (1872) začínal své "Dějiny Mariánských Lázní" slovy: "Jako jsou Mariánské Lázně bohaté na minerální prameny, tak skrovné jsou jejich prameny historické, které by nás uspokojivě informovaly o tom, kdy byly nalezeny léčivé prameny a jaké byly jejich první osudy. Toto rozkošné údolí, které se dnes jmenuje Mariánské Lázně, bylo ještě před 100 lety (tj. 1772) nehostinnou bažinatou divočinou, kam zřídka jen vstoupila noha poutníkovy. Ani vynalézavé pověsti, které dovedou vyprávět tolik romantického a bájného vzniku jiných minerálních pramenů, nechávají nás zde beze zpráv. A tak mohly být tyto prameny známé po staletí jen lesníkům, dřevorubcům, uhlířům a po staletí používány bez lékařského předpisu venkovany z okolí při jejich nemocech, až postupně vznikla pověst o jejich léčivé síle, pronikla do širší známosti a obrátila na sebe pozornost odborníků."
      "Při této chudobě historických pramenů," pokračuje STAAB, "jeví se prospěšné uvést zprávy o těchto pramenech v co nejširší úplnosti." Budiž tedy. Prosíme však, aby tato větší podrobnost nebyla chápána jako rozvleklost.
      Zdá se, že již v době předhistorické byla tato území obydlena, ovšem velmi řídce. Slovanské kmeny srbské (jejichž zbytkem jsou Lužičtí Srbové v NDR) rozprostřely svá sídla až k Řeznu a k Dunaji. Hustěji bylo osídleno Slovany zejména povodí horního Mohanu. Ještě roku 1058 zjišťuje synoda bamberská o kraji při Mohanu, že lid bamberského biskupství je větším dílem slovanský. Řada dnešních místních názvů na západ od naší hranice napovídá na dávný slovanský původ (Martinlamitz, Oberkotzau, Röslau, Redwitz, Lochau, Tröstau, Stockau, atd.). Ve vnitrozemí to byli Lúčané s centrem v Žatci. Na Chebsku odkryli archeologové několik hrobů slovanských knížat ze 7.-8. stol.
      V našem okolí byly osídleny nejdříve otevřené polohy (Chodovoplánsko, Plánsko). Zemská stezka, která vedla odedávna z Řezna, z Norimberku přes Cheb do nitra Čech, byla střežena od zde usazených C h o d ů, jejímiž středisky byly Teplá a Přimda. Stezka vedla pohraničním hvozdem, ve kterém bylo zakázáno kácet, aby nebyla porušována neprostupnost lesa a tento zůstal přirozenou hradbou proti vpádu nepřátel (cit. ŠTEPÁNEK). Chodové dělali za válek záseky v lesích, v míru pak drželi noční stráže,ozbrojeni kyji a sekerami,aby nikdo nevstoupil nebo neopustil bez povolení knížete tuto zemi. Hraničním pralesem vedly jen úzké cestičky (chodníčky - Chodové).
      V druhé polovině 12.století zde vládl Hroznata, český vladyka se sídlem na Teplé, kde byla tzv. "zemská brána" (která byla později přeložena k Žandovu na hrad Kynžvart). Za Hroznaty byla Teplá již živým tržištěm a celnicí, kde se platilo jak tržní tak hraniční clo. Z Teplé se rozbíhaly obchodní cesty: na východ přes Manětín a Kralovice do Berouna a Prahy; na západ přes Žandov do Chebu a krajin při Mohanu;na jih přes Planou do Tachova a dále přes Stříbro na stezku Kladruby - Plzeň. Z ciziny od Chebu nejčastěji přicházelo sukno a nápoje, z vnitrozemí kožešiny lišek a zajíců, usně a kůže a jiná zboží. Tržiště mohlo vzniknout právě díky "zemské bráně", celnici a blízkosti župního hradu, proto také tržní právo Teplé bylo z nejstarších v Čechách. V blízkém Císařském Lese prý vladykové čeští koncem 12.stol. těžili zlato (BACHMANN "Dějiny Čech" I., str. 405).
      Hroznata jako vládce v tepelském kraji byl povinen držet vojáky (Chody ?) a za tuto službu jim pak dával části území. Tito vojáci založili některé vesnice na Tepelsku (ALBRECHT Progr. Plzeň 1911 str.17).
      Postava Hroznaty je historicky velmi přitažlivá. Narozen kolem roku 1160, pocházel z rodu Pšovanů, údajně jeho otec Sezema, který padl v bitvě u Loděnic, matka Dobroslava z rodu Černíků. Byl důvěrným přítelem vévody Jindřicha Břetislava i jeho bratra Přemysla Otakara I.(krále) a Vladislava (markrabí Moravský). Jeho životopis sepsal jeden z jeho spolubratrů v klášteře. Zmiňujeme se blíže o Hroznatovi, protože historie Údolí pramenů je úzce spjata s osudy kláštera v Teplé, tímto vladykou roku 1193 založeného. Lesní porosty, na kterých minerální vody vytryskují, byly od tohoto roku až po naše 20. století vlastnictvím premonstrátského kláštera v Teplé. Ve své závěti z roku 1197 odkázal Hroznata veškerá svá území právě dostavenému klášteru a jako majetek kláštera je hájil proti nepřátelům. Zemřel jako zajatec německých rytířů v hladomorně na hradě Kinsperk (Starý Hroznatov) dne 14.července 1217. V pozdějších legendách o jeho životě byly pokusy o zkreslování z různých důvodů (o život připravili Hroznatu němečtí rytíři a téhož náboženského vyznání - což vadilo pozdějším německým historikům v klášteře).
      Dr.Alexandr GROSS v článku o BRUSCHIOVI a jeho popisu Poohří (sborník "Karlovarsko" 1958 na str.119) píše:
"Hroznata zemřel v kynšperském vězení roku 1217. Proč byl uvězněn, toho se BRUSCHIUS u "starých Němců" nemohl dopátrat. Zdá se však, že tito lidé měli dobré důvody, proč o příčinách Hroznatova uvěznění raději pomlčeli. Věc měla totiž (podle jiných pramenů) silně politické pozadí. Hroznata byl totiž královským vojvodou, který měl kraj bránit proti nájezdům Němců ze sousedního Chebska a Bavorska: I Teplá byla původně daleko více pohraniční pevností než pouhým klášterem. Zdá se dokonce, že podobných pevných míst založil Hroznata v této oblasti ještě více. Jistě to byl Hroznětín (Lichtenstadt) a asi i Chodov připomíná svým jménem podobné středisko pohraničních strážců, jací tvořili původní družinu Hroznatovu. Proto byl Hroznata osobou sousední německé šlechtě krajně nepohodlnou, jejíž odstranění cítili jako značnou úlevu. Byl tedy patrně vylákán na nějaké odlehlé místo, ze zálohy přepaden a zajat. Toto zákeřné, nerytířské a lstivé jednání a zejména s celou věcí spojené slovanské reminiscence, týkající se této "německé" země ovšem nebyl námět, o němž by se rádo hovořilo! Po smrti Hroznaty byl vykoupen a slavně pohřben v tepelském klášteře. Po dlouhých staletích byl prohlášen za blahoslaveného a čím dále, tím více ho líčili jen jako zbožného mnicha (kterým ve skutečnosti ani nikdy nebyl) a štědrého kazatele zdejšího kláštera. Hroznatova sestra VOJSLAVA založila po smrti svého chotě, hejtmana kracavského (Kracava u Liberce), roku 1197 slavný panenský klášter v Chotěšově u Plzně ("Cottisau"). Žila tam pak mnoho let, stala se jeho abatyší a leží zde na kůru pochována."
      K životopisu Hroznatově, k založení kláštera i k historii jeho blahoslavení se vrátíme ještě v příštích číslech, protože jde o nejstarší historické zprávy z tohoto území.
      Že prameny nevzbuzovaly mimořádnou pozomost, je vysvětlitelné také tím, že celá oblast Tepelska je velmi bohatá na kyselky (například v oblasti pozdějších Mariánských Lázní je evidováno Miroslavem DOVOLILEM přes 130 minerálních pramenů) a že tedy nebyly nijakou zvláštností. Navíc ležely uprostřed bažin a v pralese na nepřístupných místech, takže sem nezabloudil žádný šlechtic na lovu, aby je odhalil a nechal vysušit okolní bažiny. Tak zůstávaly tyto prameny majetkem chudých, dřevorubců a uhlířů v poklidném hraničním hvozdě. Chodský les začal působit klášteru starosti až tehdy, když se hranice panství začaly dotýkat či překrývat a bylo nutno se dohadovat se sousedními šlechtici o pevné vymezení majetku v tomto lese. To také byla pravá příčina smrti Hroznatovy.
      Jediné historické prameny, které nás zpravují o starých dávných časech, jsou anály kláštera Tepelského. Ale ani tyto nejsou do 16. století bohaté na zprávy o těchto místech. Dovídáme se, že knížata a králové čeští dbali dlouho na to, aby Chodský les zůstával neporušen. V českém hraničním lese nesmělo být založeno žádné osídlení. Když pak -jak sdělují anály - opat Petr (1324-1339) kolem roku 1330 nechal vybudovat v částečně prosvětleném hraničním hvozdu novou vesnici Kapelec (Kapellc), jakmile se toto dozvěděl královský hradní hejtman v Praze dal z příkazu krále Jana Lucemburského jako zástupce královské komory pokyn komornímu správci v Lokti (tehdy byl kraj Loketský), aby byla vesnice ihned zrušena, aby neohrožovala při dalším mýcení zemskou hranici. Avšak týž král na žádost dalšího opata Benedy (1339-1358) dovolil - jak sdělují tepelské anály 3.9.1341 - aby se katastr vesnice Ušovice mohl pohnout dále do hraničního hvozdu s tím, že usedlíci mohli použít části gruntů, patřící zrušené vesnici.
      Z původní polohy vesnice Kapelec a Úšovice sledujeme, jak pokračovalo osídlení až do doby založení lázní; pro které musel pak klášter získávat pozemky zpět koupí či výměnou. Michael URBAN k tomu ironicky dodává, že kdyby toto opat Beneda pro Úšovické neučinil, nemusel mít klášter později - když chtěl kultivovat minerální prameny a jejich okolí - těžkosti a problémy (jistě narážka na tvrdohlavost úšovického sedláka, na jehož louce tryskal Luční, pak Rudolfův pramen, a který odmítal pozemek prodat, aniž se o pramen staral apod.).
      Také otázka vzniku Úšovic by si zasloužila pozornosti a hloubějšího zkoumání. Němečtí, a podle nich i někteří čeští autoři chybně uvádějí, že Ušovice byly založeny ve 14. století po zrušení vsi Kapelec. Podle Michaela URBANA založili Úšovice němečtí kolonisté, kteří před tím postavili ves Kapelec. Této vesnici dali název prý podle známého poutního místa u Pechtnersreuthu v Bavorsku, kde se říká "Af da Kap'll" (Auf der Kapelle). Vesnice se jmenovala prý Kappel a Kapelc je seminutivum slova kaple - "kaplička". Pak je ovšem nelogické, proč novou ves Němci nazývali "AUSCHOWITZ" a nikoli třeba Grünreuth. Úšovice jsou však připomínány mnohem dříve - dle Josefa HOŘEJŠÍHO již roku 1115 jako "Vseuvici" prý opěrný bod Slovanů při jejich loupeživých výpravách na Chebsko", roku 1190 tu prý měl hrad Bohuslav ze Švamberka, je tu pověst o jeho vyhoření, v papežské bule Řehoře X. z 23. května 1273 jsou uvedeny "Ussevici" jako majetek kláštera Tepelského. Také k historii Úšovic se vrátíme. Když bylo Chebsko trvale připojeno k české koruně (1322), nemusela být již rezervace chodského Iesa tak přísně dodržována, ale lesy zůstaly nadále rezervací královské komory v Čechách tentokráte jako montánní (hornická) rezervace a přísně dbáno na jejich dodržování. V té době přicházeli do těchto míst první němečtí horníci a tak to, co kdysi platilo pro ochranu státních hranic, vztahovalo se nyní k zajištění rozvoje hornictví.
      Místní prameny byly tak málo známy, že o nich nepíše ani kronikař HÁJEK z Libočan, plný fantazie a dohadů, v "Kronice české" (1541). Ani Kašpar BRUSCHIUS (1518-1557), nejlepší znalec pamětihodností a zajímavostí západních Čech, je nezná, i když se ve svém popise Poohří zmiňuje i o tomto kraji a píše, že řeka "Döpel" pramení pod "Podhornem", popisuje slavný klášter v Teplé, vedeným učeným a uměnímilovným opatem Janem z Kulmbachu, popisuje i město Teplou.
      Zdá se, že místní obyvatelé žili tehdy v jiných starostech, více ve strachu z neúrody a hladu, z moru, z častých válek, než aby viděli v četných vodách divokého Údolí pramenů něco více, než chutný nápoj.