Posledně jsme si vyprávěli, jak tepelský opat hrabě von Trautmannsdorf uchránil klášter před zrušením, ke kterému byl určen. Nadto pomocí svých vlivných přátel na dvoře, především svého příbuzného, dvorního komořího - prezidenta mincovnictví a hornictví Františka hraběte z Kolovrat dosáhl toho, že vykoupil za 11 000 zlatých lesní rezervaci od horního úřadu ve Slavkově, který dohlížel nad přísným dodržováním této rezervace. To bylo 9. prosince 1786. Po třech a půl stoletích bylo lesní bohatství v rezervaci blokováno pro potřeby slavkovských dolů. Zde se nesmělo ani kácet ani stavět. Nyní bylo možno těžit dřevo i osídlovat místo, a to byl významný předpoklad k pozdějšímu založení lázní.

(Pozn.1: Vykoupení rezervace bylo u hraběte spíše motivováno léčivými prameny než náhradou těžby dřeva za polesí kláštera Stěnská (mezi Teplou a Úterým), které zničil kůrovec. Tento druhý motiv uvádí KARLÍK jako jediný neoprávněně, stejně jako všichni historici Mariánských Lázní uvádějí pouze prvý motiv jako jediný a pravděpodobně stejně neoprávněně.)

(Pozn.2: Zrušení rezervace - dle našeho soudu - vedlo k přesnějšímu vytýčení hranic mezi klášterem a Metternichovým kynžvartským panstvím. Nález hraničních kamenů z roku 1789 nad hřbitovem, o kterém jsme psali v čísle 8 Hameliky, to potvrzuje.)

Pro splnění Nehrova přání nestálo už nic v cestě a, jak Nehr líčí, byly tu postaveny dvě skrovné chalupy. Prvá, dřevorubce Antona Fischera, ležela bezprostředně západně od Křížového pramene, s čp.30. Druhá, domkáře Václava Hammera vlevo pod ním, s čp.32. Byla to čísla popisná obce Hamrníků, ke kterým patřilo lázeňské osídlení do roku 1812. Chalupy byly postaveny roku 1786 - nepochybně tedy ještě před zrušením lesní rezervace! (Rezervace byla zrušena 9. prosince, tedy koncem roku, kdy už chalupy stály.) Jak to bylo možné - k tomu se ještě vrátíme v souvislosti se stavbou lázeňského domu.

Nehr byl nyní nadšen a zavítal sem častěji, aby sledoval nemocné‚ kteří sem přicházeli.

V klášterním archivu objevil Ludolf STAAB velmi zajímavý Nehrův popis a hodnocení pramenů z roku 1787. Nehrovi tehdy nebylo zcela jasné, jaká je léčivá síla jednotlivých pramenů a kterému z nich dát přednost. Vysoce hodnotil především obsah železa a dával přednost železitým kyselkám. Prameny kvalifikoval takto:

a) nejznamenitější je tzv. Potta, (Prelátův pramen), která se zcela a plně podobá vodě za Spaa pro svůj zesilující a častější obsah částeček železa; (Pozn.: Kyselka Potta patřila od 1901 klášteru, když několik let před tím byla zakoupena od úšovických sedláků Vídeňákem C.Wenigerem, který ji nechal analyzovat r. 1899 prof. Dr. Vilémem Gintlem, c.k. dvorním radou v Praze. Nato byla kyselka uměle jímána. Dr. Gintl zjistil vysoký obsah kysličníku uhličitého, slabou zásaditost, obsah lithia a železa, podobající se strukturou Ambrožovu prameni, který však převyšuje nižším obsahem sulfátů, vyšším obsahem volných kysličníků uhličitého a zčásti obsahem lithia.);

b) Ambrožův pramen je svým obsahem pěnového vzduchu velmi duchový a zcela se podobá Pyrmontským vodám;

c) Křížový pramen je svým obsahem solí podoben chebským (p.r. františkolázeňským) vodám, skládá se z minerální žíravé soli, něco křemíku a množství Glauberovy soli, je rozpustný a projímavý;

d) Mariánské Lázně (=Mariin pramen) jsou používány pouze zevně a při kožních nemocích ve velkém měřítku, je silný, železitý a prostoupen s množstvím pěnového vzduchu;

e) Slaný (=Ferdinandův) pramen obsahuje především kuchyňskou sůl.

Zaměřiv takto svou pozornost, poslal Nehr kyselku Potta a Ambrožův pramen v lahvích do Prahy doktoru Mikanovi, který nalezl jeden dobrý, druhý zkažený. Příčinou zkažení byla prý špatně uzavřená láhev a dr. Mikan slíbil, že bude osobně věci pomáhat.

(Prof. Dr. Josef Gottfried Mikan pocházel z Teplic. V roce 1775 se přestěhoval s rodinou do Prahy když byl na univerzitě jmenován profesorem botaniky a chemie. V Praze založil botanickou zahradu. Na jeho popud byla roku 1785 zřízena chemická laboratoř a katedra archeologie, stejně jako katedra teoretického a praktického studia chirurgie. Roku 1799 se stal rektorem univerzity. (URBAN: Alt - Marienbad, 1908))

Nehr pokračuje ve vyprávění o situaci po smrti Trautmannsdorfově v roce 1789.

"Podle tehdejšího zákona vydaného Jeho Výs. c. k. Majestátem Josefem II. se uŽ nekonala žádná volba opata. Jako kommendatární opat byl sem učen z nejvyšších míst ctihodný pan P. Ambrosius Schmidt‚ prof. strahovského kláštera, dr. theologie a profesor morálky. Tento opat nechal na můj návrh strhnout na místě onu starou, zhroucením hrozící chýši, ve které byly zazděny již popisované dva kotle a vybudovat nový řádný domek, určený k odpařování Glauberovy soli, ovšem jen z tesaného dřeva postavený, nedaleko Křížového pramene. Udělil také jednomu mlynářovi a zbrojmistrovi (p. r. Izákovi Kohnhäuserovi) vyžádané panské povolení, že sní postavit nejprve mlýn (na mletí) a pilu vlevo od Křížového pramene (pod jmenovanými domky), nakonec zbrojní hamr v jedné trochu větší vzdálenosti.

Všechno toto velmi přispělo (za onoho času) k přívětivosti a jistotě kraje a k zaopatřování chorých. A tento opat - na předkládané prosby moje a připomínaného již zemřelého klášterního sekretáře Salesia Wirnitzera, když jsme chtěli přiložit něco z vlastního pro povznesení těchto pramenů pro blaho lidstva - dal stavební materiály, které byly pro naše úmysly nutné, bezplatně, velmi svolně a rád.
My oba jsme tedy nechali (na společné náklady) v tomto roce (1790) vysušit bažinatou krajinu okolo Křížového pramene odvodněním (zajistit tyto prameny proti divokým vodám), obroubit pramen leštěným serpentinitem (ze Sítin) a místo okolo pramenů ohradit laťkovým ploten s řádnými zděnými sloupky a jedním uzavírajícím se domkem, který měl sloužit za nepříznivého počasí lázeňským hostům jako ochrana při čase pití, a postavit jednu kapliČku opatřenou zvonkem, jak toto všechno ještě dnes je možno spatřit. (Při této příležitosti byl odstraněn starý dřevěný kříž a nad obloukovitým vchodem umístěn nový železný. Dřevený kříž, který nechal postavit Damián Schulz, byl již značně zchátralý.)

Věřil jsem, že jsme tím nyní učinili velký krok vpřed, neboť tento pramen nyní vyhlížel čistě a roztomile, zdaleka padl každému do oka, byl častěji navštěvován, s oblibou popíjen a doporučován stále více a více pro svůj znamenitý účinek.

Tento činorodý a neúnavný opat by přispěl k rozvoji lázní daleko více, kdyby mu byla ponechána déle správa panství kláštera tepelského. Složil po svém 15-měsíčním starostlivém spravování svůj úřad z té příčiny, že po skonu Jeho c. k. majestátu Josefa II. jeho nejctěnější zástupce Leopold II. nejmilostivější vrátil ct. klášteru staré právo volit si znovu opata ze svého středu."

Zrušení starého práva klášterního - volby opata - nesli řádoví bratří v Teplé velmi těžce a mnozí toto zlo viděli zosobněno v postavě komendátorské opata Ambrože Schmidta. Že to nebylo oprávněné, cítíme z velmi příznivého hodnocení tohoto muže Nehrem. Opat Schmidt také svolil k tomu, aby si bratři sami zvolili k řízení vnitřních záležitostí převora. Volba padla na Felixe Löhnera, kaplana z Pernarce (nebyl to onen Felix, který stál proti Trautmannsdorfovi ?)

Jakmile vrátil císař Leopold II. klášterům toto právo volby, nastala veliká radost mezi členy kláštera. Ambrož Schmidt musel odstoupit a byl pensionován. Za jeho starostlivost mu bylo oplaceno nevděkem a odvrácením se od něho. Konvent kláštera pln nedočkavosti, přistupoval k volbě nového opata. O této volbě nás zpravuje ve své zádubské kronice učitel Jan Michal Dorschner (Tato kronika je nezvěstná, k naší škodě, protože obsahuje mnoho zpráv o místě v době před a při zakládání Mariánských Lázní.) takto:

"1791. 11. ledna byli svoláni duchovní do kláštera, aby si pohovořili o novém voleném převorovi. 18. a 19. ledna (1791) bylo přikročeno k volbě za přítomnosti strahovského a chotěšovského převora. Volba padla 46 hlasy na P. Raimunda Hubla. Přítomno bylo 67 duchovních. Byl tu také okresní hejtman a účetní. P. Chrysostomus Pfrogner jako druhý kandidát dostal 18 hlasů.

Raimund Hubl se narodil v Mnichově. Byl farářem v Liticích na panství Chotětovském. Jak píše KARLÍK (187O), probudil nový opat v řádových bratrech očekávání, že znovu uvede klášter do pořádku a upevní uvolněnou kázeň. Ale byl prý příliš velké dobrotisko a hlavně se bál, aby neztratil u svých bratrů popularitu, proto se neodvážil nikoho trestat. KARLÍK uvádí "otřesný" případ nekázně v řádu, když prý jeden klerikál po návratu z univerzity do kláštera se od vážil pozvat ke stolu konventu dokonce svou Švagrovou a její přítelkyně. A tak svou opatrností nesplnil očekávání ani pokrokových členů (Nehr) ani reakční skupiny, volající po znovunastolení tvrdé kázně (ale i většího utlačování poddaných a větších zisků kláštera). Jeho pokusy v zemědělství skončily neúspěchem, protože nevzal v úvahu jiné klima a jinou půdu. Za jeho panování (1791- 1801) - v době francouzských válek, které si vyžádaly rovněž oběti od kláštera hmotné a finanční (1789 v kraji husaři z Blankensteinské legie) - vyhořelo město Teplá (29.dubna 1794) - celkem 204 domů. K tomu v létě přišlo krupobití a zničilo skoro celou úrodu od Sangerbergu až po Pernhau. Bylo nutno podpořit vyhořelé potravinam, penězi a stavebním materiálem.

Raimund Hubl obnovil polesí Stěnská zničené kůrovcem, rozmnožil knihovnu, převezl ostatky Vojslavy z Chotěšova do kláštera v Teplé a prodal klášterní dům v Praze za 10.516 fl., protože prý byl nevyužit. Za něho se stali veřejnými učiteli v Praze Dr. Alois David, Dr. Chrysostomus Pfrogner a Kašpar Miesner.

O tomto opatovi píše Nehr:
"Veškeré moje prosby a důrazně předkládané návrhy co se týká těchto minerálních pramenů zůstaly nevyslyšeny, bez ohledu na to, že bylo poukazováno na zřejmý užinek, který ct. klášter kdysi od tohoto očekával.

Mlčením jevil se opat být svolný k tomu, když na onen zmíněný domek na odpařování Glauberovy soli bylo posazeno patro rovněž ze dřeva a když byl zřízen jeden rovněž ze dřeva dohromady stlučený velmi nízký a bídný lázeňský domek, rozdělený do čtyř oddělení.

Avšak díky zesnulému dobrému opatovi i za tyto maličkosti, které přinášely větší užitek, než by se mnohému mohlo zdát. Neboť se nyní mohlo umístit některé hosty ve zmíněném domku na odpařování soli, které tehdy obýval panský fořt a podle potřeby bylo možno se koupat ve studené nebo teplé vodě ve čtyřech lázeňských světničkách, počestně a bez překážek se svléknout a obléknout.

Přiblížil jsem se tak přece jen svému malému přání. To potvrzovala rozšiřující se a množící se návštěva našeho lázeňského místa každým rokem.

31. července 1801 učinila více neŽ stokrát vrátivší se mrtvice konec života plného utrpení tohoto dobrého opata v jeho 63 letech."

Zastavme se u Nehrem popisované první primitivní stavby lázeňského domu z r. 1791 se 4 kabinami. Tato stavba je od poslední třetiny 19. stol popisována jako první stavba lázeňského domu v Mariánských Lázních. Zda právem, budeme nyní uvažovat.

Z předchozího Nehrova líčení (Hamelika čís.9) je jasné, že opat Trautmannsdorf rozhodl 1781 postavit první hostinec a lázně v údolí a že stavba tohoto objektu byla zahájena. Zda se to stalo 1781 či následujícího, nepíše ani Nehr, ani Frankl, Danzer, Heidler ani Staab. A tak leží mezi rokem 1781 - 1786 (kdy byla zrušena lesní rezervace a tedy zákaz zde stavět) pětiletá mezera, resp. Mezi lety 1781-1791 (kdy měl být postaven prvý lázeňský dům) desetiletá mezera, kterou se budeme snažit vyplnit.

Dr. Gilbert Helmer (opat 1900 - 1944) připisoval zásluhu o stavbu prvního lázeňského domku Raimundu Hublovi, stejně jako další němečtí a po nich čeští historici.

Avšak víme od Nehra, že Trautmannsdorf rozhodl a také nechal stavět lázeňský dům. Nehr ovšem popisuje‚ že náhle ho přešla stavební chuť a dům zůstal nedostavěn až se rozpadl.

URBAN stejně jako STAAB se domnívali, že právě existující lesní rezervace byla důvodem zastavení této první stavby před r. 1786, ale to může být pravda jen částečně. Proč by tento důvod neudal Nehr jako současník, dostatečně znalý věcí kolem lázní? Jednak neměl, proč by tento důvod zamlčoval, jednak by ho musel znát. Prostě kdyby rezervace byla příčinou zastavení stavebních prací, určitě by to Nehr uvedl. Ale Nehr nebyl s to udat příčinu, proč "opat Trautmannsdorf ztratil náhle stavební chuť."

Je ovšem možné namítnout, že stavba mohla růst až po roce 1786, tedy po zrušení rezervace. Pak by se rozpadala velmi rychle, když už 1790 bylo možno na místě připravovat novou stavbu. To je tedy nepravděpodobné. Spíše lze předpokládat, že byl v letech 1781 - 1786 lázeňský dům skutečně postaven a měl sloužit zároveň jako hostinec. Ale jak potom vysvětlit stavbu roku 1791 za Raimunda Hubla ? Nejde o nějakou mýlku v časovém určení ?

Bylo by ovšem možné, že Raimund IV. Hubl v prvním roce svého úřadování, 1791, bez zvláštního zájmu spíše než svolil, vzal na vědomí výstavbu malého dřevěného domku jako prvých lázní, ale je to podivné, když během dalších deseti let úřadování už nic pro vznikající lázně neučinil.

A přece po sto let nese v historii Mariánských Lázní gloriolu, "slávu" stavitele prvního lázeňského domu. Oprávněně ? Nebylo tu opět jaksi ukřivděno hraběti Trautmannsdorfovi, který "vychval" Nehra, uložil mu péči o úšovické prameny, který vykoupil rezervaci a který - jak potvrzuje Nehr - začal stavět první lázeňský dům? Nebylo to příliš mnoho zásluh o lázně pro světského hříšného opata hraběte, který si pletl klášterní ticho s hýřivým životem knížecího dvora, ale - a to klášter nemohl odpustit: - nejen to - utrácel peníze za dům ‚ Praze‚ za rezervaci atd.? Však také opat Hubl hned prodal klášterní kolej pro studenty v Praze a k výstavbě lázní se obrátil zády.

Deset let jeho panování bylo pro doktora Nehra nelehkou zkouškou trpělivosti a marného přesvědčování. Bohužel teprve smrt opatova znovu v Nehrovi vyvolala naděje, že se dožije realizace svého snu - postavení lázní v úšovickém údolí.

V příštím pokračování se ještě vrátíme k našemu otazníku: jak to bylo s první stavbou lázeňského domku. Na scéně se objeví neznámý pamětník - Jan Felbinger se svou nejstarší mariánskolázeňskou kronikou. Bude vzpomínat, jak navštívil Údolí pramenů v roce 1786 a 1788. Felbingerovy vzpomínky bude číst na našich stránkách český čtenář poprvé.

Ačkoliv historici našich lázní STAAB, URBAN a jiní znali Felbingera a jeho kroniku i citovali jeho zprávy, přece jen to byl teprve Rudolf MIESSNER v roce 1936 (Marienbader Zeitung), který ukázal na význam Felbingerových zpráv, které obstály v konfrontaci s dalšími známými fakty. Ukázal tak, že Felbinger nebyl svérázný sklerotický stařec, kterého nesmíme brát vážně, ale pamětním s pečlivými poznámkami, z nichž později sepsal kroniku. Felbingerova kronika byla označena prof. Benediktem BRANDLEM "Mariánskolázeňská kronika I." jako skvělá památka individuálního pohledu na rozvoj lázní období 1786 - 1855.