11.

ZÁVIŠÍNSKÁ KRONIKA A JINÉ ZAJÍMAVOSTI

Do druhé desítky vlastivědných materiálů chystáme vedle pokračování historie Mariánských Lázní různorodé články a zprávy, k nimž dala podnět řada členů kroužku. Budou to náměty: o nejstarších vlastivědných názvech v okolí, reportáže s pamětníky (mj. o nálezu hromadného hrobu Pochodu smrti na Pístově), o neznámých minerálních pramenech, v letním období budou mít zelenou autovýlety (na pustý hrad Volfštejn, k Radiovému prameni v Úbočí aj.) atd. atd. Při pátrání o chodu kamenolomu na Podhoře jsme náhodou narazili na stopu Závišínské kroniky, kterou napsali před 2. světovou válkou dva závišínští občané - Arbes a Martin. Tato skromně psaná, ale vzácná zajímavost se nám dostala do rukou a byla se svolením majitele přeložena do češtiny Ing. Švandrlíkem, který ji rovněž opatřil historickými poznámkami. Z tohoto pracovního překladu, jehož originál chce kroužek věnovat Národnímu výboru v Závišíně, přineseme obsáhlý výtah. Kronika je především málo už známým pohledem na myšlení a cítění německých obyvatel na vsi v době před druhou světovou válkou, ale jsou tu i staré pověsti, vývoj jednotlivých dvorů a pokus zpětně vést historii místa od svých počátků (začíná 12. stoletím).

A tak vedle Dorschnerovy kroniky Zádubu může se i Závišín pochlubit mladší sice, ale neméně působivou literární památkou.

Pokračování historie Mariánských Lázní:

"Hovoří Johann Nepomuk Felbinger..."

(Nové důkazy o stavbě prvního lázeňského domu v Mariánských Lázních)

Dnes chceme prokázat, že první (třebaže primitivní) používané zařízení k lázeňským účelům v tomto údolí nechal postavit opat Trautmannsdorf (+1789) a nikoliv jeho nástupce Raimund Hubl, jemuž jsou téměř 100 let mylně připisovány zásluhy o tuto stavbu. Je to paradox, neboť právě opat Hubl byl pro Nehrovo úsilí nepřekonatelnou překážkou a vznik lázní byl posunut nejméně o desetiletí, ve kterém vládl (1791 - 1801).

Předstupuje první svědek - Jan Nepomuk Felbinger (1768 - 1855)‚ bývalý písař a pokladník v klášteře Teplá. Byl jedním z prvých osadníků Mariánských Lázní a jejich veliký propagátor. V letech 1816 - 1818 tu postavil prvý kamenný dvouposchoďový dům "Císař Rakouský" (čp.3,Tatra do 1990) s křídelní budovou a od té doby psal svou kroniku. Ta ovšem časově začíná mnohem dříve - rokem 1786. Na straně čtvrté druhé folie kroniky začíná Felbinger své vzpomínky na Údolí pramenů:

"Co se týká zde v lázních Mariánské Lázně se nacházejících léčivých pramenů uvedl Felbinger jako bývalý pokladník u kláštera Teplá svědomitě následující:

V roce 1786

"Tento Felbinger byl již před 62 lety (psáno v roce 1848) jako kontribuční písař za panování ctihodného pana převora hraběte Trautmannsdorfa jako vrchnosti kláštera Teplá. Byl určen k dohledu na pět ženců po dobu sklizně obilí ve vrchnostenském Hammerhofu, nedaleko od Mariánských Lázní něco více než čtvrt hodiny, proto se tehdy tento Felbinger častěji dostal k těmto pramenům, aby mohl pít Ambrožův pramen, a také tento pramen byl zachycen v jednom pařezu, a také skutečně několik okolních vesnic tento pramen používalo k denní potřebě a popíjelo. Tento pramen měl tak mnoho síly, že se jeho vysoký účinek projevoval nosem člověka.

V roce 1788 byl Felbinger rovněž zde v Mariánských Lázních a nalézá Mariin pramen (Marienbrunquelle), používaný k lázni nohou, uvnitř vystlaný prkny a na to nastavený jedlovým dřevem. Dřevo tohoto pramene však bylo tehdy zase odebráno pro rájovskou školu a tam použito. Tehdy stál také vedle tohoto Mariina pramene malý domek‚ postavený ze dřeva, se čtyřmi lázeňskými světničkami, a voda z tohoto pramene byla připravována v jednom velikém železném kotli pod širým nebem, kde byl rozdělán oheň a kde také já a jiní se zde nacházející hosté v těchto lázeňských světničkách (Baadtstübeln) se koupali."

Pod textem následuje "Přibližný nákres Mariina pramene s jedním dřevěným domkem a čtyřmi lázeňskými světničkami", jak píše Felbinger a nákres nazývá "Baadhausstübeln" (světničky lázeňského domu).

Dále čteme:

"Co se týká Křížového pramene 1790

Tento Křížový pramen byl tehdy zde v Mariánských Lázních obrouben naším serpentinovým kamenem z mnichovského kamenolomu a oplocen laťkami podle nákresu (je uveden dole na stránce v kronice) a nedaleko odtud byla také jedna studna čili pramen, tak, že tento pramen způsoboval lidem zvracení a vedle tohoto Křížového pramene stály dvě dřevěné chalupy a jeden mlýn mezi samými velikými balvany, křovinami se smrkovými stromy a bažinami, potom také jedna stará kůlna na vypařování soli, tak jak za ctihodného pana opate Ambrože Schmida kláštera Teplé jako někdejší novota nechala se udělat na tuto kůlnu jedna velká s několika malými místnostmi pro lázeňské hosty a do tohoto domu byl dosazen jako fořt Maxmillian Felbinger, aby bylo také možno (připravit) pro vyskytující se tu lázeňské hosty na poledne a večer stravování; nenacházely se tu tehdy ani stáje. Potom později měli v pachtu tento dům Izraelité neboli Židé a tehdy se tu také nachází mnoho Židů u koupelí, a objevuje se pití Křížového pramene, později potom bylo vymyšleno několika lidmi, nacházejícími se zde v Mariánských Lázních, rozesílání Křížového pramene; tím také lázně Mariánské Lázně byly učiněny známějšími, jako tehdejším panem Med.Dr.J.J.Nehrem s vyjádřením, jak těmito prameny jmenovaný pan doktor Nehr prováděl božskou kúru; tím tyto prameny mnoho přispěly k povznesení tohoto lázeňského místa. Také onen Felbinger uvedl ještě následující body, o kterých se osobně přesvědčil.

Za prvé. Přicházeli tehdy mnozí prostí lidé sem do Mariánských Lázní z okolních i vzdálenějších míst k pití Křížového pramene a tento pramen pili také kvůli břišním potížím a lehali si také zde v lesích na břicho až se dostavil účinek Křížového pramene, potom odcházeli domů svěží a zdraví do svého kraje.

Za druhé. Tehdy také jen o nedělích se objevovali mnozí páni duchovní, úředníci, paní i četní Židé u lázní a při pití Křížového pramene; a protože tu byly jenom čtyři lázeňské světničky, odpoledne zase odcestovali, protože se tu nenacházelo ještě žádné zaopatření.

Za třetí. Přihodilo se také, že jeden měšťan z města Teplé se koupal v dřevěné lázeňské světničce a v důsledku silného rašelinového vzduchu se udusil a nalezl tu smrt. Tehdy bylo také vidět v Mariině pramenu mrtvé ležící ptáky a myši v důsledku silného rašelinového vzduchu.

Za čtvrté. Tehdy ještě nebyl Mariin pramen oplocen a dva občané z Mnichova se v tomto pramenu koupali a když poobědvali, odcestovali domů svěží a zdraví.

Že pan Josef Nehr, Med.Dr. a ordinarius kláštera Teplá a dvorní rada knížete Löwensteina na panství Bezdružice, vydal mnoho námahy u obou mariánskolázeňských pramenů a sám zde postavil v Mariánských Lázních dům,jen proto, aby byly tyto léčivé prameny pro lidstvo povzneseny, zůstane navždy toto chvályhodné."

Potud Felbinger. Ovšemže Felbingerovy kurentem psané zprávy z kroniky je třeba přijímat velmi opatrně (v minulosti dokonce nebyly považovány za důvěryhodné), protože začal kroniku psát až po svém penzionování v roce 1817. Je však pravděpodobné, že své starší údaje přebíral ze svých každoročních poznámek a nákresů, které si dělal. Omyl se tedy mohl stát. Na druhé straně však vidíme i jeho puntičkářskou přesnost a účetní pečlivost a u nákresů - jakkoliv primitivních, bez chápání perspektivy - se zdá, že kreslil podle originálu. V udávání precizovaných dat vidíme, jak je velmi opatrný a sám vynechává datum tam, kde by si je určitě velmi přál mít a mohl udělat odhad. Na prvé stránce kroniky připomíná:

"Poznámky stále vedené a svědomitě sepsané Janem Nepomukem Felbingerem jako pokladníkem a vrchnostenským církevním důchodním a stávajícím rentovním důchodním, protože tento sám měl již ve službě, kterou konal jako pokladník,častěji příležitost, aby si tyto poznámky dělal."

Ačkoliv u kresby lázeňského domku udává rok 1790 (rok, kdy ho kreslil), píše, že se v domku roku 1788 koupal. V roce 1786, kdy tu pil Felbinger Ambrožův pramen, se o té stavbičce nezmiňuje. Výtka, že byl tehdy Felbinger teprve 20, resp. 22 let stár a že se mohl splést a že by měl na mysli domek, postavený 1791 a popisovaný Nehrem, bude bezpředmětná, protože dle MIESSNERA lze najít v archivu kláštera doklady o tom, že Felbinger skutečně v letech 1786-1788 v Hamrníkách pobýval.

Ale přichází další svědek s významnou zprávou - historik místa Ludolf STAAB, který potvrzuje a nevyvrací Felbingera. STAAB se držel Nehra bohatě jej citoval. Nadto však uvádí listinu, bohužel bez uvedení původu a roku, ke které však měl přístup: "...že je bráněno v postavení potřebné budovy zejména pro tam zasahující lesní rezervaci, stejně jako dokončení lázeňské budovy 28 klafterů dlouhé a stojící až ke střeše."(!) Protože tu padá poznámka o lesní rezervaci, jedná se nepochybně o žádost opata Trautmannsdorfa o zrušení rezervace.Tato žádost se však později v archivu kláštera nenalezla a STAAB - protože jemu přístupná byla - ji bohužel přesněji časově neuvedl. Proto musíme uvažovat celé období 1782-1786, kdy mohla být žádost napsána a poslána. Je tu tedy důkaz, že už dlouho před 9. prosincem 1786 zde stála až ke střeše dostavená lázeňská budova.

I když nám toto odhalení nevysvětlí, proč nebyla velká lázeňská budova dostavěna podle původního záměru Nehra, který píše, že se rozpadla‚ přesto jsme tak posunuli první stavbu lázeňského domu nejméně o pět let. Zdá se, že roku 1791 byl pouze tento prvý lázeňský domeček opraven, aby sloužil další desetiletí.

Po skonu Raimunda Hubla 31.7.1801 byl zvolen 11.11.1801 novým opatem Chrysostomus Pfrogner, doktor a profesor teologie v Praze, rektor univerzity a ředitel teologického studia. (Pocházel z Pernarce, z klášterního panství Krukanice.) Byl to Nehrův osobní přítel. Proto Nehr skládal velké naděje do jeho osoby. Především potřeboval povolení k stavbě lázeňského a hostinského domu určité úrovně a pak povolení pro osídlování potřebných řemeslníků.

Ale odcházel rok po roce a Nehrovy naděje se opět neplnily. STAAB sice vysvětluje, že peníze kláštera za napoleonských válek čerpal císařský dvůr a došlo k převzetí učitelských zařízení v Plzni, dále klášter dostal školní i farní patronát na chotěšovském panství, ale opat Pfrogner pokládal myšlenku lázní za podnik stále více než pochybný a klášterní prostředky omezené, aby mohl riskovat investici.
Jiného názoru byl dr. Nehr. Když viděl, že se ani od tohoto opata nedočká pomoci, rozhodl se postavit si tu dům sám. To bylo roku 1804. O tom příště.
 

Z HISTORIE DLOUHÉ STOKY

Památky na časy dávno minulé nejsou jen ty, které jsou soustředěny v muzeích a galeriích, které se vypínají pyšně na výšinách jako trosky bývalé feudální slávy, ani jen ty, které vyprávějí o své době starodávnými literami na vyschlém pergamenu. Můžeme je nalézt všude kolem nás a často nám ani nepřijde na mysl doba jejich vzniku. Jezera, rybníky, hlavně rybniční hráze, mlýnské náhony a spousta dalších věcí, které usnadňovaly a šetřily lidskou práci a mnohde ještě slouží dodnes. Technické znalosti našich předků ze středověku by možná překvapily každého z nás. Snad méně si uvědomujeme, že stejně jako tenkrát, také nyní existuje i nadále vazba problém - - lidský důmysl - řešení problému. A pravdou rovněž zůstane, že většinu svých problémů - vzhledem k lidským a materiálním možnostem své doby - rozřešili středověcí "inženýři" na jedničku.

Zamysleme se nad tím, kolik u nás zůstává ještě nevyřešených problémů technického rázu přes veškerý pokrok techniky, který jsme zanedbali.

Slavkovský les, kde se nachází cíl našeho pěšího pochodu, byl spolu s Krušnými horami od 2. poloviny 15. století a v 16. století hlavním místem těžby cínu v českých zemích. Výroba cínu tehdy rostla velmi rychle a cín byl jedním z nejdůležitějších produktů českých zemí. Vlastní výroba cínu je odhadována od poloviny 15. století a v 16. století na 500 000 q, což představuje roční průměr 5000 q, tj. ? veškeré produkce cínu v tehdejší Evropě. Je proto pochopitelné‚ že toto množství nemohlo být zpracováno jen v českých zemích. Nejaktivnějšími odběrateli českého cínu byli hlavně Norimberčané, dále Itálie a Frankfurt nad Mohanem. Byl dovážen do rakouských zemí nezávisle na podnikání Norimberka. Nejvýznamnější a patrně nejvýnosnější doly byly právě na slavkovském a bečovském panství Pluhů z Rabštejna. Mimo to byla drobná těžební střediska roztroušena po celém Krušnohoří na české i straně. Kromě prosté lidské práce byla nejdůležitější pohonnou energií pro těžbu a zpracování cínu vodní energie. Se vzrůstajícími nároky a rozšiřováním těžby vzrůstala i potřeba a nároky na vodní sílu. Vyřešením tohoto problému je velkolepé vodní dílo‚ z velké části zachované do našich dnů, Dlouhá stoka, po které se chceme vypravit na příští výpravě.

Hrubý orientační náčrt trasy

Základní podmínkou pro těžbu kovů na Slavkovsku bylo dostatečné množství vodních toků jako pohonné energie pro vodní kola důlních čerpadel, drtících stoup, rudných mlýnů a hutních měchů. V počáteční fázi využívání rudného bohatství ve 13. a 14. století ještě postačil přirozený průtok vod Slavkovského a do něj se vlévajícího Seifertgrünského potoka. Jakmile se báňské práce rozrostly a tyto přírodní toky byly rozváděny do četných náhonů, začal se jevit častý nedostatek vody, zvláště v suchých letních obdobích, nemenší problémy nastaly v zimních měsících, kdy oba přírodní toky zamrzaly a práce na stoupách byly často přerušovány. Bylo proto třeba posílit oba přírodní toky svody ze vzdálených míst‚ zejména z oblasti rašelinišť a horských říček v okolí vrchu Kladská a bažin mezi Kynžvartem a Prameny.

Prvý z umělých vodních kanálů, které později proslavily svým významem a délkou oblast Slavkovského lesa v celé střední Evropě, byl, soudě podle kupní smlouvy na louku při říčce Roda z roku 1408 zřízen někdy koncem 14. století.

Byl nepochybně veden z této bystřiny a snad probíhal po vrstevnicích kolem Pramenů východním směrem až ke Krásnu. Zda tento příkop přiváděl vodu až do Slavkovského údolí či zda sloužil jenom k báňským účelům v okolí Pramenů, nelze už z dochovaných pramenů vyčíst.

Podle dochovaných pramenů lze se domnívat, že mohlo jít už o příkop vedený až ke Krásnu. 10.5.1499 byla sjednána nová smlouva mezi slavkovskými těžaři a novou pozemkovou vrchností panem Pluhem z Rabštejna o užívání dalšího vodního příkopu. Ze znění listiny bezpečně vyplývá existence staršího vodního příkopu z říčky Roda až do Slavkovského údolí, na nějž byl právě touto smlouvou napojen další příkop, přesněji odbočka z něj směrem z Seifertsgrünu, tedy do terénu ležícího těsně nad Horním Slavkovem.

Tím je tedy přívod vody do této oblasti z rašelinišť na Kynžvartu bezpečně prokázán již pro 15. století a není třeba pochybovat, že trasa staršího příkopu (ať už byl zřízen koncem 14. nebo během 15. stol.) běžela ze stejných míst, ale že byla v podstatě vedena po vrstevnicích stejným směrem jako pozdější hlavní vodní příkop zvaný Stoka. To znamená, že odbočoval kdesi nad Prameny z říčky Roda, severním směrem obtékal hornickou osadu Prameny, aby pak pokračoval východním směrem k Nové vsi a ke Krásnému, kde posiloval Slavkovský potok. Ze Slavkovského potoka byly pak hloubeny četné náhony k rudným mlýnům, hutím i k důlním čerpadlům v Krásně, Horním Slavkově a v Seifertsgrünu.

Brzy však přítok vody již nestačil rychlému růstu báňských prací. Bylo třeba nalézt další zdroj a ten byl nalezen v rybníku, zvaném Mebmet či Ebmet, který byl použit v roce 1514 pro napájení dalšího vodního příkopu, jenž byl po něm nazván. (Dnes je zván Puškařova strouha nebo Rovínský příkop.) Tento příkop byl ve svém horním toku posilován tzv. Mückenberským potokem a Stöckelbachem (dnes bezejmenné) s rezervoiry vody v několika rybnících.

Ani to však nestačilo a tak, když byla zahájena těžba Hubského pně na přelomu desátých a dvacátých let 16.stol., bylo nutno opět hledat další zdroje vod jako pohonnou energii. Roku 1523 proto Jan Pluh uzavřel smlouvu s tepelským klášterem na užívání přepadových vod z rybníků a bažin na klášterním majetku - tj. nepochybně v oblasti kynžvartských lesů kolem vrchu Kladská - na napájení vodních příkopů. Zdá se, že byly především použity vody Kynžvartského rybníka (dnes Jezírko či Mýtský rybník) u Kladské, rozkládajícího se na náhorní planině na nadm.v. 813,8 m a několika menších rybníčků v jeho blízkosti, a svedeny k posile starého příkopu, přivádějícího vodu ke Krásnu, Hornímu Slavkovu a Seifertsgrünu. Avšak ani tyto posilující práce nestačily. Příčinou bylo nejspíše zavedení tzv. mokrého procesu při drcení rud na stoupách, při němž se sice podstatně snížily ztráty na rudné mědi, ale značně stoupla potřeba vody.

Roku 1530 vyměřil slavkovský měřič Rossmeisl trasu nového příkopu, nazvaného Flossgraben (překl. příkop na plavení dřeva, Plavební stoka), dnes zvaného Dlouhá stoka. V jarních měsících 1531 byly zahájeny výkopové práce. Účel Stoky byl dvojí: jednak posílit přívod vody do slavkovského údolí, jednak tudy dopravovat dřevo z kynžvartských lesů, což po vyčerpání porostů v širokém údolí Krásna a Horního Slavkova bylo již nezbytnou nutností jak pro dřevící práce tak i pro dobývání ohňovou metodou; nemenší množství dřeva bylo třeba i pro pražení a tavbu cínových rud.

Práce na stoce trvaly plných 6 let a nový příkop byl dokončen roku 1536, dlouhý asi 21,2 km, jen ke stavidlům Na Dílcích s celkovou trasou 24 km.

Tomuto dílu se v českých zemích mohl vyrovnat jen pozdější Blatenský příkop z roku 1540 v délce 20 km vedený z Černého potoka pod Božím Darem do cínového revíru Horní Blatné, a tzv. Nový příkop v Altenbergu z let 1550-1553, který byl součástí sítě kanálů v celkové délce kolem 30 km.

Slavkovská stoka, která v podstatě probíhala zřejmě shodně se směrem staršího příkopu, odbočovala z říčky Rody a současně přejímala i přebytečné vody vytékající z výpusti hráze Kynžvartského rybníka. Směřovala po vrstevnicích vytrvale východním směrem až k Dílcům (Teilhäusel), kde se rozdvojovala. Jedna větev ubíhala mírným spádem k Seifertsgrünu (shodně jako příkop z r. 1499), druhá větev pokračovala ke Krásnu, částečně posilovala vody Slavkovského potoka, částečně byla vedena do pěti bánských rybníků a odtud rozdělována dále k důlním a hutním provozům. Podstatnou část tohoto promyšleného díla z počátku 16.stol. lze dnes ještě v terénu zjistit, především v jeho horním povodí. V okolí Krásna a Horního Slavkova ovšem trasa původně probíhající v obdivuhodném přímém směru, nezbytném při plavení dřeva, byla postupně upravena pro jiné účely a zanikla.

Šíře tohoto příkopu, který byl pro dopravu lesního dřeva nepochybně obložen kmeny, v úsecích procházejících Krásnem a Horním Slavkovem musela být podle dochované trasy pod Kynžvartským rybníkem široká až 2 m a místy podle potřeby více. Tok vody ve stoce byl rychlý, jak vyžadovaly dopravní podmínky.

Jestliže byl začátek Stoky v nadmpřské výšce asi 800 m, Krásno 695 m, Horní Slavkov 587 m, pak výškový rozdíl Stoky mezi horním tokem a Horním Slavkovem činí zhruba na 24 km přes 200 m, tj. 0,83 m na 100 m. Ve skutečnosti bylo klesání menší, protože za hlavní část trasy nutno považovat úsek Stoky dlouhý 21,2 km "Kynžvartský rybník - Dílce", na němž je celkový rozdíl výškový jen 75 m, tj. zhruba 35 cm na 100 m. Nelze se ubránit obdivu při zamyšlení nad těmito údaji. Protože Stoka přetínala řadu mÍstních komunikací, bylo na ní podle zjištění z roku 1601 zbudováno 35 mostů a 13 stavidel na rozvod vody do jednotlivých náhonů. Na svou dobu jde o vodní dílo, které snad ve střední Evropě nemělo obdoby rozsahem ani způsobem provedení. Stoka byla totiž zásobovaná vodou z říčky Rody a z Kynžvartského rybníka, ale byly do ní sváděny i jiné menší toky, což znamenalo promyšlený radikální zásah do přirozeného vodního režimu krajiny.

Přestože novým příkopem (zpočátku se nazýval Neuwasser) bylo nyní zaváděno do slavkovského údolí mnohem více vody, bylo třeba i nadále šetřit vodou. Za tímto účelem byly r. 1535 vydány směrnice o hospodaření s vodou. Nebyly ovšem první; nepochybně již při zřízení příkopu z roku 1499 byly vyhlášeny směrnice o rozdělování vody, nejspíše napsané.

Prvý psaný řád vydal Jan Pluh z Rabštejna dne 23. května 1533. Tato instrukce měla ovšem jen krátkou dobu trvání a 24.4.1535 byla nahrazena novým řádem, který specifikoval podmínky pro rozvod vody ze Stoky, řízený hlavním stavidlem nad Krásnem na zmíněných Dílcích.

Původní pojmenování Dílců-Teilhäusel - vyjadřuje účel - byl to domek vrchního dozorce, jehož povinností bylo střídavě vpouštět vodu buď do Krásna a Horního Slavkova nebo do Seifertsgrünu, podle nařízeného schématu platného v létě i v zimě. V pracovní dny i ve svátek během týdne byla voda od 17 hodin do 3 hod. ráno příštího dne vpouštěna do náhonu na rudné mlýny, vodní kola čerpadel a k hutím v Seifertsgrünu. O 3 hod. ráno bylo stavidlo zastaveno a voda až do 17 hod. byla vpouštěna k báňským a hutním provozům v Krásnu a Horním Slavkově. Tento rozvrh neplatil v sobotu a neděli, kdy platila jiná dispozice; voda se vpouštěla do seifertsgrünského náhonu od soboty od 12 hod. do neděle do 14 hod. a ve zbývajícím čase tekla do Krásna a do Horního Slavkova. Toto platilo v létě i v zimě.

Je patrné, že rozvrh přiznával větší výhody Krásnu a Slavkovu na úkor Seifertsgrünu, kde ovšem bylo méně provozů. Zásadní změny si vyhradil Jan Pluh podle situační potřeby, např. kdyby si to vyžádaly čerpací práce na Hubu. Pro dohled a údržbu tohoto díla byli určeni pracovníci, kteří se ke svým povinnostem zavazovali přísahou. Hrazení nákladů údržby spadalo do povinností těžařů a podnikatelů na zpracovatelských provozech procenticky podle toho, jak se na užitku z příkopu podíleli.

Jan Pluh si vyhradil ještě jednu výjimku: uzavřít dočasně vpouštění vody říčky Rody do příkopu a vrátit ji do původního koryta, pokud by to vyžadoval provoz Pluhovského mlýna u Bečova. K tomu mělo ovšem dojít jen při silných mrazech nebo při velkém suchu. Na ochranu vod stoky byl dán příkaz báňskému úřadu v Krásně, že v prostoru rybníka Háje, kolem nichž probíhala seifertsgrünská větev příkopu, nesmí být povoleno postavení ani rudných mlýnů ani čerpadel či hutí bez výslovného souhlasu Pluhů.

Tento pluhovský řád zůstal v platnosti až do roku 1550. Dne 27.4.1550 byl sice vrchnostenským úřadem v Horním Slavkově vydán nový řád, ale jeho základní ustanovení, především vpouštění vody, zůstala i nadále beze změny.

Roku 1543 postihla slavkovskou oblast veliká povodeň. Při níž bylo na báňských provozech, domech a především březích stoky natropeno veliké množství škod, celkem za 80 000 zlatých. Aby se napříště nemohla tato pohroma opakovat ‚ a aby byl zlepšen rozvod vody a Stoce bylo tak odlehčeno, byla roku 1546 vytvořena společnost, která dala hloubit vodní kanál zvaný Heinzův, vedený po úbočí Vysokého Kamene. Ze stoky odbočoval přímo ve městě Krásno.

Během 2. pol. 16. stol se umělý vodní režim slavkovské oblasti dále zdokonaloval. V r. 1552 nachází se nejasná zmínka o novém příkopu založeném při říčce Roda, kterým nejspíše mělo být ještě posíleno množství vody ve Stoce. Roku 1553 se objevuje další příkop na Ebmetském kanále.

Přes tyto veškeré doplňující úpravy Stoky měly báňské provozy stále větší nedostatek vody. Potíže také způsobovalo zabahňování příkopů a rybníků jako následek po plavení z kynžvartských lesů, zejména od r. 1547 aktivně zaváděného a po úpravě Stoky z r. 1555 podstatně rozšířeného.

Zemědělci, mlynáři a hamerníci podél Stoky se bránili proti neustálému odnímání vody ze Stoky. Stejně tak důlní podnikatelé museli být neustále ve střehu a chránit své zájmy proti vesnickému obyvatelstvu. Tak např. Jindřich Šlik dával bezostyšně napájet své rybníky na majetku Nová Ves bez ohledu na škody, které tím důlním majitelům způsobil. Značné obtíže nastávaly pravidelně s příchodem zimy, která v těchto oblastech bývala velmi tvrdá. V této době se musel příkop nejméně dvakrát až třikrát za zimu čistit od sněhů, kterými zapadal protože stromy na jeho březích byly nerozumně vykáceny po obou stranách až do vzdálenosti 10 - 12 láter, tj. přes 20 m. To bylo i proti původním předpisům z Pluhovské doby.

Obtíže se zásobováním vodou trvaly i nadále a tak r. 1661 vydal báňský úřad v Horním Slavkově nový řád pro užívání Stoky. Zdá se, že krátce po vydání tohoto řádu byla v letech 1601- 1608 provedena poslední rekonstrukce Stoky, aby mohla lépe sloužit plavení dřeva. V jakém rozsahu byla tato rekonstrukce provedena, prameny bohužel neudávají.

Tato vodní díla, bez nichž by báňská činnost na Slavkovsku nemohla existovat, tvoří obdivuhodnou síť kanálů přes 30 km dlouhou. Jejich součástí byla ovšem i současně budovaná síť 10 velkých rybníků a série menších rybníků, sloužících jako akumulační nádrž pro nepříznivé období.

Základ této sítě tvořil Kynžvartský rybník pod vrchem Kladská, rozlévající se nedaleko křižovatky silnic Prameny, Kynžvart a Mar. Lázně. Tento rybník nechal zřídit Jan Pluh brzy po převzetí panství, tedy krátce po r. 1501 s úmyslem‚ že bude sloužit pro báňské účely jako rezervoár pro vodní kanál z konce 15. stol. Jeho hráz byla v r. 1563 nebo krátce poté zvýšena díky královské dotaci, aby rybník mohl pojmout větší množství vody. K posílení Stoky, zejména kvůli plavení dřeva, byla nedaleko Kynžvartského rybníku ještě r. 1554 navršena hráz tzv. Nového rybníka, později zvaného Malým Bečovským.

Na Ebmetském příkopě byl nejstarším a největším rybník Ebmet. Data jeho vzniku nejsou doložena, lze však soudit, že jeho hráz byla nasypána - ne-li dříve, tedy nejpozději ve 20.-30. letech 16. století. Na Seifertsgrünu byly na odbočce ze Stoky vybudovány poč. r. 1559 dva velké rybníky Starý a Dlouhý, které zásobovaly vodou důlní díla na Hubu.

Po třicetileté válce postupně těžba cínu na Slavkovsku upadala a již nikdy nedosáhla své bývalé slávy.

Dlouhá stoka však zůstala ve své větší části zachována jako památník lidského důmyslu a fortelné práce.

Rytina v č.10

byla prvým pokusem o tisk a zobrazovala kolonádu z roku 1826 podle kresby Václava Skalníka.

Koňská kyselka (Pferdesäuerling) v Chotěnově

U této kyselky se mělo zabořit do bažin a utopit koňské spřežení ve třicetileté válce (1618-1648) - tedy název přes třista padesát let starý. Kyselka byla cílem pátrání a nalezena vytékající ze starého pařezu, shledána jako nápoj lahodné chuti. Miroslav DOVOLIL (Hydrogeologie kyselek v Mariánských Lázních a v okolí,1959) ji inventoval pod čís. 92 a zjistil obsah volného CO 2 2380 mg/kg, pH 7,3, vydatnost 1 lt/min. Kyselka leží v údolí nad Chotěnovem. Bohužel druhá kyselka čís. 91, která měla být zachycena studánkou s odtokem 6lt/min. a obsahem CO 2 2140 mg/kg - je zasypána a v louce probublávají divoké vývěry, které jsou asi novými cestami této kyselky, s rezavě hnědými vysráženými sloučeninami železa.

HAMELIKA, pracovní materiály vydávané pro potřeby vlastivědného kroužku při KZ a jeho zřizovatele Klubu zdravotníků v Mariánských Lázních. Vedoucí Klubu zdravotníků Zdeněk Chábera. Redigující pracovníci vlastivědného kroužku Ing. Richard Švandrlík a Vladimír Mašát, prom.soc. Jedenácté číslo vyšlo 4. června 1973. Vychází jako občasník.