15.

Každé město má svou zvláštní, nenapodobitelnou podobu, atmosféru i život. Specifičnost života lázeňských měst ovlivňuje to, že se v nich léčí nemocní a že tu mezi léčebně prostředky patří nejen procedury, léky či životospráva ale i samo prostředí - přírodní i společenské - v němž se pacienti pohybují. Připomeňme si jen některé požadavky‚ které uváděl O. POŘÍSKA již roku 1959 v práci "Lázeňská místa", na lázeňské prostředí:

"...je důležité, aby se pacient oprostil od pesimistického sebepozorování, hypochondrie a dosáhl optimistické víry ve své uzdravení. Tomuto procesu slouží vše, co pacienta odvrací od hypochondrické introverse a činí z něj člověka, těšícího se smyslově z vnějšího světa a lidské společnosti. Upínání pozornosti pacienta na venek slouží vše, co by bylo lze označit jako pamětihodnosti, různé podívané a atraktivnosti v dobrém slova smyslu: od procházky v terénově a krajinářsky zajímavých polohách přes vyhlídková místa a rozhledny a cílové objekty, až po historické a přírodní památníky, pomníky, muzea, hrady a zámky atp. Patří sem i výstavy, návštěvy a krátkodobé zájezdy do okolních míst a kulturní a tělovýchovné podniky. ...všechny tyto atraktivity jsou ovšem přístupné jen v míře a v takových formách, jimiž není narušována lázeňská léčba a klidné prostředí lázeňského místa."

Také našim pacientům je třeba nabízet pestrý výběr atraktivností a uvedené požadavky jsou po 15 letech stále aktuální.

Z historie známe, kolik bylo vyhlídek z okolních vrchů, altánků, gloriet a pavilonků nad prameny (Balbínův, Farská kyselka). Časy se ovšem mění, mění se i interesy lidí a přicházejí také nové problémy.

Naše lázně se potýkají s problémem který je celosvětový, - automobilismem. Je tu dále problém hluku, čistoty ovzduší, vod, problém pohybu člověka a záchrany přirozeného prostředí. Každé "pro" má své "proti". Tak například obnova vyhlídek by si vyžádala prořezat pruh lesa - ale lesní zeleni je přikládán velký význam. Obnova altánků nad prameny není možná bez nákladného vyčištění pramenů a jímání. Pro lázně nezbytný kulturní dům - neboť společenský dům Casino z roku 1900 nestačí potřebě roku 1975 - by měl stát ve středu města - ale znamená to citelnou ztrátu zelené plochy, bude-li stát v prostorech dnešních sadů, atd. atd.

Některé věci lze však řešit bez velkých nesnází. Například slavní hosté. Bylo u nás mnoho významných osobností, ale na domech, nenajdeme pamětní desky. Jsou tu ještě tzv. bílá místa - zákoutí, plácky a jiné prostory, dílem nepřístupné, dílem neupravené. Tak třeba překrásný výhled na město z terasy Leningradu známe snad my, domorodci, ale nemůže jej ocenit návštěvník lázní, protože tato terasa leží na strmém svahu a nemá příchod. Místo, kde se konaly pravidelné Wagnerovy koncerty, původně Vyhlídka Přátelství (Freundschaftsitz)‚ upravená již v době vzniku lázní, později pak vyhlídka krále Otto Řeckého, zůstává bohužel zcela nevyužitá.

Psali jsme posledně o anglikánském kostelu. Je to také jedna ze zajímavostí, třebaže atraktivitu našich lázní netvoří naše čtyři kostely různého vyznání. Není však využito například bohatství našich sadů, plných cizokrajných a vzácných stromů, z nichž mnohé sázel ještě Václav Skalník. Bez povšimnutí chodíme mnohdy naší neznámou "botanickou zahradou" a nedivme se, že z neznalosti tu děti i host mohou způsobit velkou škodu. Taková podrobná mapka našich sadů s uvedením všech stromů a doprovodným textem by byla vděčně přijata. Arch. Ladislav ŠTĚPÁNEK svou publikací o Skalníkovi k ní učinil prvý krok, avšak v plánku na poslední straně se laik špatné vyzná, vyjmenovány jsou pouze nejvzácnější druhy, cesty i místa nejsou přesné.

Otázku nezbytnosti široké nabídky zajímavostí, vyžití všech možných zájmů i význam výchovného působení prostředí našich lázní jenom znásobuje veliký počet rekreantů ROH, procházejících městem podobně jako pacienti po celý rok.

Město sice stárne, ale chystají se velkorysé změny (nový areál Tepelský dům-Krym, kolonáda), které omladí jeho tvář. Ani za těchto akcí se puls jeho života nezastaví a zůstane i odpovědnost za kultivované prostředí pro léčbu i rekreaci.

Začali jsme dnes sice z jiného konce, ale jen proto, abychom připomenuli, že práce vlastivědného kroužku - v tomto smyslu chápání lázeňského prostředí - překračuje hranice prostého vyžití osobních zájmů členů.

Pokračování historie Mariánských Lázní

DANZEROVY VZPOMÍNKY     

Podrobný a historicky velmi zajímavý popis místa 1808 nám zanechal Adalbert DANZER, pozdější slavný lékař v Mariánských Lázních, který se tu jako chlapec léčil. Navštívil toto místo 1808 a 1812‚ později jako lékař psal i dějiny města. Byl strůjcem postavení Nehrova pomníku, už za života Reitenbergera prosazoval jeho zásluhy o lázně, atd. Jeho postava si zaslouží podrobnějšího hodnocení, už pro jeho velikou náklonnost k češství, kterou mu později Němci měli za zlé.

Adalbert DANZER se narodil 15. prosince 1794 v Sangerbergu (dnes Prameny) v rodině obchodníka s chmelem; zemřel 16.3.1862 a pochován je v Mariánských Lázních na hřbitově vedle Skalníkova hrobu. Naštěstí zůstává jeho hrob zachován. Zaslouží si to stejně jako pamětní desku která byla umístěna v "Bavorském dvoře" (dnes Sevastopol, vedle Tatry), který nechal postavit a vlastnil, a kde tvořil i svá historická a balneologická díla. Zasloužil by si to i jenom pro svůj jedinečný popis Mariánských Lázní, který uvádíme v úplnosti:

"V roce 1808 poslal mě, studujícího chlapce, do Mariánských Lázní doktor Köstler, městský doktor v Chebu, kvůli křečovým záchvatům‚ které byly způsobovány zčásti či plně nepříjemnými červy.
V doprovodu svého strýce, který měl nemocná játra a svého mladšího bratra, který trpěl revmatismem kostí a kloubů chodidel, cestovali jsme z našeho rodiště a bydliště Sangerberku k tzv.Smraďochu (Stenker), nazývaného dle lidového obyčeje venkovany a jeden a půl míle vzdálenému.

Vyjeli jsme v 8 hodin ráno a přijeli ve 12 hodin v poledne, tedy teprve po čtyřhodinové cestě. Nemohu nalézt slov, abych vylíčil tehdejší stav cest. Až do Rájova byla sice cesta špatná, ale stále sjízdná; avšak od Galického potoka (Gallus Bach) vpravo k lesu se stále horšila a horšila a na mnoha místech nebyly žádné koleje. Strýc nemohl na voze dále zůstat a vystoupil; což bych byl také rád učinil, musel jsem však zůstat sám u bratra, který nemohl chodit. Byli jsme - oba chlapci - dosud prožitými trampotami zcela zaraženi a náš strach stoupal o to více, když jsme spatřili v lese na výšině‚ kam jsme dospěli, jeden velmi příkře dolů vedoucí příkop před námi‚ ve kterém vyryla horská voda v době dešťů dvě brázdy nestejné hloubky, a slyšeli jsme, že tento příkop má být cestou, která nás má dovést ke Smraďochu. Dvě zadní kola vozu byla zabrzděna, když my, chlapci, nesčetněkráte byli vyhozeni proti sobě jako dva míče a koně se zaráželi často na postranní stěny hrůzu budící rokliny, supěli a šli potem zaliti; my jsme však přemýšleli, kdy skončí tato nebezpečná cesta.

Vzpomeňme tu na lázeňský dům v Zádubu z roku 1762, kam se dopravovala minerální voda po této hrůzné cestě. Pochopíme, proč byl lázeňský dům v Zádubu po několika letech zrušen.

Hledali jsme tu přístřeší a to nebylo lehko k sehnání, třebaže tu pobývalo jen několik hostů (v červnu). Nehrův dům (později dům "U zlaté koule"), lázeňský dům (nyní starý Traiteurhaus, stojící nad severním křídlem starého lázeňského domu - p.r. byl stržen 1844) a dům "U prince" byly tehdy nejlepšími domy; ostatní počtem čtyři byly ze dřeva a nevzhledné. Dva nejmenší z nich, které známe jako sousední domy Nehrova domu, byly v letech 1821-23 strženy a přeloženy na jiná místa‚ kde dnes stojí pod znakem "Zelený strom" a "Tři lilie" (Maison Halbmayr). Dva jiné poněkud větší domy byly také jen ze dřeva. Jeden z těchto byl mlýn‚ který stál na místě dnešních domů "Zur Dresden" a "Zum Regensburg". Dva potoky jmény Steinhaubach a Schneiderbach vytvářely Mlýnský potok‚ který narážel na kameny na tomtéž místě, kde nyní pohodlně stolují hosté v Klingeru a mohou se těšit docela jinou tekutinou. V roce 1819 byl mlýn stržen a postaven pak jeden jiný, docela nový mlýn v jižním průseku Mariánských Lázní. Jiné, poněkud větší stavení byla solivárna, dům na těžbu soli u Křížového pramene‚ později zařízený jako obydlí lesníkovo, nakonec jako lázeňský židovský dům, konečně pak zcela strženo a zase postaveno u panských cihlových chaloupek proti Ferdinandovu prameni. Slouží ještě nyní jako obydlí cihlářů a živě připomíná styl, ve kterém se kdysi stavělo, a jen tolik je z něho změněno, že vnější fachwerk (hrázdění) je vykládán deskami, dnes již "vyrazírovanými".

My tři pacienti jsme se museli spokojit s jednou nízkou místností v jednom ze dvou malých stavení v sousedství Nehrova domu. Postele tu nebyly. Náš hostinský, Antonín Fischer, dřevorubec, vykázal nám společné místo k ležení jako ve vojenských strážnicích. Byla položena sláma jako podložka a nato jsme rozložili naše postele, které jsme si vzali s sebou, jak ještě v roce 1817 radil hostům doktor Nehr. Jedna starší osoba, kterou jsme vzali s sebou k obsluze, tísnila se v ubohé střešní podkrovní světničce. Rovněž zásobování potravinami setkávalo se s velikými těžkostmi. Naše stará služka se měla starat o naše žaludky, vařila nám jídla, ke kterým jsme si přivezli z domova polotovary a které nám z domova čas od času byly zasílány. Za příznivého počasí nám připravovala naše dvojí služka jídlo u ohně v přírodě, za deště pak v jedné malé a tmavé kuchyni na podlaze zcela ohnutá nebo klečící.

Onoho času nebylo žádné velké promenády, po které by se mohli hosté procházet nahoru a dolů za nenuceného hovoru, ale byli nuceni hledat tu a tam suchá místa, aby mohli vykonat potřebný pohyb. Smrky, olše, jiné stromy byly roztroušeny všude okolo a nebyly uspořádány do alejí, aby vrhaly chladné stíny na hosty popíjející prameny. Unavení nemohli odpočívat na pohodlných lavičkách nebo židlích, ale místo nich použili nejbližší nejlépe nějaký veliký kámen nebo pařez, aby si sedli a mnozí se rozložili do trávy. Žádný velkolepý sál u pramenů, ale jen malá dřevěná chaloupka ve formě zahradního domečku poblíž Křížového pramene, skýtala ochranu proti nepříznivému povětří. U tohoto pramenu bylo vidět čtyřrohé nízké dřevěné zarážky, nikoliv dnešní vysoké kamenné sloupy. Nádoby na pití měly tvar různý, a byly z různého materiálu, žádné ozdobná poháry ze skla či porcelánu. Granit se tu sice nalézal v blízkosti, ale dosud nebyl vydlabán ve tvaru schodů nebo desek a žádný klapot mlýna. Místo horny postilionů bylo slyšet z dálky hornu tichého pastýře. Zřídka bylo vidět vznešené koně na špatných cestách; o to častěji však pádili vznešení jeleni kolem, když přicházeli také v nočním čase olizovat sůl, která se nalézala v blízkosti Křížového pramene na kamenech a stejně jako dnes hojně na sloupech.

Tehdy nestály žádné krámky se zbožím, teprve později byly postaveny dřevěné stánky, kde se kupovalo i prodávalo. Nyní poskytuje 34 hlučných krámků to nejrozmanitější a nejkrásnější zboží k prodeji. Tehdejší fontány byly v přírodních nádržkách - kalužích, loužích a močálech. Netryskaly v kruhovém oblouku nebo ve stoupajícím paprsku. Tu a tam stály dřevěné tyče, aby ohraničovaly místa, ovšem nezdobené a ne v přísné řadě vyrovnané. Mosty přes potoky nebyly postaveny rovnoměrně z kamenů a ze dřeva s pevným zábradlím, ale byly skládány z kulatých kluzkých kmenů stromů, které naháněly přecházejícím nemalý strach ze silného houpání. Krátce řečeno všude kolem bylo vidět jen velkolepou přírodu, která byla sice příjemná na krátké posezení, za žádnou cenu však k dlouhodobému pobytu. Jen málo jí přispěla na pomoc kultivace; teprve před krátkým časem se spojily‚ aby přeměnily divokou pustinu v přívětivé zahrady.

Lázeňské domy byly tehdy již dva, jeden velký a jeden malý, jako dnes. Ale jaký je to kontrast! Ten velký to byl dnešní Traiteurhaus, složený z 8 malých pochmurných lázeňských jizeb, ve kterých se nacházely dřevěné vany se dvěma velkými štoudvemi a s kohoutky na teplou a studenou vodu, vlevo od vchodu byla hostinská místnost, která sloužila lázeňskému mistrovi jako kancelář a koupajícím jako odpočívárna. Skýtala žalostný pohled. Žádný zámek ve dveřích namísto něj jen dřevěná závora, která ho zastupovala, špatná podlažní prkna, žádné světlo skrze okna; jak skromné pak byly ubohé jizbičky (počtem čtyři) prosvětlené jen otvorem nebo dveřmi bez skla. Špinavá vana v koutě, ve které se musel koupající obávat znečištění, záclony zřídila zvířátka, která sice předla a tkala, ale nicméně nebyla v žádné přízni. Mimoto byly na mnoha místech paláce, které vystavěly vosy, jako ze sacího papíru. A nestálo jim nic cestě‚ aby navštívily lázeňského hosta ve vaně nebo alespoň bojovně kroužily kolem jeho hlavy. V blízkosti v přírodě stály dva kotle místo obezděných parních strojů, ve kterých se vařila voda pro lázeň, která sem byla studená přinášena ve vědrech. Chromí byli do lázně dopravováni nikoliv v portechaise, ale na špatných postrkovaných kozlících.

Rozptýlení v průběhu dne, bylo pro tehdejší lázeňské hosty zcela jednoduché. Aby přece jen měli nějaký pohyb, když cesty všude okolo byly zcela ještě nepohodlné, uchopili mnozí z nich pily a sekery, aby naštípali dřevo, které bylo nutné pro ohřívání vody ke koupelím.

Tehdy se nedalo zúčastnit se společné hostinské tabule, ale každý lázní potřebný se musel zařídit podle okolností. Jeden zašel do hostinské světnice v lázeňském domě a musel se spokojit s tím, co našel a co směl požívat; jiný vzal zavděk u stolu svého hostitele, ale největší počet hostí si nechával připravovat jídlo z dovezených a donesených potravin, tak jako my při svém bydlení.

Co se týká nás dvou chlapců, nacházeli jsme tu mnoho zábavy, když jsme mohli přihlížet, jak náš hostitel páčí granitové balvany. S napjatou pozorností jsme očekávali až se z dálky ozve výstřel. Potom jsme tam spěchali, zatímco se ozvěna rány rozléhala do dálek a zvědavě jsme si prohlíželi, jak se kamenný balvan roztrhl na mnoho kusů. Jinou radostí‚ kterou mi dělal pan hostinský (naše pozn. Anton Fischer), - neboť můj bratr nesměl tak daleko chodit - bylo, že mne bral s sebou na rybolov. Tehdy byla námaha bohatěji odměňována než nyní, když v pramenité vodě čistého potoka si hráli nejkrásnější zlatohvězdnatí pstruzi, které se nyní obstarávají draho z dalekých krajin pro ozdobu jídelní tabule.

Tak vypadalo místo v roce 1808, že jsme po čtyřtýdenním pobytu se rádi rozloučili. U mého strýce nenastalo zlepšení. Pil jenom doma Křížový pramen, při čemž nastaly dobročinivé krize, které mu výrazně ulehčily. U mého bratra nastalo postupně zlepšení, jeho bolesti se snižovaly, začal již jistěji a lehčeji chodit, v krátkém čase mohl ujít i delší trať a v několika týdnech se mu nevyrovnal žádný z jeho kamarádů v běhu a ve šplhání.

Ze mně odcházeli nepříjemní hosté ve střevech zde více, při čemž později křeče byly stále méně prudké a řidší, až docela ustaly." Potud DANZER a jeho vzpomínky, které psal cca roku 1842.

Příště si řekneme, jak vznikl název Mariánské Lázně a kdo jej novým lázním ustanovil.

Léčba otylosti v Mariánských Lázních v minulosti     

Třebaže v 2. polovině 19. století patřil otylý zevnějšek k předpokladu vážnosti a důvěryhodnosti, nabývalo již na významu léčení obezity v Mariánských Lázních. Především projímavému účinku Křížovky se tehdy mylně připisoval hlavní vliv na redukci váhy. Na každém kroku stály váhy, kde se lázeňský host mohl za malý obnos zvážit. Své "stabilní" hosty si ženy u vah zapisovaly do zvláštní knížky. I na pohybovou léčbu se již myslilo, třebaže se využívalo jen terénních kur. Pořádaly se dokonce závody tlustých v chůzi: start v 7 hod. ráno u Reitenbergerova pomníku, kde byli závodníci na váze odváženi. Procedury na startu a celý závod sledovaly tisíce návštěvníků, kteří povzbuzovali své známé. První cenu vyhrál například vítěz, který na startu vážil 106,4 kg a u cíle v Maxově údolí 105,6 kg! Značně se tedy vypotil! Slavnostní rozdílení cen bylo odpoledne u Lesního pramene.

Kde roste posvátný strom "GINGO"

Málokdo ví, že mezi vzácné stromy našich parků patři také strom gingo. Dva jeho exempláře rostou při třídě ČSA v místech naproti prodejně NARPA, vpravo vedle tisů (v půlobloukovitém výběžku). Rostou vedle sebe a prozrazují se svými zvláštními světlezelenými listy, které znají kluci z Foglarova románu "Stínadla se bouří". List posvátného stromu gingo sloužil v románu jako tajný odznak klubu "Vyznavačů ginga" a znají to i starší Foglarovi čtenáři z dob svého mládí.

Tento jehličnan, který budí dojem listnatého stromu jak svými listy, tak i květy a plody, - a tvoří vlastně přechod mezi jehličnatými a listnatými stromy - jmenuje se botanicky jinan dvoulaločný neboli Gingo biloba. Jeho původ je východoasijský - roste ve východní Asii, Japonsku, Koreji a v Číně. Do Evropy byl zaveden roku 1730.

V širším okolí našeho kraje najde strom gingo pouze v Tachově v malém parčíku u Husitského kamene, a pak v zámeckém parku anglického slohu v Trpistech.

Přírodu a její zvláštnosti musíme ochraňovat a tak prosím tuto skvělou specialitu našeho parku neničíme otrháváním.

Staré názvy v okolí

Poselstvím z pradávných časů tohoto kraje jsou staré vlastivědné názvy různých míst, zákoutí, polí, řek ‚ kopců či rybníků. Pocházejí z různých dob, některá jsou starší jiná novější. Nejstarší názvy se týkají obcí. Jak víme ze seznamu obcí z 13. století (Hamelika č. 6) nemění se názvy zásadně nejméně od dob Hroznaty (800 let). U názvů terénních částí - kopců, polí, potoků a pod. jsou vydatným pramenem starého názvosloví tereziánské katastry a josefínský katastr (tj. 1748-1752 a 1789).

Mnohé z nich jsou dnes už zapomenuty. Na bývalých soudních okresech Mariánské Lázně a Kynžvart je setřídil Heinrich KRAUS z Dolního Žandova v roce 1940. Z jeho práce budeme uvádět staré názvy v okolí ve stejnojmenné nepravidelné rubrice.

O odlehlých, těžko přístupných místech se lidé domnívali, že byly vytvořeny čertem, který tam řádil a tropil neplechu.
"ČERTOVA DÍRA" (Teufelsloh) ležela hluboko v lese ve Valech a také ve Vlkovicích. "ČERTŮV KÁMEN" (Teufelstein) se říkalo v Dolním Žandově mohutnému skalisku a kolem ležícím balvanům, které prý byly kamennými svědky bojů čerta s člověkem, které tu v pustině kdysi svedli. Teprve mnohem později tu byl vystavěn moderní kamenolom. "ČERTOVA KOMORA" (Teufelskammer) v Kynžvartě je kus lesa, uzavřený jako komora.

Hluboké lesní kotle a údolí se nazývaly "peklo". Takové "PEKLO" (Hölle) bylo mezi Úbočím a Těšovem. "PEKELNÝ FLEK (höllfleck) byl v Podlesí. V Kynžvartě patřilo "PEKLO" (v josefínském katastru je psáno: Eine Wiesz, die Höll genannt, zum Pharrhof Nr.6 gehörig") faráři, což snad mělo hlubší souvislost. Rovněž ve Velké Hleďsebi bylo místo zvané "PEKLO" (Höllrang), jakož i v Lazech.

U Klimentova v lese se rovněž říkalo "V PEKLE" (Höll), zatímco v Pístově zcela nepekelně vypadá "PEKLO" (Hölle) a ani "PEKELNÉ POLE" (Höllackerl) ve Vlkovicích nemá žádnou podobnost s peklem. Asi se tu majitel nadřel, takže jeho pole pro něho znamenalo peklo.

Pro svou pěknou kvalitní ornici se říkalo v Krásném poli "RÁJ" (Paradies), stejně jako v Pístově horní a dolní pole tzv. KRÁLOVSKÉ ŘÍŠE" (obere und untere Königreich) byla velmi dobrá půda, patřící ovšem vrchnosti.

Pustým, neobydleným, liduprázdným místům se říkalo "OEDE" (Pustiny). V Horním Žandově tvořilo několik domů "V PUSTINĚ" (in der Oed, později Oedhäuser). Poblíž tohoto místa leží "PUSTÁ KYSELKA" (Oedsäuerling) a "PUSTÁ HÁJOVNA" (Oeder Forsthaus). V Těšově, Horních Lazech a v Perlsbergu byly "PUSTINY" (Einöde, ve zdejším nářečí vyslovováno [oenejth]). Český původní výraz "POUSTKA" (pustina, pusté místo) mělo pole a jedna louka v Holubíně - "PUSCHKABERGACKER" a "PUSCHKAWIES", pole v Chotěnově - "BUSCHKAFELD", a jedna pastvina na Pístově - "PUSTKA" zvaná. Z původní "poustky" vznikla "pústka", "puštka", "puška" - znamenající kdysi pusté místo.

O zkáze hradu na Třebeli

 Státní silnice z Chebu do Plané vybíhá za Planou na širokou planinu, kterou opouští v černošínských serpentýnách. Když sjíždíme tudy ke Kosímu potoku kolem domku v zatáčce, kterému se kdysi říkalo "Gruntšnajdr" a podle něho i celému tomuto místu, spatřujeme před sebou na obzoru mohutnou budovu na skále - třebelskou sýpku. Není příliš známo, že na Třebeli stával mohutný hrad a to přímo na místě pozdější sýpky.

Zakladateli a majiteli hradu Třebel a celého původního panství Třebelského byli rytíři ze Svojšína a příbuzní pána z nedalekého Volfštejna. Prvým známým rytířem zde byl Ulrich de Trebel (1232-1251), snad i budovatel tohoto hradu. Od roku 1461 sem přesídlil Jan z Volfštejna a opustil rodný hrad na Volfštejně.
K zajímavé historii tohoto hradu se vrátíme někdy buď na stránkách Hameliky, nebo - vzhledem k velkému zájmu o staré hrady v kroužku - samostatným sborníkem o hradech v okolí. Dnes si povíme o událostech, které znamenaly definitivní konec slávy Třebele i zničení hradu.

Zkáza hradu Třebel nastala na konci třicetileté války a je známa pod názvem "Aféra Třebelská". "Aféra" nebyla jedinou bitvou, ale řadou půtek kolem Třebele, a trvala více týdnů.

Švédský generál Gustav WRANGEL vstoupil do Čech 1647 po dobytí města Sviní Brod (Schweinfurt) v Dolních Francích a 20. června 1647 začal obléhat hraniční pevnost Cheb. O tom uslyšel císař rakouský Ferdinand III. a rychle pospíchal do Čech s vojskem, aby Švédy ze země vytlačil. Ale již 17. července 1647 Cheb padl a císařská vojska po několika šarvátkách a přestřelkách se Švédy vrátila se do okolí Plzně a usadila se na rovinách u Křimic a Touškova. Wrangel s vojskem si v Chebu odpočinul a 12. srpna 1647 vytáhl za císařskými přes Kynžvart do Plané, kde tábořil 13. srpna 1647. Město Planá dostalo již 14. června 1647 ochranný dopis od generála - polního maršála Wrangela proti plundrování.

Wrangel předsunul své vojsko z Plané za město na vysočinu, mezi Svahy, Zlivem, Vížkou a Zlatou cestou (Goldweg) na pravé straně Kosího potoka. Tudy dnes běží státní silnice do Plzně. Předsunul skupinu vojáků (20 mužů s praporčíkem) na druhou stranu potoka a obsadil tu hrad Třebel.

Jakmile se doslechli císařští o pohybu Wrangelových vojsk, rozhodli se k činu. Zatímco císař tentokrát zůstal v Plzni, jeho generálové Holzapfel, Montecuculi a Jan de Werth s vojsky vyrazili přes Stříbro, Svojšín k Černošínu, kam dorazili 18. srpna 1647. Svůj tábor rozbili na planině Koskova lesa mezi Černošínem a Olbramovem (tj. od silnice, klesající do Černošína, na levě straně). Pole s názvem "V lágru" v těchto místech má svůj název z této doby.

V Černošíně byli zpraveni, že Wrangel je rozložen u Svahů, Zlivi, a že též obsadil hrad Třebel. Generál Holzapfel si usmyslil vyrvat co nejrychleji hrad Švédům. Na svahu Vlčí hory přímo proti hradu nechal rozestavit dělostřelectvo ve výhodné pozici (postavení děl 524 m.n.m. a hrad 495 m.n.m.) a ostřelovat hrad skoro 24 hodin, od 2 hodin odpoledne 18.8. do 12 hodin 19.8. Střelba sice rozbořila část hradních stěn, ale zásadně nedokázala - švédský praporčík s 20 vojáky se nechtěl vzdát a čekal brzkou pomoc z druhé strany Kosího potoka. Teprve když se zřítila jedna hradní zeď a zasypala dcanáct jeho vojáků, a když se císařští hnali k útoku, vzdal se. Předtím však nechal zadusit v kouři zapálené slámy 12 koní, aby nepadli nepříteli do rukou.

Wrangel viděl ze stráně za potokem, jak je hrad do býván, nemohl však nic podniknout k záchraně, protože mezi ním a hradem ležela hluboká těžko schůdná rokle. Znepokojoval tedy císařské, kteří ještě 19. srpna vykopali na Třebeli silné opevnění, střelbou ze dvou malých děl, které nechal postavit dole v lese. Císařští však vyrazili a obou děl se zmocnili a shodili do propastí. Nato Švédové se rychle zakopali na protějším svahu dvěma velikými valy, na kterých postavili děla. Další boj mohl být veden jen silnějšími válečnými zástupy.

Ve středu 21. srpna 1647 rozhodli se císařští generálové Montecuculi a Jan de Werth - po zprávě, že Švédové se rozjeli po okolí shánět proviant a krmivo - napadnout Švédy. Tiše se vydali s 8000 jezdci a s 1000 pěšáky - Chorvaty - při rozbřesku dne 22. srpna 1647, vedeni ženou vesnického rychtáře, která znala cestu na údolní dno, a zde se skrývali až do oběda, do doby střídání švédských stráží. Potom vyrazili s kavalerií na několika různých místech a za volání hesla "Jesus Kristus!" hnali se na protější stráň, zatímco pěšáctvo a 8 polních kanónů zůstávalo jako rezerva v údolí. Hned po prvém útoku byli vrženi Švédové na útěk. Wrangel se marně snažil prchající vrátit do střetnutí. Útok císařských byl úspěšný.

"IN ARCE TRIEBEL SUECl TRIBULATI SUNT!" (U Třebeli byli Švédové zarmouceni!) - napsal tehdejší kronikář do diaria kláštera chotěšovského.

Švédské regimenty Wittenberga, hraběte markrabího z Durlachu, Didemanna, Kinského, Jordana, Steinbecka, Witkopfa a Liliena utrpěly porážku a měly těžké ztráty. Většina ukořistěných praporců (13 celkem) byla na příkaz generála Jana z Werth již 24. srpna dopravena k císaři do Plzně. Mezi mrtvými bylo 38 důstojníků a - dle Schmidta - prý i mladý generál - maršál Vilém Wrangel (snad syn Gustava Wrangela?). Dle Sedláčka byl tento pouze zajat. Mrtev zůstal nadporučík Knuth, 2 majoři, 7 rytmistrů, 1 kvartýrmistr, 3 poručíci, 7 kadetů od jízdy, 15 desátníků a 1 praporečník. Padlo 117 prostých jezdců. Zraněno bylo 42 důstojníků, mezi nimi plukovník Raab, 3 majoři, 6 rytmistrů, 1 kapitánporučík, 8 poručíků, 10 kadetů od jízdy, 2 kvartýrmistři, 11 desátníků, 2 trumpetisté a 189 prostých.

V knize J.P. Abelinis Theatrum Europaeum svaz. V. str. 1348 a svaz. VI. str. 5 nacházejí se dvě vyobrazení - hrad Třebel z roku 1646 a aféra u Třebele r. 1647. Schema prvé rytiny:

Také císařští, kteří se vrátili po těžkém dvouhodinovém boji vítězně do tábora, utrpěli ztráty: vrchní strážmistr Tappe byl mrtev, 1 nadporučík a 1 vrchní strážmistr zajati, plukovník Lanaw a nadporučík hrabě Bessau zraněni.

Potyčka dalšího dne 22. srpna byla nerozhodná. Obě strany znovu obsadily svá postavení a omezovaly se dále na neužitečné šarvátky na forpostě (přední stráži), z nichž poslední se odehrála 27. srpna. V ní císařští pod polním maršálem Holzapfelem sebrali Švédům stádo 400 pasoucích se koní a oba protivníci na sebe dosti ostře doráželi. V každém případě se necítili císařští dosti silnými k tomu, aby Švédy vytlačili z Týnské náhorní planiny a tak 5. září 1647 strhli císařští svůj tábor u Třebele a vytáhli nejprve k Tachovu, potom 7. září ke Kynžvartu a k Teplé zřejmě v úmyslu obejít švédská postavení u Plané. Také generál Wrangel vyrazil naproti polnímu maršálovi Holzapfelovi k Toužimi a k Teplé a tam bojová činnost zase ožila.

Po více než třítýdenním trvání (od 13. srpna do 5. září) se válka od Třebele odvrátila, ale hrad zůstal v ruinách. O definitivním konci bradu Třebel hovoří pak chotěšovské diarium toto:

"Dne 9.2.1648 zastihl nás (tj. klášter Teplou) císařský rozkaz, že máme poslat z kláštera 60 mužů se železnými sochory a kopáči, mezi nimi 6 zedníků a 6 tesařů, aby demolovali zámek Třebel, ve kterém se nepřítel předtím zdržoval a mnohou nepříjemnost zemi způsobil, jako když vybral od okolo ležících vesnic válečnou daň, že od té doby nemohl žádný zde cestovat. Skoro 14 dní tu museli poddaní pracovat. Jeden z našich tesařů přitom se zřítil a byl rozdrcen stejně jako dva další."

Císař Ferdinand III. tedy udělil sousedním panstvím příkaz ze základů strhnout hrad Třebel na samém konci třicetileté války i na konci staletého období slávy hradu. Později tu byla postavena ohromná sýpka, obydlí polesného a několik hospodářských stavení. Tím zmizely i poslední zbytky hradu, které tu dnes nalezne jen pozorně hledící poutník.

Majitel hradu Jan Bedřich ze Švamberka byl svědkem tak mnoha neštěstí na svých majetcích; zemřel 10. ledna 1659 jako bezdětný a jím vymřel i slavný rod pánů ze Švamberka.