19.

6. prosince 1923 přijel Maxim Gorkij do Mariánských Lázní

6. prosince 1973 uplyne právě 50 let od chvíle, kdy přijel do Mariánských Lázní slavný ruský spisovatel Maxim Gorkij (1868- 1936), vlastním jménem Alexej Maximovič Peškov.

Po říjnové revoluci rozšiřovala ruská emigrace pomluvy o tom, že se Maxim Gorkij rozešel se sovětskou vládou.

Byly to lži. I když se Gorkij dopustil omylů v časopise Novaja Žizň, když nesprávně hodnotil úlohu ruské inteligence v revoluci‚ po Leninově kritice uznal svůj omyl a dal celý svůj talent do služeb revoluce. Když po válce 1914-1917, po bojích s interventy 1918-1920 a po neúrodě roku 1920 nastal nedostatek nejnutnějších potřeb, Gorkij organizoval pomoc strádajícím vědcům a pomáhal shánět potraviny pro hladovějící petrohradské dělníky. Přitom byl vážně nemocen. Ale teprve na Leninovo naléhání (v dopise 9.8.1921), aby odjel na léčení do Evropy, přerušil práci a v zimě 1921 zamířil do Německa, teprve do St. Blasien u Freiburgu a pak do letoviska Saarow-Pieskow u Berlína. Zde také napsal III. díl své životopisné trilogie - "Moje univerzity."

Počátkem roku 1923 navštívil Gorkého v jeho "studeném hotelovém pokoji s lacinými barvotisky na stěnách" Egon Ervín Kisch. Napsal o tom do "Lidových novin" 6. února 1923 článek "Návštěvou u Maxima Gorkého" s poznámkou, že prý "vidět Prahu je dávnou Gorkého touhou."

V tehdejší ČSR byla zpráva o možném příjezdu Gorkého přijata vládními kruhy s nevolí. Přitom president republiky T.G. Masaryk si s Gorkým do 1. svět. války dopisoval a v roce 1912 jej navštívil na Capri; mluvilo se o jeho přátelském vztahu k ruskému spisovateli, u kterého obdivoval revoluční humanismus, byl znám Masarykův veliký zájem o ruskou kulturu a dějiny Ruska. Ale stejně tak byl znám Masarykův odmítavý postoj k ruské revoluci hned od prvých dnů této revoluce, které prožil přímo v Petrohradě. Říjnová revoluce postavila oba přátele na opačnou stranu. proto Masaryk zjevně ochladl ve vztahu ke Gorkému.

Přestože v tisku proskakovaly zprávy o rozchodu Gorkého s bolševiky, o jeho neshodách s Leninem, přestože tu byla výpověď paní Boženy Neumannové (zaznamenaná kancléřem dr. Sámalem 22. února 1923), že Kisch hovor s Gorkým "tendenčně překroutil" a že Gorkého je možno považovat za odpůrce sovětské vlády, české vládní kruhy se chystaly zabránit příjezdu Gorkého do ČSR. Dr. Šámal navrhoval vpustit Gorkého jen s podmínkou, že nebude vystupovat na veřejnosti. Archivní dokument z 27.10.1923 ukazuje aktivitu náměstka ministra vnitra Kubáta, který psal ministerstvu zahraničÍ aby Gorkému visum nevydalo, poněvadž jeho pobyt by nebyl vítaným. Visum však bylo uděleno a v odpovědi 5.11.1923 se sděluje ministerstvu vnitra, že se Gorkij bude "chovat loyálně k čs. státu".

27. listopadu 1923 přijíždí Gorkij se svým 26letým synem Maximem Peškovem a jeho ženou Naděždou, s malířem Ivanem Nikolajevičem Rakitstým a se svou sekretářkou do Prahy. Skupinka se ubytovala v hotelu "Beránek" na Vinohradech. 1. prosince 1923 přinesl pražský tisk tuto zprávu:

"Slavný ruský spisovatel Maxim Gorkij nedávno přijel do Prahy, jsa velmi churav. Maxim Gorkij trpí plicní chorobou a je upoután na lůžko. Jmenovaný prosí, aby v nejbližší době nebyl žádán o rozhovory, interviewy a pod., poněvadž tč. z důvodů zdravotních vyhověti nemůže. Čtenářské obci vzkazuje Gorkij pěkné pozdravení. Nemocný v příštích dnech opustí Prahu a svěří se na českém venkově péči pražského lékaře."

Zdravotní stav Gorkého byl úmyslně zveličen - Gorkij nebyl na lůžku, ale procházel Prahou. Podle policejní zprávy jednala jeho sekretářka s dr. Šmídem v Ječné ul. a ptala se ho na sanatorium na Pleši. Patrně na doporučení tohoto lékaře odjel pak Gorkij po sotva devítidenním pobytu z Prahy do Mariánských Lázní.

Přijel sem 6. 12. 1923 - právě před 50 lety - a ubytoval se s doprovodem v hotelu Maxhof (dnes Maxim Gorkij na Mírovém náměstí). Klidný život spisovatelův byl zde vyplněn celodenní prací a častými večerními procházkami v okolí města. Nejčastěji chodíval k Lesnímu prameni a do Maxova údolí za město kolem hotelu Carlton (dnes Parkhotel).

Prvá zpráva o Gorkém v místních Marienbader Zeitung je ze 16. prosince 1923. O dva dny později ji převzalo "Právo lidu", v "Lidových novinách" 25.12.1923 v článku "Gorkij v Československu" pisatel pod šifrou G - byl to Václav König, který dlel v Mariánských Lázních u básníka Chodasjeviče společně s N. Mělnikovou-Papouškovou - uvádí, že navštívil těžko přístupného spisovatele v jeho pokoji v hotelu a položil mu několik otázek. Gorkij zprvu zdrženlivý a málomluvný se prý rozpovídal o Praze, vychvaloval pražská muzea, zejména umělecko-průmyslové, jehož sbírky na něho působily silným dojmem, vyptával se co se hraje v pražských divadlech a velice litoval, že je nemohl navštívit. Dne 28. prosince 1923 Rudé právo v článku "Proč Masaryk nenavštívil nemocného Gorkého?" uvádí dohady o Masarykově proměně v chování ke Gorkému. Je to "snad proto, že Gorkij nenapodobil různé emigranty jako je Čirikov, Amfitčatrov, Brušvit a podobní, kteří jsou na hradě jako doma?" Denní tisk pak z 1.1.1924 oznamuje, že Gorkému se daří v Mariánských Lázních tak dobře, že "prodloužil zdejší pobyt o pět neděl". Později se pak stále častěji v tisku objevují různé "senzace" kolem Gorkého - prý se rozešel s bolševiky ve zlém atd. Znovu a znovu byl tyto výmysly oživovány, zřejmě se záměrem vyvolat mezi oběma nedůvěru a vytvořit takovou atmosféru, aby byl Gorkij nucen zůstat za hranicemi.

Lidé však měli Gorkého rádi a příkladem toho je dopis dětí z Poruby. Celou historku známe a tak jen faktograficky:

Učitel Josef Hurník v Porubě uveřejnil v lednu 1924 v dětském časopise "Naše klásky" ozdobnou zprávu o pobytu Gorkého v Mar. Lázních. Děti se rozhodly mu napsat. 16.1. 1924 odeslala škola v Porubě Gorkému dopisy, v nichž mu psaly jako "tátovi z Ruska" a zahrnuly jej otázkami. Psaly mu o svém životě, jak se doma otelila kráva, jak tatínek jednoho z nich padl v Rusku, zda v Rusku opravdu rostou tak veliké hřiby, že se pod ně schovají 4 lidé atd. a přály mu brzké uzdravení. Učitel Hurník přiložil průvodní dopis, přeložený do ruštiny. Již 20.1.1924 došla odpověď od Gorkého:

K dopisu byla přiložena jeho fotografie s věnováním. Za několik týdnů pak přišla z berlínského nakladatelství Kniga zásilka - úplné vydání spisů M. Gorkého. Učitel Hurník s dětmi poděkoval dopisem:

"Tak velkého vyznamenání jakého se nám dostalo od Vás jsme nečekali... Kdybych Vás chtěl odměnit za Vaši vzácnou přízeň k dětem, přál bych Vám, abyste v ten okamžik stál před užaslýma očima dětí. Nikdy byste nezapomněl...

Jsem přesvědčen, že mým dětem navždy utkví v paměti jméno A.M.Gorkij, jeho pevná vůle a víra v život. Budu jim ještě více vypravovat o Vašem životě a díle."

Chladné podnebí mariánskolázeňského údolí, toho roku silně pokrytého sněhem a ukovaného tuhými mrazy, poskytovalo spisovateli všechny podmínky pro zlepšení jeho ohroženého zdraví. Jeho zdravotní stav se také rychle lepšil, ačkoliv usilovně pracoval, často až do pozdní noci. Gorkij tu připravoval "Poznámky z deníku" a kromě povídek "Požáry", "N.A.Bugrov"‚ "A.N.Šmitová"‚ "Směšné", "Zahradník", "Pastýř" napsal tu pravděpodobně i črtu o ženě Lva Nikolajeviče Tolstého "O S.A.Tolsté".

V Mariánských Lázních žil uzavřeně a vyhýbal se společenskému ruchu lázeňského města. Výjimkou byla jeho návštěva na hudebním večírku v bytě dr. Olberta, v té době jediného lázeňského lékaře, který mluvil rusky a který také ošetřoval nemocného. Dr. Olbert o tom vyprávěl:

"K hudebnímu večírku v mém domě se sešla větší společnost. Na počest Gorkého jsme hráli Brahmsovo trio pro lesní roh a jedno z Beethovenových klavírních trií. Já jsem hrál klavír, dr. Klem housle a výborný hornista lázeňského orchestru provedl part pro lesní roh. Gorkij však miloval pouze Beethovena a pouze Beethovena. Vyprávěl, že jeho přítel Dobrovejn mu často hrával Beethovena. Brahms jej nijak nenadchl..." - "První a trvalý dojem, který získal každý o Gorkém, byl dojem milého, sympatického a především dobrotivého člověka; byl pro mne typem pravého Rusa, jemuž je vlastní přímost, laskavost, skromnost, láska k člověku..." - "Setkání s Gorkým pokládám za jednu z nejvýznamnějších událostí svého života, ačkoliv jsem za své 41leté lékařské praxe poznal nemálo významných osobností."

21. ledna 1924 zemřel V.I.Lenin. V dopise, psaném 6 dnů po Leninově smrti psala Gorkému do Mariánských Lázní N.K.Krupská. Psala o posledních dnech Lenina, o tom že mu často předčítala "Moje university".

Pod tlakem bolestné zprávy se vrátil Gorkij k práci na Leninově literárním portrétu a v Mariánských Lázních vznikla nová verze jeho vzpomínkové črty "V.I.Lenin", jejíž definitivní podoba byla uveřejněna roku 1930 v jeho sebraných spisech a 1931 v samostatném vydání. S. Kastorskij později psal o zajímavé shodě osnovy Gorkého stati o Leninovi a projevu J.V.Stalina v Kremlu, který otiskla Pravda 24. února 1924. Části Stalinova projevu s titulky: Skromnost, Síla, Logika, Bystrost, atd. mají obdobu v kapitolách Gorkého se stejným označením.

Gorkého pohoršovalo mlčení ruského emigrantského tisku o smrti Lenina. V té době bělehradský tisk Novoje Vremja uveřejnil vymyšlené interview s Gorkým v Mariánských Lázních se staronovou senzací, že Gorkij je "silným odpůrcem sovětské vlády". Tuto lež převzaly "Národní listy" 12. února 1924 a připojily výsměšnou odpověď, že zato ho dá Rudé právo klatby.

Do rozbouřené hladiny na prosbu Rudého práva odpověděl Gorkij na několik otázek v Rudém právu 20. března 1924:

Výsledkem bylo rozpačitě mlčení buržoazního tisku.

Náhlá obleva a nepřetržité deště v prvých březnových dnech roku 1924 přinesly Gorkému dočasné zhoršení jeho zdravotního stavu. Onemocněl silným zánětem průdušek, což potvrzuje ve své vzpomínce i dr. Olbert. Na radu lékařů měl Gorkij pokračovat v léčení Itálii a tak dne 3. dubna 1924 opustil s rodinou i s přáteli Mariánské Lázně, cestoval přes Prahu, Vídeň, Neapol do Sorrenta. O jeho odjezdu z ČSR vyšla v tisku jen jednořádková zprávička.

V Sorrentu Gorkij psal "Podnik Artamanových". Pobyl zde několik let a v květnu 1928 se vrací do SSSR. V roce 1934 byl pak postaven do čela založeného Svazu spisovatelů SSSR.

Pro Mariánské Lázně zůstane vždy velkou ctí, že tu pobýval tento neobyčejný člověk. Proto byla také nazvána kolonáda jeho jménem.
Podle knihy "Maxim Gorkij v Československu" Josefa Kadlece. Vyd. Svoboda Praha 1951, 60 str., 9 vyobr.

Expedice směr Sítiny

Listopadovou sítinskou expedici jsme začali z křižovatky karlovarské silnice se silnicí Sítiny-Číhaná. Nejprve jsme přešli potok "Cmorn" - "Čmurný", o kterým jsme si posledně říkali, že pod tímto názvem je uváděn již na listině z r. 1347.

"Čmourný" je poměrně vydatným potokem; pramení v lesích nad Mariánskými Lázněmi, nad Nimrodem, vlevo silnice Nimrod-Prameny. Protéká kolem Farské kyselky, vybíhá ze Slavkovského lesa a nejprve přijímá zprava potůček "Tíbet" (Tiebetbach - rovněž velmi starý název, asi podle osobního jména), potom zleva Bahnitý potok (Schlammbach, rovněž uváděn 1347) od Sítin a nakonec zprava do něj vtéká tzv. Půlbochníkový potok (Halblaibbach nebo též Kohlungbach). Podivný název tohoto potůčku, na kterém ještě v 19. stol. pod Rájovem stávala pazderna - mlýn na mlácení lnu, je vzpomínkou na dávný čas, kdy hlad a nouze v kraji donutila majitele jedenáctihektarového pole při tomto potoce prodat toto pole za půl bochníku chleba. Druhý název - Kohlungbach (od Kohlung = uhlaření) - připomíná že u tohoto potoka kdysi pálívali uhlíři dříví.

Voda z těchto potoků poháněla Porklův mlýn, který tu dnes vidíme jako zříceninu, obklopenou statnými bolševníky a přežívající díky dobré střeše. Autor zná Porklův mlýn ještě z doby, kdy tu stála přilehlá stavení, stáje, kde vtékala voda samospádným systémem do napajedel, takže tato zůstávala stále plná. V mlýně nalezneme ještě pískovcová kola, zbytky převodů, rozpadlé mlýnské kolo. Před stavením jsou zbytky železné brány. Náhon vedl z Čmourného potoka nade mlýn a ještě dnes v terénu dobře patrný. Asi 600 m níže po proudu potoka stával Nový mlýn. Sloužil Mnichovu, zatímco Porklův Raušenbachu.

Porklův mlýn se ještě v josefínském katastru (1789) jmenoval "Panský dřevěný mlýn" (Herrschaftliche Holtz Mühle) a název Borkl (v nářečí se tu "b" mění v "p" proto později Porklmühle) uválí pak SOMMER (1838) Spíše než od nějakého osobního jména může název pocházet od něm. borgen = půjčovat, tj. "Půjčený mlýn" (od vrchnosti). KRAUS (4) ovšem soudí, že název je od něm. Borke = kůra, tedy Kůrový mlýn. Vzhledem k pozdnímu názvu je původ od českého bor, borek vyloučen.

Zmornbach - Čmourný se nazýval v Mnichově Schöpplův potok, podle Schöpplova (též Siardova) mlýna, který stával pod Mnichovem níže na potoku poblíž prastaré Siardovy kaple. Byl postaven r. 1557 a pachtýř tohoto mnichovského mlýna nesměl prý držet více než dvě krávy, aby nespotřeboval příliš mnoho otrub. Zajímavé je, jak uvádí mnichovský kronikář Peter Christl, že rod Schöpplův není ve městě Mnichově však po r. 1526 už jmenován a jméno je tedy ještě starší než mlýn! Schöpplův mlýn však městu nepostačoval a proto Mnichov koupil už r. 1602 o jakéhosi Hans Kröptela Fritzův mlýn za 797 kop grošů (?). Roku 1608 přibyl k těmto dvěma ještě třetí mlýn - Nový mlýn (Neumühle). Říkalo se mu také Kalafurther Mühle (Kalber = telata, Furth = brod; ale spíše od Kohlafurth), který byl však zbourán již před 2. světovou válkou, nestojí dnes ani Siardův ani Fritzův mlýn a najdeme po nich pouze základy a sklepení při potoce "Čmourném", zde už častěji nazývaném Schöpplbach.

Po silnici do Sítin pokračujeme k nedalekému rybníčku po pravé straně, který se nazýval Filzteich. Před tímto rybníčkem stávala boží muka z r. 1606 - velmi vzácná a stará památka popisovaná Ant. Gnirsem (2):

"Boží muka 175 cm vysoká, složená z pilíře a z kapituly, kryté nízkou pyramidou. Na výklenku vpředu je plastika - Jan a Marie pod křížem, vzadu Kristus na mučícím kůlu, na třetím je znak kláštera a naproti letopočet 1606. Na koruně je klínek starého, již ztraceného železného kříže."

Jakýsi vandal však v roce 1972 ukradl základní kamenické dílo - kapitulu s plastikami, takže zbyl pouze pahýl stojanu. Památka, která přežila řádění švédských vojsk v této krajině, ale i četné války 17.-19. století nezůstala ušetřena novodobé metly - "sběratelství" - a odcizena. Památky tohoto typu jsou nerozlučně spjaty s místy, na nichž byly postaveny. Připomínají nějakou zvláštní událost, která se tu přihodila. Odcizením památky ztrácí kouzlo jednak místo samo, jednak ztrácí i sama památka svou cenu tím, že je oddělena navždy od místa události, kvůli které vznikla. Tím je zpochybněna i pravost "sběratelovy" trofeje. Takové "sběratelství" je někdy umožňováno nezájmem až lhostejností příslušných místních orgánů a zřejmě i neznalostí zákonů, podle kterých mají odpovědnost za ochranu památek na svém území! Např. podobná památka s plastikami ležela nedávno ještě rozvalena mezi Bezvěrovem a Beranovkou. Ve Služetíně strhl traktor před časem pomník s reliéfem Hanse Kudlicha, který byl považován rolníky za strůjce zrušení roboty 1848. Pomník je uváděn v seznamu chráněných památek a charakterizuje dobu nadšení poddanského lidu nad zrušením roboty. Kudlichův reliéf údajně odvezli pracovníci muzea z Karlových Varů. To se však ukázalo jako lež.

Památky v kraji rychle ubývají. Nenašli jsme u mlýna dvě památky popisované GNIRSEM (2) ještě r. 1932:

"Podstavcový kámen nezvěstného již kříže z kovaného železa je na cestě do Sítin poblíž Porklova mlýna. Kámen zčásti zabořený v zemi s letopočtem 1764 a monogramem C.Z.B. Nedaleko něho je rozpadávající se kříž, který má stejné zdobení jako železný kříž před kovárnou v Rájově a uváděný Bergmannem v seznamu kovaných křížů 39,67."

Za to zůstává zachováno - třetí naše zastávka na cestě do Sítin - umělecké sousoší, pískovcová skulptura "Korunování Panny Marie" těsně již před vsí, vlevo u silnice. GNIRS (2) píše:

"Východně od vsi stojí na silnici na vysokém podstavci s věnovacím nápisem pískovcová skupina Korunování P. Marie". Celková výše pomníku je 330 cm, výška skupiny 150 cm. Nápis zní: "Ehre sey Gott dem Vater, dem Sohne und dem heyligen Geiste wie auch der heiligen Mutter Gottes Maria, Gestiftet von Wenzel Wurdinger aus Rauschenbach im Jahre des Heiles 1850."

Prošli jsme kolem bývalé vrchnostenské sýpky, uváděně již 1838 Sommerem, a čtvrtou zastávkou byl místní hřbitov. Zajímavé je, že vedle kaštanů a lípy před hřbitovem nalézáme dva statné kleny, starší než samotný hřbitov, neboť po levé straně vchodu nám deska hlásá, že hřbitov vznikl roku 1894, zatímco memento po pravé straně, věnované Janem a Annou Lehrlovými z čp. 74 hlásá v němčině lapidárně: "Co jste vy, byli jsme my. Co jsme my, budete vy." Na hřbitovních náhrobcích jsou jména, která známe z berní ruly. Hřbitovní kříž uprostřed je věnování Josefy Tischlerové s dětmi roku 1906. Umělecké náhrobky pocházejí většinou z dílny sítinského sochaře Zuckera. V zadní části hřbitova jsou již poválečné české hroby.

V pravém koutě hřbitova nalézáme prostou desku s nápisem "Zde leží svůj poslední spánek 11 ruských hrdinů". Daleko od domovů a těsně na konci války - v dubnu 1945 skončil tu pro ně hrozný pochod smrti. Skromná tabule z roku 1945 (ještě s původním českým názvem "Raušenbach") u níž jsme se zastavili, připomíná i zde kolik životů muselo být položeno pro mír. Není jasné, zda šlo o týž pochod smrti, z něhož byly i pístovské oběti.

Přicházíme do vsi s rovnou řadou domů po pravé straně, zatímco po levé jsou domky rozházeny a ve srovnání se starší mapou již chybí onen půlkruh stavení, který ještě Gnirsovi napovídal, že původně byla ves slovanskou okrouhlicí s paloukem a rybníkem uprostřed na návsi. Teprve později zrodila se stavení i na rozlehlém palouku a také kaplička. Chybí nám tu stavby onoho roubeného rázovitého stylu, které stály právě kolem rybníčka a které ještě vidíme na Gnirsových fotografiích. Náhodného návštěvníka určitě překvapí moderní maloměstská podoba vnějšku domků ve srovnání s jinými vesnicemi. Téměř na konci prvé řady domů stojí bývalý obecní dům z neomítnutých cihel, později, po 1945 česká škola a dnes majetek zemědělského podniku.

Sítinský kostelík na návsi byl postaven až 1789 na místě malé kapličky a je zasvěcen P. Marii Pomocné (Maria-Hilf). Proto překvapuje letopočet na barokním kamenném rámu zadního okénka opravovaného kostela - 1755! Tyto stavební kusy totiž pocházejí ze staršího kostela, který stál v nedalekém lese. Gnirs nás o tom informuje:

Na sangerbergské silnici stál v r. 1789 zrušený již kostel Maria-Hilf, v němž jako postranní oltář stál hlavní oltář dnešního sítinského kostelíka. V horním rámu tohoto oltáře je tradiční obraz P. Marie Pomocné (Mariahilf). Kostel stál v průsmyku mezi Planým vrchem a Vlčím Kamenem, asi 820 m.n.m. na sangerbergské silnici po levé straně nedaleko samoty Haidhäusl.

V roce 1750 nechal zřídit důchodní kláštera v Teplé Leopold Fischer (týž, který zakládal lázně v Zádubu) na hranici kynžvartského lesního revíru na klášterním pozemku sangerbergské silnice kapli 4,6 m x 5,4 m, aby v ní byl opatrován mariánský obraz Matky Boží, který tu dosud visel na stromě. Pro tuto novou kapli vytvořil pražský sochař Ignác Platzer malý oltář. Dne 28. listopadu 1753 bylo uděleno arcibiskupské povolení rozšířit tuto Mariahilfkapelle v kostel. Avšak celé místo leželo nepříznivě a tak byl nový kostel postaven na vrchu na sangerbergské silnici v blízkosti staré kaple. Jeho podoba v presbytáři se opakovala, takže nová stavba mohla být považována za rozšíření staré stavby na ploše 23,3m x 12,8m. Pro jeho výstavbu sem byl přemístěn hlavní oltář ze staré kaple a z klášterního kostela v Teplé přivezeny jako postranní oltáře dva mariánské oltáře. Již na podzim 1754 byla hrubá stavba kostela pod střechou. Avšak další její zařizování se prodlužovalo tak, že teprve 31. července 1757 se mohl opat Jeronym Ambrož pustit do vysvěcení. Půdorysná skizza z r. 1757 nám umožňuje posoudit tvar kostela, avšak zjišťujeme, že má podélnou osu zkrácenou:

V roce 1785 po krátkém trvání byl na základě josefínského rozhodnutí kostel Mariahilf zase stržen a materiály z něho určeny ke stavbě fary a kostela v Rájově. Část stavebních kamenů, především barokní okenní rámy byly použity roku 1789 při rozšiřování místní kaple v Sítinách a zde také byla znovu použita část inventáře zrušeného kostela.

Jeho poloha je vyznačena na josefínské mapě zanesením kříže a nápisem "Mariahilf".

Na stejné mapě jihovýchodně od tohoto kostela je označena jiným křížem ona starší kaple, které se říkávalo "Starý kostelík". V příloze vojenské josefínské mapy pro Čechy se připomínají obě kultovní stavby popisem:

"Mariahilf, jednoloďový kostel bez zařízení na výšině pod zalesněným Planým vrchem. Zde vyúsťuje u starého kostelíka na okoloběžící kamennou cestu do Sangerbergu "Mlýnské cesta" (Mühlweg) od Fritzova mlýna."

Potud Gnirs.

Prohlížíme malebný venkovský kostelík, který zdědil ze zrušeného kostela postranní oltář s barokním rámem pro mariánský obraz. Po stranách tohoto nyní hlavního oltáře jsou sochy Jana a Pavla, římských bojovníků a ochránců proti krupobití, bouři, povětří. Na zadní straně oltáře je restaurační poznámka z r. 1851. Pravý postranní oltář je z 18. stol. Jemu vévodí mariánská socha a po stranách nejasného obrazu v attice stojí sošky sv. Floriána‚ patrona proti ohni a sv. Jana Nepomuckého. Kazatelna nalevo je lidová truhlářská práce z doby vzniku kostela. Výzdoba kostela zvenku je tvořena soškou sv. Václava ve výklenku nad vchodem do kostela. Zde také nad vchodem nalézáme letopočet 1826 a nerozluštěný monogram R.B.G.M. Zvonice, věž tohoto kostela, byla postavena totiž až 1826. Za to, že zůstává zachováno vnitřní zařízení malého venkovského kostela s lidovými motivy - jako příklad kultovního stánku poddaných před 200 lety - vděčíme opatrovníkům P. Václavu Škachovi a paní Vessené.

Na návsi na kameni ležící obrovská železná kniha je otevřena na straně "Světová válka 1914-1918." Je to památník padlých občanů vsi v 1. světové válce, který měl varovat syny padlých otců před šílenstvím válek. Monumentální nezvykle řešené působivé dílo sochaře Zuckera - v okolních vsích bez srovnatelného protějšku - by mělo zůstat stále otevřeno na oné straně jako memento nám i budoucím. Dílo by mělo být prohlášeno za chráněnou památku dříve než bude pozdě.

Za vsí, na cestě k lesu, je zachována neobvyklá hradba řady stromů - větrolam jihozápadních větrů, který se v zimě promění v jednolitou sněhovou stěnu a chrání poutníka před ostrým větrem. Naproti vpravo stojí novější boží muka. KLEMENT (1) 1878 udával při kraji lesa vlevo cihlovou pec a domky Ziegelhäusl. Dnes není po nich ani památky.

Stoupáme po bývalé sangerbergské silnici se serpentinovým podkladem nazelenavé barvy. Asi 500 m v lese vlevo jsme našli základy a sklepení samoty "Haidhäusl". V těsné blízkosti po průsmykem mezi Planým vrchem (vpravo) a Vlčím kamenem (vlevo) nalézáme po pravé straně kamenný podstavec s kultovním nápisem a letopočtem 1815. Zde pravděpodobně stával "starý kostelík". Po josefínské mapy měl stát kostel "Mariahilf" na levé straně silnice, jen o něco málo výše. Marně jsme tu však hledali alespoň zbytky základů. Je to tím podivnější, že na taková místa byly stavěny pamětní kříže.

Za to flora tohoto teritoria nás v té chvíli, ještě bez sněhu, odškodnila za neúspěšné pátrání a my obdivovali v borovém lese na hadcovém podkladě vřesovec masový (Erica carnea), sleziník nepravý (Asplenium adulterinum), sleziník hadcový (Aspl. adianthum-nigrum), porosty brusinkové aj.

Na zpáteční cestě jsme nalezli v letním dílu "U křížku" na lesní cestě asi 200 m od silnice moderní kamenný zdobený kříž s latinským nápisem. Další nápis, již mizející, nám sděloval, že tu byl jednoho srpnového večera roku 1899(0) na lovu zastřelen 20letý E.Franck. Hodný kus dále, na vrcholku Planého vrchu jsou velmi dobře patrné pásy po dávné těžbě serpentinu. Jsou tu zelenavé, žlutavé, načervenalé, šedé odrůdy této hadcové horniny, která se lehce zpracovává i pouhým brusným papírem. O těžbě hadce nám vyprávěl posledně V.Neústupný. Kdesi v lese má být také pamětní deska Petra Christla, kronikáře Mnichova, a jeho psa.

Nenašli jsme u Sítin sošku Jana Nepomuckého, kterou popisoval Gnirs:

"Na vústění staré stezky z Mnichova stojí socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1757, kamenná skulptura - výška figury s postamentem 184 cm a podstavce 120 cm. Ten nese po straně věnovací nápis: "Gott und heil. / Johannes von /Nepomuk zu /Ehren hat diese /Statuen auf / richten lassen / Matheus Jos / ephus Kies / ling 1757."
Nápis renovace ku svátku Jana r. 1851 je na přední straně podstavce: "Erneüt / zum 16. May / 1851 / von Baltha / sar und desau / Sohn Wenzl / Zitterbart."

Opouštíme vesnici Bayerlů, Lehrlů, Franků Zitterbardů a nezapomeňme, že odtud přišel do pustého Údolí pramenů též Wenzl Hammer s manželkou a spolu s dřevorubcem Fischerem tu postavili první dvě chaloupky u Křížového pramene 1786. Ze Sítin pocházela celá řada budovatelů Mariánských Lázní.

Literatura:
(1) F. Klement: Der politische Bezirk Tepl.1879.
(2) A.Gnirs: Soupis umělecko-historických památek okresů Teplá a Mariánské Lázně. Augsburg 1932.
(3) Klimeš: Klášter Teplá.
(4) H.Kraus: Vlastivědné názvy rolí okresů Kynžvart a Mariánské Lázně. 1940
(5) Roubík: Soupis zaniklých obcí v Čechách.
(6) M.Dovolil: Hydrogeologie oblasti kyselek v Mariánských Lázních a v jejich širokém okolí. Rukopis Geofond Praha 1961.

Staré názvy v okolí

Dnes se zastavíme u starých názvů v Raušenbachu, dnes Sítinách. O řadě starých názvů jsme tu už psali - sám název vesnice byl původně Svurvody a poloha vsi jako okrouhlice potvrzuje slovanský původ prvních obyvatel. Psali jsme o potocích Cmorn, Bahnitý, Tíbet, o Porklově mlýnu, o "cínových jámách" a "Huti". Porklův mlýn se kdysi nazýval Dřevěný Panský mlýn. Vedla k němu jakási "Velká" a "Malá" Uhelná cesta (Kohlfahrt), což se asi týkalo plavení dřeva po potoce než silnice. Na pálení uhlí tu ukazuje vl. jm. "Milíře" (Meilerstätte). "Vlčí jámy" (Wolfsgruben) ležely v lese a do nich se ještě v 18. stol. chytali vlci. "Mayerlsfeld" bylo pole určitě Bayerlovo a jde o přepsání. "U hřebce" (Am hengst) v jednom místě a loukám vedle (Hengstwiesen) říkalo asi proto, že tu majitel používal k obdělávání hřebce nebo že tu nějaký hřebec chcípl. "Včelaření" (Zeidlweid) neoznačovalo pouze místo, kde se pěstovaly včely, ale bylo to i právo k včelaření. "Pahorkové pole" (Hübelfeld) ležela na palouku protáhlé, úzké pole bylo "Dlouhé pole" (Langsacker) a pole u Bahnitého potoka "Bahnité" (Schlammacker). Rybník u památných božích muk z roku 1606 byl "Filzteich" - od "Filz", dnes plsť, kdysi bláto, rašelina. Druhý rybník vedle něho je dnes už zavezen, ale v terénu je ještě dosti patrný.

"Pole věčného světla" (Lichtgeschirracker) patřilo církvi a výtěžek z něho sloužil na udržování věčného světla v kostele. "Býčí louka" (Pommerwiese, od Bummel=býk) sloužila tomu sedlákovi, který měl právo obecního býka. "Stiblwiesen" byly louky, kde asi častěji mrholilo (od es stiebt = mží, mrholí). Místo nazývané "Schild" nemá nic společného se štítem (něm. Schild), ale patřilo svobodnému sedlákovi (Schildbauer = svobodný sedlák). Vyhořelému místu zůstal název "Požár" (Brand). Poblíž modřínů leželo pole Lärchefeld. Na pozemku zvaném "Vogelgrund" se provozovalo kdysi ptáčnictví (Vogelherd = ptáčnictví). "Březové louky" (Birklwiesen) měly zase v blízkosti břízy, podle kterých je možná orientace v terénu.

Nevíme, kde ležely tajemné "Otáčivé kameny" (Trudelstein). Kraus uvádí název do souvislosti s čarodějnicemi, o kterých se věřilo, že létají v závratných křivkách v noci a s obzvláštní zálibou, že sedají spícím osobám na prsa, čímž jim působví strašlivé pocity. Na těchto kamenech prý čarodějnice odpočívaly. Proto bychom jim česky řekli spíše "Čarodějnické" než "Otáčivé" (Trudel= vývrtka).

Z Kynžvartu do Sítin kdysi dávno vedla "alta strata" - "stará silnice". V josefínském katastru (1789) je nazývána prostě "Kynžvartská" nebo "Chebská", ale rozlišuje se "Nová" a "Stará", např. jedno pole "začínalo na Kamenném vrchu (Steinbühl) vedle Nové Chebské silnice a končilo u Staré Chebské silnice." To byla ona "alta strata". Kus louky mezi poli, kde byl určen jeden rybníček k rosení lnu, měl název "Flachsröste".

V lese stávala samota "Haidhäusel" - podle Planého vrchu (Auf dem Hayd). U lesa při silnici stála "cihelna" (Ziegelhütte) a u ní samota (Ziegelhäusel).

Historie mariánskolázeňské elektrárny

(Dle Rudolfa Miessnera)

Mariánské Lázně byly mezi prvými městy rakouskouherské monarchie, které již v 80. letech přešly z osvětlení petrolejového na elektrické, ačkoliv se v té době a pak ještě několikrát uvažovalo o zřízení městské plynárny. Starosta Dr. August Herzig se tehdy snažil, aby lázně měly nové, tehdy ještě nevyzkoušené, elektrické zařízení.

V roce 1888 přivezl z Norimberka do firmy Schuckert dynamový stroj a nechal provést za spolupráce s firmou Siemens & Halske dne 14. listopadu 1888 zkušební osvětlení kolonády a přilehlé ulice. Navrhl obecnímu zastupitelstvu postavit elektrárnu a po jeho souhlase seznámil je se nařízeními fy Ganz & Co. z Budapešti. Již v příští sezoně 1889 byly Mariánské Lázně elektricky osvětleny a instalováno 1700 žárovek a 50 obloukových lamp včetně veřejného osvětlení. Elektrárna byla neustále rozšiřována a modernizována, takže stále trvale mezi špičkou těchto zařízení u nás.

Původně měla elektrárna tři parní dynama, avšak ve velmi krátké době dostává nová zařízení. Již roku 1891 je instalováno jedno 45 PS-zařízení parního dynama. Elektrárna je od základu rekonstruována 1896 a dostává 2 ventilové stroje (Ventilkompoundmaschinen) po 300 PS se setrvačníkovým kolem generátorovým. Roku 1900 dostává další 600 PS-ventilový stroj se setrvačníkovým generátorovým kolem. Avšak již roku 1904 k nim přibyla parní turbina s 1000 PS (HP)‚ což byla tehdy jedinečnost. Bylo odstraněno nadzemní elektrické vedení (kdysi byla elektrická energie rozváděna po drátech jako telefon, nebo vysokonapěťové vedení) a sít vedení převedena na podzemní kabely. Přitom byly postaveny dva nové kotle o výhřevné ploše po 260 m čtverečných.

Roku 1925 byla zřízena vlastní počítačová stanice. Velkým konkurentem městské elektrárny byla fa Hanika v Plané. Roku 1926 vzrostl výkon dvou strojů o 300 HP (PS) na 2x 500 HP, a byla rozšířena kotelna novým zařízením kotlárenským, vzniklo první zařízení dálkového topení.

Strojovna dostala nové technické zařízení a elektrárna byla obohacena o nové moderní rozvodné zařízení fy Siemens E.A.G. v pětiposchoďové stavbě. Tato rozvodná zařízení stejně jako turbogenerátor byla zařízena tak, že mohla být přepojována třífázový proud o 6000 Voltech a frekvenci 50 Hertzů.

Roku 1931 mělo veřejné osvětlení již 4 368 žárovek; byly odstraněny obloukové lampy (143) a nahrazeny vysokosvítivými žárovkami. Potřeba elektřiny u soukromníků stoupla na 57428 žárovek a 509 živnostenských strojů s 127 výtahových motorů, což představovalo včetně přípojné hodnoty 4563 KW.

Pro provoz elektrické dráhy, kterou postavila v letech 1901-1902 fa Ganz & Co. Budapešť, byly před 2. světovou válkou ve světelné centrále ještě dva synchronní motorgenerátory, každý po 90 ampérech a 550/760 voltech, a dále silná nárazová akumulátorová baterie. Elektrická dráha byla tu otevřena 12. května 1902. Její vozový park stále rostl - měla otevřené i uzavřené motorové vozy i vlečňáky. Roku 1929 byly vyměněny koleje a svařeny v délce 2200m.

150 let V.J.Tomášek v Mariánských Lázních

Václav Jan Tomášek navštívil Mar. Lázně v r. 1823 a setkal se tu po druhé již s Goethem.

Z Chebu chtěl Tomášek po krátké přestávce v Mariánských Lázních pokračovat v cestě do Prahy (1822). Ale tento úmysl změnil jeho starý přítel z Prahy dr. K.J.Heidler, který působil v letech 1820 - 1858 jako lázeňský lékař v Mariánských Lázních. Dr. Heidler Tomáškovi vřele doporučoval pro léčení jeho dny bahenní lázně a proto Tomášek změnil svůj původní úmysl a zůstal v Mariánských Lázních.

S pobytem zde byl Tomášek velmi spokojen, jako toho je dokladem jeho Autobiografie. Nenalezl tam sice tolik lázeňských hostů jako v Karlových Varech - což je pochopitelné u lázní na samém prahu jejich vývoje - ale nalezl tam mezi nimi poměrně mnoho znamenitých hudebníků a hudebních přátel. Jakmile se rozneslo po Mariánských Lázních, jak vzácný umělec z Prahy je tu na léčení, nevycházel Tomášek z pozvání. Poznamenává si ve své Autobiografii, že si nevzpomíná, kdy hrál častěji pro veřejnost než tehdy v lázních. Zvlášť milá mu byla vzpomínka na večírek, uspořádaný na jeho počest zahraničním klavíristou (pruským komerčním radou Ezechelem) v Klingerově hotelu, kde bydlel. Jako drahocennou relikvii si po celý život uschovával vzácný pohár s jemně vyrytým pohledem na Mariánské Lázně, který mu darovaly přítomné tam šlechtičny. Počítal si ten den k svým největším uměleckým i společenským úspěchům. A připomeneme-li si prostou tkalcovskou chaloupku v zastrčené uličce ve Skutči na úpatí Českomoravské vysočiny, a uvědomíme-li si, že ve svém mládí Tomášek marně toužil po učiteli klavíru i skladby, chápeme jeho radost i sebevědomí z toho plynoucí.

O Tomáškově vzácném umění a jeho přítomnosti v lázní se brzy dověděl tepelský opat K.K.Reitenberger. Proto bylo téměř samozřejmé pozvání Tomáška do kláštera Teplá. Byl to vlastně velkolepý umělecký zájezd, uspořádaný z Mariánských Lázní do Teplé a provázený skvělým pohoštěním v rámci vybrané lázeňské společnosti. Ani nový klavír, zvlášť pro tuto příležitost dovezený, tam nechyběl, aby se dobře uplatnilo proslulé Tomáškovo umění improvizační i klavírní. Při této návštěvě poznal Tomášek jemné vzdělání, lásku k umění, svobodomyslné názory a všeobecný rozhled opata Reitenbergera.

Toho léta žil Goethe v Mariánských Lázních i po svém odjezdu a to v Tomáškových písních, které musil Tomášek stále a stále zpívat v různých společnostech.

Když se Goethe loučil s Tomáškem v Chebu, "doufal", že se ještě v životě setkají, k čemuž došlo příštího roku v Mariánských Lázních. Goethe tam přijel 2. července 1823 na zotavenou po těžké nemoci, která podle líčení Tomáškova nic neubrala na ohnivosti jeho pohledu a rozhodnosti jeho rysů v tváři. Bylo to radostné shledání pro oba přátele.

Goethe vyprávěl Tomáškovi o nových ctitelích jeho hudby na výmarském dvoře a zamlouval si jeho společnost pro příchod velkovévody. Tomášek však neprojevil dost nadšení pro toto pozvání, neboť se chtěl především léčit. Zato slíbil Goethovi, že Vilémína Ebertová, Tomáškova žačka, zazpívá mu známé písně z loňského setkání v Chebu. Ke splnění slibu však nedošlo. Dle Tomáškovy Autobiografie odejel Goethe z lázní den před příjezdem doktora práv Michala Eberta, rady knížete Fürstenberga, a jeho dcer. Zde však nalézáme rozpor mezi skutečností a Tomáškovými vzpomínkami. Z kurlistů se dozvídáme stejně jako z Goethových deníků, že Goethe se zdržel v Mariánských Lázních od 2.7. do 20.8.1823. Tomášek přijel 1. srpna; rada Ebert 9. srpna. Všichni tři tedy byli v lázních nejméně 10 dní současně, a Vilémína by byla mohla zpívat, kdyby... Ale nezpívala.

Hlavní příčinou byla Ulrika, jejíž společnost byla básníku milejší než sebekrásnější neznámá zpěvačka z Prahy. Ale i Tomášek bydlící s Ebertovými pod jednou střechou ve "Hvězdě" (dnes Rudá Hvězda), byl oslněn blízkou a stálou přítomností své žačky Vilemíny Ebertové, takže podobně jako Goethe, prožíval zde svůj románek pozdní lásky, jen s tím "nepatrným" rozdílem, že Tomáškovo rovněž opožděné vzplanutí k mladé dívce bylo brzy nato (začátkem r. 1824) zpečetěno manželstvím.

Goethův románek však spěl ke konci. Ještě po krátké přestávce si Goethe zajede za Ulrikou do Karlových Varů, kde s ní navštíví všechna jemu tam milá místa. Netušil, že je v Čechách naposledy, a že se ve společnosti jemu nejmilejší loučí nejen se svou láskou, ale i s českou zemí, kam se tak rád vracíval.

Tři Goethovy pobyty v Mariánských Lázních daly podnět ke vzniku "Trilogie vášně". Poslední báseň "Usmíření" vznikla nejdříve. Goethe ji napsal do památníku polské klavírní virtuosky na ruském dvoře, Marii Szymanowské, poslední den před svým odjezdem 19. srpna 1823 pro vzpomínku na chvíle, kdy ho svým uměním utěšovala v jeho žalu. A tato paní Szymanowská, jejíž krásné hluboké oči se na nás dívají z portrétu v městském muzeu, je dalším styčným bodem mezi Tomáškem a Goethem. Tomášek se s ní seznámil u opata Reitenbergera, kam byl pozván i rada Ebert se svými dcerami. Reitenberger pořádal každoročně a častěji umělecké zájezdy do kláštera v Teplé. Nepořádal je však dlouho‚ neboť i v nich spatřovali jeho nadřízení doklad toho, že se věnuje světským záležitostem na úkor církevních a 1827 ho přesadili do Tyrol. Tím ztratily Mariánské Lázně svého příznivce a místní chudina svého dobrodince.

Ale roku 1823 byl Reitenberger ještě vlídným hostitelem našich přátel. Tomášek byl potěšen setkáním se Szymanowskou, o jejíž přítomnosti v lázních nevěděl. Z toho možno usuzovat na velkou změnu, která se stala toho léta ve společenském životě těchto lázní ve srovnání s minulým rokem, což sám Tomášek naznačil v Autobiografii

Minulého roku (1822) žila lázeňská společnost jako jedna rodina - vzájemně se seznamovali a společně se stýkali, následujícího roku (1823) návštěva těchto nových lázní vzrostla tak, že se tvořily, jak to bývalo zvykem u větších lázní, uzavřené menší společnosti, jejíž členové se za celou dobu mimo úzký kroužek svých znám s jinými nestýkali. Tak se stalo, že dva umělci, blízcí svým uměním, setkali se jen zásluhou opata Reitenbergera v Teplé.

Na výslovnou žádost slavné Polky hrál Tomášek v Teplé na varhany a improvizoval na téma podle jejího přání. Polská virtuoska byla jeho uměním tak uchvácena že pozvala Tomáška k sobě, aby uslyšela i jeho hru na klavír. Při této příležitosti zazpívala Vilemína Ebertová Tomáškovy písně. Pro Szymanowskou to znamenalo odložit odjezd o dva dny, a rozbalit klavír, připravený již na cestu. Pro Tomáškovo umění zajisté velmi lichotivé!

Dojem z této návštěvy je zachycen slovy, které Marie Szymanowská zapsala francouzsky dne 2. září 1823 do památníku:

"Musela bych mít tvůrčího genia Goethova, abych mohla vhodně vystihnout vznešené nadání přeslavného Václava Tomáška. Těmito několika slovy se snažím vyjádřit svůj největší obdiv a vděčnost, jakou živě pociťuji za rozkošné chvíle, které mi dal prožít. Naslouchajíc mu, zapomněla jsem, že jsem daleko od své vlasti, i od svých dětí..."

Je snad zajímavo připomenout, že jedno z oněch dětí, na které dala zapomenout Tomáškovo hra, byla dcera Celine - pozdější choť básníka Adama Mickiewicze.

Mezi Goethem, Tomáškem a Szymanowskou je zajímavá souvislost: Goethe i Szymanowská napsali Tomáškovi do památníku, Goethe napsal oběma báseň pod dojmem rozloučení s Ulrikou. Tomáškovi 6. srpna 1822, Szymanowské 19. srpna 1823. Báseň věnovaná Tomáškovi je základem básně "Asolsharfen", báseň z památníku Szymanowské zakončuje "Trilogii vášně". Szymanowská oblažovala svou hrou J.W.Goetha a zaujala svým uměním i tak přísného kritika, jakým byl V.J.Tomášek. Ten pak zase našel v Szymanowské posluchačku svých písní v náhradou za Goetha, s nímž mluvil toho léta jen jednou. Můžeme předpokládat, že příčinou toho byla především váhavost Tomáškova, o níž jsme se zmínili. Goethe našel v Szymanowské pak rovnocennou náhradu za Tomáška.

Ještě jednou v životě měl Tomášek příležitost projevit činem svou lásku ke svému básníku, a to při oslavách 100. výročí narození Goethova r. 1849. Bylo to rok před smrtí Tomáška, jenž už tak vážně churavěl, že pořadatelé pražských oslav nedoufali v jeho účast. Tomášek však nemohl odolat a s vypětím sil přišel na Goethovu slavnost. Zpívaly se Tomáškovy písně na Goethovy skladby. Tomášek byl tak vřele uvítán, že se oslavy Goethovy proměnily v oslavy Tomáškovy. Tomášek byl až k slzám dojat. Bylo mu tehdy 75 let! Byla to poslední veřejná pocta, která mu byla za jeho života udělena. Pražští ctitelé básníka Goetha vítali v něm i skladatele, kterému bylo dopřáno stisknout ruku básníkovi.

Nejkrásnějším a trvalým památníkem jejich setkání jsou Tomáškovy písně na Goethovy básně. Probíráme-li se jimi, najdeme v nich celou historii lidského srdce, věčně toužícího, často klamaného, ale vždy znovu věřícího v zázračný pramen lidské lásky a dobra. Tomáškovy písně na Goethovu (i na Schillerovu) poezii jsou zároveň jedním z dokladů‚ jak česká hudební tvořivost se dovedla čestně vyrovnat s uměleckými proudy evropské kultury v době, kdy české písemnictví se jen pomalu zotavovalo z kulturní i hospodářské pohromy českého národa po třicetileté válce.

Ulrika se neprovdala a dožila ve věku 96 let na bývalém panství Klebelsbergově v Třebívlicích u Loun. Klebelsbergův palác, nazvaný na paměť návštěv osvícenského výmarského velkovévody "Weimar" je již dávno zbořen, rozpadla se již terasa, na které Goethe s Ulrikou tančil starodávnou polonézu a k tanci hrával hrabě Klebelsberg, ctitel a později i manžel paní Amálie von Levetzowové, ale hvězda lásky, která zde zasvitla stařičkému Goethovi, září nad tímto "hroznem na Aladinově míse" stále. Připomínají ji památky v městském muzeu a jinde, vzpomínky, zachycené různými lidmi té doby.

(Z časopisu Od Dyleně čís.5.-6./48 článek Marie Tarantové - zkráceno)

Ze schůze Vlastivědného kroužku

Jednání zahájil vedoucí KZ Zdeněk Chábera a seznámil kroužek s představami vedení Klubu zdravotníků na práci kroužku v příštím roce 1974 a s potřebou sestavit finanční a pracovní plán kroužku. V diskusi upřesněn plán činnosti v příštím roce: počítáme se třemi vlastivědnými zájezdy a čtyřmi výpravami, s pravidelnými schůzkami kroužku, s nástěnkami i s Hamelikou. Návrh finančního plánu je 6000 Kčs. Po schválení bude pláni zveřejněn v Hamelice. Rozhodnuto, že vyjde ještě 19. a 20. číslo s přílohou - obsah ročníku 1973. Přes velké úsilí vedení KZ o zlepšení formy a tisku budou vycházet naše vlastivědné materiály pro členy kroužku v nezměněné úpravě. Ačkoliv byla hledána cesta, jak uspokojit zájemce o Hameliku, omezený počet padesáti výtisků je určen nadále pouze pro členy kroužku. Byly návrh rozdávat některá čísla jen na schůzce nebo zájezdu nebo poplatek pro Klub zdravotníků, ale ten pro tuto kulturní práce se jeví nevhodný. Diskuse se točila ještě kolem anglikánského kostela a kolem horšícího se stavu různých památek v terénu - rozbité schody na vyhlídce na Podhoře, ničení desek u památníku padlých 1914-18 nad ředitelstvím lázní, ale byla kritizována i lhostejnost podniku rekreace ROH (nepořádek a rozbité schodiště před Kossuthem, Suvorovem, za di Vittorio). Tento podnik investuje veliké sumy do vnitřního zařízení, které je příkladné, ale prostory kolem (Ruská tř.) jsou odstrašujícím příkladem nepořádku. Považujeme to za sobecký vztah k městu, které je pro rekreanty ROH velmi atraktivní. Co se týká různých oprav, informačních cedulí a úprav v okolí, Ing. Schlossar sdělil, že dříve se o toto staral Klub českých turistů a měl na to i finance. Dnes toto není v ničí odpovědnosti. Ing. Švandrlík pak referoval o sítinské expedici, o čemž dnes píšeme.