| Vlastivědný kroužek Klubu zdravotníků v Mariánských Lázních | Vyšlo dne: |
2.
První číslo materiálů se rozběhlo a dříve než se sejde první ohlas a kritické připomínky a než se sejdeme zase ve vlastivědném kroužku k první letošní schůzce (v únoru), na které chceme připravit plán práce na tento rok, připomeňme si velké bohatství místa i blízkého a vzdáleného okolí.
I když se zdá, že naše místo je na historii chudé; jako lidské sídliště bylo založeno 1808, resp. jako lázeňské místo roku 1818, jak vidíme v seriálu o historii města a místa, není tomu tak docela, a naše historie má jiné půvaby a jiné historické jedinečnosti. A když se pak porozhlédneme po okolí Mariánských Lázní, je to pohled přitažlivý a - řekli bychom - nevyužitý. Proto se chystáme postupně zpracovávat a psát nejen o městě, ale i jeho okolí, alespoň o nejznamenitějších historických zajímavostech a, třebaže jde většinou jen o znovuobjevování historie, je i toto samo o sobě dobrodružstvím. Prastará slovanská hradiště, opuštěné doly kolem Sítin, Pramenů, starý kynžvartský hrad, tajemná sít' podzemních chodeb, rozbíhajících se z centra pod farou v Čelivi, hrad Gutštejn, Švamberk s Ovčím vrchem, na kterém se téměř před 300 lety srazilo vojsko se selskou chudinou, tavící pece mezi Hamrníky a Sklářemi, nádherné přírodní údolí Knajplbachu (zvaného Kňafák) s radioaktivním pramenem, poslední příklady stavebních stylů minulých století v Ovesných Kladrubech aj., neznámé minerální prameny v okolí (jejich počet překračuje 100!), staré hornické městečko Michalovy Hory, s Lazurovou horou, na které prý stával hrad, kamenné "švédské" kříže, o jejichž stáří se vedou stále spory, Podhora opředená pověstmi, Pístov s pomníkem pochodu smrti a krásným kostelem, hrad Boršengrýn pobořený výbojnými Chebskými, Šipín s okolím, jedinečná stavba hradu Volfštejna, atd.atd. '
Ale nezůstaneme jen ponořeni do historie, budeme si všímat i vzájemně se informovat o všem novém, co dává přítomnost městu a k bohaté přítomnosti chceme svými silami přispívat.
Z historie místa
Na pozemku svém máš prý, drahý Antoníne, slaný pramen!
První autentická zpráva o minerálních pramenech Úšovicích týká dnešního Ferdinandova pramene. Slaná příchuť tohoto pramene vyvolávala tehdy naděje, že obsahuje kuchyňskou sůl. V Čechách byla o sůl nouze. Jak psal kdysi Theobald ze Slavkova: "České země jsou sice bohaté ze zvláštní milosti Boží vším, co lidský život potřebuje - vínem, obilím, kovy, drahým kamením, lovišti, rybami, ovocem a dřevem v dostatečném nadbytku, ale žádnou solí." Zatímco se vyváželo ze země po Zlaté stezce české obilí do Bavor a do Alpských zemí, opačným směrem se vozila sůl. Sůl byla přivážena také ze Solné komory z Rakouska a z území dnešního Polska.
24. října 1526 byl zvolen českým volebním sněmem za krále mladý král Ferdinand I., bratr císaře římského Karla V. a pozdější jeho nástupce na císařském stolci. Záhy po svém zvolení vydal - ve snaze dát českým zemím nezávislost v zásobování solí - pokyn k soupisu všech solných pramenů v zemi, ze kterých by bylo možno získávat sůl. Na to zpravil opat kláštera v Teplé Antonín (1526-1535) plzeňského hejtmana Kryštofa z Genndorfu o tom, že na teritoriu kláštera, v okolí Úšovic, vyvěrá domnělý slaný pramen. Když se toto král Ferdinand I. dověděl, vyslal posla přímo k tepelskému opatovi Antonínovi s dopisem, ve kterém ho žádá o zaslání vody z pramene k vyšetření. Tento Ferdinandův německy psaný dopis, kdysi majetek klášterního archivu Teplá, je dnes uložen v Ústředním státním archivu v Praze jako nejstarší písemný dokument o našich pramenech.
V tepelském klášteře si obsah dopisu přepsali latinsky na listinu a poznamenali, že byly do Prahy na zkoušku zaslány dvě lahve vody k vyšetření, zda by bylo možné kuchyňskou sůl odpařovat.
O výsledku pokusů, prováděných s pramenem, nemáme zpráv. Chemické analýzy v té době prováděné byly ještě nedokonalé a je proto pravděpodobné, že se nepodařilo prokázat, že ve vodě převažuje chlorid draselný s projímavým účinkem a nikoliv kuchyňská sůl- chlorid sodný.
Tyto pokusy "vyvolávají ovšem domněnky, že ani ostatní minerální prameny na tomto území nebyly neznámé. Zatím se však s nimi nic významného nedělo. Brzy nato nastaly poměry, které odvrátily pozornost od Slaného pramene (turecké války), ale vznikly tu i další překážky, které snahy o povznesení zdejších minerálních pramenů ztížily a značně oddálily. Máme tu na mysli lesní rezervaci." (Ludolf STAAB)
Král Ferdinand měl zakrátko jiné, vážnější starosti, takže je pravděpodobné, že už neměl času vrátit se ještě kdy k myšlence získávání soli odpařováním.
Dne 16. dubna 1530 - tísněn finančními nesnázemi - dal král do zástavy Janu Pluhovi z Rabštejna na Bečově a Slavkově za sumu 10000 zlatých (zlatý za 24 grošů, groš za 7 českých feniků) 18 míst na území kláštera Teplá: Mnichov, Rájov, Číhaná, Bohuslav, Popovice, Sítiny, Závišín, Zádub, Stanoviště, Chotěnov, Martinov, Holubín, Pístov, Kramolín (Dolní), Tisovou, Poutnov, Rankovice a část Sangerbergu - tedy celý pás území kolem našich pramenů. Z tohoto území nebylo zastaven pouze pás vesnic Ovesné Kladruby - Milhostov - Vlkovice - Úšovice. Protože z Teplé vedla do Úšovic cesta přes tyto vesnice, je pravděpodobné, že král Ferdinand I. si ponechal (resp. klášteru) Úšovice právě pro jejich prameny, domněle obsahující kuchyňskou sůl, a že tedy ještě v roce 1530 uvažoval o solivárně u Slaného (Ferdinandova) pramene.
Zastavení majetků bylo prostředkem v těchto dobách stejně oblíbeným jako pohodlným pro sehnání potřebných peněz v čase nouze; prostředek, který býval později ještě nejednou používán. Oblast připadla slavkovským Pluhům s podmínkou, že směla být vyplacena klášterem teprve 6 let po smrti Jana Pluha, tehdejšího zemského kancléře, a jeho bratrance Kašpara.
Ale královská kapsa trpěla nadále nedostatkem peněz a tak dne 2. února 1534 bylo zastaveno králem Ferdinandem Kašparu Pluhovi po vyplacení 2000 zlatých také pásmo tří vesnic Milhostov - Vlkovice - Úšovice (i s lesními podíly). Král Ferdinand I. se tedy už rozloučil s plány solivárny, ale do ceny 2000 zlatých patřilo - jak se zdá - i bohatství úšovických pramenů, protože tyto tři vesničky se cenou rovnaly 20 % ceny již dříve zastavených 18 míst, mezi kterými byl i pozdější městys Mnichov, poměrně velký Rájov aj.
Klášter znovunabyl svého majetku dříve, a sice 19. prosince 1549, a bez vyplacení sjednané sumy, protože Ferdinand I. označil Kašpara Pluha za rebela a tak všechno jeho zboží touto jednoduchou cestou - propadlo státu. Ale všechny klášterní lesní revíry, které ležely na katastrech těchto vesnic, včetně dolů, mlýnů, rybníků, potoků, zůstaly nadále rezervovány státu a patřily nyní královské komoře. Klášteru zůstalo právo těžit pouze pro sebe a své poddané dříví z lesní rezervace (ne na prodej). Trvalo pak ještě dva a půl století, než mohl klášter znovu se svým majetkem volně nakládat; roku 1786 zaplatil opat von Trautmannsdorf 11000 zlatých za vykoupení této rezervace.
Další zprávy o našich pramenech objevil ve Státním ústředním archivu v Praze MUDr.VIadimír KŘÍŽEK. Mezi montánními písemnostmi ze starého Slavkova, kde byl tehdy horní úřad, pověřený dozorem nad dodržováním lesní rezervace, nalezl listinu svobod z roku 1570 pro těžaře soli v Úšovicích na panství kláštera Teplá. Těžaři soli zjevně smlouvali předem s horním úřadem o své výsady. Podle listiny měli dostat propůjčeny všechny solné prameny, které jsou a které se v budoucnu naleznou na panství tepelského kláštera; měli mít výhradní monopol na těžbu vitriolu, kamence, sanytru a kovů (chystali se tedy vedle dobývání soli též k těžbě jiných nerostů); měli dostat právo a místo k postavení potřebných staveb, vodních toků a splavů, odpařovacích zařízení, skladu soli i obytných budov; vzniklé škody měli hradit podle odhadů komise, ustanovené králem; vymínili si 1500 až 2000 kmenů stavebního dříví a další dřevo navíc,včetně palivového za lesní cenu, jak tomu bylo na panství Kynžvartu; vytěžená sůl se mohla vyvážet, pokud se neprodala v Čechách; cla a mýta na sůl neměla být zvyšována; měly obdobné svobody jako v jiných horních místech; jelikož vznikající podnik byl vzdálen míle jak od Teplé, tak od Plané a Kynžvartu, mělo zde být dovoleno zřídit prodej potravin a potřeb; vzhledem k nákladům spojených s těžbou, nemělo se bránit v přibírání těžařů; na čtyři léta měli být osvobozeni od placení desátku, který se měl splácet po 30 let a pak mělo být o další smlouvě nově jednáno.
Opět není známo, zda se uskutečnilo odpařování soli z minerální vody. Ani anály kláštera Teplá se o tom nezmiňují.
Další zprávy o osudu pokusů s dobýváním soli z minerální vody jsou z 20. května 1582. Tehdy podal Andreas SICHEL návrh přístroje na zachycování a odpařování Slaného pramene v Úšovicích, který zhotovil na vlastní útraty. Podle dochovaného nákresu šlo o zařízení na výrobu soli na principu zahušt'ování vody postupným odpařováním, gradováním. Česká komora podává v květnu 1982 o tom zprávu Rudolfovi II., ve které doporučuje císaři, aby potvrdil úplné provedení tohoto přístroje pod podmínkou, že tento přístroj bude císaři odprodán vynálezcem lacino k trvalému užívání. Rudolf II. se pak ve svém přípise České komoře ze 14. července 1582 dotazuje na zjištěné okolnosti uvedeného Andrease Sichela, o kterých byl komorou zpraven, a ptá se, kolik by zhotovení přístroje stálo.
Záležitostí přístroje a jeho vyzkoušení v Úšovicích byl pověřen komorou počátkem září 1582 Ulrich DANLINGER, hejtman z Homího Slavkova. Avšak mezitím byl náš vynálezce Andreas Sichel zajat a uvězněn do okovů, snad na rozkaz saského kurfiřta, jehož byl poddaným. Přístroj mu byl zabaven a svěřen do opatrovnictví městské radě v Lipsku. Sichelův společník Jakub Kumming, taktéž saský poddaný, přestože se obával stíhání ze saské strany, vyjednával dále s Českou komorou, protože znal také konstrukci a výrobní princip přístroje. Obrátil se s listem na českou komoru, v níž žádá o úhradu cestovních výloh, ježto pro průtahy v jednání upadl do dluhů, pro které mu nyní hrozí vězení. Konec jednání není znám. Není vyloučeno, že saské archivy by mohly vlastnit další dokumenty o této věci. (Vybráno z článku Dr. VI. KŘÍŽKA "Nejstarší písemné zprávy o mariánskolázeňských pramenech" Čas.Lék.čes.109(1970) str. 897-899.)
Když byl v roce 1819 nově zachycován Ferdinandův pramen, nalezlo se tu prastaré šrotovadlo ze silných borových prken, které bylo inkrustováno a zčernalé od solí, jinak dobře zachovalé - jako corpus delicti dávných pokusů o získávání soli z tohoto pramene.
Jedno jméno se sluší uvést, které mělo stejný význam pro budoucnost úšovických pramenů, aniž by jmenovalo a jimi léčilo: Paracelsus Dombasus z Hohenheimu (Filip Aureolus Theophrastus von Hohenheim (Paracelsus), německý chemik a lékař (1493-1541), zakladatel iatrochemie. Prohlašoval, že úkolem chemika není dělat zlato, nýbrž připravovat léky, které nazýval arkány. Zprvu profesorem lékařství na univerzitě v Basileji, pro své novotářství vypuzen, toulal se Evropou, také pobýval v Čechách. Dlouho byl hodnocen negativně, ale byl šlechetný člověk, pomoc chudým pokládal za přední povinnost ve společnosti z konce 16. století. Laikové i kněží, zvláště pak klášterní bratři, zajímali se o Paracelsa nejen jako o lékaře, ale i jako o filosofa. Jeho spisy se nacházejí ve starých knihovnách klášterů, zvláště jeho "Volumen Paramirum" a "Paragranum". Jeho spisy byly i v klášteře Teplá čteny jistě se souhlasnou pozorností, když psal: "Lékař, má-li být správným lékařem, musí provádět pokusy skrze přírodu ... Lékař a lékařství, obojí nejsou nic než poskytování milosrdenství potřebným z Boha, proto nejdůležitější, aby traktovali toto milosrdenství, neboť je dílem lásky." Paracelsus byl velkým přítelem vodní léčby, zvláště pak pomocí přírodních léčivých vod. A i když nepsal přímo o úšovických vodách, přece jen dosáhl svými spisy u čtenářů důvěry v léčivou sílu minerálních vod a je pravděpodobné, že obrátil i pozornost kanovníků z kláštera na vývěry vod poblíž Úšovic nebo alespoň probudil zájem o ně, což nebylo nevýznamné pro jejich další vývoj. Výsledkem bylo, že tepelský opat Andreas z Ebersbachu (1599-1629) věnoval těmto pramenům větší pozomost než jeho předchůdci.
"MARIÁNSKOLÁZEŇSKÉ ELEGIE"
V minulém čísle na str. 11 došlo ke zmýlené a tak na dotazy o článku o Goethovi sdělujeme s omluvou, že šlo o prosincový článek v deníku Lidová Demokracie, přesně z 12. prosince 1972 v rubrice "Z dopisů čtenářů" s výše uvedeným názvem. Vzhledem k zájmu o tento článek si jej dovolujeme otisknout v plném znění.
"J.W.Goethe napsal báseň, v níž se domáhal dluhu své pozdní lásky, Mariánskolázeňské elegie. Já si dovolil použít tohoto názvu, abych upozornil Mariánskolázeňské na dluh, který mají Mariánské Lázně vůči Goethovi. Mariánské Lázně jsou beze sporu perlou našich lázní, a pokud se týče sadového výtvarnictví, snad nejkrásnější naše lázně vůbec. Tvůrcem jejich přírodního zahradního stylu je, jak známo, zahradní architekt Václav Skalník, kterého objevil u hořínského Lobkovice tepelský opat Karel Kašpar Reitenberger. Ten má sice hlavní zásluhu o zahradní rámec Mariánských Lázní, a přec: nestály by dnes tyto lázně v té kráse, již obdivuje celý svět, nebýt J.W.Goetha. Když totiž r 1820 přišel Skalník s plánem dnešní kolonády Maxima Gorkého, opat Reitenberger z obavy před velkými terenními obtížemi nechtěl dát svolení k vybudování kolonády. Teprve na zakročení Goethovo, který Skalníka, protože byl sám znalec zahradní architektury, ocenil na první pohled, dal Reitenberger nakonec přece jen svolení k jejímu zřízení. Když hořínský Anton Isidor Lobkovic, od něhož si Reitenberger Skalníka "vypůjčil," zemřel, jeho syn August chtěl Skalníka dostat zpět z Mariánských Lázní. Nechtěl ho ztratit, a opět teprve zásahem Goethovým, resp. jeho přímluvou u Augusta Lobkovice, byl Skalník definitivně uvolněn pro Mariánské Lázně a mohl své zahradní výtvarnické dílo zdárně dokončit.
Toto je faktická a nesporná zásluha Goethova. Ale nebyla to pouze tato zásluha, ale především jeho láska k této perle našich lázní, že se mu v nich dostalo důstojného pomníku. Stával před domem, v němž za svého pobytu v Mariánských Lázních bydlíval, a ve kterém je dnes jeho muzeum. Píši stával, nebot' již nestojí. Na jeho místě je pouze deska, která návštěvníkům v české, německé, francouzské a dokonce v latinské řeči hlásá, že pomník byl nacisty za druhé světové války odstraněn.
Je samozřejmé, že v lázních mají pomník tepelský opat Reitenberger, K.J.Heidler, tehdejší lázeňský lékař Jan Nehr, zahradní architekt Václav Skalník; ti všichni si pomníky plně zasloužili. Je pietní, že zde mají své pomníky i Chopin a Gogol. Ale mají-li je pouze přechodní hosté, oč více a v první řadě si zaslouží svůj pomník nesmrtelný Johann Wolfgang Goethe, mnohaletý návštěvník lázní a jejich spolutvůrce. Doufám, že Mariánskolázeňští tuto křivdu odčiní."
L.N.Z., Praha 6.
K otázce Goethova pomníku se vyslovil před časem v místním "Přehledu" s. Oto PAVELKA v článku, nazvaném "Bude opět Goethův pomník v Mariánskych Lázních?" Článek tehdy vyvolal veliký ohlas svým aktuálním námětem. K plné a nezkreslené informovanosti bude vhodné. celý článek ocitovat:
"Ohlasy pobytů slavného německého básníka J.W.Goetha v Mariánských Lázních v letech 1820-23, jeho vztahů k významným osobnostem české kultury a vědy, i jeho poslední lásky k mladičké zdejší krasavici Ulrice Levetzowové se dochovávaly po celá dlouhá období až po naše časy a byly vždy středem zájmu návštěvníků našeho lázeňského města. Proto již dávno před první světovou válkou byl ustanoven ve Vídni, tehdejším hlavním městě rakousko-uherské monarchie, komitét pro vybudování Goethova pomníku v Mariánských Lázních, hojně podporovaný osobnostmi politického a kulturního živita. K realizaci záměru však nedošlo, světová válka tyto plány úplně zhatila. Teprve po rozpadu Rakousko-Uherska, již v prvním období Československé republiky, se myšlenka na zřízení Goethova pomníku opět vynořila a uskutečnila. Finančních prostředků však nebylo a proto město našlo řešení v tom, že bývalý tzv. "pomník dvou monarchů," postavený v parku před kolonádou na paměť setkání císaře Františka Josefa a anglického Eduarda VII. v Mariánských Lázních v roce 1904, byl provizorně přeměněn na Goethův pomník. Toto řešení nebylo považováno za definitivní, ctitelů Goethova díla v naší republice přibývalo, byly opatřovány prostředky na pořízení důstojnějšího památníku tohoto světového klasika. Byla vypsána i soutěž na nový pomník a jako nejlepší se umístil celkem neznámý sochař z Krásna u Karlových Varů - Willy Russ, který prostým, avšak zdařilým způsobem zhodnotil velkého básníka, odpočívajícího na lavičce a tento bronzový pomník byl pak slavnostně předán veřejnosti v roce 1932. V té době nikdo netušil, že toto krásně umělecké dílo mohlo být někomu trnem v oku. A přece se tak stalo. Sotva byla rozpoutána 2. světová válka dostala se na přetřes i otázka tradic česko-německých přátelských vztahů v minulosti, jejíž typickým představitelem byl právě J.W.Goethe. Druhým důvodem k odstranění pomníku byl barbarský fanatismus nacionalistických vládců, kteří pro vítězství říše se neštítili zničit pomník největšího básníka svého národa. Avšak ani zbraně z tohoto pomníku nemohly zajistit jejich vítězství nad silami pokroku a míru. Tehdejší starosta dr. Manner, již v červnu 1940 vlastnoručně vyhotovil seznam kovových pomníků v Mariánských Lázních, který nabídl nacistům a na prvním místě s vykřičníkem uvedl právě pomník Goetha. Tak daleko šel šovinismus a fanatismus nacistů. tak se stalo, že pomník byl v roce 1941 odvezen z města do saské Pirny, kde další stopy o jeho osudu končí. Po skončení druhé světové války, kdy Mar. Lázně se opět navrátily do českých rukou, byla na místě Goethova pomníku umístěna pamětní deska s nápisem:
"J.W.Goethe, básník a spisovatel, dlel zde na léčení v letech 1820-1824 a utužoval přátelské styky s českými vědci a spisovateli, jeho pomník byl zkonfiskován německou okupační správou." Tak byl zveřejněn a do celého světa oznámen tento barbarský, kulturnímu člověku nepochopitelný čin.
I pokrokoví němečtí občané se zamýšleli na hanbou, spáchanou v Mariánských Lázních v roce 1941. K jejímu odstranění se rozhodla vláda NDR, že našemu městu věnuje nový pomník. Berlínský sochař prof. Heinrich DRAKE byl pověřen vypracováním návrhu a jeho realizací. Jeho pomník byl dokončen v roce 1967 a umělec sám přivezl do Mariánských Lázní model pomníku k posouzení. Zobrazuje realisticky J.W.Goetha ve věku 74 let, tedy v době jeho pobytu u nás, stojícího s knihou v ruce, po jeho levém boku je postava dívky, která vnucuje myšlenku, kdo asi je tato dívčí postava podle Goetha v jakém je k němu a on k ní. Jak tedy došel sochař k této neobvyklé kompozici ? Domnívali bychom se, že je to postava Ulriky. Avšak výraz obličeje spíše zpodobňuje jiné ženy z jeho života, Mariannu Willemerovou, Christianu Vulpiusovou. Ani je však sochař Drake neměl na mysli. Podle něho je postava pouze alegorická, symbol lyrické tvorby básníka. Profesor Drake se svým pomníkem pojetí J.W.Goetha v Mariánských Lázních neuspěl, i nezvyklou kompozicí, nenalezl pro ně pochopení ani ve své vlasti, přes svou oblibu, které se zde těší.
Náš národ vždy s úctou vzhlížel k dílu Goetha, který ztělesňuje nejušlechtilejší tradice světové kultury i tradice přátelství k naší zemi, doloženého právě na půdě Mariánských Lázní. Proto i otázka nového Goethova pomníku bude jistě vyřešena.
Podle ústního podání byl prý železniční vagon, na který byla bronzová socha J.W.Goetha naložena, poměrně dlouhou dobu německými železničáři v Mariánských Lázních přesunován, zůstával na slepé koleji a cílem zachránit ho do konce války (prý dokonce až do roku 1943-44), ale pak objeven a odvezen do Saska.
O věci kolem Goethova pomníku budeme průběžně informovat.
VÍTE, ŽE ... SKLÁŘE JSOU TŘETÍM LETIŠTĚM MARIÁNSKÝCH LÁZNÍ První letiště vybudoval nedlouho po skončení 1.světové války šéfpilot Arigi poblíž nádraží, prý za elektrárnou města, vedle které tehdy byly i remisy lázeňské tramvaje, v roce 1920 to bylo první letiště v lázních ČSR.
Druhé letiště stálo "Na panských polích" v prostoru dnešního sídliště Husova ulice, uvnitř smyčky, kterou opisuje karlovarská železnice z nádraží. V roce 1926 bylo zde postaveno mezinárodní letiště, které mělo linky:
Mariánské Lázně - Praha 2x denně (150 Kč letenka)
Mariánské Lázně - Chemnitz - Dresden 1x denně (40 marek letenka)
Třetí letiště bylo postaveno městem a státem u Sklářů s přistávací plochou 600x800 m s dvěma hangáry, správní budovou, kde byla kancelář letecké společnosti, restaurace, zdravotnická stanice, poštovní úřad, radiová a povětrnostní stanice. Ve městě byla letecká kancelář v čp. 45 (Sanssouci), odkud vyjížděl 20 minut před odletem omnibus na letiště. Dvakrát denně se létalo přes Karlovy Vary do Prahy, v obou směrech, ovšem v sezoně, tj. od 1 .6. do 30.9., se konaly denně i vyhlídkové lety, letecké meetingy, plachtění, skoky padákem. Ve své době bylo toto letiště uváděno jako jedno z nejmodernějších vybudovaných letišť.
Po starých vycházkových cestách
2. Lesní pramen - Střelnice - Lunapark - Parkhotel - Vila Edelweiss - Donbas
Druhou vycházku podnikneme na Lunapark, ale zastavíme se chvíli u Lesního pramene, o kterém si nejprve něco povíme.
Lesní pramen leží 626 m n.m. na pravém břehu Třebízského potoka (dříve Schneidbach, někdy i Waldbach nazývaného). Je používán k pitné kúře a ke kloktání přímo u vývěru, kde je též předehříván. Voda je z jímky čerpána. Lesní pramen je zachycen v hloubce 6,90 m a jeho přeliv je 3 m pod terénem. Pramen je rovněž veden gravitačním potrubím do Vojenského lázeňského ústavu a do Nových lázní, kde se ho používá k pití a inhalacím. U Nových lázní poblíž Casina vytéká do kašny drobným pramínkem. Nejdosažitelnější je Lesní pramen při pravém břehu potoka pod mostem přes Třebízského ulici, kde je přepadní potrubí. Vydatnost pramene je 14 I/min., 840 I/hod. a obsah volného kysličníku uhličitého cca 400 mg/I (vysoká vydatnost pramene byla změřena v letech 1927 - 19,94 I/min. a 1942 - 19,27 I/min., jinak kolísá mezi 14-17 1/min.) Podle Miroslava DOVOLILA by byla možnost zvýšit částečně vydatnost pramene jeho hlubším jímáním při v celku nezměněném chemickém složení minerální vody.
Z prostranství mezi pavilonem pramene a hudebním pavilonem se rozbíhají promenádní cesty na všechny strany, do překrásného upraveného parkového okolí. Proti pavilonu Lesního pramene připomíná arch.Ladislav ŠTĚPÁNEK mezi dvěma smrky stepilými smrk štíhlý Pančicův, jehož domovinou jsou vápencová pohoří Jugoslávie.
Historicky patří Lesní prameny k pramenům, které byly zde známy již před založením lázní. K jeho balneologickému využití však došlo až v pozdější době. Poprvé byl zachycen v roce 1827 za opata Reitenbergera v šestihranné jímce. Teprve však opat Koppmann nechal nově zachycený pramen v roce 1828 analyzovat prof. Steinmannem, překrýt kopulí na osmi dřevěných sloupech zplanýrovat jeho nejbližší okolí a upravit přístupovou cestu. Pramen vydržel prý ve sklenici po delší čas, aniž by vyprchal a jeho vydatnost byla změřena 96 kubických stop za 24 hodin.
Kdysi se nazýval Větrový (Windbrunn) pro důvěru, která mu byla od jakživa dávána jako prostředku působícímu mírné nadýmání (Schmidinger 1838) nebo také Aeolský (Aeolsbrunnen). To zase podle ústního podání prý působil eufemistickými účinky. Roku 1827 dostal jméno podle své polohy ve smrkové lese "Lesní" a stal se tehdy jedním z cílů prvých vycházek v lázních. V roce 1834 byla zasklena severní a východní strana malého pavilonku zřejmě pro velký chlad z hustého lesa, který ležel kolem. (Obraz prvého pavilonu z roce 1828 je zachycován na rytině z roce 1830).
V roce 1840 nechal opat Melchior Mahr (1836-1842) hroutící se pavilonek zbourat a postavit půvabný kruhový pavilon se 16 sloupy, po 8 ve dvou kruzích.
Ale již před rokem 1837 dostal Lesní pramen v dosud pustém údolí, kterým vedla jen cesta pro pěší a kočáry k pavilonu, svého prvního souseda. Byl jím Lesní mlýn (Waldmühle, poprvé toho roku připomínán jako Mühlenwirthaus) s krytou kuželkářskou drahou, sloužící zprvu jako opravdový mlýn s náhonem a dvěma koly a s rybníkem asi v místech dnešního dětského hřiště v Třebízského ulici (nad Donbasem). Brzy však tu bylo nabízeno občerstvení pro hosty a vedla tudy vycházková cesta z Amáliiny výšiny (dnes v místech nad kapličkou Lásky) kolem Lesního pramene, Lesního mlýna vzhůru k Myslivně (Jägerhaus), dosti prokládaná schody, přes jakousi vyhlídku tzv. FÖRSTERSITZ (1837) do Metternichovy obory. TaTO myslivna byla již tehdy oblíbeným cílem vycházek.
V revolučním roce 1848 byla v Mariánských Lázních vytvořena ozbrojená Národní garda a od kláštera Teplá pronajato místo za Lesním pramenem, na kterém pak postavena střelnice. Zde se gardisté cvičili ve zbrani. Stála v místech dnešních tenisových dvorců Diana. Po roce 1848 sloužila milovníkům střelby z řad lázeňských hostů.
Třetím sousedem Lesního pramene se stala roku 1852 hájovna DIANA, kterou postavil klášter Teplá ve švýcarském slohu jako obydlí pro svého hajného (horní myslivna patřila Metternichovi). V těchto letech tu byl postaven hudební pavilon a pořádaly se tu polední koncerty od 11:30 do 12:30 hod. a jejich tradice - jakkoliv se zdá neuvěřitelné - přetrvala do počátků druhé světové války, tedy bezmála celé století !
Dnešní upravený hudební pavilon stojí ovšem na jiném místě, poněkud dále od pramene než jeho předchůdce. Vlastní pavilon Lesního pramene je starý přes 100 let. Jako třetí stavbu malou kolonádu s kopulovitým středem neseným sloupy a dvěma křídly - postavil Friedrich ZICKLER, který již předtím renovoval Ferdinandův pramen a Karolinin. V roce 1869 jako poslední stavba tohoto klasicistního slohu, který vnesl do města počátkem 19. století Anton THURNER. V letech 1956-1957 byla ovšem stavba rekonstruována a kolonáda zasklená (předtím byla otevřená).
V roce 1869 popisuje doktor LUCCA toto místo: "... každé poledne tu hraje lázeňská kapela, která v tomto čase baví svými výkony lázeňské publikum. Za poledního parna poskytuje tato partie osvěžující chládek... Protože voda je lehce stravitelná a příjemná k pití, pije se bez lékařského předpisu mnohými hosty hodinu před obědem 1-2 sklenice. Od roku 1859 podává se tu každé ráno čerstvá kozí syrovátka a pije se buď sama nebo smíchána s pramenem..."
Lesní mlýn s restaurací má lokál pro střelbu a šipky (Bolzschiessen) a dále je tu velká střelnice, hojně navštěvovaná šlechtou a švýcarský dům DIANA obývaný hajným." Potud LUCCA.
Roku 1879 přibyl tu (v místech těsně za Třebízského pamětní deskou) fotografický ateliér pana Güntnera (čp.164) a v okolí přibývá stánků a střelnic, zřejmě typu střelnic od houpaček. Také DIANA je už nejen hájovnou, ale i restaurací. Nad Donbasem, tehdy Lesním Mlýnem, přibyla nová restaurace, z počátku asi také jenom stánek, ale velmi oblíbený a vyhlášený. Byla to "Löwenthalova" kavárna a restaurace, nabízející menu i pro hosty židovské víry s rituální kuchyní. Na jejím místě postavil roku 1895 Josef Löwenthal výstavní NATIONAL HOTEL(čp.205), dnešní Bystrica, dokonce s divadlem varieté a s artisty z Prahy.
V roce 1890 a dalších letech je už pramen a jeho okolí ohromným shromaždištěm lázeňských hostů. Od 15.května do 15.září, po dobu sezóny, tu denně vyhrává orchestr o poledni a v tu dobu se místo stává jakousi velkolepou přehlídkou nejrozmanitějších toalet a urozených vysokopostavených hostů. Lesní pramen se podává s citronovou šťávou nebo smíchán se syrovátkou. Zdárně prosperuje Lesní Mlýn, již jako kavárna, restaurace a hotel, majitel je Josef Hanslik; stejně jako restaurace DIANA a na protějším svahu starý Löwenthal. Za Lesním pramenem byl vybudován anglický park s rybníčkem se pstruhy, 300 m dlouhá alej líp a dětské hřiště. Prosperuje i Karel Günther a jeho fotografický ateliér přímo uprostřed tohoto ruchu, i jeho manželka, obstarávající tu prodej galanterie, ozdob a podobného zboží.
V roce 1895 byla zrušena stará střelnice a postavena městem nová střelnice (čp.308), tak jak ji spatříme dnes. Na místě staré bylo vybudováno hřiště pro tenis, kroket, fotbal, jak to prý veřejnost dlouho požadovala. Do tohoto roku ve velmi krátké době vyrostla ulička jedenácti vil nad Lesním Mlýnem, zvaná "Waldquellzeile."
Po první světové válce se celé místo okolo Lesního pramene nemění a pokračuje ve staré tradici. Polední koncerty mají stejný úspěch, stejně příjemný je Lesní pramen s citronovou šťávou, ale cesty do okolí se pořád prodlužují, natahují, rozbíhají do dálek. Lesní pramen se stává cílem, ale často jen startem výletů (na Nimrod, Vlčí kámen, Duncanovu vyhlídku, Kladskou, do městečka Sangerberg a ještě dále).
Také my se vydáme na další cestu. Všimneme si ještě sousoší dvou panen "Odpočinek" od Václava Bejčka. Za ním se pietně zastavíme u pamětní desky se slovy:
"Miláček českého lidu", jak byl nazýván tehdejší nejoblíbenější a nejčtenější český spisovatel Václav Beneš Třebízský, byl zde 2x na léčení. Poprvé jako 24letý v roce 1873 a tehdy jeho ošetřující lékař byl Adolf Ott. Po těžké nemoci v zimě 1883/84 na naléhání svého doktora svolil s tím, že pojede na zotavovnu do Mariánských Lázní. Přijel 3.6.1884 a byl ubytován v hotelu Rudolshof (dnešní pošta), od 12.6. v pensionu Stadt Moskau (dnes Třebízský), kde však ulehl a přestože prof. Basch, který ho léčil, neshledal, že by jeho stav byl tak vážný, po nočním záchvatu zemřel 20.června 1884. Rakev s pozůstatky byla odvezena do Prahy a pohřben na Vyšehradě. V roce 1924 byla tu u Lesního pramene odhalena pamětní deska, ale ta byla - vzhledem k tomu, že byla z bronzu - za druhé světvé války dána do sběru kovů. Tato deska pochází z roku 1956.
Nyní se vydáme dále do údolí. Maxovo údolí je úsek táhnoucí se až k Lunaparku (podle opata Maxmiliana Liebsche, který nechal upravit údolí a založit cesty). Napravo zůstává kdysi navštěvovaná kavárna DIANA (čp.85) a před ní dnes tenisové dvorce, kdysi střelnice Národní gardy. Nová střelnice (čp.308) z roku 1895 je zajímavá svým interiérem jako řezbářská práce. Mnohem zajímavější jsou však sbírky starych terčů, většinou ruských, polských knížat, ale nalezneme tu i terče anglického krále Eduarda VII. a terč mariánskolázeňského lékaře Emila Kratzmanna. Můžeme jen obdivovat přesnost zásahů (do srdcí na hracích kartách) tehdejších střelců i jejich zbraní. Střelecký sport nevymřel a tak místo stále slouží svému účelu. Nyní se vydáme vpravo lesní cestou kolem střelnice a dojdeme až k tunelu pod silnicí, do kterého se sbíhají dvě lesní cesty a Třebízského potok (Schneidbach). Před tímto tunelem asi 20 m v příkopu po pravé straně pramení minerální železitý pramen, analyzovaný DOVOLILEM (1958):
"Pramen číslo 85 byl zjištěn poblíž Lunaparku. Vývěr minerální vody leží na levém břehu potůčku nedaleko soutoku s Třebízského potokem. Je asi 25m od silničního mostu pod lávkou vedoucí přes potok v odvodňovací strouze. Podle železitých sedimentů ho Ize sledovat až k silničnímu tělesu. Obsah C02 činí pouze 562 mg/lt."
Projdeme tunelem dále, po pravé straně plocha s bolševníky napovídá, že tu kdysi stály asi dřevěné stánky. Za můstkem přes potok nalézáme na jeho levém břehu dva jasné vývěry železitých pramenů přímo ve břehu potoka (směrem k Lunaparku).
Na místě dnešní kavárny Lunapark byla v roce 1860 postavena klášterem pila (Brettsäge či Sägemühle) s čp.94, teprve později přeměněná na kavárnu Maxtal.
Docházíme k Lunaparku a po pravé straně lze vidět nízkou cihlovou nádrž pitné vody, jak byla vybudována v zimě 1893/94. Tato nádrž má 8 propojených komor, přičemž jedno oddělení je rezervní. Po roce 1893 byl nedostatek pitné vody pro město a tak ve velmi krátké době bylo jímáno na okolo ležících výšinách přes 30 pramenů a svedeno sem. Domek za vodárnou byl kdysi obydlí vodárenského technika. Jímání horních pramenů i stavbu prováděla tehdy firma Emil Wachtler z Prahy a 15.května 1894 odevzdala městu.
Nová moderní úpravna vody stojí nad Lunaparkem a došli bychom k ní pokračováním cesty ve stejném směru. Josef KUFNER tu upozorňuje na vystupující zde serpentinit (hadec). Krásné hadcové ukázky Ize nalézt v otevřeném lomu ve svazích nad Lunaparkem v blízkosti nové úpravny vody. Mineralogickou zajímavostí je tu výskyt obecného opálu na lesní cestě mezi Lunaparkem a úpravnou vody. Zbarvení minerálu je okrové, hnědé až do černa nabíhající s povrchem mastně lesklým. Vzácně tu Ize najít slabé vrstvičky opálu skelného. V hadcové hornině, doprovázející opál, se vyskytnou občas i 2-5 milimetrové žilky jemného vláknitého azbestu i tenké vrstvičky mastku.
My však zatočíme u Lunaparku doleva a prohlédneme si přírodní divadlo, z jehož jeviště je nyní malý rybníček při restauraci, lavičky na stráni byly rozebrány a zůstala pouze uzavírající zeď jako poslední památka tohoto veskrze - zvláště na přírodní divadlo - chladného místa. Stoupáme k silnici, po které se vrátíme zpět do města.
Projdeme kolem PARKHOTELU, nově rekonstruovaného s terasami a lavičkami, proti je parkoviště, vzadu garáže. Kdysi to byl hotel WALDFRIEDEN, oblíbené místo snídaní i odpolední siesty s terasami kolem, se spojením autobusem. Byl postaven dosti pozdě, po vybudování nové silnice na Kladskou.
Po pravé straně je starý lom, dnes smetiště, a za chvíli jsme v Třebízského ulici s prvým domem po pravé straně dům MIESNER - čp.214. Vedle něho stojí známá vila EDELWEISS, kde je pamětní deska, že tu byl nacisty zastřelen v roce 1933 Prof. Theodor LESSING. Po levé straně jsou zbytky někdejšího parku: jedle obrovitá (Abies Grandis) a douglaska tisolistá (Pseudotsuga Douglasii), obě ze Severní Ameriky (arch. ŠTĚPÁNEK).
Za vilou Edelweiss pokračují domy: zotavovna Bílá Cerekev, Buzuluk (čp.211), Excelsior (čp.210), Souvenir (čp.209), Villa Capri (čp.208), Vila Primavera (čp.207), Villa Bär (čp.206), Květen - zotavovna ROH, Villa Anita (čp.341), zotavovna ROH Bystrica (čp.205), nám již známý bývalý hotel National, předtím Löwenthalova kavárna. Naproti tvoří soubor budov čp.204 - centrální zotavovna ROH DONBAS (po roce 1945 přejmenovaný jako hotel B-třídy s 83 pokoji na Alhambra, později na Donbas).
Za BYSTRICÍ zahýbá z ulice lesní vycházková cesta do kopce přes vršek Karolu k hřbitovu. Tady se rozloučíme a příště se vydáme k Ferdinandovu prameni.
| HAMELIKA, pracovní materiály, vydávané pro potřeby vlastivědného kroužku při KZ a jeho zřizovatele Klubu zdravotníků v Mariánských Lázních. Vedoucí Klubu zdravotníků Zdeněk Chábera. Redigují členové vlastivědného kroužku Ing. Richard Švandrlík, Vladimír Mašát, prom.soc. Druhé číslo vyšlo 28. ledna 1973. Občasník. |
