V 17. století se písemné zprávy o našich pramenech objevují stále častěji. J. von Thoelde ve spise „Haliographia oder Beschreibung aller Salzmineralien“ (Lipsko, 1603) píše na str.194: „U kláštera zvaného Döpl nachází se u velikého lesa solné ložisko.“
      Ve staré německé kronice husitských válek od magistra Zachariáše Theobalda z Horního Slavkova (1584-1627) „Hussitenkrieg“ (vydáno 1609 Wittenberg) je psáno: „Je sice česká země bohatá na zvláštní milosti Boží vším, co lidský život potřebuje - vínem, obilím, kovy, drahým kamením, lovišti, rybami, ovocem a dřevem v dostatečném nadbytku, ale žádnou solí, třebaže byly nalezeny prameny jako u Slaného, pod zámkem Kynžvartem a u vesnice Auschabitz (Úšovice), pokažené od divokých (povrchových) vod.“
      Pavel Stránský (1583-1657), nadšený český vlastenec a pozdější exulant, píše ve spise „De republica Bojema“ (Lugd. Batav. 1634) v kap.I/4: „Czerna Hora, Landec cum que similiter et Tepla tepidas habent undas,“ což přeložil roku 1692 Ignaz Kornowa do němčiny "Černá Hora, Landek stejně jako Teplá mají teplé vody (Landek=Otročín).“ Stránský se zde zmýlil, neboť jak F.A.Reuss (1818), tak Heidler (1822) podali důkazy, že mariánskolázeňské vody prýštily odjakživa studené a také studené zůstaly. Stránský tu asi zaměnil Teplou s Teplicemi, neboť Ig.Kornowa v předmluvě k překladu poukazuje na to, že Stránský, když psal své dílo, byl vzdálen od potřebných pramenů. Stránský žil v exilu a proto mohly vznikat různé nepřesnosti. Přesto však tento omyl Ignaz Kornowa sám nezachytil.

      Matthaeus Merian, slavný mědirytec a autor evropských vlastivědných atlasů, zmiňuje se ve své "Topographia Bohemiae, Moraviae et Silesiae" (Frankfurt 1650) na str. 82 o teplých vodách u Teplé: "Leží také Teplice, dílem Tepla, Döpel a Töppel u Landeku, Toužim, Všeruby a Manětín v Plzeňském kraji, jak jsou zprávy. Tyto obě teplice nebyly mnohdy dokonce ani u historiků (u novinářů pomlčíme) rozeznávány, proto potom lehce dochází k omylu.

      Poněkud senzační nádech má poznámka L. Staaba (1872) v jeho Dějinách Mariánských Lázní k otázce teplých pramenů: „Ve všech případech zůstává příčinou omylů jméno "Teplá" - město Teplá bylo klášteru připsáno jako majetek při jeho založení. Je tedy starší než klášter. Odkud je pak toto jméno, jehož etymologický význam je v ostrém rozporu s klimatickými poměry a kdysi byl jistě ještě více?? My bychom zde měli jeden opravdový "Lucus a non lucendo." I Podhora, basaltový kužel s tufovým obložením je geologickým původem vyhaslá sopka. Mohlo by se za těchto podmínek předpokládat, že tu byly v pravěku jiné klimatické poměry ?“ Mnoho autorů 19.století se zabývalo etymologií slova "Teplá," v r. 1817 Franz Sartori ve svém karlovarském průvodci, C.J.Heidler v r. 1822 a 1827. Nesporný závěr, že zdejší vody nebývaly teplé, neodporuje pojmenování řeky "Teplá" podle její teploty u vtoku do Ohře, způsobené teplými karlovarskými prameny. Název řeky je pak starší než místa "Teplá" a tedy i kláštera.

      Regionální nacionalistický historik Dr.Michl URBAN dokazuje naopak německý původ názvu kláštera, města a řeky. Jméno podle něho pochází prý nepochybně od starého germánského "Döpl" (Döpel, Döppel), jak se kdysi nazývaly německy bělice. Za nevhodné pokládá vysvětlení etymologické od českých slov "teplý" nebo Topol," protože tato voda nemohla být na horním toku nikdy teplá, a také to, že by na březích této řeky rostlo velké množství topolů, patří prý "do říše pohádek." Seriosnost mnoha historických prací tohoto největšího regionálního historika v okolí - často je jediným pramenem - je silně znehodnocena jeho zamotáváním slovanského původu zdejších názvů. Byl mistrem v překrucování, různých "opomenutí" atd. Německý původ slova "teplý" mu vyvrátil prof. germanistiky, opat G. Helner, kterého těžko nařknout z bohemofilie - náklonnosti k českému.

      Dle doktora KŘÍŽKA jsou ještě malé zmínky o pramenech u Agricoly a Athanasia Kirchera (1678) z tohoto období.

      Tehdejší opat kláštera Teplá Andreas Ebersbach (1599-1629), "muž protireformace" v kraji, měl velký zájem o prameny a jejich využívání. Vědom si přísného dodržování rezervace, snažil se získat pro prameny doktora Michaela Raudenia (=Roudnický), městského fyzika ze Slavkova a jeho prostřednictvím hodlal přimět slavkovský horní úřad ke zrušení rezervace pro toto Údolí pramenů. Opat pozval Dr.Raudenia na návštěvu do kláštera, při které na zpáteční cestě navštívil doktor prameny, vzal vzorky pramenů a hornin a psaním ze 16. března 1606 (v archivech kláštera) sdělil opatovi, že přesně vyšetřil Stenker a také předložil několik odtud pocházejících vzorků horniny slavkovskému hornickému úřadu k vyšetření. Nenašla se však v něm prý žádná "materia aurichalci," jak se domníval, ale "materia vitrioli," která uděluje prameni vitriolovou povahu zvláštní síly. Slíbil napsat o tom všem pojednání.

      V roce 1609 předepsal Dr. Michael Raudenius lázeň ze Stenkeru (Mariina pramene) Jáchymovi Libštejnskému, svobodnému pánu z Kolovrat na Rabštejně a Libkovicích.

      Když pak doktor Prudentius, rada císaře a krále Rudolfa II., ležel "ochromen na celém těle a sklíčen bolestmi od zánětu kloubů," poradil mu chebský fyzik doktor J.M.Horník,aby se léčil úšovickým Stenkerem. J.M.Horník vydal v letech 1614 a 1617 knihy o "chebských" pramenech. V roce 1629 emigroval jako luterán z Chebu do Německa. - Doktor Prudentius se přepravil k pramenům. Zde byla připravena teplá lázeň, která se ohřívala rozpálenými kameny. Kůra byla tak úspěšná, že Úšovice prý opouštěl uzdravený.

      Zdá se, že opat Andreas uvažoval (kolem roku 1624) znovu o těžbě soli odpařováním Slaného pramene, což vedlo k rychlé reakci ze Slavkova. Přípisem ze dne 11. června 1625 (v klášterním archivu) Theodor Vahel z Lilienau, správce slavkovského horního úřadu, který byl pověřen dozorem nad dodržováním rezervace, důtklivě připomenul, že nedotknutelnost této rezervace přísně platí pro všechny lesy v jejím okruhu a tedy se vztahuje i na solná ložiska v nich; jako taková platí i pro Slaný (Ferdinandův) pramen!

      Přesnější a obšírnější zprávy o úšovických pramenech té doby nám přinášejí anály kláštera Teplá, díl II. K těmto zprávám můžeme mít historickou důvěru, protože pisatel této části - Alois Hackenschmidt - vypráví jako očitý svědek.

      Alois Hackenschmidt (narozen 10.1.1627 Falknov, zemřel 6.4.1683 klášter Teplá), kanovník a archivář kláštera, zcestovalý a velmi zkušený muž. Jeden obrázek jím namalovaný visí v knihovně kláštera Teplá. Kronikář Boh. Balbín (1621 - 1688) se na něho obrátil se žádostí o historické informace pro své "Miscellanea Historica Regni Bohemiae" (Praha 1679). Hackenschmidt zasílal potřebné zprávy, opisoval staré listiny v Teplé či v Chotěšově. Jejich korespondence z let 1664-67 obsahuje 47 dopisů a je uložena ve strahovské knihovně, zpracována J.B.Šimákem ve Věstník království českého Společnost nauk 1912, str.1-24. Je otázkou, zda se oba někdy osobně setkali. Za potřebné zprávy posílal Balbín občas Hackenschmidtovi i peníze na poštovní výlohy, někdy i lahvičku vína. Oba dva pak horlivě sbírali materiály pro jezuitu Jana Gamanse z Mohuče, který se chystal psát epochu Karla IV., ale neuskutečnil svou práci.

      Hackenschmidt v análech nejprve vyslovuje údiv nad velikým množstvím minerálních pramenů na panství Teplá - prý více než 40. Popisuje tu místa, kde se nacházejí i to, že venkované jich užívají jako léku i běžného nápoje. U Úšovic připomíná celkem šest pramenů:

      "A u s c h o w i t z, pagus versus Egram uno millitari a monasterio situs habes fontes sex: duo adjacent ipsi pago, quibus subditi et transeuntes pro ordinaria potione utuntur, alii quatuor in vicina sylva. ...."

     Česky:"Ú š o v i c e, vesnice směrem k Chebu jednu míli od kláštera ležící má šest pramenů: dva leží poblíž této vesnice, kterých je používáno jako řádného nápoje místních i přicházejících, ostatní čtyři v hraničním lese... ."

      První z pramenů, jak uvádí dále, pramení na úšovickým kostelem směrem k Vlkovicím, druhý na Pottově louce. Že mezi vesnické prameny neřadí Hackenschmidt Ferdinandův pramen, je patrné z toho, že jej uvádí na jiném místě:

     "U Úšovic tryská nepřebernými a bohatými a bohatými proudy Slaný pramen, ze kterého je možno získávat nejčistší sůl."

      Na jiném místě znovu uvádí, že Úšovice jsou obzvláště bohaté na minerální prameny, z toho čtyři jsou znamenité: dva již uváděné, třetí v lese a čtvrtý položený na "salině" (Slaný pramen). O pramenech v lese píše, že prvý, znamenitý svým vysokým obsahem solí, je nazýván (také) Slaný, další pak Stenker (=smraďoch, pro zápach způsobený vysokým obsahem síranů). Třetí se nachází u pily (Brettmühle) a čtvrtý o něco dále nad ním. Prvý - Slaný - je nepochybně Křížový pramen. Druhý - Stenker - je Mariin pramen. Těžko určit při velkém množství kyselek v tomto Údolí pramenů oba poslední prameny a to tím spíše, že dodnes nevíme, kde stával v 17. století Brettmühle (jedná se pravděpodobně o Lesní pramen u středověkého mlýna-pily,Schneidmühle,dnes hotel Lesní mlýn). Hackenschmidt píše rovněž o početných vývěrech plynů, které prý jsou tak zhoubné, že kolem letící ptáci padají k zemi a umírají.

      "První a známější pro svůj obsah soli je nazýván Slaný pramen a je lékařsky využíván. Tak jsou používány našimi řádovými duchovními při jejich tělesných defektech žádné jiné léčivé prameny jako tyto, a sice na lékařský předpis."

      Podle zpráv Hackenschmidtových píše Bohuslav Balbín v "Miscellanea ..." o našich pramenech v několika kapitolách. Již ve 13. kapitole řeší otázku, zda jsou Čechy bez soli a mj. uvádí:

      "Tak u vsi Úšovice, jež je na panství tepelského premonstrátského kláštera, vyráží slaný pramen z nevyčerpatelných žil; že se z něho může vyrábět znamenitá sůl, jestliže se voda uměle nebo sluncem vypaří a nechá ztuhnout, a že také kdysi skutečně byla vyráběna, je známo v celém sousedství a uznal to i císař Ferdinand I., jenž vyslav z Prahy kurýry, dal si tuto slanou vodu přinésti v lahvích. Bylo zjištěno, že je to sůl, jakou si jen možno přát, zcela čistá, abych tak řekl probudilé svěžesti a nad to i sněhobílého lesku. O celé této věci existuje v klášteře list císaře Ferdinanda, jak tvrdí velezbožný milovník mých studií Alois Hackenschmidt ve svém dopise, nedávno mně zaslaném a dodává jemu i klášteru věc veleznámou: Před dvanácti lety farář v Prunéřově, velmi zkušený v takových věcech, začal z tohoto pramene vyrábět sůl, ale věc ta byla zmařena světskými lidmi, kteří nechtěli, aby někdo bez nich a jejich krajanů vyrostl; i vymlouvali se hlavně na nesnadné opatřování dřevo, ježto prý cínové doly, kdyby se lesy obracely na pálení soli, neměly dostatek potřebného dříví a že by jim byl proto z rukou vyrván jistý výtěžek. Tohoto pramene dále vzpomíná ve své Haliografii Johann Töldenua, který se nadto dovídá, že tento solný pramen leží u kteréhosi lesa nesmírné velikosti."

      Balbín uvádí i přesné znění Ferdinandova dopisu opatovi Antonínovi a pokračuje:

      "Uvedený opis jsem vlastní rukou pořídil (podle Hackenschmidtova dopisu) ze samého originálu. Jaký však byl úspěch té věci a zda byla tehdy sůl skutečně vyrobena, nenalézám zaznamenáno; zůstávají však přece v prameni dosti bohatém a hlubokém stopy a trosky, ze kterých našinci usuzují, že tam kdysi sůl byla vařena. Zatím třeba si zde všimnout toho, že krátce potom Ferdinand I. ony statky, totiž panství mnichovské s dvaceti vesnicemi, mezi nimi i Úšovicemi, kde je solivárna, zapsal po tehdejším zvyku sousedním pánům Pluhům na Bečově a Horním Slavkově za tisíc kop nejprve na šest let, potom na doživotí. Při té příležitosti bylo ovšem řečené dílo zastaveno, také proto, že přišly v to války; a třeba řečené statky po pokoření nepřátel a vzbouřenců, mezi nimiž byl i Kašpar Pluh, z blahovůle Ferdinanda I. se vrátily ke klášteru a dnes jsou v naší pravomoci, přece se ve starých listinách, které jsem před léty pilně vyhrabával, pročítal a prozkoumával, nedočítám toho, že by se v létech potom následujících totéž dílo znovu okusilo."

      Za našich časů pak, totiž roku 1665, vložil se do toho kterýsi světský kněz P.Johann Cyriakus Tonner, předtím farář v Prunéřově, jak vysvítá z kopie listu, jejž 17. října 1665 Georg Fabian Schindler, vrchní správce slavkovského úřadu, obecně zvaný "Oberumtsverwalter," v nepřítomnosti nejdůstojnějšího pana opata Raymunda, s nímž jsem byl tehdy na vizitační cestě po klášterech řádu na Moravě, psal našemu kapitánu, jak následuje:

      "Budete bezpochyby o tom dobře zpraven, jakým způsobem pan Johann Cyriakus Tonner, bývalý farář v Prunéřově, na tepelském panství nedaleko vesnice Úšovice objevil slaný pramen a také již u římského císaře, současně i uherského a českého královského majestátu našemu nejmilostivějšímu pánu jako hodnotné dílo doporučil. A bylo mi nejmilostivěji poručeno, abych vše shlédnul, komisionálně vyšetřil a vzal odtud zkoušku. Abych tomu poslušně vyhověl, určil jsem si den 26. k tomu, abych se shora jmenovaným panem Tonnerem na místo se dostavil, což pánovi současně dávám na vědomí s tím, že se nemusí obtěžovat ráčit dostavit na označené místo a provést vyznačení potřebných revírů, tak, aby ve všem dalším nastal pořádek a moje poslušné hlášení mohlo být uspíšeno. Když tedy byla ustanovena komise, byla shlédnuta a vyzkoušena voda a vyrobena sůl a bylo jí použito k obvyklým potřebám, jak jsem sám viděl a ohmatal. Nevíme, zda svrchu zmíněný administrátor zprávu královské komoře podal; namítalo se, že solivárna je ve spojitosti s divokou vodou, obecně zvanou "Wildwasser," kterou nelze bez velkých nákladů oddělit. Rovněž říkali Slavkovští, že se takové dílo v těchto končinách nedá zřídit a provozovat, leda s velikou ztrátou pro cínové doly, pro jejichž zdárný provoz by scházelo dříví, kdyby se mělo obracet na vaření soli. Zda by však větší zisk vzrůstal Čechám cínem nebo solí? Je to otázka, kterou mohou rozhodnout lidé bystřejší. Já bych věřil, že slávě vlasti prospívá, aby si sama sůl vyráběla, než by se živila solí cizí. Ale vytýká se: je třeba si hleděti ani ne tak toho, co je čestné a chvályhodné, ale toho co je výnosné. Přisvědčují totiž, že sůl přivážená do Čech každoročně přinese mnoho tisíc na cle, což by se při vaření soli nestalo. Ať je jakkoliv, Tepelským se dostává slávy, že Beatus Hroznata založil místo, dávající sůl. Až potud nejzbožnější a nejučenější  muž Alois Hackenschmidt."

      Na konci 25. kapitoly Miscellancí (stať o chebských kyselkách) uvádí Balbín poznámku:

      "Že se u tepelského premonstrátského kláštera nalézají kyselky, o tom mi vypravoval místní opat, můj předobrý přítel, že svou dobrotou a ostatními přednostmi nestojí prý nijak za chebskými. A to vše po vyzkoušení pramene chemickým uměním veřejně tvrdíval onen veliký český Hippokrates Marcus Marci. Leč o tepelských vodách podle slibu pojednáme v hlavě následující."

      O analýze našich vod, prováděné Markem Marci nenacházíme nikde jinde zmínky než tu, že jde o údaj autentický lze posoudit z úzkého přátelství Balbína a Marka Marci.

      Johannes Marcus Marci (narozen 13.6.1595 Lanškroun, zemřel 30.12.1667 Praha) byl pražským lékařem, od roku 1620 profesorem lékařství na jesuitské koleji v Praze; byl osobním lékařem císaře Ferdinanda III. Mimo lékařství se zabýval východními jazyky, alchymií a kabbalou.

      Pavilonek tohoto pramene stával do r. 1958 dole v parku před domem obuvi na dnešním volném prostranství, posypaném pískem. Má krátkou, ale zajímavou historii.

      Kdysi snad vytékal volně do Úšovického potoka. Roku 1873 byl "objeven" a zachycen jednoduchým dřevěným jímáním. Byl majetkem Severozápadočeské banky, na jejímž pozemku asi ležel - tato banka totiž koupila roku 1872 hotel Mariánskolázeňský Mlýn (dnešní hotel Cristal). Ale již roku 1877 je pramen majetkem kláštera Teplá. Byl odborně chemicky vyšetřen prof. Lerchem v Praze. Jeho malá vydatnost ho provázela po celou dobu jeho užívání. Měl teplotu 9°C a obsah minerálních látek cca 6,7 g v litru, při čemž hlavní obsah tvořila Glauberova sůl, jako u Křížovky nebo Ferdinandky, ale jen 1/3 jejich množství. Pramen byl ordinován pro pacienty, pro které by oba hlavní prameny - Křížový a Ferdinandův - byly příliš silné; hojně byl pak používán okolními obyvateli jako osvěžující nápoj v domácnosti.

      Roku 1900 byla provedena rekonstrukce a odkryt další vývěr stejného chemického typu a téměř shodné výše mineralizace, který byl nazván Alfrédův. Oba prameny byly zachyceny kuželovitým jímáním v hloubce 5 m pod terénem. Ležely vedle sebe v těsné blízkosti (1,2 m) a lišily se pouze hydrologickým režimem: Alexandřin pramen měl stálou vydatnost, Alfrédův intermitoval (vyvěral přerušovaně).

      Prvý pramen se nazýval podle velkovévodkyně z Meklenburska-Zvěřína (Schwerin) Alexandry, která zde pobývala (podle ní se rovněž nazývala "Alexandřina vyhlídka," která ležela kdysi v místech školy Sever). Druhý, nově zachycený pramen byl nazván podle opata Alfréta Clementso, který zemřel jako 48. opat kláštera roku 1900 (tedy snad právě těsně po jeho smrti), tedy v době, kdy kulminoval rozvoj lázní.

      Pavilon sloužil také jako místo pití Rudolfova pramene, který byl sem veden z Úšovic.

      Další rekonstrukce byla provedena v roce 1940, neboť vydatnost obou pramenů stále klesala (Alexandřin pramen 1928 - 3,10 l/min. a 1938 - 2,29 l/min., Alfrédův pramen 1927 - 2,51 l/min. a 1938 0,83 l/min.). Kyselka byla již silně ovlivňována prostou podzemní vodou. Jímka byla prohloubena do 6 m pod terénem. Na dně výkopu byla dosti pevná pararula, prostoupená četnými křemennými žilkami, až několikamilimetrovými. Na dně šachty vyvěralo 6 drobných praménků kyselky. Z nich byly zachyceny pouze  tři, neboť zbývající měly nižší koncentraci. Celková vydatnost všech šesti vývěrů byla před dokončením rekonstrukčních prací cca 5 l/min. Na dně byla položena vrstva křemitého štěrku, která byla překryta vrstvou cihelného zdiva, tvořícího plášť šikmého kužele s velkým vrcholovým úhlem, na kterém nasazen jímací zvonek. Touto rekonstrukcí byly opět oba prameny spojeny.

 

Chemismus vody byl sledován v letech 1927-1946. Před rekonstrukcí roku 1940 poklesl obsah chloridů ze 600 na 550 mg/kg; železa z 23 na 18 mg/kg. Obsah CO₂ byl kolem 1500 mg/kg. Po roce 1941 se s klesající vydatností mírně zvyšovala koncentrace minerálních látek v pramenu

      Alexandřin pramen byl původně určen k pitné léčbě. Případný pokus o znovuzískání pramene by musel vycházet z hlubšího jímání, které by mohlo být provedeno po předcházejícím vrtném průzkumu soupravami malého průměru vrtem o velkém průměru (Miroslav DOVOLIL 1958).

      Třetí vycházka nás zavede k Ferdinandovu prameni. Celá spodní oblast pramenů Ferdinandových, Rudolfových a v Pottově údolí jen potvrzuje pozoruhodné pramenné bohatství a dostatečně ukazuje, že název Údolí pramenů, který jsme pro toto místo použili v prvé kapitole, nebyl nadsazený a byl také v minulosti pro toto údolí používán.

      Starou vycházku k Ferdinandovu prameni popisuje 1837 dr. Frankl jako nejnavštěvovanější procházku - promenádu. Hlavní cesta vedla dnešní ulicí "U Sokolova." Píše:

      "Ze tří cest zvolíme si tu, která běží po svahu vrchu Hamelika, který zůstává po levé ruce, kdežto po pravé se táhne javorová alej, při které divoce rostoucí růže a malinové keře tvoří přírodní plot, ve kterém se tu a tam otevře pohled do údolí a na daleké hory. Stále se měnící panorama nás doprovází po cestě až k Ferdinandovu prameni. Zpáteční cestu volíme lukami podél potoka, který se mnohokráte zatáčí a je na březích porostlý olšemi a břízami, které nás tu a tam zakrývají svým stínem. Na poloviční cestě k mlýnu stojí chata sloužící k odpočinku - Böttigers Ruhe."

      My dnes vyjdeme od hotelu Cristal, na jehož místě stával od roku 1818 mlýn a prvým majitelem byl jakýsi Arnold. Brzy se tento mlýn stal cílem vycházek lázeňských hostů a sloužil jako hostinec, kavárna a nakonec jako hotel "Mariánskolázeňský Mlýn."

      Přejdeme naproti k bývalému stánku taxislužby a půjdeme cestou parkem. Hned na vchodu do parku si všimneme vlevo kavárny LIL.

      Původní angloněmecký název byl "Look ins Land (L.I.L.). Z fonetického znění se stal oficiální název Villa Luginsland Tato výpravná, ve své době skvěle vybavená stavba byla postavena cca 1901 Maxem Halbmayrem s cílem sloužit k ubytování knížat a králů. Halbmayr odkázal celý areál LILu městu Mariánské Lázně a rovněž hotovost 60000 K na udržování této stavby v dobrém stavu. Ve dnech 16.-17. srpna 1904 bydlel v Lilu císař František Josef I. při svém setkání s anglickým králem Eduardem VII.

      Mezi Lilem a naší cestou běží Úšovický potok. Procházíme parkem a vpravo při cestě se odkrývá nám rozlehlé prostranství, na kterém stával altán Alexandřina pramene, o kterém jsme právě podrobněji psali. Pramen ubýval i po rekonstrukci roku 1940 až zanikl docela. Úspěšný pokus o jeho znovuzachycení by rozšířil počet i atraktivitu mariánskolázeňských pramenů.

      Při stráni na pravé straně (jak popisuje arch.L.Štěpánek) stojí skupina modřínů japonských (Larix leptolepis) a skupina douglasek (Pseudotsuga). Na hřišti dole je dub žlutolistý (Quercus concordia).

      Přicházíme k můstku přes potok a za můstkem se cesta rozbíhá třemi směry: prvá vede k bývalé kavárně Bellevue úzkou alejí kaštanů, která pak mimo cestu pokračuje až k bývalému vchodu na Bellevue; druhá je nová "sluneční" cesta, běžící luční strání, a třetí, nejstarší cesta vede podél potoka. Zvolíme zlatou střední, novou cestu a vydáme se směrem pod "di Vittorio," dnešní zotavovna ROH, dříve kavárna Bellevue, jejíž okolí je bohužel právě na této straně do údolí neupraveno. Mezi stromy leží povalena ozdobná váza, staré schodiště je zarostlé, husté houštiny - prostě s novou vycházkovou cestou by bylo třeba upravit i toto zákoutí.

      Snad právě v těchto místech pod Bellevue stávala chata, sloužící jako místo odpočinku, zvaná "Böttigerovo zátiší" (Böttigers Ruhe), o které se píše v nejstarších průvodcích i v topografii J.Sommera (1838). Bylo to oblíbené místo saského dvorního rady a známého archeologa Karla Augusta Böttigera.

      K.A.Böttiger (+1835) jezdíval rád do Mariánských Lázní a pohyboval se ve společnosti kolem "knížete básníků" Goetha i opata Reitenbergera. Tento nadšený stoupenec a ctitel Reitenbergerův oslavil jeho osobu v mnoha básních a básnických přípitcích jako zakladatele lázní.

      Ze závěru jedné jeho básně (psané 4.8.1825 v Mariánských Lázních) uvedeme:

 

 

      Takových básní bylo mnoho. Böttiger mnohokrát popisoval v novinách (Allgemeinen Zeitung - Augsburg) české lázně a zasloužil se i o popularizaci Mariánských Lázní. Zažil v Mar.Lázních také onu trpkou chvíli doručení zprávy pro opata Reitenbergera, že jeho odstoupení je bezpodmínečné, a nucen podat resignaci. Stál tehdy věrně při opatovi - jako ostatně mnoho dalších - a dokonce navrhl tehdy (jako protitah), aby bylo opatovi uděleno vyznamenání - stříbrná medaile. Král pruský nabídl Reitenbergerovi biskupský stolec ve Vratislavi (Slezsko).

      Kavárna Bellevue (595 m.n.m.) byla postavena kol 1850 a již roku 1857 uváděna jako oblíbené místo "pijáků kávy." Doktor KISCH (1872) obdivuje její krásné skleněné předsálí na železných sloupech, sloužící k ochraně návštěvníků proti nepřízni počasí. "To co je Pupp v Karlových Varech, to je v Mariánských Lázních Krohova Bellevue" - píše Ressel - "elegantní salony, výpravné tabule pro společnosti, obrovský výběr novin, billard, střelnice se šipkami, vojenské koncerty, tanec." V roce 1888 tu stála káva 28 krejcarů, oběd 1½ zlatý.

      Ale prosperita tohoto místa přitahovala a Bellevue dostala časem konkurenty. Byl to "Švýcarský dvůr" (1870), dnešní provozovna oplatkárny za nemocnicí; byla to "Eremitage," která později vyhořela a v její blízkosti postaveno Miramonte. V Eremitage pobýval kdysi nervově stále na hranicích naprosté vyčerpanosti filosof Nietzsche. Velkým konkurentem Bellevue se stala přímo v údolí - kavárna "Victoria," dnes závod Průmysl trvanlivého pečiva M.Lázně, oplatkárna. Vidíme ji z naší cesty na pravé straně za potokem. Měla říznou vojenskou muziku, koncerty, tancovačky, cenově asi nejdostupnější pro obecenstvo (vstup 50 krejcarů) a konkurenčně úspěšná. Na zpáteční cestě půjdeme kolem potoka a všimneme si na dvoře závodu starého hudebního pavilonku z dob slávy této kavárny.

      Podle Bellevue se začala nazývat celá čtvrť s nemocnicí a vilami a zotavovnami na levé straně, jak se rozrostla již v tomto století.

      Po cestě dojdeme k nově vybudovanému areálu tenisových dvorců, které postavil v roce 1920 mistr Karel Löhr (postavil také dvorce u Lesního pramene). Roku 1936 tu bylo deset dvorců, v klubovně bufet, šatny a byla tu projektována stavba koupaliště a dětského hřiště. Asfaltová cesta končí prozatím u vchodu na dvorce a hlavní dvorec má nové pěkné schodovité hlediště. Pokračujeme dále po provizorní cestě, která bude teprve asfaltována a přitom vpravo vidíme blíže býv. kavárnu Viktoria za potokem, který se tu rozlévá v malý rybníček s výpustí. Přejdeme přes silnici a jsme v parku u Ferdinandova pramene. Napravo je ohrazené fotbalové hřiště.

      Toto hřiště bylo postaveno prý s vysokými finančními náklady roku 1920 městem pro kopanou a lehkou atletiku. Konala se tu i masová cvičení a cvičení na nářadí. Ve své době bylo prý jedním z nejhezčích hřišť ve střední Evropě (pokud autor starého průvodce  příliš nenadsazoval). Tak jako kdysi i dnes tu probíhají fotbalové i lehkoatletické soutěže, ozývají se souhlasné i jiné projevy fanoušků. Hřiště dostalo po značně nákladné úpravě do nové sezony zelený trávník a nový podklad atletické běžecké dráhy.

      O Ferdinandové prameni jsme již psali v historii. Proslul neúspěšnými pokusy o těžbu soli.

      Při založení lázní stál zpočátku stranou pozornosti, ale již roce 1817 jej analyzoval Reuss a upozornil na jeho léčivou hodnotu. Nazýval se Úšovický. V roce 1819 bylo provedeno první jímání a přitom se narazilo na zbytky starého jímání, inkrustovaná borová prkna, jako doklad historií popisovaných pokusů. Pramen byl přestřešen a dostal jméno Kolowratův (podle nejvyššího purkrabího Františka Antonína Kolowrata Libštejnského). Avšak Kolowrat si této pocty nepřál a navrhl, aby byl pramen nazván podle opata Karla - KARLŮV. Ten to však rovněž odmítl a navrhl název podle krále Ferdinanda, který jej nechal poprvé vyšetřit 1528 - Ferdinandův.

      Do roku 1819 ležel pramen uprostřed bažin a jen nesnadno se k němu dalo dojít po kamenech a položených břevnech. 1819 dostal přestřešení i provizorní cestu a 1820 byl znovu analyzován prof.J.J.Steinmannem. Při pobytu budoucího císaře, korunního prince Ferdinanda 19.-20. června 1824 v Mariánských Lázních začínal svou prohlídku lázní korunní princ v doprovodu opata Reitenbergera právě od tohoto pramene. Zde přečetl dr.Heidler originál listiny krále Ferdinanda z roku 1528. Brzy potom začal Skalník upravovat celé okolí, totiž když byly odkoupeny nebo vyměněny pozemky úšovických sedláků s klášterem. V roce 1825 provedl J.J.Berzelius, slavný švédský chemik, rozbor vody a nalezl jod, lithium a stroncium. V roce 1826 byla tu postavena klasicistní kolonáda po způsobu starořeckých staveb - dnešní kolonáda. Stavba byla řízena c.k. českým vrchním stavebním ředitelstvím. Zda byl autorem návrhu Jiří Fischer, inspektor tohoto ředitelství (které mělo sídlo v Praze), pověřený zastavovacím plánem Mariánských Lázní, s určitostí nevíme.

      Chemické analýzy provedl 1832-33 místní lékárník Karel Brém, 1835-37 prof.dr.Bauer z Berlína, 1845 profesor Kersten z Freibergu. Voda se používala jen k pití a vydatnost pramene byla asi 50 lt/min.

      Usilovná práce Václava Skalníka při vysušování bažin, budování odvodních příkopů a rovnání terénu byla spojena s jeho zahradnickými zásahy. Dnes - z doby Skalníkovy - zůstávají staré vejmutovky, při vstupu do parku vysoký jilm pestrolistý a zejména nejvyšší strom tohoto parku liliovník tulipánovitý (Liliodendron tulipifera) ze Severní Ameriky, kvetoucí koncem června žlutými tulipánovitými květy.

      V letech 1850-1860 byly podniknuty různé pokusy dovedení vody tohoto pramene do lázní na kolonádu. Avšak výškový rozdíl 50 m se zdál nepřekonatelný. Voda Ferdinandova pramene se plnila ráno do džbánků, nakládala na povozy a vozila se do kursálu a na kolonádu, kde byla rozlévána do sklenic. Teprve 1869 bylo položeno potrubí do lázní a 1870 toto "dvojče Křížovky" bylo vyvedeno k pití na kolonádu. Výkonná čerpadla musela překonat vzdálenost 1700 m a výšku 50 m.

      Postranní sály sloužily jednak jako obydlí hlídače (u stráně), jednak jako restaurace a kavárna (u potoka). Místo restaurace byla po roce 1870 místnost předělána na strojovnu s čerpadly.

      Čerpání pramene probíhalo v hloubce 5 m pod přepadem. Tím se zvýšila vydatnost z 28 lt/min. (1869) až na 100 lt/min. a s rostoucí spotřebou koupelové vody se odběr stále zvyšoval. Tím se však narušil přirozený režim: v sezóně se čerpalo pravidelně, na konci a na počátku sezóny se čerpalo pouze nárazově několik hodin denně a v zimě minerální voda z pramene jen přepadala. Došlo po letech ke změně chemismu vody a dokonce ke změně chemického typu vodu. V roce 1921 prováděl pozorování chemismu v závislosti na čerpání Ing. Beno Winter a navrhl rekonstrukci jímání, která proběhla v letech 1922-26 a její průběh je popsán v "Die Erschliessung der neuen Ferdinandsquelle und deren quellentechnische. Ausgestaltung." Z naražených deseti sond vzniklo několik nových pramenů a těchto let nutno používat pro tuto pramenitou oblast název "Ferdinandovy prameny." Je jich celkem osm a jen stručně si povíme, kde se nacházejí.

     Ferdinand I. je původní starý pramen navrtaný v hloubce 20,30 m a používá se k pití (vydatnost 12 lt/min.). Ferdinand III. je kyselka zachycená v hloubce 5 m nad předchozím pramenem ve čtyřech výstupních potrubích kolem hlavního pramene, což je originální zachycení pramenů (vydatnost 26 lt/min.). V parku ve skleněné baňce 110 cm nad terénem přepadá nejsilnější z pramenů - Ferdinand II. (vydatnost 65 lt/min.), používaný ke koupelím. Při stráni pod solivárnou (na druhé straně kolonády) leží Ferdinand VI. známý jako "Excelsior," výborná stolní voda, značně odlišného chemického složení.