5 .

Z historie místa:

Prameny dostávají jména

(Končí "prehistorie" Mariánských Lázní neboli období "přednehrovské.")       Křížový pramen podle lidového podání vytékal kdysi z dutého pařezu (Nüll). Takové původní primitivní zachycení pramene nacházíme ještě dnes u některých málo významných minerálních pramenů. (Tak například v údolí za Chotěnovem, po levé straně od lesní cesty, stojí v louce dutý pařez, z něhož vytéká velice chutná chotěnovská kyselka. Celé údolíčko je pak jakýmsi obrazem dávného stavu Křížového pramene. Kolem dokola v louce vyrážejí další drobné nezachycené vývěry, jak tušíme podle usazenin sloučenin železa. Miroslav DOVOLIL popsal tento pramen pod č. 92 ve své práci o mariánskolázeňských pramenech jako pramen teploty 9° C, vystupující v pařezu 40 cm nad terén a obsahem CO2 ø 2380 mg/kg. Pramen má vydatnost 1-3 lt/min.)       Již v roce 1710 bylo místo upraveno odtokovými stružkami. V roce 1749 nechal Damián Schultz, klášterní lékárník, planoucí horlivostí pro léčbu úšovickými vodami, upravit místo proti vnikání povrchových vod, obroubit pramen velkými kamennými kvádry, vystavět nad ním přístřešek proti dešťové vodě a v blízkosti postavit vysoký kříž z tesaných kmenů. Podle tohoto kříže z roku 1749 dostala slaná kyselka jméno "pramen u kříže" anebo "Křížový pramen." Pod tímto jménem je dodnes znám po celé Evropě.       Opat Jeronym Ambrož správně rozvážil, že dobrovzdání odborníků-lékařů bude tím nejprůkaznějším prostředkem, jak strhnout pozornost veřejnosti na léčivou sílu úšovických pramenů. Dosud totiž to byli vždy laikové, kteří upozorňovali na prameny, a tak nesmírná zásluha Jeronyma Ambrože o naše prameny je v tom, že získal kromě doktora Springsfelda, o kterém jsme psali posledně, ještě dva lékaře k tomu, aby se prameny zabývali, totiž Scrinciho a J.J.Zauschnera.       Doktor Springsfeld navštívil také Karlovy Vary jako lázeňský host a napsal spisek "Abhandlung von dem Karlsbad, nebst einem Versuche einer Karlsbader Krankengeschichte" (Leipzig 1748/49) a jiná díla o Karlových Varech.       Doktor Jan Antonín Josef Scrinci, profesor medicínské kliniky, experimentální chemie a fyziky v Praze, byl požádán tepelským opatem o provedení analýzy úšovických vod. Ujal se této práce a výsledek svého vyšetření zveřejnil v pojednání s dlouhým názvem: "Tractatus de fontibus soteriis Teplensibus in regno Bohemiae atque eorum praestantissime sale nec non usu in diversissimis affectibus morbosis in maximam aegretorum salutem conscriptus." (1760). Výtahem tohoto pojednání byla pak knížka "Abhandlung von den Tepler Gesundbrunnen," vydaná v Augsburgu 1760.       Scrinci jmenuje šest minerálních pramenů těmito názvy: 1. Sirná lázeň neboli Stenker (dnešní Mariin pramen) 2. Slaný kalný pramen (Ferdinandův pramen) 3. Ordinovaná pitná kyselka I. (Ambrožův pramen) 4. Ordinovaná pitná kyselka II. (asi Karolinin pramen) 5. Slaná kyselka čís.1 (Křížový pramen) 6. Slaná kyselka čís.2 (vytékala kdysi v těsné blízkosti Křížového pramene a nazývala se Brechsäuerling (Dávivý pramen)       Říká mezi jiným, že ze Slaného pramene čís.1 je získávána sůl, která se docela podobá soli karlovarské a má i stejné účinky, jak lze dokázat na příkladech. Voda tohoto pramene pak, když se ohřeje na teplotu Vřídla nebo karlovarského Mlýnského pramene a smísí se s tepelskou solí (tj. solí z Křížového pramene), a když ji pije nemocný, "zprvu na stolici, pak na moč působí," a stejně jako karlovarské minerální prameny je prostředkem, vyvolávajícím pocení.       K získávání soli postavil roku 1749 lékárník Damfán Schulz poblíž Křížového pramene dřevěnou chatrč, ve které nechal zazdít dva kotlíky, v nichž odpařoval vody pramene. Získaná sůl se odvážela do kláštera a odtud byla "expedována" pod názvem "Sal Teplensis."       Jan Antonín Josef Scrinci (1697-1773) se zajímal o balneologii a minerální vody a napsal pojednání v roce 1741 o chuchelských lázních ("Theodor-" oder "Kuchelbad" bei Prag) a v roce 1756 o Teplicích v Čechách. Scrinciho analýzy byly ovšem ještě velmi primitivní. Píše většinou o soli střední, neutrální a o soli alkalické.       Jan Křtitel Josef Zauschner (1737-1799), kandidát medicíny z Prahy, konával rád botanické a mineralogické exkurze, které podnikal většinou se svým učitelem Janem Boháčem (1724-1768), profesorem lékařství, přírodopisu a lékopisu na pražské univerzitě. Na výletech přišel také do Úšovic a zchodil blízké lesy. Doktor Boháč ho prý upozornil na zdejší prameny, které si prohlédl a vzplanul o ně velkým zájmem. Rozhodl se, že tyto prameny vyšetří a výsledky svého zkoumání že zveřejní ve své inaugurální disertační práci. Po návratu do Prahy požádal o dovolení na lékařské fakultě. Tehdy právě císařovna Marie Terezie přikázala reskriptem z 20. ledna 1763, aby byly chemicky vyšetřeny a lékařsky popsány všechny minerální vody v rakouských zemích. Tutu balneologii pak vydal roku 1777 profesor Jan Nepomuk von Crantz.      Dostal proto Zauschner ochotně svolení a mohl se vydat ještě jednou do Úšovic, kde si vybral k vyšetření tři prameny. Ty analyzoval a určil jejich účinky a složení. Vyjmenovává součásti vod; dokonaleji než u Scrinciho, přesto však jen v mezích tehdejšího stavu poznání medicíny a chemie.       Dizertační práce vyšla v roce 1766 s titulem "Dissertatio medica de Elementis et viribus medicis trium aquarum mineralium Teplensium pro suprema Doktoratus medici laurea in Alma cesarea Regiaque universitate Pragensi AA et Philosoph.Doctor." (srpen 1757?) a je věnována opatu Jeronymu Ambrožovi.       V ní popisuje tři prameny a uvádí je pod jmény, která dodnes nesou. Prameny dostávají svá jména. Ambrožův pramen byl jím pojmenován podle opata Ambrože v děkovné vzpomínce na zásluhy při péči o tyto prameny. Mariánský pramen se jmenuje podle Mariánského obrazu, který visel na blízkém stromě a byl tu prý zanechán jedním vděčným vojenským vysloužilcem. Křížový pramen je nazván podle tam postaveného kříže.       Z dnešního pohledu moderních věd je Zauschnerova analýza spíše úsměvná a jen pro zajímavost uvedeme, jaké součásti Křížového pramene Zauschner našel a vyjmenoval.       Zauschner uvádí, jak 25.září 1765 odebral vzorek Křížového pramene do čisté lahve, kterou zvážil a porovnal s vahou vody. Byla poněkud lehčí, než obyčejná voda, a to 15:16. Zkoumal pak, zda tuto váhu ovlivní deštivé a jasné počasí, což ho muselo vést k domněnce, že když se mění vydatnost vody, mění se její hustota. Přidával "turecký duběnkový prášek," ocet, "Vitriolgeist," "Salpetergeist," sůl, rtuť atd., nechal vždy delší dobu stát a zkoumal změnu barvy minerální vody. Vodu odpařoval a dělal pokusy se zbytkem.       V Křížovém prameni například určil tyto součásti: 1. Vitriolum martis fugax primum, dein acido vitriolice spoliatam terram martialem. 2. Terram alcalinam. 3. Salem alcalinum fixum acidularem. 4. Salem neutrum acidularem. 5. Muriam fontanam. 6. Aquam communem simplicem seu talem, quae enumeratorum principiorum ultra nihil suppeditat.       Zauschner také vyšetřil, již jako praktický lékař v Praze pramen u "Cihlářky" na Smíchově ("Ziegerquelle"), co se týká léčivého užívání. Obě Zauschnerovy práce byly otištěny v "Beyträge zu zur Wassergeschichte von Böhmen (Leipzig a Praha 1770/72) u J.A.Peithnera z Leuchtenfelsu.       Už doktor Nehr hodnotil analýzy vod v obou pracích velmi nízko jako "povrchní a bezcenné práce." Píše: "Ani jedna ani druhá práce se nezabývala výzkumem účinků na lidský organismus, účinků trvalejšího rázu, a neohlížela se na zkušenosti." Jejich hlavním přínosem bylo, že rozšířily jméno tepelských pramenů.       V lázeňských popisech z 2.poloviny 18.století, je vzpomenuto několika slovy pramenů budoucích Mariánských Lázní. Jsou to díla:

1. Slaný (Gesalzene) 2. Ambrožův (Ambrosianische) 3. Mariánské Lázně (Marienbad)       Mariánský pramen se takto jmenoval ještě asi 50 let a dal vlastně název celému osídlení.       Schaller psal ještě o dvou lékařích, kteří studovali a analyzovali tyto prameny, jménem Suchomel a Rziha, zjevně Češi a současníci Zauschnerovy. Dosud však marně pátráno po nějaké zorávě po nich.       Citací mariánskolázeňského dějepisce Ludolfa Staaba naše povídání v prvním čísle začalo. Nechť jeho citací končí tedy i tato první kapitola historie Mariánských Lázní, na jejíž maraton jsme se vypravili.       "To je několik fragmentových zpráv, které vlastníme v první periodě dějin tohoto lázeňského místa, tj. do konce 18. století. Tehdy rovnou měrou, jako temnota lesů, v nichž prameny ležely ukryty, tak také tma nad prameny, dlouho nerozhodná a mlčící, jakoby se začala v něčem prosvětlovat; přece jen zůstala ta největší a nejtěžší práce přenechána budoucnosti. Poklady, ukryté zde hluboko v zemi vyčkávaly Toho, kdo zná čarovného slova, tvořivého ducha, který by pochopil jejich hodnotu a postavil si za svůj životní cíl zužitkovat tyto vody k službě trpícímu lidstvu.       Muž, který se podjal tohoto úkolu, byl Johann Josef Nehr, a s ním začíná druhá perioda dějin Mariánských Lázní." (Ludolf STAAB)

Kdo byl František Josef Sláma?

V minulém čísle padla zmínka o bechyňském děkanovi Františku Josefu Slámovi, který byl pochován v roce 1844 na mariánskolázeňském, tehdy novém hřbitově. Málokdo z nás však zná, kdo to vlastně byl, a proto se s ním seznámíme článkem Dr.Ing. Václava KÁLALA, uveřejněném v čís. 26/II "Obrody" ze 17.12.1969.       Článek měl titulek "Byl spjat s životem lidu." Zní:       "Náleží-li Slámovi čestné místo mezi knězi-vlastenci, náleží mu bezesporu i přední místo mezi buditeli ujařmeného selského lidu. Sláma byl jedním z kněží, kteří byli co nejtěsněji spjati s životem lidu, z něhož vyšli a o jehož národní, hospodářské a kulturní povzbuzení se starali všemi silami a prostředky.       František Josef Sláma se narodil 16.května 1792 v Bojenicích u Bernartic na Táborsku (okres Písek). Jako nadaný synek malého sedláčka studuje německé gymnázium v Českých Budějovicích a po jeho dokončení v roce 1808 jde na tři roky studovat filosofii do Prahy. Tam jeho milovaným učitelem náboženství je B.Bolzano, seznamuje se s Hankou a Krameriův Hlasatel je mu hlavním zdrojem národního uvědomění. Po skončení filosofických studií studuje teologii v Českých Budějovicích a v roce 1815 je vysvěcen na kněze. Jako kaplan působí na zámku zelenohorském v Nepomuku, v Prachaticích a na Orlíce, v letech 1832 až 1840 je farářem v Chrašticích a v posledních čtyřech letech svého života je děkanem v Bechyni.       Místa jeho působení jsou zatěžkávací zkouškou pevné národní páteře Slámovy. Všude se němčí a zámeckým pánům se nechce líbit kaplan, který nesmlouvavě nabádá k lásce k českému jazyku, který páni odsoudili k vymření.       Kromě své literární činnosti v Časopise Českého muzea a v Časopise pro katolické duchovenstvo a Květech z oboru církevní a národní historie vydává spis "Obraz minulosti starožitného města Prachatic. V místech svého působení zakládá obecní knihovny a čtenářské spolky, pro něž opatřuje české časopisy a české knížky, jichž, bohužel, bylo tenkráte poskrovnu.       Sláma jako selský synek a všestranně dobrý znalec venkovského života a zemědělského lidu, nespokojuje se jen církevní a vlasteneckou činností. Ví, že je třeba lid povznášeti i hospodářsky a zlepšovat prakticky jeho bědný stav, napřed položit grunty k jeho hospodářské síle a na nich bezpečně budovat kulturně a národně. Za jeho působení v zámku na Zelené Hoře v letech 1816-1818 (mimochodem, ještě dnes se vnucuje otázka: Nebyla nějaká souvislost mezi Slámou, zelenohorským kaplanem a přítelkem Hanky a mezi Rukopisem Zelenohorským, který byl Českému muzeu zaslán záhadným způsobem roku 1818 ?) přicházejí hladová léta a Sláma vidí, že nutno z kazatelny a od oltáře jít do chalup, na pole a luka, do zahrad a lesů, radit, poučovat a osvěcovat hospodářsky a urychlovat onen revoluční převrat, který nastupoval v zemědělské výrobě: přechod od starého hospodářství trojhonného (trojstranného), s úhorem k hospodářství střídavému, čtyřhonnému s okopaninami, jetelovinami a bez úhoru. Byl to přechod od hospodářské soustavy, která v našich krajích vládla téměř deset století a při níž třetina výměry všech polností ležela ladem, kdy se pěstovaly brambory a jeteloviny a lidé i zvířata často trpěly hladem. Propagaci i zavádění nové soustavy hospodářské v praxi věnoval se u nás František rytíř Horský. Jeho úsilí bylo však zaměřeno na velkostatky a statky. F.J.Sláma dobře postřehl, že je třeba zaměřit se i na tuto složku zemědělské výroby, která ještě trpěla pod jhem roboty.       Proto se Sláma zaměřil v poradnictví a v propagátorské hospodářské činnosti i k odstraňování úhoru, zavádění okopanin a červeného jetele, zušlechťování dobytka, včelařství, lnářství, štěpařství, nabádal k užívání strojů, a o všech těchto věcech psal do Časopisu Českého muzea a z kazatelny i mimo kostel šířil zemědělský pokrok.       F.J.Sláma byl synem kraje, kde užije v krvi pamatovat "na zadní kola." Když byla zřízena Česká spořitelnice, nabádal k ukládání úspor rolníky, řemeslníky a čeleď a prakticky ukazoval, jak se to dělá.       Sláma nezapřel svůj původ. Dobře si uvědomoval, že zemědělský pokrok musí postihnout nejširší vrstvy zemědělského lidu, pokud to ovšem za tehdejších feudálních poměrů a roboty bylo možné.       Proto už v roce 1830 ve svém pojednání "O štěpařství v Čechách" v časopise Českého muzea volá po naučném časopise pro venkovský lid, "ve kterém by se především promlouvalo o věcech hospodáři venkovskému užitečných a potřebných, kterým by se takto vyplňovala pozůstávající mezera vzdělání Čecha prostého, jemuž němčina přístup do vyšších škol zabránila, nedopouštějíc mu naučiti se ve ve školách obecných něčemu důkladnému a praktickému." Na jaře roku 1836 obrací se na hospodářského radu Hirschmanna, tehdejšího sekretáře vlasteneckohospodářské společnosti v Čechách, a na jeho žádost vypracovává podrobný program navrhovaného časopisu. Po dlouhém dopisování a vyjednávání, které Slámovi zabralo mnoho času a energie, přikročila c.k. vlasteneckohospodářská společnost v roce 1838 k vydávání časopisu, který nesl název "Poučné i zábavné listy pro polní hospodáře a řemeslníky v Čechách."       Sláma se však dožil velkého životního zklamání. Jeho návrhy o věcném obsahu společnost nerespektovala. Nový časopis byl sice tištěn česky v tiskárně B.Háze, ale byl jenom českým překladem německého časopisu Belehrungs- und Unterhaltungs-Blatt. A nebylo v něm, pochopitelně, ani stopy po národní vřelosti, jak iniciátor zamýšlel.       Ponaučné i zábavné listy vycházely měsíčně do roku 1847, pak byly přejmenovány na Hospodářské listy. V roce 1850 začala společnost vydávati Týdeník pro zvelebení lesního, polního a domácího hospodářství, který v roce 1852 převzal jako redaktor Med.Dr.Filip S.Kodym. Od roku 1856 vycházel pod názvem "Hospodářské noviny," a ty našly tisíce čtenářů na venkově a zapalovaly pro zemědělský pokrok. Projekt Slámův se tedy uskutečnil až 12 let po jeho smrti.       Když Ponaučné a zábavné listy tak dokonale zhatily myšlenku českého zemědělského časopisu, psaného nejen česky, ale vedeného také českým duchem a po selsku, chtěl neúnavný kněz jako náhradu dát zemědělskému lidu vhodné hospodářské spisy.       Bechyňský děkan se rozhodl, že jeden takový spis přeloží, jiný napíše. Německý překlad "Isidor, sedlák lhotský" vyšel však teprve rok po překladatelově smrti. Vlastní kniha Slámova "Jaroslav Myslík z Nedbalic," na níž horlivě pracoval až do své smrti, nevyšla už nikdy. Spis zůstal nedokončen a rukopis se ztratil. Obdobný osud postihl i četná jiná díla ze Slámovy pozůstalosti, po nichž marně pátral jeho přítel Václav Pešina, kanovník, konzistordní rada a redaktor Dědictví svatováclavského i Dědictví sv.Jana Nepomuckého.       Sláma byl člověk zlatého srdce. Jmění odkázal chudým a svou knihovnu čtenářského spolku v Bechyni. Jeho životní krédo bylo nejvystižněji vyjádřeno slovy Fenelona, jak je vepsal do památníku svého přítele J.V.Kamarýta: "Miluj bližního svého jako sebe sama, přítele víc než sebe, vlast víc než přítele, lidské pokolení víc než vlast, ale Boha nade všecko!"       O Josefu Slámovi píše i arch.Lad.Štěpánek ve sborníku 150 let Mariánské Lázně.       Byl obětavým spolupracovníkem Josefa Dobrovského, činným členem Národního muzea, jedním ze zakladatelů České matice a neúnavným bojovníkem za českou školu. V boji za českou školu zdůrazňoval, že české dítě nemůže v německé škole nalézt osvětu. Některé jeho časopisecké články proto zabaveny cenzurou jako např. "Příspěvek k historii české," který nesměl být r. 1839 otištěn v Muzejním časopise. Psal v něm: "...Není země, kromě naší ubohé vlasti, ve které by se vrchnosti a tisícové do jazyka domácího docela nic neznali. Veškeré skoro vrchnosti a větší část úředníků neumějí se česky vyjádřit a protož majíce s lidem jednat, jen bídně češtinu kolem lámají ... čímž se děje, že veškeré úřednictvo a panstvo s duchovenstvem se zdá lidu národem cizím." Sláma dal podnět k akci zavedení českých škol.       Proto v roce 1888 jeho ctitelé a příznivci nechali obnovit náhrobek na mariánskolázeňském hřbitově. Dnes, po 130 letech, přešly řady českých generací a to, co bylo kdysi snem, stalo se samozřejmostí: čeština už není "sprostou řečí chudiny," díky oněm skromným duchům jako byl Josef Sláma.  

Ruský kostel

O tom, jaké byly důvody vysokého přílivu ruských návštěvníků do Mariánských Lázní v 2. pol. 19. stol. by bylo jistě možno velmi dlouho uvažovat a je dokonce nepochybné, že při troše trpělivosti dalo by se snést vše, co činilo Mariánské Lázně pro ony přitažlivé, a také vše, co nutilo městské otce vážit si těchto hostů. Je to problém velmi zajímavý a budeme se mu ještě věnovat. Faktem však zůstává, že ruští návštěvníci svým počtem v 2. pol. 19. stol. stáli v Mariánských Lázních na třetím místě za návštěvníky německými a rakouskouherskými.       Brzy se ovšem ukázala nutnost stálého společenského střediska, kde by se mohli ruští návštěvníci a pacienti scházet. Tato myšlenka se objevuje již ve 30. a 40. letech 19. století, na samém počátku rozkvětu Mariánských Lázní a později se pak upevnila v tomto smyslu, aby se takovéto společenské středisko postavilo zároveň jako místo pro uspokojení náboženského cítění ruských návštěvníků, tedy pravoslavný kostel. Věc ta sama o sobě nebyla žádnou zvláštností. Ve starších dobách ve většině míst, kde docházelo k většímu či menšímu soustředění ruských návštěvníků za hranicemi Ruska, vznikaly pravoslavné kostely. To se týká i lázní. Je pravdou, že ruské kostely nebyly ve všech lázních "světových," ale byly postaveny ve Vichy, Kissingen, Baden-Baden, Nizze, Wiesbadenu, Výmaru, v Karlových Varech, ve Františkových Lázních aj. Zvláště poslední dvě místa znamenala hodně pro to, aby Mariánské Lázně nezůstaly stranou tohoto hnutí. Mimo jiné nesli městští otcové dost těžce tu skutečnost, že ruští návštěvníci Mariánských Lázní byli nuceni dojíždět na pobožnost do Karlových Varů nebo do Františkových Lázní.       Už v roce 1874 zde existuje v sezoně kaple v najmuté místnosti na tehdejší radnici, v zadním traktu v parteru. Ve stejné době vzniká zvláštní výbor, který organizuje sbírky na stavbu pravoslavného kostela. V tomto výboru hrál významnou úlohu dr. Kisch. Ve svých pamětech vysvětluje svou účast výše uváděným důvodem.       Činnost tohoto výboru se nesetkala u radnice ani u ruské farní obce v Mariánských Lázních s plným pochopením. Zvláště farní obec neshledávala tento výbor kompetentní pro tyto věci a doporučovala odevzdávat peníze k tomuto účelu buď přímo pravoslavnému knězi, který sem dojížděl na bohoslužby až z Výmaru nebo starostovi. Přesto však bylo vybráno na sbírkách 25000 zlatých. osud těchto peněz byl tragický: banka, ve které byly uloženy, utrpěla v roce 1891 krach a peníze byly ztraceny.       Nicméně na počátku 90. let byl utvořen nový výbor, ve kterém měl hlavní vliv Grigorij Grigorjevič Pisarevský. Předsedou výboru byl mariánskolázeňský lékař dr. J.Kalinčuk. Členem předsednictva byl i dr. Kisch aj. Sbírky byly zahájeny formou úpisů mezi návštěvníky Mariánských Lázní. Tak byly získány základní prostředky. Této sbírky se zúčastnili, jak vidíme ze zachovaného písemného materiálu, nejen pravoslavní a Rusové, ale i ostatní hosté. Na podzim roku 1899 bylo sehnáno poměrně vysoké množství prostředků k tomu, aby se mohlo začít s rozhodnějšími kroky. Již v červenci 1899 bylo sestaveno memorandum představenstvu premonstrátského kláštera v Teplé o potřebě pozemku pro stavbu kostela. Bylo předáno osobně opatovi delegací, vedenou Pisarevským. Výbor vybral pro kostel místo nedaleko tehdejšího hotelu "Casino" (nyní klinické oddělení Výzkumného ústavu balneologického), tedy tam, kde se nyní nachází. Opat Clementso tehdy žádosti vyhověl.       Věc však bylo třeba podpořit i jinak než materiálně. Výbor se proto obrátil na ruskou vládu s prosbou o podporu. A nebyl odmítnutu. Obdržel z carských prostředků na církev 25000 rublů a celá jednání byla vedena navíc diplomatickou cestou Petrohrad - Vídeň.       24. července 1900 byl slavnostně položen základní kámen a za dva roky - 25. července 1902 byl nový kostel slavnostně vysvěcen. Dr. Kisch a další mohli nyní spokojeně pohlížet do budoucna. Ruští hosté nebudou již muset jezdit za uspokojením svých religiosních citů do okolních lázní - Karlových Var či Františkových Lázní.       Kostel postavil stavitel Wiedemann v typicky ruském kostelním slohu. Základní formu tvoří řecký kříž s postranními apsidami. Tyto stojí na mohutných granitových základech a mají bohatě členěný vnitřní prostor, zdobený sloupy a oblouky. Kvadratický střed stavby, který přečnívá nad apsidami, je uzavřen hlavní kopulovitou klenbou a korunován cibulovitou bání. Nad vchodem je po typickém staroruském způsobu umístěna zvonkohra v otevřené zvonici (byla v roce 1973 znovu instalována).

Vůbec ruské stavby společenského charakteru postavené mimo hranice Ruska mají nejen praktický a funkční význam, ale měly být zároveň i reprezentanty ruského stavitelství, umění a vkusu.       O ruském kostelu v Mariánských Lázních je možné bez nadsázky říci, že splňuje všechny tyto podmínky. Nejen architektonické řešení, ale i jeho poloha jej vydělují ze společnosti ostatních staveb města.       Zvláštní pozornosti si zasluhuje z vnitřního vybavení porcelánový ikonostas, který je mistrovským dílem ruské školy. Byl zakoupen dlouholetým starostou pravoslavné církve v Mariánských Lázních - plukovníkem (později generálem) Petrem Petrovičem Rykovským v roce 1900 na mezinárodní výstavě v Paříži.       Po společenské stránce měl sloužit kostel jako centrum ruské společnosti v Mariánských Lázních. V přízemí byla zřízena čítárna ruských novin a knih, velmi dobře vybavená. Tento slibný vývoj byl přerušen válečnými událostmi let 1914-1918. V této době přišel kostel o pozlacení svých bání a rovněž sedm zvonků jeho zvonkohry (z bronzu) bylo sňato a použito pro válečné účely.       Po první světové válce byl kostel vzat pod ochranu městské správy. Byl jmenován kurátor starající se o církevní jmění společně s ruskou pravoslavnou farní obcí v Praze.       V největším nebezpečí byl na počátku druhé světové války a šťastným osudem a hlavně nedostatkem času, kterým  trpěli nacisté, unikl strašlivému srovnání se zemí, jak se stalo se židovskou synagogou. Po druhé světové válce byl dán kostel pod vedení ruského pravoslavného archiepiskopa. Dnes slouží jako vděčný objekt pozornosti návštěvnictva Mariánských Lázní.

Po starých vycházkových cestách

4. Lékárna Alma (Tyršova ulice) - Medvědí pramen - Vlčí prameny - Židovský hřbitov

Tentokráte vyjdeme směrem na západ od lázní do lesního prostoru. Je to vycházka vhodná především v letních vedrech, kde se osvěžíme stínem lesa a chladivými prameny. Není tu sice tolik historických zajímavostí a samotný vycházkový prostor těchto míst není tak starý jako do jiných směrů.       Cesty jsou tu méně frekventované a ticho neruší městský ruch ani motorová doprava, přestože tu běží asfaltová silnice. Ta je však slepá - končí u Balbínova pramene.       My vyjdeme po asfaltové silnici severozápadním směrem a po 1000 metrech (počítaje od lékárny Alma), když jsme prošli kolem sokolovny a pak dětské léčebny ÚNZ po levé straně, dojdeme k ostřejší zatáčce při mírném stoupání, kde odbočíme na lesní cestu doleva a podle ukazatelů dojdeme přímo do malého údolního kotle, posázeného lavičkami v postranních zákoutích. Po dřevěných schodech sejdeme k Medvědímu prameni (560 m.n.m.).       Medvědí pramen zdobí socha medvěda, dílo mariánskolázeňského sochaře Vítězslava Eibla. Okolí Medvědího pramene i sám pramen je opětně znovu opraven. Když jsme tu v zimě procházeli, byl však vývěr v betonové jímce a železné trubce zamrzlý a pramen unikal v boku této jímky.       Medvědí pramen je znám už dlouho. Vyvěral z dutého pařezu a již před 2. světovou válkou byl znám pod jménem "Bärenquelle." Dovolil v roce 1959 při popisu mariánskolázeňských pramenů a pramenů v jejich okolí nalézá pramen ještě v dutém pařezu průměru 50 cm, kde chvílemi probublává unikající kysličník uhličitý. Teplota pramenu 9°C, vydatnost velmi malá, obsah volného CO2 - 1980 mg/kg. Vedle dutého kmene byla tu již betonová jímka, kolem které byla řada roztříštěných vývěrů vody a plynu a vysrážené rezavě hnědé skvrny sloučenin železa. Tolik z r. 1959. Později tu byla postavena nová betonová jímka s kruhovým obezděním před sochou medvěda (tj. v letech 1960 - 1972). Dnes má obezdění opět jinou formu.       Klid a ticho je tu příjemné. Avšak opuštěnost tohoto místa má své záporné stránky. I tato skromná zařízení, nehonosná a prostá, která mají sloužit hostům, jsou někdy chuligánsky ničena a okolí je znečišťováno natolik, že nezávadnost tohoto pramene není zaručena. Pramen by potřeboval odborně provedené jímání a zajištění proti znečišťování.       Vydáme se odtud západním směrem po stezce za sochou medvěda, na které dnes leží pokácené stromy. Dojdeme k železniční trati Cheb-Praha. K Vlčím pramenům se musíme opatrně vypravit přes koleje a pokračovat doprava podél trati po lesní cestě až dojdeme k viaduktu, kterým protéká Rašeliništní potok ze starých rašelinišť a nedaleko odtud se vlévá do Kosího potoka.       Při tomto Rašeliništním potoku leží Vlčí prameny. Jsou dva. Prvý pramen (dle Dovolila čís.84) je zachycen opět dutým kmenem o průměru 80 cm. Hloubka jímky je 50 cm a vydatnost 3 litry za minutu. Teplota vody je 8,5°C a obsah volného CO2 činí 2200 mg/kg (!), přestože je tu pravděpodobnost malého mísení s vodou potoka.       Druhý Vlčí pramen (II.) leží o 6 metrů níže směrem po potůčku a zdá se, že v něm jsou úniky plynu ještě znatelnější. Je zachycen studánkou asi 70x60 cm hloubky 70 cm. Teplotu má 9°C, obsah CO2 (dle Dovolila) 2165 mg/kg. Oba prameny jsou "divoké" a stejně jako Medvědí pramen stojí stranou lékařského používání.       Odtud nevede další cesta a my se musíme vrátit zpátky k Medvědímu prameni a vydáme se od sochy medvěda tentokrát napravo po cestě do stráně. Lesní pěšiny s lavičkami jsou hezky nově upraveny a lesní cesta se vine poblíž železniční trati až přijdeme k viaduktu, pod kterým vede cesta do Velké Hleďsebi. My pokračujeme rovně až dojdeme k židovskému hřbitovu.       Tento hřbitov byl založen po roce 1860 (za deset let se tu stavěla železniční trať) a sloužil židovské obci v Mariánských Lázních až do roku 1938. Je tu pochován i prof. Lessing zavražděný nacisty v roce 1933 ve vile "Edelweiss." Běsnění sudetských Němců, kteří - ve srovnání s říšskými Němci - jakoby neznali mezí, zasáhlo i toto místo. Nacisté vypálili synagogu a vyřádili se i na hřbitově. Náhrobky byly rozmetány, zdi rozvaleny a náhrobními kameny prý bylo vydlážděno kynžvartské náměstí. Brzy po válce byly napraveny nejhrubší škody a hřbitov se až po dnešní dobu upravuje a opět slouží svému účelu. Při protější zdi proti vchodu nalezneme i hrob profesora Lessinga.       Od hřbitova se vydáme buď dále po široké příjezdové cestě k chebské silnici a po ní - kolem nově postavených družstevních garáží po pravé straně - dojdeme do Mariánských Lázní; nebo se vrátíme stejnou cestou k Medvědímu prameni a zpět do Tyršovy ulice.

5. Lékárna Alma (Tyršova ulice) - Staré rašeliniště a Balbínův pramen - Hájenský pramen - Srnčí pramen

Ve stejném směru se můžeme vydat na vycházku k bývalému rašeliništi a dále k hájence "Pramen" a k Srnčímu prameni.       Po asfaltové silnici z Tyršovy ulice půjdeme stále až na její konec, kdy se nám ukáže prosvětlené údolí, které bylo uměle vyhloubeno těžbou rašeliny.       Toto bývalé rašeliniště (601 m.n.m.) je dnes opuštěno a na několika místech v něm lze rozpoznat ještě úniky plynů. Objevil jej v roce 1852 Basilius Hacker, lázeňský a rozprostíralo se na ploše 14 000 metrů čtverečných.       Rašeliniště bylo vytěženo a rašelina se nyní do Mariánských Lázní dováží od národního podniku Rašelina v Soběslavi.       Hlavní zajímavostí je zde Balbínův pramen, který se dříve nazýval "Slatiništní" a leží po levé straně silnice, která tu končí. Fakticky jde o dva prameny: Balbín I. (Dovolil čís.45) a Balbín II. (Dovolil čís.46). Jímky jsou zde však ke spatření tři. Ještě před několika lety tu stával uzavřený pavilonek, který byl při vrtání a pracech technických stržen.       Pramen byl již v roce 1900 potrubím vyveden do lázeňských budov. Zde se Dovolil při popisu tohoto pramene mýlí, když uvádí, že zachycení bylo provedeno až v r. 1921. Jedná se asi o nové zachycení. Zachycení je 4m (u Balbína II. 3m) pod terénem a trubní řád přivádí pramen do Mariánských Lázní. Vydatnost je vyšší než 60 lt/min., tedy úctyhodná. Balbínův pramen můžeme ochutnat, když sestoupíme ze silnice k zakrytým jímkám a sejdeme na nejnižší místo, kde pod kořeny stromů je vyvedeno přepadové potrubí, kterým odtéká tato chutná minerálka silným proudem.       Pokračujeme po široké lesní cestě, navazující na asfaltovou silnici. Přejdeme přes prosvětlený pás (vpravo nahoře leží tzv. Sluneční louka, která se v této spodní části rychle zalesňuje). Vyjdeme prudší kopeček a pokračujeme stále rovně k hájence do Valů. Před hájovnou asi 200 m při cestě vlevo stávala jakási chata, jejíž základy jsou ještě patrny. Pohlédneme-li vlevo vzhůru spatříme nad lesem několik starých vysokých modřínů, zbytek modřínového hájku poblíž hájovny.       Hájovna "Pramen" se tak nazývá proto, že leží přímo u minerálního pramene.       Hájenský pramen byl objeven při hloubení studny (580 m.n.m) před hájovnou, asi 70 m od železniční trati Cheb-Praha. A tak je dnes tento pramen ve studni s ruční dřevěnou pumpou. Voda pramene bývala používána jako pitná i užitková. Dovolil v r. 1959 zařadil jej pod čís.82 a zjistil teplotu 13°C a obsah volného CO2 - přestože čerpáním pumpy plyn uniká - 1040 mg/kg, tedy stále více než norma pro minerální vodu.       Spíše pro zajímavost uvádíme ještě další pramen ve vzdálenosti 500 m severozápadně od hájenky "Pramen" a 200 m severně od trati Cheb-Praha. Tento pramen nelze bez průvodce nalézt.       Srnčí pramen (Dovolil čís.83) je zachycen v dutém pařezu, dnes hluboce ponořen v půdním horizontu. Přítek do pařezu je možný nějakým malým praménkem ze svahu, jednak uniká ze dna jímky. V pařezu lze pozorovat periodické vývěry unikajícího plynu. Voda odtéká značně zanesenou stružkou do louky a vydatnost pramene je nepatrná. Všude jsou patrné četné vysráženiny sloučenin železa. Pramen leží uprostřed lesní louky s křovisky při svahu vrchu, nazývaného Srnčí hřbet. Teplota pramene byla 7°C a obsah volného CO2 - 2000 mg/kg.       Od hájovny se vracíme zpět kolem Balbínova pramene na asfaltku a na jejím vršku můžeme odbočit na cestu vlevo, po které dojdeme ke katolickému hřbitovu a do města. Nebo se vrátíme po asfaltové silnici po stejné trase, jakou jsme přišli.         Pohlédneme-li na mapu těchto dvou vycházkových cest, které jsme uvedli vedle sebe úmyslně, vidíme, že by bylo možno spojit obě trasy jedinou "okružní" vycházkovou cestou s těmito body: Tyršova - Staré rašeliniště a Balbínův pramen - Hájenský pramen - Vlčí prameny - Medvědí pramen - Židovský hřbitov - Tyršova. Vyžadovalo by to však provést spojení mezi hájovnou a Vlčími prameny (viz mapka!), které je dosud špatně schůdné. Zároveň by bylo třeba vést přechod přes trať pod viaduktem a za třetí od židovského hřbitova směřovat cestu zpět k Tyršově ulici, aby se okruh vyhnul silně frekventované "Chebské" silnici.