| Vlastivědný kroužek Klubu zdravotníků v Mariánských Lázních | Vyšlo dne: |
8.
Vznik Mariánských Lázní
(Druhý díl historie Mariánských Lázní 1779 - 1818) V prvých pěti číslech jsme shrnuli historii našeho Údolí pramenů do doby, kdy zde začaly vznikat lázně. V tomto prvním dílu se jmenovaly jednotlivé kapitoly:
1. Divoké "Údolí pramenů"
2. Na pozemku svém máš prý, drahý Antoníne, slaný pramen !
3. Byly kdysi naše prameny teplé ?
4. Věhlas pramenů roste
4.1. De Acidulis & medicatis Fontibus in ditione cel Coenobij Teplensis
4.2. Lázně Hamrníky
4.3. Lázně Staré Úšovice
4.4. Lázně Zádub 5. Prameny dostávají jména
Druhý díl historie se bude zabývat překrásnou průkopnickou etapou zakládání lázní. Začneme ji rokem 1779, kdy vstoupil dr. Nehr poprvé do tohoto pustého údolí a zároveň na historické jeviště tohoto místa, které už do smrti neopustil. Onu památnou průkopnickou dobu vzniku lázní nám zachytilo několik pamětníků - sám doktor Johann Josef Nehr, kronikář Johann Nepomuk Felbinger, doktor Adalbert Danzer ve vzpomínkách na své dětství, fragmentově pak lázeňský komisař Alois Schmidinger, opat Reitenberger, doktor Josef Adalbert Frankl (od 183) a další pamětníci, k jejichž citacím se budeme vracet. Ti pamětníci! Těžkosti a neúspěchy oněch let ustoupily do pozadí, jsou zapomenuty. Slavné staré zlaté časy, když jsme zakládali lázně! Byl to nerozum nebo odvaha ? Jaký pomník nesmrtelnosti jsme si tehdy stavěli! Z pustiny jsme dokázali vytvořit místo, na které se obrátila pozornost světa. prožili jsme závratný vzestup slávy tohoto údolí a protože jsme s ním spojili i své osudy, byl to i náš závratný vzestup, který jsme prožívali. Tuto oprávněnou pýchu cítíme z řádků těchto pamětníků. Patřili mezi generace, které staví, tvoří, zakládají a jsou vždycky svým způsobem šťastné pro pocit naplněnosti svého života. My musíme jejich hezké vzpomínky na první čas lázní doplnit pro úplný historický pohled šedými a někdy rozpornými fakty.
Začalo to Nehrem
Jméno doktora Nehra zůstane navždy spjato se vznikem Mariánských Lázní. Prováděl tu jako doktor první léčbu s klášterními duchovními a s opatem, prvý sledoval dlouhodobě působení pramenů na nemocné, postavil tu první zděný dům k ubytování nemocných, napsal první knihu o Mariánských Lázních. Připomínáme jeho význam ex ante: byl prvým zdejším lékařem, prvým nadšeným propagátorem místa, prvním historikem lázní, prvním autorem o Mariánských Lázních, prvním budovatelem lázní. Jeho skromná bronzová busta u Křížového pramene, u které se zastavují naši hosté, stojí tu více než oprávněně již od roku 1857. Tehdy na ni nechal Dr. Danzer napsat "Nehr - medicínský zakladatel lázní." Dr. Heidler nazval Nehra "otcem" Mariánských Lázní. V roce 1866 byla po něm nazvána ulička v místech, kde si postavil prvý dům "U Zlaté Koule" - Nehrgasse (dnešní Čechova ulice; Nehrův dům stál v místě dnešního Molotova). Urban pateticky říká: Na jasné mariánskolázeňské obloze na věky září dvě nádherné hvězdy zakladatelů lázní - Nehra a Reitenbergera. Johann Josef Nehr se narodil 8. května 1752 jako synek manželů Ignáce a Zuzany, rozené Ginterové, v městě Teplá čp. 136 (kdysi Biergasse, pak Nehrgasse). Nehrův dědeček Johann Ferdinand Nehr se přistěhoval do Čech roku 1700 z Aspern. Měšťanem Teplé se stal 25.6.1700. Chlapec navštěvoval obecnou školu a pak latinské gymnázium v nedalekém klášteře (založeno 1550, rozpuštěno 1783) a po ukončení studoval na univerzitě v Praze filosofii a medicínu za podpory kláštera. Na studiu se věnoval zejména dětským nemocím. Promoval v lednu 1778 (nikoliv 1774 ani 1779) jako "Med.cand. et AA.LL. et philosph. Doctor sub auspiciis Imperatricis (Maria Theresia)." Jeho doktorská disertace, 88 stránek, se týkala kojenecké úmrtnosti: měla název: "Quare plerique moriuntur Infantes et eorum, qui adolescunt, quare plures sunt morbosi?" (Proč umírá velmi mnoho nemluvňat a z těch, které dospívají, proč jsou mnozí tělesně vadní?) Nehr popisuje nejprve jemnost dětského těla, význam dospívání, růstu zubů, všechny dětské nemoci; píše o významu zdravotního stavu rodičů na tělesnou konstituci dětí a o velkém významu údobí těhotenství matky pro zdraví příštího dítěte. Nehrova strohá řeč disertace kontrastuje s vřelými děkovnými slovy ve věnování práce Kryštofu Heřmanu von Trautmannsdorfovi: "Reverentissime, illustrissime ac simplissime Dom. Dom. Maecenas gratissime" (Nejctihodnějšímu a nejvelebnějšímu p. p. mecenáši nejmilejšímu). Nehr vystudoval převážně na náklady kláštera - proto děkovná slova v disertační práci, včetně latinského čtyřverší a ozdobné kresby znaku kláštera s jeleními parohy mezi girlandami růží. První stránka však patřila - s 12 verši básně "Věrný" - Nehrově manželce Fanny Kuglerové z lokte. Nehrovým rektorem na Karlově univerzitě v Praze byl Antonín František Veselý, Dr. fil. a kandidát Dr. teologie. Děkanem byl Dr. Leonhard Verbeck, Dr. fil. a med. Po skončení studií se vrátil Nehr do Teplé a v lednu 1779 (ne 1780) přijal jmenovací dekret stálého (řádného) klášterního ordinaria (lékaře) s měsíčním platem 600 zlatých. V tomto dekretu byla doporučena "zvláštní péče o úšovické prameny" hrabětem Trautmannsdorfem (1767 - 1789), který si byl vědom ceny těchto pramenů pro klášter a pro nemocné. Nehrův předchůdce Petr Gruber se o prameny vůbec nestaral. Křížek připomíná, že Nehr zprvu praktikoval v Teplé, kde bydlel, a v kraji; oblíben byl jako lidumil, studoval především nemoci rolníků a kojeneckou úmrtnost. S přibývajícími lety se soustředil na úšovické prameny až se tyto staly jeho osudem. Celou jeho historii sledujeme dnes z jeho spisku z roku 1813 "Beschreibung der mineralischen Quellen zu Marienbad auf der Stiftsherrschaft Tepl nahe bei dem Dorfe Auschowitz" (Karlsbad 1813, Johanna Franieck, Wittwe). Český, dosti zkrácený překlad, který pořídil Jan Hejtmánek z Plzně roku 1954, leží tu před námi, stejně jako originál z roku 1813. Nehr tu vedle historie vzniku místa a popisu dvou pramenů - Mariina a Křížového - uvádí 16 případů nemocných (v 2. vydání z roku 1817 je již 41 případů nemocných). V úvodu se nejprve omlouvá, že plní tak pozdě přání zdejších lázeňských hostů. Byly v cestě dvě překážky: první - bylo nutno prameny chemicky vyšetřit znalcem; druhá - nebylo známo, jaké nemoci prameny léčí. "Protože dosud nikdo" - píše Nehr - "neprováděl s našimi vodami praktické pokusy ani nezanechal zpráv, jak byly používány a s jakými výsledky, bylo nutno po léta sledovat vliv těchto vod na lidské tělo, jaké jsou reakce a pomocí opakovaných pozorování shromáždit ony výsledky." "Vždyť i takoví vynikající lázeňští lékaři ve světových lázních si ve svých spisech stěžují, jak těžko se sbírají pozorování nemocí vzhledem k různému stavu, vrstvě a vzdělání léčených hostů." "Tyto lázně jsou vlastně teprve ve zrodu, kam přicházejí především ti nejchudší, nemocní s dlouholetou zanedbanou vadou, trpící široké lidské třídy, které nemají ani bytu, ani potravy, ani zaopatření, kam přicházejí nevyléčitelní, bezúspěšně léčení v mnoha lázních, kam přicházejí též zámožnější třídy bez lékařského nálezu, v toužebném očekávání se tu chtějí uzdravit, udílených rad však neposlouchají, hned ten, hned onen pramen pijí, hned ráno, hned večer, užívají jednou chladnou, jednou teplou koupel, a tak se protloukají, i když by jim mohla zdejší léčba pomoci. Z nich pak občas některý musí během lázeňského pobytu při náhlé beznadějné příhodě, nebo za prudké bolesti ve strachu a nutnosti vyhledat lékařskou pomoc, ale jakmile se uleví, odcestuje, aniž by sdělil, proč tu byl a prováděl naoko, obrácen, léčbu." "Počítám proto," - píše dále v úvodu dr. Nehr - "že jen nemnoho je tak rozumných, že vyhledají lékaře a přesně dodržují jeho rady. Jen škoda! Mnozí z těchto často uprostřed léčby, když už vody začaly blahodárně působit, buď z rodinných nebo jiných příčin, buď pro starosti se stravováním, buď z nějakého nadějného zisku, léčbu přerušili a často právě v době, kdy jsem byl nepřítomen, odcestovat museli, aniž mi sdělili svůj stav." "Těmto, ano jen těmto ctěným lázeňským hostům, kteří se plně drželi mých rad, mohu děkovat za mé pětileté shromážděné poznatky o blahodárnosti účinku našich vod. O oněch, kteří po ukončení léčby odtud často odcestovali nemocni ve stejném stavu, v jakém přišli, nemůže zde být řeči, protože zprávy o jejich stavu zcela chybí, třebaže se doma uzdravili." "Předávám toto tak," - končí svůj úvod Nehr - "jak mi to dovolil čas a poměry shromáždit, a věřím, - protože život každého člověka má nedocenitelnou hodnotu - že by už podstatně přispělo, kdyby zdraví třebas jen jediného člověka bylo zde navráceno a jeho život na delší dobu prodloužen." Stalo se tradicí při historii našich lázní citovat pasáže z Nehrovy knihy, popisující divoké údolí, kam poprvé vstoupil roku 1779. Uvádíme úplnou citaci ve volném překladu: "V roce 1779 uviděl jsem poprvé jako nastávající a ustanovený ordinarius kláštera Teplá tuto krajinu bohatou na prameny. Jak jsem užasl, když jsem vstoupil do tohoto zpustlého údolí, kolem dokola obklopeného a pevně uzavřeného strmými vrchy a temnými lesy, ve kterém tyto prameny vyplavovaly tak bohatě svou léčivou vodu! Všechno, co člověk viděl, vzbuzovalo strach, nevoli a odpor. Vrchy a údolí, vodopády a bažiny, kamenné a písečné pahorky, ztrouchnivělé pařezy a vývratě střídaly se nepřetržitě za sebou. Kromě jedné staré chýše, hrozící spadnutím, ve které stály na jednom ohništi zazděny dva železné kotle určené k získávání Glauberovy soli, kterou tak bohatě obsahoval Křížový pramen, a kromě jednoho, rovněž dřevěného, hrubého prastarého ohrazení Křížového pramene nenalézal a neviděl člověk nic, co by byly udělaly lidské ruce. Ani pěšina, tím méně vozovka nevedly k těmto pramenům. Bylo nutno položit a naházet kameny přes mnohé bažiny, aby se člověk mohl dostat s jejich pomocí, poskakující, k těmto našim pramenům. Člověk si vzpomíná na onu zpustlou, temnou a zcela liduprázdnou pustinu, ve které - jak se zdálo - mohla pobývat jedině divoká zvířata, lesní pych, pytláci a lupiči, a bude se, a musí se divit, že přesto přesevšechno sem putovali každoročně v letní době zejména o nedělích a o svátcích lidé, nikoliv ovšem jednotlivě, ale shluknuti ve skupinách, z lásky k svému zdraví; setrvali zde několik hodin a vypili Křížového pramene často až s nepřístojností 15 - 20 žejdlíků vody (1 žejdlík je 0,354 litru; šlo o 5 - 7 litrů vody) a brali s sebou domů, co unesli. Toto dosvědčují nesčetné nápisy těchto dávných zdejších lázeňských hostů, jimiž jsem nalezl popsány všechny stěny dřevěného ohrazení tohoto pramene, o němž jsem hovořil. Psalo se tu křídou, uhlem nebo tužkou, většinou jméno, místo bydliště, mnohdy nemoc, často množství vypité vody a počet dosažených vyprázdnění, a odcestovalo se zase tak spěšně, jak jen to bylo možné. Zajímavosti nápisů mně připomínaly často pohanský chrám Aeskulapův na ostrově Co, ve kterém za oněch temných dob, kdy vznikalo lékařství, byly s přesností popisovány a ukládány rovněž údaje nemocných, jména, jejich potíže a prostředky použité k léčení, a zda s úspěchem nebo s neúspěchem." Přes tento nepříznivý první dojem, který na Nehra udělalo toto Údolí pramenů, měl doktor Nehr brzy poznat léčivou sílu těchto pramenů, zabývat se jimi stále více s rostoucí důvěrou až nakonec získat přesvědčení o jejich neobyčejné léčivé hodnotě a učinit je svým životním dílem.
Po stopách Hroznatových...
(1) Socha na konci aleje
Prvou památkou na Hroznatu, kterou jsme navštívili, - dokud je zavřen bývalý klášterní kostel, byla Hroznatova socha v nadživotní velikosti na konci aleje od bývalého kláštera směrem po silnici do Mariánských Lázní. Impozantní pohled na monument skrze dlouhou alej! Sochu vytvořil mistr z Ostrova nad Ohří v roce 1704. Zobrazil Hroznatu, jak si pravicí přidržuje roucho, levicí drží model kostela a opravdová železná pouta s řetězem; nohou stojí na kouli, což prý snad je symbol odvržené světské moci. Celý monument by potřeboval generální opravu. O to spíše, že je to nejvýznamnější památka mimo zdi kláštera.
(2) Neradostná zpráva z Nového Dvora
Dalším cílem pátrání po památkách po Hroznatovi byl Nová Dvůr, ležící za Dobrou Vodou na východ od Teplé. Podle literatury měla zde stát Hroznatova socha. Nový Dvůr byl založen klášterem před více než 200 lety jako rozlehlý dvorec. Navštívili jsme Nový Dvůr, ale po Hroznatově soše nebylo ani stopy. nenašli jsme ani místo místo, kde by socha stávala. Přestože tu jsou obyvatelé desítky let, nepamatují zde žádnou sochu. Je tedy možné, že zmizela již za války nebo před ní. Nový Dvůr vyhořel v únoru 1973. Štíhlé komíny bez střechy a lidé nouzově ubytovaní v přízemí v domě, odsouzeném k postupnému zániku, zapůsobili dosti pohnutě. To nebylo vše. V prázdném prvém patře domu jsme nalezli několik nádherných v jasných barvách nástropních maleb z 18. století. Jedna z nich měla datum 1761 a zobrazovala dva siláky, kteří po vítězném zápase se lvy podávají vesničanům plástve medové. Tato malba byla v hlavním sále - jídelně. Malba na chodbě znázorňovala Josefa, otevírajícího vesničanům sýpky, Hned jsme vzpomněli na opata Trautmannsdorfa, který roku 1771 za obrovského hladu na Tepelsku zmírnil bídu lidu tím, že otevřel dvory a rozdal velká množství obilí. Že by malba z téhož období - s nádhernými mešitami, lidmi přenášejícími pytle obilí a prosícími vesničany před Josefem - byla pouhou náhodnou podobou ? Na Novém dvoře 4. listopadu svátek Karla slavíval zakladatel Mariánských Lázních a jejich prvý budovatel - Reitenberger. Nepochybně v těchto prostorech s nádhernými malbami, zdobeným zábradlím, tak jak zůstalo do dnešního času. Reitenberger pocházel z Úterý, ale jeho babička žila nedaleko Nového dvora - z Holdšikva mlýna, který stojí za lesem. bylo to zřejmě místo, které Reitenberger znal již z dětství a rád se sem vracel. Navíc jistě dobré jídlo, dobré pití a stranou ležící dvůr. Pokus o vyfotografování maleb na stropě a z podlahy, který jsme provedli při své návštěvě - podle typických obličejů jde o malby význačného malíře Eliáše Dollhopfa ze Slavkova, který maloval i obrazy v klášterním kostele, v kostele na Pístově atd. - byl pokusem posledním, protože za deště o dva dny později spadly stropy v jídelně a sousední místnosti, celá budova se rozlomila, takže když jsme přijeli druhou neděli, abychom se pokusili přikrytím střechy asfaltovým papírem Dollhopfovy malby zachránit, bylo pozdě. Zřítily se vysoké komíny a spadly na stropy. Krajská správa památkové péče v Plzni si tedy může odepsat další vzácnou památku ze seznamu chráněných památek.
Pokud se vydaří (ještě nevyvolané) fotografie, budou poslední památkou na tyto vzácné, více než 200 let staré malby.
Objev z roku 1789 v Mariánských Lázních
V zimě 1972/1973 objevil náš spolupracovník Vladimír Šindelář v prostoru pod myslivnou (nad starou dyleňskou vodárnou nad hřbitovem) hraniční kámen s datem 1789 a s písmeny S.T. (Stift Tepl) a na opačné straně M. (Metternich) a asi jednoduchý Metternichův znak. V dalších pátráních se nám podařilo objevit dosud pět takových hraničních kamenů v řadě za sebou asi po 50-100 metrech, táhnoucí se pod bývalou kynžvartskou myslivnou, resp. mezi myslivnou a vodárenskou nádrží. Běží v čáře "Lesní pramen - Kynžvart." Podobný hraniční kámen byl nalezen nyní mezi "Leningradem" a dětskou léčebnou OÚNZ-Tyršova ulice. Hraniční kameny z roku 1789 jsou potvrzením, že do doby než byla zrušena lesní rezervace hornického úřadu ve Slavkově, byly tyto lesní hvozdy tabu a teprve po zrušení rezervace vyvstala otázka přesného vymezení hranice Metternichova a tepelského panství. Trochu nadneseně řečeno - bylo to "horká" hranice. Dnešní "Donbas" - kdysi mlýn, byl podle Felbingera postaven 1833 na území Metternichově a nepatřil tedy k Mariánským Lázním.
Po starých vycházkových cestách 6. Gottwaldovo nám. - Malé Švýcarsko - Fridrichštejn - Hirtenruhe - Kamzík - Mecseryho vyhlídka
Vyjdeme z Gottwaldova náměstí Karlovarskou ulicí s Rudou Hvězdou po levé ruce. Připomeňme si, že mezi Rudou a "Wagnerovým domem" (čp.5), stával od roku 1825 prvý chudobinec - špitál (čp.6) v místech dnešního oploceného parčíku. Na konci ulice přejdeme silnici na Karlovy Vary a vyjdeme do lesa na lesní pěšinu. Zde je rozcestí cest č. 14, 15, 17 modrých a 29 žluté, po které pokračujeme vzhůru lesem až znovu přijdeme k silnici, kterou přejdeme a pokračujeme lesní pěšinou. Tato se vine lesem k balvanovité stráni. Celé této oblasti se říkalo Malé Švýcarsko. Patřil k němu i kamenolom, kde dnes stojí Esplanade. Romantické místo se skalními bloky připomínalo Luisenburg ve Smrčinách. Bylo prý nazváno podle někdejší velké švýcarské chýše, která ležela na vršku v místech pod Kamzíkem. Frankl 1837 píše, že tato vycházková cesta se jmenuje "Švýcarská stezka." Pěšina se tu otáčí mezi balvany a vysokými buky až dojdeme ke shluku balvanů s průchodem za nimi. Je to Fridrichštejn (Bedřichův kámen). V balvanu je tu zasazena deska, dnes již poškozená, s těžko čitelným nápisem v latinské řeči: "Naiades salutares restituere flora opukenta oblectavit Saxoniae regem."
Fridrichštejn byl nazván podle saského krále Bedřicha Augusta II., který se v Mariánských Lázních léčil v letech 1834 a 1835. Na pamětní desce na balvanu není datum, ale je ukryto v nápisu ve formě chronogramu, tj. velkými písmeny jsou v nápisu vypsána písmena - římské číslice (NaIaDes saLVtares restItVere fLora opVLenta obLeCtsVIt SaXonIae regeM). Jejich součet dává dohromady 1834. Český překlad: Léčivé Najády zase uzdravily, bohatá flora potěšila krále saského. Nápis naráží na to, že při svých dvou pobytech zde saský král horlivě sbíral květenu a jeho sbírka obsahovala 521 exemplářů různých druhů místní květeny! Seznam zdejší květeny jím sestavený sloužil dlouhá léta jako základ pro soupisy místní flory. Naproti převislému balvanu byla pěšina kolem dolů do stráně vyčnívajícího balvanu se zábradlím a vyhlídkou, která ovšem velmi brzy přerostla. My se vydáme dále vzhůru - buď rovně k lesu, kde dojdeme na rozcestí, ze kterého půjdeme vlevo na Kamzík nebo od Fridrichštejnu pěšinou mezi balvany (bývalá hlavní cesta) stále se točící, až staneme na prostranství, po kterém projdeme několik kroků a dojdeme k zajímavé plošině.
Jsou to základy dávné vyhlídky na Mariánské lázně, zvané Hirtenruhe, jak ji vidíme na následujícím obrázku. Již roku 1837 tu Frankl připomínal "Schäferslust" (Šafářovo potěšení), asi jednoduchý pavilonek na místě někdejší "Švýcarské boudy." Hirtenruhe stála již roku 1847 a skýtala rozhled po lázních i okolních korách. Byla jednopatrová, jak vidíme na starých rytinách. Její základy se schody jsou dnes archeologickou zajímavostí novověku. Hirtenruhe znamená česky "Pastýřské zátiší," avšak tento název se nikdy neužíval. Již roku 1879 byla vyhlídka z ní přerostlá, avšak teprve v tomto století převzala její úlohu - poskytovat výhled do kraje - vyhlídková věž na Kamzíku. Od Hirtenruhe přicházíme na Kamzík, bývalou kavárnu a hotel Forstwarte, na závišínském katastru s čp. 37 Závišín. Pozemek pro stavbu kavárny koupila 26.11.1897 Sofie Stöhrová z Mariánských Lázní od Franz Rotha, který vlastnil pozemek jen 8 dnům (asi ze spekulačních důvodů). Stöhrová zde postavila kavárnu Forstwarte. Její syn Eduard Stöhr vlastnil kavárnu od roku 1905 až do roku 1921, kdy si koupil hotel přímo ve městě. Podle kupní smlouvy z 1.2.1921 se stali spolumajiteli Franz a Josef Egererovi. Když zemřel 1925 Josef, stal se jediným majitelem Franz Egerer. Po válce zprvu není zpráv o místě a podle sošky kamzíku se jmenuje kavárna Kamzík. Vyhlídková věž na Kamzíku je 25 metrů vysoká s galerií a dává hezký výhled na okolní pohoří s dominující Dylení s věží. Kdysi tu na terasách pod kavárnou bylo tenisové hřiště a stranou dětské hřiště. Dnes je Kamzík spojen asfaltovou silnicí jednak kolem rybníku Vora pod Golfem, jednak zadem s Lesní ulicí. Z Kamzíku sejdeme cestou na západ kolem úkrytu s muchomůrkovou střechou. Zde bývalo oblíbené místo tepelského opata Clementso (1888-1900) nazývané Clementsovo místo. Za jeho opatování vrcholil rozvoj Mariánských Lázní. Bývala tu skromná lavička, kde rád sedával při svém pobytu v místě. Jen malý kousek odtud přijdeme na rozcestí více cest a na něm pomník bez nápisu. Z tohoto místa se rozbíhaly cesty buď do města nebo dál na okolní výšiny. Kdysi tu stával i pavilonek - jednoduchá glorieta ze dřeva s názvem Franzensberg, později Franzensstein. Francnštejn je dnes zastíněný vysokým lesem, v okolí s pahorky a prohlubeninami. Odtud vyjdeme ještě k jednomu archeologickému zkoumání: dáme se po cestě vpravo, která běží z Mlýnského vrchu až na Špičák přes Mlýnský potok. My však asi po 30 metrech odbočíme na hřebenu vlevo po pěšině, kde je v létě plno malin. přijdeme na malou plošinku, pod kterou je skalisko s mnoha obrovskými balvany. Na této plošince můžeme najít základy Mecseryho vyhlídky, postavené na počest někdejšího místodržitele Čech barona von Mecseryho, který navštívil Mariánské Lázně roku 1850. Kamenné obrubníky ukazují na hvězdovitý základ pavilonu se sloupy a řada průvodců minulého století chválila úžasný výhled na lázně a v pozadí Krásno, Tři Sekery, Trstenice, Dyleň a Přimdu. Mecseryho vyhlídka (704 m.n.m.) stávala přímo nad dnešní léčebnou Kreml. Z tohoto místa se vrátíme zpět na rozcestí Francnštejnu a pokračujeme dolů s kopce do Lesní ulice a do města.
Z vlastivědného kroužku
V dubnové Revue Teplice byl uveřejněn zajímavý článek o F.A.Reussovi, který prováděl také první analýzy mariánskolázeňských vod. Autor článku ve velkém nadšení pro Reusse uvedl, že byl podle něho dokonce pojmenován v Mariánských Lázních Ambrožův pramen. To by se mohlo stát až po roce 1820. Ale již Schaller roku 1788 nazývá dotyčný pramen "Ambrosianische" a to po opatu Ambrožovi. Dopisem do redakce Revue byla věc uvedena na pravou míru i s odpovědí z redakce. Na Dlouhé stoce, zanesené na mnoha místech spadlými větvemi a kmeny, byla provedena na jednom úseku brigáda a zavalená místa byla vyčištěna. Historické dílo, staré přes 300 let, by si zasluhovalo ovšem širší práce. Na některých místech hrozí nebezpečí poškození hrází. V jarním období se dobře čistí, protože má dostatek vody. V pondělí 7.5.1973 se má konat v 19.00 hod. třetí schůzka vlastivědného kroužku, opět v místnosti KZ v objektu Krym (od Sudy).
| HAMELIKA, pracovní materiály vydávané pro potřeby vlastivědného kroužku při KZ a jeho zřizovatele Klubu zdravotníků v Mariánských Lázních. Vedoucí KZ Zdeněk Chábera. Redigující pracovníci vlastivědného kroužku Ing. Richard Švandrlík a Vladimír Mašát. Osmé číslo vyšlo 2. května 1973. Vychází jako občasník. |
