Martin CZECHURA

Honorius Martin CZECHURA (1688-1726), filosof a teolog z cisterciáckého kláštera v Plasích vyslovil zajímavou teorii o vzniku našich slaných vnitrozemských vod. Napsal disputaci s názvem "Mare philosophicum", která vyšla v Praze 1724. Na straně 336 uvádí text, kde jsou poznámky také o našich slaných pramenech.

Už od starověku se lidé zajímali o to, jak vznikají slané a minerální vody. Mimořádný zájem budily především termální vody. Jak vznikají, odkud se bere jejich teplo? Už Gaius PLINIUS Secundus soudil, že horniny, skrze které vody pod zemí protékají, ovlivňují i složení těchto vod.

V 17. století uveřejnil teorii o vzniku minerálních vod učený německý jezuita Athanasius KIRCHER (1602-1680) v Římě. Ve své knize "Mundus subterraneus" (Podzemní svět) z roku 1678 podrobně rozebíral domněnky o vzniku takových vod a vyslovil vlastní teorii, kde otiskl i schémata koloběhu vody a jejich podzemní mineralizace, obohacování se solí, sírou, železem, vitriolem (kamencem), vápnem i nitrem, a nakonec i to, jak se ohřívají mnohé vody v podzemním ohni.

KIRCHER předpokládal podzemní dutiny, naplněné mořskou slanou vodou, které vysílají své větve k vývěrům, k potokům, k rybníkům a do řek. Podle něho existuje jakási podzemní "pyrofylacie" (hořící ohniště), které je spojeno se sopkami a ohřívá blízké podzemní vody. KIRCHER tu rozvedl Platonovu představu o spojení podzemních jezer a pramenů s mořem a některé názory Aristotelovy.

Kircherovo učení bylo ve své době velmi rozšířeno, bylo populární a běžně přijímané jako zcela správné. V dalších desetiletích se vynořilo mnoho následovníků a žáků Kirchera, mezi něž patřil právě i český filosof Martin CZECHURA z nedalekého kláštera Plasy.

Plně převzal Kircherův systém a podle Balbínových podkladů vykonstruoval podzemní spojovací kanály mezi Baltem a Jadranem. Vytvořil pozoruhodnou mapu, na níž dokazoval podzemní vazby slaných ložisek. Uváděl, že slané prameny a solná ložiska v Německu od Lüneburku přes Salz a Halle souvisejí s prameny v Herševci (Herschwitz) u Kadaně, u Bíliny, u Slaného, Mnichova Hradiště, Dvora Králové, Něhošovic a Úšovic. Tvrdil, že jde o mořskou vodu, prosakující z podzemních spojovacích kanálů mezi moři. O úšovickém prameni píše to, co slýchal v klášteře, totiž že za krále Ferdinanda I. se odpařováním pramene získávala sněhobílá čistá sůl, ale později pro znečištění povrchovými divokými vodami (Wildwasser) a pro upřednostňování hornické těžby cínu se od získávání soli ze slaného pramene upustilo.

Také Karlovy Vary zakreslil do své mapy se zmínkou o podzemním ohništi. V textu jsou zmínky také o Úšovicích, o Plané a o podivném "teplém dnu" v dole na měď ve Třech Sekerách. Slaný kanál pokračuje podle Czechury na jih do rakouského Oberwaldsee k Hallstattu, Ausee a Saltzbachu a dále až k Jaderskému moři.

Ve stejné době jako Czechurovo "Mare philosophicum" vznikl podobný rukopis, který nebyl vydán tiskem.

Autor Mořic Jan Jiří VOGT (1669-1730) byl rovněž z kláštera v Plasech. Rukopis má název "Bohemia et Moravia subterranea" (Podzemní Čechy a Morava), 1729. Dnes se nachází v knihovně Národního muzea v Praze. Autor vedl téměř stejné úvahy o komunikaci podzemních slaných vod mezi Baltem a Jadranem. Oba spisy řadíme mezi české hydrografické práce, poplatné své době a tehdejší úrovni geologie. Další vědecký pokrok nastal za panování Marie Terezie (1740-1780), která provedla školské reformy a odňala řízení univerzit jezuitům.

Pramen: KŘÍŽEK Vladimír, MUDr.,CSc.: "Staré úvahy o vzniku minerálních vod" - ARNIKA, informační a metodický list CHKO Slavkovský les čís.22/1989 z 15.ledna 1989