Václav Skalník a Mariánské Lázně
Mariánské Lázně vděčí za svůj vznik několika postavám, které před dvěma sty lety spojily své životní osudy s myšlenkou změnit zdejší lesní pustiny v přívětivé lázeňské místo. Lékař Johann Josef NEHR (1752-1820) medicínsky potvrdil léčivou moc minerálních vod a úspěšně tu začal léčit příchozí nemocné. Opat Karel REITENBERGER (1779-1860) prosadil výstavbu lázní bez ohledu na svůj další nepříznivý osud, doktor Karel Josef HEIDLER (1792-1866) po 40 let dával veškerý životní elán pro Mariánské Lázně, kuchař Albert KLINGER tu postavil velký hostinec, lázeňský inspektor Vendelín GRADL(1787-1825) všemi silami, bez ohledu na svou zákeřnou chorobu přispíval k rozkvětu lázní. A byl tu zanícený opatův sekretář Norbert KÖPPL (1796-1878), stejně tak nadšený Med.Dr. Adalbert DANZER (1794-1862), první zdejší lékárník Karl BREM (1782-1845) a mnoho dalších. Z nich však jeden přímo vdechl svou představu obrazu moderních lázní do tohoto údolí, a to tak šťastně, že zůstala po generace terčem velkého obdivu. Byl to Václav SKALNÍK (1776-1861).
Většina z uvedených zde postavila i domy - doktor Nehr (čp. 26 Zlatá Koule - 1807, čp.27 Vavřínový věnec - 1811), opat Reitenberger domy pro veřejné účely (pavilony nad prameny, Nové lázně - 1827, rozesílací dům - 1822, špitál pro chudé - 1825 , obrovský promenádní sál (dnes kolonáda) - 1823-1826, kaple - 1820), doktor Heidler (čp.37 Říman - 1820, čp.64 -1830), Klinger (hotel čp.36 - 1820), Danzer (čp.4 Král Bavorský - 1829), Brem (čp.8 Černý orel - 1821), Skalník (dům čp.23 - Strauss - 1823).
Skalník z význačného rodu zahradníků
Václav Vojtěch Skalník se narodil 29.června 1776 jako syn pražského známého uměleckého zahradníka Antonína Skalníka a Rozálie. (Dodnes bohužel nemáme jistotu, zda se narodil v Hoříně nebo v Praze). Otec měl na starost knížecí zahradu Lobkovicovu na Malé Straně. Stejně jako starší bratr Antonín získal Václav Skalník hlubší základní vzdělání, mj. se naučil francouzsky. V 16 letech odešel do učení k slavnému zahradnímu architektu Christianu KÜHNELOVI, který pracoval v zahradách hraběte Šporka.
V té době sadovnictví procházelo revolučními změnami - klasické francouzské parky s geometrickými tvary záhonů i stromů vytlačoval typ anglických parků, vyvolávajících dojem pravé přírody, jen s málo umělými prvky.
V roce 1795 odešel 19letý Václav na praxi do Vídně, aby tu pokračoval ve studiu, a pak do Harrachovy zahrady v Mostě nad Litavou na rakousko-maďarských hranicích. Zde byl řadu let a poznal Terezu Mayerovou, dceru zdejšího sochaře. S ní se 18.ledna 1801 oženil. Po svatbě se vrací Václav Skalník s manželkou do Hořína u Mělníka k pánům Lobkovicům. Zde se jim narodili oba dva synové - Karel (3.11.1802) a František (15.11.1806).
Václav Skalník brzy proslul založením vydařených anglických parků a alpinky v Lobkovicově zahradě v Praze. Jeho pán, kníže Anton Isidor Lobkovic, si cenil jeho umění, chlubil se jím a často ho uvolňoval ze služby pro jiné šlechtické rodiny, například pro Šternberky. Skalník řešil parkovou úpravu také v Karlových Varech a založil park, na jehož místě později vznikla Zítkova kolonáda. Lázeňský park založil také v Lobkovicových lázních Bílina. Už jako třicátník byl Skalník uznávaným dendrologem a botanikem. Stal se členem Botanické společnosti v Řezně (Regensburg) a byl zván na konference na zámek Březinu k hraběti Šternberkovi. Skalníkovy úspěchy upoutaly pozornost tehdejšího vládce Čech - hraběte Kolovrata. Byl ve funkci Nejvyššího purkrabího Čech.
Mariánské Lázně hledají odborníky
Léta 1812-1818 byly dobou počátků budování Mariánských Lázní. Nadšení doktora Nehra nad nečekanou léčivou silou zdejších vod samo o sobě však nemohlo změnit zdejší pustiny, dokud se klášter Teplá jako vrchnost neujala plánu založení lázní. Po smrti Trautmannsdorfa (+1789) dlouho panoval v klášteře nezájem o Mariánské Lázně, a to až do příchodu Karla Reitenbergera (1807). Ten, zprvu jako sekretář opata, podporoval kultivaci údolí s léčivými prameny, a když byl zvolen 27.dubna 1813 opatem, začal prosazovat urychleně klášterní lázničky. První starostí bylo sehnat odborníka, který by provedl terénní úpravy a pusté údolí přeměnil v lázeňské místo. To se mu nepodařilo hned.
Dva Lobkovicovy zásahy v Mariánských Lázních
Roku 1817 přijel na léčení do Mariánských Lázní kníže Anton Isidor LOBKOVIC a jeho iniciativou se daly věci do pohybu. Knížeti imponovalo opatovo nadšení pro lázně a při odjezdu z lázní mu slíbil dvě věci: za prvé, že pro myšlenku nových lázní získá Nejvyššího purkrabího Čech hraběte Kolovrata, a za druhé, že sem vyšle svého hořínského zahradníka Václava Skalníka, aby opatovi poradil v modelování příštích lázní. Oba sliby splnil.
Rodí se Skalníkovo parkové město
Ještě v roce 1817 přijel Václav Skalník do Mariánských Lázní a ihned navrhl plán vybudování parků. Do středu údolí navrhl anglický park o rozloze 18 hektarů s centrální kolonádou. Na okraji údolí umístil zástavbu domů s prolukami. Svým třístupňovým zvládnutím prostoru vyřešil i odvodnění bažin. Vše hodlal osadit přírodními prostředky bez použití umělých stavebnin jako schodišť, opěrných zídek, obrubníků, dlažeb, aby jimi nenarušil přírodní ráz parku. Ponechal však dřevěná zábradlí kolem parkových ploch. Architekt ŠTĚPÁNEK připomíná, že šlo o vůbec první projekt sadového města, takto velkoryse pojatého. Na Skalníkův projekt parků pak navázal zastavovací plán Zemského stavebního ředitelství (1819), takže zde byla nejprve výtvarně zvládnuta krajina a teprve pak do ní vloženo sídliště. (Potud Štěpánek.)
Za Skalníkova odborného vedení se začalo s terénními úpravami místa. To byl velmi těžký úkol. Bylo nutno provádět rozsáhlé přesuny půdy bez jakékoliv mechanizace, hlavní práce musely probíhat mimo lázeňskou sezónu, aby nepořádek v sezóně neobtěžoval návštěvníky. Narážel tu na skaliska, bažiny, povrchové i minerální vody, četné, ze země vystupující plyny. K rychlému docílení efektu používal hustých skupin rychle rostoucích keřů a stromů.
Nejprve bylo nutno upravit terén mezi Křížovým pramenem a Starými lázněmi. Cestě mezi oběma bránila hlubší rokle, která musela být zasypána balvany a kamením, až vznikla široká, rovná promenáda. Na ní vysadil Skalník roku 1822 čtyřřadou alej rychle rostoucích kanadských topolů, aby tu nemocní hosté co nejdříve nalezli potřebný stín v horkých dnech. Všechny tyto úpravy probíhaly v době, kdy zůstával Skalník ve službě u Lobkoviců na Hoříně a do Mariánských Lázní jen dojížděl!
Přesto během několika let byly odvodněny močály a bažiny při potocích, založeny louky s parkovou úpravou, postupně vznikly vycházkové stezky do okolních lesů, k mlýnu v údolí, k Ferdinandovu prameni. U Ferdinandova pramene vznikla v roce 1826 (dnešní) kolonáda a při ní malý parčík, který rozšířil až v šedesátých letech 20. století směrem k Rudolfovu prameni Ing. Zbyněk MARTÍNEK.
Skalník navazoval parkovými úpravami na okolní lesy tak neznatelně, že nebylo k poznání, kde končí park a začíná volná příroda. Podle plánu vznikala zástavba až při okraji centrálního parku. Výsadbu kombinoval při použití rychle rostoucích dřevin a keřů s vzácnými cizokrajnými druhy a s velkým citem pro hru barev stromů a keřů.
Vyhlášení veřejným lázněmi v roce 1818
Kníže Anton Isidor Lobkovic pomohl Mariánským Lázním nejen uvolněním svého Vácvlava Skalníka, ale splnil i druhý slib, zasadit se o nové lázně u Kolovrata.
Opat Reitenberger hned v roce 1818 podal žádost o vyhlášení Mariánských Lázní veřejnými lázněmi a čekal na reakci Nejvyššího purkrabího Čech. Byla příznivá. Hrabě KOLOVRAT jmenoval čtyřčlennou komisi k přípravě nových lázní za předsednictví svobodného pána Münch-Bellinghausena. Komise zpracovala a předložila řadu návrhů k výstavbě lázní.
Nato byl doručen 20.listopadu 1818 do kláštera dekret hraběte Kolovrata, datovaný 6. listopadu 1818, jímž se vyhlašují Mariánské Lázně veřejnými (otevřenými) lázněmi. Zde je zmínka i o Václavu Skalníkovi, který již předložil plán parků. Zkrášlovací práce by neměly finančně poškodit klášter, který bude mít velké výdaje na stavby. Proto se bude od sezóny 1819 vybírat lázeňská taxa dva zlaté od každého, kdo bude v lázních déle než 3 dny.
Nezastupitelnost Skalníka při budování lázní
Skalník zůstával nadále ve službě u Lobkoviců, bydlel v Hoříně a sem dojížděl, aby řídil terénní úpravy.
Skalníkův pravnuk Robert Skalník, význačný zahradní architekt v Berlíně před druhou světovou válkou, uchovával Skalníkovu pozůstalost a tak mohl historik Michael URBAN (1930) u něho nahlédnout do dopisů, které psal opat Reitenberger Skalníkovi. První tři dopisy z roku 1819 jsou plny netrpělivosti a toužebného očekávání příjezdu Skalníka znovu do Mariánských Lázní. Mezi nimi je zajímavý dopis od mladého knížete Augusta Lobkovice z 26.5.1819 Václavu Skalníkovi. Lobkovic psal::
"Pan purkrabí a opat z Teplé si přejí, abyste pokračoval v terénních úpravách v Mariánských Lázních v duchu již provedených prací, s nimiž byl Nejvyšší purkrabí nanejvýše spokojen. Můj otec (tj. Anton Isidor Lobkovic) dal k tomu dovolení a tak se připravte odjet na 14 dnů do Mariánských Lázní. Zařiďte se tak, abyste se mohl vzdálit na 14 dnů z Hořína a jeďte co nejdříve, pozítří nebo nejdéle do soboty s hořínskými koňmi přes Slaný do Měcholup u Žatce, kde právě dlí Nejvyšší purkrabí Kolovrat. Papá říká, abyste předem promluvil s purkrabím a zeptal se na jeho rozkazy, co se týká Mariánských Lázní. Tepelští koně u něho budou v sobotu a Vy se snadno dostanete v neděli do Teplé."
Ještě dnes nalezneme v Mariánských Lázních některé Skalníkovy výsadby a především zůstává parkový komplex. Podobu změnil například park na Horním náměstí, kde v místě dnešního katolického kostela bývala kašna s vodotryskem a od ní běžely paprskovitě topolové aleje. Po vzniku kostela byla kašna posunuta a místo parkově pozměněno.
Goethův úžas nad novými lázničkami
Když v roce 1820 navštívil poprvé Mariánské Lázně básník Johann Wolfgang von GOETHE, psal svému příteli Zelterovi 2.5.1820:
"Architekt (tj. A.Thurner) a zahradník (tj.V. Skalník) rozumí své profesi a jsou zvyklí pracovat samostatně. Poslední (V. Skalník), jak vidět, má sílu obrazotvornosti a je praktik; neptá se, jak terén vypadá, ale jak by vypadat měl; není pro něho problém odvážení nebo zasypávání zeminou.Ostatně bylo mně, jako bych se ocitl v severoamerických pustinách, kde se mýtí lesy, aby se tu během tří let postavilo město. Poražený smrk je zpracováván jako přídavek, roztříštěné granitové bloky znovu vystupují jako zeď a jsou spojovány cihlami, které, právě vyrobeny, sotva mohly vychladnout. Přitom tu zároveň pracují omítkáři, štukatéři a malíři z Prahy a z jiných míst, pilní a docela šikovní, bydlí v domech, které brali v akordu a tak jde všechno neuvěřitelně rychle.Vody se mohou rozesílat a také jdou hojně do Berlína. K tomu všemu cítím velkou důvěru..."
Jak získat Skalníka natrvalo pro Mariánské Lázně ?
Je málo známo, že v listopadu 1819 podal Skalník žádost o místo vrchního zahradníka c. k. botanické zahrady ve Vídni. Doporučil ho hrabě Kašpar Šternberk a označil za "šikovného a šťastného kultivátora". Rozhodnutí c.k.míst však nebylo kladné a místo ve Vídni Skalníkovi uniklo.
Naproti tomu opat Reitenberger přímo zasypával Skalníka prosebnými dopisy s touhou získat ho trvale pro lázně. 9.září 1820 píše: "Nejlepší příteli! Váš příchod je o to nutnější, že jsme chtěli na podzim postoupit s pracemi, a to nemůžeme bez Vašeho vedení." Opat připravil smlouvu i stavební parcelu pro Skalníka. Také inspektor Gradl měl v pozůstalosti řadu velmi přátelských dopisů s přáním Skalníkova přestěhování do Mariánských Lázní. V roce 1819 zemřel kníže Anton Isidor Lobkovic a zdá se, že Skalník váhal jednat s mladým knížetem Lobkovicem. Nakonec nechal rozhodnutí o svém osudu na knížeti samém. Dojížděl dál z Hořína do Mariánských Lázní, budoval tu velké dílo, ale rozhodnutí o přestěhováni do Mariánských Lázní nepadlo ani v roce 1820 ani v roce 1821.
Skalníkův dům STRAUSS v Mariánských Lázních
Koncem roku 1821 zakoupil Václav SKALNÍK parcelu v Mariánských Lázních poblíž Křížového pramene. Na parcele dosud stála stará Hammerova chalupa a jednalo se o přemístění této nuzné chaloupky někam stranou z očí hostů. Zachovaná smlouva o koupi parcely uvádí, že Skalník se zavazuje:
(a) nechat přemístit starou chalupu (čp.23) na nové místo, které určí vrchnost; (b) zaplatit 200 zlatých W. W. odškodného majiteli řezníkovi Braunovi; (c) na staveništi nejdéle do dvou let postavit nový dům podle plánu, předem schváleného zemským stavebním ředitelstvím; (d) po ukončení stavby platit ročně klášteru nájem 5 zlatých a dodržovat pravidla pro lázeňské domy, při čemž se "zdrží každého zásahu do vrchnostenského práva". Smlouva z 10.10.1823 je opatřena nejen podpisem opata, ale i klášterní pečetí. V roce 1824 Skalník skutečně postavil, ve svých 48 letech, svůj dům STRAUSS (dnešní MERKUR s čp.25) a zde žil i zemřel 7.října 1861.
Vraťme se ještě do doby, která předcházela Skalníkovu přestěhování do Mariánských Lázní.
Po zakoupení parcely psal spokojený opat v roce 1822 Skalníkovi, že cihly i vápno ke stavbě dostane za výrobní cenu, a co se týká dřeva, "uděláme, co bude možné". V dopise z 1.června 1822 opat zpravuje, že 16. 6. přijede do lázní Nejvyšší purkrabí Čech hrabě Kolovrat, a "my ho překvapíme novou fontánou na Horním náměstí." A dále: "Z hostů tu máme vévodu z Württemberka. Stavíme u Ambrožova pramene..."
Optimistická korespondence pokračuje po celý rok 1823. Opat píše 30. května 1823, že ponechává na Skalníkovi, aby odpověděl krajskému hejtmanovi v Plzni, proč je navrhována místo požadovaného velkého tanečního sálu na promenádě krytá promenádní hala. 20.října 1823 píše Skalník krajskému hejtmanovi, proč nebylo možno postavit ani tuto náhradní krytou halu: "Stalo se tak, že z vyšších míst byla povolena stavba domů čp. 19 a 20 ("Bílý Beránek" a "Zlatý Anděl") a prostor u Křížového pramene se tím značně zúžil, takže postavení ještě větší kryté haly nebylo možné."
Spor kláštera a Lobkoviců o Skalníka
V pozadí probíhá jednání o odchodu Skalníka od Lobkovice. Nabývalo na ostrosti. 8.listopadu 1823 je datován dopis od opata, psaný sekretářem Köpplem a opatem je pouze podepsán. Je psán stroze:
"Nejlepší pane! Pověstem, že Vás přetahuji z Lobkovicových služeb, sotva uvěří mně drahá knížecí rodina. Vyvrácení těchto pověstí je hlavní podmínkou Vaší eventuální služby v Mariánských Lázních a já se pokouším před Vaším rozhodnutím o důkazy k vyvrácení pomluv. Pokud by se to nepodařilo, budu moci Vás přijmout jen jako měšťana Mariánských Lázní a jistě ne bez zármutku..."
K dopisu byl však přiložen lísteček od sekretáře Köppla: "Setkal jsem se s budějovickým krajským hejtmanem Augustem Lobkovicem a ten se ptal na Skalníka. Řekl jsem, že se rozmýšlí stavět v Mariánských Lázních dům. Kníže odvětil: "Nemám mu to za zlé, ale že mi chce opat z Teplé Skalníka přetáhnout, to mě drásá!" Poznamenal jsem, že opat by byl jistě rád, kdyby se Skalník usadil natrvalo v Mariánských Lázních, ale že by jistě raději předložil důkaz své úcty a vážnosti k Lobkovicovu domu, než by si zasloužil tak mizerné podezření..."
Nato kníže už klidněji odpověděl: "Nejsem proti tomu, aby Skalník řídil parkové úpravy v lázních, jako nemám nic proti jeho dohledu nad výstavbou jiných zahrad. Já vím, že mu služba u mne už asi není tím, čím byla za mého otce, protože jsem nyní vzhledem ke své funkci málo na svých statcích a nemohu se o ně starat jako můj otec, kterému byl Skalník vším. Ale právě proto si myslím, že mám v domě spolehlivého zahradníka, a má-li Skalník nějaký důvod ke stížnosti, měl by se ozvat sám a jednat se mnou ústně nebo písemně, místo aby mně vypověděl službu!"
Norbert Köppl soudil, že kníže bere věc velmi vážně a proto radil, aby Skalník zajel do Budějovic za knížetem. Opatův dopis ať vezme s sebou a ukáže ho kněžně, aby tak nenápadně rozptýlil nepříznivé pověsti. Při absolutoriu (tj. rozvázání pracovního poměru s posudkem) ať si nechá Skalník uvést, že opouští služby na vlastní žádost a nikoliv z popudu kláštera.
Skalník skutečně věc vyřídil, jak mu radil Köppl, rozvázal pracovní poměr u Lobkovice a poslal pak opatovi absolutorium. Načež opat odepsal 27.1.1824:
"Milý pane Skalníku! Jakmile se vrátí P. Vendelín (Gradl), převzal bvste určitou funkci. Vracím zpět absolutorium a zasílám honorář pro p. Bürgera z Mělníka za kontrolu našeho vinohradu. Pozdravujte doktora Heidlera v Praze s poznámkou, že Karlovy Vary dosud nemají funkci vrchního lázeňského lékaře... Pln lásky Váš nejoddanější Karel, opat."
Skalník starostou Mariánských Lázní
Slibovaná funkce byl představitel obce čili starosta, neboť příští dopis opat adresoval: "A Monsieur, Monsieur Skalník, Burgmaister Marienbad."
Tak nastoupil Skalník jako starosta, ale nadále pokračoval ve svých parkových a terénních úpravách Mariánských Lázní. Ve funkci starosty Skalník také řídil provoz "všeobecného špitálu pro chudé" (stával vedle domu Hvězda). Špitál dal postavit opat Reitenberger v letech 1825-1826 a založil fond špitálu, který se zvyšoval peněžními dary a výnosy z reunionů, koncertů a bálů. Špitál měl původně 14 postelí, později 20 a nakonec 34 postelí. Sloužil nemocným bez ohledu na národnost a náboženství. Až v roce 1861 vznikl samostatný židovský špitál.
Skalník se zajímal jako botanik také o zdejší rozmanitou květenu a vznikl herbář, který převzal jeho syn Karel. Václav Skalník byl i dobrým kreslířem a podle jeho kreseb vzniklo řada rytin Mariánských Lázní. (Rytiny 1.alej topolů na kolonádě, 2. U Křížového pramene, 3. Karolinin a Ambrožův pramen a 4.Nové lázně, jsou všechny označeny "W.Skalnik del." )
"Starostu" z počátku jmenovala vrchnost - opat kláštera Teplá. Prvním "starostou" ještě ve funkci "rychtáře" (Richter) byl jmenován krejčí Franz Josef Seidl (rychtářem 1812-1817); následovali starostové v úřední funkci "obecního představeného" (Gemeindevorsteher) - Josef Lang 1817-1819, ranhojič Pausch 1820, Wenzel Lippert 1820-1824 a Václav Skalník 1824-1843.
Prvním obecním představeným, voleným obcí, se stal v roce 1843 J.D.Halbmayr neboť nový opat Marian HEINL (opatem od 30.března 1843) povolil obci volbu "starosty". Nutno však poznamenat, že každému muži, který byl v čele obce, se říkalo "starosta" (purkmistr) bez ohledu na úřední označení (rychtář, představený). Prvním starostou (Bürgermeister) - i podle úřední funkce - byl až doktor A.Hanisch v roce 1850 a krátce potom, za starosty doktora A.Schneidera, se staly Mariánské Lázně oficiálně městem (1865-1866).
Poslední roky Reitenbergera v lázních
Korespondence opata se Skalníkem zůstává stále plna pracovních věcí - zakládání zeleně, budování cest (" …je třeba co nejrychleji zlepšit cesty ve směru od Plané, ale i od Horního Kramolína, neboť císař může přijet také od Toužimi!").
P.Vendelín Gradl, největší opora opata v klášteře, zemřel 28. září 1825 na rakovinu v 38 letech a až do posledních chvil pracoval v Mariánských Lázních. Opat psal v březnu 1825: "P. Vendelín si přeje klid, přeneste, prosím, jeho úřad do našeho domu (tj. do Zlaté koule). Až přijedu, uhradím Vám to. Tak připravuji světu mír a sklízím válku …" Opat narážel na rostoucí intriky v klášteře proti němu.
Ve všech záležitostech se opat radil se Skalníkem. 28.srpna 1825 psal do Mariánských Lázní Skalníkovi o stavbě kostela, kterou chystal na svahu vrchu Hamelika v místech Karlova kříže. Místo dnešního katolického kostela považoval za nevyhovující, protože by se tím zakryl výhled z domů z náměstí dolů do lázní. Psal: "... a protože je na Hamelice i kamenolom, ušetří se tisíce fůr převozu; škola i fara budou stát po stranách kostela v tichém prostředí."
V roce 1826 dělal Skalník parkové úpravy u nové kolonády Ferdinandova pramene v Úšovicích.
Tehdy už revolta v klášteře proti opatovi vrcholila a je udivující, jak do poslední chvíle - bez ohledu na blížící se osudovou katastrofu v létě 1827 - se opat Reitenberger se Skalníkem připravovali na další zkrášlování lázní. Opatovo sebevědomí, až tvrdošíjnost "vydupat ze země lázně" přes odpor kláštera, souviselo s udržením skvělého zahradníka. Opat si byl vědom nesmírné ceny Skalníka a podařilo se mu vdechnout své nadšeni pro toto dílo.
Nové lázně z roku 1827 - poslední Reitenbergerova akce, zachycená Skalníkem
- uprostřed zeleně s Karolininým a Ambrožovým pramenem v pozadí.
Skalníkova tvořivost až do své smrti
Skalníkova tvořivost až do své smrti
Po odchodu opata do vyhnanství (1827) nemohl klášter Skalníka propustit, protože byl pro lázně nenahraditelný. A tak zůstal i ve funkci "purkmistra" a pilně pokračoval ve své zahradnické a parkotvorné práci za trvalé pomoci svého syna Karla. V roce 1843 ve svých 67 letech předal purkmistrovský úřad hoteliérovi Halbmayrovi a v dalších letech postupně předával parky a péči o ně synovi Karlovi Skalníkovi. Zemřel 7.října 1861 jako vdovec v 86 letech, když už 24.září 1861 byl opatřen posledním pomazáním od tehdejšího kaplana-katechety Alfréda Clementso (příštího slavného opata 1887-1900). Je pochován v rodinné hrobce na zdejším hřbitově. Bylo to v době, kdy odcházela celá generace budovatelů lázní - kronikář Felbinger zemřel 1855, opat Reitenberger 1860, doktor Danzer 1862, doktor Heidler 1866. V novinách Bohemia (1861) napsal dr. Adalbert Danzer v nekrologu o Václavu Skalníkovi:
"Z divokého údolí pramenů vytvořil nádherný park. Všechny sadby, úpravy veřejných prostorů, všechna zkrášlení se děla v Mariánských Lázních po 44 let pod jeho vedením. A k tomu dvacet let řídil obec a lázeňský špitál pro chudé. Největší znalci jako Goethe, Zschocke aj. ocenili jeho dílo slovy velkého uznání."
Po Skalníkově smrti převzal vedení parků města syn Karel Skalník a staral se o parky v letech 1860-1874, když pak převzal péči o zdejší parky jeho syn Albert Skalník již jako třetí generace Skalníků (1874-1911).
Skalník a proutkaření
Prof. MUDr.Max WENKE, DrSc., z Farmakologického ústavu, prapravnuk Václava Skalníka, vzpomínal před desítkami let v novinovém článku v plzeňské PRAVDĚ na svého slavného předka. Z vyprávění matky věděl, že Václav Skalník měl detailní plánky "cest pramenů pod zemí" ("unterirdische Quellenwege"). Vypracoval je na základě svých vlastních proutkařských sledování. Václav Skalník vždy důrazně připomínal, že se v centrálních částech města nikde nesmí kopat příliš do hloubky, "aby se - už navždycky - prameny neztratily"! Jednou ho otcové města neposlechli a nechali cosi kopat v místech, o kterých je přesvědčoval, že tím zničí Křížový pramen. Pramen opravdu přestal téci. Přišli tedy zase za Skalníkem, zda by jim laskavě nepomohl. Podařilo se mu zachytit pramen znovu a prý prohlásil s rozhodností, že příště by to už zachránit nešlo a Křížový pramen by byl ztracen "na věky věkův". Je možné, že od tohoto případu se odvíjely později obecné obavy ze zániku Křížového pramene při opravách jeho jímání a stavebních rekonstrukcích.
Skalníkovo potomstvo
Skalníkův prapravnuk Karl Hammerschmidt z Marquartsteinu napočítal v Mariánských Lázních 27 domů, které patřily potomkům Václava Skalníka. Šlo vlastně jen o potomstvo jeho syna Karla SKALNÍKA, který po otcově smrti převzal péči o parky. Rod Skalníků se během dvou generací značně rozmnožil. Karel Skalník, který byl rovněž městským zahradníkem, patřil mezi slavné a velmi vážené občany města. Proslul vysokou vzdělaností a vedle zahradnických výzkumů prováděl meteorologická a astronomická pozorování v městě. Jako vynikající odborník a učenec stojí zcela neprávem na okraji pozornosti historiků a zasloužil by si stejné pozornosti jako jeho otec.
Rodina Karla Skalníka: ZLEVA: 1. stojící 26letá TEREZA (*1847),
2. klečící 18letá AGNES (*1855),
3. matka 50letá ANNA SKALNÍKOVÁ-KUBÁTOVÁ (*1823, +1886),
4. nejmladší chlapec 11letý JAN (*1862)
5. umělecký zahradník 71letý otec KAREL SKALNÍK (1802-1880),
6. stojící nejstarší syn 31letý KAREL (*1842),
7. sedící 15letá MARIE-TEREZA (*1858),
8. sedící kvítko 14letý JOSEF-FRANZ (*1859),
9. uniformovaný 24letý ALBERT (*1849). Druhý syn 29letý August (*1844) chybí (v Maďarsku).
K životním datům Karla Skalníka a jeho rodiny
KAREL SKALNÍK (*3.11.1802,+16.11.1880 pochován zde v rodinné hrobce) se oženil dne 11.3.1841 v Mariánských Lázních s Češkou ANNOU KUBÁTOVOU (*16.1.1823, + 26.6.1886). Měli osm dětí:
1. KAREL Boromejský SKALNÍK (*11.3.1842, +13.10.1925 v 83 letech), rovněž umělecký zahradník s vlastním zahradnictvím, oženil se 22.dubna 1879 s Marií Lanzendörferovou z domu Bohemia čp.99 (*29.3.1850, +19.2.1931) a v roce 1880 postavili na pozemcích otcovy (Skalníkovy) zahrady poblíž Křížového pramene dům čp.128 FLORA a v letech 1885-1888 dům čp.198 BRISTOL. Karel junior měl 5 dětí:
1.1. Maria Skalniková (*+1880 zemřela po narození)
1.2. Marta Skalniková (*23.10.1881) se provdala 5.dubna 1904 za důstojníka Gottfrieda Zelenýho z Vídně (*3.4.1874). V roce 1923 převzala dům čp.128 FLORA od 81letého otce jako nová majitelka. Dr.Gottfried Zelený, plukovník v.v., se zde nikdy neuváděl jako majitel. Zemřel v domě v 71 letech (+17.4.1945) a je pochován na zdejším hřbitově. V roce 1947 byl dům konfiskován a národním správcem byl určen Jan Zídek.
Také Gottfriedův bratr Eduard Zeleny se oženil v Mariánských Lázních, 31.května 1894 s Marií, roz.Krohovou (*4.3.1872). Dne 24.5.1916 ve 44 letech zemřela Marie Zeleny v Brandýse n.L. čp.46, převezena a pohřbena v Mariánských Lázních. Stejný převoz se týkal roku 1897 ostatků jejich dítěte Heleny Zeleny (+14.1.1897 dva dny po narození). Eduard Zeleny byl c.k.plukovník dragounského regimentu č.7 v Brandýse n.L. (1916).
1.3. Aloisia Skalniková (*24.3.1883), převzala v roce 1923 druhý Skalníkův dům, čp.198 BRISTOL, postavený v letech 1885-1888, od svého 81letého otce jako nová majitelka. Její otec, starý Karel Skalník, u ní trvale bydlel. Teta "Luisa", jak se jí říkalo, zůstala neprovdána, svobodná.
1.4. Norbert Skalnik, nadějný inženýr (*1884, +1914), zahynul v první světové válce jako 30letý; na symbolickém hřbitově v lese nad ředitelstvím lázní míval bronzovou destičku.
1.5. Gertruda Skalniková (*17.3.1886), byla dvakrát provdána, poprvé 24.10.1907 za Karla Hammerschmidta, majitele domu Zvon (+ 8.9.1914 padl v Srbsku ve válce); měli dvě děti - syna Karla Hammerschmidta (*27.3.1915,+2000 Marquartstein), a dceru Františku (s dalšími jmény u křtu Barbara Louise Gertrude) Hammerschmidtovou (*1912 - dosud žije). Provdala se 1930 za slavného letce Julia Arigiho. Podruhé se jejich matka-vdova Gertruda Hammerschmidtová-Skalníková provdala 21.12.1929 za Max Reichardta, celního úředníka v Podmoklech.
2. AUGUST THEODOR SKALNÍK (*27.6.1844; +1928 Brno), byl důstojníkem v kadetské škole ve Vídeňském Novém Městě; později sloužil v Temešpurku jako major; oženil se v Budapešti s dcerou inženýra drah Gracé. Měli pět dětí: 1. Albert Skalník, 2. Anna Skalníková, 3. Franz Skalník, 4. Karl Skalník (+1937), 5. Robert Skalník (snad jeho vnuk Robert *1962 ?). Osudy dětí nejsou známy. Pouze Karl Skalnik byl ženat v Brně a měl dvě děti: 1. Ilse Skalniková (narozená v Brně, provdaná Kronseder z Amberka, přijíždí téměř každoročně do Mariánských Lázní); 2. Erich Skalnik (již zemřel; po něm zůstal adoptivní syn Gerhard Skalnik); Karl zemřel roku 1937 a vdova Skalniková se znovu vdala 1942 za advokáta Picta ze Šumavy a měli tři děti.
3. THERESIA Anna SKALNÍKOVÁ (*25.7.1847), provdala se za ruského šlechtice Čerkasova a s ním se odstěhovala do Ruska. Do Mariánských Lázní však často přijížděli a bydlívali ve Skalníkově FLOŘE.
4. ALBERT Wenzl SKALNÍK (*23.4.1849), městský vrchní zahradník, který převzal po otci Karlovi vedení a správu městských parků v letech 1874-1911; oženil se s Josefínou Hauptmannovou a bydleli v městském zahradnictví čp.253; Albertův syn Robert Skalník (viz dále!) vystudoval v Lednici a stal se známým zahradním architektem v Berlíně. Z roku 1911 se zachovalo povolení (pro Alberta a Josefínu Skalníkovi) ke stavbě vily v Plané v Plzeňské ulici vedle stavitele Geberta. Z roku 1933 je pak zachována i prodejní smlouva plánské vily čp.206 slečně Bertě Raspové, jedné umělkyni z Berlína. Podepsaní prodávající na smlouvě jsou: (1) Ing. Karl Skalník, dílovedoucí železáren ve Vítkovicích, (2) Robert Skalník, tehdy umělecký zahradní architekt v Tachově, (3) Josefine Sattlerová, rozená Skalníková, manželka ředitele v Gronau ve Westfálsku, (4) Elisabeth Wenke-ová, rozená Skalníková, manželka továrníka z Klatov. Tito majitelé se podíleli čtvrtinami na majetku vily (zřejmě po smrti svých rodičů Alberta a Josefíny) .
5. AGNES Maria SKALNÍKOVÁ (*30.12.1855) se provdala 3.10.1876 za železničního úředníka Roberta Rauschera ze Stockenau; po válce žili ve Vídni; jejich syn doktor Rauscher se stal prezidentem rakouských železnic (Bundesbahnpresident in Österreich).
6. MARIA Terezia SKALNÍKOVÁ (*15.2.1858, + 8.7.1881 ve 23 letech na tyfus)
7. JOSEF Franz Anton SKALNÍK (*15.6.1859, +11.4.1924 v 65 letech v čp.215), byl majitel rodného domu Skalníků čp.25 a pak čp.215 a pokladník spořitelny. Oženil se 10.11.1885 s Bertou Kratochvílovou (*1859) z čp.41, žili v rodném domě Skalníků čp.25, po roce 1900 prodali dům bankéři Stinglovi a odkoupili lesní kavárnu Sennhof (dnes dům Lenka v Ruské ulici čp.215); tento dům přestavěli na VILLA SKALNIK.
8. JOHANN Bartl SKALNÍK (*16.1.1862) se narodil 39leté matce a 60letému otci; uváděl se naposledy v roce 1886 jako spolumajitel rodného domu STRAUSS. Paradoxně - ač byl nejmladší - další zprávy o něm chybí.
Skalníkova pamětní deska z roku 1883
Na návrh učitele Schlesingera odhalilo město roku 1883 na Skalníkově domě pamětní desku se zlatým nápisem "Zde bydlel Václav Skalník, umělecký zahradník, narozen 1776, zemřel 1861." Za lakonickou větou se skrývalo rozsáhlé dílo, viditelné kolem dokola. Michael Urban tuto desku v Mariánských Lázních již nenašel, zřejmě proto, že dům po roce 1900 nový majitel Stingl přestavěl na MERKUR a pamětní desku už nevyvěsil. Město však ani za první republiky na Skalníka nezapomínalo a pojmenovalo jednu z ulic Skalníkovým jménem Skalnik-Gasse (dnes ulice U pily).
V expozici muzea v Mariánských Lázních se nachází Skalníkův portrét z roku 1845 od malíře Alberta Lusta.
Poválečné návraty ke Skalníkovi
Po roce 1945 nedal na sebe návrat ke Skalníkovi dlouho čekat.
František Xaver KUNDRAT (1953) sepsal pojednáni "Skalník, tvůrce mariánskolázeňských parků" a upozornil na jeho český původ. Jan HEJTMÁNEK (1955), poštovní úředník z Plzně, zřejmě inspirován F.X. Kundrátem, oficiálně navrhl důstojnou úpravu hrobky Skalníků. Roku 1956 nechal MěNV Mariánské Lázně provést úpravu Skalníkova hrobu a umístil zde plaketu od pražského sochaře Břetislava BENDY se Skalníkovým poprsím. V letech 1954-1987 pečoval o zdejší parky zahradní architekt Ing. Zbyněk Martínek, který navázal na skalníkovské tradice a udělal ze zdejších parků znovu atraktivní kulisu lázeňského léčení, jakou se město chlubilo za časů tří generací Skalníků. Roku 1960 přejmenovalo město centrální park - dosud nazývaný z politických důvodů Bierutovy sady (podle polského představitele) - na Skalníkův park. Sto let úmrtí Skalníka bylo vzpomenuto v roce 1962 odhalením Skalníkovy busty od sochaře Josefa BEZDĚKA z Karlových Varů v parku (dnes je busta umístěna poblíž Hlavní třídy) za účasti potomků Skalníka. Hlavní zásluhy v popularizační činnosti má nesporně architekt Ladislav ŠTĚPÁNEK z Prahy svými publikacemi, zvláště knížečkou "Mariánskolázeňské sady, jejich vývoj, květena a Václav Skalník" (1963). Také na nové promenádě Skalníkův památník od Vítězslava Eibla (1981) připomíná těžké počátky Mariánských Lázní. Nejnověji - po roce 1990 - dostala Fučíkova ulice v Úšovicích jméno Skalníkova ulice a o Skalníkovo jméno se po roce 1990 dělí dokonce dva lázeňské domy - depandance SKALNÍK (dům čp.4, bývalý Sevastopol, původně Král Bavorský) jako část lázeňského hotelu HVĚZDA Léčebných lázní a.s. Mariánské Lázně na Goethově náměstí, a druhý ve vilové čtvrti Bellevue - Hotel Garni SKALNÍK společnosti GEN a.s. z Prahy 3, vedoucí Vladimír Böhm (Úšovice čp.242). Za času odborářské rekreace ROH měl dům název Zoja..
-rš-
