První kino v Mariánských Lázních
Stejně jako každý rok přijel i v roce 1910 na podzim pan ECKERT a pořádal ve vlastním stanu kinematografická představení na oblíbeném prostranství "Volksfestplatz" (v prostoru u sokolovny, která tehdy ještě nestála). Promítal tu dlouho do podzimu. Nakonec se rozhodl, že neodjede a začal stavět zděnou budovu nedaleko prostranství, kde tradičně stanoval - v tehdejší Nové ulici (dnes Nerudova) vedle domu ASGARD. Dnes zde stojí kino SLÁVIA. A už o Vánocích 1910 ohlašoval v budově první představení (zda se uskutečnilo, nevíme). Z inzerátu pana ECKERTA:
"Kinematografické divadlo má 260 pohodlných sedadel, moderní elektrickou instalaci a ventilaci. O nedělích (sobota byla pracovním dnem) a svátcích pořádá tři představení denně - v 15, v 18 a ve 20 hodin. Ve všední dny denně v 20 hodin. Číslovaná sedadla 1,20 K, uzavřená 1 K, I.místo 80 haléřů, II.místo 60 haléřů, III.místo 40 haléřů. Děti platí polovic. Název kina je ZENTRAL."Marienbader Zeitung 24.12.1910 et 31.12.1910
Jak vstoupilo kino do Mariánských Lázní
Vznik prvního "biografu" či "kina" neboli "kinematografického elektrického divadla" je spojen nerozlučně s jménem George ECKERTA.
Georg Eckert se narodil roku 1877 v Žatci v rodině kulisáře Eckerta. Jiřík (Georgl) se už v mládí upsal bílému plátnu na celý život. Technický vynález ho přitahoval a jistě neuvažoval o tom, že by mu film přinesl miliónové příjmy. Nanejvýše, že by ho mohl uživit. Kdyby dnes mohl vzpomínat, jistě by vyprávěl o nesmírné dřině při neustálém zavádění nové a nové techniky v neznámém, teprve vznikajícím, podivuhodném odvětví kinematografie.
Když jeho bratranec OESER otevřel v roce 1896 v Litoměřicích první putovní kino s názvem "ELEKTRISCHES ILLUSIONSTHEATER", přidal se k němu a cestoval s ním po Moravě, po Slezsku a po Haliči, kde předváděli nový vynález. Eckert dělal operátora a obsluhoval kameru. Byly to tehdy primitivní kamery s plynovými lampami, které dovolovaly obraz o maximální velikosti 2 čtvereční metry. Natočené filmové pásy (většinou francouzské, ale i rakouské) byly dlouhé 25 až 60 metrů. Firma GAUMONT (ale i jiné firmy) je nepůjčovala, ale prodávala. To bylo drahé, nemluvě o tom, že šlo materiál hořlavý.
Eckert brzy poznal taje promítání a četné technické "finty" i nebezpečí (především požáru) a rozhodl se v roce 1903, že se osamostatní. Pražské místodržitelství jeho žádost zamítlo s ohledem "na velmi naléhavé omezování takovýchto podivných licencí". A tak táhl zase, jako každoročně Moravou, Haličí s novými filmy. Až konečně v roce 1906 obdržel licenci na tzv. "Wanderkino" - kočující kino.
Všechny své úspory investoval do budování nového podniku, který nazval "THEATRE ELECTRIQUE". K vandrovnímu podniku potřeboval lokomobil (pojízdný parní stroj na výrobu elektřiny) a 14 vozů (maringotek), velkou stanovou plachtu a malý štáb nadšených pracovníků, s nimiž mohl během několika hodin postavit kino. Podoba s kočujícím cirkusem byla veliká.
V Mariánských Lázních se takové kino poprvé objevilo kolem 1900. Tehdy to byl kinopodnikatel OESER, který sem jezdil. Promítal ve stanu na louce v místech dnešní sokolovny, ale jsou i zprávy o tom, že Oeser jednu sezónu promítal v hostinci VIKTORIA (dnešní oplatkárna).
ECKERT využil nyní této pravidelné Oeserovy "štace" a předvedl své vlastní kino v Mariánských Lázních - poprvé v roce 1906. Bylo to při lidové slavnosti na prázdném dosud prostranství proti domu čp.381 RIGI (dnes ELIŠKA, poslední dům v Luční ulici vpravo). Proti domu RIGI rozbil veliký cirkusový stan a vedle něho postavil lokomobil. Úžas i bázeň budila u dětí tato supící, drnčící, jiskry vyfukující "mašina", která přes hnací řemen poháněla promítací přístroj. Hlasatel vyvolával program, který se obvykle skládal z deseti krátkých filmů. Např. v roce 1908 to byly filmy:
1. Panorama z Tyrol
2. Prohlídka zoologické zahrady v Berlíně
3. Zborcení obrovského komína v Americe
4. Pokládání telegrafického drátu německými telegrafisty-vojáky
5. Chytání lososů v horských proudech Kanady
6. Transport cirkusu Barnum a Barley v Hamburském přístavu
7. Vodopády Latifoss v Norsku
8. Půlnoční slunce za polárním kruhem
9. Příjezd čínské tramvaje atd.atd.atd.
Publikum se shromáždilo u pokladny, zaplatilo vstupné a uvelebilo se uvnitř na dřevěných lavicích. S napětím naslouchalo vyvolávání hlasatele, který kromě názvu filmu komentoval každý program během promítání slovem.
V roce 1910 Georg Eckert, unavený štrapacemi stěhování kina, se rozhodl usadit se. K tomu si zvolil Mariánské Lázně, kde byla návštěvnost vždycky vysoká. Když se rozhodl pro malé Mariánské Lázně (se 4 tisíci obyvatel), byla v tom značná dávka odvahy, protože kina byla jen v některých velkých městech. Například Plzeň s 80 tisíci obyvateli měla dvě kina, Cheb s 30 tisíci obyvateli si mohl dovolit jedno kino.
Eckert se rozhodl postavit kino na dnešní Hlavní třídě na prostranství před domkem ARCO (parkoviště proti spořitelně). Toto prostranství, kde kdysi údajně došlo k sebevraždě jedné služebné z hostince Schönau a kde stávala - v souvislosti s tragédií - boží muka jako vzpomínka na nešťastnici, má podivný osud. Je stále nezastavěné a odolává už 150 let plánům na zástavbu. Byly to různé návrhy a plány už před první světovou válkou (včetně Eckertova úsilí o koupi), pak žádná stavba se tu nerealizovala. Uveďme například plán výstavby obchodního domu JEDNOTA před rokem 1980. Po roce 1990 tu chtěl stavět obchodní komplex Wendy Bartůšek. Domek ARCO, kde bývala nějaký čas Bytová správa města, byl stržen před 20 lety, aby nebránil výstavbě. Ale místo zůstává pořád prázdné. Kamenná boží muka byla odtud už před válkou přemístěna ke kinu Central, kde ležela ještě mnoho let.
Vraťme se k panu Georgu Eckertovi. Pro jeho kino toto místo bylo ideální, při hlavní cestě. Ale bylo příliš drahé. Hledal proto jiné místo, co nejblíže prostranství, nazývaného Volksfestplatz. Nakonec využil tzv. Wamserova pozemkového gruntu vedle domu ASGARD (dnes čp.382 Jiskra) v mělkém svahu a zde postavil svůj "CENTRAL KINEMATOGRAPH - THEATER LEBENDER PHOTOGRAPHIEN", jak uváděl nápis na přízemní budově, postavené v dobovém stylu lázeňské architektury historizujících slohů, byť ve skromnější podobě. (Viz FOTO!)
Nové kino stálo nedaleko původního stanoviště jeho "cirkusu", který tu několik let každoročně stavěl a boural. Uvnitř bylo 250 sedadel; svah byl využit pro hlediště. Šlo o čistě účelovou stavbu bez bytu. Fotografie ukazuje tuto přízemní dlouhou stavbu s třemi většími vchody vedle ASGARDU, jehož nápis svítí pod střešní římsou. První představení bylo avizováno na konec roku 1910, ale konalo se až začátkem roku 1911. Návštěvnost díky lázeňskému publiku a zvědavosti domácích byla dobrá a úspěch pomalu přicházel. Dnešní kino SLÁVIA je potomkem prvního kina a věřme, že se dožije zanedlouho sta let (2010).
Už v roce 1914 mohl ECKERT strhnout původní budovu a postavil novou, větší, patrovou. Třebaže se zdálo, že toto podnikání je celkem úspěšné, musel si na stavbu vypůjčit a splácet úvěr. V patře už umístil svůj byt. Sotva byla stavba hotova, vypukla první světová válka, ECKERT musel narukovat na frontu a na budově zůstával velký dluh. Kino měla na starost jeho žena vedle čtyř malých dětí. Na frontě ovšem sloužil Eckert jako obsluha frontového kina, které promítalo za zákopy vojákům filmy, především u Insonzo.
Když se vrátil v roce 1918 z vojny, nastaly Eckertovi nové těžkosti. Vzniklo Československo a v něm přísnější dohled nad reklamou kina, vznikla cenzura, nařízena dvojjazyčnost plakátů ap. Přesto v roce 1926 mohl z výtěžků několika let kino opět přestavět a znovu rozšířit na 600 míst a dokonce dal vybudovat i balkón.
Do roku 1930 byly filmy němé a celý děj byl podmalováván hudbou klavíristy, který tu měl trvalé zaměstnání. Pianista se musel ve svých improvizacích přizpůsobovat ději. Jinou hudbu vybíral při veselohře, jinou při smutných scénách. Když někdo na plátně zemřel, přecházel na vedle stojící harmonium. V prvých dobách se pokoušel Eckert o zvukový film použití gramofonu a využíváním gramodesek. Například operetní duo bylo na plátně provázeno puštěním desky, kde byly hlasy nahrány. Když se ovšem nepovedlo spustit desku přesně ve stejný okamžik, končil pokus hudebního podbarvení humorným nezdarem.
V roce 1930 přišel první ozvučený film, ale to vyžadovalo další nemalé investice. V kinematografii docházelo rychle ke změnám a tehdy, při 25. jubileu své kinematografické činnosti, si ECKERT povzdechl: "Časy už nejsou jako před válkou - půjčovny chtějí maximální podíl na zisku a podnikání je horší a horší."
Za první republiky bylo nutno využívat ekonomicky prostor kina pro různé kulturní účely. V kině se nepromítalo výlučně. Vystupovali tu také kouzelníci, artisté i různí umělci. V roce 1928 tu vystupoval dokonce světoznámý a ve své době velmi populární kozácky taneční pěvecký soubor Sergeje JAROVA. Pro velký úspěch v Mariánských Lázních musel soubor přidat jedno samostatné vystoupení mimo plán.
Když první světová válka překvapila v Mariánských Lázních významného lázeňského hosta ruského velkoknížete VLADIMÍRA se svým doprovodem, muselo se mu hrát mimořádné noční představení. To objednal sekretář velkoknížete. Mezinárodní vysoká šlechta si předplácela lóži v kině a indická princezna si nechala v této lóži před svým příchodem položit ty nejdražší koberce kolem dokola.
K návštěvníkům kina patřily i samy filmové hvězdy a velikáni jako byli Emil Jannings či Hans Alberts. Stejně tak se rádi dívali na plátno různí politikové, mezi nimiž za první republiky to býval Maxim Litvinov, ministr SSSR, se svým doprovodem.
V roce 1933 zemřela věrná spolupracovnice v kině - paní Eckertová. V roce 1945, krátce před koncem války, zahynul při bombardování Bayreuthu, Eckertův syn Eduard.
* Samozřejmě že nejpřitažlivější byl biograf pro mládež. Vymýšlela si různé triky, jak se dostat do kina, když nebyly peníze nebo když byl film mládeži nepřístupný.
* Nejednou se přihodilo, že venkovský host přišel do řady již za tmy a dívaje se na obrazy na plátně sedl si a nesklopil sedadlo. Jeho pád na zem byl provázel bouří smíchu publika za ním.
* V roce 1945 přišli Američané do Mariánských Lázní a obsadili kino pro sebe. Promítali si tu americké filmy až do listopadu 1945.
* Zatímco Eckertův syn Josef a dcery Anna a Josefina museli již s prvním odsunem do Německa, zůstal tu 68letý zakladatel Georg Eckert u obsluhy svých kamer, sám až do roku 1946. Psal: "Zcela duševně zlomen seděl jsem tu sám ve světnici na kufru pro transport a očekával každou hodinu příchod českých úředníků."
* Georg Eckert zemřel v roce 1953 v Německu ve svých 77 letech. Jeho syn Josef Eckert žil v Auerbachu a byl předsedou Filatelistického sdružení sudetských Němců. Proslulá byla jeho velká kompletní sbírka poštovních známek a razítek obcí Sudet. Měla více než 800 stran. Josef Eckert patřil také k nejvýznamnějším sběratelům literatury o Mariánských Lázních. Dcera George Eckerta, paní Anna Visca (rozená Eckertová) ovdověla a žila ve Vídni.
První mezinárodní filmový festival v Mariánských Lázních
První mezinárodní festival v Československu po druhé válce se konal v Mariánských Lázních od 1. do 15. srpna 1946. Na otázku, proč právě Mariánské Lázně byly vybrány pro mezinárodní filmový festival, se uvádělo, že festival potřeboval své prostředí a v roce 1946 "nebylo nikde jinde v republice možno ubytovat tolik hostí a uspokojit jejich nároky v takové míře". Mariánské Lázně měly v té době 220 hotelů a pensionů a tím byly "obrovským hotelovým průmyslem", a to mezinárodního formátu. Byl připomínán "nádherný přírodní rámec, rušný společenský a kulturní život Mariánských Lázní, které nadto vydechují fluidum dobré pohody." Známý americký kritik tehdy napsal o Mariánských Lázních: "J to nejideálnější místo na světě pro světové hudební festivaly. Nikde není na jednom místě tolik kaváren, kde se mohu sejít a porozprávět s přáteli, nikde na světě není tak nádherné, nerušené údolí, kde teprve mohu o samotě, v lůně přírody rozjímat o tom, co jsem slyšel v koncertní síni. To jsou výhody, které převyšují vše ostatní."
I mezinárodní filmový festival začal večer 1.srpna na Bellevue zahajovacím seznamovacím večerem, 2.srpna odpoledne proběhlo promítání českých dokumentárních filmů. Každý další den se promítal jeden film festivalu až do 15.srpna, kdy proběhl závěr festivalu a odpoledne na MONTY garden-party.
Tehdy se ovšem nepromítalo v kinech, ale v kursále CASINO, bydlelo se v různých hotelech a každá země měla tu "svůj" hotel, kde pořádaly koktejly, a festival se stěhoval od hotelu k hotelu. Všichni se vzájemně navštěvovali a vznikla družná a neoficiální atmosféra. Novináři bydleli na MONTY. Bylo tu mnoho populárních osobností filmového světa. Z české tvorby byly tehdy vybrány do soutěže tři filmy: "Nezbedný bakalář" v režii O.Vávry, "V horách duní" v režii V.Kubáska, "Hrdinové mlčí" v režii M.Cikána. Náhradní film byl "Muži bez křídel" režiséra Čápa. Všechny československé filmy s výjimkou prvého měly válečnou tématiku. Anglie uvedla barevnou veselohru "Blite Spirit" (Rozmarný duch), USA Steinbeckovo "Of mice and men" (O myších a lidech), Švédsko "Slovo", Švýcarsko "Poslední příležitost", Francie "Sortilége", SSSR se též účastnil. Z krátkých filmů bylo uvedeno 16 českých a 3 slovenské, mezi nimi "Nepokořená" (o Staroměstské radnici), "Ušlechtilé české sklo", "Neviditelný svět", "Jízda králů" (lidové obřady ze Slovácka), "Přístav v srdci Evropy", "Cukr", "Kdo je vinen", "Rozhodující generace", ze Slovenska "Bratislava 4.dubna 1946", "Tatry volají", "Černé umění". Dále tu byly dokumentární a kulturní filmy z Francie, Anglie, Holandska, SSSR, Ameriky.
Na festival přijela do Mariánských Lázní řada filmových herců a hereček, novinářů, režisérů atd. Někteří tu pobyli i po skončení festivalu. Byly tu nejznámější hvězdy, z nichž jmenujeme jen některé. Například Theodor PIŠTĚK (1895-1960) s chotí, který hrál ve více jak 200 filmech (Muži v ofsajdu, Otec Kondelík a ženich Vejvara, Jedenácté přikázání, Škola základ života, Florenc 13.30); bydleli v hotelu KLINGER. Dále tu byla herečka Antonie NEDOŠÍNSKÁ (1885-1950), která hrála ve více než 100 filmech (Zlaté srdéčko, Paličova dcera, Otec Kondelík a ženich Vejvara, Tonka Šibenice, U snědeného krámu, Matka Kráčmerka, Naši furianti, Cech panen kutnohorských, Čapkovy povídky atd.). Pobýval tu dramaturg František ŠULC, spisovatel Jiří BRDEČKA a řada redaktorů z Prahy, kteří všichni byli ubytováni na MONTY. Hudební skladatel a dirigent Jiří Julius FIALA (1892-1974) bydlel v hotelu JALTA, herec a režisér Ladislav BOHÁČ (1907-1978) v domě Brioni v Zeyerově ulici (poliklinika); hudební skladatel-spisovatel Dalibor VAČKÁŘ (1906-1984) a filmová umělkyně Marie NADEMLEJNSKÁ bydleli v domě AGLAJA v Ibsenově ulici, hudební skladatel S.E. (Sláva Eman) NOVÁČEK (1911-1979) bydlel v Jaltě atd. Chyběl ovšem král komiků Vlasta Burian, v té době odsuzovaný jako kolaborant.
Co řekli za festivalu návštěvníci
Mariánské Lázně okouzlily filmaře i hosty. Co o nich řekli ?
Generál Patton: "Mariánské Lázně jsou oázou rozbité Evropy."
Lady Ahby, anglická poslankyně: "Nádherné město šťastných lidí, kteří tu mohou žít."
Obchodník z Prahy: "Kam jsem dal rozum, když jsem uvěřil v Praze těm povídačkám, že tu běhají verwolfové."
Americký lékař: "Za celou dobu co jsem v Evropě, nenajedl jsem se tak dobře jako v Mariánských Lázních."
Egyptský diplomat: "Myslím, že bych v celé Evropě nenalezl vhodnější místo pro zotavení."
Americký kritik: "Doufám, že bude po dlouhá léta filmový festival v Mariánských Lázních." - Bohužel krajské město Karlovy Vary stáhlo později tento filmový festival do Varů a tím velmi ochudilo do budoucna Mariánské Lázně o významnou atrakci, na jejíž přípravě se podíleli zdejší nadšenci.
Další kina v Mariánských Lázních
Za konjunktury lázní po první světové válce v polovině dvacátých let vzniklo druhé kino v Mariánských Lázních - BIO GLOBUS. Československé úřady dlouho nepovolovaly koncesi ani jednotlivcům či skupinám, ani městu. Licenci nakonec dostala tělovýchovná organizace SOKOL, což zavdalo opět kritiku z německé strany, protože předtím neuspěly u příslušného úřadu různé německé kulturní instituce ani obecně prospěšné spolky. Kritika se ukázala oprávněná - totiž že šlo o zištné pozadí. SOKOL s velkým ziskem prodal ihned obratem koncesi velké mezinárodní hotelové společnosti Hotelbäder A.G. Vedoucím byl dr. Szanna. Koncesi od ní získali později pánové Till a Anders z Františkových Lázní.
Biograf GLOBUS se nacházel v přízemí a suterénu hotelu KLINGER (po válce KRYM ) a přestože ležel přímo u kolonády, tj. ve výhodné poloze pro lázeňské hosty, nebyl tolik navštěvován jako oblíbený Eckertův CENTRAL.
Po druhé světové válce se chodívalo střídavě do obou těchto kin. Kino CENTRAL se jmenovalo SLÁVIA a druhé kino GLOBUS dostalo název KOLONÁDA. Zde vzniklo KINO ČAS, kde se promítalo nepřetržitě, v neděli dopoledne, po vzoru takových kin v Praze.
V roce 1966 bylo otevřeno KINO ÚŠOVICE, kde se však promítalo jen o nedělích. Bylo to provizorní kino, umístěné v úšovickém Lidovém domě čp.148 (známé Eldorádo). Kino se jmenovalo ÚŠOVICE.
Už v roce 1960 byla plánována stavba velkého reprezentativního biografu v místě strženého hostince ČERNÝ KŮŇ v Poštovní ulici (vedle internátu Boženy Němcové). K stavbě však nedocházelo.
V prosinci 1967 bylo otevřeno další plnohodnotné kino v městě s názvem kinokavárna SLOVAN. Vzniklo úpravou a adaptací velkého sálu ve SLOVANSKÉM DOMĚ na kinokavárnu SLOVAN. To byla novinka - sledování kina s obsluhou číšníka v prostorném sále Slovanského domu. Nezvyklé byly stoly v kině, ale většinou byl chlad v sále. Kino nehrálo o sobotách a nedělích, kdy se tu pořádaly zábavy. V novější době byla kinokavárna SLOVAN zrušena.
Kino KOLONÁDA mělo špatné větrání i podlahu a celkově technicky nebylo srovnatelné s moderním kinem SLAVIA. V listopadu 1976 se hrálo v kině KOLONÁDA naposledy. Posledními filmy byly 23.-25.11.1976 holandsko-americký film "Tulák džentlmen" a 25.-30.11.1976 švédský film "Reprezentant pod míru". Následovala demolice kina, celého KRYMU a celého bloku jedenácti lázeňských budov mezi Tepelským domem a Krymem (1977-79). Konjunkturu biografů zastavil v sedmdesátých letech rozvoj televize, který přinesl divákovi filmy přímo do bytu. A když přišel další vynález k pohodlí milovníků filmového plátna - video s půjčováním videofilmů domů, existence biografů neboli kin se ocitla na vážkách.
Dne 1.prosince 1976, bylo sice otevřeno v Úšovicích právě dostavené moderní KINO LUNA, a to promítnutím sovětského filmu "Bouře". Zajímavé, že o otevření kina nenalezneme v okresních novinách ani v Kulturním přehledu Mariánských Lázní ani řádky. Takové věci bývaly obvyklé. Toto čtvrté kino LUNA bylo v dalekých Úšovicích. Bylo sice supermoderní se vším pohodlím a přepychem, s prudce stoupajícími řadami sedadel, ale vzhledem ke vzdálenosti od lázeňského centra byla návštěva, především lázeňských hostů, závislá na novém trolejbusovém spojení. Pro svou blízkost bylo nejpohodlnější především pro obyvatele Úšovic Někdy v letech 1993-1994 bylo kino LUNA uzavřeno v souvislosti s prodejem a s novou koncepcí areálu LUNA.
Mgr. Václav Kohout
Mé vzpomínky na kino KOLONÁDA
Bývalo hojně navštěvovaným kulturním stánkem, zvláště v "před-televizní" době. Nacházelo se v suterénu domu KRYM (Klinger) a vlastní sál byl při průjezdové straně k domu Alexandria. Promítací kabina měla vchod přímo z ulice. Do kina se vcházelo po schodech dolů, do větší haly. Po levé straně haly byla šatna a pokladna, pak se přešlo do menší haly. Tam byl hlavní vchod do sálu a vlevo občerstvení. Asi po třech schodech byla ještě menší hala s dalším vchodem do sálu a vchody na toalety. Po pravé straně sálu byly dva nouzové východy se schodištěm, které ústilo do zmíněného průjezdu. Kromě toho zezadu sálu byl další východ rovnou na ulici (mezi promítací kabinou a halou). Sál byl nízký, takže nebyl dobře větratelný. V horkých dnech se teplota uvnitř blížila 300 C. To vedlo k zavedení výkonnější ventilace, což zase rušilo večerní klid nájemníků v sousedním Novém Klingeru a stížnosti na ventilaci byly neustále projednávány. Ventilaci bylo slyšet bohužel i v hledišti.
Kino s původním názvem GLOBUS bylo uvedeno do provozu kol roku 1925. Již za první republiky proslulo tím, že se tu promítal film "Na západní frontě klid" podle knihy F.A.Remarque natočený. Tento film se nesměl promítat v Německu a proto na shlédnutí filmu se pořádaly zájezdy z Německa (viz poznámku v knize J.Miškovského o Mariánských Lázních 1932).
Pro blízkost kolonády bylo po druhé válce kino přezváno na KOLONÁDA. Téměř upadlo v zapomenutí, že v tomto kině při prvním mezinárodním festivalu v roce 1946 probíhal seminář diváků s kritiky, kteří tu museli "nést svou kůži na trh". K referátům jednotlivých kritiků se promítaly ukázky z filmů. V kině KOLONÁDA se další rok (1947) pořádal mezinárodní filmový festival, než byl přenesen do Karlových Varů. Dnešní slavný karlovarský filmový festival má kolébku u nás.
Kino samo neprošlo žádnými podstatnými stavebními úpravami. Počátkem šedesátých let byl upraven interiér kina tak, že působil komfortním dojmem. Kvůli lázeňským hostům byla upravena i promítací doba, dvakrát denně a při hojně navštěvovaných filmech bývala i odpolední představení v sobotu a v neděli. Nutno podotknout, že před dvaceti a více lety se točily u nás i v zahraničí filmy, které by bylo možno nazvat "málo konfekční".
Před zavedením předprodeje, ještě v šedesátých letech, byly běžné fronty před kinem, aby si zájemci pojistili vstupenky. Po měnové reformě 1953 bývalo vstupné relativně levné: 2 Kč, 3 Kč a 4 Kč, bez ohledu na černobílý nebo barevný film. Byly to však filmy klasického formátu. Až později se začalo s různými příplatky a vstupné rostlo.
Jako atraktivita se zavedlo konce padesátých let promítání krátkometrážních filmů v neděli dopoledne od 9 do 12 hodin. Vstupné bylo jednotné 1,20 Kč. Nazývalo se ČAS. Většinou to byly čtyři naučné filmy, zakončené groteskou. Ty grotesky byly bůhví odkud vyhrabané a němé – Chaplin, Lloyd apod. Promítač k nim pouštěl gramodesku se skladbou zvanou "Galop" z Komediantů. Protože se promítalo nepřetržitě asi třikrát po sobě, chodily některé děti na představení jen proto, aby mohly shlédnout grotesku vícekrát,.
V televizní epoše přestal být tento pořad uváděn. Místní dvě kina měla v městě dvě vitrinky s programem a fotografiemi. Jedna bývala na hlavní třídě u pedikúry, druhá u prodeje oplatek. Vitrinka bývala i na kolonádě naproti orchestřišti. Asi od roku 1957 byly plakáty pro obě kina tištěny s podtiskem města a bývaly pak i v trolejbusech.
Návštěva kina bývala malou kulturní událostí. Do kina se nechodilo v nejobyčejnějších šatech. Před představením bylo možno potkat ve vestibulu mnoho známých – neexistovala ještě sídliště Úšovice ani Panská Pole či Vora. Pamatuji se, že jsem se jako dítě díval často z ulice do promítací kabiny, neboť promítač tu míval otevřeno pro vysokou teplotu uhlíkových obloukovek. Z kabiny se linula vůně teplem vyhřívaného filmového pásku. Svůj um musel promítač předvést při najetí dalšího kotouče. Pro optickou kontrolu běží v určitém časovém sledu u dobíhajícího kotouče dvě značky v pravém horním rohu: trojúhelník a pak kotouček. Ve vhodný okamžik bylo nutno zatočit klikou; před dobíhající promítačkou spadlo okénko – nový kotouč se rozeběhl, nastartovala se obloukovka. Při poruše měl promítač plné ruce práce. Pokud se zabýval jinou prací jako přetáčením filmu, dala mu při poruše znamení zvonkem uváděčka ze sálu. Zde bylo království známého promítače a kinonadšence pan Kávy.
Občas bylo možno sledovat kus děje i z ulice. To když za parných dnů v noci otevřela uváděčka kvůli větrání dveře do ulice. Vstoupit tam nebylo možno, protože tam byla posuvná mříž, ale vidět bylo. Mládežnickým filmovým "sportem číslo jedna" bylo dostat se na nepřístupný film. I když (proti dnešku) toho bylo k vidění pramálo.
Ještě než byla zavedena širokoúhlá projekce, měli v kině KOLONÁDA zatímní náhražku. Obraz více zvětšili a nahoře i dole odřízli. Bylo tak možno promítat všechny filmy bez titulků.
Pamatuji se, jak promítači vozívali kovové kazety s filmy na káře od nádraží přes město. Filmy tehdy rychle obíhaly. Zdržení nepřicházelo v úvahu.
V roce 1976 bylo nahrazeno kino KOLONÁDA novým kinem LUNA. Uvažovalo se, že moderní kino vznikne v projektovaném supersanatoriu Tepelský dům-Krym (až později vznikl název ARNIKA).
Kromě toho pro lázeňské pacienty nahoře v lázeňské čtvrti zajišťovaly lázně promítání filmů ve středu a v pátek v dlouhém, úzkém sále domu LABE.
Jak městská kina tak i toto prozatímní řešení kina pro lázeňské pacienty pomáhalo tehdy krýt poptávku hostů po úspěšných a zajímavých filmech. Často se tu promítaly filmy, jejichž premiéra současně probíhala v Praze.
Vzpomínky Josefa Neubauera na dětská léta
V únoru 1953 zemřel Georg Eckert a tehdy se Josef Neubauer vracel ve vzpomínkách k počátkům kočujícího biografu, který jezdil do Mariánských Lázní. Neubauer patřil mezi šenovské děti a pro ně bylo kino obrovská událost. Nešlo jen o "živé" obrázky, ale o celou atmosféru kolem cirkusového stanu. Přijel pan Eckert a to znamenalo: obrovský stan, parní stroj na výrobu elektřiny (stroj býval vždy "vyglancován" a pracoval s největší námahou a supěním, až se za chodu celý třásl).
Vchod do kina byl ve středu stanu tak jako u všech bud. Pro děti to byl vchod do ráje. Pyšně jako královna trůnila za pokladním pultem důležitá paní pokladní a nad ní tabule s cenami. Byly přečteny, posouzeny a propočítány finanční možnosti dětí, tj. na které místo je možno koupit lístek. Nad vchody byly tři tabule - Příchod, Východ a Nouzový východ, což – jak vzpomíná pan Neubauer - nebylo dětem srozumitelné, protože pokud někdo potřeboval "v nouzi" vyjít ze stanu, mohl klidně použít Východ.
Jaká nádhera se tu nabízela očím! Večer se rozsvítil bezpočet malých i větších žárovek. Děti ovšem mohly večer do kina pouze za doprovodu rodičů a ti se neuměli tak kochat ze světelné nádhery jako děti.
Uvnitř bývaly zahradní sklopné židle a poslední řady měly dokonce polstrování. Proč tady toužili dospělí po posledních řadách, když v divadle tomu bylo naopak ? Každý chtěl přece sedět u opony nejblíže a na tuto otázku nikdo neznal odpověď. Gramofon s ozvučovací troubou, namířenou do stanu, hrál předehru co nejhlučněji. Čím déle gramofon vyhrával, tím více stoupalo napětí ve stanu a očekávání, kdy se na bílém plátně objeví první obrázky. Konečně zhasla světla a paprsky vrhly na plátno název "Zigeunerliebe und Zigeunerrache in Venedig" – Cikánská láska a cikánská pomsta v Benátkách. Objevil se velký kanál s gondolami, benátské domy a pohybující se osoby na plátně. Brzy byl obraz počernalý, pak náhle červený jako požár, pak zas zelený, modrý atd. S otevřenými ústy a vyvalenýma očima sledovaly děti příběhy na plátně, ale vrtalo jim v hlavě, odkud ty obrazy přicházejí. Mezitím bylo slyšet slovní doprovod vyvolávače.
Při veselohře se smál stan na celé kolo,. Pak přišlo drama "Hlas svědomí" a hlasatel pan Willy doprovázel každou scénu slovy, tu silně a plně, pak zas tiše a plačtivě podle obsahu děje.
Už v té době měl Eckert jakéhosi předchůdce zvukového filmu. Pouštěl k obrazům jako doprovod gramofon. Jakási dáma na plátně zpívala árii z operety "Valčíkový sen" a tóny téměř odpovídaly slovům na jejích rtech. Také župan z Cikánského barona zpíval svou píseň. A na cestě domů doprovázela diváky slábnoucí hudba ze stanu.
Takový školák musel shlédnutý film delší dobu strávit. To se odehrávalo na ulici, ve škole, kde se debatovalo, jak je to možné, že se obrazy pohybují. A tu měli šenovští kluci hlavní slovo, protože ti měli dostatek času k tomu, aby obhlíželi odpoledne u stanu všechno, co se dělo, a také se mohli ptát operátora pana Egona.
Když se po letech sešel pan Neubauer s panem Eckertem a vyprávěl mu své klukovské prožitky, velmi se starý pán Eckert divil, jaké podrobnosti si to pamatuje z kina. Pan Eckert vyprávěl, že první licenci na kino mělo v Rakousko-Uhersku město Fiume. Eckertův život provázelo nepřetržité zlepšování promítání a nasazování novinek. Připravoval publiku příjemné hodiny v kině v dobách, kdy nebyla televize, video a zprvu ani rozhlas.
Literatura:
Článek "30 let kina Central" - MarienbaderZeitung 1931
KOHOUT Václav "Taneční pěvecká skupina kozáků" - HAMELIKA č. 8 z 27.června 1983, S.149
KOHOUT Václav: "Mé vzpomínky na kino Kolonáda" – HAMELIKA č.4/1985 z 30.června 1985, S.64-65
KOHOUT Václav "Kino Slavia patří mezi nejstarší kina v Čechách" HAMELIKA č.2/1987 z 20.března 1987, S.31
KŘÍŽEK Vladimír - ŠVANDRLÍK Richard "4O let od založení filmového festivalu v Mariánských Lázních" - HAMELIKA č. 5 /1986 ze 14. září 1986, S.87
NEUBAUER Josef "Eckerts Kinematographentheater lebender Photographien" - Marienbad-Tepler Heimatbrief N.55 z dubna 1953 S.61-62
RUŽANSKIJ Vladimír: "Filmový festival 1946" - lázeňský časopis Mariánské Lázně č. 14-15/1946 z 1.srpna 1946
ŠVANDRLÍK Richard "70 let biografu v Mariánských Lázních" HAMELIKA č.2/1981 z 18. května 1981
ŠVANDRLÍK Richard: "Jak vstoupilo kino do Mariánských Lázní (Z historie prvního kina v místě)", HAMELIKA č. 2/1984 ze 3. července 1984, S. 33-34
ŠVANDRLÍK Richard: "Jak vstoupilo kino do Mariánských Lázní (80 let prvního kina v městě)", KULTURNÍ PŘEHLED Mariánské Lázně č. 4/1991, S. 30-32
*** "Vom Wanderkino zum Tonfilmtheater", Heimatbuch Marienbad Stadt und Land, I.Band, Heimatverband der Marienbader Stadt und Land, Staudt Druck Geisenfeld, 1977, S.511-513
Jak je to s kiny v Česku?
PRAHA (ČIA) - Počet všech aktivních kin v České republice v roce 2000 dosáhl počtu 874 kin s kapacitou sedadel pro 278 000 diváků. To jsou čísla oficiální statistiky o stavu kin v roce 2000, kterou poskytla Unie filmových distributorů (UFD). "Tato statistika UFD by měla zahrnovat všechny prostory, v nichž probíhaly projekce a za které se vybíralo vstupné," potvrzuje Anna Černá z Unie filmových distributorů.
Klasických kin s pravidelným provozem v Česku bylo k 1.1.2001 - 647 klasických kin s 173 360 sedadly. "Dále existovalo ještě 20 klasických kin, ale s nepravidelným provozem, a 10 samostatných filmových klubů a dalších 47 filmových klubů, provozovaných při klasických kinech," doplňuje Anna Černá z UFD. V letní sezóně promítalo ještě 164 letních kin, z nichž bylo 58 příležitostnými projekcemi, které zajišťovaly takzvané "maringotky". V Česku působilo ještě 43 kinokaváren, pořádajících projekce z kopií nebo z videa. Sečteno a podtrženo by to mělo být 874 kin.
Porovnejme dnešních 647 klasických kin se stavem před 25 lety. V roce 1975 bylo v celé ČSSR 3404 klasických kin, z toho v českých zemích (ČR) 2309 kin; v nich bylo 648 000 sedadel a roční návštěva činila 61 875 000 diváků, tj. návštěvnost 30,6 %.
Počet kin zvolna klesal v osmdesátých letech. V roce 1987 bylo v CSSR 2785 kin, z toho v českých zemích (ČR) už jen 2 005 kin; v nich 565 000 sedadel a roční návštěva 54 523 000 diváků, tj.návštěvnost 31,7 %. V období 1987-2000 ubylo v Česku 1358 kin!!! Dnes tedy promítá 32,3 % kin proti roku 1988. Co se týká počtu sedadel, zbylo jen 173 360 sedadel (tj. pouhých 30,7 %). - V roce 1975 bylo promítnuto v českých zemích 619 000 filmů a v roce 1987 to bylo 556 000 filmů.
Vezměme Západočeský kraj. V roce 1987 měl 201 kin se 64283 sedadly; návštěvnost činila 4 641 000 návštěvníků, tj. 29,8 % (byla to druhá nejnižší návštěvnost po Severočeském kraji s 26,4%; nejvyšší návštěvnost měl tehdy Jihočeský kraj s 35,6 %). Praha měla 87 kin. Pokles počtu diváků v kinech v období 1975-1988 činil 7,35 miliónů diváků (tj. úbytek o 12 %) a za socialismu byl způsoben zčásti televizí a brzy pak přechodem z jednoho programu TV na dva programy TV.
Přitom růst počtu majitelů televize byl v letech 1975-1985 malý. V roce 1975 existovalo 4 158 000 koncesí televize a v roce 1985 to bylo 4 257 000 koncesí televize (tj. růst o pouhých 2,8 %). Je zřejmě, že základní nákup televizí do domácností proběhl už před rokem 1975 a co se měnilo, byla intenzita sledování televize.
Mariánské Lázně měly v uvedených letech tři kina – KOLONÁDA (v roce 1976 nahrazená kinem LUNA v Úšovicích), tradiční kino SLAVIA a kinokavárnu SLOVAN ve Slovanském domě. Kromě toho se promítaly filmy pro lázeňské pacienty v lázeňském domě Labe, a pro rekreanty ROH ve zotavovnách. Dnes zbývá z celé té slávy původní kino SLAVIA.
Literatura: ŠVANDRLÍK Richard: "Jak je to s našimi kiny?" - HAMELIKA čís.7/2001 z 31.srpna 2001
