Ivan Olbracht (1882-1952)
český spisovatel - ML 1947-1952
Ivan OLBRACHT, vlastním jménem Kamil Zeman (* 6.1.1882 Semily, + 20.12.1952 Praha), český spisovatel, prozaik, novinář a publicista, patřil mezi hosty Mariánských Lázní, kteří se sem znovu rádi vraceli. Byl synem známého advokáta a spisovatele Antala Staška. V Olbrachtových nejlepších dílech - zejména romance NIKOLA ŠUHAJ LOUPEŽNÍK - dosáhla česká próza 20. století jednoho ze svých vrcholů. Jeho sloh se vyznačuje pevností dějové linie, výraznou psychologickou charakteristikou, jeho pojetí života jako vášnivé síly jde ruku v ruce se smyslem pro otázky etiky a morálky. Fascinující je u Olbrachta doposud čistota, jasnost a bohatství jazyka. Bohužel, Olbracht vytvořil i díla politicky tendenční a po únoru 1948 se dal do služeb nového komunistického režimu. Jeho poslední roky byly již jen málo důstojnou dohrou. Ivan Olbracht byl jmenován národním umělcem.
Olbracht začal studovat v Berlíně práva, pak přešel do Prahy na filosofickou fakultu, ale tu nedokončil a věnoval se žurnalistice. Psal do sociálnědemokratických novin (Dělnické listy, Právo lidu). Politicky byl od počátku orientován marxisticky. V lednu 1920 se zúčastnil v Rusku II. sjezdu Komunistické internacionály, po návratu se stal redaktorem Rudého práva a v rámci své aktivity byl i dvakrát krátce vězněn (1926 a 1928). Po bolševizaci KSČ tzv. "karlínskými kluky" v čele s Gottwaldem na V. sjezdu v roce 1929 Ivan Olbracht ze strany vystoupil. Zaměřil se pak na literární práci a často pobýval na Podkarpatské Rusi. Okupaci prožil ve Stříbrci u Třeboně. V květnu 1945 se stal pracovníkem tiskového odboru ministerstva informací a opět se ke komunistické straně (kdysi prohlásil, že intelektuál musí být ze strany třikrát vykopnut, a teprve když se počtvrté připlazí, je to spolehlivý komunista), od roku 1945 byl dokonce členem ÚV KSČ a pak za stranu také poslancem Národního shromáždění.
Z Olbrachtova díla.
Jeho prvotina O ZLÝCH SAMOTÁŘÍCH (1913) je českou reakcí na dobovou, tzv. bosáckou literaturu Maxima Gorkého. Zlo se tu projevuje jako nutná vzpoura společenských vyděděnců proti vlastnímu údělu. Naproti tomu v románu ŽALÁŘ NEJTEMNĚJŠÍ (1916) je rozpoznatelný vliv Sigmunda Freuda: jde o příběh ambiciózního individualisty, jenž po ztrátě zraku propadne chorobné žárlivosti. Olbracht zde vytvořil precizní studii člověka propadajícího se do bludu a ztrácejícího kontakt se světem. - V PODIVNÉM PŘÁTELSTVÍ HERCE JESENIA (1919), dalším psychologickém románu, využil jako symbolu motivu dvojnictví a zároveň obsáhl široký záběr české společnosti té doby. Devět veselých povídek z Rakouska i z republiky vydal pod názvem BEJVÁVALO (1927)
Nadšené dojmy ze země po bolševické revoluci zachytil v reportážních OBRAZECH ZE SOUDOBÉHO RUSKA (1920-1921 též Cesta za poznáním, 3 díly), na jejichž tendenčnost navázal proslulým dílkem komunistické agitace ANNOU PROLETÁŘKOU (O Anně, rusé proletářce 1928). Dalším dílem bylo ZAMŘÍŽOVANÉ ZRCADLO (1930) a DVĚ PSANÍ A MOTÁK (1931).
Jeho umění se opět přihlásilo v první polovině třicátých let, kdy mohutně inspirován pobyty na Podkarpatské Rusi napsal nejprve svazek reportáží ZEMĚ BEZE JMÉNA (1932), který se později rozrostl v knihu HORY A STALETÍ (1935). Ta je jakýmsi spisovatelovým komentářem k jeho vrcholnému dílu NIKOLA ŠUHAJ LOUPEŽNÍK (1933). Zde se v baladickém příběhu slučuje legenda s realitou a opojný přírodní a milostný lyrismus s epickou linií. Podkarpatskou inspiraci nese také povídková kniha GOLET V ÚDOLÍ (1937), zobrazující osudy ortodoxních Židů. Z roku 1935 jsou také knihy O SMUTNÝCH OČÍCH HANY KARADŽIČOVÉ, UDÁLOST V MIKVE, ZÁZRAK S JULČOU.
Olbracht se poté věnoval adaptacím významných literárních děl. Pro mládež převyprávěl BIBLICKÉ PŘÍBĚHY (1939), dále ČTENÍ Z BIBLE KRALICKÉ (1940-194), texty Starého Zákona a v knize O MUDRCI BIDPAJOVI A JEHO ZVÍŘÁTKÁCH (1947) převyprávěl staroindické bajky. Jasný motiv posílení národního sebevědomí mělo převyprávění kronik o době kolem smrti sv. Václava ZE STARÝCH LETOPISŮ (1940) a jinotajný podtext je rozpoznatelný i v adaptaci Prescottových Dějin dobytí Mexika, kterou vydal v roce 1947 pod názvem DOBYVATEL (1947).
Olbracht a Mariánské Lázně.
Od roku 1947 jezdil národní umělec Ivan OLBRACHT každým rokem do Mariánských Lázní. Na léčení chodil do Nových lázní, kde bral koupele v uhličité vodě. V roce 1947 bydlel v KAVKAZU, v roce 1948 v SEVASTOPOLU, v roce 1949 v TEPELSKÉM DOMĚ, 1950, 1951,1952 ve HVĚZDĚ. Olbracht tu měl proslov 10. července 1947 na tryzně S.K.Neumanna s názvem "O díle a lidském profilu velkého bojovníka a umělce".
Nejraději chodíval Olbracht na hájenku Královský kámen. Tato hájenka "Královský kámen" byla postavena roku 1913 a dostala jméno podle středověké královské cesty (Via Regia), která tudy vedla.. (Badatel Bohumil Broukal byl přesvědčen, že šlo dokonce o prastarou keltskou stezku.) Olbrachtovi se v hájence nesmírně líbilo a nevynechal žádný rok její návštěvu.
Ivan Olbracht také věnoval zdejším lesním dělníkům dřevěné skládací stavení, tzv. "Teskobarák". Jednotlivé díly baráku nechal dopravit ke křižovatce "U vojáka" (tak se říkalo dlouho odbočce z Kladské silnice do Kynžvartu - kdysi tu stávala vojenská hlídka na vstupu do vojenského prostoru a odtud i název). Teskobarák byl postaven o něco výše nad křižovatkou, vpravo od silnice na okraji louky, která se dodnes nazývá "Olbrachtova louka". Byl to typový dřevěný blok s dvakrát třemi místnostmi a uprostřed běžela chodba. Nad vchodem byl umístěn nápis "Ivan Olbracht lesním dělníkům" Ale dělníci tu nechtěli bydlet. Místo bylo vlhké, ba mokré a stinné, a tak po čase nechal pan Ing.Polák z lesní správy blok rozebrat a znovu postavit u zámečku Kladská za stájemi. Vedle Olbrachtova teskobaráku byl tu pak postaven ještě druhý barák, menší. Dnes jsou už oba zbořeny.
Jednou přišel na hájenku Královský kámen nový lesní dělník. Našel na hájence Olbrachta a povídá: "Co tu děláte, strejdo?" - "Já jsem Ivan Olbracht." - "No, a co má být?" - Až potom mu jeho kamarádi vysvětlili, že jde o slavného českého spisovatele.
Protože hájenka neměla elektřinu, nechtěli tu hajní bydlet. Nejdřív tu bydlel hajný Lukeš, pak Loučanský, a když odešel na vojnu, bydlel tu povozník Průša s rodinou. Topilo se tu a větralo, a to bylo pro stavení dobré. Bylo to ovšem takové venkovské bydlení a před vchodem byla senkrovna. Průša tu položil dvě stará prkna, aby se po nich dalo přejít do stavení. Protože tu Olbracht často a rád pobýval, jednou se za ním vypravila ministryně Ludmila Jankovcová. Došla na Královský kámen, aby ho překvapila, a pokud tam nebude, že i ráda uvidí, jak to tam vypadá, když tam Olbracht zrovna není. Jankovcová stoupla na prkna a z nich sklouzla do močůvky. Rozčílilo ji to, protože měla boty plně a vypravila se se stížností na zámeček na Kladské. Vyhledala vedoucího Ing. Poláka, pěkně mu vynadala a teprve pak se uklidnila.
Když se Průšovi odstěhovali na Šumavu, hájenka se řadu let opravovala (1957-59), potom tu bydleli dva bratři a ti používali malou benzinovou elektrárničku, kterou jim platila lesní správa. Provoz byl ale velmi drahý. Po nich získal hájenku na dlouhá léta do nájmu lázeňský lékař Žaloudek.
