Ivan Stěpanovič Koněv (1897-1973)
maršál SSSR

Ivan Stěpanovič Koněv, 28. prosince 1897 – 21. května 1973) byl sovětský maršál, jehož hodnocení jako osvoboditele Prahy v květnu 1945 bylo až do roku 1990 politicky neoblomné, navštívil dvakrát sousední Karlovy Vary a odtud v roce 1946 za doprovodu generála Ludvíka Svobody se vydali výletem na Kladskou. V roce 1970 údajně navštívil krátce Karlovy Vary a Mariánské Lázně.

Z životopisu. Ivan Stěpanovič Koněv se narodil 28. prosince 1897 na dalekém severu v ruské rolnické rodině; vychodil základní školu; v šestnácti odešel z domova a živil se jako lesní dělník a tesař. V osmnácti letech byl odveden do carské armády za první světové války k dělostřelectvu a stal se poddůstojníkem. Po vypuknutí bolševické revoluce 1917 vstoupil do bolševické strany a koncem roku 1917 se zúčastnil bojových akcí proti ukrajinským jednotkám, později organizoval rudogvardějskou jednotku ve svém rodišti.

Až do jara 1918 působil jako vojenský komisař újezdu a zúčastnil se také 5. všeruského sjezdu sovětů v Moskvě. V létě 1919 působil jako komisař obrněného vlaku na Sibiřské magistrále, v březnu 1920 se stal komisařem brigády a později v divizi ozbrojených sil Dálnovýchodní republiky, po jejím začlenění do Svazu sovětských socialistických republik od srpna 1924 byl jmenován komisařem 17. střeleckého sboru Rudé armády. Následně absolvoval zdokonalovací velitelský kurz a stal se velitelem střeleckého pluku. V létě 1929 se stal velitelem 17. střelecké divize a následně vystudoval vojenskou akademii Michaila Vasilijeviče Frunze. Od podzimu 1934 velel 37. střelecké divizi, v březnu 1937 2. střelecké divizi. Díky ochraně lidového komisaře obrany, maršála Sovětského svazu Klimenta Jefremoviče Vorošilova, unikl represím a na podzim 1937 se stal velitelem 47. střeleckého sboru v Mongolsku. V červenci 1938 převzal funkci velitele 2. armády, od května 1940 velel Zabajkalskému vojenskému okruhu.

V květnu 1941 byl jmenován velitelem záložní 19. armády na Ukrajině a po napadení Sovětského svazu Německem se neúspěšně snažil odrazit německý vpád, musel ustoupit do Běloruska, kde se zapojil do bojů o Smolensk. V září 1941 byl jmenován velitelem Západního frontu, ale ten byl v říjnu 1941 zničen německými útoky. Za průlom německého wehrmachtu u Vjazmy mu hrozila poprava a od trestu smrti ho zachránil později maršál Sovětského svazu Georgij Konstantinovič Žukov. A tak se náhle v říjnu 1941 objevuje jako velitel frontu a od poloviny října 1941 velí vojskům Kalininského frontu. Podařilo se mu zastavit německý postup, stabilizovat frontovou linii a v prosinci 1941 se jeho vojska úspěšně zapojila do zimní protiněmecké protiofenzivy u Moskvy.

Na jaře a v létě 1942 se marně pokoušel o prolomení německé obrany v oblasti Rževa, v srpnu 1942 se stal velitelem Západního frontu, ale jeho vojska ztroskotala při snaze o průlom nepřátelské fronty během operace Mars v oblasti Syčovky. Po krachu dalšího pokusu o ofenzívu počátkem roku 1943 byl v březnu 1943 jmenován velitelem Severozápadního frontu, koncem června 1943 se stal velitelem Stepního frontu, který rozhodl bojové akce v jižním oblouku kurského výběžku a následně se podílel na osvobozování levobřežní Ukrajiny.

Od října 1943 velel Druhému ukrajinskému frontu, během zimní ofenzívy 1943-1944 se podílel na osvobozování pravobřežní Ukrajiny a byl v únoru 1944 povýšen na maršála SSSR.

Od května 1944 velel vojskům Prvního ukrajinského frontu, podílel se na osvobození jižního Polska, Slezska, Saska, jeho vojska dobyla Berlín a po jeho dobytí přijel 9. května 1945 do Prahy (když Američané museli zastavit kvůli dohodám se Stalinem svůj postup v západních Čechách). jako první se dostala v květnu 1945 do Prahy. V červnu 1945 byl jmenován velitelem Střední skupiny sovětských vojsk v Rakousku, od června 1946 zastával funkci hlavního velitele pozemního vojska.

Po válce se stal šéfem sovětských pozemních vojsk; ale v roce 1950 ho Stalin sesadil a do funkcí se vrátil maršál Koněv až po jeho smrti. V květnu 1955 byl postaven do čela hlavního velitelství spojených ozbrojených sil členských států Varšavské smlouvy jako vrchní velitel. V roce 1956 stál v čele sovětských vojsk, která potlačila maďarské povstání. V roce 1961 byl velitelem skupiny sovětských vojsk v Berlíně, kde se podílel na vojenském zásahu za druhé berlínské krize při výstavbě Berlínské zdi, a v roce 1962 se vrátil domů. V létě 1968 svojí osobou zaštítil zpravodajský průzkum Československa pro vpád vojsk Varšavské smlouvy.

Vojenské zásluhy a vyznamenání. Za vojenské zásluhy byl vyznamenán 2x titulem Hrdina SSSR, 1x titulem Hrdina ČSSR, 7x Leninovým řádem, 1x Řádem Říjnové revoluce, 1x Řádem Vítězství, 3x Řády rudého praporu, 2x Řády Suvorova 1. stupně, 2x Řády Kutuzova 1. stupně, 1x Řádem rudé hvězdy, 1x československým Řádem bílého lva 1. stupně, 1x československým Řádem bílého lva Za vítězství 1. stupně, 1x československým řádem Klementa Gottwalda - Za budování socialistické vlasti, 1x mongolským Řádem rudého praporu, 1x velkokřížem polského Řádu Virtuti militari, 1x polským Řádem grunwaldkého kříže 1. stupně, 1x tuvinským Řádem rudého praporu a desítkou dalších řádů ze zemí bývalého Sovětského svazu.

Zemřel 21. května 1973 v Moskvě v 76 letech a pohřben u kremelské zdi.

"Buď Karpaty přejdeme, anebo na nich padneme." Žádná jiná věta necharakterizuje Ivana Stěpanoviče Koněva lépe. Když v roce 1970 obdržel vysoké československé vyznamenání - Zlatou hvězdu s titulem Hrdiny ČSSR za zásluhy při osvobození, nikdo neřekl, o které tzv. "osvobození" šlo - zda z května 1945 či ze srpna 1968.

Rozporuplnější vojevůdce v porážce hitlerovského Německa Rudou armádou snad neexistuje. Ze sezónního dřevaře se vypracoval na vítězného maršála Sovětského svazu, aniž ve světové válce jedinkrát vystřelil z pušky. Koněv byl mezi sovětskými maršály kuriózní i tím, že neprožil ani jediný den ve frontových zákopech první světové války. Také za občanské války, jež následovala, nebojoval a věnoval se kariéře politruka a čistkám v Rudé armádě.

Historik Jiří FIDLER v životopise o Koněvovi soudil, že chybějící zkušenost ze smrtícího prostředí zákopů dovedla Koněva k naprosté necitelnosti k utrpení a ztrátám podřízených vojáků. Také další historik Zdeněk VALIŠ uváděl, že maršál vynikal nezřízenými ambicemi a velkou bezohledností a psal: "Jeho armády měly o pětinu vyšší ztráty než u maršála Žukova, o třetinu vyšší než u Rokossovského a o celou polovinu vyšší než u Malinovského." Pod Koněvovým velením padlo asi 700 tisíc vojáků a dalších bezmála 300 tisíc bylo zajato. Většina se domů nevrátila.

Československo nadvakrát. Koněvova vojska osvobozovala v roce 1944 Československo z východu a po dobytí Dukelského průsmyku pokračovala v útoku směrem na Berlín již polskými nížinami. O rok později maršál Koněv přispěchal s Prvním.ukrajinským frontem od Berlína - tentokrát na pomoc Pražskému povstání. V obou případech u Československa hrál maršál vabank: Úspěch znamenal slávu a hlavně přízeň krutého diktátora Stalina.

Dukelská operace 1944. Při bojích o Dukelský průsmyk Koněv riskoval "jen" moře krve vlastních lidí. Za jediný měsíc padlo na Dukle 60 tisíc sovětských vojáků a 2 389 Čechoslováků. Na německé straně wehrmacht ztratil jen 11 tisíc mužů.

Účastník bojů na Dukle, generálplukovník Miroslav Šmoldas (†), před časem řekl, že operace v horách, jako byla ta na Dukle, by vyžadovala alespoň třicetidenní přípravu kvůli průzkumu, speciálnímu výcviku i vytvoření zásob munice, techniky a proviantu. Sděloval: "Maršál Koněv žádal od Stalina aspoň deset dnů, ale Stalin mu dal jen pět.

Je to stejné, jako když dáte krejčímu místo dvou dnů jen dvě hodiny. Nějak to sako spíchne, bude však podle toho vypadat.

Zrovna tak maršál Koněv karpatsko-dukelskou operaci doslova "spíchl" a ona na to také vypadala a podle toho i tragicky dopadla." Český veterán byl svědkem, jak Koněv vydal rozkaz. Poté prý chvíli mlčel a pak praštil tužkou o mapu. "To bude ale pěkný bordel!" zaklel. Pamětník Šmoldas vzpomínal, jak velitelé museli popáté dobývat jednu z hor a přitom se nic neměnilo. "Pokud vás po neúspěchu neposílí dělostřelectvo ani pěchota a vy nezměníte manévr, tak to nemá naději na úspěch. Pak je to stupidnost a ztráty na životech jsou obrovské, " řekl.

Pražské povstání - květen 1945. Co se týká květnové pražské operace, maršál Koněv dorazil s nevelkými oběťmi do Prahy. Tentokrát předvedl fantastický výkon, když se mu podařilo bleskově proniknout do hlubokého týlu ještě neporaženého německého wehrmachtu a časně ráno 9. května 1945 se objevit v Praze.

Bohužel, den předtím pražské povstalecké vedení již uzavřelo s německým velením dohodu, jež byla faktickou německou kapitulací. Velký podíl na porážce Němců v Praze měla Vlasovova armáda, která měla těžké zbraně (tanky, děla) a stála na straně pražských povstalců. Německé vojsko po dohodě s povstalci (8.5.1945) složilo zbraně a zahájilo odchod do amerického zajetí v západních Čechách. Tato česko-německá dohoda o zastavení bojů podle historika Fidlera značně zlehčila význam sovětské operace a proto musela být z politických důvodů brzy zapomenuta a její čeští signatáři perzekvováni. Konec války byl také z těchto důvodů až do roku 1989 slaven v Československu 9. května 1945, přestože válka skončila a ve světě se připomíná 8. května 1945.

Konec války. Na piedestal osvobození Prahy tak vystoupil jediný člověk, maršál-osvoboditel Ivan Stěpanovič Koněv. Za osvobození Prahy se nad Moskvou rozléhaly slavnostní dělostřelecké salvy, spojené s oslavami konce války. A maršál Koněv dostal již druhou Zlatou hvězdu hrdiny SSSR a vytoužený Řád vítězství.

Zkušenosti z čistek. Až po roce 1989 vyšlo najevo, že už v květnu 1945 odvlekla sovětská tajná služba z Prahy a jejího okolí s tichým souhlasem maršála Koněva tisíc československých občanů ruské národnosti, kteří odešli do exilu po bolševickém převratu v roce 1917. Mezi nimi odvlekla i Sergeje Vojcechovského, jednoho z nejschopnějších československých generálů. Na seznamu nejhledanějších osob sovětské tajné služby se ocitl proto, že jako carský důstojník tvrdě potíral v Rusku jednotky bolševiků. Vojcechovský zahynul na Sibiři v roce 1951. Celkem bylo z Československa do gulagů odvlečeno celkem 10 tisíc lidí. Na velmi opatrné protesty československých úřadů maršál Koněv nereagoval.

Nedůvěřivého diktátora Stalina si Koněv podle historika Vališe získával mimořádnou osobní oddaností. Přesto ho chtěl Stalin po napadení Sovětského svazu, kdy maršál neúspěšně velel Západnímu frontu, zlikvidovat. Upustil od toho až na přímluvu maršála Žukova. V jeho pozůstalosti se nalezl úryvek z pamětí, který z jeho knihy vyškrtla cenzura: "Je třeba říci, že až do bitvy u Kurska maršál Koněv velel vojskům špatně, a musel být několikrát zbaven velení frontu."

Osobní Koněvova oddanost Stalinovi se projevovala i tím, že v průběhu bojů telefonoval diktátorovi a většinu zásluh připisoval sobě. Po Stalinově smrti se navíc ukázalo, že maršál Koněv nadto diktátorovi donášel na jiné významné velitele Rudé armády, na které pro jejich válečné úspěchy žárlil. Udání psal již od roku 1937 a týkala se i maršálů Žukova či Vasilevského. Maršál Žukov to však nakonec Koněvovi odpustil, ačkoliv Koněv přispěl dvakrát k jeho odvolání.

"Maršál Koněv navštívil Žukova někdy v roce 1970 a byl velmi upřímný," líčil ruský novinář Vasilij Peskov. "Žukov však jen mávl rukou a řekl, aby zapomněl na to, co se stalo po válce, protože to bylo nepodstatné ve srovnání s tím, čeho oba dosáhli v porážce nacismu."

Když Nikita Chruščov začal po smrti diktátora vytahovat Stalinovy zločiny, maršál Koněv na něj zaútočil. Bál se, že Chruščovova kritika smete i jeho. Chruščov však Koněvovi ukázal balík jeho udavačských dopisů, které našli u Stalina, a tím ho umlčel.

Osud maršála Koněva je zajímavý i tím, že jej sovětští vůdci po válce povolávali vždy, když měli nějakou špinavou práci. Bylo tomu tak v roce 1956, když utopil v krvi maďarské povstání. V roce 1961 byla pod ochranou Koněvových vojsk postavena berlínská zeď.

Maršál maskoval svou autoritou přípravy na okupaci Československa v roce 1968. Blahopřál tehdy Ludvíku Svo-bodovi ke zvolení prezidentem, ale současně měl v delegaci desítky rozvědčíků, kteří mapovali terén pro intervenci. Do Prahy si však o dva roky později maršál Koněv pro titul hrdiny ČSSR nepřijel. "Možná šlo o šok z okupace Československa. Vždyť rozčarování z intervence přiznávali i další penzionovaní maršálové a generálové," říká Fidler.

(Pramen: Jan Gazík, MF DNES, internet)

Maršál Koněv s generálem Svobodou na Kladské (1946)

Pamětníci vzpomínali na mimořádnou návštěvu maršála Koněva na podzim 1946 na Kladské. Přijeli vojenským autem s generálem Ludvíkem Svobodou z Karlových Varů, kde Koněv pobýval. Jeho zdejší návštěva byla mimořádně nešťastná. Navštívili zdejší lovecký zámeček a po jídle vyrazili lovit kapry v blízkém rybníčku po levé straně silnice. Koněvovi se nepodařilo chytit ani jediného kapra a tak se rozmrzele vraceli do zámečku. Zatím Koněvův šofér, který přišel k rybníčku po nich, nestačil vybírat vylovené kapry. Měl ovšem nato prý vlastní fintu - prut na konci pomazal lidským exkrementem a kapři zabrali.

Zatím maršál Koněv vyrazil s generálem Svobodou do lesů na lov. Při střelbě na jelena se mu však zasekl náboj v nové pušce. Přitom to byla nejmodernější opakovačka s dalekohledem, dar z brněnské Zbrojovky. Nešťastný byl i generál Svoboda, přestože se snažil maršála uklidnit. Marně.

Snad to byla příčina Koněvových žaludečních potíží, které ho začaly náhle zle trápit. Okamžitě se muselo jet vojenským autem pro atropin do lékárny do Mariánských Lázní. Koněvův lékař ovšem napsal recept lékařským těžkou čitelným písmem a azbukou, takže lékárnice recept pochopila jako atropinové kapky do očí a omylem ho poslala. Když byl oční lék dovezen na Kladskou a zjištěn omyl, maršál hodil lék vztekle do krbu a okamžitě odjeli hosté zpátky do Karlových Varů.

R.Š. 2002