Nerudovy úsměvy nad lázněmi

V roce 2001 jsme si připomínali 110 let od úmrtí českého básníka a mariánskolázeňského slavného hosta Jana NERUDY (+ 1891). Jan Neruda se narodil 9. července 1834 na Malé Straně v Praze. Jeho otec byl vojenský vysloužilec a měl trafiku, matka posluhovala v rodině geologa Joachima Barranda. Neruda studoval na německém gymnáziu a po revoluci, v roce 1850 přestoupil na akademické gymnázium, kde byl ředitelem V.K.Klicpera. Přihlásil se na práva, ale otec ho nutil pracovat jako úředník. To se Nerudovi vůbec nelíbilo a v roce 1855 znovu vstoupil na univerzitu na filosofii, přitom začal psát do německých novin Tagesbote. Ještě pak krátce učil na reálce 1858-59, ale potom se už věnoval natrvalo novinářství.

První je básnická sbírka bylo "Hřbitovní kvítí", zároveň spolu s Hálkem vydávají almanach "Máj" (1858), kam napsala desítka mladých spisovatelů, kteří se hlásili k Máchově odkazu. Spor mezi starou a mladou generací o vlastenectví starých a kosmopolitismu mládí skončil roku 1860 vítězstvím koncepce mladých. Tehdy vstoupil Neruda do redakce Času, odkud přešel do Hlasu a pak do Národních listů (1865), kam psal až do konce života. Jeho láska k Anně Holinové trvala řadu let, ale Nerudova nejistá existence nakonec vedla k jejich rozchodu. V roce 1862 se Neruda krátce ale vášnivě zamiloval do Karoliny Světlé. Po rozchodu prožil třetí velkou lásku v letech 1864-1865 k Terezii Macháčkové, která skončila její náhlou smrtí.

Vznikly "Arabesky" a po nich sbírka "Kniha veršů" (1868) ukazuje, že Neruda dozrál a rozšířil látkový okruh básní. Nerudovy pokusy o veselohry jako byl "Ženich z hladu", "Žena miluje srdnatost" aj. nebyly úspěšné a Neruda cítil, že to není jeho půda a dále se o ně nepokoušel.

Neruda cestoval po Evropě, navštívil mnoho zemí, a z cest jsou skvělé "Pařížské obrázky" a "Obrazy z ciziny" - z Itálie a Egypta. Za vrcholnou knihu se považují jeho třináct "Povídek malostranských", v nichž zachytil věrně dobu 50.let na Malé Straně. Po smrti své matky (+1869) Neruda byl často nemocen, žil v ústraní a byl trvale poután ke svému bytu. Zemřel v 57 letech 22.srpna 1891 a byl pohřben na Vyšehradě. Dokud žil, zůstával ve stínu umělecky šťastnějšího přítele Vítězslava Hálka a byl ceněn především jako žurnalista a redaktor. Až po jeho smrti se ukázalo, že jeho básnické sbírky jako hlavním literárním přínosem. S odstupem doby hodnocení jeho díla začalo převýšovat nejen Hálkovo dílo, ale i díla dalších dříve více ceněných současníků.

Ale i Nerudova novinářská činnost byla mimořádná - napsal přes 2000 fejetonů, divadelních, literárních a výtvarných kritik a duchaplných povídek, které líčí věrně pocity a stavy tehdejšího městského člověka. Tyto drobné práce později vyšly souhrnně v knihách "Studie krátké a kratší", "Žerty hravé a dravé". "Obrazy z ciziny", "Menší cesty". Z jeho prózy zůstaly nejznámější "Malostranské povídky" a "Arabesky". K vrcholům české poezie patří šest Nerudových básnických sbírek "Hřbitovní kvítí", "Knihy veršů", "Kosmické písně", "Balady a romance", "Prosté motivy", "Zpěvy páteční".

Jan Neruda navštívil také Mariánské Lázně. Bylo to vroce 1872 a uveřejnil o nich dvě novely vpublikaci "Menší cesty - Doma. Severozápadní lázně naše." 1872. Více o něm bohužel nevíme - kde bydlel, jak dlouho tu pobyl. Dojemné je upřímné vyznání kMariánským Lázním na počátku první novely ("Nejmladší ze všech lázní dosud popisovaných jsou Mariánské, nejmladší a nejkrásnější …"), které se stalo všeobecně známé. Druhá, méně známá je satyricko-kritická novela, kterou napsal po svém pobytu v Mariánských Lázních vroce 1872 - "Kousek novelety mariánskolázeňské". V ní zdařile parodoval tehdy běžné literární "výtvory" o lázních, v nichž postavy hovoří jako průvodci městem a popisují historii, léčené choroby, obsah minerálních vod atd. Zde se parodie týká konkrétně novely od KLEROTHA "Nach Marienbad" (1868), kterou si Neruda s úsměvem přečetl v jubilejní publikaci k 50. výročí Mariánských Lázní - "Marienbader Fest-Album 1818-1868".

O co méně víme o Nerudově pobytu v Mariánských Lázních, o to více se dovídáme o Mariánských Lázních - a to je pro nás i mimořádně zajímavé - z jeho dvou povídek. Jan Neruda není zapsán v kurlistech, proto neznáme podrobnosti jeho pobytu, ani jsme dosud neobjevili bližší zprávy z jeho "severozápadní" cesty po lázních.

Nejmladší ze všech lázní

"Nejmladší ze všech lázní posud popisovaných jsou Mariánské, nejmladší a nejkrásnější. jsou zkrátka šťastnou princeznou z bájek, mají vše: mládí, krásu, velké bohatství, léčivé umění, příchylnost všech lidí a při tom skvoucí řadu ctností - i ctnost mlčenlivosti! Tak tichounce leží v lůně hor, tak skrytě, skromně! Ale jediný pohled a jsi okouzlen. Pomyslete si kulatou kotlinu, skoro jako by ji kruhem ohraničil. Na dně jejím spočívají rozsáhlé krásné sady s pěknými cestami, brčálovými lučinami, temným houštím, rozložitým stromovím, bujně se ženoucí bystřinou. Kolem sadů, trochu výš, je kruh bílých, elegantních budov, jako stříbrné obručí. A nad ním, v rozmanité vlnové čáře, rozkošná silueta horská, vrchy jako by vyrůstaly zrovna ze střech domů, výš a výš, a zahaleny jsou až po témě v talár z tmavých, modrých lesů. Po stráních hukot horských potoků, zpěv nesčíslného ptactva, ale samy kouřící se ty černé lesy jsou tichy, němě tisknou se až k lidským obydlím a němě hledí jich větve do oken chorých spáčů. A však když se spáč probudí a přes práh svého obydlí vstoupí do lesa, tu se stromy lehýnce zachvějí a stříkají mu chladnou rosu svou do umdlených očí. A stříkají mu rosu svou tak dlouho do mdlých očí, až se ty oči zalesknou zas novým zdravím a radostnou svěžestí.

Mariánské Lázně jsou ještě elegantnější než Františkovy. Hotely, jichž výborné jídelny jsou vždy přeplněny, jako by v nich bylo všechno zdarma, rovnají se prvním evropským. Kavárny, v nichž síla časopisů - vyjma české, jsou přímo velkolepy. Budovy veřejné, jako kopule nad zřídly, arkády u zřídel těch, lázně, jediný, ale krásný, běloskvoucí kostelík (mariánský), svědčí o pravé krasochuti. Soukromé budovy činí týž dojem -HALBMAYRŮV DŮM například, napůl velkolepá vila, napůl velkolepý palác, je přímo úkazem v lázeňských místech českých. Avšak -"Šetřte své krásy, svého lesu!" zvolal by člověk k těm nevděčným. Stromy se kácejí, aby ustupovaly domům, které by tu mohly ještě jinde stát. Lázeňská tiskárna, stojící již v lese, půl cihla a půl čerstvě tesaná kláda, vypadá jako farma v lesích amerických - červ na záhubu lesa toho. Arci je nával hostů vždy větší, dům není ještě dostaven a již v něm bydlí a již zasedají na balkón, kolem kterého není ještě ani mříž!

Jaký pak také div, že je tu draho, strašně draho. Mariánské jsou dojista nejdražší lázně české, snad nejdražší evropské, jen Svatý Mořic ve Švýcarsku prý se jim drahotou podobá.

Krása a léčivost, toť jsou ta dvě vábivá kouzla. Léčivost zřídel a slatinných lázní je vyhlášena - u pobočního oltáře zmíněného kostela mariánského je celá sbírka rozmanitých, květinami ověnčených berliček, jež vyhojení chromci dali sem co oběť jak bohulibou tak lacinou. Pro co všechno zdejší zřídla jsou, vlastně ani nevím, ale věřím rád, že třeba pro všechno. Kdyby mně koule urazila hlavu a "mariánský" doktor pak předepsal, budu pít zcela ochotně ráno čtyry koflíky "Křížového" zřídla se syrovátkou a po obědě tři "Lesního". Zdejší prostý lid má vtip a říká: "Komu nepomohou Marianské, ten už ať jde -do Vídně si dát pustit žilou!"

Vcelku jsou zde "studené Karlovy Vary", opět tedy jedny lázně na "umenšování lidské tíže, na odhánění a malení lidského masa".

Dámy chodící zde z rána jako šedivé sestry a nosící pod kloboukem ještě kvůli lázním čepec, jsou tu skoro vesměs ne "kurgemäß" - kúra předepisuje totiž jen libová masa; jsou buclaty, kulaty, a chodí-li mezi nimi nějaká štíhlá, připadá - jak kdosi trefně řekl - jako nějaká "probírmamsel": dívají se na ni, na jaké formy samy vyschnout by si přály. Jako v Karlových Varech najdeš proto také zde všude váhy. Ale elegantnější, ozdobené i olejovými obrazy. Na jednom z nich chlap suchý, držící jen zapálené cigáro. Dým a kouř - snad to není satyra na tu nekřesťanskou, mariánskou drahotu!?

Ptáte se mne, jaké že as Mariánské Lázně mají zvláštnosti své? Jsou jimi bohaty - při čemž ani nepočítám ty jako v Karlových Varech všude a všude po sadech i lesích rozseté domečky jisté, které zde někde mají čínskou formu.

Především je tu obrovská síla Prušáků, všude slyšíš monotónní jich řeč, všude sedíš vedle nich, a když platí, drží jídelní lístek v ruce, aby revidovali ceny, a spropitného nedají nikdy ani krejcaru. Pak ještě větší síla deštníků. Bez deštníku nikdo ani nevyjde, zde se neříká, tolik a tolik je letos v Mariánských Lázních hostů, nýbrž: Už je nás tu přes 5 300 paraplat. Expresové, očepičkovaní jako v Praze - běhají celý den jako blázni a hledají byty -, mají v ústech věčnou dýmku a v ruce věčný deštník. S deštníkem se jde ke zřídlům, do lázní, do sadů, do lesa, všude. V lese je cesta plna vylezlých žížal, na každém dvacátém stromě je přibit prostý mariánský obraz a - nu to je pěkné! - na dvou stromech je tu vedle cesty zavěšena visutá síť a v síti leží člověk a chrní! A tamhle - věru, tam už druhá síť a druhý člověk - a tam zas - a tam také... "

Jan Neruda: MENSI CESTY. DOMA. SEVEROZÁPADNÍ LÁZNĚ NAŠE - 1872.

Kousek novelety mariánskolázenské

"Zcela zvláštní byl jistý druh novel, řekl bych, že jsou to novely "lázeňské". Pro jiné obecenstvo než lázeňské ani nejsou psány. Jinde než vlázních se ani nemohou číst. Podávám zde ukázku zjedné novely takové, líčící, jak v Mariánských Lázních byl vyléčen hypochondr a mysogin ženitbou. Není to překlad, není výtah, ani napodobení, jen tak něco ze všeho toho na dolíčení vypravovatelského způsobu. Předně na dolíčení, že – se to nedá ani číst. Začněm:

První noc spal výborně. Pořád se zdálo o těch dvou dámách krásných a sotvaže se probudil, již spěchal ke Křížovému zřídlu. Zastavil se jen na konci arkád, aby se dal zvážit. Vážil toliko 101 libru, což ho zaleklo. Když přišel kzřídlu, spatřil své dámy již vřadě. Měly tutéž prostou šedivou toaletu, kterou včera. Rád by byl ihned knim se přidružil, avšak musil se podrobit pravidlům a postavit se na konci řady. Díval se vpravo na nevysoký pomník doktora Nehra. Pomník ten je pyramidkou zčeského červeného mramoru, nesoucí oslavencovo poprsí, zhotovené Burgschmiedtem zNorimberka dle modelu pražského sochaře Emanuela Maxe.

Konečně se dostal kzřídlu, obehnanému železnou kříži ozdobenou mříží. Děvče mu nabralo vody do koflíku. Poodstoupil, napil se a chutnalo mu. Obsažené ve vodě natron a chlornatrium působilo na něho velmi příjemně a již při prvním koflíku tušil, že má Hufeland pravdu, tento pramen že je jediný na světě a silným svým rozlučivým obsahem, aniž by rozpaloval, že působí dobře na sekrece všeho druhu, že je tedy zvlášť pro jisté stavy dobrý. Avšak dámy byly již předepsaný počet koflíků vypily a šly kPromenádě. On tedy rychle za nimi.

"Dobré jitro, drahé dámy," ale nesmeknul klobouk, bylť zahřát a bál se nastuzení, které je zde nebezpečné.
"Dobré jitro, pane rado," děkovala se bruneta. Blondýna se začervenala.
"O čem se vám dnes zdálo?"
"O vás, drahé dámy."
"To nás těší, viď, Rozo?"
"Smím vás sprovázet?"
"Prosíme za to, viď, Rozo?" Šli.
"Jsou zřídla zdejší skutečně tak znamenitá, jak se povídá?" tázala se bruneta zase. Blondýna se červenala volně dál.
"Ach ano, ačkoli jim zpočátku neporozuměno. Opat tepelský obdržel roku 1528 od vlády nařízení, aby dal z "oušovických pramenů" – tak se tenkrát zřídla nazývala dle sousední vesnice – vařit kuchyňskou sůl! Životní lékař císaře Rudolfa II., dr.Prudentius, užíval vod zde svelkým prospěchem, přec zůstaly neznámy. Teprv od roku 1791, kdež doktor Nehr zde pravidelně léčiti začal, rozkvětly Mariánské Lázně. A nyní sem přichází ročně tisíce a tisíce hostů. "
"Mohli bychom si sednout na tuto lávku – viď, Rozo?"
"Sedněm" a zatočil se obratně tak, aby zasedl mezi oběma dámami.
"Ó vy čtveráku – viď, Rozo, že je pan rada čtverák?" pokoušela bruneta. Blondýna se červenala mlčky dál,. "Jak se jmenuje toto zřídlo, přikryté jakoby chrámkem?"
"Zřídlo Ambrožovo, dle Jeronýma Ambrože, opata tepelského, a vgotickém slohu vyvedený chrámek nad ním pochází zroku 1826. Zřídla užívají chudokrevní pánové a dámy, je to zřídlo železité. Byzantinský krásný kostel, na nějž se právě díváme, pochází zas od opata jiného, od důstojného pátera Mariana Heinla. Tamhle je zřídlo ještě jiné – vidíte těch osm byzantinských sloupů? To je zřídlo Karolinino, nazývané dřív zřídlem "novým". Chcete ještě něco vědít?"
"Zde je tak milo!"
"Ano, zvlášť vtak milé společnosti. Cítím, že vaše společnost zdravěji na mne působiti bude než šest koflíků Křížového."
"Vy nás přeceňujete, pane rado. Ostatně," pokračovala bruneta rozmarně dál, "Víte-li opak, pane rado, že se budete brzy ženit?"
"Kéž je to hodně brzy!"
"Ano, ano – sedíte mezi dvěma sestrami, to je vždy nebezpečné! Viď, Rozo?" Blondýna se červenala klidně dál.
"Půjdem dnes odpůldne na procházku, drahé dámy?"
"Třeba."
"A kam?"
"Račte určit."
"Půjdem tedy nejprv kzřídlu Ferdinandovu a dáme si je vysvětlit – za minutu vychrlí 45 našich mázů vody! Pak půjdem na kávu kzřídlu lesnímu. Některý den si vyjdeme na Podhoř. Je to čedič kuželovitý, vystupující do 2.638 střevíců nad mořskou hladinu."
"Ach, to bude krása, to se těšíme – viď, Rozo?" Blondýna – atd.

Lze něco takového v Praze číst ?

Jan Neruda: MENSI CESTY. DOMA. SEVEROZÁPADNÍ LÁZNĚ NAŠE - 1872.