Josef Charvát, akademik,
zakladatel české endokrinologie

Profesor MUDr. Josef Charvát (1897-1984) patří mezi nejvýznamnější osobnosti naší medicíny 20. století. Byl zakladatelem československé endokrinologie (založil ve třicátých letech v Praze) a v tomto oboru dosáhl vynikajících výsledků, oceněných v celém světě. Působil jako internista, profesor vnitřního lékařství na Univerzitě Karlově, jako ředitel Laboratoří pro endokrinologii a metabolismus, akademik ČSAV, byl nositel Řádu republiky, Řádu práce a Řádu Zlaté hvězdy, Státní ceny Klementy Gottwalda, dostal titul Hrdina socialistické práce, byl Čestným doktorem Karlovy univerzity a dalších světových univerzit, členem poradního sboru pro vědu a techniku v OSN atd. Jeho hlavním dílem je kniha "Choroby žláz s vnitřní sekrecí".

Narodil se 6.8.1897 v Praze. Velmi bystrý a vnímavý chlapec prožil své dětství ve skromných rodinných podmínkách na pražské Letné a musel si své místo vydobýt sám, proti vůli vlastního otce, který se neodvažoval mířit příliš vysoko a pro svého syna plánoval budoucnost střízlivě podle neutěšené ekonomické situace rodiny.

Když se Josef Charvát po maturitě přece jen rozhodl studovat medicínu, otec ho odmítl podporovat a musel spoléhat jen sám na sebe. To se mu vyplatilo. Na lékařské fakultě v Praze promoval roce 1923 a brzy se stal vynikajícím odborníkem a vyhledávaným lékařem. Mezi jeho pacienty patřily i prominentní osobnosti z řad politiků a umělců. Například osobně léčil Klementa Gottwalda, ale přesto mu v roce 1969 komunistický režim neschválil stát se řádně zvoleným rektorem Univerzity Karlovy.

Od roku 1925 zastával místo asistenta na II. lékařské (interní) klinice u profesora Josefa Pelnáře. Roku 1928 habilitoval z patologie a terapie nemocí vnitřních, roku 1933 získal mimořádnou profesuru, v roce 1939 byl pověřen vedením II. lékařské kliniky i polikliniky, avšak v témže roce byl i vězněn.

III. interní klinika vznikla v květnu 1945, když Prof. Josef Charvát obsadil část prostor v josefínském traktu všeobecné nemocnice. Oficiálně byl pověřen vedením kliniky 12.října 1945. Jejím prvním přednostou se stal 13. února 1948. Zpětně byl jmenován řádným profesorem s účinností od roku 1938. Postupně (1950 - 1969) získal převážnou část bývalé divizní nemocnice, která je nyní hlavní částí kliniky. Od roku 1952 byl vedoucím katedry fakultní interny. Roku 1957 byla zřízena Laboratoř pro endokrinologii a metabolismus v Praze a Charvát se stal jejím ředitelem (1956-1981), od roku 1963 řídil radioizotopové laboratoře a Oddělení péče o nemocné.

Byl všestranným internistou, průkopníkem a zakladatelem české endokrinologie. Jako jeden z prvních si uvědomil vliv emocí na látkovou přeměnu, při studiu štítné žlázy přišel na endemický výskyt strumy a degenerací v naší republice a se svými spolupracovníky vypracoval plán na zlepšení zdravotního stavu obyvatel. Byl autorem několika světových objevů (anabolický účinek inzulínu, syntéza neurohumorálních vztahů). Kromě jiného propagoval také lékařskou kybernetiku a genetiku. Velkou pozornost věnoval postgraduální výchově lékařů, také jako redaktor několika vydání lékařských repetitorií. Jeho přínos byl oceněn členstvím v řadě českých i zahraničních vědeckých společnostech. Byl zakladatelem Československé endokrinologické společnosti v roce 1937. Dlouhá léta také této společnosti předsedal. O svých zkušenostech i životě české vědy během svého života zanechal svědectví ve svých pamětech. K nejzajímavějším pasážím patří kapitoly o vztahu medicíny a politiky. Zemřel 31. ledna 1984.

III. interní klinika 1. LF - pokračovatelé Josefa Charváta.. Po odchodu profesora Charváta z funkce přednosty nastoupil na jeho místo Prof. Vladimír PACOVSKÝ. V letech 1970-1972 byla kompletně přestavěna III. interní klinika v josefínském traktu a vybudována koronární jednotka a oddělení intermediární péče. V roce 1972 byla rekonstruována cytogenetická laboratoř. Další přestavba byla realizována v letech 1982-1984, kdy byly prostory ve druhém patře přestavěny na Jednotku intenzivní metabolické péče. V letech 1974 - 1990 působil na bázi kliniky Kabinet gerontologie a geriatrie ILF. Dne 1.11.1990 se stal třetím přednostou kliniky Prof. Josef MAREK. Roku 1993 byla uvedena do provozu celoklinická počítačová síť, završující postupné zavádění výpočetní techniky (od roku 1972). V roce 1997 byla klinická síť propojena se sítí 1. lékařské fakulty a jejím prostřednictvím s internetem, v roce 1998 se stává součástí intranetu VFN. Od 1.12.2001 je čtvrtým přednostou kliniky Prof. Štěpán SVAČINA, zaměřením obezitolog a diabetolog,   děkan 1. lékařské fakulty v letech 1999 - 2005, primářem MUDr. Petr Sucharda, CSc.

V letech 2005 - 2006 probíhá konečně generální oprava fasády historické budovy bývalé koleje novoměstských jezuitů (budována 1659 - 1759 podle plánů Carla Luraga). Od května 2006 je ve zrekonstruovaných prostorách kliniky umístěn Společný příjem interních nemocných, na jehož provozu se podílejí především pracovníci III. interní kliniky.

Josef Charvát a Mariánské Lázně.

Profesor Charvát navštívil Mariánské Lázně vícekrát po druhé světové válce. Aniž bychom považovali výčet jeho návštěv za úplný, uveďme alespoň kol roku 1957 Charvátovu účast jako lektora výuky lázeňských odborníků, sdružených ve FITEC (Federation Thermale et Climatique), na jehož organizaci se vedle Charváta podílel i JUDr. Bořivoj ČERNÝ (později ve VÚB Mariánské Lázně), který byl v oné době vrchním účetním ředitelství lázní v Praze (dnes bychom řekli ekonomický ředitel lázní). V pamětní knize města Mariánské Lázně, která nemá žádné zápisy z padesátých let, se objeví - až po mnoha letech mlčení - v roce 1958 nejprve podpis sovětského hosta E. Solověje, člena strany bolševiků od roku 1905, pak podpisy 13 indických žen z 12. června 1958 a za nimi podpisy z Mezinárodního balneologického kongresu, který se tu v roce 1958 konal. Mezi nimi je na předním místě i podpis akademika Prof. Josefa CHARVÁTA.

Další jeho návštěvy Mariánských Lázní jsou z let 1968-1970. Týkají se jeho lázeňské léčby zde a setkání se zahraničními špičkovými odborníky. Na seminářích, které v Mariánských Lázních potom probíhaly, se objevuje v roce 1973 akademik Josef Charvát se skvělou přednáškou ve společenském domě Casino, na kterou jako její účastníci nikdy nezapomeneme. Týkala se Charvátova hodnocení nového místa medicíny ve vědeckém světě v souvislosti s aplikací organicismu a systémové teorie vídeňského profesora Ludwiga von Bertalanffyho a nástupu komputerů ve všech vědeckých disciplinách. Jeho přednáška byla v těžké době nástupu tvrdé normalizace KSČ velkým povzbuzením a byla plná globálního optimismu.

Josef Charvát: Dnešní svět a zednářství

(nepublikovaný text z 28.9.1949 z pozůstalosti autora, edičně připravila Hana Vrbová - "Analýza literární pozůstalosti profesora Josefa Charváta, Sborník lékařský 1995)

Žijeme v převratné době, která mění staré řády a hodnoty. Mnozí z nás si položili otázku, zda také svobodné zednářství neztratilo svůj význam a jakou pozitivní funkci si zachovalo v nové lidské společnosti. K zodpovědění této otázky je třeba několika sociologických poznámek.

Lidská společnost se skládá z jedinců, kteří reagují na různé podněty určitým jednáním nebo chováním. Společenské vědy jako sociologie, politika, národohospodářství atd. se obírají právě těmito vztahy mezi lidmi vzhledem k různým zevním i vnitřním podnětům a podmínkám. Zhruba lze říci, že lidé ve společnosti reagují na vlivy dvojího druhu:

1. Předně jde o vlivy; které vyvolají určitou reakci jen v daném čase a místě. Jakmile podnět přestal, reakce pomíjí. Jde tedy o reakce reflektorické, o úkazy prchavé, partikulární.

2. Mimo to však existuje skupina vlivů trvalých, konstantních, které se uchovávají po léta, desítky let,ba stovky let. Jsou to tedy jakási univerzália, která trvají, i když původní příčina už dávno přestala působit.

Tyto univerzální vlivy nás zde zajímají nejvíce, neboť z valné části jde o určité společenské symboly, tedy faktory psychické, které určují naši víru i naše pověry, naše předsudky a zvyklosti, společenskou mravnost atd. Souhrn těchto vlivů slouží pak jako norma pro naše chování a pro naši kulturu.

Naše chování a jednání v lidském společenství je tudíž určováno dvěma kategoriemi vlivů, tj. vlivy partikulárními a univerzálními. S oběma kategoriemi musíme počítat jako s jevy přírodními. Bylo by omylem vykládat chování lidstva jen animálně a vegetativně, jen biologicky materiálně. Musíme vzít v úvahu také faktory psychické. Jejich zvláštnost je v tom, že mají cíl, že jsou zaměřeny do budoucna, neboť předpověditelně dirigují naše jednání podle norem, jež jsme si pamatovali a vytvořili z minulých zážitků.

Lidstvo si bylo vědomo tohoto rozdílu od nepaměti. Nedovedouc jej vyložit, přičítalo determinující vliv univerzálií nadpřirozeným silám. Po tisíciletí uznávalo normativní vlivy existující mimo naše tělo, tedy existenci Boha nebo duševna nevázaného na hmotu. Přitom promítalo samo sebe do tohoto mimotělesného světa idejí. Vidíme zde ovšem určitou vývojovou linii od primitivního k pokročilejšímu.

V nejstarší lidské společnosti člověk přírodu neovládal a bál se jí. Proto antropomorfizoval vše, co kolem sebe viděl. Oživoval si stromy i řeky, slunce, blesk a hrom, lovnou zvěř, předměty - to vše dovedlo být podle jeho představy buď dobrotivé a milostivé, ale častěji úskočné, mstivé a nepřátelské. Bylo nutno získávat si přízeň oživené přírody, obětovat, a nakloňovat si jednou posvátný strom, podruhé slunce atd. Lidstvo tuto primitivní představu sice dávno už opustilo, ale zcela se jí nezbavilo. Dosud setrvává v pohádkách a pověrách. Dodnes klepeme na dřevo, věšíme jmelí o vánocích nad hlavu, nosíme amulety atd.

Jakmile začal člověk ovládat přírodu aspoň zčásti, jakmile začal zpracovávat suroviny; primitivní animismus automaticky mizel. Pro hnací sílu psychických universalií bylo nutno najít jiný výklad. Nastupují tedy bůžkové, kteří už neoživují jednotlivé předměty; ale představují jisté funkce nebo děje. Tak vznikají bohové orby, lovu, války, lásky; komunikací, hutnictví atd.

Toto promítání lidských zájmů a vášní bylo později nahrazeno systémem ještě dokonalejším. Jak člověk psychicky vyzrává, dostavilo se nutně jednobožství. Leč bůžkové nejsou zcela zapomenuti a systém jediného Boha se vlastně nikdy zcela integrálně neuplatnil. Nakonec i křesťanství zná kromě Boha ještě ďábla: po posledním soudu si tito dva vlastně rozdělí vládu nad světem. Kohorty podřízených polobohů, tj. andělé, svatí a blahoslavení, jsou stále ještě kompromisem se starou tradicí.

Systém jediného všemocného Boha měl své výhody; neboť dovedl vyložit univerzálie, které determinují naše chování a jednání podle vyšší autority.

Přichází však nový věk, zejména 19. století, s obrovským rozvojem vědy a překotným zvládnutím přírody. Když se seznaly přírodní zákonitosti, nebylo pojednou místa pro Boha, který by mohl kdykoliv měnit logický sled událostí a zvrátit matematickou předpověditelnost v řadě příčin a následků. Základní věty termodynamické nepřipouštějí transcendentální zásahy, které by nutně co chvíli hrozily funkční katastrofou systému. Roste přesvědčení, že přímou kontrolou přírody nemůže už být pověřen všemocný bůh. Kdyby se měla jeho existence uznat, nebyl by už všemocný: musel by se řídit také přírodními zákonitostmi, čili byl by sám přírodninou, podrobitelnou zkoumání.

Dochází k ostré názorové krizi. Uvolnění transcendentálního pouta vede k hrubému materialismu, který vrcholí ke konci minulého století. Začíná se rýsovat čtvrtá velká epocha, v níž nastupuje ve svá práva Člověk, jako tvůrce i soudce oněch univerzálií, které spoluřídí naše chování a jednání. Společenské vědy se snaží získat nad člověkem onu autoritu, která dříve příslušela Bohu. Mají kontrolovat a odstranit nejistotu, pocit viny a úzkosti, jimiž je člověk zmítán, mají mu vrátit sebedůvěru. Člověk, který se tak stal kandidátem mistrovství světa a přírody, nemá už padat na kolena jako prosebník žadonící o slitování nadpřirozených sil, ale má se naučit užívat svých rostoucích vědomostí k řízení nejen světa, ale svých soudů. Věda mu k tomu má dát prostředky, ale má ho také naučit plné zodpovědnosti.

Taková je zhruba dnešní situace. Odráží se v neklidu a nejistotě, které dosáhly světového měřítka. Zastavme se nyní na okamžik u otázky, má-li člověk, biologicky vzato, nějaké zařízení, které by vysvětlilo lidský vznik univerzálií, tj. obecně platných a do jisté míry časově konstantních řádů.

Lišíme se od všech známých živočichů svým ústředním nervovým systémem. Všem tvorům vybaveným nervovou soustavou, tudíž i člověku, jsou společny neuronové oblouky, jichž funkce je reflektorická. U člověka však krom toho přímo astronomicky přibylo nadřazených neuronů, umístěných v tzv. předním mozku a mozkové kůře. Tyto nadřazené neurony jsou sice také spojeny s nižšími reflexními centry, ale dovedou už pracovat zcela samostatně a do značné míry nezávisle na zevních podnětech. Tvoří okruhy, v nichž určitý vzruch obíhá, větví se a stále se opakuje a různě kombinuje bez ohledu na to, že původní příčina dávno zanikla.

Tak si vysvětlujeme např. jeden druh paměti. A právě tyto nad'řazené asociační neuronové okruhy dávají vznik formám, které trvají v čase a nejsou bezprostředně závislé na okamžitém podnětu. Tyto neurony nám tedy vlastně tvoří nové psychické reality. Jen tak je možno vyložit, že lidský mozek vymyslel např. diferenciální rovnice, vypracoval systém logiky, vypočetl strukturu atomu dříve, než se o ní mohl přesvědčit rentgenovou difrakcí, že lidský mozek dovede předvídat a účelově myslet dopředu atd.

Dnes ovšem víme, že univerzália mohou vznikat i mimo živou hmotu a že se docela dobře obejdeme bez předpokladů jejich iracionální existence. Podařilo se totiž sestrojit ultrapočítací elektronkové přístroje, jakési umělé mozky, které mají také paměť, pracují logicky, automaticky třídí a dosazují do rovnic, co je třeba, hlavně však pracují účelně, s jistým zaměřením do budoucna. Ostatně každý robot a servostroj má určené a plánovité usměrnění do budoucna, je-li vybaven tzv. negativní zpětnou vazbou.

Nadřazené neuronové okruhy nejsou však privilegiem jen moderního člověka. Člověk je zřejmě zÍskal velmi záhy; byť i snad méně dokonalé, a to už v dobách, kdy se začal v řadě živočišstva vyvíjet jako zvláštní druh. Jinak bychom si nedovedli vyložit, proč je člověk jediným známým živočichem, který na sebe bral rizika, jichž se jiní tvorové neodvážili. Ostatní tvorstvo se prostě přizpůsobovalo zevním životním podmínkám.

Člověk však šel proti nim. Opustil bezpečí lesa a jeskyň. Nebál se ohně. Pustil se odvážně přes oceán. Odpoutal se od pout pevné země a nyní uvažuje o dobytí meziplanetového prostoru. Kdyby o našem jednání a chování rozhodovala jenom reflexní činnost na dané zevní podněty; nebylo by to vše možné. Zodpovědna je právě ona nová vnitřní realita, které říkáme lidský duch a jejímž anatomickým podkladem jsou nadřazené neuronové okruhy.

Pouhými reflexy bychom nevyložili, proč tento duch třídí, kombinuje a myslí dopředu, proč je zvědavý a kritický, proč přesahuje rámec pudů a instinktů nebo pouhého opakování nastřádaných vjemů.

Jak už řečeno, není v tomto vzmáhajícím se panství člověka nad přírodou místa pro všemocného Boha. Je ovšem ještě jiná možnost než pouhé jeho škrtnutí, a tou je změna jeho pojmu. Nikoli už představa Boha všemocného, nýbrž Boha jako tvůrce zákonů, jimž se sám musí podrobit. I to je ovšem pouhá antropomorfizace čili promítání sebe sama. Vždyť člověk tvoří např. společenské zákonitosti, ale sám se jim podřizuje věda, že by jinak došlo k chaosu a anarchii. Primitivní materialismus minulého století je šťastně za námi. Domyšlen do důsledků vedl k naprostému determinismu, v němž už nebylo místa pro svobodné rozhodování. Nakonec ústil do fatality, předurčení, rasismu atd. Tento materialismus vyplynul zcela přirozeně z charakteru vědy, která v minulém století kladla takový důraz na hmotu, energii a pohyb. Vedla ke kultu síly a moci, k mechanizaci a hmotnému blahobytu, k nelítostnému zápasu o přežití nejschopnějších, nejdravějších a nejméně ohleduplných. pokroky vědy zničily pověry starého duchovního a náboženského řádu, byly však na nejlepší cestě stvořit novou pověru, pověru v moc vědy.

Starověk byl duchovně orientován hlavně k filosofii. Středověk se obírá převážně teologií. Novověk se orientuje k vědě a hledá v ní náhradu za ztraceného Boha. Vědecký rozvoj vede k celé řadě filosofických koncepcí, z nichž vytkneme dva protilehlé póly: liberální laissez faire, v němž blahobyt jednotlivce je nejvyšším cílem, a socialismus včetně třídního boje, který dbá o prospěch kolektivu, nejprve jen jedné třídy, později všech. Zatím oba směry vedly k hypertrofii státu, ale lidstvo ví a ještě spíše cítí, že stát jako exkluzivní činitel nadřazený společnosti je fikce, která musí ustoupit lepšímu uspořádání, v němž se pojem státu stane jen jedním z činitelů souřadných a nikoliv činitelem dominantním.

Věda tedy při svých nesmírných zásluhách o pokrok lidstva není prosta viny. Byla přt1iš rozdrobena a izolována, příliš vyspecializována, bez kontaktu s širokými vrstvami, ale také bez vzájemného kontaktu. Ztrácela proto porozumění pro celek a ani si neuvědomila, že chladným a neosobním rozpitváváním hodnot jen posiluje v lidech primitivní agresivnost a s ní také primitivní úzkosti a strachy. Vzala lidem transcendentní jistotu a tím v nich zesílila pocit vnitřní i zevní nejistoty. Technický rozvoj vedl sice k postupu civilizace, nikoliv však k postupu kultury.

Odtud snaha moderních vědců o získání ztracené rovnováhy a úměrnosti. Věda vychází ze své izolace a společnost naopak se přestává dívat na vědce jako na zajímavé podivíny a právem od nich očekává, že svou práci postaví do služeb veškerenstva. Rostoucí zodpovědnost vědců nutně vede k tomu, že se hledá také kontakt mezi jednotlivými oblastmi vědy; že se snažíme vzkřísit zaniklou vrstvu polyhistorů a že hledáme globální vzdělání, jež by odstranilo chyby přt1iš úzké specializace.

Kdybychom chtěli užít dnešní terminologie, mohli bychom také říci, že věda minulého století se tak intenzivně zabývala kvantitami, že zanedbala kvalitu. Teprve nyní opět stoupá zájem o kvalitu. Budiž mi dovoleno, abych právě zde navázal první poznámku o zednářství.

Náš řád je po výtce zaměřen kvalitativně. ZednářstvÍ nikdy nebylo masovou organizací. Vyhledávalo a sdružovalo jen nejlepší z dobrých, nesnažilo se o získání moci. Soustředilo se na zlepšování svých členů v naději, že ti zase budou pramenem zlepšování svého okolí. Klade důraz na charakter, na kulturu ducha, nikoliv na technologické znalosti. Neznalo rozdílů náboženských, jazykových, rasových či hospodářských. Nebylo principem civilizačním, ale kulturním. Historicky se konstituovalo jako řád v začátku 18. století, čili právě v dobách začínajících konfliktů, kdy feudální struktura byla sice ještě u moci, ale nová průbojná měšťanská třída už ohlašovala svůj nástup. V době onoho přerodu byl kvantitativní mocenský zápas hlavním zájmen společnosti, a právě tehdy se seskupují ti, kteří chtějí soustředit jen kvalitu, nespoutáni mocenskými zájmy ani státu, ani církví, ani společenských tříd.

Všimněme si nyní dalšího zednářského požadavku, tj. uznávání Nejvyššího stavitele všech světů. Řekl jsem, že moderní věda nehodlá uznat starý pojem všemocného Boha, ale otázka není tak jednoduchá. Věda se musí nejprve vyrovnat s principem kauzality a finality. Dokud se v řadě událostí uznávají příčiny a následky, nelze se vyhnout otázce po smyslu věcí a dějů, po smyslu života. Logicky se pak vnucuje problém začáteční příčiny a konečného výsledku, čili nakonec zase princip Boha. A tak vidíme, že se v moderní vědě objevují směry, které už zcela opouštějí i princip kauzality a finality.

Touha po absolutních hodnotách se zmenšuje. Uznává se víc a víc relativnost všeho, co prožíváme a pozorujeme. Pochybuje se o absolutní platnosti přírodních zákonů, které se považují jen za výraz lidské schopnosti, jak vykládat pozorovaná fakta. Jinými slovy začíná se pracovat v otevřeném systému, který se už nezajímá ani o finalitu, ani o nezměnitelné pravdy a v němž prostě za sebou jen následují jednotlivé děje, trvale měnlivé, tvárné a pohyblivé. Žádný z nich není identický s tím, co předcházelo a co bude kdykoliv následovat, a to ani v čase, ani v prostoru, ani ve vlastní podstatě. Místo kauzality se tedy uznává jen série událostí, které následují jedna po druhé a vzájemně se pozměňují. A při tom »následek« je předpověditelný jen do jisté míry, a proto se místo klasické matematiky zavádí princip neurčitosti a i pro malá čísla počet statistický.

Tento revoluční názor má tu výhodu, že je ověřován vědeckými výzkumy. Ale má i své vady. Je pravda, že se dnes už tolik nepídíme po průkazu absolutní platnosti nějaké hypotézy; jako spíš její užitečnosti, a že hlavně uznáváme ty pracovní hypotézy, které nám pomáhají získávat nebo stupňovat kontrolu nad věcmi nebo událostmi. Pak je ale sporno, jak by nám mohla pomoci právě ve společenských vědách hypotéza obecné neurčitosti a náhody; která vylučuje kauzalitu. Moderní společenské vědy sice už opustily rigidní systém a uznaly měnlivost a vývoj událostí a nutnost přizpůsobivosti. Přece však s jistým řádem na předpověditelné časové úseky nutně musejí počítat, chtějí-li se vyhnout úplné anarchii. Totéž platí pro biologické vědy, neboť i tam princip úplné náhody je neslučitelný s pozorovanými fakty. Konečně i počet pravděpodobnosti a počet statistický mlčky předpokládají přece jen jisté zákonitosti. V praxi tudíž princip kauzality byl sice setřen, nikoliv však překonán. A tak vidíme, že právě dnes mnozí zodpovědní vědci se už neodvažují kategoricky popřít existenci Boha. Primitivní představy předcházejících pokolení nemohou ovšem uspokojit nikoho, kdo vědecky přemýšlí. Máme odpor k dogmatům a rigidnímu církevnictví. Požadujeme, aby každý soud byl podrobitelný výzkumu a kritice.

Proto poctivě přiznáváme, že zavrhnuvše starý pojem Boha, který kdykoliv mohl zasahovat protipřírodně, nedovedeme dosud definovat nový pojem Moci, která způsobila, že při nesmírné složitosti všech věcí a dějů přece jenom se zachovává jistý řád. Jestliže jsme ztratili jednoho Boha, nedovedli jsme dosud stvořit druhého. Zejména dosud neumíme odpovědět, zda bude sídlit v člověku samém, nebo mimo něj.

Tak či onak, hrubý determinující materialismus minulého století postačí k spokojenosti už jen hrstce polovzdělanců. To jsou oni libertini a ateisti, jak o nich mluví naše Staré povinnosti. Zednářství nevnucuje nikomu konkrétní představu určitého boha. Uznávajíc Nejvyššího stavitele všech světů, chce vlastně, aby se jeho členové řídili vyšším mravním řádem, který je zaměřen daleko dopředu a ve prospěch celku. Odtud idea stavby chrámu lidství, celého lidství, nikoli jen členů řádu.

Uzavřenost řádu tomu neodporuje. Nejde přece o společnost tajnou, nýbrž výběrovou. Její tajemství jsou jen tajemstvím našich srdcí. Je to bratrství ušlechtilé tolerance a kvality v dnešním světě kvantit, které se zajímá o ty kulturní hodnoty ducha, jichž nelze měřit a vážit, ani vyjádřit penězi. Nejde o neplodnou skupinku lidí stranících se ostatních společností. Vždyť každý z nás se slavnostně zavazuje k veřejné mravnosti a k práci za zlepšení celku. Je jasno, že musíme začít nejprve sami u sebe a že se tak lépe děje v uzavřené lóži než pod širým nebem.

Slovo o zednářské symbolice. Není účelem, nýbrž prostředkem. Jakmile si zednářství vytklo, že překročí hranice, které mezi sebe uměle nakupili lidé v předsudcích národnostních, rasových, náboženských, politických, hospodářských a kulturních, muselo použít výrazových prostředků, jež by byly přístupny všem lidem dobré vůle. Touto nadnárodnostní řečí je symbolika. Zednářství si ji nevymyslelo. Je zjevem specificky lidským a žádný jiný živočich ji neužívá. V symbolech píšeme a mluvíme, v nich také myslíme a cítíme. Vznik symboliky nerozlučně provází rozvoj lidské species na zemi do naprosté odlišnosti od veškeré ostatní živé i neživé přírody. Už nejprimitivnější společenský řád užíval sociálních symbolů a dnešní společnost je přímo nabita symbolikou všeho druhu. Sociálními symboly jsou např. slova jako kapitalismus, imperialismus, socialismus, třídní boj, volná soutěž, dobro, zlo, mravnost, idealismus, materialismus, atd. Jsou to právě tyto ideologické symboly; které jakožto univerzália hýbou lidstvem. Symbolika nás provází od narození do smrti.

Každá kniha, každá číslice, každý samoznak v dopravních signálech, každá státní vlajka atd. jsou jen a jen symboly. Nuže, proč by se zednářství nemělo držet své symboliky? Také pro nás má např. úhelnice, kružnice nebo krychle význam univerzálií, které si zachovávají svou platnost v čase a v událostech. Také pro nás jsou tyto symboly vodítkem pro naše chování a jednání, vodítkem mnohem méně měnlivé než leckteré jiné symboly lidské společnosti. Nejsou totiž zaměřeny k bezprostřednímu prospěchu jednotlivce nebo jisté skupiny lidí, ale ke vzdálenému dobru celku.

Zednářství je často považováno za přežitek, za romantickou hříčku, nebo naopak za podezřelou tajnou moc. V dnešním světě nemá snadné postavení. Schizofrenická věda minulého století nepřivedla lidstvo k bratrství, nýbrž naopak vystupňovala jeho sobectví a bezohlednou agresivnost, jeho strach a nejistotu. V tomto zápase všech proti všem stojí osamocena skupina mužů, kteří prahnou po opravdovém bratrství, po světovém smíření na vyšší kulturní a duchovní úrovni. Jejich řád vznikl za feudalismu, přežil měšťanskou revoluci a liberální demokracii, vchází do éry socialismu. Nemohl se stát masovým hnutím, protože lidstvo není dosud zralé. Nová doba se teprve rodí, její červánky se ukazují nad obzorem. Stojíme pevně hledíce k Věčnému východu, nemajíce se zač hanbit. Chtěli jsme, chceme a budeme chtít, aby hrubý kámen byl i nadále trpělivě otesáván.

Naším posláním je práce a stavba. Naše vyznání neodporuje v ničem, co je ušlechtilé, mravné a dobré. Naše řady nejsou uzavřeny nikomu, kdo má dobrou vůli. Naše existence není v rozporu s vědeckým pokrokem. Nejsme dogmatiky, nevyznáváme nic, co by bylo proti zdravému rozumu. Kdo k nám přichází s fantastickými a iracionálními představami, bude zklamán. Kdo doufá, že je zednářství pouze k osobnímu prospěchu, nepatří mezi nás. Kdo chce použít zednářství k mocenskému zápasu, nechť opustí naše řady. Ten, komu lidské jednání je jen výslednicí primitivních materiálních podnětů, není zednář.

Naše řady prořídly; ale kruh rukou a srdcí se nerozlomil. Víc než kdy jindy je naší povinností, abychom zdobili svůj řád svými skutky. Rodí se nová doba. Dbejme, abychom jí byli hodni a aby nás našla připraveny k nejvyšší zednářské povinnosti, k službě lidskosti.

(Literatura: SVAČINA Štěpán - SUCHARDA Petr "To byl profesor Josef Charvát" - nakladatelství Galén Praha 2003)