Modrý abbé Josef Dobrovský

17.srpna 2003 uplyne 250 let od narození významného českého buditele Josefa Dobrovského. Je nazýván patriarchou českého národního obrození, zakladatelem slavistiky a největším českým osvícenským vědcem.  Tento velký český vědec patřil k prvním českým návštěvníkům Mariánských Lázní a právem   má v městě pamětní desku.

Čeští vlastenci v 18.století cítili, že české národní obrození potřebuje českou národní vědu. Dobrovského "Dějiny české řeči a literatury" (1792)  byly přešťastným úspěšným počátkem české vědy. Dobrovskému říkali "Modrý abbé" (podle modrého převlečníku, který vždy nosíval).

Navštívil Mariánské Lázně v létě 1823. Přijel dne 21. července 1823 s rodinou Nosticů  a ubytoval se  v domě HVĚZDA.

Josef DOBROVSKÝ byl šťasten, že je v Mariánských Lázních také výmarský básník Johann Wolfgang Goethe. Trávili spolu čas v hovorech. Nakonec Josef Dobrovský navštívil Goetha v jeho pokoji v domě U zlatého hroznu a zde se dlouho diskutovalo  o historii českého národa, o záchraně české řeči, o světlých i stinných epochách v historii Čechů. J.W.Goethe si v té době psal malý česko-německý slovníček a zajímal se velmi o historii Čech. Hovor se stočil také k vzácnému jenskému rukopisu Antithesis Christi et Antichristi z poloviny 15. století. Pro českou historii šlo o velmi vzácný a cenný popis husitského období, neboť z té doby v Čechách zbylo málo památek. Goethe slíbil Dobrovskému poslat opis kapitol a kopie ilustrací z Jenského kodexu. V prosinci 1823 Goethe  poslal popis kodexu a v roce 1824 kopie ilustrací. Zůstal dochován děkovný dopis Dobrovského do Výmaru za poslání kopií. (K tomu dodejme, ze roku 1951 daroval tehdejší šéf NDR Wilhelm Pieck originál Jenského kodexu Národnímu museu ČSR.)

 V létě 1823 dlel v Mariánských Lázních také ruský  kníže Labanov-Rostocký s portrétistou a malířem Orestem Adamovičem Kiprenským. Přijeli z Petrohradu a byli hosty hraběte Klebelsberka v jeho paláci (dnes Kavkaz). Slavný Kiprenský v Mariánských Lázních portrétoval jednak výmarského básníka Goetha (Kiprenskij prý portrétoval Goetha dvakrát, ale originály se ztratily. Jeho portrét přežil jen prostřednictvím rytiny, která byla podle Kiprenského originálu pořízena.), jednak i "modrého abbé" - Josefa Dobrovského. Zatímco originál Goethova obrazu je ztracen, Dobrovského portrét zůstal v Rusku a byl (a doufejme že dosud je) v majetku ruské Akademie výtvarných umění.

Za svého pobytu v létě 1823 navštívil také starý zámek Kynžvart a prohlédl si sbírky zámeckého kustoda bývalého kata Karla Hussa v zámku. Dobrovského jméno se tu objevuje v sešitě se seznamem hostů a snad tu jde o jeho vlastnoruční podpis.

Když Josef Dobrovský zemřel  dne  6. ledna 1829 ve věku 76 let,  J. W. von GOETHE hodnotil dílo Dobrovského v pražském Muzejníku (Německá verze českého Muzejníku byla posílána Goethovi, který tak zůstával  informován o vývoji českého bádání. Muzejník redigoval František Palacký a po vyjití každého čísla jej posílal Goethovi hrabě Kašpar Šternberk.). Jeho nekrolog vyšel v roce 1830 a v něm označil Dobrovského za vzácného muže, který šel "za studiem slovanských jazyků a dějin s geniální pílí knižní herodotovskými cestami a každý výsledek vědecký vždy se zálibou uvedl zpět na znalost lidu a země v Čechách. Spojil takto s největší slávou ve vědě vzácnější slávu muže populárního." Dobrovského pak nazval "arcimistrem kritického bádání historického v Čechách. Kde on zasáhne, hned je vidět mistra, který pochopil všude svůj předmět a jemuž se zlomky rychle řadí v celek" (Šamberger: Goethe v českých lázních, 1997). 

Také František PALACKÝ v nekrologu Dobrovského připomínal toto přátelství obou velikánů - Goetha a Dobrovského. "Oba vykonávali více než půl století nejrozhodnější vliv na své jazykové vrstevníky, onen životně tvoře, tento hluboce bádaje a pořádaje."

Jak básník J.W.Goethe tak zřejmě i učenec Dobrovský patřili ke svobodným zednářům. I tato skutečnost musela upevňovat jejich upřímný vztah. Mezi lázeňskými hosty bylo asi více svobodných zednářů, ale literatura je skoupá na informace. Také místní lékař Fidelis Scheu, zdejší osobní Goethův lékař, byl svobodným zednářem. (Alespoň čtyřverší, které J.W. Goethe daroval doktoru Scheuovi je jednoznačně zednářského charakteru. Doktor Scheu zakoupil dům Zelený kříž (Split), který stojí  právě mezi Klebelsberkovým palácem a domem Zlatý hrozen. Pozdější české zednářské lóže se hlásily k Dobrovského odkazu a v novém Československu byla v roce 1921 v Plzni založena zednářská lóže jménem DOBROVSKÝ. Lóže byla v činnosti do roku 1939, pak rozpuštěna a v roce 1945 znovu zahájila činnost. Historie lóže DOBROVSKÝ končí po roce 1949 za komunistické vlády a v Mariánských Lázních. Německá zednářská lože, založená v Mariánských Lázních, nesla jméno "Goethe im Friedensthal".

Až české Mariánské Lázně vzpomenuly slavného českého hosta z počátku existence lázní. V roce 1974 byla na  domě Hvězda odhalena Dobrovského pamětní deska,  která byla při přestavbě hotelu snesena a dodatečně znovu umístěna na fasádu. V Úšovicích máme Dobrovského ulici, která běží souběžně s Palackého ulicí vilovou zástavbou ve svahu, a připomíná nám zdejšího hosta.

 K životopisu a dílu Dobrovského

Josef Dobrovský se narodil 17.(18.) srpna 1753 v Ďarmotech (Balassagyarmat u Raabu v Maďarsku) jako syn vojáka Jakuba Doubravského. Do matriky bylo však napsáno jeho jméno zkomoleně "DOBROVSKÝ" (až v roce 1813 se DOBROVSKÝ sám přesvědčil o této chybě v matrice Solnické.). Otec Jakub Doubravský pocházel ze Solnice u Rychnova nad Kněžnou, stal se vojákem  a sloužil jako strážmistr poblíž Györu. Asi šest týdnů po narození synka se stěhoval otec s rodinou do Čech, neboť tehdy byl dragounský pluk přeložen do Klatov. Rodina se usadila v německém Horšově Týně, Jakub Doubravský brzy na to zemřel a matka se podruhé provdala za Němce. V rodině se hovořilo jen německy.

S češtinou se seznámil Josef DOBROVSKÝ až u augustiniánů na gymnáziu v Německém Brodě (Havlíčkův Brod) v letech 1762-1766, pak v Klatovech u jezuitů, v jejichž humanitní třídě zde studoval v letech 1766-1768. S vědeckým osvícenským myšlením se setkává DOBROVSKÝ v roce 1768 na filosofii v Praze u matematika a astronoma Josefa STEPLINGA a u estetika Karla Jindřicha SEIBTA. Ve studiu vynikal - byl nejlepším z promovaných magistrů v roce 1771. Vstoupil pak v roce 1772 na teologickou fakultu a roku 1773 do jezuitského řádu a noviciát si odbýval v Brně s tím, že bude zařazen do misionářské cesty do Indie.  Napsal, že se stal jezuitou "jen proto, aby viděl nový svět", neboť tento řád poskytoval svým členům neobyčejné možnosti studia. Ale jezuitský řád byl roku 1773 papežem Klimentem XIV. zrušen a DOBROVSKÝ se vrací na teologii do Prahy. Dokončil ji roku 1776, ale vysvětit se nedal a završil studium jáhenstvím. Vstoupil do služeb hraběte Nostice jako vychovatel. Zde se jeho kolegy stali slavní muži jako topograf Jaroslaus SCHALLER (1738-1809) a historik František Martin PELCL (1734-1801), původem z Rychnova nad Kněžnou, autor českých dějin "Kurzgefasste Geschichte der Böhmen von den ältesten bis auf itzigen Zeiten" (1774, II.vyd. 1779, III.vyd.1782) a již s vydatnou pomocí Dobrovského sepsal "Grundsätze der böhmischen Grammatik" (1795).

Josef DOBROVSKÝ uplatňuje na novém místě své znalosti orientálních jazyků, zejména v biblické kritice. Tento jazykovéý genius hovořil 12 jazyky. Jeho přátelé a profesor z teologické fakulty V.Fort.DURICH se ho snaží získat pro slovanské jazyky. Bezmezné úctě se tehdy těšila ve svatovítském chrámě chovaná část rukopisu evangelisty sv.Marka, která byla získána za Karla IV. a považována za originál, psaný rukou samého evangelisty. DOBROVSKÝ prozkoumal rukopis a sepsal latinskou studii "Fragmentum Pragense Evangelii s.Marci vulgo autographii" (1778), kde dokázal, že rukopis pochází až ze 6.století. Ale to se již noří do studia staroslovanských částí Nového Zákona. Dostává se do sporu o stáří české bible a zvláště kritizuje vydání Karla Rafaela UNGARA (1743-1807). Píše "Corrigenda in Bohemia docta iuxta editionem P.Raph.Ungar" (1779) - česky "Co je třeba opravit v Ungarově vydání Učených Čech" - a tím si tvoří osobní nepřátele. Přestože vysvětluje, že se řídí zásadou "pronásledovat omyly, ne osoby, a píše "Chci totiž prospívat, ne obviňovat!"

Je toho mnoho k zpřesňování a tak vydává v letech 1779-1787 časopis "Böhmische und mährische Literatur", v němž rozvíjí svůj zájem o české a slovanské dění, zejména o historii a český jazyk. V té době bylo ještě nutné psát vědecké studie německy a latinsky, protože český jazyk se teprve formoval k vědeckému vyjadřování se.

V letech 1776-1787 byl učitelem čtyř synů hraběte. Byl příkladem bystrého usuzování, pronikavosti úsudků, jeho vtipnost, přímá mysl, ušlechtilý mrav, líbezná povaha ho činily středem jakékoliv společnosti. Jeho svobodomyslné názory nebyly mezi šlechtou, kde se pohyboval, závadou. Tehdy byla osvícenost rozumu heslem i zde a není divu, že také svobodné zednářstvo nacházelo právě ve vyšších vrstvách nejčastěji své stoupence. Nosticovskému domu, který mu zajistil živobytí, zůstával věrný až do smrti jako učitel, učený rádce a společník, považovaný za člena rodiny. Zde se Dobrovskému již v mládí otevřela cesta do společnosti, hlavně ke knihovnám, archivům a k studijnímu materiálu. Dobrovský byl polyglot, znal tucet jazyků, zabýval se fyzikou i matematikou, archeologií i botanikou. Tři témata se stala jeho hlavním zájmem: české dějiny, český jazyk a česká literatura. Přitom paradoxně svá stěžejní díla psal latinsky nebo německy.

Josef DOBROVSKÝ jako hluboký příznivec josefínských reforem chtěl přispět i k výchově nových kněží a proto učil od roku 1787 v generálním semináři v Hradisku u Olomouce, zprvu jako vicerektor, pak jako rektor, když se dal předtím konečně vysvětit na kněze. Jeho cílem bylo vychovat mladé kleriky tak, aby byli připraveni z hlediska národního dobře na své povolání vychovatelů prostého lidu. Po smrti císaře Josefa II. byl však seminář zrušen, DOBROVSKÝ byl v 37 letech penzionován a vrátil se do mecenášské péče hrabat Nosticů do Prahy. Až do konce života zůstává soukromým vědcem mimo veřejnou činnost, ačkoliv jeho díla a úsudky mají dalekosáhlý význam pro národní život.

Vlivem trvalého přepínání svých duševních sil v roce 1795 onemocněl prudkými výbuchy zuřivosti, což vedlo 1801 k léčení v ústavě choromyslných, a pouze díky doktoru Heldovi byl DOBROVSKÝ zachráněn pro českou vědu a vyléčen, třebaže jednou-dvakrát do roka u něho nastalo tiché neškodné blouznění a podivínství.

Po příchodu do Prahy 1791 provádí DOBROVSKÝ formulaci programu rozvoje české národní kultury, což se projevilo v jeho slavnostním projevu v Královské české společnosti nauk dne 25.září 1791 před císařem Leopoldem II. při jeho české korunovaci. Vyslovoval se loyálně, ale zdůraznil dva principy: 1. Slované jsou dějinná jednota, 2. Češi jsou součástí Slovanstva. Český jazyk a česká kultura patří k českému lidu. To jsou kořeny pozdějšího austroslavismu - zdůraznění Slovanů jako součásti Rakouska.

Ze třech stěžejních děl DOBROVSKÉHO jsou prvním české dějiny - "Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur" (Dějiny české řeči a literatury - 1792, II.vyd. 1818). Dějiny české literatury jsou dějinami českého jazyka. O husitství psal: "Tak začali nyní Čechové, aniž by byli cizí silou určováni nebo zahraničním příkladem lákáni, po předchozích prvních pokusech napínat své síly". 16.století je podle něho "krásným neb zlatým věkem české řeči, neboť celá masa národa je vábena ke čtení a vybízena k přemýšlení. Nejvzdělanější část myslí a píše svobodně." Období pobělohorské je údobím "úpadku české řeči". Tak byly položeny základy k filosofii českých dějin, kterou rozvedl jeho pokračovatel František Palacký.

Na jaře 1792 se vydává DOBROVSKÝ s hrabětem Jáchymem Šternberkem ze zámku Radnice do Švédska s finanční podporou císaře, aby zjistili, co bylo v třicetileté válce odvezeno do Švédska a zda je možnost získat to zpět. Pokračují dále do Ruska a 17.srpna 1792 přijíždějí do Petrohradu. Zde zůstal DOBROVSKÝ měsíc v archivech a knihovnách, odtrhl se od Šternberka a odtud pokračoval do Moskvy, kde zůstal od října až do 7.ledna 1793. Odtud se vrací přes Varšavu, Olomouc do Prahy. Přiváží si materiál ke srovnávání slovanské filologie a začíná rozpracovávat další pomocné obory pro historii a filologii - poetiku, etnografii, diplomatiku, numismatiku a archeologii. Další jeho jazykové syntetické dílo je slovník "Deutsch-böhmisches Wörtebuch" (1802) a druhé Dobrovského stěžejní dílo - "Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache" (Zevrubná mluvnice českého jazyka - 1809, II.vyd. 1819), Tím vymezil a upevnil základy spisovné češtiny. DOBROVSKÝ pokračuje ve studiu staroslovanštiny až vzniká rozsáhlý latinský spis o 700 stránkách - "Institutiones linguae slavicae dialecti veteris" (Základy jazyka staroslovanského, 1822) jako jeho třetí stěžejní dílo. Touto první mluvnicí staroslovanštiny se stal DOBROVSKÝ zakladatelem slavistiky.

DOBROVSKÝ požadoval sice, aby jazykověda plně respektovala zákony jazyka, ale zdůrazňoval všeobecnou srozumitelnost, neboť "srozumitelnost zůstane vždy jediným účelem našeho mluvení a psaní". Proto zůstával konzervativní k novotaření a dával přednost vyjadřování v jadrném prostonárodním stylu. Podporoval pozitivní trendy v literárních dílech mladé generace. Ale konflikt s mladou generací, prodchnutou lidovým nekritickým obrozeneckým nadšením, nedal na sebe dlouho čekat. Když odmítl rukopisy jako falzum, jako "zřejmě podvrženou mazanici", byl očerňován. Setrváváním na negativním hodnocení rukopisů zažil těžká osočování, tak jako po letech profesor Masaryk.

Vědci, cizí i slovanští, si ho nesmírně vážili a jeho spisy rozšířily zájem o českou i slovanskou otázku. Požíval hluboké úcty a tak teprve po jeho smrti se odvážili mladí znovu potvrzovat pravost rukopisů.

Poslední Dobrovského dílo "Mluvnice lužicko-srbská" z roku 1828 zůstalo nedokončeno a příčinou bylo zhoršení jeho nemoci. Geniální učenec zaplatil za své průkopnické titánské dílo v soukromém životě. Zůstal osamělý, trpěl psychickou nerovnováhou, která se v pozdním věku se projevila maniakálními stavy. Špičkový vědec (s výjimkou čtyřletého rektorského působení) zásadně odmítal veřejnou akademickou kariéru a bádal si svobodně u Nosticů. Brno navštívil několikrát, pobýval zde již za svého noviciátu, poslední návštěva se mu však stala osudnou. V prosinci 1828 se vracel z Vídně, kde byl na audienci u císaře. Ubytoval se u Milosrdných bratří, odmítl kočár a v sychravém počasí chodil pěšky po městě. Nastydl a přesto ještě 25. prosince v kapli u Milosrdných bratří sloužil mši; musel však ulehnout a už z lože nevstal. Zemřel 6.ledna 1829 a v Brně je i pohřben. Poslední chvíle života Josefa Dobrovského připomíná pamětní deska na budově kláštera Milosrdných bratří na Vídeňské ulici. Je po něm pojmenována ulice v Brně-Králově Poli a koncertní síň v nemocnici Milosrdných bratří.

Jméno Josefa DOBROVSKÉHO se v dobách socialismu občas připomínalo v západočeském tisku, především místa, kde DOBROVSKÝ pobýval. Byl to Horšovský Týn a Klatovy, kde chodil do školy. Dále se připomínala událost v Jindřichovicích na Falknovsku, kde v oboře hrabat Nosticů byl v červenci 1781 postřelen na honu na jeleny a kuli nosil až do smrti ve svém těle. Uvádělo se, že v Domažlicích v archivu objevil Žižkovy dopisy, psalo se o jeho pobytech v Chudenicích a že se léčil v Karlových Varech a Františkových Lázních. V těchto článcích se však nikdy neuváděly Mariánské Lázně, ačkoliv zdejší pobyt v roce 1823 byl pro Dobrovského nesmírně významný už setkáním s Goethem.

Dobrovský proti rukopisu zelenohorskému (podle internetu)

Vážený patriarcha české slavistiky se vyjádřil jednoznačně odmítavě o Rukopisu zelenohorském. Důvodem byly tajemné okolnosti nálezu a některé další skutečnosti, jako např. jméno "Čech" v textu. Výhrady k pravosti Libušina soudu Dobrovský dlouho nepublikoval, ale sděloval je svým současníkům a psal o nich v korespondenci. Odmítavé stanovisko Dobrovského ovšem nesdíleli mnozí jeho blízcí spolupracovníci, např. Jungmann, kterého Dobrovský dokonce podezíral jako spolutvůrce rukopisu.

Palacký měl vlivem Dobrovského skepse jistý čas také pochybnosti o Rukopise zelenohorském, ale později se jich zbavil a postavil se za rukopisy. Nicméně autorita Dobrovského byla taková, že Výbor muzea rukopis označený Dobrovským za bídný padělek vyřadil ze svých sbírek. Jeho text pak koloval mezi zájemci jen v opisech.

Ohledy na stáří a zásluhy Dobrovského byly příčinou, proč Rukopis zelenohorský nebyl u nás dlouho vydáván tiskem a proč vyšel nejprve v Polsku a Rusku (1820) a teprve potom u nás v časopise Krok. Vydání rukopisu přinutilo Josefa Dobrovského, aby svoje výhrady publikoval také tiskem. Učinil to v roce 1824 ve vídeňském Hormayerově Archivu, kde nejprve otiskl článek Literarischer Betrug. Později pak zveřejnil 33 námitek proti pravosti Libušina soudu. Za života Dobrovského se odborný dialog omezil jen na výměnu názorů s V.A.Svobodou.

Teprve po jeho smrti (1829) se pouštějí Palacký se Šafaříkem na obranu rukopisů, následováni nadšenými vlastenci a prostým lidem. Vydali obranný spis Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache, v němž vyvrátili všech 33 Dobrovského námitek. Josef Dobrovský sice odmítal Rukopis zelenohorský, ale rukopis královédvorský považoval za pravý. V tom byl Dobrovský velkou překážkou všem zjednodušujícím výkladům a tak dnešní zastánci pravosti rukopisů, kteří se stále rodí a bojují proti Dobrovskému i Masarykovi, vyzývají, aby se česká historie zbavila ve třetím mileniu černobílého vidění v rukopisném sporu.

Co dodat těmto ubohým kritikům Dobrovského i Masaryka, kteří se objevují v každé generaci znovu a znovu? A dnes, zcela vážně a rádoby vědecky na internetu. Podstrkují nám Palackého obranu rukopisů a vydávají ho za "nedostižné" dílo. Snad jen to, že se zapomínají podepsat a raději se schovávají za veličiny jako byl Palacký a Šafařík.

R.Švandrlík