Osada Kamenec (Tři Sekery)

Lesní osada Tří Seker - KAMENEC (před válkou česky HOLŠTEJN a německy Holenstein) leží v lesích 2 km západně od Tří Seker a od svého vzniku zůstává součástí Tří Seker. Dnes má tři trvale obydlená stavení a šest rekreačních.

Tři Sekery byly rozděleny v roce 1623 na dvě obce - podle příslušnosti ke dvěma panstvím - na Kynžvartské a Tachovské. Takto oddělené zůstaly až do roku 1939. Osada HOLŠTEJN patřila od založení vždy pod Tachovské Tři Sekery.

Roku 1890 měly Tachovské Tři Sekery 102 domů a 779 obyvatel; z toho osada Holštejn 18 domů, 152 obyvatel a vlastní jednotřídku. Tachovské Tři Sekery byly farní obcí a pod obec patřila osada Holštejn, samoty Drátovna (Droth), Karlov (Karlräume), Ptačí mlýn (Vogelmühle) a osada Kix. Po 40 letech (1930) měly Tachovské Tři Sekery 110 domů, ale jen 600 obyvatel, z toho osada Holštejn sice 22 domů, ale jen 135 obyvatel.

Založení Holštejna v roce 1745. Traduje se, že k založení osady došlo roku 1745. Veškerou půdu vlastnil kníže "von und zu Windischgrätz" a s jeho povolením si tu postavil vlastní stavení poddaný - lesní dělník WUTSCHKA. Bylo to a dodnes zůstává čp. 64. Tento pilný dřevorubec dostal v roce 1745 od knížete 50 strychů půdy (14, 4 ha), směl držet pár volů a jednu krávu a jeho poddanským úkolem bylo mýtit les a pálit dřevěné uhlí. Jako zvláštní povinnost měl vozit dřevěné uhlí svým povozem až do Plzně. První Wutschkův syn, zde narozený, dostal od knížete Windischgrätze blahopřejný diplom jako prvního zdejšího rodáka. Jeden z potomků - Karl Wutschka - postavil o sto let později (1845) západně od rodné chaloupky nové stavení čp.86 a sem se Wutschkovi přestěhovali. Vnuk Karla Wutschky se jmenoval Karl Jenner (čp.86) a poslední majitelkou tohoto stavení byla Klára Jennerová (1945). Jiný z potomků rodu Wutschků býval Windischgrätzovým hajným v obci Lohhäuser.

Chaloupka čp.64 přežívala a v ní se střídali majitelé. Za Wenzla Heimerleho bylo roku 1808 postaveno dnešní stavení, dalšími majiteli byli Wenzel Gottlick a poslední vůbec Josef Gottlick. Tento obyvatel chaloupky, přestože se jmenoval Josef Gottlick, byl lidmi nazýván pořád ještě "Wutschka". Obdobně si držely selské dvory ve vsích houževnatě jméno prvního majitele.

Obživa obyvatel. Zdejší stavení mívala střechy z dřevěných šindelů a mezi hlavní zaměstnání tu patřila výroba šindelů a pálení milířů. Když koncem 19. století pálení milířů zanikalo, hlavní prací zůstávala těžba dřeva. Každý lesní dělník měl ještě kousek pole a malé hospodářství pro vlastní obživu. V letech 1900-1930 si vyděávaly některé zdejší rodiny soustružením dřevěných perel, tak jako ve Třech Sekerách.

Přestože šlo o malé osídlení, byly tu v provozu dvě hospůdky a dva krámky s běžnými potřebami. Mladší chodívali odtud na sezónu pracovat do Mariánských Lázní, čímž značně pomáhali rodině. Sbíraly se také borůvky a chodilo se na houby, nikoliv k vlastní spotřebě, ale na trh do lázní. Na houby se chodilo za kuropění a čerstvé hřiby se ještě týž den v lázních prodaly a přišly na stůl v hostincích.

Odkud vznikl název Holštejn ? Holštejn (německy Hohlenstein = Dutý Kámen) se nazýval podle pozoruhodného přírodního útvaru ve zdejším lese. Byly tu skalky z černého čediče a uprostřed jedné byla jeskyně. Tyto skalky nebyly hluboko v zemi a byly sem natlačeny v době ledové. Jak se sem však mohl čedič dostat, nebylo vysvětlitelné.

V okolí byl jediný dávný vulkán - Podhorní vrch, složený ze stejného čediče, ale je otázkou, zda by až sem mohl vulkán vrhnout tato velká a zde cizorodá skaliska.

Z vrcholu skály býval mimořádný rozhled a tuto pozoruhodnost popisovala řada průvodců. Zde v lese stála tři výrazná čedičová skaliska. Největší skalisko, vysoké 12 metrů, nazývané Dědova židle (Großvatersessel), mělo zvláštní výběžek.

Druhé skalisko byl náš dobrý známý Dutý kámen (Hohler Stein), uvnitř kterého byla jeskyně o výšce 2,5 metru. Do jeskyně bylo možno vlézt nízkým vchodem a vnitřním skupinou se dostat nahoru až na vrchol skály. Třetí skalisko mělo malé dutiny různé velikosti, jakési jeskyňky. V nich prý kdysi skrývali loupežníci. Proto mu říkali Loupežnické doupě či Kámen u sedmi začarovaných loupežnických hlav (Stein zu den sieben verwunschenen Räuberköpfen). Celé místo bylo opředeno chmurnými legendami, v nichž se objevují i jiné názvy těchto skalisek jako - Žabí hlava (Froschkopf), Tančírna (Tanzboden) či Čertova jeskyně (Teufelshöhle).

Za druhé světové války sloužilo skalisko jako kamenolom a pracovali tu zajatci z blízkého zajateckého tábora. Při těchto pracích byla bohužel zničena jeskyně i dutý otvor, kterým se dalo vystoupit na vrchol skaliska. Tak přišlo místo o přírodní kuriozitu, dříve turisticky tolik vyhledávanou. Český název HOLŠTEJN se objevil jako oficiální za první republiky, kdežto název KAMENEC až po roce 1945.Vodní díla. Za časů rozkvětu hornické těžby ve Třech Sekerách byly v této lokalitě staženy drobné potůčky do potoka Tichá. Část potoka Tichá tekla tehdy severněji přes Kamenec a odtud přes pole "V požárech" (Im Brand) do Tachovské Hutě. Jedním velikým obloukem protékal zde prokopaný kanál k tzv. Umělému rybníku (Kunstteich). Celému vodnímu dílu se říkalo Příkopy Tichá (Tichagraben). V 19. století byly příkopy zasypány a vody Tiché mířily pak rovnou na kola mlýnů v Tachovské Huti.

Škola v Holštejně. Osada HOLŠTEJN patřila k Tachovským Třem Sekerám se vším všudy - správou obce, farností i školou. Do Seker se chodilo na mše a do školy. Avšak úzká pěší stezka do Seker bývala v zimě za vysokých sněhů neschůdná a tak byla později v Holštejnu založena expozitura třísekerské školy. Už před rokem 1900 bývala v Holštejnu tzv. "putující škola" (Wanderschule). K vyučování stačila jedna místnost. Střídala se po domech a nejdéle se učilo v domě čp.96 (Georg Heimerle).

Kol roku 1906 byla v čp.105 (Josef Jenner), pak v čp.106 (Anton Jenner) a nakonec v čp.109 (Hermann Schwarz), proto se dodnes domu říká "škola". Od roku 1939, po odchodu učitelů na fronty, musely chodit děti znovu povinně do Tří Seker.

Od roku 1900 se v Holštejně vystřídali učitelé: Josef Arnold, Johann Lawatsch, Ernst Bäuml, známý písmák a sběratel lidových písní Rudolf Sabathil, slečna Reichertová z Chebu a ze Tří Seker byli učitelé Schmiedl, Rosa Lenhartová a Otto Hanich. Spojení do Tři Seker bylo velmi špatné, dokonce i označení "velmi špatné" bylo prý lichotivé proti skutečnosti, neboť cesta chyběla a byly tu jen vyšlapané pěšiny.

Zestátnění tachovských lesů. V Holštejně měl kníže Windischgrätz tzv. tachovskou knížecí fořtovnu, tedy lesní úřad, a to až do první světové války. Zde sloužil 25 let jako vrchní fořt SIGMUND. Jeho lesní revír Holštejn měl 37 oddělení a rozprostíral se až k Bílému kameni poblíž vrchu Tišina (Ruh 792 m n.m.). Zde hraničil s lesním revírem "Lohhäuser".

Za pozemkové reformy v nové republice ČSR (1919) byly zdejší Windischgrätzovy lesy zestátněny. Na památku této majetkové změny byl postaven roku 1925 pamětní pomník s  bronzovou tabulkou při silnici, vedoucí do Jedlové (poblíž Malého Krásného). Text vzpomínal na tuto revoluční, byť značně opožděnou protifeudální změnu

Němečtí majitelé v obci. V Kamenci bylo po válce 23 domů, z toho dva hostince a dva krámy. Popisná čísla domů v Holštejně vždy patřila k Tachovským Třem Sekerám.
 

Na nejstarším stavení čp. 64 býval historický malý zvonek, který prý pocházel z kláštera paulánů ze Světců u Tachova. Tento zvonek musel být 28. února 1942 z vyššího příkazu snesen a odvezen do sběru kovů k využití pro válečné účely.

Majitel Josef GOTTLICK byl zdrcen ztrátou "svého" zvonu a nikdy se s tím nevyrovnal. A když v zimě 1943-44 ještě přišla zpráva z fronty, že jeho syn Waldemar padl, oběsil se ve chlévě. Podle matrik se mladý Waldemar Gottlick narodil 29.11.1914 v tomto domě, za války narukoval a padl na poloostrově Krymu 7.12.1943.

Ještě v roce 1939 stálo v Holštejně 23 domů a bydlelo tu 136 obyvatel. Za první světové války padlo na frontách 8 mužů z Holštejnu, ve druhé dokonce 10 mužů.

Stará fořtovna s čp.71 byla postavena v roce 1897 a v ní bydlel fořt PRIBSCH (Přibiš). Proti ní byla postavena až v roce 1937 Nová fořtovna s čp.70 a posledním německým nadlesním zde byl Josef KRAUS. Pocházel z Tachovských Tří Seker čp.92. Po druhé světové válce, po odsunu, zůstal u své profese v sousedním Německu ve Smrčinách a zde přišel 8. května 1959 tragicky o život ve svých 53 letech.

Ještě před válkou (1938) byla po-stavena severně nedaleko fořtoven malá hájenka. Nebyla už číslo-vána. Kol roku 1950 zde bydlely brigádnice a hájenka vyhořela. Dnes na jejích základech stojí rekreační objekt číslo E-28.

V hlubokých hraničních lesích bylo snadné zabloudit, ale Holštejnští se v nich skvěle vyznali. Od útlého dětství tu znali každou stezku, každou mýtinu, louku, studánku, místa, kde rostlo neejvíce hub nebo borůvek. A znali desítky názvů v terénu od rodičů, a ti zase od svých.

Po válce. Po skončení války 1945 byla řada mužů v uniformách zatčena a internována do sběrného tábora v Dolním Žandově. Mezi nimi byl i fořt Přibiš (Pribisch). Někteří z Kamence uprchli přes hranice do Bavor, například nadlesní Kraus. První polovina německých obyvatel šla do odsunu 26. ledna 1946, zbytek do odsunu 26. června 1946. Podle německých pramenů dva čeští lesníci, kteří sem přišli v roce 1945, prý později také utekli do Bavor.

Nový název Kamenec. Český název HOLŠTEJN byl po roce 1945 počeštěn na KAMENEC. Tento název se ujal a po válce se postupně objevuje i na mapách. Osada se však nezalidnila do bývalého rozsahu. Zbylo jen několik stavení.

Hajný Patera. Holštejnský lesní revír se 37 odděleními přešel do správy českých hajných. Po druhé světové válce, bydlel léta v Nové fořtovně hajný PATERA, kdežto ve Staré fořtovně naproti jeden Slovák. Malá nedaleká hájenka sloužila - někdy v letech 1949-1950 - k ubytování brigádnic, které sem přijely ze Slovenska a pracovaly tu jako lesní dělnice. Když si v hájence sušily prádlo, došlo k požáru a stavení vyhořelo.

Příběh Slovenky Minthalové

Noví obyvatelé sem přicházeli ze Slovenska, jak potvrzuje i příběh Alžběty MINTHALOVÉ. Říkalo se jí však "Koterová" podle jejího muže Slováka Kotery. Nebyli spolu oddáni a pouze společně žili. Zprvu přijel Kotera přijel sám a ona přijela za ním.

Žili ve stavení čp. 64 a měli tu i dva voly, krávu a ovce. Koterovo volské spřežení bylo pověstné. Když se v hospodě opil, nasedl na povoz a voli ho sami dovezli domů, zatímco spal na voze. Starý Kotera byl hromotluk, chodil sám kácet stromy a řezat dřevo. Rád se napil. Jeho paní byla naopak drobounká, pracovitá a pobožná. Chodila do kostela do Tří Seker a zprvu pěšky i do kostela do Mariánských Lázní.

Na stavení čp.64 sice zůstala zvonička, ale po válce už žádný zvon. Kolem rostly vysoké stromy a nebylo vzácností, když tu za bouří řádily blesky. U stavení byl malý rybníček a na něm kachny. Stavení nemělo elektřinu a pro vodu se chodilo do studně nebo ke studánce. Jednou prý navštívil Koterovy jeden Slezák ze Tří Seker a vsadili se tu, kolik sní vajec. Nato skutečně snědl na posezení třicet syrových vajíček.

U Koterů byl jednou návštěvou také herec Ladislav PEŠEK, který se sem přijel podívat na vzácná, nádherná kachlová kamna, která měli Koterovi v poschodí ve světnici. V přízemí byla stará kamna v kuchyni a na chodbě pec. Herec Pešek dokonce uvažoval, že by kamna koupil. Z roku 1997 zůstává jako malá vzpomínka na dům čp.64 - článek redaktora Pavla Vondráčka ze Tří Seker, který v textu pouze pozměnil příjmení paní Minthálové na Máriu Juterovou.

"I dřevěné domy v Čechách umírají"

Dům čp. 64 v obci Kamenec "zemřel" před osmi lety, kdy ho opustila Mária Juterová, Slovenka z Oravy. Říkávala: "Umírá od doby, co mu odebrali zvony. Nikdy se neprobudí, jako zdejšímu oběšenci život se nevrátí."

Dům s hrázděným štítem vystavěl (na místě staršího) v roce 1808 lesní dělník Wenzel Heimerl. V malé dřevěné zvonici vedle domu umístil dva malé zvony ze zrušeného paulánského kláštera ve Světcích u Tachova. Majitelé zvony rozeznívali při narození a smrti, při ohni či při záplavě na potoce Tichá, ale také ve vánicích, aby obyvatelé zdejších domů, kteří se vraceli z půlnoční, nezabloudili v hraničních lesích.

Pozdního února 1942 zrekvíroval zvony německý wehrmacht. Měsíc poté přišla zpráva o úmrtí majitelova jediného syna Waldemara Gottlicka. Starý pán se oběsil ze žalu v chlévě na volském laně.

V domě bez elektřiny žila Mária Juterová čtyřicet let svého života stejným životním rytmem jako v oravských kopcích. Na jaře 1946 se do obce přistěhovali osadníci ze Slovenska.

"Vyberte si jiný dům, paní Juterová," prosila zde bydlící Němka, vdova Gottlicková, novou majitelku.

Po Únoru 1948 bylo zbořeno devadesát procent domů v Kamenci z obavy, aby se z nich nestalo útočiště lidí mířících přes hranice. (Druh Juterové - Slovák Kotera se odstěhoval roku 1961.)

Její dům uprostřed ovčí pastviny, obehnané plotem z ostnatého drátu, se stal teplým útočištěm hlídky Pohraniční stráže z nedaleké roty v zaniklé obci Slatina (Lohhäu-ser). Jedné zimní noci 1962 se přiblížil k ostnatým drátům Polák z Lodže. Vyzbrojen starou předválečnou mapou a před strachem chráněn kořalkou prostříhal drát. V domnění, že je již za hranicí, zaklepal na dveře s pozdravem "Grüß Gott!". Otevřeli mu pohraničníci.

Před osmi lety paní Juterová podřízla všechny své zbylé ovce a vrátila se na Oravu. "I domy umírají a lidé jim vytrhají vnitřnosti," řekla.

Skutečně. Během týdne byl dům vykraden, pec vy-bourána, stodola stržena. Hrázděné chebské stavení stojí dosud jako poslední stavební památka kdysi živoucí obce Kamenec.

Bez známky života." Potud autor článku Pavel Vondráček.

Falešná hranice

Někdy v roce 1948 byla vyhlášena tajná operace, nazvaná „Kámen“. Vždy, když přišlo z vedení avízo, že se tu chystá ilegální přechod hranice, byla u Kamence na noc postavena fingovaná hranice, na které byli odchytáváni ti, kteří se pokusili opustit republiku. Byli to lidé neznalí podmínek a zdejšího terénu, odkázaní na převaděče a různé spekulanty. Většina z nich dopadla jako uváděný Polák z Lodže, když zabušil na dveře u paní Minthálové, kde seděli pohraničníci a nebylo úniku.

Klient se s převaděčem dohodl na částce, kterou zaplatí za převod a dál už bylo vše v režii převaděče. Ten určil čas a místo setkání - většinou na nádraží v Kynžvartu. Převaděči vláčeli uprchlíky v noci po lesích tak dlouho, až je naprosto dezorientované nasměrovali ke Kamenci. Tady překročili fingovanou hranici se závorou a po chvíli se ocitli u lesního stavení s americkou vlajkou. Uvnitř se několik falešných vojáků v amerických uniformách ujalo "šťastných" uprchlíků. Ti v domnění, že jsou už v bezpečí, začali okamžitě vojákům vykládat své příběhy i důvody, které je přinutily opustit Československo.

Vše bylo řádně zaprotokolováno a po podepsání se z amerických vojáků vyklubali udavači a estébáci z ministerstva vnitra. Do rána byla falešná hranice odklizena a tak okolní obyvatelstvo nic nevědělo. To se odehrávalo ve fořtovně čp.71, pod vedením českého fořta, který přišel v roce 1945 po fořtu Krausovi. Oběti sem navádělo několik pomocníků tajné policie. V blízkosti Kamence měla být za jejich přičinění údajně zadržena i herečka Štěpničková se svým synem.

Falešné přechody s fingovanou hranicí se prováděly ještě v roce 1949, kdy byly spěšně zastaveny z obavy po zprávě, že se z německé strany chystá zásah americké tajné služby proti udavačům i hanobitelům americké vlajky. Celý tým náhle zmizel z krajiny a zmizely i doklady o tom, že zde vůbec kdy žili.

V únoru 2007 vysílala česká televize literárně zpracovaný příběh o akci Kámen a prchající džezové kapele z Prahy. Pořad měl velký ohlas.

Dnešní osídlení v Kamenci

Tabulka zachycuje současný stav osídlení Kamence, kde jsou tři trvale bydlící (čísla popisná) a šest rekreačních stavení (čísla evidenční - E ).

Památky v Kamenci

V osadě nebyl kostel ani kaple, ale zdejší kříže a boží muka potvrzovaly zbožnost místních obyvatel. Terénním průzkumem jsme zjistili současný stav:

Goslerův pomník původně patřilv Josefu Hartmannovi, Tachovské Tři Sekery čp.52. Pomník byl nalezen poškozený s uraženým litinovým křížem; 123 cm vysoký, 30 cm tloušťky, spodní část 35 x 35 cm bez nápisu a letopočtu. Nachází se severně Kamence u křižovatky polních cest ve skupině javorů. Východně od pomníku býval menší rybník a místo bylo značeno jako Jelení louky (Hirschwiesen).

//V=676 m n.m.; Š = 49o 57´ 08"; D = 12o 35´ 31"//

Reinlův pomník u stavení čp.105 nebyl nalezen. Zdejší rodák Erwin HELLINGER ho lokalizoval proti hostinci s krámkem (staré čp.105 vedle školy). Nazýval se podle Reinla, který ho nechal postavit. Renovaci provedl později Josef Konheiser.

Wutschkův pomník u čp. 64 uváděl Erwin HELLINGER v místě před vjezdem do dvora čp.64. Renovaci pomníku provedl Wenzl Heimerl a později Gottlickovi. Dnes zde byl nalezen hrubě opracovaný kamenný pomník se zbytkem litinového kříže. Rozměry 60 x 45 cm a tloušťka 15 cm; bez nápisu a letopočtu. Při pomníku stojí mohutný kaštan s obvodem kmene 255 cm.

//650 m n.m.; Š = 49o 56´ 50"; D = 12o 35´ 24"//

Školní pomník. Pod bývalou školou (staré čp.109, dnes E-9) při polní cestě mezi dvěma javory leží poškozený pomník. V těsné blízkosti pomníku stávala skupina zaniklých stavení s čp. 97, 104 a 96.

Pomník se nikde neuvádí, přesto tu byl nalezen. Má výšku 135 cm, bez nápisu a letopočtu; střední díl pomníku zčásti uražen a též horní část poškozena. Dolní základ má rozměr 41 x 26 cm, výšku 40 cm; nahoře je zkosen. Střední díl má rozměr 33 x 22 cm, výšku 80 cm.

Horní část pomníku na desce se stupňovitě zužuje, výška desky je 5 cm, částí nad deskou 15 cm. Uprostřed vyčnívá zbytek litinového kříže, který však nebyl v okolí nalezen.

Pomník je mezi dvěma javory (obvody: levý 170 cm, pravý 195 cm).

Mezi nimi leží žulová deska 60 x 45 cm, uprostřed s otvorem pro železný spojovací trn, který vyčnívá ze spodku pomníku. //N=640 m n.m.; Š = 49o 56´ 51,8"; D = 12o 35´ 08,3"//

Frankův pomník u zaniklého čp.73 (TS-29)

HELLINGER uváděl tento pomník při cestě z osady k rybníku proti zaniklému domu s bývalým čp. 73. Renovaci pomníku provedl hostinský Franz FRANK se svou ženou Annou z čp.76. Pomník leží na okraji lesa, bez ulomeného litinového kříže. Na pomníku je zanikající nápis "Gewidmet zur Ehre Gottes". Pod ním chybí mramorová nebo bronzová destička. Pod prázdnou ploškou je jen zbytek textu "aus Holenstein". Letopočet chybí, typ pomníku prozrazuje vznik kol 1850-1860. Spodní postament má rozměry 55 x 25 cm, výšku 22 cm, střední korpus pomníku má rozměr 47 x 20 cm, výšku 54 cm a na něm deska výšky 6 cm. Horní díl výšky 14 cm, má typické zdobení z poloviny 19.století - dva velké květy v pásce, kolem hvězdičky nebo kvítky (každý poněkud jinak vytesán).

Nahoře je zbytek litinového kříže. Celková výška monolitického pomníku je 101 cm. //N=637 m n.m.; Š = 49o 56´ 46"; D = 12o 35´ 03"//

Původní cesta kolem pomníku rovněž zanikla. Les ve stáří 50-60 let se rozrostl za původní hranici a pohltil i pomník. Všechny okolní domy zmizely (čp. 78, 88, 73 a 94).