1. Přistupte milé dámy, milí pánové, přistupte blíže, vy křesťanské duše!
Nechte si vyprávět v důvěrném kruhu příhodu hrozivého rázu.
Shlukněte se jen těsněji kolem básníka a poslouchejte onu strastiplnou historku
a aby bylo vše v pořádku, prosím vás, smát se až na konec !!!

2. Učinilo si dnes osm hostů obapolnou laskavost i vzájemný žert
a vypravilo se k tlusté lípě vzhůru k Vysoké Vsi (Pozn.: Zádub je německy Hohen Dorf=Vysoká Ves)
Byly u toho také tři dámy a z mužů tu byli různí,
dva doktoři, všichni zářící světla, a dokonce také jeden - pajdavý básník.

3. Tak vyrazili za smíchu a žertování ke stromu, ti kumpáni, vzhůru na vrch
jedno vpravdě povznášející procesí, avšak bez praporců a předříkávání.
Dámám ztěžovalo cestu bláto, ale přesto hrdinně vykračovaly vpřed.
A šplhaly se dál - přestože začínalo krápat - a dál a dál ve statečné chůzi.

4. Za nimi se zvedal temný a černý, mrak nad jejich hlavami se táhnoucí,
a hrozil začít protivným lijákem na lid vesele klusající vpřed.
Synovec Kalandry začal prorocky: "Slyšte slova varujícího a obraťte se!
Neb mračnu, můj Sire, není co důvěřovat!"

5.Kázal však - jak to ve světě chodívá - sám jen hluchým uším.
Jednou měl jeden v hlavě lípu a k tomuto cíli se jednou vypravil.
"A i kdyby spadlo půl nebes dolů, nyní jsme zde a už se nenecháme odradit,
a chceme důvěřovat mračnu, neboť musíme shlédnout lípu děj se co děj!"

6. Tak táhneme dál - ale běda! - začíná skutečně krápat.
U ďasa! Přece jen asi bylo by jistější zůstat sedět doma.
A kapky začínají padat stále hustěji a zespoda lomcuje hučení větru
a mračna už leje svaté požehnání na nás dolů barbarský déšť.

7. "Kam? Kam nyní?" volá se hlasitě - "Kam se schováme? Kam ukryjeme?"
Jsme ve volné přírodě a budeme skrz naskrz a ještě tu nakonec budeme muset zůstat schováni.
Ach, následujte jen pajdajícího básníka!" - Vidíte, jak pěkně běží přes pole
a za ošklivého lijáku zcela zapomenul na bolest ve své noze.

8. Avšak většinou rozhodnuto ve vysoké radě něco jiného. V rozhodném úsilí
zvolila většina osamělý strom v poli a pod ním se skryla.
Zprvu ovšem sloužil strom velmi dobře, avšak protože déšť pokračoval bez ustání,
začalo pršet dolů z nebes i ze stromu a déšť dostával se skrze kabát na holou kůži.

9. A přes všechnu tu nehodu zvedá se ubohým vykoupaným podivný obraz.
Jeden druhému se jeví k plně neudržitelnému smíchu.
Dámy vypadají jako vodní Najády, páni jako Tritoni ve vodní říši,
a celá společnost na cestě jako hejno vykoupaných myší.

10. A tak nakonec liják ustal a nyní čert zase žene básníka k lípě
dál k lípě dál! Ale co spatří vypravěč - ach ouvej!
Jakýsi pahýl, bídný trychtýř bez koruny, zubem času vyhlodaný
a on tu brousí blátem a divoce křičí:
"Ne! Mrzutější obraz neporodila řádná matka na světě! Ó má duše!"

11. "Protože až sem klušu, hnán zvědavostí, v ledovém lijáku, za sténání bouře,
jen proto, abych viděl totéž, co jsem já sám - takového bídného mrzáka!
Ó zvědavosti, to odpykal každý opravdu věřící křesťan od dob co Mariánské Lázně stojí, když šel sem.
Ne, milí, spolutrpící bratři, mě už nikdy žádná lípa nedostane!"

12. Tak utíká a spěchá básník za ostatními, kteří se mu mezitím odtud vytratili.
Ti se totiž moudře uchýlili do hospůdky, plné kouře a hluku, k místu odpočinutí.
Ale už je našel, už je vidí, jak s rozbředlou náladou
tu sedí a dívají se před sebe a rád by jim předal svůj smích.

13. Neboť těsně u okna sedí bez kabátu v dlouhých vlněných punčochách,
jeden z doktorů, a vida jej, chce se před smíchem uchránit.
Vedle něho ve vypůjčeném šatě s halenou lékařskou honosící se panstvo.
Vedle má odněkud vyšťáraný šat jedna z našich ctěných dam.

14. Další dva stojí tu zcela promočeni, aby vyschli a vyvětrali,
a potom se jeví dvě skutečné hrdinky ke svému neštěstí se nehlásející.
Posmívají se totiž pánům, z nichž kape, i druhému doktorovi, jak sedí na kamnech
a naboso se uchýliv na lavici, kryje si své žbluňkající kalhoty.

15. Ostatní všici, odkapávající jak Schillerova punčocha, nejsou skutečně nijak k politování,
neboť přece, mokří jako ostatní, rádi sdílí společné útrapy.
Avšak díky statečnosti, která všechny prodchla, nechybí nikomu velká chuť k jídlu.
Volají na hostinskou, haló matko, přines pivo, chleba, máslo a mléko!

16. Avšak v domě není ani pivo ani máslo a musí se smířit s osudem.
A spokojí se - díky velké chuti k jídlu - s mlékem a chlebem.
A tak vše přece jen dobře dopadá. A brzy se naše mokrá a rozradostnělá společnost,
která tak zázračně a mile cestovala, najedla a své žaludky řádně zaplnila.

17. Mezitím začaly dámy přemýšlet o zpáteční cestě.
A přály si vůz a koně, aby si na zpáteční cestě ještě zlámaly vaz.
Odkapávající muži většinou také jako dámy připadli na totéž.
Avšak jiní a básník též protáhli mokré své ještě obličeje.

18. A řekli: "My neučiníme tohle, u ďasa, zde není místo hrát si s tím,
že nám na krásný způsob prochladnou kosti, prolezlé dnou!
Vzpomínali bychom pak ještě dlouho na dnešní liják!
Ne, ctěná společnosti, my pocestujem zpátky pěšky,
aby se v našich prochladlých údech teplo udrželo!"

19. Tak řečeno, učiněno, a my jsme vyrazili a dali do pohybu znovu své údy
a táhli zpět, kalhoty plné vody a boty též s odevzdanosti Boží zase zpět.
Čas krátíce si povídáním a žertováním brzy jsme k velké své radosti
a k zázračně sladkému pocitu spatřili jsme před sebou ležet Mariánské Lázně.

20. A tak se plouží každý z nás domů, plouží se mokrý od bláta a deště
a odděluje se od ostatních jeden po druhém a také náš básník spěchá s nevyslovnou touhou
vysvléci se a už trhá vše z těla a s přáním bezbožného ukrácení si času
vrhá se do postele, aby se zahřál, a proklíná procesí a celé to nadšení.

21. Jako všichni jiní dosáhl toho, co já vám ovšem nechci vypovědět,
neboť si sami musíte okusit tu bezvládnost, musíte jít sami a potom
nám dáte za pravdu při svém návratu zpátky,
že při našich promoklých duších, přesto přese všechno nechybělo žertu.

22. A teď už konečně, jak jsem uvedl na počátku, je možno se dosyta zasmát.
Historka je za námi a já usínám, abych se ráno probudil svěží.
Ale přecejen ať zůstane celé to procesí a ona společnost ve věčné vzpomínce.
Ale mě už nikdo nedostane - to vám, bratři, přísahám - už nikdo více, ani čert, k prokleté lípě!"