Marie Pujmanová (1893-1958)
Rozená Hennerová (*8.června 1893 Praha, +19.května 1958 v Praze), česká spisovatelka, básnířka, literární a divadelní kritička, představitelka psychologické a sociální prózy. Ve čtyřicátých a padesátých letech 20.století byla ovlivněna dobovým patosem a politickou tendenčností. Publikovala často v "Lidových novinách", "Přítomnosti", "Tribuně", "Tvorbě" aj.
Pocházela z pražské patricijské rodiny, otec byl universitním profesorem církevního práva. Přestože v době jejího mládí nebylo obvyklé, aby ženy studovaly, Marii Pujmanové se dostalo důkladného soukromého vzdělání (na němž se podílel také F.X.Šalda). V devatenácti letech se poprvé provdala, do Českých Budějovic a od první světové války, po ztroskotání manželství, žila trvale v Praze . Roku 1919 se provdala za Ferdinanda Pujmana (1889-1961), tvůrce moderní české operní režie a významného hudebního teoretika. Vedle Prahy na Pujmanovou zapůsobil Zbiroh a Podštějn, a také Zlín (v Lidech na křižovatce). Pujmanová poznala řadu cizích zemí a měst - Berlín, Amsterodam, Pobaltí, Anglii, několikráte byla v SSSR(1932), Bulharsku a Polsku. Dostala se dokonce až do Indie, Číny atd.
Od třicátých let se aktivně věnovala boji proti nezaměstnanosti a fašismu. Po osvobození se exponovala v mírovém hnutí, ve vedení Svazu Československo-sovětského přátelství aj. Marie Pujmanová je autorkou divadelních referátů, literární kritiky, reportáží, prózy i básní, které vycházely v různých novinách. Začínala u Šaldy (Novina, Kmen, Lípa), poté psala do Přítomnosti, Tribuny, Českého slova aj., po r.1932 přispívala stále více do tisku KSČ (např.Tvorba, Rudé právo, Haló noviny), za války do Kritického měsíčníku a po osvobození opět do Rudého práva, Tvorby, Literárních novin, Kultury, Nového života ad.
Umělecký vývoj Marie Pujmanové. Prošla složitým uměleckým vývojem. Roku 1953 byla jmenována národní umělkyní. Pochopila, že buržoazní stát není schopen rozřešit sociální problémy doby a jediné východisko našla v marxistickém učení o revoluci a socialismu. Z tohoto poučení pro sebe Pujmanová vyvodila postupně potřebné důsledky. Na její názorový přerod významně zapůsobila první světová válka, deziluze po vyhlášení samostatného ČSR. V roce 1932 zblízka poznala hospodářskou krizi na Mostecku, srážky dělnictva s buržoazní státní mocí i příklad SSSR, později nebezpečí fašismu. Autorka po letech hledání dotvořila vlastní výrazné moderní metody zobrazování obrazu společnosti své doby a života v ní. V "Povídkách z městského sadu" podává Pujmanová popis rozkladu morálky a rodiny v buržoazní společnosti za první války. Ve dvacátých letech se pustila do velkého prozaického díla o poválečné situaci (Román školní třídy), práci však přerušila a přešla na pole publicistické. Její tehdejší příspěvky odhalovaly moderní měšťáctví, a její literárně kritická činnost vrcholí ve třicátých letech řadou studií (monografie o Boženě Benešové, studie o R.Svobodové, K.Světlé, K.Čapkovi či V+W aj.). Pokus o románový obraz prvorepublikových Čech představuje "Pacientka doktora Hegla", příběh individuální vzpoury dcery z „dobré rodiny“. Roku 1932 dochází v M.Pujmanové k dovršení vnitřního přesunu - reportáže ze stávkujícího Mostecka a z margecanské trati, kde se střílelo, reportážní knížka o SSSR "Pohled do nové země". Začíná psát "Lidé na křižovatce", klasické dílo socialistického realismu. Její díla postihují život proletariátu a levicové inteligence dvacátých a počátku třicátých let. Další cestu do Sovětského svazu a pokračování "Lidí na křižovatce" násilně přervala okupace Československa.
Na nové historické události Marie Pujmanová reaguje verši. Z prózy vychází za okupace pouze "Předtucha", příběh o úzkosti o život blízkých lidí, který byl právě za okupace velmi aktuálním. V poezii se autorka vyznává ze své horoucí lásky k vlasti, Praze, rodině a dětem, po válce pak z radosti z osvobození 1945 (Radost i žal).
V poválečné době pokračuje u Pujmanové rozmach spisovatelčiných tvůrčích sil. K básnické i prozaické tvorbě inspirují cesty do Polska a Bulharska ("Slovanský zápisník"), do Číny ("Čínský úsměv") či do Indie ("Modré vánoce"), obdiv, vděčnost a láska k SSSR ("Vyznání lásky" ad.) i zážitky z nemoci (novela Sestra Alena – obraz socialistické péče o člověka). Nejrozsáhlejším poválečným dílem jsou další dva svazky trilogie, zahájené "Lidmi na křižovatce". Ve "Hře s ohněm" popsala dramatický zápas Jiřího Dimitrova v lipském procesu a morální převahu komunismu nad kapitalismem, což zapůsobilo na část inteligence a na její přilnutí k dělnické třídě a komunistické straně. V "Životě proti smrti" Pujmanová zobrazila poslední etapu politického zrání lidových vrstev a inteligence. Román je plný statečných lidí, kteří jsou i v nejtěžších dobách páteří národního kolektivu; autorka se snaží zachytit významné historické události a osobnosti. Marie Pujmanová významně přispěla také k rozšíření výrazů moderní české prózy a rozvinula umění nepřímého psychologického popisu charakterů. Na konci života se autorka vrací ke svému mládí a mládí svých dětí a inspirovala se jím v prvních dvou cyklech povídkové knihy "Svítání", jejíž poslední díl konfrontuje život mládeže v kapitalismu a po roce 1948.
Marie Pujmanová několikráte navštívila Mariánské Lázně a ve sborníku k 150.výročí Mariánských Lázní v roce 1958 publikovala příspěvek o Mariánských Lázních "Zapsáno tužkou" :
"Mariánské Lázně, bílé město uprostřed hlubokých tmavozelených lesů, jsou překrásné. Je to jakoby začarovaný svět pro sebe. Kolonáda, kryté sloupořadí, kde churaví pijí vody z léčivých pramenů, přechází v park a park se mění v les a v nejhlubším lese najednou prokmitne světlý letohrádek a z toho letohrádku je vyhlídka na malebné město v horském údolí, vestavěné jaksi ve třech patrech nad sebou přímo do lesů, anebo daleký rozhled na kolik olesněných pásem až na Šumavu a do Němec. Lidé rádi křtí všechno s čím se potkávají, a jako se prameny jmenují Křížový, Opatský a Lesní, Karolinin a Alfredův, i letohrádky mají jména Bellevue (Krásná vyhlídka) a Panorama a Nimrod a Červená karkulka. Churaví a zesláblí lidé mohou pobývat v lese hodiny, mají ho za domem. Zlobí-li tě srdce, můžeš po rovině, červené šipky už ti ukáží cestu a žluté tě budou včas varovat před příkrým stoupáním. To je zase pro zdravé tlouštíky, aby shodili pár kilo a pro herečky, kterým je třeba uchovávat linii. Lázeňská kultura je tu stará, tradiční, pozorná na každý krok. Jsi-li unaven, neboj se, u cesty čeká lavička. Žízníš-li pomysli: stolečku prostři se, a hned se ti objeví v lesní kavárně a na něm láhev minerálky s živými bublinkami. Vzduch je tu při vší svěžesti hebký, jakoby to ani v horách nebylo. Celé armády urostlých smrků a jedlí chrání lázně od severáku; kotlina císařského lesa, na jehož úpatí stojí město, otvírá se na jih jako rozepjatá náruč. Ta západočeská vulkanická končina s vřídly, rašelinou, minerálkami, hlinkami a uranem má něco tajemného a zázračného jako z pohádek o pokladech v podzemí. Neviditelní ptáci zpívají v mariánských lesích k melodii potůčku Václava Beneše Třebízského - jen tolik abyste si uvědomovali to daleké, hluboké, pryskyřičné, ozonité, léčivé ticho.
Jaká vzdušná koupel pro plíce nadýchané průmyslových plynů, zakouřených kanceláří a schůzí! Jaký, oddech pro člověka uhoněného městským tempem a pro lidi od motorů a od strojů!"
Bibliografie Marie Pujmanové: Pod křídly (1917), Povídky z městského sadu (1920 a 1956 rozšířené vydání), Pacientka doktora Hegla (1931, zfilmováno), Pohled do nové země (1932), Božena Benešová (1935), Lidé na křižovatce (1937), Zpěvník (1939), Verše mateřské (1940), Předtucha (1942, zfilmováno), Radost i žal (1945), Slovanský zápisník (1947), Hra s ohněm (1948), Svítání (1949), Vyznání lásky (1949), Mír chceme, mír (1950), Život proti smrti (1952), Stavbačka (1954), Čínský úsměv (1954), Praha (1954), Paní Curieová (1957), Zapsáno tužkou (1957), Modré vánoce (1958); posmrtně: Sestra Alena (1958) a Básně (1958).
