Z historie mariánskolázeňského divadla

  1. Počátky lázní a provizorní dřevěné divadlo

Už v roce 1818, v době úředního vyhlášení našeho místa lázněmi a zahájení velkolepé výstavby lázní, přibývalo hostů a uvažovalo se o jejich kulturním  vyžití. Vedle   lázeňské  hudby  to mělo být především divadlo - "stánek bohyně Thálie".  K rozptýlení lázeňských  hostů sloužily vycházkové  cesty s vyhlídkovými  pavilónky, s výhledy na lázně a do okolí, ale především hudba a   divadlo. Tyto oblasti podpořil i Nejvyšší purkrabí český, František hrabě Kolowrat, ve svém dopise, v němž vyhlásil tyto lázně za "otevřené", veřejné  místo.

Již v roce l8l8 bylo zakresleno v zastavovacím plánu města  divadlo. Mělo být postaveno v prostoru dnešní Hrající fontány a Reitenbergerova pomníku. Uplynulo však ještě padesát let, než takové divadlo vzniklo.A to ještě na jiném místě

Nejstarší  období  mariánskolázeňského  divadla  je dobou  provizorní divadelní arény. V roce 1820  vydal  klášter  "povolení několika kavalírům", aby  zorganizovali postavení  prozatímního  dřevěného   divadla.  Opat  Reitenberger je podpořil   nejen  svým povolením,  ale  také nabídl pozemek a přispěl  finančně  na  stavební  práce.  Hrabě  Bucqouy,  baron Wurmbrand a hrabě z Kokořova se obrátili na karlovarskou ředitelku divadla madame Šantrochovou o pomoc.

Zatímco v lázních vždy předcházela hudba divadlu, zde tomu bylo naopak. Divadlo začalo roku 1820 a až o rok později (l82l) dostává kapelník Schurwann  z nedalekého Mnichova povolení oficiálně zřídit stálý lázeňský orchestr a je stanovena peněžní odměna.. Ovšemže už od roku 1815 sem docházeli z vlastní iniciativy muzikanti ze vzdáleného městečka Šenfeldu (Krásno), hráli a vybírali do klobouku;  jiný příjem z hudby neměli.

První divadelní hra se hrála 14.června 1820. Nebylo to divadlo dnešního   typu. Divadlo tvořila tzv. dřevěná bouda (Bretterbude), postavená ve Skalníkově zahradě ( pod dnešní hudební školou, kde dnes stojí vojenský dům Bristol, hotely Flora a  Maxim). V té době tu ještě nestály žádné domy a Václav Skalník tu mohl mít rozsáhlé zahradnictví za svým domem STRAUSS (dnes Merkur). Vedle domu Strauss stál sousední dům s čp. 24, který se později nazýval Lipsko (po roce 1960 stržen, dnes zelený trávník) a stával proti pavilónu Křížového pramene. Divadelní boudu s oplocením zakreslil kronikář Felbinger (viz kresba).

Když se šlechtici obrátili na Madame ŠANTROCHOVOU, během 14 dnů přijela z Karlových Varů a sehrála tu se svým divadelním souborem  osm představení.  Soubor se líbil a byl pozván i  na příští sezónu. A tak ještě v letech 1822 a 1823 cestovali herci z Karlových Varů. . Kvality kočovných společností byly různé, ale obecenstvo vděčné a pilné, co do návštěvnosti

J.W.GOETHE  si ve  svém deníku   poznamenal, že  l7. června 1821 se  v   Mariánských Lázní hrála divadelní hra "Pes pana Aubriho", v níž účinkoval i cvičený pes paní ředitelky. K vůli tomu bylo před  časem ve Výmaru pobouření a Goethe  tehdy  žádal, aby bylo vedení výmarského divadla odvoláno, protože tento kus uvedlo proti jeho vůli a přes jeho nepříznivé připomínky k tomuto kusu. V Goethově deníku nebyla tentokráte žádná kritika.

V  roce  l823  projednal ředitel  kočujícího  divadla,  Adolf  STEIN, účinkování v Mariánských Lázních. Vyřešil to tak, že soubor rozdělil na více skupin. Dostal od kláštera "subvenci", která byla vyplácena i jeho následovníkům - ve výši 200 až 250 zlatých ročně (až do roku 1852!).  Ředitel Stein si držel malou skupinku herců, které se říkalo "Teilungsschmiere". Po každém vystoupení se totiž rozdělovaly vybrané peníze od obecenstva po odečtení nákladů na hru. Dělení bylo nestejné: platilo se více nebo méně podle významnosti role. Ředitel Stein vystupoval jako průměrný komik, ale jako aranžér a organizátor nebyl nešikovný. Rozděloval peníze stejným dílem, ačkoliv byla zvyklost, že ředitel pobíral dvakrát až třikrát vyšší gáži.   Jeho divadelní skupina byla tak malá,  že jeden a týž herec musel v jedné hře hrát často dvě až tři  role.  Šedesátiletá ředitelová musela například hrát roli dívenky.

Mezi  nejoblíbenější  kusy  tehdy  patřila  velmi populární hra "Loupežníci na Chlumu" (Die Räuber auf Maria-Kulm), autor Heinrich Kuno. Její děj se odehrává ve zdejším kraji. Jiné oblíbené veselohry či dramata byly  "Čertův mlýn" (Die Teufelsmühle), "Dunajská vodní víla" (Donauweibchen), "Der Tiroler Wastl", "Robert als Mehlspeismacher". Hrálo se německy.

Nejoblíbenějším kusem sezóny byla hra "Schneider Witz", kde byl zpíván kuplet, později v Německu tolik známý: "S ist mir alles eins, s ist mir alles eins, ob ich a Geld habe oder keins". Někdejší král Westfálska, Jerome, bratr Napoleona, pobýval tehdy v Mariánských Lázních se svou družinou a také navštívil představení. Byl tak spokojen, že poslal ředitelovi 100 franků ve zlatě. 

Když korunní princ Fridrich Vilém Pruský v roce 1824 o sezóně v Mariánských Lázních viděl, že se muzikanti lázeňského orchestru po skončení koncertu spěšně balí a odcházejí, ptal se proč. Když mu bylo odpovězeno, že jdou do divadla, rozhodl se princ, že půjde také na představení. Vzal s sebou dva muže z družiny  a tak byla narychlo z nedalekého domu přinesena čalouněná křesla, aby si urození páni nezadřeli  třísku na  dřevěných lavicích, sbitých z prken. Také mezi herci se rychle rozšířila zpráva, že je přítomen samotný princ. Dával se kus "Der Tiroler Wastl" a princ Fridrich Vilém se dobře bavil. Během druhého dějství se však snesl déšť. Byl tak silný, že se sotva dalo něco pochytit z představení. Diváci se museli chránit deštníky nebo alespoň kapesníky nad hlavou. Když představení skončilo, všichni se úprkem rozběhli domů. Korunní princ Fridrich Vilém nechal hercům vyplatit 5 fridrichsdorů. 

V roce 1824 převzali řízení   divadla J. ZEINECKER a Madame PILZOVÁ a vystupovali s osmičlenným kočovným souborem. Byly zde i jiné konkurenční kočovné skupiny. Z Karlových Varů přišla (pěšky)  francouzská kočovná společnost herců, která předtím hostovala v Karlových Varech a zde hrála v dřevěné boudě.

V roce  l827 převzal ředitelování sezónních kočujících herců    August FUGGER (v letech 1827-1840). Hrálo se stále v dřevěném divadle ve Skalníkově zahradě, jak určil kdysi opat Reitenberger. V roce 1839 připravil Fugger svůj vrcholný a velice žádaný kus "Dcera  pluku" (Die Tochter des Regiments).

V roce l840 psal kronikář  FELBINGER také o prvním uvedení místního ochotnického divadla v Ullmanském hostinci (dům Lipsko). Říkalo se mu diletantské divadlo (Dilletantentheater), což neznělo pejorativně jako dnes,   a  v něm hráli místní nadšení občané.  Hra prý měla dobrý ohlas. Co se však hrálo a kdo hrál, není známo.

2. Divadlo kočující mezi Šenovem a Halbmayrovým salónem 

Druhá etapa zdejšího divadelnictví nastává v roce l844. Na samotě na křižovatce vznikla roku 1838 hospoda ŠENOV (Schönau; dnes Šumava na Chebské křižovatce) a tu zakoupil v roce 1844 bývalý kynžvartský sládek Josef Kada, a zřídil vedle tzv. "arénu" neboli letní divadlo. Bylo to ještě na samotě uprostřed polí a lesů. Hrálo se pod širým nebem. Hospoda sama byla oblíbeným cílem procházek lázeňských hostů.  I s letním divadlem ji zakreslil 1844 kronikář FELBINGER, neuměle, jak psával, jen tak "bajlajfik". 24. července 1844 se tu hrálo poprvé. Potom se hrálo každou sezónu až do roku 1867.

Divadlo tvořila jakási bouda s oplocením. Bylo v místech směrem k dnešní lékárně. Zeď divadla je ještě patrna za restaurací Šumava.  V tomto divadle hrály společnosti divadelníků jménem Goettl, Bayer a Weber.

Prvním ředitelem provizorního mariánskolázeňského divadla byl jakýsi FEICHTINGER (v letech 1841-1852). Nastoupil po Augustu FUGGEROVI  a  hrál se  svou malou společností po celou sezónu. Na Šenově se hrálo od roku 1844 a vždy odpoledne mezi  l6 a 18 hodinou. 

Až do roku 1853 se stále hrálo také v prkenném divadle na Skalníkově zahradě.  V roce  l853  jednala  o  divadle nově ustavená  lázeňská  komise a pronajala   pro divadelní vystoupení salón Halbmayr (opuštěný Rozkvět na  dnešním Mírovém náměstí). Zde se však hrávalo jen za deštivého počasí. Představení začínalo v 19 hodin. Na Šenově, v aréně, se hrálo za hezkého počasí a zde představení začínala v 16 hodin. Když visela červená vlajka na salónu, hosté věděli, že se hraje na Šenově a že se musí vydat "dolů". Když vlajka nevisela, hrálo se u Halbmayra. Staré prkenné divadlo bylo v roce 1853 strženo.

Bylo však vidět, že je to nouzové  a  provizorní  řešení.  Přesto  provizorium trvalo řadu let. V roce 1852 převzal  po Feichtingerovi divadlo ředitel Johann MUSSIL (v letech 1852-1867). Za něho se začalo divadlo rychle zlepšovat. Snažil se usilovně o vyřešení divadelní scény. S pomocí financí z lázeňského fondu zřídil prozatímní divadlo za rybníkem v místě pozdějšího Zicklerova domu čp. 107  Waldschlössel (v dnešní Třebízského ulici). Ale bylo to další provizorium a nakonec přesvědčil v roce 1865 vedení lázní, aby rozhodlo o postavení   kamenného divadla, jak to "odpovídalo   věhlasu a pověsti  vzácných Mariánských Lázní".

3. Otevření "kamenného" divadla v roce 1868 – před 130 lety

Podle starých plánů z doby Reitenbergerovy mělo stát stálé divadlo přibližně v místě dnešní fontány. Ale v té době dostala kolonáda nového souseda - nádherný římskokatolický kostel, nemluvě o tom, že již sama kolonáda byla účelově využita: byl tu obrovský kursál (na místě dnešní kolonády), široká promenáda, kupecké stánky, stromová kulisa atd. A tak bylo rozhodnuto postavit stálé divadlo jinde. A to poblíž Musilova prozatímního divadla na cestě k Lesnímu prameni. Plány k novému divadlu připravil zdejší stavitel Friedrich Zickler. Šlo kupodivu o místo rybníka, který sloužil pro plavení koní a byl za domem Zvon. Od roku 1834 stávaly poblíž v řadě tři domy:  čp. 67 - Drei Fasanen (dnes Palace Hotel), čp. 68 - Glocke (Zvon), čp. 69 - Auge Gottes (Opera).

Potok byl nyní regulován a odveden blíže k svahu na dnešní koryto. Stavební pozemek, tj. rybník,  poskytl  klášter Teplá "s obvyklou liberálností" (jak psal historik Ludolf STAAB) bezplatně a 2.dubna 1866 schválilo místodržitelství v Praze stavební plány kamenného divadla.  Ale planýrovací  a výkopové práce probíhaly již od podzimu 1865. A práce pokračovaly i přes různé potíže:  po vypuštění rybníka se muselo kopat až tři metry pode dno rybníka, než se narazilo na skalní podloží a stavební základy zajistit proti pronikání vody a vlhka. V roce 1866 se sice začalo pod vedením Zicklera stavět, ale v důsledku války prusko-rakouské musely být práce přerušeny  a stavba byla dostavěna až v roce 1868. Divadlo dostalo čp. 106. Na místě vedle stojícího Musilova prozatímního divadla si pak (1869) postavil architekt Friedrich Zickler svůj dům Lesní zámeček - Waldschlössel čp.107.

V této době (1865-1866) byly Mariánské Lázně  vyhlášeny městem. Divadlo bylo postaveno již plně z prostředků lázeňské taxy. Náklady činily 40 000 zlatých. Uprostřed sezóny - dne l7. srpna l 868  - v předvečer   narozenin císaře  Františka Josefa I. - došlo ke slavnostnímu otevření divadla.. Bylo postaveno v  "zicklerovském" novoklasicistním stylu. Tímto stylem se stavělo naposledy v roce 1869, kdy Zickler postavil dnešní pavilónek Lesního pramene. Na  svou  dobu  bylo divadlo  moderní,  akusticky  i  technicky,  a  připomeňme,   že divadlo v pozdějším krajském městě Chebu bylo stavěno o několik let později a dostavěno až v září l874.  Mariánské Lázně  měly  stálé divadlo o šest let dříve!

Byla to velká sláva v Mariánských Lázních a my známe i tehdejší  program  slavnostního otevření  divadla:

1. Slavnostní  ouvertura III. "Leonore" od Ludwiga van Beethovena, kterou zahrál lázeňský orchestr pod taktovkou slavného kapelníka Theodora  Kruttnera

2. "Prolog"  od  německého  básníka Rodericha   Benedixe,  který  byl  právě  přítomen  na  léčení v Mariánských Lázních

3. Divadelní hra "Slovo ministrovi" (Ein Wort an Minister) od Langera

4. Komická  opereta "Mužstvo  na palubě" (Mannschaft an Bord),  jednoaktovka od J. N. Zaitze s rozšafným velkým tancem námořníků na závěr

Roku l872  psal nadšeně historik a inspektor pramenů Ludolf  STAAB,  že  "nové  divadlo je pravou ozdobou lázeňského města". Pozornost  tu vyvolává především velkolepá nejmodernější divadelní mašinérie se zvukovými a vizuálními efekty, jenž je středem chvály a obdivu znalců i publika. Pěkné  byly vnitřní dekorace, ale osvětlení v době "předelektrické" vyžadovalo úzkostnou opatrnost a  preventivní přítomnost hasičů při vystoupeních.

Ředitel Johann Musil byl ve funkci jen do roku 1867 a tak prvním  ředitelem  nového, "kamenného"  divadla,  byl jeho nástupce  Karel  MOSER (v letech 1867-1883), který  řídil divadlo úspěšně až  do své smrti 1883. Moserovi bydleli přímo v divadle. Po něm převzala vedení divadla jeho manželka,   paní Otýlie MOSEROVÁ (1883-1888), sama pilná herečka. Zdárně vedla divadlo díky snaživému souboru herců, pohostinskému  vystupování   tehdejších  divadelních  hvězd  střední  Evropy a díky povedenému výběru nejoblíbenějších her. Divadlo vedla do roku 1888, kdy odešla do Chebu.

4. Přichází  ředitel Julius LASKA

Dne l. května l889 převzal divadlo v pořadí třetí ředitel divadla - Julius LASKA a 33 let jeho ředitelování byla dobou největších úspěchů mariánskolázeňského divadla (v letech 1889 – 1921) v jeho historii. Jeho slávy nedosáhl žádný z jeho následovníků. LASKA vedl scénu, sám hrál, přes své stáří, režíroval, dramatizoval a ukázal se jako schopný vedoucí. Měl šťastnou ruku ve výběru her a sehraný divadelní soubor.  Význam ředitele Julia LASKY ocenil ve sborníku  o Mariánských Lázních vídeňský doktor Friedrich FISCHL - ještě  za Laskova života -  článkem o historii zdejšího divadelnictví (1932), když takto hodnotil etapu jeho ředitelování:

"Julius LASKA  držel  ředitelskou    hůlku  mariánskolázeňského  divadla  od 1.května 1889 do konce sezóny 1919. Ale ještě v letech 1920-1921 vedl divadlo  společně s Georgem HOLLERINGEM. Celkem tedy 33 let -  déle než jednu generaci. Éra Laskova ředitelování byla ve znamení takového vzestupu   slávy, že původně provinční mariánskolázeňské divadlo se mohlo časem měřit s velkoměstskými divadly -  co  do zdatnosti divadelního souboru, co do umělecké a technické úrovně představení, co do množství a zvuku jmen  hostujících   velikánů evropského formátu, ale i co do   rozsahu různých druhů představení.

Hrály se činohry, veselohry, opery   a operety, revue, předváděly se tu umělecké tance, probíhaly tu koncerty  rozmanitých  orchestrů, pěveckých sborů  atd. Julius LASKA prokázal  během  přeplněných  letních  sezón  široké ředitelské schopnosti. O zimních sezónách vyjížděl s divadelním souborem ven a slavil úspěchy na různých rakouských a zahraničních jevištích.

Přitom  zároveň nacvičoval nové kusy a nová ztvárnění. Bohaté   zkušenosti z oblasti  režisérské a divadelně-technické, široké známosti s autory, překladateli,  nakladateli a umělci využil LASKA k vylepšování mariánskolázeňské scény, nejen jako ředitel ale i jako režisér a interpret. Nelze uvést přehled všech  her, které se hrály v Mariánských Lázních, všech interpretací, nelze předložit seznamy herců za třicet let jeho působení.

Soubor herců  měl dvě skupiny. Byly to skupina herců  činoher a operetní skupina, aniž by bylo možno vést ostře hranici mezi oběma. Uvedení oper na malém pódiu divadla bývalo prováděno důstojně a co se  týká operet, ty se hrály vždy  v působivém úpravě. Za  Lasky byla uvedena plnohodnotně i řada oper na scéně. Byly to:  "Lohengrin", "Čarostřelec" (Der Freischütz), "Margarete", "Troubadour",  "Noční tábor v Granadě" (Das Nachtlager von Granada),   "Kovář" (Der Waffenschmied), "Cavalleria  rusticana", "Bajazzo"  a jiná klasická operní díla.  Ale hrávala  se  i  jednotlivá  operní  dějství,  zvláště  z  díla Richarda Wagnera, někdejšího slavného hosta Mariánských Lázní.

Za Lasky tu vystupovali před mezinárodním publikem přečetní populární umělci a umělkyně, z nichž jen několik jmen zůstávalo nezapomenutelných jako Alexandr Girardi, Richard Tauber, Leo Slezak, Josef Kainz, Adéla Sandrocková, Gustav Maran, Alexander Moissi a z tanečnic Isadora Duncanová a Saharer. Z dalších se uvádějí  Friedrich Mitterwurzer,  Franz Tewele, Josef Josephi, Julie Kopaczi-Karczag, Nikolaus Rothmühl, Antonie Schlägerová, Konrad Dreher,  Karel Blasel,   Doktor Rudolf Tyrolt, Werner Alberti, Georg Reimers, Jenny Groß, Anny Dirkensová, Louis Treumann, Karl Zeska, Josefine Glöcknerová, Leopold Kramer,  Hansi Niese, tanečnice Sent´ Mahesa, Isadora Duncan a Saharet, dále Ferdinand Bonn, Fritz Schrödter, Ywette Guilbert, Max Pallenberg, Olka Palmay. Dále tu hostovaly divadelní scény od Tegernsee und Schliersee, tyrolská scéna,  Mella Pars a Bella Lassky, Jan Kubelík, Stella Hohenfelsová,  Gemma Bellincioni, Selma Kurzová, Albert Bassermann,  těleso Harry Waldena, dvorní skupina herců z Meiningen, Raoul   Aslan, Claire Wallentin, Franz Lehar.

V roce 1905 došlo k stavební přestavbě divadla v interiéru i exteriéru do čisté secesní podoby podle plánů vídeňského architekta Walchera von Montheim. Tehdy došlo k velkému požáru v divadle v Americe a to vedlo k tomu, že zdejší divadlo bylo urychleně přestavěno, modernizováno a zvětšeno, třebaže prostor hlediště zůstal nezměněn. V roce 1910 bylo divadlo vybaveno  novými stroji a elektrickým osvětlením.

V roce 1919 starý Julius LASKA přibral George Hölleringa jako mladšího ředitele, ale ponechal si rozhodování v zásadních otázkách. V letech 1920-21 sice pomáhal, ale stál už v ústraní. Georg Höllering (v letech 1921-1924) řediteloval v divadle sám jen krátce. V roce  1924 se již dělil o ředitelování s Maxem Linnbrunnerem, který sem přišel z Městského divadla z Řezna (podobně jako kdysi Laska). Od roku 1925 řediteloval Linnbrunner sám. Po dohodě zůstával Höllering v divadle k ruce řediteli Linnbrunnerovi jako jeho poradce až do své předčasné smrti v roce 1930.  V důsledku světové války nebylo možno oslavit 50 let divadla (1918) a až v srpnu 1928 při šedesátiletém výročí bylo vzpomenuto výročí, ale nijak zvláště - v ten den se hrálo běžné představení. 

V době první republiky začalo divadlo pociťovat konkurenci filmu, radia, sportu.

U  příležitosti  125.výročí   Městského   divadla (1993)  jsme otiskli v Mariánskolázeňských listech  několik osobních vzpomínek Julia Lasky na divadelní ředitelování, které sepsal v roce 1920.  Tehdy vycházely na pokračování v místních novinách. Marienbader Zeitung  pod názvem "Episody z časů aktivity jednoho divadelního ředitele" (Episoden aus den Zeiten der Aktivitat eines Theater-Direktors). K jeho vzpomínkách se nyní vracíme.

5. Těžké začátky ředitelování divadla v Mariánských Lázních

Julius LASKA se narodil v roce 1853 v Linci a vyučil se tapetářem.  Ale již od mládí tíhnul k divadlu a  v 15 letech hrával první role, které prozradily jeho talent. Dokonce vystupoval jako herec na ruské dvorní scéně, a nakonec jako ředitel proslulých scén ve svém rodném Linci, v Salcburku, v Řezně a v Mariánských Lázních . V roce 1915 se hlásil  ve svých 62 letech jako dobrovolník na frontu . Po roce 1919 se stahuje do soukromí a nakonec se vrátil do Lince, kde zemřel 1934 zcela zchudlý ve svých 80 letech. Na své počátky v Mariánských Lázních vzpomíná:

"V  osmdesátých letech  19. století zažívala divadla v Rakousku velmi špatné časy. Panovala všeobecná stagnace návštěvnosti s výjimkou jen několika přitažlivých divadelních kusů a operet. Snažil jsem se pracovat se vší energií a abych přežil, míval jsem více divadel najednou ...

Začátkem roku 1889 byl vypsán konkurs na místo ředitele divadla  v Mariánských Lázních. Přihlásilo se 105 uchazečů. Zajímal jsem  se o toto místo - byl jsem tehdy intendantem dvorní opery v Drážďanech a podílel se na jejím úspěchu v letní sezóně při hostování v Mariánských Lázních. To mohlo hrát roli při výběru. Pan doktor DANZER, který byl  městským radním, byl  kulturním  referentem  v městě a informoval  se  o  mé osobě,  o mých poměrech, o mých výsledcích ředitelování na divadle. Protože jsem měl také dobré jméno provinčního direktora, vypadalo to nadějně a ředitelování mariánskolázeňského divadla  mi  bylo nakonec přes  velkou  konkurenci přiklepnuto.

Byla to pro mne velká pocta a naplnilo mne to pýchou a radostí. Ale jak  to   v  mém  životě bývá, štěstí  mělo  být brzy zkaleno. V Mariánských Lázních válčily tehdy   dvě politické strany jako Welfen  a Gibellinen (Poznámka: ve středověké Itálii  bojovala strana Gwelfů  za papeže a svobodu italských měst proti císaři; strana Ghibelinen bojovala za císaře proti Gwelfům.). Ona politická strana, která byla v Mariánských Lázních momentálně "u kormidla", byla ta,  která vypsala konkurs a která mne dosadila na místo ředitele divadla. Naopak při druhé straně stával dlouholetý ředitel divadla pan MOSER. Po jeho smrti vedla divadlo jeho rodina a mým nástupem byla vlastně odstavena paní Otýlie MOSEROVÁ, dosavadní ředitelka. Takový ovšem bývá osud.  Slavný  ředitel  je  náhle  mimo a jeho zásluhy, tolik obdivované veřejností, jsou zapomenuty. Taková  je i historie herců a potomci jim žádný věnec nepoloží. Smutné, ale pravdivé ...

Tak také Moserovi. Sedmnáct   let byl Moser ředitelem a nejpopulárnější osobou  města -  měl bezpočet  přátel. Po  jeho smrti  paní Moserová, jeho manželka,  vedla  úspěšně  pět  let  divadlo.  Nyní  musela  pryč. Svou divadelní  živnost  přestěhovala  do  Chebu, ale  zde   bohužel  její kariéra skončila úplně.  Protože však MOSEROVI byli v Mariánských Lázních oblíbeni,  osud  rodiny je dojímal.  Druhá  strana,  která  stála  "v  opozici", využila mého jmenování ředitelem ke kritice strany "u kormidla". Tak jsem stál mezi dvěma mlýnskými kameny,  aniž  bych  byl  něčím  vinen.  A  byl  jsem označován za příčinu neštěstí Moserovy rodiny. Obával jsem se, že za těchto okolností těžko budu moci zůstat, ale časem jsem se prosadil ... 

4. května 1889  jsem  začal novou sezónu se znamenitým  souborem herců, schopných hrát opery, operety, činohry, balet atd. Přesto jsem neměl pevnou půdu pod   nohama. Všechno, co jsem nabídl publiku, bylo prý špatné, "nezralé", bylo odmítáno a kritizováno. Zkrátka, byl jsem stále považován za  vetřelce.

Když jsem prosil o pomoc městské zastupitelstvo, které mne sem dosadilo do funkce, byl jsem  odmítnut: "Ale  prosím Vás,  pane řediteli, nechoďte za námi s Vašimi problémy, vidíte, jak jsme zaneprázdněni." - Příjmy divadla dosahovaly ani ne poloviny výdajů a nikdo nemohl domyslet, co bude dál. Nezbylo mi než mé příznivce v Linci "pumpnout" o nějakou tu peněžní podporu. Tak prošla první  sezóna  v  Mariánských Lázních  a  já  viděl,  že  budu  muset chtě nechtě ředitelování v lázních složit. Nikde na dohled nebyla žádná důvěryhodná osoba, ochotná mně pomoci. Avšak současným převzetím ředitelování divadel v Řezně a v Mariánských Lázních jsem mohl nabídnout hercům a herečkám celoroční smlouvu, vybírat si  a zavázat si prvotřídní herce k trvalejšímu angažmá." 

6. Jak se LASKA ucházel o místo ředitele brněnského divadla

"Když na podzim začala nová divadelní sezóna v Linci, Salcburku, Welsu a Štýrsku, v první  řadě jsem  musel – jako ředitel těchto divadel - myslet  na to,  aby můj  dobrý známý  dvorní rada Obermaier  znovu povolil   zvláštní vlaky  (pro obecenstvo) a jiné  slevy. Jel  jsem proto do Vídně, abych poprosil pana radu Obermaiera o povolení. Očekával jsem vyřízení jako obvykle bez  problémů. Co se však  nestalo? Pan dvorní rada  zemřel.

Jeho nástupce mne však také znal, jak mi sdělil, protože pracoval nějakou dobu v Linci. Přijal  mne velmi přátelsky,  ale hned mi  řekl, co se týká zvláštního vlaku,  že by musel požadovat značné  zvýšení ceny. Po několika dnech jsem sice dostal povolení, ale zvláštní vlak  do Štýrska místo 18 zlatých  stál  180 zlatých!. Nadto staré nadlepšení, tj. mé finanční příjmy ve stanicích Linci, Ennsu a St.Valentinu, když cestující využijí našeho zvláštního vlaku,  bylo zrušeno. Stejně  tak mně byla  zrušena 50%ní   sleva při jízdě do Welsu. To byla těžká rána…

Protože jsem nemohl tušit, že můj příznivec rada Obermaier již nežije, zvýšil jsem tehdy předem pro lepší umělecký účinek stav personálu divadla i s ohledem na štýrské podniky. A tak jsem se nyní musel vzdát vystupování ve štýrském divadle, protože náklady přenocování a ztráty času, která by tím vznikly, byly velké. Ve Štýrsku zaměstnaný  personál by se dostal do Lince teprve druhý den v poledne.

Protože  v průběhu  času salcburský   podnik a plánované letní podniky v Gmünden a  Reichenhallu dávaly jenom  práci, kdežto příjmů jen málo, a vznikl  by deficit divadla, byl  jsem donucen tyto podniky  pustit. Má existence ředitele  zemského divadla v Linci byla ohrožena.  O to svízelnější byla situace, neboť jsem si už udělal jméno.

V Brně tehdy zemřel dlouholetý ředitel Městského divadla baron STENGEL a já uvažoval,  že bych se o toto místo mohl ucházet. Tehdejší  vojenský velitel v Linci arcivévoda Johann  Salvator, pozdější Johann Orth, německý ministr hrabě  Huenburg, zemský rakouský  hejtman, starosta Lince a další příznivci umění ve Vídni podpořili  mou  kandidaturu oficiálně i soukromými doporučeními a vysvědčeními.  A tak jsem odjel do Brna se svým speciálním kufrem, ve kterém bylo sice mnoho doporučení, ale žádná velká naděje.

Při odjezdu a loučení se svou   matkou jsem přiznal, že mi tušení   říká, že nebudu přijat. Proč, ptala se matka, a já – že v důsledku své malé postavy,  že totiž nic nevidím z výšky. Jen vysokých lidí si  ve světě ostatní všimnou,  malé se přehlédne. Proto mohou být velcí i hloupí,  neboť to nerozhoduje.

Ale moje matka, jako každá jiná, viděla ve svém dítěti to nejkrásnější a nejdokonalejší. A protože  byla  velmi  rezolutní, udělala mi ve svém rozhorlení  přednášku,  ve  které  mne  drasticky  kritizovala,   tedy samotného pana "generálního   ředitele Horních  Rakous a  Salcburku", jak  mne přezdívali, a dokonce ho nazvala "hlupákem", který by si neměl takové myšlenky připustit...

Tak došlo k  tomu, že jsem přece jenom jel a v  Brně byl přijat starostou a dalšími  představiteli  města,  ale   všechno   mi  připadalo  příliš oficiální a  chladné. Na   konci prvního dne jsem si řekl:  "Já sice věřím své matce, ale ona se  tentokrát mýlí."  Běhání po ulicích od jednoho k druhému,  bez výsledku,  za ctihodnými   zástupci města,  u  kterých  však mlčím, protože se sám vychvalovat, bylo mi pořád víc a víc proti mysli.

   A nadto jsem  udělal jednu velkou chybu. Poslední  den před odjezdem, jsem potkal u vchodu divadla  několik chóristů, které jsem kdysi angažoval ještě když jsem byl režisérem a hercem. Radost  ze setkání byla přirozená a bujará.  Neboť jsem zůstal vždy, i jako ředitel mimo službu,  přítelem a kolegou.  A   tak  jsme  vzpomínali,   zábava  byla pořád živější, až mne nakonec chóristé vzali na zkoušku.

   Tato radostná akce ze shledání byla ovšem nahlášena někým panu starostovi, jak jsem se dověděl  při konečné audienci, a  použita proti mně. Před  odjezdem jsem navštívil starostu a ptal se na  jeho rozhodnutí ve věci místa ředitele. Pro byrokratického starostu to byla nepříjemná situace, neboť se stále odmítal vyjádřit a neustále stáčel hovor jinam. Konečně ze sebe dostal slova, že tedy má něco proti mé osobě a totiž, že jsem se příliš bratřil s personálem, který by mou autoritu sotva uznával. A dále, že si představuje ředitele divadla tak, že musí  reprezentovat, to jest musí být postavou vysoký  člověk, a ne jako já malý.  "Já proto   nevím,  jak byste u personálu mohl dosáhnout potřebného  respektu," řekl nakonec.

 To mně nahnalo krev do  hlavy a proto jsem stejně bezohledně odpověděl: "Zda by byla moje autorita  ohrožena, když se přátelím se svými známými kolegy, to mně nedělá  starosti, přes mou nepříznivě malou postavu si v daném  případě respekt vždy dokážu udržet. Ale myslím, že i v této  věci by bylo moje  úsilí marné, z toho jednoduchého důvodu, že Vy byste mi stejně nerozuměli, co  moje nevelká a   respekt nebudící postava chce připravovat a dělat. Co se týká mé postavy, připomínám, že Alexandr Veliký stejně jako Napoleon byli malých postav, když opomeneme jejich historickou velikost. Omlouvám se, ale když  hovoříte o své lítosti, stejně tak já lituji i toho, že jsem sem  vůbec chodil,  kde, jak vidím,   schopnosti člověka jsou měřeny centimetrem jako plátno." - Když jsem se pak vrátil k matce, musel jsem jí říct, že   "generální ředitel Horních  Rakous"  nebyl takovým   hlupákem, jak říkala, neboť došlo na jeho slova. "

7. Laskův divadelní repertoár pro anglického krále

"Za  časů  Eduardových   návštěv  Mariánských Lázní,  zažil  jsem  mnohé  veselé i vzrušující chvíle.  Eduard VII. byl   velkým přítelem německého  divadla, každý rok v Mariánských Lázních navštívil divadlo  devět- až jedenáctkrát.  Kdyby bylo mezi jeho dvořany více  německy mluvících, jistě  by byl v  divadle každý druhý den jako perský  šach. Ale jeho dvořané či anglické a francouzské  "ladies"  navštěvovaly divadlo  pouze podle krále. Jako modly nebo pomalované Turkyně tu potom seděly jakoby trpěly.  A tak král  s ohledem na  své okolí musel omezit častější návštěvy divadla. V  každé sezóně, hned po příjezdu krále, jsem se ohlásil v hotelu Weimar  u generála,  tuším Claarka, s návrhem na repertoár divadla  v době pobytu krále.  Hovor mezi mnou a   generálem překládal tlumočník, všemocný cestovní  maršálek Mister Fehr. Repertoár musel být prvotřídní,  a účinkovat museli  jen ti nejlepší   herci německé scény, pro opery, veselohry i operety. Tyto síly jsem musel angažovat jako hosty.

Král Eduard byl velmi náročný. Když  jsem se dovolil zeptat se, zda je spokojen s výkony mého divadla, protože jsem vynakládal veškerou námahu na to, aby  Jeho Výsost byla spokojena,  měl jednoznačnou odpověď:  "To také musíte, jako všichni Mariánskolázeňští, neboť já tu prodlužuji Vaši sezónu!"

   Jednou jsem přišel opět s repertoárem při příjezdu krále ke generálovi a předložil jako každoročně  před-stavení  k  výběru.  Král  označil  dny a představení,  která si  přál vidět  a přesně  se držel svých rozhodnutí. V onom roce jsem měl repertoár obzvláště umělecky sestavený a protože právě skončily  v  Bayreuthu  "Wagnerovské   hry",  angažoval  jsem  nejlepší herce z bayreuthského souboru. Byla to paní Martha Lesserová, Burckart, Dr.Alfred von Bary, Wolter,  Soomer, Hans Winkelmann, Jan von  Gorkom, Karl Hillmann a dvorní kapelník Alfred Lorenz.

Disponoval jsem znamenitě nastudovaným operním  sborem  a  měl  jsem k dispozici prvotřídní  lázeňský orchestr i potřebné kostýmy, které byly mým vlastnictvím. Proto jsem byl schopen předvést i  opery Lohengrin a  Tannhäuser. S pomocí dalších  posil jako byla Margareta Siemsová a Werner Alberti jsem mohl připravit i večer Verdiho se čtyřmi dějstvími z oper Aida, Rigoletto, Troubadour a Traviata.

Ale rozhodnutí krále mne uzemnilo.   Generál se vrátil od krále, předal mi repertoár a já ke své hrůze spatřil, že král se rozhodl pro svého "Cikánského barona"  a dalších osm operet, při čemž  představení s   nabídkou Wagnera a Verdiho škrtl. To byla pro mne rána. Už jsem totiž angažoval umělce pro tyto kusy, sepsal  kontrakty a přijal riziko s vysokými honoráři. Co udělat ? Spásná  myšlenka! Nikdo   jiný než cestovní maršálek Fehr mi tu nemůže pomoci. Naštěstí jsem ho spatřil u  vchodu. S tlukoucím srdcem jsem mu vše vylíčil. Rozrušený jsem ho prosil o "pomocné podání ruky",  protože jsem nyní potřeboval protekci. Snad by mohl ovlivnit krále, aby upoutal pozornost na slavnostní   operní představení?  Mister Fehr  viděl mou  beznaděj, vzal mi repertoár a  znovu šel ke králi.  V několika minutách jsem  byl zachráněn. Nevím ale, zda Mister Fehr také krále nepožádal o "pomocné podání ruky",   když král nakonec změnil své rozhodnutí.

8. Jak král rozčilen opustil mariánskolázeňské divadlo

Slavnostní  představení  navštěvovali   jen   prvotřídní  hosté.  To bývalo vyprodáno. Nemohu tvrdit najisto, ale tehdy skutečně umělecký zážitek stál 70 korun   pro cizince, 35 korun  pro domácí, 20 korun  pro cizince sedadlo v parketu a 10  korun pro domácí. Honorář mých  hostů-herců však přišel na 4500 korun!

S  králem  jsem  zažil  mnohá  vzrušení.  Krátce  před příjezdem krále hostoval v Mariánských Lázních soubor vídeňského  kabaretu "Peklo". Výkon se líbil a sklidil obdiv. Král slyšel o tom souboru a tak na jeho příkaz jsem musel znovu povolat ten soubor z Vídně a uspořádat pro krále představení. Program se  zdál pro krále jako dělaný. Ale zažil jsem  rozčarování. Král navštívil  představení   se  svými  dvorními  kavalíry,  neznalými němčiny, a s dvěma Pařížankami.

Představení začalo a první číslo - uchvacující Hymna na smrt - bylo sice krásné, ale k smrti  únavné. Král  brumlal   a  vyjadřoval  se nesouhlasně,   jak byl zvyklý. Také Pařížanky  neustále  něco  breptaly a dávaly  najevo  svou  nespokojenost.  Druhé  číslo  byla  satyrická báseň s přednesem Fritze Grunbauma. Pro onu  část publika, které rozumí dialektu brněnsko-židovsko-německému,  to byl  zážitek. Grunbaum  báseň sám složil a sám ji  i přednášel. Pařížanky,  které básni nerozuměly,  se dále nudily a bylo slyšet: "The is shoking!"  Ukazovaly, že je divadlo nebaví. Nakonec galantní  Eduard  VII. se k nim přidal. Náhle vyskočil jako štípnutý tarantulí ze sedadla a mumlaje "Shoking!Shoking!" opustil divadlo.

To byla ovšem nepříjemná situace. Generál  mne volal a stěžoval si, že král  rozčílen musel opustit divadlo.  Král prý už   nikdy nepřijde do mariánskolázeňského divadla atd.  Konečně mi   došla trpělivost  z těchto výtek, obrátil jsem se na tlumočníka  Mister Fehra a  řekl: "Zaprvé král  slyšel o tomto   programu  mnoho  příznivého,   takže  on to  byl,  který mi přikázal představení  předvést, a  za druhé,  protože se dvě pozvané dámy nudily, protože  prostě nerozuměly  německy  stejně  tak jako  Vy,   pane  generále, a jako celé panstvo, král odešel.  Kdyby byl král v divadle  v jiné společnosti, jistě by zůstal  do konce." Tím jsem  "rozbil sud o zem".  Generál zamumlal něco nesrozumitelného a jistě ne příjemného a odešel. (Naše poznámka: Král Eduard VII. hovořil perfektně německy.)

Druhého dne bylo město vzrušeno. Malé dušičky předvídaly: "Král je tak uražen,  že již  nikdy nepřijede   do Mariánských Lázní!" a ponoukaly   k tomu, aby eventuální králův odjezd byl dán za vinu řediteli divadla. Král byl  skutečně rozzloben. Tu sezónu  už do divadla nepřišel  a nedostal  jsem od  něho tentokrát ani žádný  dar.

Utěšoval  jsem se, že mám jeden  rok času  na to,  aby se Jeho Majestát  uklidnil. Ale Damoklův meč visel nad hlavou po celý rok:  přijede král příštím rokem ? Pro krále se však stal tento případ reklamou, jakou si nemohl ani vymyslet!  Vyprávěly a psaly se o tom historky ve všech anglických a evropských  žurnálech.   Novináři   se  předstihovali v největších podrobnostech,  články doprovázely ilustrace.  Anglický  informátor z Mariánských Lázní rozšířil zprávu,  že král prý navštívil v lázních obscénní hru, protože však byl přednes  urážlivý, opustil rozrušen a rozčílen  ještě před koncem prvního dějství  představení! Pomluva šla daleko přes Anglii, do Ameriky, a dorazila až ke  zlatokopům  v Kaplandu. I v  rybářských   chýších v Austrálii a v hladové Indii se   národy dověděly, že britský panovník ctí a chrání  morálku a  dobrý mrav,  ačkoliv   o  to vůbec  nešlo. Pročpak   se angličtí  lordi, australští  rybáři či   indičtí fakíři,  nezeptali - či snad v duchu  se ptali  ? -  jak královský  moralista vůbec mohl  jít  navštívit takové "obscénní" divadlo. Nevím.         

9. O perském šachovi v divadle

Jednou časně  z jara 1900 přijel do Mariánských Lázní perský  vyslanec Khan, který měl šachovi zajistit letní ubytování. Vyslanec nezapomněl samozřejmě ani na kulturní  rozptýlení pro svého pána  a tak jsem byl  pozván k vyslanci. V přítomnosti tlumočníka jsem byl přijat  vřele, ale přesto jsem měl pocit, že  nemám  co  dělat  ani  tak s  dvorním   kavalírem,  jako  se  zdatným obchodníkem. Vyslanec Persie měl ve Vídni  zároveň obchod s koberci, a jak se říkalo, obchod je obchod. Po krátké audienci bylo rozhodnuto, že perský šach bude v divadle každý druhý den a že  v tyto dny že bude třeba v divadle dávat hudební  představení. Na tuto dobu jsem tedy  musel zajistit zdatné operetní herce pohostinsky.  Tak tomu ale bývalo v každé sezóně. Měl jsem radost,  že  šach  bude  pravidelným   hostem  divadla.  Před odchodem jsem provedl malou nezdvořilost - ale obchod je  obchod - a tak jsem se zeptal, jak to bude s placením. No ano, odkud bych měl znát perské zvyky v obchodě?

Vyslanec se  vychytrale zasmál, neboť věděl  dobře, o co jde, a přes tlumočníka mi sděloval, že šach zaplatí každou vstupenku pro svůj doprovod přesně tou cenou jako platí  publikum v jiných  divadlech, ani o  krejcar více. Ale   zato  při  odjezdu  budu  prý vyznamenán a při této poznámce koketoval se smíchem  s mou knoflíkovou dírkou. Já se smál sice také, ale myslel jsem si – uvidíme.

Sezóna začala a přišel i  čas, ve kterém byl očekáván vzácný  host. Perský šach přijel  se svým pestrým doprovodem a ubytoval  se v domě "Nový Klinger". Lázeňští hosté i domácí měli na co se dívat a čemu se podivovat. Dal jsem se hned do gala a po příjezdu se ohlásil u vyslance a ceremoniáře s repertoárem a s divadelními  lístky  tištěnými  na  hedvábí se zlatým lemováním. To bývalo u takových vysokých hostů obvyklé. Tentokráte to bylo "pro  vznešené  Slunce Jitřní   země".  Musím  připomenout,   že  šach byl oslovován svými ministry a lidmi své družiny ne "Majestát", ale "Slunce".

   Ceremoniář, také  Khan, oni asi   všichni Peršané byli  Khanové, předal Slunci program  divadla ode mne a  krátce na to mi   sdělil, že perský šach navštíví divadlo hned zítra. Zároveň pro všechna představení, která chtěl šach navštívit, zakoupil nejen střední loži,  ale i dalších 70 sedadel pro svou družinu.  Ano, tak velkorysý   nebyl žádný z vladařských hostů, které jsem v divadle zažil.

Šach se svými 70 Peršany vytvořil  přepestrý průvod, což pro  mne bylo velmi   příjemné, protože  v horkém  létě mívalo zároveň i divadlo "horké" dny poloprázdného hlediště. V takových dnech hosté, kteří  se tu léčili, do divadla prostě nešli, anebo postavili na představení tak přísnou a vysokou laťku, která znamenala pro divadlo jistou smrt.  Tedy divadlo naštěstí  jsem měl každý druhý den vyprodáno. Na scéně se střídali pohostinsky známí herci jeden za druhým, takže redaktor místních novin Marienbader Zeitung, Alois Kohn, mohl napsat: "Marienbad ist  das Bayreuth der Operette." Mnoho herců  dostalo od šacha velké dary a aby se nezapomnělo ani  na chór,   přišel jsem na nápad, tomuto personálu   dávat benefici,  aby šach  věděl, že  i za   kulisami také žijí lidé.  Nechal jsem  natisknout lístek  benefice a  pozvánku na příští den, a předal ji vyslanci  a ceremoniáři s prosbou, aby  si Slunce také všimlo, že také tito  lidé potřebují "sluneční" jas. Odpověď tlumočníka zněla, že Slunce jede zítra do Karlových Var a do divadla nepřijde.

V návalu rozčílení  jsem v dialektu zamumlal: "Tak  to teda ne!" - /"Dos geht net!" - v rozčilení  jsem vždy mluvil   dialektem/. Tlumočník přesto přeložil má tři slova do perštiny  a vyslanec se vyděsil:  "Jak to, že to nejde a  proč ?" - "Protože  jsme dojednali, že šach  bude v divadle každý druhý den a  já nemohu na této smlouvě nic měnit, vše je připraveno." Tak zněla  moje odpověď.  Tlumočník se   začal smát,  protože viděl,  jaké jsem způsobil  perskému vyslanci   rozpaky. Jeho Excelence vyslanec  prý má  teď strach o svou hlavu, protože toto nebude moci šachovi Slunci říci.

Tlumočník  kalkuloval velice  správně, neboť vyslanec řekl, že musím odpoledne ve 2 hodiny   k audienci přímo k šachovi,  říci mu  to osobně. Přesně ve  2 hodiny jsem byl   tam. Ihned jsem byl  přijat, ale šach Slunce přišel zářící a s úsměvem. Nečekal až vyslovím svou prosbu, dal mi ruku na rameno a řekl  lámanou němčinou: "Ahs gaht schohn -  ich khomme!" A já byl vznešeně propuštěn. V  předsálí mi  vyprávěl tlumočník,  že když  šachovi sdělili  mé mínění,  že se  skvěle bavil a vyslanec  že byl nakonec velmi potěšen, jak šach přijal mou prostořekost, neboť se prý obával nejhoršího.

Druhý den cestoval šach do Karlových Varů, ale uháněl zpátky tak, že byl přesně v 7 hodin večer před divadlem, a   smějící se přistoupil ke mně a volal: "Binn  aach!" Personál dostal vysokou sumu, já  vyznamenání řádu Slunce a cenný prsten .….

10. Jak byl komik Olšinský odvolán z manévrů

V Mariánských Lázních jsem   měl  výborného  komika jménem   "Olschinsky". Tento komik se stal   miláčkem samotného anglického krále, který  měl vždy velkou radost,  když ho  spatřil na   jevišti. Protože měl Olšinský  hlavní roli v letním repertoáru, byl jsem zničen, když jsem se dověděl, že byl povolán do Chebu na vojenské cvičení. Prosil jsem velitelství zeměbraneckého pluku číslo 6, aby  propustilo desátníka Olšinského ze  cvičení. To nebylo dovoleno, ale pan plukovník slíbil, že    v den představení v divadle dostane odpoledne volno a  po představení aby vsedl  ihned do vlaku a   narukoval zpět ke své kompanii. Vypadalo to, že všechno proběhne hladce.

Proto mne  překvapilo psaní velitele  pluku, kde mi  bylo sděleno, že regiment se  přesunuje na manévry  do jižních Čech   a desátník musí  místo divadla  na manévry.  To byla  těžká rána  pro divadlo.  Na programu  byly operety, které jsem  nemohl bez Olšinského hrát. Co  dělat ? Vzpomněl jsem si  na  osobního  lékaře  Eduardova,  pana  doktora  Otta,  který byl také předvolán před časem na vojenské cvičení, ale protože Eduard VII. u svého přítele císaře Františka Josefa I. poprosil o zproštění dr. Otta vojenského cvičení, bylo mu cvičení odpuštěno.

Když  dosáhl  král  propuštění  osobního  lékaře  dr.Otta, mohl by to udělat i pro svého oblíbence Olšinského. Rychle jsem  se rozhodl a poslal telegram s placenou odpovědí:

"Kabinetní kancelář císaře Františka Josefa I. v Ischlu.  

Zeměbranec desátník Matthias Olschinsky je v městském divadle v Mariánských Lázní zaměstnán jako  komik a jako takový  se stal miláčkem anglického  krále Eduarda. Desátník  Olschinsky byl   povolán na  vojenské cvičení  a byl  přeložen do prostoru manévrů do jižních Čech. Tímto povoláním byl zrušen repertoár divadla,  připravený  k obveselení anglického krále tak, že král nemůže divadlo navštívit.  Ředitelství divadla prosí  Jeho Majestát o osvobození Olschinského z vojenského  cvičení.  Jeho   Majestátu  předem  děkující  nejponíženější ředitel Julius Laska,  Městské divadlo Mariánské Lázně."

Když byl telegram odeslán, napadlo mně, že by se mohl dvorní kabinet dotazovat dvořanů krále v Mariánských Lázních, zda je to pravda. Ač se stane co se stane, nezbývá než čekat a doufat,  že nebudu mít smůlu. Moji přátele byli šokováni  mou drzostí  a zděšeni,  že jsem  císařovi nechal  předem zaplatit  telegrafickou odpověď.  Se smíšenými   pocity jsem  čekal, co  se stane. Čekali jsme a do 24 hodin přišla následující odpověď:   

"Zeměbranec-desátník  Olschinsky  je  rozhodnutím   Jeho  Majestátu Císaře  osvobozen z vojenského cvičení.  Velitelství zeměbraneckého pluku číslo 6 je vyrozuměno zároveň."

Když se mi to takhle zdařilo,   byl jsem ještě drzejší a telegrafoval na   velitelství pluku:  "Zeměbranec-desátník Olschinsky  nechť se okamžitě u mne hlásí." A příští den byl Olschinsky tady, ke gaudiu a radosti všech. Divadlo i představení bylo zachráněno.

11. Jak jsem byl ředitelem osmi divadel najednou

Se svým ředitelováním divadla jsem začal v roce 1884 v Linci. Začátky mé  kariéry byly   stejně tak  smutné jako  její konec. Ale, prosím, žádnou sentimentalitu. V oné době navštěvoval  divadlo střední  stav a šlechta, přirozeně  jako  abonenti  za  směšně   nízké   ceny. Přitom umělecké a profesionální požadavky rostly rok co rok.  Každý  abonent byl duch vznešený, kulturní a především kritický.   Pro široké masy tehdy ještě bylo "divadlo" španělskou vesnicí. Vedl jsem ještě druhé divadlo ve Welsu a měl poměrně vysoký stav herců jak pro opery, operety, veselohry, tak pro lidové  kusy či  balet, a  musel jsem   pracovat i  s klasiky, neboť  to vyžadovala kritika.  Abych zvýšil příjmy  divadla, musel jsem   přibrat ještě dvě divadla -  v Salcburku a Štýrsku na  zimní sezónu - a na  letní sezónu nadto divadla  v Gmünden a Reichenhallu.  Tak se mi sice  splnil zlatý sen herců - celoroční divadlo, ale za jakou námahu!

Měl jsem  tehdy přezdívku  "generální  ředitel Horních Rakous  a Salcburku". Hezký  titul, ale bez   peněz značně nepříjemný.  Byla to nadlidská práce.  Soubor  v  Linci  byl  pro  velké  opery,  v Salcburku pro činohru a operety. Každou neděli a svátek bylo osm představení: dvě v Linci, dvě v Salcburku, dvě ve Welsu a dvě ve Štýrsku ....

Při takovém provozu  jsem ještě sám hrál a režíroval  v Linci i Salcburku.  Jednu sobotu  jsem například   hrál v  Gmundenu v  operetě  "Zakletý zámek"  Andréla, druhý  den v  5 hodin  ráno jel  do Salcburku,   tam řídil zkoušku,  abych v  poledne cestoval   do Reichenhallu  a tam  na odpoledním představení  hrál  v  "Cikánském   baronu"  Czupana  a  večer pak v divadle v Salcburku Gasparda  v operetě "Zvony  v Corneville".  O  půlnoci jsem jel vlakem opět  do Gmundenu, protože tam  v ponděli začínala zkouška  a večer bylo představení.

Těžko si představit,  že se takhle mohlo žít pro divadlo - bez stávek herců a revolverových atentátů na  ředitele divadla. Přesto tato nadlidská práce neměla adekvátní  výsledky, protože  příjmy ani   takto nedosahovaly nákladů na  divadla. Dnes /v roce 1920/  publikum zaplní zcela divadla, není tak kritické a spokojí se se vším.   Nebýt občasné vzpoury personálu řekl bych, že dnešní ředitel divadla má ráj na zemi ...

12. Rozzuřený kavkazský kníže

V  divadle není  nouze o  veselé chvíle. Jednou, den před generální zkouškou, jsem přijel  z umělecké cesty ze Salcburku  do Gmundenu. Divadlo bylo zcela  vyprodáno. Po zkoušce za  mnou přišel pokladník, že  tu byl už dvakrát jakýsi pán, představil se jako dvorní rada Obermaier (viz kapitola 6.!), a prosil dvě vstupenky, pro sebe  a svou dceru. Přikázal jsem  pokladníkovi, až přijde, aby vyzvěděl,  co je zač a jakou   funkci kde zastává. Ale  sotva jsem to dořekl, klepe kdosi na dveře a dvorní rada je tu. Sdělil mi, že pracuje na ministerstvu železnic, oblast Vídeň.

"To je  náhoda, takového muže  potřebujeme," zvolal jsem.  Řekl jsem panu radovi, aby přišel o 11 hod., že připravím vstupenky. Po jeho odchodu pokladník připomenul, že divadlo je totálně vyprodáno. "To nic," řekl jsem. "Dvorní rada dostane slíbené vstupenky.  Kde jsou předprodeje?" Pokladník mi  předložil list  a já  četl jména.  Zarazil jsem  se u exotického jména nějakého knížete, který měl rezervována dvě místa v  parketě. "Tato místa dejte radovi!", řekl  jsem.

"Ale potom mne kavkazský kníže zabije!" ozval se  pokladník. "Co  budeme  dělat?".  -  "To  je  jednoduché, " řekl jsem. "Napíšete nový předprodejní list, kde místo knížete uvedete dvorního radu! A aby Vás nezabil, sednu si já k předprodeji, Vy jděte domů a dělejte, že jste nemocen!" Pokladník rychle zmizel.

Netrvalo  dlouho a  začal předprodej.   Sotva jsem  začal s prodejem, přišel Kavkazan. Byl první, který chtěl vstupenky. Hledal jsem nahoru dolů na seznamu,  znovu a znovu, abych  ho ujistil, že se na  seznamu nenachází. Nastala divoká scéna. Kníže zuřil a  lamentoval, já zuřil a lamentoval, že pokladník věc spletl, prosil jsem ho mnohokrát o odpuštění, a ujišťoval, že jakmile  se pokladník vrátí,  že mu musí dát lístky. Zdálo  se, že je kníže uklidněn. V  tom nanovo: "Kde je?  Já ho zabiju!" - Viděl  jsem, že pokladník měl pravdivou předtuchu. Tak  jsem oznámil knížeti, že pokladník musel odcestovat  do Salcburku a zastupuje  tam nemocnou pokladnici. Kníže vyletěl od pokladny a já poslal za pokladníkem sluhu, aby odcestoval ihned pryč, že ho hledá kníže. Pokladník poslal  telegram až z lázní Bad Ischl, že je živ a rada Obermaier dostal své vstupenky a mnohokráte děkoval za pomoc.

Zanedlouho se stalo, že jedna hraběnka měla v rodině úmrtí a nemohla přijít do divadla. Vrátila vstupenky do  lóže a já je poslal knížeti, za což mi tisíckrát  děkoval a uklidnil se natolik, že jsem pak mohl povolat pokladníka zpět z exilu. Telegrafoval jsem do Ischlu: "Kavkazský medvěd je už klidný, vraťte se, nebezpečí života je zažehnáno!"

 13. Historie herce Gustava Marana

 Za mého ředitelování v divadle  v Linci pracoval v tamějších novinách jeden  všemocný redaktor,  plnokrevný kritik,   jakási parodie  strašlivého Wagnerova kritika "Hanslika".

Hanslik,  to byl  známý  vídeňský  kritik, který popisoval hudebního skladatele Richarda  Wagnera jako velkou  nulu a jak  mohl, ho kritizoval, pronásledoval a urážel. Linecký pan   redaktor  mu byl  podobný.  Měl  rád pochlebování  jako  málokdo,  a  protože  jsem  toto  nedovedl,  žili  jsme  v neustálém střetu.  Nedá se popsat, co  všechno o mně v novinách napsal. Moji následovníci byli už  chytřejší, ustupovali panu Všemocnému, neustále ho vychvalovali a   tak se vyhnuli nepříjemnostem.  Zatímco to, co u jiných  označoval  jako  "nejlepší",   označil   u mne pan  Všemocný  nanejvýše  poznámkou "vcelku přívětivé".

Proslulý herec Gustav MARAN hrál u   mne dlouhá léta v divadle. Když ke mně přišel, poznal  jsem ihned jeho velký komický talent a  ten jsem hodnotil na prvním místě. Stal  se oporou mého repertoáru. V Linci  byl Maran v takové oblibě,  že mohl  hrát co  chtěl, a   denně byl  odměňován bouřemi potlesku. Dělal benefici jako žádný jiný,  dostával dary  jako nikdo druhý, prostě miláček publika.

Jednou  měl  MARAN  s  panem  Všemocným  redaktorem  "Linzer Zeitung" nějakou neshodu, která bohužel přerostla   v takové nepřátelství, že se pan Maran stal  terčem a nepřítelem  číslo jedna tohoto redaktora.  Jednou dostal pan Maran,  jehož  pověst  stále  rostla,  pozvání  k  hostování do Berlína do Lessingova  divadla, kde   byl ředitelem  Oskar Blumenthal.  Byla to pouze pohostinská hra.  Maran přijel, ale protože  neměl očekávaný úspěch, stalo se, že nedošlo k trvalejšímu angažmá v Berlíně. Předvídal jsem to, protože jsem  věděl, že Maran je komik, kterému  musí přijít   publikum na  chuť, zvyknout si na  něho. Ale i opačně.

Před cizím  publikem byl Maran nesvůj, opatrný,  skoro nesmělý,  kdežto u svého publika vydal ze sebe všechno a s publikem si nakonec dělal co  chtěl. V Berlíně byl očekáván jako superkomik typu Veni-vidi-vici, a to Maran nebyl. Berlínská  kritika byla proto chladná a suchá. Byl prý sice "sladký", ale ...

Jeho  nepřítel, pan Všemocný,  toho  rychle  využil a otiskl tučným písmem kritiku  z Berlína. Ale   nepochodil. Obecenstvo Marana znalo a tak jen několik profesionálních věčných  nespokojenců kritiku přivítalo a hned se nechalo slyšet, že Marana už  dříve kritizovali, ale lidé jim nevěřili. Veřejnost se chovala  netečně, a když pak Maran  znovu v několika hlavních rolích dosáhl kolosálních úspěchů, na berlínské fiasko se zapomnělo.

Za nějaký čas se přihodilo, že z dvorního divadla ve Frankfurtě odešel slavný  komik  Fritz  REUZER,  představitel   Junkermanna.  MARAN  podepsal smlouvu   na hostování.  Tato hra  byla od  počátku "mrtvě  narozené dítě", protože byla  obsazena dvěma naprosto odlišnými typy komiků.  Junkermanna hrál  drsný, hřmotný   a nadto  severoněmecký komik.  Maran byl  ostýchavý, nejvyššího účinku  dosahoval v různých rozpačitých  situacích, v nichž byl však  mistrem,  nadto  byl  veskrze  komikem rakouským. Jako takový byl nemožným spoluhercem pro Junkermanna. Totéž se v opačném případě dalo říci o Junkermannovi. Prostě hra propadla a nedošlo k dalšímu angažmá.

Všemocný  linecký  "Hanslik" se  znovu pustil do Marana a otiskl frankfurtskou kritiku  s náležitým komentářem. Tak  začala klesat obliba Marana od  představení k   představení. Literárně  a odborně  vyspělí abonenti  mi psali, anebo mne zastavovali na ulici či v divadle s otázkou, co se stalo, že se Gustav Maran   tak  zhoršil.  Na  konci  sezóny  z  různých  stran mi bylo nadhazováno, abych Marana už dále neangažoval nebo že abonenti nepřijdou. Protože se také Maran cítil velmi  nešťastným, a já už  tehdy řediteloval v Salcburku, vzal  jsem si ho k sobě do Salcburku, kde se stal brzy, tak jako v Linci, miláčkem publika.  

Když jsem dostal místo ředitele v  Mariánských Lázních, byl  tu první mou  posilou. Zde byl   obdivován vysokými osobnosti a také místními, a stal se zas miláčkem publika. Odtud vedla jeho cesta do Vídně, kde byl až do své smrti populárním komikem. Eminentní talent Marana zvítězil  nakonec  nad zlem a nepřejícností,  ale  to  byla jen výjimka a štěstěna, která ho potkala. Neboť mnozí herci  z podobných neprůhledných příčin jdou dolů a už se do výšin nedostanou. Kdo nebo co stává na počátku jejich pádu ?

14. Náladová herečka – postrach divadel a jejich ředitelů

Jednou u  mne hostovala slavná dvorní  pěvkyně - v době,  kdy byl král v Mariánských Lázních.  První večer měla koncert s písněmi,  v druhém vystupovala v "Hofmanských  povídkách"   a  třetí  večer  jako  Rosalinda   v  operetě "Netopýr". O  jejích vystoupeních -  což je podivné   - se král  nikdy nevyjadřoval. Umělkyně byla totiž proslulá svou hádavostí a netknutelností.

První večer, po každé části jejího vystoupení, jsem dotáhl na jeviště velkou kytici a předal ji herečce, která mně pokaždé šeptem sdělovala, že už dále  nebude zpívat, protože na  jevišti je průvan a  musím prý zjistit příčinu. - "Jistě, milostivá, hned jdu  pátrat po příčině. Myslím, že jsem to už objevil." A tak to šlo, jedna část za druhou. Představení se nakonec šťastně dohrálo. Zpívala však skvěle a publikum bylo nadšeno.

Ale  umělkyně si  stále něco vymýšlela. Příští den při  zkoušce na "Hofmanské povídky"  jsem přivedl Karla Strietmanna, kterého jsem získal  jako   zpěváka a  který  byl  tehdy  v hlasovém zenitu. Když se objevil, zavolala si  mne, co tu chce ten člověk:  "Já  dnes  nezpívám, ruším hostování! Jestli Vám já sama nestačím, je  mi to líto, ale nehraji." - Po mnohém vysvětlování se umělkyně uklidnila. Ale to už měla něco za lubem.

O přestávce špitla: "Milý řediteli, slyšela jsem, že je král v městě. Hrozně ráda bych, aby přišel na mé vystoupení." - Kdybych na to řekl: "Jak to mám udělat,  milostivá ? ", následoval by bezpochyby  útok plný výčitek. A tak jsem klidně  odvětil: "To je už projednáno,  milostivá." - "Jak jste rozkošný," odpovídala s úsměvem.

Zkouška  začala. V  prvním    obraze  umělkyně  nevystupovala.   Stála v kulisách a  pokaždé, když přišel  na scénu Strietmann,  trhla sebou jako elektřinou zasažená. - V druhém obraze měli oba své vystoupení. Streitmann studoval hru podle starého zpracování s prózou a neuměl recitativ. Komorní pěvkyně studovala novou verzi s recitativem  a nevěděla vůbec nic o próze. Přirozeně  nebylo možné  žádné sladění. Situace byla  od scény  ke scéně bouřlivější, takže jsem i s režisérem viděl: "Teď už musí něco přijít ..."

Stará  divadelní logika  učí, když  se hádají  herci za  přítomnosti ředitele, nezbývá mu než se vzdálit  co nejrychleji. Jinak se může stát, že se povětří obrátí,  herci se  stanou solidární   a postaví  se proti němu. Neboť pokud je někdo něčím vinen v divadle, je to vždycky jenom ředitel. A tak když jsem zjistil,  že se napětí  mezi pěvkyní a   Streitmannem neustále zostřuje, zavolal   jsem režiséra, předal mu kormidlo  a s omluvou zmizel. Vyběhl jsem do přírody a radoval se, co mám za zády. Obava, zda se však bude divadlo konat, byla ovšem neodbytná. A tak jsem chodil po lesích a nenalézal klidu. Konečně po hodině jsem si myslel: Už bude po zkoušce...

Potichu  jsem se  plížil do   divadla, a když jsem  přišel do foyeru, právě končila  zkouška a pěvkyně  vzrušena a rozčílena  procházela lóžemi. V tom  mne zpozorovala.   Proboha, co  teď ?  Začala volat:   "Co Vy jste za ředitele,  dovolíte si opustit zkoušku,  když umělkyně  mé úrovně   a mého renomé tu hostuje ? Abyste věděl,   dnes  ani zítra  nezpívám a   ruším hostování!" Zůstal jsem   klidný a nechal jsem přejít  hromy a blesky.

Když nastala pausa  ticha, s úsměvem  jsem odvětil: "Milostivá,  to mi nemůžete udělat! Víte vůbec, kde jsem byl, odkud přicházím ?" - "Co mi je po tom!" - "Ale, milostivá, já přicházím rovnou - od krále!" Umělkyně ztuhla, a místo bouře padaly jen drobné kapky. -  "Milostivá," řekl  jsem. "Včera jste mi  prosila, abych udělal, co je možné, aby král Vaše představení navštívil. A já nyní mohu oznámit, že král přijde zítra na "Netopýra". Jako mávnutím proutku zmizely mraky a objevilo se azurově modré nebe. Umělkyně  mne objala, aby tím ukázala, že nevidí před sebou pouhého snaživého direktora, ale milého a správného chlapíka.

A tak  přišlo druhé večerní  představení. Měl jsem  temné tušení, že náladová umělkyně dnes  zase něco  provede. Hlavní  scéna ovšem začne až zítra, kdy král  nepřijde. Ale co dnes  ? Divadlo  vyprodáno, pojalo by dvakrát tolik hostů, kdyby bylo větší. Bylo půl  sedmé, třičtvrtě na sedm a umělkyně stále nikde.

Co se děje ? Telefonoval jsem do hotelu,  aby okamžitě přijela. Bylo sedm hodin. Každý vteřina byla  nekonečností. Konečně přijela. Běžím za ní do šatny  s  otázkou,  zda  mám  začít s předehrou,  ve  které naštěstí nevystupuje - v Auerbachově sklípku.  - "Moment,  prosím, musím si přece odpočinout!" -  Publikum bylo netrpělivé,  tleskalo a hlučelo.  Nezbylo mi než   zvolat: "Začněte!"  Předehra trvala  deset minut  a potom  není žádná opona,  takže  ani  žádná  časová  rezerva.  Dal  jsem znamení k ouvertuře a opona šla nahoru. Předehra skončila, chór už přišel, ale pěvkyně nikde. Co dělat ? A tak opona musela znovu dolů.

Rozlícen jsem  vlítnul do šatny.  Zahrnul jsem ji výčitkami, co dělá? A ona s ledovým klidem odpověděla: "Ještě stále jsem se neuklidnila."  Nyní jsem se musel obrnit andělským  klidem a železnými nervy. Představení bylo přerušeno a  kdyby publikum vědělo, co  se děje za scénou,  bylo by mnohem netrpělivější než  bylo. Musel jsem vynaložit  veškerou dvornost, abych se udržel. Až nakonec řekla: "Tak můžeme jít, už jsem se uklidnila."

Kapelník musel znovu začít s orchestrem tam, kde přestal, ale přechod od  předehry  k prvnímu  dějství byl  rozbit. Po druhém dějství  hra štastně   skončila. Ačkoliv  jsem zuřil,  nakonec jsem   jí vše odpustil,  protože zpívala  skutečně andělsky  - byla  to přece jenom  hvězda první  velikosti. Ovšem   v noci,  jsem uvažoval  zpocen, jak skončí příští večer, až zjistí, jak jsem jí s králem obelhal ....

A ten večer přišel. Na zkoušce byla Bohyně ve velmi dobré náladě a snad desetkrát  se  ptala, zda král   opravdu  přijde. "Samozřejmě že přijde," lhal jsem. -  "On to  přece   slíbil.  Ale já  bych přece  milostivou upozornil, kdyby nemohl přijít. Za to  bych přece nemohl! To by měla uznat a nezlobit se proto na mne!" - "Ale  milý řediteli, Vy mne přece znáte, že já nic  zlomyslného neudělám ani  nezkazím  náladu!" se smíchem odpovídala. Když mne viděla  v rozpacích, ptala se: "Vy něco  víte ? Máte snad nějakou zprávu, že by král nemusel přijít ? To bych ovšem potom nezpívala!!!"

Strnul jsem  jako zhypnotizovaný. Něco  tuší ? Co  na mne čeká?- V   tom  jsem volán   k  telefonu. "Zde hotel  WEIMAR! Kdo je  tam ?" - "Zde direktor Laska!" - "Tady Mister John. Dnes večer přijde král do divadla."

Je to možné ? Jsem zachráněn!   Utíkal jsem k Milostivé, že král dodrží slovo a  přijde. Kdyby věděla,  jakou  náhodou se  to vše přihodilo!  Takto znovu vzplála nadšením, dokonce mne utěšovala a uklidňovala, byla dětinsky nadšena a já se těšil, že představení snad proběhne bez problému.

Dopoledne přišla sestra naší umělkyně s matkou a chtěly loži. To ovšem bylo nepříjemné, již řadu dnů bylo   beznadějně vyprodáno a za  druhé jsem mohl předem  očekávat bouří od  umělkyně. A tak   jsem neříkal nic,  jen je poprosil  o   trpělivost, že jistěže loži dostanou, ale ne na dnešek, v předprodeji  jsem neměl  nic. To  mi potvrdila  i pokladní.   Pokusíme se zpětně odkoupit  jednu loži. - "Kdy  to budete vědět ?  " zeptala se matka s dcerou. V pět hodin přijdeme, do té doby máte čas."

Protože umělkyně  nevěděla, že její příbuzní nemají žádnou loži, proběhla zkouška  v  klidu. Usiloval  jsem odkoupit lístky, ale  bylo to naprosto beznadějné A tak jsme to  udělali tak, že jsem od pokladní sehnal dvě sedadla v parteru  v druhé  řadě. "Nic lepšího jsem nemohl sehnat," řekl jsem. Sestra umělkyně láteřila a zmizela.

Bylo kol  6 hodiny večer, všichni  nesmírně napjati a vzrušeni.  Do toho přichází zpráva, že  matka umělkyně odmítá sedět v  sedadle, požaduje loži a když ji do půl sedmé nedostane, nebude umělkyně zpívat.

A tak nic  z problémů, které jsme předvídali,  se nesplnilo, ale úplně něco jiného. Tvrdohlavá  matka umělkyně řekla: Buď anebo ...  Ale to už mně došla  trpělivost.   Nechal  jsem  zprostředkovatelku stát  a  vyběhl ven, zavolal vůz a odjel za umělkyní a  vzkázal jí, aby okamžitě vyskočila a co nejrychleji  odjela do  šatny divadla.  Tato umělkyně   byla ještě ze staré školy, já jsem si nemohl odpustit,  že ona mé představení zachrání, zeptal jsem se jen, zda je doma. Vzrušen jsem pak odjel do divadla, stál na ulici a hleděl  k Lesnímu  mlýnu, odkud  měl   přijet  vůz s  ní. "Být   či nebýt!" -  Konečně jela, otevřel  se kočár a umělkyně v  kostýmu Rosalindy vystupuje. Nyní jsem byl pánem situace a představení mohlo začít.

Byl nejvyšší čas.  Král tu mohl být každým  okamžikem. Sestra umělkyně mi se smíchem pravila, že umělkyně je už v šatně, ale jak řekla - vystoupí jen tehdy, jestliže matka a sestra  dostanou loži. Ale to už jsem vypěnil: "Milá sestro velké   umělkyně. Už toho mám dost.  Jestli nechce zpívat, tak ať si tam zůstane. V šatně totiž už sedí jiná Rosalinda!" Sestra zbledla. "Řekněte  své sestře,  že král již vstupuje do své lože, opona se právě zvedá a já předstoupím před publikum a krále  s vysvětlením, proč vlastně nechce  Vaše sestra  vystupovat!" -  "To neuděláte,"  odpověděla s hrůzou. V té chvíli  jsem ztratil svou spisovnou  řeč a řekl:   "To mě špatně znáš, miláčku, s   tím  vopravdu  vylezu  a  vostudu  ti udělám!" - "Posečkejte, prosím, oznámím   to sestře v šatně,"  řekla. -  "To se teda tumluj, miláčku, nezbejvá ti moc času!" – zuřil jsem.

Král  přišel,  udělal  jsem  nezbytné  společenské  uvítání a v   tom sestřička  přibíhá a  volá: "Sestra   přijde." -  "Taky jsem  si myslel..."- "Prosím  pane  řediteli,  o  dvě  sedadla v sále   pro  mne  a  matku."- "Ale, miláčku, ty dvě místa už přece nemám, ta jsou obsazena. Ale abyste neřekly, že jsem zlomyslný, posadím  matku do cizinecké  lože na náhradní židli a Vás mezi kulisy na přinesenou  židli!" A tak ani tato malá epizoda nebyla zapomenuta

15. Ohrožené operní představení

Příštího roku navštívil král Eduard  opět Mariánské Lázně a já byl předvolán jako obvykle předložit  repertoár městského divadla.  Abych   se  zavděčil vznešenému hostu a  jeho suitě, předložil jsem repertoár,  ke kterému jsem předem  angažoval přední   operní herce,  s nimiž  jsem hodlal  uvést např. "Siegfrieda".  Postavu  Siegfrieda  hrál  komorní  a  operní pěvec Burian, Brunhildu paní Leffler-Burkhartová z Wiesbadenu.

Co  se však  přihodilo ?   V předvečer  představení přišel nějaký muž, představil se  jako advokát pana  Buriana a sdělil,  že pěvec nebude   moci hrát,  protože je  obžalován k   zaplacení pokuty.  Proto i jeho eventuální honorář v divadle by musel být zkonfiskován, jak se obával. Odvolání pěvce na poslední  chvíli, přestože byla uzavřena řádná  smlouva, bylo neobvyklé. To jsem i  řekl advokátovi. Ale u divadla  prostě všechno možné. Divadelníci  si vykládají  právní normy   podle svého.  U soudu  by to  asi viděli jinak,  ale teď,  den před  zahájením představení,  nebylo času  posuzovat právnicky, co a jak. Advokát ukončil jednání stroze: "Já jsem vás varoval" a odešel ....

Byl jsem nesmírně rozrušen, Bylo 8 hodin a kde seženu do zítřka jiného Siegfrieda? Telegrafoval  jsem  do  Vídně,  Mnichova,  Berlína.  Všude oznamovali, že je nemožné poslat náhradníka. Ani vlakově to nebylo reálné. Ve chvíli, kdy docházely telegramy, byly už vlaky na cestě do Mariánských Lázní.Vše bylo   připraveno,  vzniklá  ztráta  se  jevila  hrozná.  Nebyla právě divadelní  konjunktura a vstupné sotva  pokrývalo náklady představení. Honoráře hercům bylo nutno zaplatit tak jako tak. Bezesná byla noc a ještě beznadějnější  šedé ráno.   V 9  hodin začala  zkouška. Advokát   měl pravdu - Burian  nepřišel.  Obtelefonoval   jsem  všechny  hotely,  zda není někde komorní pěvec ubytován,  ale marně. Zkouška probíhala a  já se modlil, aby přišel nějaký anděl strážný v podobě Siegfrieda.

   Ve  3/4 10  hod. o  přestávce zkoušky,  jsem vyšel  na ulici, abych se nadechl  čerstvého  vzduchu.  Po  chodníku  se  procházel nenápadný muž se zdviženým nosem, který upoutal  mou pozornost, neboť komorní pěvec Burian byl proslulý právě zdviženým nosem. Opatrně jako lovecký pes na stopě jsem se k  němu přibližoval a prohlížel  si ho, když se náhle otočil proti mně a tak jsme  stáli vis-a-vis a  dívali se do   očí. A tak  zůstala nevyřčená známá věta  "Na  nic se neptejte."  Já jen  zvolal: "No konečně, nebudu se ptát,  kde  jste  byl,  pojďte  na  zkoušku,  všichni  na  vás čekají, kde bydlíte?"- "Nevím, přijel jsem v 7 hodin a šel jsem se procházet do lesa."

Jak jsme vstoupili na scénu, bylo nekonečné nadšení a večer byl zajištěn.  Obstaral   jsem  mu  bydlení v  hotelu  Wilhelmshohe (Splendid). Představení s tímto  umělcem bylo skvělé. Burian se  předvedl tak, že malé divadlo ve všech švech praskalo. Král byl nadšen. Po hře mě nechal zavolat a vyjádřil svůj obdiv. Úspěch představení  byl zveřejněn ve všech novinách ve všech jazycích. Byl jsem šťasten, že jsem tyto nervy přežil.

Druhého  rána  ovšem  za  mnou  přišla  konfiskační   komise,  zda jsem zaplatil pěvci honorář. Přirozeně jsem odpověděl, že včerejšího večera. Po dotazu na hotel jsem uvedl, že  Burian bydlí v hotelu Wilhelmshohe. Poslal jsem je po Císařské třídě a sám jsem vyběhl  zadními dveřmi na zkratkovou cestu  do lesa.  Ve dveřích jsem potkal  Rudingera, kolegu pěvce Buriana, a tak jsem ho poslal za Burianem varovat ho, že mu hrozí nebezpečí. Kolega vystartoval  tryskem a zastihl Buriana  v hotelovém   pokoji. Vzal od něho peníze a  šperky a vracel se klidně zpátky do divadla. Ve  stejné chvíli stoupal  výtah v  hotelu k  Burianovi. Rozčileni a silně gestikulující se vraceli  členové  konfiskační   komise  potom  zpět  z  pokoje  po schodech a opustili hotel. Byl  jsem ukryt v recepci a pozoroval  jsem je z úkrytu. Protože se jednalo  o obyčejnou pokutu, neměl jsem  nikdy výčitky, že jsem Burianovi pomohl.

16. Laskovy patálie se zakázanou hrou

   V  příští  sezóně  byl  kolem  divadla  nový  rozruch. Hrál jsem hru "Gretchen", která  byla v Německu zakázána,  protože v ní šlo o persifláž (zesměšnění)  německého císaře  Viléma. Představitel  císaře měl   švihácký knírek a  v masce císaře měl  říci:  "Es ist erreicht!".  Stačí málo. Hra se stala gaudiem nejen pro říšské Němce i pro naše publikum. Když přijel král Eduard, z důvodů příbuzenského ohledu, neboť císař byl  královým synovcem, jsem  hru  stáhl z repertoáru. Ale král se to dověděl a zavolal mne do hotelu Weimar, proč nehraji oblíbenou "Gretchen"? Vynaložil jsem veškerou výmluvnost, abych  odvedl jeho pozornost od tohoto kusu. Ale  král ho chtěl  mermomoci vidět. Protože jsem  měl v minulé sezóně nepříjemnost s králem, co se týká výběru her, nechtěl jsem nic riskovat. Ve své servilnosti k panstvu jsem ovšem nemohl vědět, že by král mohl mít dokonce potěšení z  toho, kdyby spatřil svého synovce přímo na divadle, a to v dosti směšné situaci. Proto jsem navrhl,   aby  mi  dovolil nejprve předložit libreto k přehlédnutí zakázané hry. Kdyby  král i potom si přál hru vidět, nestojí nic v cestě persifláži císaře za královy přítomnosti.  

Poslal jsem libreto Mister Fehrovi   a po dvou hodinách byl telefonem vyrozuměn, že  královi se obsah líbí  a příští úterý očekává,  že bude hra uvedena. To byla svízelná situace.  Odebral jsem se k okresnímu hejtmanovi  P. L., který znal   dobře královu neoblomnost i risk, že, když se mu nebude hra líbit, dá to ihned najevo a tvrdě.  Dal mi za pravdu a  propustil mne ustaraně se slovy:  "Milý pane řediteli, dnes večer  jsem pozván králem na Krakonoš, udělám všechno, abych mu tu hru vymluvil!" Druhý den mě okresní hejtman vyrozuměl,  že král už netrvá na uvedení této hry. Spadl mi kámen ze   srdce. Avšak po několika dnech navštívil král divadlo, dal si mne zavolat a  zabrumlal: "Copak to znamená, pročpak nemám vidět "Gretchen", když  ji chci vidět?! Já jsem král a lázeňský host a já trvám na tom, aby byla moje vůle respektována!". Na takový tón se nedalo odpovědět Ne. Král chtěl prostě vidět persifláž svého synovce, protože mu to dělalo potěšení.  

To jsem si najednou uvědomil a král to i vyčetl v mém obličeji. Proto odvětil klidněji:  "Musí   mít  představitel Jeho Císařské Jasnosti bezpodmínečně uniformu gardového kyrysníka? Musí tento kníráč vyslovit ono "Es ist  erreicht!" - "Zajisté,"  odpověděl jsem. 

"Proč ale?", ptal   se král neklidně. - "Protože by byla ztracena celá pointa kusu, kdyby se Jeho Jasnost na jevišti chovala jinak než   jak je předepsáno."- Král nato: "Ale co  Vás nemá,  já přece  pointu znám a budu si předváděnou  část správně vykládat! Co tam máte za uniformy ?" 

Řekl jsem: "Mohl bych Jeho Jasnost obléci do saské gardové uniformy." - "Tak dobře," odpověděl král. "A místo šviháckého kníru, slova  "Es ist gerreicht"  ať Jeho  Jasnost řekne s plnovousem!" - "Podle Vašeho rozkazu, Majestát." - Poklona. Odchod.

Jak bylo  přikázáno, představení "Gretchen" se  tedy konalo. Když šel král po  schodech, obrátil se na  mne spiklenecky: "Udělal jste,  jak jsem Vám  přikázal?" -   "Samozřejmě, Jeho  Majestát." -  Král se   bavil opravdu královsky, na pointu  se nezapomnělo a publikum stejně  jako král odměnilo scénu  smíchem a  potleskem. Berlíňanům  však vtip  nedošel. Po  skončení představení odcházeli  z divadla, bavili se o obsahu kusu a  o masce Jeho Jasnosti a říkali: "Tak to teda nebyl náš císař Vilém, to ne, to byl jistě Eduard jako někdejší princ Waleský." Když jsem se  za několik dnů doslechl o jakémsi tajném politickém sezení na balkoně hotelu  Weimar, netušil jsem,  že tu byly  položeny základy příští koalice proti Německu.  

17. Král bývával velmi kritický

Když býval král v divadle a   nechával si mne obvykle po druhém dějství předvolat,  aby mne  pochválil, byla  tato chvála  vždy spojena   s nějakým "ale". Asi chtěl ukázat, že rozumí  divadlu i hudbě. Tedy absolutní chválu jsem od něho neslyšel nikdy ...

Král  mne tehdy  zavolal a  řekl: "Řediteli,  nahoře na Krakonoši jsem slyšel od kapely hrát kusy z operety "Dráteník" - pročpak nemáte tento kus v repertoáru ?" - "Přeje si Jeho Majestát uvedení této operety ?",  zeptal jsem se. - "Zajisté, příští týden. Který den, je mi jedno."

Přišel  večer  s  představením.  Král  navštívil  divadlo  v doprovodu velkovévodkyně  Mecklenburské a  zjevně se  na kus  těšil. Hned  po prvním dějství mne zavolal.  Podivné - bez jediného "Ale"  - volal: "Velmi dobré! Mluví se dobře, zpívá se dobře, takovou operetu chci slyšet!"

Představení bylo u konce. Jako obvykle jsem stál u vchodu do královské lože,  abych převzal  konečný úsudek.   Dveře se  otevřely, velkovévodkyně, dáma  neobyčejné výšky,  osobně mně vždycky připomínala  nebeský žebřík, vyšla z lože. Nechala si ode mne políbit ruku a když se, aby se mnou vůbec mohla promluvit,  hluboce  sklonila,  takže  horní  část  jejího těla byla téměř v pravém  úhlu,  pravila  s  úsměvem:  "Nabídl  jste nám skutečně krásné představení, to je ale ordinérní kus!"  a přitom zlobně dodala: "Tento kus ale  už nikdy  nedávejte!" a   vzdálila se  se vztyčenou  hlavou.

Za ní řekl král, přirozeně galantní, ale téměř fortissimo opakující po velkovévodkyni "Ovšem, velice ordinérní, tento kus už nikdy nedávejte!"

18. Kaplička  Julia  Lasky

Intendanční rada Julius Laska rád chodíval na prosvětlený svah lesa za Lesním pramenem. Zvláště v době nemoci své matky se tu prý modlíval v samotě za její uzdravení se slibem, že za to postaví v místě kapli. Později, když matka zemřela, rozhodl se přesto dát postavit památnou kapli v těchto místech. Jeho matka byla dominantní postavou rodiny a inspirátorkou závratné Laskovy ředitelské kariéry.

Laska se obrátil na zdejšího stavitele Josefa Forbericha, aby připravil projekt. Tento navrhl štíhlou pseudogotickou kapli   a  postavil ji v roce 1909. Uvnitř kapličky jsou dvě pamětní desky. Nápis na první pamětní desce uvádí:

"Tato kaple byla zřízena 1909 Juliem Laskou jako následek slibu, poděkování a úcty k Panně Marii a na památku své, nyní v Pánu odpočívající matky. Mariánské Lázně – červen 1909."

Nápis na druhé straně uvádí:

"Tato kaple byla vysvěcena na den svaté Anny 26. července 1909 Jeho Milostí veledůstojným páterem Dr. Gilbertem Helmerem, opatem veledůstojného kláštera v Teplé (první mše svatá sloužena)."

Zůstala dodnes obdivovanou stavbičkou nad Lesním pramenem a českými hosty nazývanou Kaplička lásky.

 19. Divadlo za první republiky a v druhé válce

I když se všichni snažili, aby divadlo odpovídalo úrovni světových lázní, časy po první světové válce už nebyly   tak příznivé, vznikala kulturní konkurence a skvělá úroveň divadla, na jakou byli hosté až do roku  1914 zvyklí, ani nemohla být dosažena.

Jak uvedeno,  Julius LASKA přibral v roce 1919 George Hölleringa jako mladšího ředitele, který pak v letech 1920-21 už více méně divadlo vedl, zatímco LASKA stál v ústraní. V roce 1922 Julius LASKA opouští divadlo  a odchází do Rakouska. V roce 1922-1923 řídil Georg Höllering divadlo sám a jako "generální ředitel" se podílel  na znovuobnovení německých scén v celém Československu. V létě 1924 si přibral společníka k řízení mariánskolázeňského divadla - Maxe Linnbrunnera, který přišel  z městského divadla v Řezně, kde byl podobně jako Laska  ředitelem, režisérem a dramaturgem v jedné osobě. Velké vypětí vedlo Hölleringa  na konci sezóny 1930 k jeho předčasné smrti.

   Max Linnbrunner (viz foto) byl v letech 1924-1931 ředitelem a Höllering jeho poradcem. Po válce stál před divadly nový úkol čelit konkurenci filmu, radia, sportu a nabízet to nejlepší z divadelní tvorby a na nejvyšší úrovni. Max Linnbrunner měl být vytlačen z místa ředitele karlovarským ředitelem divadla Oskarem Baschem, neboť stále hrozivější politický vývoj a především světová hospodářská krize ovlivňovaly nepříznivě situaci v divadelnictví západočeských lázní. V roce 1932 probíhalo jednání z podnětu Oskara Basche o úsporách divadel a o spojení míst ředitelů západočeských lázní do jediné osoby, totiž do Baschových rukou. Odtud se měly prosazovat potřebné subvence  divadlům od státu a země. Prosby o finanční pomoc zůstaly bez výsledky, stejně jako pokus centralizace ředitelského místa. Divadla v lázních musely hrát dál pod správou svých měst, protože představa sezón bez divadla byla vyloučena. Publikum bylo zvyklé na kvalitní divadelní scény, obsazované o prázdninách znamenitými herci z velkoměst, a žádalo jako v minulosti rychle se měnící programy v divadle. Touto tradicí se udržovala návštěvnost lázeňských divadel. V souboru divadla tehdy účinkoval Hansi Knotek, Gretl Schörgová a k nejoblíbenějším hostujícím hercům patřiil Willi Forst, Heinrich George a Jarmila Novotná.

V první republice vystupovali na scéně zdejšího divadla tito mezinárodní umělci jako hosté divadla Mariánských Lázní: Leo Slezak, Alfred Piccaver,  Paul Wegener,   Alexandr Moissi, Harry Liedtke, Hubert Marischka,  Rita, Heinrich George, Gisela Werbezirk,  Erika Glätzner, Dr. Ben Zwi, Leopoldine Konstantin, Georg Baklanoff, Vera Schwarzová, Karl Aagard-Oetvig, Margit Suchy, Betty Fischerová, Ernst Tautenhayn, Rosette Anday.

Z členů mariánskolázeňského divadla někteří měli úspěšnou uměleckou dráhu: Felix Knüpfer, intendant scény v Grazu se stal ředitelem německých divadel v Brně. Objeveny tu byly talenty jako např. Herma Naschová, dcera dlouholetého režiséra Julia Nasche, který stál dlouhá léta po boku Julia Lasky jako jeho zástupce. Paní Maria Froldová-Naschová patřila mezi herecké opory mariánskolázeňského divadla (viz foto).

Za Linnbrunnera žil Julius Laska už v Linci, kde  zemřel zchudlý   v roce 1934.

MIESSNER (1938) potvrzuje sezónnost divadla ještě před druhou světovou válkou, když píše, že "Městské divadlo hraje pod vedením známého ředitele v sezóně od května do září  denně. Dávají se činohry a veselohry, operety, i hostující opery. V hlavní sezóně vystupují prominentní umělci jako hosté Městského divadla. V divadle je 8 lóží v přízemí, 16 lóží I. třídy, 184 vyhrazených křesel (Sperrsitze) , 50 míst na balkoně a 80 míst na galerii."

V roce 1939 převzal vedení divadla intendant Alfred Hutrig. První válečná sezóna začala 1.června 1940 představením "Schlageter" od Hanns Johstsa. Následovalo představení "Minna von Barnhelm" od Lessinga, "Der Gewissenswurm" od Anzengrubera a "Hokus-pokus" od Kurta Götze. Často se hrávaly Straussovy a Leharovy operety (Netopýr, Paganini, Vídeňská krev, Frasquita) a také "Landstreicher" od Ziehrera býval oblíben. Bylo neuvěřitelných 23 vyprodaných divadel! A k tomu nutno počítat uzavřená představení (KdF-Vorstellungen) a pohostinská vystupování v Plzni a ve Stříbře.

V roce 1943 slavilo divadlo 75 let. Těmito oslavami kulminovala aktivita divadla v době po roce 1914. Paul Wegener tehdy hostoval jako Ludwig van Beethoven v "Deváté symfonii", Alfred Huttig ze  Strassburgu a Alma Seidlerová  z hradního divadla z Vídně v "Briliantech  z Vídně".

Divadlo  uvedlo také hru "Most" (Die Brücke) od G.E.Kolbenheyera, operu "Martha" od Flotowa a hru "Dr.med. Hiob Prätorius" od Kurta Götze. Poprvé v historii se dostalo divadlu v Mariánských Lázních zimní  hrací sezóny, a to v době od 20.listopadu 1943 do 16.dubna 1944.  Berlínský hudební skladatel Paul LINCKE, evakuovaný sem po bombardování Berlína, dirigoval zde koncem války svoji operetu "Paní Luna".

V březnu 1944 tu vystupoval   hostující herec Heinrich George ve hře "Richter von Zalamea". Ještě nějaký čas divadlo hrálo a  hlavními hosty byli němečtí vojáci z lazaretů. Poslední představení se tu konalo 31. srpna 1944. Dávala se  opereta  "Synovec z Dingsdy" od Künnecka. 1. září 1944 byl nasazen ensemble zdejších herců do válečného průmyslu. Rozloučil se s publikem písničkou "Muß i denn, muß i denn zum Städtele hinaus" a to byla poslední německá píseň, která v divadle zazněla do konce války. 

20. Divadlo v rukou Američanů v roce 1945

Po osvobození Mariánských Lázní americkou armádou převzali městské divadlo od května do listopadu 1945 vítězní Američané. V divadle zůstal německý personál do odsunu v roce 1946. Z divadla byl nějaký čas biograf, kde se vojákům promítaly americké filmy. Americká armáda tu pořádala denně varietní představení a na zvláštní vstupenky byl povolen přístup i civilistům. Tehdy vystoupil v divadle také populární černošský zpěvák Paul ROBESON.

Když se později divadla ujala Místní osvětová beseda, traduje se, že přechod divadla do českých rukou měl být   oslaven uvedením Smetanovy Prodané nevěsty plzeňským operním souborem. Marně jsme však pátrali po dokladech, potvrzujících uvedení opery.

21. Nová etapa historie českého městského divadla (1946-2000)

Ještě v listopadu 1945, hned po odchodu americké armády,  bylo v divadle uvedeno pásmo recitací "Osvobozené písně" v režii Karla Maška jako první česká  poválečná produkce. 12.prosince 1945 se tu hrála první česká divadelní hra - "Quayanna" od Olgy Scheinpflugové v režii M.Honsy.. Podrobněji viz dále vzpomínky Vojty Neustupného. .

Na celém okrese Mariánské Lázně a v širokém okolí nebylo v letech 1945-1946 stálé české scény. Dne 26.listopadu 1945 v hostinci VIKTORIA byl založen ochotnický soubor v Mariánských Lázních, který pak plnil poslání českého divadla v pohraničí. Zapsal se natrvalo do kulturní historie města. První premiérou nového souboru  bylo 15.ledna 1946 Wernerovo "Srdce na uzdě"  v režii Vojtěcha Neustupného. Během roku 1946 bylo hráno 13 premiér a tři pásma poezie. To byl imponující nástup

Kromě místních představení hrál také v Teplé, v  Chebu, ve Falknově (Sokolov), v Bečově, ve Třech Sekerách, v Chodové Plané, v Dolním Žandově,  v Plané aj. Až v roce 1947 vzniklo a často zajíždělo do Mariánských Lázní Krajské oblastní divadlo z Karlových Varů a později i Krušnohorské divadlo z Ústí nad Labem.

Zdejší divadlo lidové tvorby bylo   nejdříve samostatným divadelním spolkem v rámci  "Ústřední matice divadelnického ochotnictva československého". Později se muselo zapojit do  masových organizací, zprvu pod  zřizovatelem   Sdružené komunální podniky města Mariánské Lázně, později  pod zřizovatelem Československé státní lázně a nakonec  pod Kulturním a společenským střediskem v Mariánských Lázních, kam patřilo i městské divadlo.  Toto divadlo sloužilo od počátků pro významné státní oslavy jako byl 28. říjen a jiná politická výročí,  ale i pro mezinárodní kongresy a symposia. Svůj stálý stánek tu však měla lidová umělecká tvořivost. Pořádaly se tu okresní (okres Mariánské Lázně) a krajské (kraj Karlovy Vary) přehlídky souborů a přehlídky vojenských souborů. Dnem 1. září 1951 se stalo divadlo sídlem krajského oblastního loutkového divadla.

15. března 1952 bylo pojmenováno divadlo u příležitosti oslav ruského spisovatele Nikolaje Vasiljeviče Gogola jeho jménem. - V roce 1958 byl  velkou kulturní událostí festival Divadla E.F.Buriana, avšak hostovala tu už tehdy i jiná divadla se svými inscenacemi. Obecenstvo tvořili převážně lázeňští hosté, rekreanti-odboráři ROH a domácí.

Ze slavných osobností vystupovali v městském divadle v té době: národní umělec Josef Skupa se svým Divadlem Spejbla a Hurvínka, herci Karel Höger, Eduard Kohout, Rudolf Deyl starší, Václav Vydra starší, Jaroslav Průcha, Ladislav Pešek, Theodor Pištěk, Ladislav Boháč, Bohumil Záhorský, Jan Pivec, Miloš Nedbal, Jiří Steimar, Jiří Plachý, Miroslav Horníček, Marie Glázrová, Vlasta Fabiánová, Jiřina Šejbalová, Ljuba Hermanová atd.

V červnu 1946 navštívili Mariánské Lázně dva sovětští hudební virtuosové David Oistrach a Lev Nikolajevič Oborin a shlédli v divadle inscenaci Gogolovy Ženitby, jak ji nastudovalo zdejší Divadlo lidové tvorby. Sovětské soubory  písní a tanců byly ve zdejším divadle častými hosty.

Soubor Divadla lidové tvorby patřil k nejvyspělejším souborům nejen v okrese Mariánské Lázně  a pak Cheb, ale také v celém Západočeském kraji.  Pravidelně se účastnil krajských přehlídek, které byly  v Karlových Varech, v Ostrově nad Ohří, v Nejdku, v Tachově i doma v Mariánských Lázních; ale i mimo kraj jako v Táboře, v Prachaticích.

V srpnu 1968 bylo divadlu sto let, ale toto vzácné jubileum nemohlo být oslaveno představením, poněvadž od roku 1967 bylo divadlo v rekonstrukci. V letech 1967-1969 bylo rekonstruováno a zmodernizováno jeviště, pořízena točna, nové tahy, vzduchotechnika, modernizována osvětlovací kabina a celý světelný park. Generální oprava jeviště stála 4 milióny tehdejších Kčs. Provoz byl zahájen v lednu 1969 hrou Jana Drdy "Hrátky s čertem" v provedení místního Divadla lidové tvorby.

Statické zkoušky hlediště, zejména balkónů, ukázaly, že dřevěný materiál z roku 1868, respektive z roku 1905   je třeba vyměnit. Dále bylo třeba zmodernizovat hlediště, jehož dekór v novobarokní úpravě pocházel z roku 1905. Koncem roku 1976  bylo proto přistoupeno také ke generální opravě hlediště při zachování  původních prvků.

22. Místní divadlo lidové tvorby 1945-1975

Místní Divadlo lidové tvorby a městské divadlo  byly těsně spjaty. Jeden z jeho  nezapomenutelných členů Vojtěch NEUSTUPNÝ(1909-1978), jeho herec, kronikář, režisér, vzpomínal v HAMELICE z 10.listopadu 1975 na období aktivity Divadla lidové tvorby až do roku 1975:

"V listopadu 1945 vzniklo v Mariánských Lázních Divadlo lidové tvorby, amatérský divadelní kolektiv. Tehdy několik recitátorů provedlo recitační pásmo v Městském divadle. Tehdy zazněla česká řeč z divadelního jeviště v Mariánských Lázních  poprvé. Česká menšina za první republiky (Poznámka: Pan V.Neustupný byl v Mariánských Lázních  již před válkou.) byla početně velmi slabá a nemohla si dovolit pozvat do Mariánských Lázní nějaký divadelní soubor, poněvadž by divadlo prostě neobsadila. A tak 17.listopadu 1945 a zanedlouho nato 12. prosince 1945 se hrála celovečerní hra Olgy SCHEINPFLUGOVÉ "Quayana". Bylo to až dojemné, jak brzy se divadelníci přišedší do Mariánských Lázní dali dohromady a ustavili Divadlo lidové tvorby.

A nebylo to nijak jednoduché. Lidé sem přišli z různých krajů a s různými názory, ale přece jen je spojovala láska k divadlu a chuť dělat dobré divadlo.  A když jsme spočítali svou činnost za třicet let 1947-1975, žasli jsme: Zahráli jsme celkem 811 divadelních představení,  z toho 132 premiér. Dále spočívala činnost Divadla lidové tvorby v pořádání různých divadelních estrád jak ve městě tak mimo ně. Bylo jich přes třista!  Co tu bylo třeba úsilí, co sebezapření, volného času, píle a vytrvalosti! A to všechna jen proto, aby se dala lidem dobrá hodnotná zábava a zpočátku také, aby se lidé vůbec naučili chodit do divadla. Celkem to bylo 350 herců-amatérů, kteří prošli jevištěm v Mariánských Lázních v letech 1945-1975.  Někteří odešli brzy, jiní vytrvali a hráli dlouho. Mnozí jsou činní od počátků Divadla lidové tvorby dodnes (1975).

Máme obrázkový materiál o tom, jak jsme jezdili do okolních obcí hrát divadlo. Dnes opravdu zajímavé: žádný vytopený autobus, ale valník tažený traktorem, v zimě i za mrazu. Byli jsme jediným kulturním tělesem v kraji až do roku 1948 a zajížděli jsme s tím traktorem až do Sokolova. Žádný si nestěžoval - byli jsme mladí.  Listujeme v kronice souboru a zjišťujeme, že naše představení navštívilo mnoho význačných osobností a tak pěkně se zapsali do kroniky, že jsme si často připadali jako vlastenecké divadlo za doby Tylovy. Známí sovětští hudebníci David OISTRACH a Lev Nikolajevič OBORIN napsali v roce  1946 o naší "Ženitbě": "Na upomínku neočekávaného a srdečného shledání s divadelní hrou našeho rodného autora s přáním úspěchů od Vděčných."        

O několik dnů později o reprise Gogolovy Ženitby se zapisují do kroniky filmová herečka Ljuba ORLOVÁ, Raisa ZELENAJA a Grigorij  ALEXANDROV.

Prvním hostem našeho souboru byl nositel Řádu práce Ladislav BOHÁČ, člen Národního divadla ve hře "Quayana", a to několikráte. Jindřich LOUKOTA, brněnský hudební skladatel a zpěvák, připsal tato slova: "Přál bych každému autoru, aby měl tak krásný pocit jako já při představení své operety "Dvě srdce tančí polku".

V Tylově "Janu Husovi" hrál s námi národní umělec Karel HÖGER. I ten psal do naší kroniky: "S pochvalou pro všechny!". V Jiráskově "Vojnarce" hrál s námi pohostinsky nejprve Jiří PLACHÝ (Vojnara), Emil BOLEK (Hrušku) a Miroslav DOLEŽAL (Havla), později pak   národní umělec Václav VYDRA starší.   Psal: "Budu vždy vzpomínat na Vojnarku s Vámi hranou!" To byl pro nás pro všechny velký zážitek.  A ještě Theodor PIŠTĚK hraje s námi v "Hrátkách s čertem" a píše: "V upomínku na opravdu pěkné a milé provedení Hrátek." Pištěk s námi dlouho besedoval, vzpomínal  a vyprávěl. A on znal vyprávět - potomek slavného hereckého rodu!

Nestor českého herectva, národní umělec Rudolf DEYL starší, psal: "V Mariánských Lázních  zbaven jsa všech strázní a odhodiv všechny ranty, zahrál jsem si Furianty!". Zasloužilý umělec Josef BEK s námi hostoval v "Hrátkách s čertem" a jeho vztah k našemu souboru byl obzvláště srdečný.

Škoda, že se nemohlo uskutečnit vystoupení Antonie NEDOŠÍNSKÉ ve hře "Velbloud uchem jehly", kterou jsme připravili v roce 1949. Vše bylo dojednáno, ale její zdravotní stav už nedovolil, aby vystoupila.  Tolik se přitom na Mariánské Lázně  těšila.  Návštěva u paní Nedošínské v Praze je jedním z mých největších zážitků.  Spisovatelka Agatha CHRISTIE mi napsala osobní dopis, kterého si velmi vážím. Bylo to u příležitosti premiéry "Neočekávaný host", který se hrál tehdy, v roce 1965 pětadvacetkrát.

A které byly naše nejlepší inscenace?  Nám se vždycky zdálo, že jsou všechny dobré, ale přece jenom  některé vynikly nad průměr a docílily uznání od porot krajských a mezikrajských. Byla to například Hochwälderova dramatizace Maupassantovy "Kuličky", která se v roce 1957 dostala až na Hronov.  dále Jiráskův "Gero", Tylův "Jan Hus", "Strakonickž dudák", "Naši furianti" (celkem čtyři nastudování!). Ale to není zdaleka všechno.  Měli jsme i dvě československé premiéry: "Cesta lososů" od K.STANISLAVA, kterou nám autor svěřil k nastudování.  A byla to hra západoněmeckého autora Götze "Nebožka teta". Soubor získal mnoho uznání, diplomů a různých trofejí za svou práci.

Také několik našich mladých členů odešlo k profesionálnímu divadlu. - František HROMADA v Chebu, Jan FILIP-ZWIEFELHOFER v Ostravě, Jaroslav KUNEŠ v Brně spolu se Zdeňkem Maryškou; dále Karel SEMERÁD v Gottwaldově. A také u nás působil krátký čas dnešní člen opery Národního divadla René TUČEK. Láska k divadlu se stala jeho povoláním. - Celé divadelní dění za třicet let 1945-1975 by pohltila jedna knížka, poněvadž krátká sdělení nemohou zdaleka zachytit činnost souboru, která byl tak veliká a vpravdě záslužná. Byla velkým přínosem pro Mariánské Lázně. Vojtěch Neustupný, listopad 1975"

23. Vzpomínka na Vojtěcha Neustupného

Vojtěch NEUSTUPNÝ, jeden ze zakládajících členů Divadla lidové tvorby v Mariánských Lázních , režisér, herec vyznamenaný v roce 1958 na Jiráskově HRONOVU Zlatým odznakem J.K.Tyla a čestným titulem "Zasloužilý ochotník", ale též nadšený vlastivědník , opustil naše řady neočekávaně v roce 1978. Až po pěti letech po jeho smrti (1983) bylo dovoleno oficiálně otisknout malý nekrolog, kterým nám připomenul J.KREJČÍ v Kulturním přehledu Mariánských Lázní to, co jsme cítili - že nám stále chybí ...

"Divadlo lidové tvorby - už pět let bez Vojty Neustupného.  Při podobných příležitostech se vzpomínky obvykle neobejdou bez určitého nádechu smutku a lítosti, ale protože  měl  Vojta Neustupný vždy rád veselí, vtip a dobrou náladu, připomeneme si jen to hezké ... 

Setkali jsme se spolu už v roce 1934 v Karlových Varech, kam jsem byl služebně přidělen k tehdejšímu bernímu úřadu, kde už Vojta nějaký čas sloužil.  Úřad ale nebyl jeho jediným působištěm, jako tomu bylo podobně u ostatních Čechů, žijících v německém šovinistickém prostředí.  Tehdy česká menšina v pohraničí držela pohromadě, jak tomu ostatně ani jinak být nemohlo.  Společenský život se soustřeďoval  hlavně v Sokole a v divadle, kde už Vojta  působil a kam mne,   jako jevištního novice, také přivedl.   Od té doby se naše osudy zvláštním způsobem stále prolínaly. V roce 1938 jsme evakuovali do Prahy, společně formou totálního nasazení byli  přinuceni "pomáhat tisícileté říši vyhrávat válku" a opět zvláštní náhodou  spolu, v Českomoravské v Libni.  Když pak o Velikonocích Američané fabriku rozbombardovali,  opět jsme společně chodili do  podle tehdejšího nařízení každý týden na tzv. Arbeitsamt hlásit se o další pracovní nasazení.

Tak jsme to vydrželi do osvobození a slavný květen 1945 nás svým  31. dnem uvítal opět spolu v Mariánských Lázních. A tady začala nová historie točící se hlavně kolem Divadla lidové tvorby a jeho bohaté činnosti. K této době, plné radostné práce divadelní, se váže mnoho vzpomínek.   Například v roce 1953 jsme nastudovali   s velkým úspěchem a ohlasem operetu   Svatba v Malinovce,  kde Vojta hrál jednu z hlavních rolí - vojáka Jašku.  Já tehdy představoval  velitele partyzánů, který často s Jaškou na jevišti přichází do styku.   Ve hře je scéna, kdy Jaška  je sám na jevišti a písknutím na prsty má přivolat velitele. Toto ale Vojta neovládal a tak jsem za kulisou písknutí obstarával  za něj.  Jednou se hrálo právě v den Vojtova svátku, byla to repríza, kdy už představení, jak se říká "jede samo" a kdy ke slovu přicházejí různá extempore ... Když se blížila scéna s písknutím,  stačilo rozhlásit, že Vojta dostane na jevišti nějaký dárek ke jmeninám.  Shromáždili se všichni: lid, děti, vojáci, partyzáni atd. v blahém a zvědavém očekávání.  Přiblížil se okamžik, kdy Vojta vkládá prsty  do úst, nadechuje se ... a nic. Ze vzdálenosti jednoho metru se mu za kulisou "pískáč" pěkně ukrytý divákům. Vojta třeští oči, znova se nadechne ... a zase nic! Všichni za kulisami zadržují smích. Potřetí, konečně, se mu dostane spásného zvuku .

Ale postižený se při dalších blahopřáních už nezlobil. Podobných překvápek a schválností, byla za ta léta celá řada, ale to už by byla jiná kapitola. J.KREJČÍ."

Po rekonstrukci 1975-1978 bylo otevřeno divadlo 2. března 1978 vystoupením maďarské zpěvačky Kati Kovacsové se skupinou V-73.  První představení sehrálo  6. března 1978 Západočeské divadlo z Chebu – divadelní hru  Irwina Shawa "Brooklynská idyla". 18. března 1978 vystoupil na nové scéně poprvé soubor místního Divadla lidové tvorby s divadelní hrou Miloslava Švandrlíka "Honorace z pastoušky".  Co se týká činnosti divadla, Kulturní přehledy KaSS Mariánských Lázní  z let 1958-1992 zachycují všechny hry a akce v divadle pořádané. Je to úchvatná přehlídka kulturních zážitků našeho města.
 

Literatura:
FELBINGER Johann Nepomuk: Chronick Churorts Marienbad betreffend (kronika města let 1786-1855, Okresní muzeum Cheb),1855
STAAB Ludolf: Geschichte Marienbads von der ältesten Zeit bis zur Gegenwart, Wien 1872
LASKA Julius: "Episody z časů aktivity jednoho divadelního ředitele" (Episoden aus den Zeiten der Aktivitat eines Theater-Direktors), seriál - Marienbader Zeitung 1920
Marienbader Kur- und Fremdenanzeiger, časopis s četnými články o divadle, ročníky 1926-1931, Městské muzeum Mariánské Lázně 
FISCHL Friedrich: "Theater- Marienbad " -  publikace ZÖRKENDÖRFER Karl: "Marienbad" -  Die Sudetendeutschen Selbstverwaltungskörper, Band 11.,   Deutscher Kommunal Verlag Berlin-Friedenau 1932, S. 51-55
RAUSCHER Josef: "Das Theater der Kurstadt" - publikace Heimatbuch Marienbad Stadt und Land, Band I., Heimatverband der Marienbader Stadt und Land e.V., tisk Staudt,Geisenfeld 1977, S. 362-367
PAVELKA Otto: "Poznáváme své město: divadlo N.V.Gogola" - Kulturní přehled KaSS Mariánské Lázně č.3./1962, S. 27 - 29
NEUSTUPNÝ Vojtěch: "20 let divadelní práce pro Mariánské Lázně" - Kulturní přehled KaSS Mariánské Lázně č.11./1965, S. 10 - 11
NEUSTUPNÝ Vojtěch: "Mariánskolázeňské divadlo N.V.Gogola před generální opravou" - Kulturní přehled KaSS Mariánské Lázně č.10./1966, S.31 - 33
-m- "Prvopočátkové divadla mariánskolázeňského" - Kulturní přehled KaSS Mariánské Lázně č.9./1967, s. 51
NEUSTUPNÝ Vojtěch: "Mariánskolázeňské divadlo stoleté v srpnu" - Kulturní přehled KaSS Mariánské Lázně č.9./1968, S.16 - 17
NEUSTUPNÝ Vojtěch: "Slavné jubileum divadla lidové tvorby v Mariánských Lázních" - HAMELIKA, materiály vlastivědného kroužku KaSS č.14./1975 z 10.listopadu 1975
NEUSTUPNÝ Vojtěch: "Divadlo lidové tvorby v Mariánských Lázních" - Kulturní přehled KaSS Mariánské Lázně č.11./1975, S.36 - 37
ŠVANDRLÍK Richard Ing.: "Zajímavosti - z historie divadla" - Kulturní přehled KaSS Mariánské Lázně č.7./1976, S. 24 - 25
ŠTYS Dalibor Ing.: "Rekonstrukce divadla N.V.Gogola v Mariánských Lázních" - Kulturní přehled KaSS Mariánské Lázně č.1./1977, S. 4 - 7
NEUSTUPNÝ Vojtěch: "Historie divadla N.V.Gogola v Mariánských Lázních od roku 1945" - Kulturní přehled KaSS Mariánské Lázně č.1./1977, S. 8 - 9
NEUSTUPNÝ Vojtěch: "Víte,že ... o divadle lidové tvorby" - Kulturní přehled KaSS Mariánské Lázně č. 2./1977, S.29
"Divadlo N.V.Gogola v Mariánských Lázních" - Kulturní přehled KaSS Mariánské Lázně č.10./1980, S. 2-3
"35 let Divadla lidové tvorby" - Kulturní přehled KaSS Mariánské Lázně č.12./1980, S.24
MAŠEK Karel: "Historie divadla lidové tvorby při KaSS - Začátek a první léta" Kulturní přehled KaSS Mariánské Lázně č.1./1983, S.24-25
KREJČÍ J. "Poznámky z historie DLT k Roku českého divadla" - Kulturní přehled KaSS Mariánské Lázně č.4./1983, S.33-34
Sborník  "40 let divadla lidové tvorby v Mariánských Lázních" - Kulturní přehled KaSS Mariánské Lázně 1985, 24 stran
-js- "40 let divadla lidové tvorby Mariánské Lázně " - Kulturní přehled KaSS Mariánské Lázně č.11./1985, S. 13-14
"Publikace o divadelním souboru KaSS" - Kulturní přehled KaSS Mariánské Lázně č.12./1986, S.28
VĚTROVSKÝ Václav: "Divadlo lidové tvorby při KaSS" - Kulturní přehled KaSS Mariánské Lázně č.5./1988,  S.39-40
KOVAŘÍK Luboš: "45 let Divadla lidové tvorby" - Kulturní přehled KaSS Mariánské Lázně č.5./1990, S.12-13
"České divadlo v Mariánských Lázních" - Kulturní přehled Mariánské Lázně č.1./2000, S. 8-9
ŠVANDRLÍK Richard:"Mariánskolázeňské divadlo má 130 let (1868-1998)" - vlastivědné materiály HAMELIKA Mariánské Lázně č. 7/1998 z 10.srpna 1998