Dvouletý pobyt Paul LINCKEHO
v Mariánských Lázních
Berlínský hudební skladatel a houslista Paul LINCKE měl v roce 1996 dvojí životní výročí - 130 let od svého narození a 50 let od své smrti. K tomuto dvojjubileu vyšla v Německu poštovní známka. Paul LINCKE patří mezi slavné navštěvníky Mariánských Lázní, třebaže nešlo o běžný lázeňský pobyt. Byl to pobyt dlouhý a nedobrovolný. V době počátků bombardování Berlína spojeneckým letectvem se sem přestěhoval a strávil tu téměř dva roky života. V městském divadle se často hrály jeho operety a Lincke se postavil za dirigentský pult. Jeho pobyt několikráte připomíná Wenzl Lerchl v mariánskolázeňské kronice a vzpomínají i pamětníci té doby.
Podobně jako ruský spisovatel Maxim Gorkij bydlel i hudební skladatel Paul Lincke ve stejném hotelu MAXHOF v Nehrově ulici. V letech 1952-1992 nesl hotel jméno Gorkij, pamětní desku Gorkého a sloužil jako léčebna lázní. Dodnes tu však nikdo, nikde a nic nepřipomíná slavného berlínského hosta.
LINCKE se narodil 7. listopadu 1866 v Berlíně, celým jménem Emil Karl Paul Lincke. Jeho otec, zprvu malíř, pak úředník na magistrátu, našel pro syna zvláštní kmotry: jednoho úředníka magistrátu a jednoho policistu. Rodina žila v chudé části Berlína. Otec hrával na housle a tím si přivydělával. Zemřel, když bylo Pavlovi 5 let. Od té doby musela matka dobře počítat, aby vyšla s vdovskou penzí po otci; pracovala jako šička pro jeden obchodní dům. Až o Vánocích 1877 se plní Pavlovo přání - v 11 letech dostal housle a přítel jeho otce basista Kaakstein z operního orchestru mu nalezl učitele. Byl to učitel z Wittenbergu a ihned poznal chlapcovo nadání; přemluvil matku, aby ho nechala učit na housle. A tak znovu začala v rodině starost, jak dávat 400 zlatých marek synovi na učení.
Pavel se začal učit i na klavír, fagot a další nástroje orchestru. Chodil hrávat s muzikanty ve Wittenbergu na svatby, křtiny a pohřby a tak začínala jeho učednická léta, nesmírně cenná. Když se rozloučil s Wittenbergem, snažil se dostat k vojenské hudbě, ale protože měl malý objem hrudníku, vojenský lékař ho odmítl.
Uchytil se v divadle ZENTRAL, když kapelník sháněl fagotistu. Zanedlouho odešel do divadla OSTEND, kde zase sháněli pro kapelníka korepetitora; Lincke se vrhl do nové práce, a když kapelník onemocněl, držel poprvé dirigentskou taktovku v ruce. Bylo mu 19 let. Ředitel divadla Strewe si všiml nadaného mládence a vzal ho i s jeho talentem do městského divadla natrvalo. V letech 1887-1890 byl již Lincke řádným kapelníkem v divadle na Alexandrově náměstí. Dirigoval dobové věci a poznal se tu se svým pozdějším libretistou Heinrichem Boltenem-Baeckerem. Ale pro divadlo nestačilo pouze řídit orchestr. Od Linckeho se žádalo, aby vyplňoval hudbou a písněmi přestávky, podmalovával hudbou artistická vystoupení atd. A tak se učil, jak vyhovět publiku, co se mu líbí a nelíbí.
Než přešel do divadla APOLLO, psal jednoaktovky a různé písně spolu s Boltenem. Začínala doba operety a dvě divadla stála v konkurenci - divadlo Pod lipami, Metropol, a divadlo Apollo. Původní divadlo hrálo už roku 1764, ale pak bylo 1799 strženo a na dobu jednoho století převzalo jeho slávu divadlo Pod lipami - Metropol. Divadlo bylo centrem kultury a novou premiéru musel vidět v Berlíně každý, od kojence po starce. Přijeli i z venkova, oči navrch hlavy, a draze zaplatili. Riskantní bylo otevření druhého divadla Apollo .
Divadlo APOLLO vyrazilo do první sezóny s jednoaktovkou "Berlín se směje". Lincke, který získal v té době angažmá na dvě sezóny v Pařiží ve varieté Folies-Bergere, byl pryč. Německý muzikant v Paříži po francouzsko-německé válce - to vyžadovalo nemalou odvahu a nadto, když kapelník nebyl svým knírem tak nepodobný svému císaři. Francouzi neměli Němce v lásce, ale přesto se nic nepřihodilo. Až na jednu příhodu. LINCKE dirigoval večer jako obvykle, aniž by si všiml, že se k němu blíží jakási dáma. Poklepala mu na rameno a když se otočil, vrazila mu facku. A tu teprve poznal Lincke svou ženu Annu, a nezbylo mu nic, než se šarmantně usmát. Anna za ním přijela do Paříže, protože věděla, že do pařížské metropole jezdí všichni pruští muži za pobavením a s tím se nehodlala smířit. Následoval rozvod.
A zatím v Berlíně pokračoval boj o publikum mezi divadly Metropol a Apollo, a tak Linckeho úpěnlivě prosili, aby se co nejrychleji vrátil. A Lincke komponoval první berlínskou operetu a jak i pozdější na plakátech jako "burleskně-fantastickou"….
Nadšení z jeho návratu bylo v Berlíně velké. Přišla na svět "Paní Luna" - lehká múza a zábavné melodie. Premiérou to jen začalo, Paní Luna se hrála více než šestsetkrát !! Linckeho melodie zněly ulicemi, prozpěvovali si je lidé v krámech, v hospodách. Podařilo se mu zachytit svým písňovým žánrem ten pravý druh zábavy pro Berlín a atmosféru Berlína. Když přicházel rok 1900 a slavil se příchod dvacátého století, Berlínem zněla hudba. Vedle Beethovenovy Deváté zněly i Linckeho populární melodie. Následovala operetní premiéra “V říši Jindry”, komické operety ve třech obrazech a další. Po populární Písni o myši přišla tzv. Donnewetter-Lied, jak zpíval Giempietro:
„Donnerwetter,Donnerwetter, wir sind Kerle! Bei Kritik sagt Majestät: Famos, famos! Donnerwetter, jeden einzelne ´ne Perle! Also wirklich: Donnerwetter tadellos!„
Talent a hudební potence Paula Linckeho by asi dostalo jiné rozměry nebýt dvou světových válek, v jejichž centru bylo vždy Německo a Berlín. Po druhé světové válce ještě naposledy vzal starý Lincke housle a hrál v Mariánských Lázních americkým vojákům. Zemřel v roce 1946, ale podrobnosti neznáme.
S pobytem Paula LINCKEHO v Mariánských Lázních si připomínáme tradiční nekonečný proud hostů z Berlína do Mariánských Lázní. Ještě za první republiky dosahoval téměř 10 000 osob, tj. více než čtvrtinu všech hostů. Přímé rychlíkové železniční spojení s Berlínem, za první republiky dokonce letecké spojení mezi oběma městy, denní přísun berlínských novin o sezóně, také toto souviselo s onou velkou berlínskou návštěvností.
Už v roce 1816 a 1817 přijížděli první Berlíňané. Na počátku to byli často i pruští králové, princové a princezny, šlechta pruského královského dvora. A také osobnosti kultury - slavná sopranistka Anna Pauline Milder-Hauptmannová, jejíž hlas si tu poslechl i J.W.Goethe; přijela paní Humboldtová, berlínský malíř Wilhelm Hensel a dirigent Wolff, pobýval tu hudební skladatel Carl Maria von Weber, slavný hudebník a pruský dvorní kapelník v Berlíně Gasparo Spontini atd.atd. Množství návštěv z Berlína nalezneme v mariánskolázeňských kurlistech i v období do roku 1857, kdy tu slavnostně otevíral pruský král Fridrich Vilém IV. evangelický kostel.
Není proto divu, že za druhé světové války, zvláště po bombardování Berlína, bylo rozhodnuto přestěhovat do Mariánských Lázní některé provozy TELEFUNKEN a především mnohá oddělení berlínských nemocnic. Více než 90 domů sloužilo tomuto účelu. Z nemocných tu mnozí zemřeli a to vedlo k založení samostatného oddělení, nazývaného "Berlínský hřbitov". Jsou tu pochováni zemřelí od dětí až po starce, nikoliv však na následky bojů, ale na různé nemoci v důsledku podvýživy, nedostatku léků a topení.
Na samém konci berlínské řady stojí slavný muzikant - Paul Lincke se svými houslemi a skladatelským uměním, jakkoliv skromně i rozpačitě.
PRAMEN: Peter Mugay, Berliner Musike, en gros und en détail, Musikverlag Berlín 1987 Wenzl Lerchl, Kronika Mariánské Lázně v druhé světové válce 1941-1945, Heimatbriefe Nr.275-332
