Podhorní mlýn

Podhorní mlýn nebyl ledajaký mlýn. Dnes pomalu zaniká jeho ruina, ležící trochu stranou říčky Teplé.Název vrchu Podhora nad mlýnem je prastarý a srozumitelný. Není vyloučeno, že právě tento mlýn mohl dát jméno nejvyššímu vrchu Tepelské vrchoviny - "Podhoře". Kdybychom totiž vyloučili ničím nepodloženou hypotézu, že zde pod Horou stávalo v dávnověku město či významné centrum kraje - hradiště, pak musel být název přenesen z jiného blízkého sídla a tím mohly být buď jen Závišín a Zádub, anebo vůbec nejblíže ležící prastarý Podhorní mlýn.

Nejstarší zprávy o mlýně

Nechme však úvah o názvu Podhora a vezměme na pomoc staré písemnosti. Kdy byl mlýn založen, nevíme a asi nezjistíme. Nejstarší zprávu o mlýně máme z berní ruly (1655), podle níž mlýn patřil k obci Služetín, rovněž velmi staré. V rule se uvádí (česky): "Gabriel Fiscus má vlastní mlejn s jedním kolem." Toto příjmení se však později v kraji nevyskytovalo.

Balbín o mlýně

O našem Fiškusovi psal Bohuslav Balbín ve svých "Miscellanea Regni Bohemiae" (1679): "Podhorní mlynář ("Pudamýla") ten se má - přímo u pece mu vytéká chutná kyselka." Tato věta je nejstarší známá o zdejším mlýně.

Vlci u mlýna

O mlýně se vyprávělo, že kolem roku 1710 tu byl zastřelen poslední vlk v kraji. To je pravděpodobné. Vždyť stará závišínská kronika se zmiňovala o tom, za za tuhé zimy přicházely po cestě od Podhory až k Závišínu smečky vlků, takže sedláci se neodvážili vyjet s koňmi ze vsi.

Josefínské mapování 1782

V roce 1782 probíhalo josefínské mapování kraje a příloha vojenské mapy popisuje i toto místa z hlediska vojenských průjezdů. Zde je zachycen mlýn i s okolím. V textové příloze (1782) se píše:

"Podhorní mlýn (Bader Mühl). Cesta ze Služetína do Závišína má 2000 kroků, vede kolem mlýna Bader Mühl, postaveného ze dřeva a ležícího na trvale bažinaté louce a na jednom malém potoce. Cesta bývá za velkých lijáků na krátký čas zcela nepoužitelná a neprůjezdná. Tato cesta a ta cesta, která vede do Ovesných Kladrub, jsou pro naložené vozy těžko sjízdné; ostatní cesty jsou však po většinu roku použitelné (practikabl). Cesta do Horního Kramolína běží přes Výšinu skrze mladý lesík." - U popisu obce Rájov je věta: "Proti mlýnu Bader Mühl jsou louky trvale bažinaté."

Podhorní mlýn a Služetín

Kdysi patřil mlýn k obci Služetín (něm. Lusading), 1,5 km severovýchodně; patřil farností k Mnichovu, od roku 1789 k lokálii a pozdější faře v Rájově. Stará farní kronika Rájova uvádí, že na mlýně žila rodina Fischbachů. Ač býval Podhroní mlýn katastrálně služetínský, byl veskrze orientován na Rájov, kam chodily děti do kostela a do školy a také cesta do Rájova byla lepší.

Mlynáři Fischbachové na mlýně

Vůbec nejstarší zpráva o zdejším mlynáři je z berní ruly (1654), v níž ve Služetíně byl - kromě pěti Egererů, Hůly, Endta, Khüly a Hüttla - už jmenovaný Gabriel FIŠKUS s 1 potahem, 5 kusy dobytka, 30 strychy (10 ha) polí a "s vlastním mlejnem s jedním kolem". Zdejší mlýn byl mlýn "mlecí" - sloužil služetínským sedlákům k mletí obilí.

Další mlynáře uvádí rodinná kronika Rájova (Familienbuch) pod jménem FISCHBACH, ale vycházíme z toho, že Fiškus=Fišbach a mlynářský rod že se neměnil. Mlýn měl služetínské číslo popisné 17 a farností zprvu patřil pod Teplou, až později pod Rájov.

Mlynář Michael Fischbach se narodil kol roku 1710 (vnuk Gabriela Fiškuse?); oženil se s Annou Zitterbarthovou z Bohuslavě (něm.Passlas). Rod Fischbachů žil již v 15.-16.století v Ovesných Kladrubech a také Zitterbartovi byli prastarý rod v Bohuslavě. Měli děti:

1. Michaelův nejstarší syn Laurenz Fischbach odešel mlynařit na mlýn Röllmühle u Vidžína.
2. Druhý syn, Raymund Fischbach, se přiženil do Otročína a stal se tamějším sedlákem.
3. Třetí syn, Ferdinand Fischbach (* 1749, + 21.10.1831), zdědil po otci Podhorní mlýn.
4. Čtvrté dítě byla Katharina Fischbachová, která se stala selkou v Zádubu u Kutzerů.
5. Páté dítě Barbara Fischbachová se stala selkou u Adlerů v Bohuslavě, odkud byla její matka.
6.Šesté dítě, Františka Fischbachová, se provdala na martinovský mlýn Rainmühle, tedy tradičně zůstala mezi mlynáři.
7. Poslední, sedmý potomek byl Johann Josef Fischbach, který si oženil s jednou ženou z Bohuslavi a získali dvůr v Chotěnově.

Po smrti matky Anny Marie se mlynář Michael Fischbach jako vdovec znovu oženil s Margaretou Kiesslovou z Mnichova. Jak ukazují záznamy, rodině se nevedlo na mlýně špatně a zde narozené děti se vesměs dobře oženily a provdaly.

Ferdinand Fischbach (1749-1831) zdědil ještě dřevěný mlýn, ale počátkem 19.století (pravděpodob-ně mlýn vyhořel) postavil dvě zděná, kameno-cihlová stavení, jejichž základy jsou patrné dodnes. Mlynář Ferdinand Fischbach se dožil 82 let a tak i leccos zažil. Oženil se s Margaretou Mertlovou, o deset let mladší, a měli šest dětí.

Nejstarší byl Franz Josef Fischbach, který se oženil do Výškovic čp.9 a za ním se odstěhoval i jeho bratr Johann Michael Fischbach. Největší štěstí udělala dcera Marie Anna (*1787), když se provdala 29.února 1808 za nejbohatšího rájovského sedláka Franze Egerera z Rájova čp.1. Další děti Johann Georg Fischbach a Františka Fischbachová se nikde neuvádějí.

Ve mlýně zůstal nejmladší syn Franz Anton Fischbach (*29.7.1790- + 1.3.1822), který se oženil s Margaretou Nadlerovou ze Služetína čp.4. Narodil se jim syn Johann Michael (*15.1.1821), ale zemřel po 5 dnech (+20.1.1821). Také 32letý mlynář náhle zemřel 1.3.1822.

Na mlýn přišel 1825 ke svému 76letému dědovi Ferdinandovi jeho vnuk Johann Michael Fischbach z Výškovic, syn Franze Josefa Fischbacha ve Vyškovicích čp.9, a ten se oženil 4.července 1825 s mladou ovdovělou Margaretou. Měli deset dětí, ale nejméně sedm z nich zemřelo. Byly to děti:

1. Franz Anton Fischbach (* 19.11.1823, +20.11.1840 v 17 letech)
2. Maria Anna Fischbachová (*1.10.1825, provdala se 6.2.1844 do Rájova čp. 22 a stala se selkou)
3. Theresia Fischbachová (* 14.5.1828, +10.2.1845 v 17 letech)
4. Františka Fischbachová (*10.2.1830, + 2.3.1848 v 18 letech)
5. Engelbert Fischbach (* 27.11.1831, + 4.4.1833 ve dvou letech)
6. Wendelin Fischbach (* 3.1.1834, +1.3.1834 ve dvou měsících)
7. Ludowika Fischbachová ( *19.8.1835, + 23.8.1835 ve 4 dnech)
8. Eva Fischbachová (*5.1.1837, +5.1.1837 při porodu)
9. Engelbert Fischbach (*29.8.1838 a zdědil mlýn po otci, který zemřel v roce 1859)
10. Maria Aloisia (*29.1.1841)

Tak pokračoval rod Fischbachů až do roku 1900, kdy se objevují na Podhorním mlýně nová jména - Hanika, Kreutzer a myslivec Stingl.

Poslední obyvatelé mlýnu ve 20.století

Z noivých obyvatel a jmen Hanika, Kreutzer a Stingl se mylně usuzovalo, že mlýn býval původně rodiny Haniků z Tisové. Stejný omyl uvádí i Günter BENDER v článku "Podhornmühle" (Marienbader Hbf). K mlýnu patřila odjakživa pole a louky, takže mlynáři hospodařili i jako zemědělci.

Dne 15.listopadu 1903 mlýn vyhořel. Nový majitel Johann Eckert z Tisové (Otročín) postavil sice na starých základech nový mlýn, ale v roce 1914 mlýn prodal i s pozemky a se svou dcerou Marii se odstěhoval do Vidžína. Od kupce přešel Podhorní mlýn do rukou premonstrátského kláštera Teplá. Jméno mlynáře HANIKY se objevuje jen jako nájemce části mlýna s mletím, který klášter pronajal. Hanika zde mlel do roku 1920 a s ním skončila i éra tradičního mlecího mlýna. V té době zde už bydlel myslivec Stingl. Klášter nechal celý mlýn zrekonstruovat a přestavět jako obydlí pro klášterního myslivce, který měl na starost lesní revír Podhoru.

Mlýn jako obydlí myslivců

Prvním myslivcem tu byl Georg Stingl ze Závišína (+1918), po něm Johann Eckert, který byl roku 1931 přeložen, a do Podhorního mlýna přichází rodina Wenzla Schwendy (Václava Švandy) z kláštera Teplé. Švandovi měli čtyři děti a poslední dvě, Adolf (*1932) a Alois (*1935), se narodily přímo na mlýně.

Wenzel Schwenda (*13.3.1901), myslivec kláštera Teplá, si vzal za manželku Theresii Hauptmannlovou (*4.6.1901) a svatba byla 21.6.1930. To již měla Theresia syna Alfréda Hauptmannla, narozeného 15.9.1924 v městě Teplá. Další děti se narodily v Podhorním mlýně: 2. Christiane (*10.5.1931, + 11.5.1931), Adolf (*8.11.1932) a Alois (* 17.8.1935).

Alois Schwenda (1935) byl poslední zde narozené dítě; alespoň rájovská farní kniha žádný další záznam z mlýna už nemá. Jejich starší bratr Alfréd (*1924) padl v roce 1944 na východní frontě. V roce 1946 byli zařazeni Schwendovi do odsunu a mlýn od té doby zůstal opuštěn a stal se ruinou, třebaže jeho kamenné zdi už šedesát let vzdorují chátrání.

Na nově objeveném, byť již poněkud poničeném obrázku z doby před válkou, stojí Alfréd (*1924) s mladším bratrem Adolfem (*1932). Kdesi u plotu vyvěrala kyselka.

Mlýn na říčce Teplé

Mezi desítkami mlýnů na řece Teplá byl Podhorní mlýn nejhořejším a prvním v nadmořské výšce nad 700 m. Teplá tu pramení tři kilometry v bažinách v lesích za Polomem, nad mlýnem na rájovském katastru. Zprvu je jen potůčkem, třebaže se i ráda rozvodňuje. Kdysi se toku (Teplé) říkalo GALICKÝ POTOK (Galatsboch); z jiných jmen se objevovalo též Podhorní potok (Podhorn Bach). Náhon ke mlýnu vedl značně daleko, až od rybníčka Rad (Radteich). Dodnes jsou v terénu stopy po náhonu, třebaže ho přetnula meliorace levostranného přítoku potůčku do říčky Teplé. Za mlýnem se proplétala služetínskými a hornokramolínskými lukami a vtékala do Podhorního rybníka (podle KLEMENTA 1882 měl tehdy rozlohu 56,65 ha), kdysi pravidelně vypouštěného a s výlovem znamenitých ryb.

Průzkum dvojice Šindelář-Švandrlík před lety

Když jsme se v zimě 1980 nabažili nově objevovaných pověstí o Podhoře a mlýnu, vypravili jsme se 14. května 1981 k Podhornímu mlýnu a náš první průzkum potvrdil, že půdorys mlýna zůstává nejméně 150 let beze změny. Pátrání po kyselce bylo horší. Zdálo se, že kyselku už nenajdeme. Byla zanesena, ačkoliv ještě DIETL v roce 1908 a 1942 a DOVOLIL v roce 1956 ji tu měřili. DOVOLIL nalezl ve vzdálenosti 5 metrů od zdi v louce dřevěný typický vydlabaný pařez - studánku, ze které vytékala kyselka. Změřil teplotu 12⁰ C a obsah oxidu uhličitého 2060 mg v litru! Také v lukách nalezl ve vodním příkopu unikající čistý oxid uhličitý a několik drobných vývěrů. Kyselka tehdy již nepramenila v kuchyni u pece, ale byla mimo stavení. Tím jsme si vysvětlovali, že pec mlynáře stála kdysi v těchto místech.

Ruinu mlýna tvořily zříceniny dvou stavení z kamene a z cihel - vlastního obytného mlýna a stáje či konírny. Stáj měla půdorys 815 cm x 1390 cm a zdi bez střechy. Zdi byly 70 cm silné. Zazděné okno 120x100 cm a dvě okénka, zužující se jako střílny do otvorů 15x35cm byly v jižní zdi. Severní zeď do dvora se již zřítila. Výška zdí byla 3 metry. Mezi stájí a mlýnem byla vzdálenost 4 metry. Tudy mezi staveními vedla i cesta na Ovesné Kladruby směrem přímo přes Podhoru. Nad stavením běžela rovná cesta - k východu do Služetína a k západu do Rájova nad rybníčkem.

Hlavní stavení mlýna o půdorysu 28,5 m x 9,4 m mělo zdi silné 80 cm z kamene a na západní straně byl náhon, v němž ležely zbytky dřevěného kola. Jen okna mají cihlovou klenbu. Ve stavení, které bylo rovněž beze střechy, byly čtyři místnosti. První bylo bezesporu obytná o půdorysu 780 cm x 610 cm, s pěti okny 80 cm x 105 cm. Šesté okno na západní straně bylo zazděno. Vchod do této místnosti byl jen ze sousední mlýnice. To byla druhá místnost o půdorysu 780 cm x 830 cm. Měla dvě okna a zde byl hlavní vchod. Zde se mlelo a zde ležela, ještě za našeho průzkumu, tři dobrá mlýnská kola průměru 80 cm s vnitřním železným držákem 12 cm x 48 cm. Otvor k náhonu ve zdi byl nově zazděn.

Proto jsme soudili, že se v mlýně v posledním období už nemlelo. Třebaže prý pamětníci z Ovesných Kladrub vzpomínají, že se sem za války ještě jezdilo mlít. To by však musel být provoz mlýna dodatečně ve válce obnoven.

Třetí místnost půdorysu 780 cm x 680 cm měla vlastní vchod a dvě zamřížovaná okna. Snad zde bylo nějaké hospodářské zvířectvo, stejně jako v poslední, čtvrté místnosti o půdorysu 780 cm x 480 cm.

Asi 5 metrů od stavení byla kruhová studna a za ní ještě druhá, obdélníková 60 x 100 cm. Dvůr dříve uzavírala dnes již zaniklá dřevěná stavení - stodoly - na severu a východě. Jsou tu plošinky, prozrazující jejich základy. Nad rybníkem stávalo novější stavení ve vyhloubené stráni, z něhož zbyly jen základy.

Závěrem.

Tichému údolí, v němž se rozléhá i obyčejné šustění ostřice na hrázi zaniklého rybníčka, dominuje dodnes zřícenina, která houževnatě odolává zubu času i nájezdům nenechavců. Stejně tak houževnatě v tomto údolí po staletí dobýval člověk z krásné, ale málo hostinné okolní přírody právo na bytí, na existenci. Trápila ho neúroda, bouře, záplavy, rvavé větry. Údolím mezi lesy se mu toulali medvědi a vlci. Nepřežili. Nepřežije ani on ?

Nový průzkum 2002

Průzkum Podhorního mlýna provedl Zdeněk BUCHTELE po dvaceti letech - 30.března 2002. Vývěr kyselky už nebyl nalezen a nachází se tu jen drobná bažinka, pokrytá rezavou skvrnou, u jihozápadního nároží budovy mlýna. Nová měření hlavního stavení, stáje, studny a dvora potvrdila, že ruina Podhorního mlýna se vizuálně nemění; pouze zanikl vývěr kyselky. Z.Buchtele zachytil i půdorys a rozměry mlýna: