Poutnov

Obec Teplá má dnes 24 částí (vesnice Babice, Beranov, Beranov, Beroun, Bezvěrov, Bohuslav, Číhaná, Heřmanov, Horní Kramolín, Hoštěc, Jankovice, Kladruby u Teplé, Klášter Teplá, Křepkovice, Město Teplá, Mrázov, Nezdice, Pěkovice, Popovice, Poutnov, Rankovice, Služetín, Staré Sedlo, Zahrádka), evidováno je 29 ulic a 1 112 adres. Všechny adresy v obci mají PSČ 364 61. Obec Teplá má 3 076 obyvatel, z toho 1 245 mužů nad 15 let a 311 chlapců do 15 let, 1 262 žen nad 15 let a 258 děvčat do 15 let (2002).

Poutnov je částí obce města Teplá. V Poutnově samém ( něm. Pauten) je dnes evidováno 32 adres, z toho 27 popisných čísel - čp.1, čp.2, čp.3, čp.6, čp.7, čp.8, čp.10, čp.20, čp.21, čp.26, čp.29, čp.30, čp.32, čp.37, čp.41, čp.46, čp.51, čp.54, čp.55, čp.57, čp.59, čp.60, čp.65, čp.70, čp.72, čp.73, čp.74; a 5 evidenčních čísel: če.1, če.2, če.3, če.4, če.5.

Poutnov má bohatou historii a jeho stáří je úctyhodné - dosahuje tisíciletí. Ale dnešní velikost, vzhledem k odlehlosti od hlavních silničních tras, je nesrovnatelně menší proti velikosti a významnosti obce v minulosti.

V roce 1878 měl Poutnov 68 domů, v nichž žilo 108 rodin a 488 obyvatel. Čistý roční výtěžek obce činil 4 274 zlatých. V Poutnově bylo 5 koní, 268 kusů hovězího dobytka, 16 prasnic, 74 ovcí, 27 koz, 16 včelstev. Katastr obce měřil 517 ha (KLEMENT 1882, vlastivěda 1966 - 507 ha).

K obci patřilo tehdy ještě sedm stavení osady Schellenhäuser poblíž řeky Teplé pod Popovicemi a mlýn Horamühle. Celý Poutnov i s dílčími částmi patřil poštou pod město Mnichov (Einsiedl), matriční úřad měl ve Služetíně, jen škola (čp.20) byla v místě, železniční stanice Mnichov-Poutnov dole v údolí.

Významná nádraží karlovarské železniční trati

Poutnov má vlastní nádraží na karlovarské železniční trati od roku 1898. Původně byl používán dvojnázev nádraží "Mnichov-Poutnov" (za což musel Mnichov platit nemalou částku).

Nejbližší stanice karlovarské trati - Město Teplá a Bečov nad Teplou - byly významné pro celou lokalitu. Zde byla řada skladišť různých místních tovarů a sem mířili za prací i někteří poutnovští dělníci.

V Bečově například byla skladiště minerálních vod - Novoveské kyselky a Grünské kyselky ("Grüner Säuerling").

Překládaly se na nákladní vagóny a rozvážely po celých Čechách i do ciziny. Dnes jde o známou minerálku MAGNESIA s velkostáčírnou v Mnichově.

Etymologie názvu obce Poutnov

Název "Poutnov" či "Pauten" vysvětluje Anton PROFOUS od osobního jména Púta - Pútnův, Pútův, které bylo časté před staletími (1188 - Puten). Nejstarší pramen je bohužel jen falzum 1214 (Pawten ?), dále Profous uvádí 1437 Mikuláš z Putnova, 1459 Putnovo, 1469 Putnova ves, 1530 "…Markt Ainsidl, Dorff Paun- ten, Rannkhowicz, 1543 Pauttenh, 1615 v Poutnově, 1788 Pauthen. Jméno Púta je od slova pút-pout (via-cesta). V Čecchách je jediná ves tohoto jména. Ještě před druhou světovou válkou měl Poutnov 70 domů, ale jen 388 obyvatel.

Poloha dvora a vsi

Náznak okrouhlice Poutnov (700 m n.m.) byl prvním půdorysem vesnice, kterou tvořilo v blízkosti panského dvora několik selských dvorů. Náves bývala zcela prázdná (až později přibyla stavení čp.41,42,35).

Dominantou byl jednopatrový barokní zámeček stranou ležící v areálu dvora v jihovýchodním cípu vesnice. V rozlehlém zámeckém čtverci tu stály stodoly, stáje, kolny, ovčín, zahrady, východně zámku Beaufortovy opravny (čp.61), zámecký pivovar (bez čp.) a hojně navštěvovaná Beaufortova pivnice (čp. 62). Vedle pivovaru býval obecní dům (čp.43).

Severní část okrouhlice byla trvalá a byla postupně doplňována na severovýchodě chalupami a domky. Majitelé měli malá hospodářství nebo se živili řemeslem. Kromě truhláře, koláře (čp.48), kováře (čp.21) tu byly tři krámky, pekař a řezník. Mnozí místní obyvatelé po roce 1898 využili železniční trati a odjížděli vlaky za prací do lázní, i na delší čas, a vraceli se na podzim do vsi.

V obci byla i dvoutřídní škola. Když v minulosti už nestačil prostor pro školu v zámeckém areálu (Stará škola čp.60), nechala obec přestavět někdejší hospodu na školu (čp.20).

Obci patřil také obecní dům (radnice), v němž byla obecní kovárna, pokladna rajfajzenka a obecní knihovna. Dva obecní rybníky uprostřed vesnice měly vodu pro případ požárů.

Anton GNIRS o Poutnovu (1932)

"Okrouhlá ves (Ronddorf) POUTNOV je staré zboží kláštera Teplá. Rozprostírá se trochu hlouběji panství na základech velmi starého sídla a panského dvorce stejného jména. Koncem 14. století se uvádí jako majetek Andrease …… až po Beaufortovi. Poloha vsi vychází ze čtyrrohé vesnické návsi, v jejíž jihovýchodní straně je panský dvorec s jednopatrovým, barokním panským sídlem. Po ostatních stranách návsi stojí selské dvory. "

Popis památek od GNIRSE uvádíme v části o památkách.

Posloupnost majitelů Poutnovského dvora

Poutnovské nádraží je v údolí řeky Teplé, vlastní obec se rozprostírala na výšině jako okrouhlicové sídlo, avšak spíše tvaru obdélníka. Nejprve zde vznikl dvůr a při něm vznikala někdy ve 13. - 14.století vesnice Poutnov. Dvůr stojí na jihovýchodní straně obce jako patrový barokní panský dvůr se sedlovou střechou a s velkými prostorami, stájemi, stodolami, ovčínem a zahradami. V časech, kdy nepatřil pod tepelský klášter, střídali se tu v rychlém sledu feudální majitelé. Posledním majitelem byli bečovští páni Beaufortové (do roku 1945). Střídání majitelů dává tušit nepříznivé důsledky pro rozvoj kdysi prosperujícího dvora.

Dvůr Adolfův. O nejstarším majiteli tepelského dvora, jakémsi Adoldovi, není žádných písemných zpráv. Historici dokonce uvádějí, že původní místo dvora na Tepelsku je neznámé. Poprvé se uváděl dvůr ("curia Adoldi") v potvrzovací listině římského papeže Řehoře X. z 23. května 1273 v seznamu vesnic kláštera Teplá, tedy jako část tepelského Hroznatova panství.

Zde jsou řazeny tepelské obce v logickém pořádku za sebou, například řada obcí "Horní Kramolín - Mrázov - Bezvěrov - Beranova - Píkovice - Křepkovice" atd. Stejně tak v okolí Poutnova: "Český Beranov - Otročín (Landek) - Tisová - "curia Adoldi" - Mnichov - Rájov - Číhaná" atd. Není sporu o to, že ten, kdo diktoval názvy vesnic, vybavoval si je v určitém terénním pořádku.

Andreas z Poutnova. Ze 14.století máme dokument o tomto klášterním lenním dvoře (Lehen-hof). V roce 1399 jakýsi lenník, jménem Andreas z Poutnova ("von Pathen"), dává pečeť na první městské privilegium Bečova. V roce 1408 opět visí jeho pečeť na hornickém privilegiu pro město Sangerberg (Prameny). Po Andreasovi (Ondřeji) následuje řada nájemců i majitelů:

1456 - na dvoře je uváděn jako pán Poutnova Dycz Hofer auf Pauten

1477 - dvůr potvrzen jako zástavní majetek pro vdovu Katharine Höferin. Někdy v té době se objevují páni z Pouthnova také na majetku Malešice u Plzně.

SEDLÁČEK uvádí zámek v Malesicích z roku 1730, kde předtím stávala tvrz. Starší sídlo bylo u Malesic na skalisku, kde byl hrad Kyjov (v místě "Na pustém zámku"). Na tomto hradu, uváděném od roku 1235, se objevuje už před rokem 1498 Anna ŠAFRÁNKOVÁ z POUTNOVA. To byl hrad již zpustlý. Odkázala 4. ledna 1503 tvrz Malesice poplužným dvorem, vsí a mlýnem, zpustlý hrad Kyjov s vesnicemi, dále zboží Smědce a nějaké grunty při Plzni těmto dědicům: Slaviborovi Prackovi ze Svinné a bratřím Štěpánovi, Benešovi a Jiříkovi z Poutnova Po smrti Slavibora měli podle "kšaftu" převzít bratři celé Malesicko. Z těchto bratrů zanedlouho zemřel Beneš (kol † 1505), pak Jiřík († 1522 zavražděn) a zůstal Štěpán z Poutnova a držel Malesice a Smědčice ještě v roce 1536.

Po něm zdědili majetky jeho synovci - čtyři bratři Jindřich, Bedřich, Jiřík, Oldřich z Poutnova. Drželi je ještě roku 1544. Po smrti Jindřicha († 1550) se tři bratři rozdělili tak, že Jindřich dostal Smědčice,. Jiřík Červený Hrádek, tehdy pustý, dvůr a ves Vochov, vsi Bukovec a Chotíkov , Oldřich Malesice. Z nich zemřel nejprve Oldřich, statek si rozdělili zbylí dva bratři Bedřich a Jiřík, který roku 1565 koupil také Bedřichův díl a zemřel 1594. Jiřík z Poutnova bydlel v Bukovci, v roce 1564 zastavil Bukovec s Hrádkem Rokyckým. Tvrz Červený Hrádek obnovil. Jeho dcera Barbora se provdala za Václava ze Štampachu a později zdědila Červený Hrádek s Vochovem, kdežto vnučka Polyxena zdědila Malešice s Chotíkovem. Provdala se za Chlumčanského, ale byla tak zadlužena, že musela prodala Malešice 1628 Lidmile Loubské ze Svárova. Tím páni z Poutnova, respektive jejich potomci, rodové majetky ztratili provždy.

1520 - uvádí se Hans Hofer von Lobenstein jako pán na Poutnově, který měl také majetky na Žluticku a Kadaňsku.
1522 - nakrátko je zakoupeno zboží Poutnov za 160 kop grošů jako jeho starý majetek premonstrátským klášterem Teplá (Annales Teplenses I./ 128).
1530 - při zastavování klášterních majetků se dostává Poutnov s dalšími tepelskými obcemi do rukou pánů Pluhů z Rabštejna a na Bečově
1544 - obce Poutnov a Otročín jsou pronajaty další zástavou pánu Heinrichovi (Jindřichovi) z Plavna
kol 1550 - se uvádějí jako majitelé Wolf von Pintitz i jeho syn Christoph (1532 se nazýval ještě Wolf Pintitz auf Peschwitz a Wolfovi se po letech dostali do sporu o Poutnov s bečovskými pány.
1578 - koupil dvůr i s přilehlou vesnicí klášterní hejtman Filip ze Schirndingu
1592 - konečně se vrací dvůr i s vesnicí jako majetek premonstrátskému klášteru v Teplé.
před 1618 - dvůr se nachází v rukách feudála Johanna Fridricha Lochnara von Balbitz (Palič?) a ve dvoře se uvádělo 6 poddaných, s rodinami asi 30 osob). Lochner stál na straně zimního krále, tedy protestantské, a proto upadl po bitvě na Bílé hoře 1618 v nemilost
1620 - konfiskační komise vyslovila ultimativně ztrátu všeho Lochnerova jmění.
1627 - dvůr kupuje Valentin Šchindel von Hirschfeld. Z císařské milosti byly později Lochnerovi přenechány zpět dvě třetiny bývalého dvora, ovšem po zaplacení kupní sumy 1701 kop 25 grošů a 5 dinárů. Lochnerovo jméno však brzy mizí.
1654 - se uvádí v berní rule majitelem dvora Jiří Vojtěch Schindel, za něhož se uvádělo ve dvoře 14 lidí, s rodinami asi 70 osob. Přes tuto koupi se stále platil desátek klášteru Teplá. Rytířský rod Šindelů z Hirschfeldu zůstával na dvoře až do poloviny 18.století.
Kolem roku 1730 byla majitelkou Maria Weigel Schindelová z Hirschfeldu.
1749 - dvůr prodala hejtmanovi Loketského kraje Johannu Ottovi von Ottilienfeld. Panství po něm zdědil jeho syn Karl von Ottilienfeld. Od této chvíle zažívá dvůr trampoty.
1802 - Karl ve finanční nouzi byl nucen prodat dvůr skupině zbohatlých poutnovských sedláků.
1803 - od nich Poutnov koupil zámožný obchodník s chmelem Hahn ze Sangerbergu. V rychlém sledu se pak střídají majitelé:
1804 - dvůr koupil Johann Weiss z Karlových Varů
1806 - od něho odkoupil zboží zpět Karl von Ottilienfeld, který je však znovu prodal, tentokráte
1807 - je koupil Johann Knoll z Karlových Varů. Následuje další střídání majitelů
29.září 1824 bylo panství cestou exekuce vydraženo a novým majitelem se stal vlastník c.k.major Emanuel rytíř Fleißner von Wostrowitz.
1837 - od něho kupuje dvůr Adam Solch; později se rozhodne prodat tuto enklávu Plzeňského kraje:
1843 - kupuje starý dvůr a poddanskou ves hrabě Adam DEYM.
před 1848 - se stává dalším majitelem hrabě Moric DEYM, slavná postava pražské revoluce 1848. Hrabě zemřel v kočáře na cestě do Mariánských Lázní dne 17.června 1851, je pochován a má hrobku na tepelském městském hřbitově.
1852 - po smrti Morice dostává dvůr do rukou jeho synovec Ferdinand DEYM, který dvůr 1865 prodal Beaufortům:
1865 - dvůr odkoupil bečovský pán vévoda Alfred Karl August Konstantin von BEAUFORT-SPONTINI a v letech 1865-1945 zůstal dvůr v rukách tohoto rodu až do konce 2. světové války.

Berní rula (1654)

Berní rula uváděla při dvoře nevelkou ves Poutnov, kde žilo 6 sedláků, z toho jeden dvůr pustý, 1 chalupník a 5 zahradníků celkem s výměrou 278 strychů polí, z toho ozimy 56 strychů a jařiny 109 strychů. Měli 22 potahů, 23 krav, 41 jalovic 39 sviní a 67 ovcí. Písaři hodnotí v rule obce tak, že "poddaní v položených qualuitatibus obstáti mohou".

Josefínské mapování (1782)

Mnohé pomístní názvy z Poutnova jsou v tereziánském a josefínském katastru v 18.století. Zajímavý je i popis sídla v příloze josefínské mapy z roku 1782:

"PAUTEN - má zámek, poplužní dvůr, ovčí a menší kapli. Leží uprostřed zarostlých vrchů FORDERBERGE, které ve směu na Popovice, Tisovou a Rankovice dominují. Malé rybníčky jsou proti Rankovicím a proti Tisové a slouží jako zásobárna vody a mají pevný grunt. Ves leží 1 hodiny od Popovic, od Tisové, od Babic a Rankovic; 3 hodiny od Otročína (Landek) a 1 1 hodiny od Teplé a Louky (Grünu).

Cesty v okolí jsou po celý roční čas sjízdné (praktikábl) i s naloženými povozy. Ta do Popovic jde po lesní cestě k mlýnu Rötl.Mühle a taktež jde přes jen dřevěný můstek, jinak také přes mlýn Herrn Mühle (Hora- nebo Herren) do Otročína, ale ta je vymletá, jílovitá, při spětném počasí těžko sjízdná. Cesta do Rankovic je dobrá, kamenitá a také cesta do Teplé je obecně průjezdná (passieren), ale má místy vyhloubeniny (Hohlungen). Také do Babic se musí jet přes mlýn Rötl.Mühle. Pěší stezka do Rankovic je sjízdná koňmo. Cesta do Louky (Grün) jen použitelná jen pro běžné povozy."

Na řece Teplé leží mlýny: Schwalbenmühle, Angerlmühle, Streamühle, Rötl.Mühle, Herrnmühle.

Rytířské zboží POUTNOV (Sommer 1938)

"Toto dominium leží v severovýchodní části Plzeňského kraje na hranici s Loketským krajem a na pravém břehu Teplé. Ze všech stran je obklopeno panstvím kláštera Teplá a jen na severovýchodě má hranici s panstvím Toužim v Loketském kraji.

Až do třicetileté války patřilo panství Johannu Friedrichu LOCHNEROVI (Jan Fridrich Lechnar z Palic) a SOMMER uvádí všechny majitele do roku 1838 (viz "Posloupnost majitelů!).

POUTNOV (Pauten), 11 poštovních mil severozápadně od Plzně, 2 1/2 poštovní míle od Plané, 1 hodinu severozápadně od Teplé, mezi tepelskými vesnicemi Rankovicemi a Popovicemi, na jedné výšině nedaleko vpravo od Teplé, ves s 57 domy, mezi nimi je 7 židovských domů, a se 413 německými obyvateli, mezi nimiž je 11 židovských rodin, farností patřící pod děkanský kostel v městě Teplá.

Má 1 malý vrchnostenský zámek, s obydlím úředního správce, 1 panský dvůr ve vlastní režii, 1 ovčín, 1 pivovar na 6 sudů a 2 džbery, 1 lihopalírna, 1 emfyteutický hostinec, a 1/4 hod. stranou ležící emfyteutický dvoukolový mlýn HÖHRAMÜHLE. Z největší části tvoří obživu obyvatel zemědělství, mezi nimiž je však 14 mistrů řemesel s 10 tovaryši a 3 učedníky, jmenovitě 1 šenkýř piva, 1 řezník, 6 kramářů a podomních obchodníků, 5 zedníků s pomocníky, 1 mlynář, 1 kovář, 1 krejčí, 1 švec, 1 tesař s 2 pomocníky. Do roku 1836 nebyl dosud založen chudobinec."

Z historie vesnice Poutnov

Co se týká vesnice, vznikala při dvoru ve 13.-14.století. V roce 1469 byla pronajata od opata Zikmunda jakémusi Kunzu Pelarovi za 200 zlatých rýnských.

Ve století protestantismu se dostala do rukou Jana Pluha z Bečova, pak po roce 1549 jen krátce zpět klášteru, v roce 1576 byla prodána s dvorem hejtmanovi Filipovi ze Schirndingu za 860 kop míšeňských, ale v roce 1592 se vrátila do majetku kláštera.

Po zrušení vrchnostenských vztahů v revolučním roce 1948 zůstává obec jako samostatná katastrální obec.

Velcí sedláci a množství chalupníků si rozdělilo obecní grunty a stavěla se stavení na získaných gruntech na návsi i u zámeckého areálu. Noví majitelé měli malá hospodářství a kromě toho někteří jezdili za prací do lázní - Mariánských Lázní i Karlových Varů. To jim později zjednodušila nová železnice (1898). Přibyli řemeslníci - truhláři, kolář, kovář, tři krámy, pekařství, více hospod a také jeden řezník.

Zatímco letní období tu probíhalo v klidu, vesnice ožila na podzim, kdy se vraceli z lázní obyvatelé, tam pracující, podíleli se na společenském životě. Zakládaly se nové spolky jako spolek dobrovolných hasičů, spolek vysloužilých vojáků, pěvecký spolek, Svaz Němců, Německý kulturní svaz.

Poutnovský pivovar

V Poutnově býval i malý pivovar. Stál přímo proti panskému zámku. V roce 1880 se tu vyvařilo 330 hektolitrů piva. Na tehdejším tepelském hejtmanství byly ještě tyto další pivovary s roční výrobou piva:

vrchnostenský klášterní pivovar 11 592 hektolitrů
pivovar v městě Teplá 3 840 hektolitrů
pivovar v městečku Mnichově 1 974 hektolitrů
pivovar v městečku Úterý 1 008 hektolitrů.

Mimo tepelské panství existoval Löwensteinský pivovar na Švamberku s výrobou 4 608 hektolitrů piva. Kdysi býval pivovar i v Kořenu. Na švamberském dvoře bývala také palírna kořalky, ale v roce 1880 se tu již nevyrábělo. Vařilo se obyčejné, vcelku podřadné pivo. Jen švamberský, mnichovský a klášterní pivovar vařily také 11° - a 12° ležáky.

Domy v Poutnově

Majitelé (1945):
1. Zámek s panským dvorem - vévoda Beaufort z Bečova
2.Engelbert Degl "Ban Schützen"
3. Anton Kießl
4. Anton a Anna Jankovi
5. Josef Seitz - "Ve vile"
6. Riedl Alois - "Schuster Louis"
7. Richard a Fanni Lehrl - "Schindler"
8. Anna a Gustav Sieben-hühner
9. Anna a Heinrich Spitzhüttl
10. Franz Jank -"Riedl-bauern"
11. Karl Treml, kovářství
12. Franz Fischer, chalupník (Häusler)
13. Alois Brückner - Ziegler" u rybníka
14. Anna a Hans Jank "U zedníka"
15. Albert Hodschick
16. Anna Helrnerová
17. Anna Hublová
18. Marie a Emil Wurtinger, hospoda Poutnov
19. Engelbert Kießl "Anares"
20. Obecná škola
21. Albert Degl, kovář
22. Anton Kießl, starosta
23. Richard Manert
24. Agnes a Albert Manert "Weber"
25. Anton Pecher - "Hermann"
26. Theodor Lang - "Böller"
27. Karl Glosauer - "Perl" - stavení na výjezdu cesty do Tisové
28. Engelbert Haberlick
29. Anna a Alois Pernerovi
30. Lydia a Alois Jankovi - "Kastl"
31. Franz Kießl
32. Josef Frank
33. Franz Josef Brückner, zahradník
34. Josef Lang
35. Eduard Rebert
36. Josef Haberlick
37. Alois Jank
38. Franz Zimmerhackl, mlýn Horamühle
39. Hans Nadler - "Pflasterer"
40. Josef Fischer - "Kapellerer" - stavení vedle kaple
41. Eduard Hacker
42. Engelbert Kießl, mlékárna
43. Obecní dům
44. Paula a Anton Jank
45. Hermann Riedl
46. Resi a Alois Müllerovi
47. Alois Köhler, kočí a krejčí
48. Marie Lehrlová - kolářství, dům na cestě k nádraží a Tepelské silnici
49. Leonhard Hubl, zahradní chalupa
50. Albin Fischer - "Ban Schneider" - stavení na výjezdu Otročínské silnice z vesnice
51. Rudolf Ott /Schelle
52. Anna Siebenhühner,stavení na cestě ke mlýnu Horamühle
52. Marie a Hans Fischerovi
53. Josef Kutzer - "Kalmer"
54. Ernst Riedl - "Doffen/ Schelle
55. Albert Lang, včelař-hospoda /Schelle
56. Albert Lang-Schömmer-vyhořelo
57. Josef Kaiser - "Grünerer"/Schelle
58. Marie a J.Zeiß Siebenhühner/Schelle
59. Isidor Hohler / Schelle
60. vévoda Beaufort, "Stará škola"
61. vévoda Beaufort, opravny - Masterhäusl
62. vévoda Beaufort, pivnice
63. Anton Kießl (Nr. 22) - "Giebitz"
64. Max Hammer
65. Anton KießI (Nr. 22) - švec
66. Marie a Alois Zeidler, Harschenburg
67. Franz Recht
68. Peppi Trotscher
69. Hans Schuster /Schelle
70. nádraží / Schelle

Osada Schellenhäuser -Poutnov měla osm stavení a nádraží. Další část osady nad nádražím při silnici do Mnichova přináležela k obci Popovice.

Památky v Poutnově

1. Proti panskému dvoru na návsi stávala barokní kaple Nejsvětější Trojice z roku 1730. Připomíná tím zdejšího pána Wenzl Maria Schindela zu Hirschfeld, který ji dal postavit. Žádost o církevní povolen stavby byla předložena opatovi do Teplé 11. června 1729. Po sto letech existence se hroutila a byla restaurována roku 1835. Půdorys byl 6,1 x 11,75 metrů a oltářní obraz s barokním nástavcem měl motiv Nejsvětější Trojice. Šlo o nenáročný obraz. Oltářní menzea byla s barokním rámovým nástavcem k nenáročnému obrazu "Nejsvětější Trojice". V kapli stála ještě barokní dřevěná figura Trůnící Matky Boží o výšce 75 cm. (Podle Antona GNIRSE 1932.) Zde se konávaly mše na Svatodušní pondělí a odtud se v novější době vydávalo procesí k Háji hrdinů ve svahu dole pod vsí. Následovala pobožnost na symbolickém hřbitůvku s destičkami se jmény padlých.

2. Před horním výjezdem z panského dvora na cestu do Otročína stála pískovcová barokní socha sv. Anny Samotřetí , kterou nechal postavit v roce 1764 zdejší pán Johann, rytíř z Ottilienfeldu a jeho manželka Anna Josefa, rozená svobodná paní (Freiin) von Schönau. Postament, vysoký 185 cm, má bohatou dekoraci mušlí v oblouku horní plochy a na ní visí erbovní štít zakladatele - postava s dětmi na obou rukách. Chronogram zní: " EREXIT // SANCTAE ANNAEe // AMORI // OTTILIENFEL // D JOAN ET ANNA." (Podle Antona GNIRSE 1932.)

3. Před postranním vjezdem do panského dvora jako protějšek sochy sv.Anny stála barokní socha sv. Jana Nepomuckého, 330 cm vysoká, s erbem téhož pána a kláštera Teplá. Plocha architektonicky bohatě zdobeného podstavce byla vyplněna z větší části erbem zakladatele památky Johanem von Ottilienfeld a pod ním bylo latinské věnování, již za GNIRSE nečitelné. Chronogram věnování uváděl rok zřízení 1762. (Podle Antona GNIRSE 1932.)

4. Žel, zničen je vzácný sloup, tzv. marterl (vysoký 430 cm), který stálo několik kroků jižně od vsi na cestě do Rankovic. Kamenný památník, korunovaný volutovou kamennou kapličkou s reliéfními výjevy ve výklencích.

Podle těžko čitelného sedmiřádkového nápisu pocházel z roku 1679. Několikeré znovupostavení tohoto sloupu vlastivědníky (kol 1972) bylo marné. Vždy byl stržen traktoristou, který zřejmě nalezl v tomto počínání zalíbení. V horní kapličce v architektonickém klenbovém rámoví byl na přední straně krucifix, po stranách obraz Orantenbild (?) a Kristus na mučednickém kůlu. Na zadní straně byla Veronika s obrazem Krista. Zvětralý sedmiřádkový nápis A.GNIRS luštil takto: "DOSE SEILEN / HAT LASSEN // MACHEN GRE // GORI RI(e)DLER // (z)u EHR(d)EN // FINF UND // EN IÖSV CHRISTI //1679." Nápis užíval vedle lapidární antiqua pro písmena D a Z kurzivní písmenka. (Podle Antona GNIRSE 1932.)

5. Dole u nádraží (patřící k osadě Schellenhäuseln) stál kovaný polní kříž (Wegkreuz) se skupinou Kalvárie na plechu a s bohatě ornamentovaný volutami z roku 1823. Na kamenném podstavci byl nápis: "Gewidmet zur Ehre Gottes von Joseph Fischbach den 16. Juny 1823." Kříž stál u skaliska a hraničního kamene, který členil území katastrů čtyř obcí - Rankovic, Poutnova, Popovic a Babic. (Podle Antona GNIRSE 1932.)

6. Kovaný kříž u cesty (Wegkreuz) z roku 1827 stával na křižovatce otročínské cesty, měl jednoduchou formu a podstavec, vysoký 71 cm. Neměl text pouze označení letopočtem 1827. (Podle Antona GNIRSE 1932.)

7. Válečný památník 1914-1918 z první světové války byl vybudován ve svahu nad silnicí u osady Schellenhäuser. Byly zde malé pamětní bronzové desky padlých mužů na frontách první světové války. Památník byl uspořádán stejně jako symbolické hřbitovy v Mariánských Lázních či v Horním Žandově, které jsou dílem mariánskolázeňského architekta Königa. Bronzové desky údajně byly rozkradena v roce 2007 ! Škoda, neboť o tomto místu se mlčelo, aby nedošlo ke krádežím. Stalo se však.

V první světové válce padlo 22 mužů - ve druhé světové válce 19 mužů na frontách:

Max HAMMER (*29.9.1901), nezvěstný od 16.8.1944 v Rumunsku.
Erwin JACK (*17.6.1925), truhlář, † 14.12. 1943 v polním lazaretu Kamenka mezi Nikopolem a Krivojrogem po těžkém zranění od ruského hloubkového letce.
Franz KUTZER - padl 1942 v Rusku.
Johann NADLER (*2.6.1899), dlaždič, vrchní svobodník, † 28.1.1945 v lazaretu Sndernach u Koblence na Rýně.
Josef WANKA (*25.7.1922), zemědělský dělník na panském dvoře, svobodník, † 6.7. 1943 na Kubáni v Rusku
Alois FRANK (* 24.9.1924), pomocník na železnici, granátník, nezvěstný od 24.7.1944 ve Wela Pelkinska v Polsku.
Rudolf HUBL se utopil v ponorce v červenci 1942 v Karibském moři.
Karl DEGL se utopil na rekreačním člunu.
Wilhelm JANK (*20.3.1898), mistr krejčovský, svobodník, † 8.4.1942 Regensburg (bojoval ve Francii a v Rusku na Ilmenském jezeře).
Gustav WURTINGER (*25.5.1902), nezvěstný v Rusku.
Willi WURTINGER (*1905), nezvěstný v roce 1944 na Balatonu.
Rudolf WURTINGER ((*1902), † 12.10..1940 Sevastopol (Rusko)
Erwin LENZ (*25.1.1925) - od 10.1.1945 nezvěstný St.Hubert (Belgie), dle sdělení kamarádů plný zásah v boji.
Ernst RIEDL - padl
Josef SCHWARZ - padl
Anton GLOSAUER - padl
Alois GLASAUER - padl
Josef SCHUSSER - padl
Franz ZIMMERHZACKL - padl

Židovská komunita v obci (do 1915)

V Poutnově, který později už nepatřil ke klášternímu panství, vznikla malá židovská obec. Berní rula (1654) zde neuvádí žádného Žida. Avšak od 17. století stála v Poutnově židovská synagoga. Její existenci zaznamenal Anton GNIRS (1932). Byla stržena po odchodu Židů z obce v roce 1915.

Asi 1,5 km východně od Poutnova leží v polích při cestě malý ale cenný židovský hřbitůvek s náhrobními kameny z 18.-19.století. Nejstarší náhrobky pocházejí z 18.století jsou v severozápadní části hřbitůvku. Hřbitov patřil též sousedním komunitám v Teplé a Otročíně.

Franz KLEMENT (1882) uváděl v Poutnově synagógu a v obci 15 Židů (asi 5 rodin) a vypsal všechny za něho dosud existující židovské synagogy na Tepelsku. Byly to synagogy v Mariánských Lázních, kde bylo již 209 Židů (v městě a v Úšovicích), v Bezdružicích (133 Židů), v Leskově (53 Židů), v Kořenu, kde synagoga sloužila pro 34 Židů z Kořenu, pro 32 Židů z Dolního Jamného a pro 12 Židů z Křelovic, synagoga v Cebivi pro 26 Židů z obce a okolí, ve Skupči pro 53 Židů z obce a okolí.
 

V roce 1930 v Poutnově žilo v 73 domech 365 obyvatel, avšak již žádný Žid.

Zdejší synagoga měla být postavena již v 17. století, a to v Židovské uličce, která už dnes zanikla. A. GNIRS uvádí, že "šlo o patrovou barokní stavbu fachwerkového typu, který byl nasazen na masivním zděném přízemí. V patře byla umístěna modlitebna, v níž byl oddělen malý postranní prostor pro žerny. Pod modlitebnou v přízemí bylo obydlí rabínovo, kde byla kuchyň a obytný pokoj. Uprostřed v přízemí bylo ještě rituální zařízení pekárny s dvěma pecemi a rituální lázeň (pro ženy). Synagoga tedy měla vzhled patrové stavby obdélného nebo čtvercového půdorysu se zděným přízemím a fachwerkovým patrem, které bylo prosvětleno podélně třemi okny a dvěma až třemi v šířce. Čtyřbokou jehlancovou střechu pokrývaly šindele. Plány stavby uvádí autor GROTTE s tím, že pocházejí z poloviny 17.století. V roce 1900 byla synagoga uzavřena a nepřístupná; roku 1915 došlo k její demolici. (Podle Antona GNIRSE 1932.)

Židovský hřbitůvek v Poutnově má rozměry 15 x 15 m, hřbitovní zeď má výšku 0 až 50 cm ve stopách, vchod se schodem na východní straně nachází se v řídkém porostu, který vyrostl v posledních 30 letech. Malému lesík s listnáči vévodí obrovský smrk a na okrajích jsou kameny svezené z polí a luk. Zde se pohřbívali Židé z města Teplá a z Otročína.

Nápisy na náhrobcích:

K židovským hřbitovům v Čechách

Věci spojené se smrtí a pohřbem zajišťuje v judaismu tzv. Svaté bratrstvo - chevra kadiša. Chevra kadiša se těší v židovské obci velké úctě a členství v ní je vyznamenáním. Její členové se starají nejenom o pohřeb, ale také o duchovní pomoc umírajícím, modlitbám za mrtvé, bdění u mrtvého aj. Samotný pohřeb v judaismu je prostý. Žádná kremace, žádné balzamování těla - to je chápáno jako pohanský zvyk. Mrtvý je oblečen do bílého rubáše, na tělo muže se navíc pokládá jeho talit (modlitební plášť). Podle starověkých zvyků se tělo položilo na máry a takto bylo pohřbeno. V diaspoře se potom začaly užívat dřevěné, neuzavřené rakve.

Nebylo zvykem dávat do rakve nějaké v předměty, ani květiny, přítomní do ní pouze házeli vždy po třech lopatkách hlíny. Strohý obřad byl zakončen modlitbou za zemřelé (kadiš). Náhrobní pomník, zvaný maceva, se na hřbitově se vztyčoval většinou až rok po úmrtí. Při návštěvě hřbitova kladou dodnes lidé na náhrobky kamínky (přesný význam tohoto zvyku však není známý).

V Čechách, na Moravě i Slezsku se zachovalo velké množství židovských hřbitovů. Mnohé z nich jsou ztraceny v nové zástavbě nebo v lesích a polích. V roce 1787 bylo zakázáno zakládat hřbitovy uvnitř města a nyní záleželo na vrchnosti, kam Židům vymezila a jaký prodala pozemek pro hřbitov. Tak se někdy židovské hřbitovy nacházejí až velmi daleko od obce nebo na neschůdných a těžko přístupných místech.

Pro samotné Židy je hřbitov místem, na kterém je třeba se pohybovat s náležitou úctou. Nesmí se zde jíst a pít, nesmí se sem vodit zvířata.

Podle tradice by měla být mrtvým zaručena neporušitelnost jejich hrobů po věčné časy. Tak se někdy stávalo, že s nedostatkem nového místa musely být staré náhrobky zasypány vrstvou hlíny, aby vznikl nový prostor pro pohřbívání (Mikulov, Pacov, starý hřbitov v Praze). Staré náhrobky zůstaly pod vrstvou hlíny nebo byly znovu zasazeny do nové vrstvy, položeny po okrajích hřbitovní zdi nebo přímo vsazovány do ní. Některé hřbitovy jsou rozděleny do několika oddělení. Vymezený prostor se většinou týká hrobů rabínů nebo dětí.

Převládajícím typem náhrobku (hebrejsky "maceva") je tzv stéla - deskový náhrobní kámen, zapuštěný kolmo do země. Výroba náhrobků patřila k jednomu z řemesel a jejich výzdoba podléhala vývoji a krajovým zvláštnostem.

Zvláštní význam má obsah nápisů a epitafů na náhrobcích. Většinou je zde jméno zemřelé osoby, její titul, u žen jméno manžela, datum úmrtí i den pohřbu. Velkou část zabírá text, ve kterém pozůstalí vyjadřují svůj smutek nebo chvalořečí zemřelého; vyjmenovávají se zde zásluhy zemřelého atp. Na téměř každém náhrobku najdeme pět hebrejských písmen - je to zkratka tradiční náhrobní formule.

Od konce 16. století se na hrobech začínají objevovat plastické reliéfy, které znázorňují tradiční židovské symboly (Davidova hvězda, koruna = znak Tóry, vinný hrozen = znak moudrosti a plodnosti aj.), znaky symbolizující osobní či rodové jméno zemřelého (jelen, medvěd, kohout), jeho povolání (krejčovské nůžky, knihy apod.) nebo znak kněžských rodů - kohenů (žehnající ruce) či levitů (konvice, hudební nástroj). Součástí hřbitova býval malý domek - márnice, ve kterém stál kamenný stůl, na kterém pohřební bratrstvo provádělo očistu zemřelého. Často zde byly také uloženy máry a pohřební vůz. U brány hřbitova bývala pumpa nebo umyvadlo k rituálnímu mytí rukou po skončení pohřebního obřadu.

Literatura: Čech, Martin: Židé v Rousínově, Město Rousínov, 2005. --- Fiedler, J.: Židovské památky v Čechách a na Moravě, Praha, 1992. --- Klenovský Jaroslav:  Židovské památky na Moravě a ve Slezsku, Era Brno, 2002. --- Newman J., Sivan, G.: Judaismus od A do Z, Praha, 1992. --- Pěkný, T.: Historie Židů v Čechách a na Moravě, Praha, 1993. --- Schubert, K.: Židovské náboženství v proměnách věků, Praha, 1999. --- Šedinová, J.: Židovské tradice a zvyky, Praha, 1992. - Mapa Židovské památky České republiky, nakladatelství B.A.T.Program, 2002.

Osada Schellenhäuser poblíž nádraží

Osada SCHELLENHÄUSER po-blíž poutnovského nádraží pří-slušela k dvěma obcím - Poutnov a Popovice.

Část, patřící k Poutnovu, se dnes nazývá Dolní Poutnov a leží po pravé straně železniční trati z Tep-lé do Bečova.

Část na levé straně patří pod obec Popovice a má číslování domů popovické. Jde o domy s majiteli v roce 1945:

Čp.26 - Franz Riedl - "Pfeifferhäusel"
Čp.28 - Familie Syha (Pauline, Ludwig, Oskar) - "Hora"
Čp.29 - Familie Bachmann (Theresia, Albert) a Nadler (Marie, Klara, Horst) - "Stodla"
Čp.30 - Josef Baier - železniční domek s hlídačem
Čp.33 - Familie Peter (Josef a Theresia) - "Peta"
Čp.34 - Familie Kaiser (Johann, Rudolf, Mariance, Wolfgang) - "Kaisa"
Čp.36 - Franz Tauber, Alois Fischer, Albert Hanika, Richard Hoffmann, Fanni Linhartová, Wenzl Maier - "Maiahaus"
Čp.37 - Albert Kout - "Lichthäusel"

Okrouhlici Poutnova vytvářely v blízkosti panského dvora selské dvory. Zprvu byla ve středu prázdná náves. Ta byla postupně zastavěna chalupami a domky, jejichž majitelé měli malá hospodářství či prováděli řemeslo. Kromě truhláře, koláře a kováře byly tu tři krámky, pekař a řezník. Mnozí místní obyvatelé později odjížděli vlakem za prací do lázním denně nebo na celou sezónu a vraceli se na podzim do vsi. V obci byla i dvoutřídní škola.

Před druhou světovou válkou (1930) měl Poutnov 365 obyvatel, v roce 1939 již jen 312 obyvatel. Po vysídlení německého obyvatelstva, v roce 1947 tu žilo 54 obyvatel, z toho jen 29 římsko-katolíků, uvádí se škola jednotřídka a kaple, ale nikoliv Nejsvětější Trojice, ale sv.Jana Křtitele, farnost Město Teplá.

Po válce měl celý politický okres Teplá 65 obcí a z nich ve 35 obcích vznikly Místní národní výbory. Ostatní obce s malým počtem obyvatel měly nadále jen Místní správní komise. Na Tepelsko se stěhovali Volynští Češi, reemigranti z Maďarska, Rumunska, Polska a i z Bulharska. Důležité se pro tuto směsici obyvatel stalo školství. V září 1945 byla v Teplé otevřena česká škola.

Ještě v roce 1965 měl Poutnov 127 stálých obyvatel a obec byla samostatnou politickou obcí s vlastním MNV, pod který příslušelo osm obcí: Popovice, Bohuslav, Babice, Číhaná, Horní Kramolín, Hoštec, Služetín, Jankovice, celkem 519 obyvatel na katastrální výměře 3 242 ha. V roce 1970 zaznamenal jenom Poutnov nárůst na 165 obyvatel, jistě díky centrálnímu MNV.

V roce 1975 byla provedena integrace - spojování Místních národních výborů. MNV Beranov, MNV Poutnov, MNV Křepkovice a MNV Staré Sedlo byly zrušeny a agendu převzal Městský národní výbor v Teplé. Kol roku 2000 se uvádí obec Poutnov jako "Horní Poutnov" (též na silniční ceduli) a osada Schellenhäuser "Dolní Poutnov".

-rš- 2007