Hans Heiling

Před mnoha a mnoha lety žil ve vesničce na břehu Ohře bohatý sedlák. Pověst sice nevypráví, jak se vesnice jmenovala, ale předpokládejme, vzhledem k blízkosti skal, že se jedná o vesnici, která stávala naproti obce DOUBÍ u Karlových Varů, na levém břehu Ohře. Zde žil bohatý sedlák jménem VÍT. Měl půvabnou dceru jménem ELSU, která byla radostí a ozdobou celého kraje. Nebylo lehké najít děvče, které by se jí vyrovnalo.

Vedle Vítova statku stála malá chatrč, která patřila mladému Arnoldovi. ARNOLD se vyučil zedníkem a když se po čase vrátil domů, otec ležel na smrtelné posteli. Arnold otce pochoval a zaplakal nad jeho hrobem. Nezbylo mu po otci nic než ona malá chatrč a zděděné vlastnosti jako poctivost, věrnost a dobrota. - Již cestou domů se těšil Arnold nejvíce na Vítovu dceru Elsu, protože spolu vyrůstali. S potěšením vzpomínal na malé děvčátko, které velmi plakalo, když odcházel do Prahy se svým mistrem.

Když stál třetího dne po smrti otce nad jeho hrobem, zaslechl za sebou kroky. Ohlédl se a spatřil půvabnou dívku s květinami v náručí, jak spěchá mezi hroby k němu.  Byla to Elsa, která se přišla pomodlit k hrobu Arnoldova otce. Oba pocítili velikou radost nad setkáním, které nečekali. Vzpomínali na své dětství a jejich vyprávění se proměnilo ve vzájemné vyznání lásky a v příslib, že se vezmou.  Na druhý den se pak Arnold vydal za otcem Elsy  Vítem, a požádal o její ruku.

Vít ho zdvořile vyslechl, ale odmítl mu slíbit ruku Elsy, protože se Arnold vracel do Prahy a měl se vrátit domů nejdříve za tři kroky. Nemůže mu tedy zaručit, že se Else nezalíbí někdo jiný. Arnold zničen se vrátil do své chalupy, příštího dne se tajně rozloučili s Elsou, při čemž si slíbili věrnost.  Elsa mu slíbila,   že ho bude celý čas čekat.

Tak ubíhal čas a k radosti Elsy se dosud u otce nikdo neucházel o její ruku. Uplynul celý rok a koncem druhého roku se vrátil do vesničky po dlouhé nepřítomnosti člověk, který dříve pro své darebné kousky musel odtud odejít a mnohým se ve světě zabýval.

HANS HEILING.  Tak se jmenoval. Odešel jako chuďas a vrátil se jako boháč, snad proto, aby se svým bývalým nepřátelům pochlubil. Zpočátku se zdálo, že tu zůstane jen krátký čas. Mluvil o důležitých obchodech v cizině. Ale brzy bylo vidět, že se připravuje na delší pobyt. Po vsi se o něm vypravovaly podivné věci. Poctivý člověk jen krčil rameny, ale jiní dávali na sobě znát, že dobře vědí, odkud své bohatství má.

Hans Heiling začal navštěvovat starého Víta a vyprávěl mu o svých cestách po světě, o Egyptě, o moři,  a starý Vít si zvykl na jeho zábavná vyprávění. Když některý večer nepřišel,  scházel mu. Sice o něm leccos slýchával, ale nedůvěřivě kroutil hlavou. Jedno však bylo divné, totiž že se Heiling každý pátek zavíral ve svém domě. Zeptal se ho přímo, co v ten čas vlastně dělá? - "Slavnostní slib," byla jeho odpověď, "mě poutá každý pátek setrvat doma v tichých modlitbách." Vít byl s odpovědí spokojen a Hans Heiling přicházel stále častěji a dával zřetelně najevo, jaké úmysly má s jeho dcerou Elsou.

Elsa měla nevysvětlitelný odpor k tomuto člověku.  Hans požádal nejprve otce o její ruku, ale ten ho odkázal přímo na Elsu. K tomu pak Heiling využil jednoho večera, kdy věděl, že starý Vít nebude doma. Elsa seděla právě u kolovrátku, když vstoupil. Polekaně vyskočila a oznámila, že otec není doma. "Pak mi dovolte, spanilá dívko, abychom si spolu popovídali!", řekl a hned si sedl vedle Elsy. Pokoušel se ji objímat a líbat a přitom se odvolával na souhlas jejího otce. Elsa se marně bránila jeho opovážlivosti a vášnivosti, když tu náhle Heiling spatřil kříž, který měla Elsa na krku a nosila ho jako dědictví po své předčasně zesnulé matce.

Hans ji rychle pustil a spěchal ke dveřím. Elsa děkovala Bohu za záchranu a otci po návratu vyprávěla Heilingovo podlé chování. Starý Vít to také Hansovi při nejbližší příležitosti vytknul, ale ten se omluvil svou velikou láskou k Else. Pro Elsu to bylo velké štěstí, neboť ji Hans Heiling na dlouhou dobu ušetřil svých návrhů. Křížek - aniž o tom věděla - se stal jejím zachráncem. Nosila ho  od toho večera volně a viditelně na prsou a brzy si všimla, že ji Heiling ani slůvkem neosloví, jakmile ji vidí s křížkem.

Třetí rok se chýlil ke konci. Elsa otce vždy taktně přerušila, když začal hovořit o jejím zasnoubení s Heilingem, a byla stále radostnější. Denně chodívala k hrobu Arnoldova otce a vyhlížela za řekou směrem k Praze z výšiny v tiché naději, že jednou spatří v dálce svého Arnolda.

Jednou ráno postrádala křížek, který měl pro ni velkou cenu.  Někdo jej musel ve spánku odepnout, protože jej ani v noci neodkládala.  Měla podezření na jednu z děveček, kterou viděla den předtím za domem   šeptat si něco s Heilingem. S pláčem pověděla otci, ale ten se jí vysmál, že jej někde musela ztratit. Od té chvíle však Elsa pozorovala, že Hans Heiling obnovil s plnou silou své námluvy a i otec se zdál přísnější a nakonec rozhodl, že si Hanse musí vzít, Arnold že na ni jistě zapomenul a doba tří let že už stejně prošla. Naproti tomu jí Hans Heiling přísahal věčnou lásku a říkal, jak ji miluje, nikoliv kvůli penězům jako snad druzí, ale kvůli ní samé. Že má peněz dosti a že s ním bude tak bohatá, jak se jí ani nezdá.   

Elsa pohrdala jím i jeho bohatstvím. Byla však tísněna z obou stran - otcovým naléháním i  myšlenkou věrnosti či snad smrti Arnolda. Neviděla žádné východisko a prosila proto o třídenní odklad,  poněvadž nepřestávala doufat v návrat Arnolda.

Tři dny jí byly dopřány. Když Vít doprovodil Heilinga na ulici, procházel kolem kněz s ministrantem se svátostí k jednomu umírajícímu. Vít poklekl.avšak Hans zděšeně vyskočil a skryl se v nejbližším domě. Vit se vrátil podmračen domů a brzy nato přišel posel od Heilinga se vzkazem, že jeho pána  náhle předtím přepadla mdloba.

Elsa seděla v pláči na výšině a marně vyhlížela svého milého. V dáli náhle spatřila skupinu mužů a zaradovala se, ale když přijeli blíže, rozpoznala, že jde o bohatě oděné muže na koních a její naděje opět zmizela. Avšak průvod zastavil u Elsy a z jednoho koně seskočil mladík a zvolal: "Jsi to ty, milá Elso?" A Elsa mu padla do náruče s výkřikem: "Můj Arnolde!" Průvodci i stařec, který jel v čele průvodu, postáli plni dojetí nad blaženým párem. Když se milenci vzpamatovali z radosti, začali vyprávět a Elsa krátce vysvětlila své nešťastné postavení a její vztah k Heilingovi. Arnold ztuhl při pomyšlení, jak lehce mohl Elsu ztratit. Stařec stále přemýšlel o Hansu Heilingovi, až konečně zvolal: "Ano, přátelé, je to ten padouch,  který prováděl v mém rodném městě ničemné kousky a jen útěkem unikl spravedlnosti. Poděkujme Bohu, že zde zabráníme dalšímu z jeho lotrovských kousků!"

V hovoru došli do vesnice a Else šťastna přivedla Arnolda k svému otci, který nemohl věřit svým očím, když spatřil tolik bohatě oděných mužů. Arnold začal: "Drahý otče, ucházím se o ruku Vaší dcery; stal jsem se zámožným a váženým, a mohu splnit víc, než jsem slíbil!" - "Cože, Vy jste ten ubohý Arnold, syn mého zesnulého souseda?" ptal se Vít. "Ano, ,je to on," řekl stařec, "ten, který odtud před třemi lety, přišel ke mně a já brzy poznal, že se může stát mistrem svého řemesla a dal jsem mu práci. Vykonal ji brzy a dobře a já jsem ho mohl pověřit dozorem nad nejvýznamnějšími stavbami. V mnoha městech získal velkou slávu a nyní v Praze dokončuje největší dílo svého umění. Dejte mu dceru a splňte svůj starý slib! Ten ničema, kterému jste chtěl Elsu dát, si tisíckrát už zasloužil šibenici. Znám toho darebáka!"

"Je pravda co říkáte?" ptal se udivený Vít. "Je to pravda, je to pravda!" opakovali všichni. - "Potom nebudu bránit Vašemu štěstí," obrátil se Vít k Arnoldovi. "Vezměte si Elsu a Boží požehnání nechť vás doprovází!" Beze slova se mu oba vrhli k nohám a on je pak přitiskl na svá prsa.

"Pane Vít," začal úctyhodný stařec po delším mlčení. "Mám k vám jednu prosbu. Dejte oddat tyto děti hned zítra, abych mohl vidět ještě dobrého Arnolda, kterého miluji jako svého syna, zcela šťastným. Pozítří musím znovu do Prahy." Vít souhlasil: "Ještě teď to zařídím! Děti! Zítra je svatba! Vystrojím ji na šafářském dvoře u kopce u Ohře. Oznámím to knězi a ty Elso, pohosti hosty!"
 

Arnold s Elsou se ještě ten den vypravili k hrobu Arnoldova otce a obnovili tu svou přísahu. "Nevyváží tento okamžik blaženosti bolest tří let?" šeptal Arnold. - "Ach kdybychom mohli jednou i společně zemřít!" pravila Elsa. - "Zemřít?" - "Ano zemřít spolu. Neplísni nás, Bože, za to, že v přemíře radosti pociťujeme možnost ještě větší radosti! Poděkujme tu u otcova hrobu za nebeskou milost!"

Následující byl pátek na sv.Vavřince a celá vesnice ožila. Všude stála naparáděná děvčata a mládenci a protože byl Vít bohatý, pozval všechny na svatbu. Jen dveře Heilingova domu byly uzavřeny. Byl totiž pátek a v ten den se Heiling nikdy neukázal.

Průvod se odebral do kostela a starý Vít a Arnoldův pán šli spolu a plakali radostí nad štěstím dětí. Oběd se konal uprostřed vsi pod velikou lípou.  Samotné nebe zářilo z očí obou milenců.  Slavnostní oběd se protáhl na několik hodin a všude se volalo: "Ať žije Arnold a jeho nevěsta!" - Od lípy odešli svatebčané - milenci, oba otcové, přátele Arnold a Elsy - do šafářova dvora u Ohře. Dům ležel mezi stromy u vysoké skalní stěny, uvnitř byla připravena nevěstina světnice. Na zahradě byla prostřena večeře a víno v plných pohárech.

Již se šeřilo v údolí a rozjařená společnost pokračovala v zábavě. Starý Vít vyprávěl o svém mládí a to tak zdlouhavě, žre Arnold i Elsa netrpělivě  vyhlíželi konec jeho vyprávění. Konečně Vít skončil a chtěl se rozloučit s manželi. Ale právě odbíjela půlnoc z vesnice. když tu z hloubi údolí zaburácela náhle velká vichřice a náhle tu stál nad  polekanými Hans Heiling s ohavně znetvořeným obličejem.

"Ďáble!" zasyčel. "Ruším tvé služební období! Ale znič mně tyto!" - "Ale pak jsi můj!" zavylo z vichřice.  - "Ano," odpověděl Heiling, "patřím tobě a očekávám pekelná muka. Znič mně však tyto!" -Tu se přehnalo přes vrchy něco, co vypadalo jako plamenné sloupy, a Arnold s Elsou, starý Vít a přátelé se proměnili naráz ve skály. Snoubenci ve vzájemném objetí, ostatní s rukama sepjatýma k modlitbě.

"Hans Heiling," zaburácelo naposled posměšně z vichřice. "Tito jsou  požehnáni ve smrti a jejich duše letí vzhůru, ale tvůj dluh je nyní splatný a ty jsi můj!" a Hans Heiling se vznesl z výšin skal do zpěněné Ohře, která ho za sykotu a vření vod pohltila. Už ho nikdo více nespatřil.

Na druhý den přišly Elsiny přítelkyně, aby ověnčily manželský pár a za nimi i celá vesnice.  Tu spatřily dílo zkázy kolem. Ve skalních skupinách poznávaly podobu svých přátel a plačící dívky položily věnce kolem zkamenělých obrazů těch, které milovaly. "Sláva jim!" pravil stařec. "Zdobte stále jejich hroby   čerstvými květinami, a nechť tyto skály zůstanou pomníkem, že zlý duch nemá moci nad čistými srdci!"

Od těch dob chodily vždy milující dvojice k těmto skalám prosit po požehnání a ochranu. Takový obyčej už zanikl, ale pověst se vypráví znovu a znovu. Ještě před lety se měla řeka Ohře strašidelně a podivuhodně pěnit v místech, kde se Hans Heiling zřítil do řeky, takže tudy žádný neprošel, aniž by se  nepokřižoval a neporučil svou duši Bohu.

Prameny:
KÖRNER Theodor: "Hans Heiling" - přeložil Ing. Miroslav Chytil, HAMELIKA, vlastivědný kroužek Klubu zdravotníků Mariánské Lázně, č. 7/1974 ze 14.dubna 1974, S. 97-82

Z historie pověsti o Hans Heilingovi

Pověst o Hansi Heilingovi je prastará. Zachytil ji THEODOR  von  KÖRNER za svých pobytů v Karlových Varech v letech 1810,1811 a 1813, kdy již byly Svatošské skály oblíbeným cílem karlovarských lázeňských hostů.

Starší než Körnerova verze je zapsání pověsti, třebaže značně zkomolené, z pera Christopha Heinricha SPIESSE (1755-1799), který ji vydal těsně před smrtí (1798), avšak pověst měl už dlouho volně zpracovánu jako  látku k dobovému románu. Přesný název spisku zněl: "Hans Heiling, čtvrtý a poslední regent duchů pozemských a vzdušných, ohnivých a vodních. Lidová pohádka z 10.století." Děj byl veden v duchu tehdejších banálních románů o rytířích, strašidlech a jádro pověsti bylo k nepoznání přetvořeno a znetvořeno.

Snad by byla původní pověst pro budoucí pokolení ztracena, kdyby se jí neujal Theodor KÖRNER.  Körner byl synem Schillerova přítele a drážďanského soudce Christiana Körnera; narodil se 1791 (Drážďany), od 1811 básníkem a divadelním autorem veseloher i tragédií ve Vídni, vstoupil do válečnického tělesa Adolfa von Lützowa (tzv. Schwarze Schar), které však bylo téměř zcela zničeno 17.6.1813 u Lipska, a také 22-letý Körner padl (u Gadebusch).

Theodor Körner dal pověsti o Heilingovi novou a trvalejší literární hodnotu. Ačkoliv jistě slyšel pověst vyprávět od místních lidí, znal asi také Spiessovu verzi. Pověst o Heilingovi, vycházející  z prastarého jádra, byla tehdy v lidu ještě živá, neovlivněná vyumělkovanými odbočkami děje. Ing Miroslav CHYTIL z Výzkumného ústavu balneologického Körnerovu pověst přeložil také proto, že  Svatošské skály byly jeho oblíbeným místem a zde na skalách prováděl první horolezecké výstupy a sám připravil řadu výstupových cest.

Z Körnerova podání vycházeli i bratří GRIMMOVÉ, když tuto pověst zařadili do  své sbírky pověstí.

Zcela odlišný přístup k lidové pověsti o Hans Heilingovi zvolil a převyprávěl učitel Anton Prokop SCHMITT ve své knize pověstí z roku 1864.

Vypráví, že jeden chudý rolník nalezl právě narozené dítě kdesi v místech dnešního slavkovského kostela či na vrchu Krudum. Odevzdal je jako dar vévodkyni na starém hradě v Lokti. Dítě dostalo jméno Hans a  přídomek Heiling, vyrostlo v pohledného jinocha, kterého více než rytířské hry lákaly vědy, samota a lesy. Na svých toulkách v okolí spatřil  jednou na břehu Ohře překrásnou díku. Byla to vodní víla, která mu slíbila, že splní jeho přání - poznat "černé umění" (čarodějnictví) za podmínky, že se nikdy neožení. Hans Heiling jí to slíbil, ale  po letech poznal dívku, do které se zamiloval, a protože věřil, že  svými čarami překoná i kouzelnou moc vodní víly, uspořádal svatbu. Když měl před oltářem vyslovil své "Ano", vyšla vodní víla z Ohře a všechny svatebčany proměnila v kámen. Tuto verzi pověsti získal zdejší učitel SCHMITT v poslední chvíli, v době, kdy bylo možno ještě vycházet z nezamlžených pramenů lidové tradice pověsti, která se vázala k tomuto místu.

Zajímavé je, že podobně zní balada o Hansi Heilingovi, kterou sepsal Hermann von FRIESEN roku 1840!  Odkud mohl znát toto podání autor balady?

Přitažlivá látka pověsti se vyvinula až k textu k opeře.  Dramaturg Filipp Eduard DEVRIENT připravil text k opeře "Hans Heiling" pro hudebního skladatele Felixe MENDELSOHNA-BARTHOLDYHO. Ale byl to nakonec jiný skladatel - Heinrich MARSCHNER, který roku 1831 složil operu o Hansi Heilingovi. Opera měla premiéru 24. května 1833 v Berlíně. Tato opera je vlastně třetím zpracováním pověsti v řadě, značně pozměněným od předchozích.

Nadpřirozená postava, syn královny duchů, Hans Heiling, vzplane láskou k pozemskému děvčeti. V prvním dějství ničí knihu kouzel a obětuje svou nadpřirozenou moc nad říší duchů za to, aby si zajistil lásku dívky Anny. Ve druhém dějství zabloudí Anna v lese a dovídá se tu od Královny duchů, kdo je to vlastně Hans Heiling. Hrůzou padá do mdlob a je tu nalezena panošem Konrádem, do něhož se zamiluje a u kterého hledá ochranu před Heilingem. Ve třetím dějství se vrací Heiling do podsvětí, ale přísahá pomstu Anně i Konrádovi. Také v závěru opery se tato dějem odvrací od pověsti. Místo zničujícího aktu se s pomocí Královny duchů  změní nikoliv svatebčané, ale sám Hans Heiling a jeho duchové ve skály. Svatebčané zůstávají bez pohromy.

Kdy vznikla pověst? Má nějaké pravdivé jádro? Původ pověsti se odvíjí od jména Hans, kdežto příjmení "Heiling" vzniklo později. Mládenec dostal jméno podle známého křtu vodou - Jan Křtitel (Johann) čili Hans(Honza). Získal lásku a pomoc vodní víly; když se od ní odvrátil k věcem pozemským, byl zničen a zaklet v kámen. V motivu spatřuje GNIRS (1930) antický prapůvod pověsti.

A jak je to s druhým jménem?  Už ve starých listinách Lokte kolem roku 1530 - není sice řeč o Heilingovi - ale uvádí se pomístní název "Heiligstein" i "Heilige Wiese". Už kol roku 1650 v jiné listině se uvádí název údolí "bey Hans Heiling". Místo se pak stává pro zajímavé skalní útvary cílem výletů karlovarských hostí. 6.července 1808 sem zavítal také výmarský básník GOETHE ve společnosti pana RIEMERA, paní von SECKENDORFF a Pauliny GOTTEROVÉ.

Původně to byl "Hans beim Heiligen Stein" (Hans u Posvátného kamene) a původ pověsti je kladen do středověku do časů zavádění příjmení. Z té doby je možno slyšet jinou pověst, mladšího původu, s faustovským motivem upsání se ďáblu s křesťansko-mýtickým dějem. Je to však verze v protikladu k prastaré antické loketské pověsti o vodní víle. Snad opravdu přišla z daleké antiky, ale zde má svůj domov. Nejpropracovaněji ji uvedl Theodor KÖRNER , tedy s faustovskou postavou Heilinga. Z pralátky původní pověsti zbyl však u něho jen zlomek -  vztah k vodě.  Heiling mizí ve vodách Ohře.

Tento zlomek je na celé pověsti nejcennější. Je zbytkem poselství zašlých časů, které až k nám přenesly generace lidových vypravěčů a lidská řeč od okamžiku prvního osídlení těchto míst kolem Ohře.  Jak psal GNIRS, v celém okolí proskakují podivná pomístní jména. Po jejich výkladu mezi lidem marně pátral. Snad pochází pověst z hradištního vrchu na jedné skále nad Ohří. Na mapě z roku 1799 se nazývá jedno skalisko, ležící proti proudu na poloviční cestě k Hans Heilingovi, na levém břehu "Wagenhals". Nad Heilingem, na pravém břehu Ohře, je mohutný granitový útvar, jakýsi pilíř, nazývaný "Muzikant". Ale další názvy jako "Koglasberg, Riner, Multchen, Trischaufelnstein, Schnappenstein, Siesbub u Krudumu, bohužel už ztratily niť vysvětlení - výkladu, který ještě znaly dávné generace v těchto místech.       

Literatura:
GNIRS Anton: "Sagen und Geschichte der Felsen im Elbogener Egerthale bei Karlsbad" Brünn 1930 (Vlastní pověst přeložil Ing. Miroslav Chytil 1974)