Z historie společenského sálu (Casina)

K názvu dnešního Casina

Společenský sál CASINO (čp.95) se nazýval až do roku 1946 "kursál". Změnu názvu uvádí adresář Vladimíra Ružanského (1947). V adresáři je také změna názvu slavného hotelu, známého pod jménem "CASINO" v Ruské ulici (čp.123), na "Balneologický ústav". Až značně později se objeví opět neonový nápis CASINO, ale tentokrát na Společenském domě. Název se stal velmi populární, třebaže tu nikdy žádné kasino nikdy nebylo. Teprve po roce 1991 v městě vznikly herny a skutečné kasino.

Předchůdci dnešního Casina

Původní kursál (Casino) měl několik předchůdců. Nejstarším byl promenádní sál na promenádě u Křížového pramene v letech 1823-1888. Dalšími předchůdci byly tzv. kursály jako součásti Nových lázní. Historie dnešního společenského domu proto souvisí neoddělitelně s historii Nových lázní.

Původní mariánskolázeňský kursál, který se nazýval promenádní sál (Promenaden-saal), se nacházel na promenádě u Křížového pramene. Dal ho postavit opat Reitenberger v letech 1823-26 jako promenádní sál po zarovnání nerovností v terénu. Měl sloužil k promenádám hostů za deště či sychrava. Jeho výhodou byla prostornost. Vždyť měl půdorys 76 x 10 metrů !!! V roce 1827 byl sál propojen chodbou s kolonádou Křížového pramene a tím bylo umožněno přecházení hostů za deště oběma směry.

Sál byl však tmavý a chladný a nebyl ideálním ani trvalým řešením, a když byl zřízen v roce 1841 tzv. konverzační sál v Nových lázních a při něm zanedlouho i hostinec (1858), bylo konání různých bálů, koncertů, oslav a reunionů přeneseno sem. Starý promenádní sál pak sloužil hostům k procházení se v době pití Křížového pramene za deště a s rostoucími nároky hostů v lázních bylo jisté, že bude nutno vyřešit toto klíčové místo u Křížového pramene jiným způsobem. V letech 1888-1889 byl promenádní sál stržen a na jeho místě postavena novobaroková litinová kolonáda, dílo vídeňských architektů Mihsche & Niedzielského. .

Kursál jako součást Nových lázní

Už v původních Nových lázních z let 1827-28 byl v horním (východním) konci společenský salónek. Při první přestavbě Nových lázní v roce 1841 vznikl na jeho místě konverzační sál, který dosáhl rychlé obliby a byl plně využíván. Přes den sloužil pro různé společenské hry a zábavy, večer se tu pořádaly koncerty, reuniony a bály.

V roce 1858 byl přistaven k sálu lázeňský hostinec, což ještě zpříjemnilo provoz kursálu. Konverzační sál byl jednoznačně lákavější než promenádní sál na kolonádě, který byl sice velký, ale chladný. V roce 1842 byla otevřena v dolní (západní) části Nových lázní také čítárna se třemi salóny, z nichž jeden sloužil kuřákům. A tak byla již 1842 spojena v jednom komplexu dvě nejdůležitější lázeňská zařízení, léčebné (koupelové) a společenské (konversační sál a čítárna).

Při druhé přestavbě Nových lázní v roce 1867 musela být čítárna z dolní části vystěhována a uvolnila místo parním lázním. Kde bývala čítárna v letech 1868-1878, nevíme, ale jakmile byla postavena radnice (1878), čítárna se do ní přestěhovala. Odtud pak byla čítárna přemístěna v roce 1900 do nového kursálu (dn.Casino).

Stavba dnešního společenského domu Casino

Už v roce 1893 uváděly místní noviny, že začínající přestavba rozdělí komplex Nových lázní do dvou samostatných areálů - na lázeňský a společenský. Bylo to tak. Po skončení velkorysé přestavby Nových lázní v roce 1896, zůstal starý kursál oddělen od Nových lázní úzkou uličkou. Stavební činnost se na čas zastavila.

Kursál z roku 1867 s nádherným interiérem tu nyní stál osamocený. Stavební práce u něho začaly až v roce 1899. Co způsobilo tuto stavební přestávku, nevíme, snad finanční důvody na straně majitele - kláštera.

Co se týká budoucího řešení kursálu, mínění městského vedení a kláštera se různilo. Stavební úřad města v protokolu z 30.6.1899 v souvislosti se zahájením prací na novém kursálu uváděl, že by bylo radostnější, kdyby ctihodný klášter rozhodl o jeho výstavbě jinde a bez ohledu na již stojící sál. Ale pro klášter to byla jednak otázka peněz, jednak nedostatek volného místa ve středu lázní, kam kursál patřil. Proto klášterní architekt Josef Schaffer uchoval starý kursál z roku 1867 a přestavbu řešil jeho obestavěním ze všech stran. Kritici poukazovali na to, že nový kursál bude ležet "v dolíku", což se prý nehodí pro tuto kulturní dominantu města.

Kam umístit kursál v roce 1900 ?

Volba nového společenského centra v městě měla respektovat to, aby

1. bylo hodno označení "mariánskolázeňské společenské centrum"

2. zůstalo v centru lázní (tak jako někdejší promenádní sál z roku 1823 měl centrální polohu u Křížového pramene - stál až do roku 1887 na místě dnešní kolonády)

3. tvořilo stavebně nepřehlédnutelný bod, což nebylo bez problémů v centru lázní, kde už dominovaly stavby jako katolický kostel, kolonáda Karolinina pramene, novobaroková litinová kolonáda, sloupová hala Křížového pramene, právě dokončené přestavby Nových a Centrálních lázní.

Ponechání kursálu na starém místě by splnilo bod 1., pokud by tento nesouvisel s následujícími body. K nim se totiž vznášela kritika občanů - že není na exponovaném místě.

Pokud přicházíme od katolického kostela a od promenády, vynořuje se kursál váhavě, jakoby zasunut v nížině pod kopcem Hamelika, rozhodně ne jako dominanta. Přicházíme-li však od parku či z dolní části města, nelze pochybovat o dominujícím až sugestivním postavení obou budov - kursálu i Nových lázní. Tento pohled není dnes už - v důsledku vysokého vzrůstu stromů - tak působivý jako dříve, ale zcela zapadá do scenérie parku i lázní. Společenský sál se nedá přehlédnout pro svou stavební masivnost, třebaže se zdá, že spíše přiléhá či přímo patří k Novým lázním, postaveným ve stejném stylu pozdní italské novorenesance.

Je ovšem pravdou, že o centrálním postavení kursálu nemůže být ani řeči, ale to je dáno tím, že lokalizace kursálu nemohla být zvolena prioritně a libovolně. Jednak v centru lázní už nebylo volné místo, pokud bychom nechtěli zmenšit park, jednak tu stál nádherný původní koncertní sál a byla by věčná škoda ho zbourat. Projekt počítal s jeho využitím. A tak ještě dnes můžeme obdivovat nádheru společenského sálu z roku 1867.

Ze dvou projektů

Byly vlastně předloženy dva projekty. Prvý předložil architekt Friedrich Zickler (1828-1899) a je uložen v Tepelském archivu ve Žluticích. Jeho projekt měl střední hlavní sál, kolem něhož se kupily další sály. Stavební lokalita však nebyla určena ani naznačena. Že však nešlo o námět na přestavbu starého kursálu, bylo jisté, protože Zicklerův projekt měl široké vstupy do kursálu ze čtyř stran. Byla tedy otázka, kam vlastně hodlal stavbu situovat. Snad na promenádu ?

Druhý byl návrh architekta Josefa Schaffera (1862-1938). Vycházel z existence nádherného, již desítky let obdivovaného interiéru starého kursálu z roku 1867. Navrhl dva postranní sály při vybourání otvorů ve zdech hlavního sálu pro postranní vchody a řadu přístavků. Příchod do kursálu vedl Josef Schaffer z ulice, což bylo jediné možné řešení. Před vchod do hlavního sálu předsadil vstupní dvoranu s dekorací stejně nádhernou jako měl hlavní sál. V prvním patře umístil čítárnu, dámský pokoj a širokou terasu, kterou přestřešil vjezd koňských kočárů k vchodu, což bylo příjemné především za deště. Nakonec zvítězil tento druhý projekt Schaffera.

Přestavba kursálu začala v říjnu 1899 a stála 69.349,72 fl. Nebyla jednoduchá. Vedle různých problémů bylo nejtíživější nové vedení kanalizace. V červnu 1900 byla stavba připravena k otevření. Na místě staré vznikla nová restaurace se zahradní kavárnou, s jídelnou, staroněmeckou pivnicí, ale na zbytku stavby se ještě pilně pracovalo. Celý areál byl otevřen uprostřed července 1900, velký koncertní sál byl však otevřen už 14.června 1900, kdy ještě probíhaly stavební práce uvnitř ve vestibulu. Tak naléhavé bylo otevření lázeňského sálu pro město! - Dne 28.července 1900 předal klášter městu žádost o povolení k provozu a oznamoval, že stavba je ukončena.

Nádherný, akusticky vyzkoušený střední sál dnešního Casina tedy nepochází z roku 1900, ale z roku 1867. Zlatá písmena letopočtů "MCM" na vnitřních stěnách se týkají roku přestavby a mýlí naše návštěvníky. Zbytky původního kursálu jsou dodnes patrné například na vnějších oknech východní zdi hlavního sálu, která byla jen přizděna; reliktem je i balkónek v bývalé kavárně v 1.patře, směřující do hlavního sálu aj.

Úzká vazba léčebných a kulturních prvků v lázních

Už v koncepci Nových lázní Schaffer přikládal kursálu velmi důležité místo, třebaže vznikl až o několik let později. Cítil, že historicky, účelově i architekturou patří společenský dům k Novým lázním. Stejný byl i vlastník - premonstrátský klášter Teplá.

Schaffer si byl vědom toho, že původní umístění kursálu přímo v areálu koupelového zařízení nebylo náhodné ani samoúčelné. Symbolizovalo neodlučné spojení společenských a léčebných prvků - spojení, potřebné k tomu, aby lázeňská léčba byla úspěšná. Kulturní život lázní s čilým společenským děním byl neodmyslitelným pomocníkem lázeňského léčení.

Schaffer sice nakonec naprojektoval rozdělení původně jediné budovy na dva samostatné areály - kulturní a léčebný, ale to neznamená, že by se vzdal svých názorů na nutnou vazbu obou elementů. Vycházel však z toho, že léčba i kultura se natolik rozrostly a rozvětvily, že je nutno jim nabídnout dostatek místa pro další rychlý rozvoj Mariánských Lázní.

Jinými slovy rostoucí význam prvku společenského dění v lázních přivedl Schaffera na konci 19. století k názoru, že přeměna horního křídla Nových lázní v samostatné kulturní centrum bude užitečná. Bylo nutné, aby kursál obsahoval dostatek prostorů pro všechny účely, považované tehdy za nezbytné - velký sál pro koncerty, taneční bály a vystoupení zpěváků, oddělený dámský salón, hrací sál, salón pro kuřáky, čítárnu s denní obměnou novin a časopisů, vestibuly, šatny, toalety. K dispozici musela být restaurace, kavárna, kuchyně, šenk.

Architektonicky zvolil pro oba areály stejný stavební sloh pozdní italské novorenesance. Kursál ponechal v těsné blízkosti, oddělený desetimetrovou uličkou. Tomu rozumělo vedení města i klášter a proto byl vybrán Schafferův projekt.

Jednota léčebných, společenských a kulturních prvků v lázeňské péči nebyla však v plné šíři respektována po druhé světové válce. Zúžení lázeňské funkce města na medicínské aspekty se vyjevilo i v tom, že ve funkci ředitele lázní musel být v 70. a 80. letech pouze lékař a nikoliv technik či ekonom. Medicínská priorita se ukazovala i v kritice existence odborářské rekreace v Mariánských Lázních a požadavku převedení objektů ROH pod lázeňskou organizaci. Je pravdou, že vývoji k takových názorům předcházela etapa opačného extrému. Koncem 40. a v 50. letech byly podceňovány - pod vlivem razantních úspěchů antibiotik - medicínské prvky lázeňské péče jako atavismus v moderní medicíně.

Obojí náhledy byly extrémem a prozrazovaly lázeňskou neprofesionalitu. Novým výstřelkem se jeví řízení lázní, zužující rozhodování na čistě ekonomické aspekty, což je u oboru, který pečuje o nemocné a různě postižené, neuvážené. Takovéto řízení jednou zařadí historie města mezi stejně úsměvné úchylky, jako byly ranní rozcvičky s politickými desetiminutovkami pacientů-paraplegiků v zrcadlovém sále Casina v padesátých letech.

Předlohy a vzory pro stavbu dnešního společenského domu

V počátcích lázní byly předlohou pro lázeňské společenské sály městské dobové divadelní a koncertní sály. K tomu nutno poznamenat, že lázeňské budovy pro čistě společenské využití, byly až do konce 19. století vzácné. Většina budov v lázních musela být - také z důvodu rentability a jen sezónního využití - koncipována víceúčelově.

Mariánskolázeňská radnice z let 1877-78 byla příkladem městského mnohaúčelového komplexu. Vedle kanceláře starosty a několika oddělení městského úřadu byla v budově restaurace, poštovní úřad, telegrafní úřad, koncertní sál, byt správce, ve sklepě vězeňské kobky, později banky a jiné podniky aj. V takových mnohaúčelových budovách byla adekvátně koncipována i vnitřní komunikace (síť chodeb, schodiště, patrové prostory, vchody do místností). Když zdejší radnice sloužila v letech 1948-1989 téměř jednoúčelově jako administrativní centrum, divili jsme se, jak tu mohlo dříve bývat tolik různých institucí. Dnes je už více pochopitelné, že víceúčelové využívání takové budovy v minulosti bylo normální.

V Mariánských Lázních se stavěly lázeňské domy, u nichž kromě ubytování a jídla se nabízelo použití stájí pro koně, remíz pro kočáry, vlastní kavárny, někde i společenské salónky. Žádný hotel však neměl zařízení pro koupele a pití minerálních vod.

Schafferův projekt kursálu - vycházel z dominantní střední stavby a z křídel na koncích s otevřenými arkádami. Schafferovi byl předlohou vídeňský lázeňský salón, především v podobností střední stavby. V protikladu k vídeňským vzorům je však mariánskolázeňský kursál masivnější a působí silnější koncentrací hmoty; což je zesilováno uzavřeností postranních křídel. Přední pohled na kursál připomíná velmi silně karlovarské Císařské lázně vídeňských architektů Fellnera a Helmera z roku 1895.

Mezi vídeňským salónem (1861-1867) a mariánskolázeňským kursálem (1899-1900), tvoří pojítko lázeňské domy v lázních Bad Ischl (1872-1878) od architekta Hyacintha Michela a v Badenu u Vídně (1885-1886) od firmy Fassbender & Katscher. Tyto stavby totiž vycházejí také z vídeňské předlohy. Vyvolávají dojem uzavřenějších staveb vynecháním arkádních křídel.

Schaffer znal dobře Baden, neboť to býval oblíbený cíl vycházek Vídeňáků. Znal i Bad Ischl, protože to byly lázně, kde trávila císařská rodina letní pobyt. Rozhodl se v Mariánských Lázních k stejnému řešení a použil patrová křídla, jejichž prostor byl potřebný.

Zásadní rozdíl mezi rakouskými vzory a mariánskolázeňskou stavbou je v tom, že fasáda střední stavby Casina vyvolává domněnku, že stejně jako u vídeňských vzorů vstoupíme vchodem přímo do hlavního sálu. To je omyl. Za dominantním středním rizalitem nenalezneme očekávaný velký sál, ale široký přízemní vestibul a až za ním se objevuje hlavní sál, jakoby posunut do pozadí. My však víme, že nebyl odsunut, ale naopak - vestibul byl předsazen před již stojící koncertní sál.

Je zajímavé, že první zprávy o budoucím sále (v místních novinách z 6. 4. 1893) píší o tom, že bude mít kopulovitou střechu a dvě věže na rozích. Existoval snad jiný, nerealizovaný Schafferův projekt ?

Výsledek byl zdařilý - mariánskolázeňský kursál, dnešní CASINO, je velmi dobrou syntézou různých architektonických předloh z okruhu sálů v evropských lázních.

K historii restaurace při kursálu

První hostinský provoz při kursálu se objevuje v roce 1858. K východnímu cípu Nových lázní, kde byl tehdy konverzační sál, byl "přilepen" přístavek - lázeňský hostinec. Při přestavbě Nových lázní v roce 1867 byla podstatně rozšířena restaurace a kavárna.

Nájemcem kursálu a restaurace v Nových lázních byl až do roku 1890 Anton Zörkendörfer a pak ho vystřídal vrchní číšník z Klingeru Georg Zischka.

Georg Zischka (1854-1924) přišel z Horšovského Týna a začínal jako číšník v šenku u hoteliéra Halbmayra v hotelu Klinger. Odtud přišel do kursálu Nových lázní a stal se nájemcem provozu. Zdá se, že hostinec kursálu byl v chodu i v letech stavební sistace (1893-1899). Po skončení přestavby kursálu (1900) převzal Zischka jako nájemce komplexní vedení budovy, tedy dvou jídelních sálů, restaurace, staroněmecké pivnice a velké zahradní kavárny za budovou. Vedl si velmi dobře, byl mezi hosty oblíben a zanedlouho s finanční pomocí amerického velkopivovarníka ze St. Louis BUSHE postavil výletní hotel Krakonoš roku 1901 podle projektu vídeňského architekta Arnolda Heymanna. Zischka si přitom ponechal pronájem kursálu a odtud dokonce zavedl autobusovou linku na trase kursál - Krakonoš. V nové výletní kavárně - na Krakonoši - často vítal anglického krále Eduarda VII. V roce 1910 stavěl Zischka se synem Josefem v místě starého kamenolomu hotel ESPLANADE, rovněž mimořádné dílo architekta Arnolda Heymanna, pro nejbohatší hosty lázní. K hotelu ESPLANADE, postavenému v roce 1911, přikoupil později jeho syn Josef Zischka i sousední areál Svatý HUBERTUS. Po první válce však museli Krakonoš za finančních tísně prodat a zůstal jen areál Esplanade. V roce 1924 Georg Zischka zemřel a jeho syn Fritz Zischka převzal trvale prosperující pronájem kursálu a vedl ho až do roku 1938, kdy se odstěhoval do Prahy a vedl tam areál Deutsches Haus..

Využití kursálu

V kursálu se konal za uplynulé století bezpočet různých jednání, konferencí, sympozií, schůzí, vědeckých, především medicínských setkání, politických shromáždění. Zde se setkal císař František Josef I. v srpnu 1904 s představiteli města a celého kraje, s vyslanci a se šlechtou, pronesl k nim řeč a hovořil s nimi. Zde probíhal po válce v létě 1946 první mezinárodní festival v ČSR. Filmy se promítaly z balkónku v prvním patře kavárny Casina.

Zde měl nezapomenutelné přednášky akademik Charvát v roce 1968, kdy tu vystupovali i politici pražského jara. Zde vystupovala řada nejslavnějších dirigentů posledních sto let, sólisté ze všech koutů světa, pěvecké soubory, zahraniční orchestry. Zde zpívali naši populární zpěváci Karel Gott, Waldemar Matuška, Petr Spálený a další a další. Zde se konala i první shromáždění občanů po pádu komunismu koncem roku 1989, zde došlo k doplnění městského zastupitelstva z řad Občanského fóra, zde se ustavovala městská Společnost čs.-amerického přátelství atd.

Oba postranní sály sloužily od padesátých let ke stravování pacientů lázní. Večer tu hrávala pacientům k tanci a poslechu dechovka pana Václava Hájka, na kterou dodnes vzpomínají mnozí hosté. Konala se tu zábavná vystoupení pro návštěvníky lázní, estrády, populární soutěže obecenstva, bály, kursy a taneční soutěže. Často umělci rozezpívali celý sál a hosté z celé republiky si odnášeli zážitky do svých domovů.

To vše nás utvrzuje v pocitu nezastupitelnosti kvalitního, dostatečně velikého a vhodného společenského sálu, který nemohou nahradit prostory městského divadla, ani sály různých hotelů a zotavoven či prostory kolonády a promenády. To ostatně věděla už před sto lety dávná generace a její představitelé v čele města.