Theodor LESSING (1872-1933),
německý filosof - ML 1927-1933

Případ Lessing - začátek konce slávy Mariánských Lázní

Často se cituje věta historičky Herzogenbergové, že "výstřely v Sarajevu 1914 končí slavná éra lázní - tohoto velkého světa v kapesním vydání". To vystihuje rezultát první světové války i pro Mariánské Lázně.

1. srpen 1914 znamenal pro Mariánské Lázně konec jedné historické etapy a město se přesto po válce nostalgicky vracelo k předválečné konjunktuře a hledalo cestu zpět - marný pokus obrátit kormidlo dějin, které se rozběhly jiným, většinou nechtěným směrem. Marně čekaly Mariánské Lázně na příjezdy králů, knížat, panovníků. Pod mnohými se zhroutily trůny a ani zámožná šlechta neměla myšlenky jet do lázní. V revolučním poválečném vření za pozemkových reforem ztrácela majetky a snažila se zachránit, co se dalo. Evropa zkrátka měla jiné starosti než jezdit do lázní. V roce 1919 přijelo všeho všudy 9 tisíc hostů.

Vzniklé Československo nebylo pro německé Mariánské Lázně ideálním prostředím. Město s hlubokými tradicemi mezinárodní klientely, tolerance náboženské, rasové a národnostní nyní nezvládlo ani problém česko-německého spolužití. Místní německé noviny i v novém státě pěstovaly protičeskou zášť, zveličovaly česko-německé spory, vyzývaly k bojkotu českých podnikatelů atd. Ale opravdový konec slávy Mariánských Lázní měl teprve přijít ….

30. srpna 1933 byl v městě zavražděn slavný host německý filosof Theodor Lessing. V městě, kde po kolonádě víc než stovku lázeňských sezón volně špacírovali - bez jediného incidentu - panovníci jako anglický král Eduard VII., egyptský místokrál Fuad, jugoslávská královna Marie, pruští, výmarští, sasští, bavorští panovníci, ministerští předsedové evropských zemí, četní členové habsburského vídeňského dvora, arcivévodové a kněžny, rakouští maršálové, němečtí generálové a nejvyšší vojenští hodnostáři, angličtí lordi a ministři, vysoká ruská šlechta v čele carovým bratrem Vladimírem, ale i polští a ruští revolucionáři, na něž byl doma vypsán trest smrti, ti všichni tu pobývali bez obav o sebe. Nepotřebovali ochranku, stráže či ozbrojence v civilu. (Ovšem s výjimkou perského šacha Muzzefíra-Eddina, který zažil v Belgii těsně před odjezdem do Mariánských Lázní pokus o atentát, proto žádný div, že byl řádně vystrašen. Jeho osobní družina čítala 200 mužů-bojovníků.)

Mariánské Lázně měly pověst neutrálního města, pověst, která nebyla nikdy narušena, a to od samých počátků lázní. Už za Goethových pobytů tu vedle sebe bývali představitelé bloků, kteří proti sobě ještě nedávno válčili za napoleonských válek – Francouzi, Prusové, Němci, Rusové.

Politická vražda Theodora Lessinga vyvolala všeobecnou paniku. Zahraniční i domácí lázeňští hosté rychle cestovali domů, zděšeni možnostmi věcí příštích. Stát musel rychle reagovat. Byly okamžitě zastaveny (na půl roku) německé noviny Marienbader Zeitung, jejichž prohitlerovský charakter bylo cítit za řádky. Byl okamžitě odvolán z funkce starosty města Dr. Hans Turba, přestože šlo o osobnost ve velmi kladném vztahu k prezidentovi T.G.Masarykovi. Byla podniknuta policejní bezpečnostní opatření v městě. Rozběhlo se pátrání po vrazích.

Jestliže výstřely v Sarajevu ukončily slavnou epochu lázeňství, výstřely v Mariánských Lázních znamenaly mnohem více. Byly varováním. Byly předzvěstí druhé, ještě strašnější války. Lidé cítili, že se blíží, ale zdálo se, že není žádné síly, žádné cesty, jak jí zabránit.

Dnem 1. září 1933 p ř e s t a l y být Mariánské Lázně tradiční n e u t r á l n í oázou Evropy, kde se procházeli vedle sebe s pocitem bezpečí panovníci protivných zemí, kde se respektovali, ba zdravili lidé protichůdných konfesí či politického názoru. Tímto dnem ztratil host v Mariánských Lázních jistotu bezpečného pohybu po kolonádě, u pavilónů pramenů, na vycházkách, v lesích. Tímto dnem ztratily Mariánské Lázně svého hosta. Obrazně i skutečně. Jaká nevyčíslitelná ztráta vlády tolerance!

Od této chvíle zamířily dějiny města - ač si to mariánskolázeňští uvědomovali nebo ne – jednosměrkou k Mnichovu, k druhé světové válce a k budoucímu vysídlení německého obyvatelstva. Šílená cesta k zániku mezinárodnosti Mariánských Lázní byla vyznačena. Skutečností zůstává, že se tehdy mezi mariánskolázeňskými občany neobjevil jediný dalekozraký politik. Svorně se zdejší Němci radovali nad příchodem německého vojska, nad připojením k Třetí Říši, společně prolévali slzy nadšení. Vlajkoslávou s hákovými kříži vítali přepadení Polska, Francie, Norska, Ruska německými vojsky a každé vítězství na frontě provázeli vyzváněním zvony. Hrdě přijímali vojenská vyznamenání a povýšení svých mužů na frontách, smutně otevírali oznámení o jejich smrti. A nakonec už jen slzy loučení s domovem při vysídlení z Československa v roce 1946.

Tragický význam zavraždění evropského pacifisty Theodora LESSINGA připomenul v minulosti mnohokráte v někdejším vlastivědném kroužku Hamelika bývalý inspektor JAN ŠPERL. Případ vraždy kdysi sám vyšetřoval a proto používáme vyprávění v monotématické Hamelice o Lessingovi z roku 1983, které krim.insp. Jan Šperl připravil u příležitosti 50. výročí tragické smrti filosofa Lessinga.

První oběť nacismu v ČSR - vražda Lessinga v Mariánských Lázních

Stručná zpráva ČTK z 31. srpna 1933 v ranních vydáních všech novin v ČSR uváděla:

"Ve středu 30. srpna 1933 ve 21:30 hod. byl ve svém bytě ve vile EDELWEISS v Mariánských Lázních zastřelen německý emigrant filosof Prof. Dr. THEODOR LESSING. Při tomto útoku byl jmenovaný zasažen dvěma ranami z pistole do hlavy, těžce zraněný dopraven do nemocnice v Mariánských Lázních, kde skonal dne 31. srpna v 1:00 hod. V pátrání po vrazích se pokračuje."

Kdo byl profesor LESSING, čím se provinil ?

V položidovské rodině ženského lékaře jménem LEWY v Hannoveru se narodil 8. února 1872 syn, jemuž dali jméno Theodor. Jeho otec si přál, aby se stal rovněž lékařem a tak Theodor Lewy studoval nejdříve na gymnáziu v Hannoveru, potom absolvoval vysokoškolská studia na univerzitách ve Freiburgu, v Bonnu a v Mnichově. Mladý Lewy sice medicínu studoval, ale nebyl se svým budoucím zaměstnáním spokojen a již během lékařských studií se orientoval směrem literárním a zejména se věnoval filosofii. Během studia se pokoušel o literární prvotiny a ve dvaceti letech napsal jednu divadelní hru. Nebyla však nikdy uvedena. Napsal také knížku básní pod názvem "Laute und leise Lieder" ("Hlasité a tiché písně").

Z úcty k velkému německému klasickému spisovateli jménem Gothold Efraim LESSING, který se již v 18. století zasazoval o emancipaci Židů, přijal mladý Lewy pro svou budoucí filosofickou dráhu jméno LESSING, které pak výlučně používal. Nejznámější dílo spisovatele LESSINGA je divadelní kus "Nathan der Weise" ("Moudrý Nathan").

Jako položid měl mladý LESSING potíže při získávání místa na některé vysoké škole, aby mohl dále studovat filosofii. Již tehdy se totiž projevovaly v bývalém císařství Německu antipatie proti Židům, ačkoliv se Židé v převážně většině i v jiných státech vždy hlásili k "němectví".

Kromě toho byl LESSING orientován na německou sociální demokracii, což bylo v Německu proviněním proti veřejné morálce. Tato dělnická strana byla německými měšťáky i vládou nenáviděna. S velkými potížemi dostal konečně v roce 1904 místo učitele na Vysoké škole technické v Drážďanech. Také zde organizoval výchovné kursy pro dělnictvo a vystupoval za sociální a společenské změny ve veřejném životě. To ovšem mělo za následek, že se nemohl habilitovat pro filosofii na některé z vysokých škol v tehdejším Německu.

Obrat v jeho životě nastal až roku 1904, kdy se LESSING seznámil s dívkou z vysokého aristokratického rodu, který byl dokonce spřízněn s rodinou tehdejšího císaře Wilhelma Hohenzollera. V kruzích německé aristokracie nastalo zděšení, že si šlechtična chce vzít za manžela Žida a proto na ni bylo naléháno, aby od svého úmyslu upustila. Když ale ve svém rozhodnutí nepovolila, došlo v roce 1905 ke sňatku. Tímto sňatkem se život 33letého LESSINGA změnil k lepšímu a roku 1908 stal se konečně docentem filosofie na Vysoké škole technické v Hannoveru a mohl se dále věnovat filosofické dráze. V té době již vydal některá svá díla jako "FILOSOFIE A ČIN", "SCHOPENHAUER-WAGNER-NIETZSCHE" a další, jimiž se stal známým po celé Evropě.

Do poklidného života přišla v roce 1914 světová válka, a to se dotklo i LESSINGA. Jako vystudovaný lékař byl nasazen ve svých 42 letech na frontu do válečných lazaretů. Zde poznal bezprostředně veškerou bídu a útrapy války, bezohlednost německých vojevůdců v čele s hlavním velitelem armády maršálem von HINDENBURGEM, kteří napolo uzdravené vojáky hnali znovu na frontu. Ale poznal také bídu německého zázemí, kde byla nouze o potraviny, o šatstvo, protože němečtí militaristé hnali a dodávali vše na fronty a až v druhé řadě zásobovali civilní obyvatelstvo. První světová válka nebyla o nic humánnější než druhá – snad jen s tím rozdílem, že nebylo bombardováno zázemí. Naproti tomu bylo používáno na frontách plynů, jimiž mohl být usmrcen najednou velký počet vojáků.

Také tehdy očekávali Němci, že se objeví zázračná zbraň, která by zvrátila výsledek války v jejich prospěch. Ovšem taková zbraň se objevila na straně protivníka – americké a anglické tanky, které rozhodly o porážce Německa a jeho spojenců.

To vše ovlivnilo LESSINGA k rozhodnutí vydat heslo "V Á L K U V Á L K Á M" a vtělil své myšlenky do dalších svých prací a svým postojem se stal světoznámým filosofem v boji za mír. Dějiny však šly dál ….

LESSING po první světové válce

V první světové válce bylo Německo poraženo. Rozbité německé armády se vracely zpět domů, do normálního života, avšak nebyl poražen a rozbit německý militarismus a imperialismus. V poválečném Německu panoval hlad a bída. Dne 9. listopadu 1918 vyhlásil sociální demokrat FILIP SCHEIDEMANN z okna říšského kancléřství v Berlíně zřízení republiky Německo a rozhodnutí, aby byl císař Vilém II. poslán do vyhnanství. To se také stalo a císař žil až do své smrti v Holandsku.

Téhož dne v Mnichově prohlásil desátník SCHICKELGRUBER, který si říkal HITLER, že se stane politikem a byl u zrodu německé nacionální fašistické strany.

Také ruská revoluce ovlivnila Německo a začátkem ledna 1919 byla vyhlášena v Brémách lidová republika rad. Střediskem byly loděnice a v čele povstání byl Wilhelm ZIPEL. Dne 2. února 1919 bylo povstání potlačeno nacionálním vojskem. V únoru 1919 vyhlásil republiku rad v Berlíně KARL LIEBKNECHT a vedl ji s Rosou LUXEMBURGOVOU. Němečtí komunisté zřídili ke své obraně tzv. oddíly Spartakovců, které se utkaly na různých místech Německa s německými nacionalisty. Po třech měsících byli zavražděni oba vůdcové Liebknecht i Luxemburgová a boj skončil.

Vlády se ujala sociální demokracie jako nejsilnější strana a z této strany byli i všichni němečtí presidenti. Německo se dál zmítalo v bídě a v roce 1921 dostoupila vrcholu inflace, kdy se za 1 Kč platilo 5 000 000 marek!

V noci na 28. února 1921 zemřel v 54 letech poslední sociálně demokratický president FRIEDRICH EBERT. Připravovaly se volby nového presidenta. Německé měšťanstvo již upevnilo své postavení, sociální demokraté - dosud nejsilnější strana - ztráceli důvěru, vliv i postavení. Nedokázali splnit sliby, které dali dělnictvu. Naproti tomu Hitlerova německá národně socialistická strana vzrůstala, protože slibovala dělníkům plnou zaměstnanost a všem rozvoj Německa k lepšímu. Za tohoto stavu navrhli sociální demokraté za presidenta 80letého maršála HINDENBURGA, bývalého hlavního velitele německých branných sil ve světové válce, který byl mezitím jmenován čestným doktorem Vysoké školy technické v Hannoveru. Ve stejné škole, kde působil jako profesor filosofie i Theodor LESSING.

Theodor LESSING – ač sám sociální demokrat – vystoupil veřejně proti volbě maršála Hindenburga za presidenta. Články na tuto akci však nemohl uveřejnit pro neochotu tehdejších vydavatelů tisku. Obrátil se proto na zahraniční tisk a v prvé řadě na pražský německý deník PRAGER TAGBLATT. Protože často dojížděl do Prahy, kde konal i přednášky, měl tu mnoho známých a jedním z nich byl redaktor ERICH MAREŠ, tehdy ještě velmi mladý žurnalista.

Volby nového presidenta byly stanoveny na 26. dubna 1925. V Praze vyšel dne 25. dubna 1925 v Prager Tagblattu článek se stručným nadpisem "Hindenburg". V tomto článku upozorňoval LESSING, že maršál nemá nejmenší předpoklady zastávat funkci presidenta a vůdce národa, protože je poslušným služebníkem vládnoucí třídy. Již jednou vedl Hindenburg celý národ ve světové válce ke krutým porážkám, a to i tehdy, když bylo vojensky jasno, že Německo bude poraženo. Vzhledem ke svému věku, je vlastně nulou a může se stát, že se moci ujme v Německu nový Herodes. - Hindenburg byl zvolen 26. dubna 1925 presidentem.

Lessingova článku v Prager Tagblattu využil celkem nevýznamný krajanský časopis v Hannoveru, ale obsah článku překroutil v tom smyslu, jak si židovský profesor dovolil přirovnávat HINDENBURGA, národního hrdinu a čestného doktora z Hannoveru, k masovému vrahovi HARMANNOVI. (Tehdy byla v Německu velká aféra, kdy zámožný obchodník HARMANN zavraždil 35 mladých lidí.)

Hned po uveřejnění tohoto článku nastaly první nepokoje. Němečtí fašističtí studenti začali rušit přednášky profesora LESSINGA na universitě křikem a dupáním, což se den ode dne stupňovalo. Proto otiskl prof. LESSING v deníku Prager Tagblatt otevřený dopis maršálu Hindenburgovi, ve kterém jej vyzýval, aby jako president Německa a garant dodržování zákonnosti zaručil právo všem občanům k výkonu svých funkcí, jimiž jsou pověřeni, a aby zamezil nepřístojnostem na hannoverské universitě.

Nic se však nestalo. Provokace pokračovaly dál a byly zesíleny, když studenti pochodovali kolem bytu profesora LESSINGA, zpívali nacistické písně, provolávali hesla a házeli kamení do Lessingova bytu. Na intervenci profesora LESSINGA nezakročil ani říšský ministr kultury, který sám jmenoval LESSINGA do funkce. LESSING proto opustil místo docenta na hannoverské universitě, věnoval se pracím filosofickým a konal přednášky v různých městech Evropy mimo Německo. Jednu z přednášek pronesl na pražské Plodinové burze 18.října 1926 na téma "Vztahy mezi Východem a Západem". Byla to ožehavá otázka tehdejšího politického života. Přítomno bylo 1100 osob.

Lessingova manželka byla arijského původu. Založila v Hannoveru tzv. Lidovou universitu, která směřovala k výchově dělnictva.

Činnost LESSINGA nezůstala zapomenuta, zvláště když 30. ledna 1933 jmenoval Hindenburg Adolfa Hitlera kancléřem a vložil veškerou výkonnou moc do jeho rukou. Nato šly události rychlým tempem ve smyslu plnění programu německé národně socialistické strany. V noci z 27. na 28.únor 1933 byl zapálen říšský sněm, což se stalo záminkou k zničení demokratických svobod v Německu a ke krutému pronásledování odpůrců nacistického režimu – Židů, komunistů, sociálních demokratů a všech bojovníků za mír. V noci z 5. na 6. březen 1933 vnikly oddíly SA do Lessingova bytu v Hannoveru a vyplenily jej. Nato se LESSING rozhodl opustit Německo a 12. března odejel se svou manželkou Adou do Prahy. Jeho jediná dcera Miriam v té době studovala v Anglii.

Lessingův odchod do emigrace vyvolal mezi nacisty pobouření. Byly pořádány štvanice, které dokazovaly, že LESSING je škůdcem národa, protože prý opustil Německo. V časopise STÜRMER, vydávaným SS, byla dokonce vypsána odměna 50 000 marek za dopadení LESSINGA a článek končil větou: "Kdo si zaslouží tuto odměnu ?"

Protifasšistická činnost Lessinga v ČSR

Přes Prahu přišel Prof. Theodor LESSING do Mariánských Lázní, kde se hodlal usadit. Bydlel tu nejprve v hotelu MARIENBADER MÜHLE (Cristal), který tehdy patřil bratřím Wilfertovým, členům Henleinovy strany. Pak bydlel v hotelu MIRAMONTE a nakonec ve vile EDELWEISS v tehdejší ulici U Lesního pramene (Třebízského). Po příjezdu do Mariánských Lázní hovořil se zdejšími sociálními demokraty, zejména s členem obecní rady v Úšovicích Otto FRIEDLEM. Prof. LESSING informoval zdejší komunisty a sociální demokraty o tom, co se v Německu skutečně děje a o metodách práce nacistické strany. V době, kdy LESSING přijel do města, bylo zde 600 registrovaných nezaměstnaných. Komunisté a sociální demokraté uspořádali v Mariánských Lázních společnou schůzi, odkud vyšli na demonstraci před radnici. Účast byla 3 000 občanů.

LESSING v té době pokud možno nijak politicky nevystupoval. Žil v ústraní a věnoval se svým filosofickým pracím.

Přípravy k odvlečení LESSINGA do Německa

Fašisté připravovali odvlečení prof.LESSINGA do Německa. Toto bylo totiž v té době jednou z hlavních metod, jak zastrašovat odpůrce režimu, kteří z Německa uprchli. Například začátkem března 1933 uprchli z Německa do Vadusu v Lichtenštejnsku bratři RETTEROVÉ, ale byli roku 1934 odvlečeni zpět do Německa a později gestapem ubiti. - V noci z 23. na 24.ledna 1934 byl v obci Záhoří u Štěchovic zavražděn na pokyn z Německa Ing. FORMIS, člen tzv. Černé fronty, řízené bývalým spolupracovníkem Hitlera Otto Strasserem. - 9. března 1935 byl ze Švýcarska odvlečen zpět do Německa žurnalista Jakob BERTHOLD. Na intervenci švýcarské vlády musel být sice vrácen zpět, ale v roce 1944 byl znovu odvlečen do Německa a zavražděn. - V dubnu 1935 nedaleko náraží Železná Ruda byl odvlečen do Německa sem uprchlý emigrant LAUSBERGER.

Fašisté hledali mezi příslušníky Henleinovy strany vhodné osoby, ochotné provést únos. Skutečně je našli a akci s nimi projednali v blízkém Tirschenreuthu. Najatí muži, kteří měli únos provést, byli pak spatřeni několikráte v okolí hotelu Miramonte a na různých místech, kde se měl LESSING osamoceně objevit. Akce se však nedařila, protože byl LESSING československou státní policií částečně střežen. Když se únos nezdařil – akce byla naplánována na konec srpna – byla svolána do Tirschenreuthu porada, kde bylo rozhodnuto, že LESSING bude zastřelen.

Jak došlo k vraždě ?

Když se i dnes díváme na bývalou vilu EDELWEISS (předposlední vila LOCARNO v Třebízského ulici), zjistíme, že je postavena pod lesním svahem a odtud je možno pohodlně pozorovat, co se děje v místnostech obrácených směrem k tomuto svahu. Profesor LESSING měl pracovnu v ložnici ve druhém poschodí.

Toho využili pachatelé a obstarali si dlouhý žebřík, který odcizili v blízké hájovně (podle jiné verse šlo o hasičský žebřík z obce Šance). Konec žebříku ovinuli pekařskými hadry, které odcizili na dvoře pekaře Bära, pomocí dlouhého provazu položili žebřík na zeď mezi okna místnosti, kde prof. LESSING seděl a psal u stolu. Potom dva pachatelé vylezli na žebřík a dvěma ranami ze dvou pistolí střelili LESSINGA do hlavy. To se stalo 30.8.1933 v 21:30 hod.

Těžce zraněný LESSING byl dopraven do nemocnice, kde svému zranění 31.8.1933 podlehl.

Fotografie z 31.8. 1933 s vyšetřujícími a s dosud stojícím žebříkem u domu.

Jak probíhalo vyšetřování ?

Zdejší policejní služebna byla vraždou značně překvapena. LESSING byl totiž policií střežen, ovšem nikoliv soustavně. Orgánové v civilu i v uniformě docházeli občas k bytu prof. LESSINGA, který byl vyzván, aby jim oznamoval místo svého pobytu i směr jeho vycházek. Byla totiž domněnka, že by mohl být LESSING zdejšími nacisty z Henleinovy strany pronásledován. LESSING se ovšem bránil tomuto dohledu a prohlašoval: "Prosím Vás, co by se mi mohlo přihodit. Je mi 61 roků a kdo by měl zájem mi ublížit ?"

12. srpna 1933 se konal v Praze sionistický sjezd a na něm měl LESSING jeden z hlavních referátů. Již předtím se přestěhoval z Miramonte do vily Edelweiss, a to proto, že Miramonte jako sezónní podnik koncem srpna zavíral pro přezimování. Útulek ve vile Edelweiss mu nabídl majitel doktor Stark, který přes zimu ordinoval v Praze. Vila sloužila přes léto jako domov židovské mládeže a v domě zůstal bydlet jen správce EHRMANN s manželkou.

Policejní orgány konaly nadále dohled v okolí Miramonte, protože LESSING svoje přestěhování neoznámil. Tak se mohlo stát, že když se LESSING vrátil z Prahy 29. srpna odpoledne, najatí muži ho již čekali a sledovali. Podle toho i akci provedli.

Do Mariánských Lázní se nyní soustředil větší počet uniformovaných i civilních orgánů k pátrání o vrazích. Ještě v noci byl vyslechnut lesník revíru, kde leží vila EDELWEISS. Ten oznámil, že viděl v posledních dnech potulovat se v lesích jistého Max Rudolfa ECKERTA s dalším mužem ve společnosti říšského Němce. Mluvili o jakési kanceláři a LESSINGOVI. Udal též, že Eckert je bez práce a pytlačí. Podezření proti Eckertovi bylo potvrzeno už v ranních hodinách, když byla přivedena četnická fena Donna a nasazena na stopu. Pes vedl orgány kolem Kynžvartské myslivny Jägerhaus směrem do Šancí k domku čp. 89, který patřil Antonu Eckertovi, bratrovi podezřelého, ale místnost, kde Max bydlel, byla již prázdná. Dále vedl pes orgány ke státní silnici z Mariánských Lázní do Chebu a zde stopu ztratil. Byla domněnka, že tu někdo odvezl podezřelého na státní hranici.

Během noci bylo zjištěno, že zmizel i Eckertův kamarád Rudolf ZISCHKA, šofér z hotelu Marienbader Mühle (Cristal). Bratr Maxův Anton ECKERT nemohl k případu nic dodat, protože nežili s bratrem v dobré shodě pro jeho chování. Z toho všeho učiněn závěr, že pravděpodobní pachatelé jsou:

1. Rudolf Max ECKERT, nar. 11.12.1902 v Drážďanech, příslušný do Šancí; již trestaný 5-měsíčním vězením pro krádež vloupáním

2. Rudolf ZISCHKA, nar. 1905, šofér z hotelu Marienbadermühle, Mariánské Lázně.

Dále zjištěno, že v noci na 31. srpna uprchli oba přes hranice do Německa. To potvrdil i říšskoněmecký rozhlas, který oznámil, že jsou v Německu oslavováni dva muži, kteří udánlivě v Mariánských Lázních zneškodnili škůdce německého národa. Ministr propagandy Goebels jim blahopřál a časopis Stürmer uvedl, že obdrželi odměnu 80 000 marek. Kromě toho byli oba "hrdinové" pozváni jako hosté na sjezd nacistické strany do Norimberka, který se právě konal 31. srpna na velkém stadionu. Oba se tohoto sjezdu skutečně zúčastniili.

Pohřeb profesora LESSINGA

Konal se 3. září 1933 na židovském hřbitově za přítomnosti 3 000 lidí z Mariánských Lázní a z okolí. Ihned po vraždě se zmocnilo celého antifašistického světa ohromné vzrušení a roztrpčení. V celé republice byly pořádány akce proti hitlerovskému režimu a proti jeho metodám zastrašování. Bylo jisté, že vrahové provedli čin na rozkaz a ve spojení s vysokými nacistickými funkcionáři. To potvrdila výpověd Eckerta v roce 1945.

Na základě platných mezinárodních smluv s Německem požádalo ministrstvo spravedlnosti dne 30.11.1936 o vydání obou zjištěných pachatelů a udalo známou, přesnou adresu Maxe Eckerta, tj. München, Leonhardstrasse 19/6b. Ale až v dubnu 1937 – čtyři roky po vraždě – přišlo z Německa sdělení čís. III., NE 2A/36, že pátrání po pachatelích v Německu zůstává bezvýsledné.

Ještě koncem roku 1933 bylo učiněno trestní oznámení pro vraždu proti Eckertovi a Zischkovi krajskému soudu v Chebu, kde zůstalo ležet, protože chyběly další důkazy a hlavně výslech pachatelů.

Další pátrání po pachatelích

Jan Šperl vzpomíná na pátrání po vrazích Lessinga:

Případ byl sice pro československou policii v roce 1933 uzavřen, ale československé zpravodajské orgány prováděly v Německu pátrání prostřednictvím svých zahraničních důvěrníků. Na tomto poli měly československé orgány úspěch. Byl jsem od roku 1932 do 1938 členem protišpionážního oddělení policejního ředitelství v Liberci, takže mohu uvést z vlastní zkušenosti:

V létě 1935 oznámil státní policejní komisariát v Ústí nad Labem, že bylo zjištěno prostřednictvím důvěrníka, že pachatelé vraždy po útěku do Německa dostali falešná jména a byli zařazeni do oddílu SA, aby nebyli vypátráni. Eckert obdržel jméno Rudolf FORSTNER a Zischka jméno Theodor KÖRNER. Oba se zdržovali kdesi v Mnichově.

Pracoval jsem tehdy jako zpravodajský orgán u vrchního komisaře V. a naším úkolem bylo zprávu vyhodnotit a poslat služebně do Prahy, což jsme provedli. V roce 1936 zjistil zpravodajský inspektor D. v Ústí nad Labem prostřednictvím svého důvěrníka, že ECKERT v dopise zaslaném úřadu do Drážďan jako stížnost, se k vraždě přímo hlásí. Také tento dopis prošel mýma rukama a byl poslán po vyhodnocení dále, protože vyšetřování vraždy nebylo v povinnostech zpravodajského oddělení. (Na vysvětlenou: Když od roku 1933 prchali do Německa naši občané německé národnosti, byl zřízen v Německu zvláštní kádrový úřad, zv. Sudetendeutsche Kontrollstelle se sídlem v Drážďanech, kde se soustřeďovaly veškeré údaje o osobách, které uprchly a žádaly o asyl Německu. Podle výsledku přezkoušení bylo pak s těmito osobami nakládáno. Fotokopie dopisu se dostala do rukou československé zpravodajské služby, jejíž důvěrník pracoval přímo v kádrové centrále tohoto úřadu.)

Proč psal Eckert stížnost ? V roce 1934 - nedlouho po útěku a po zařazení do oddílu SA - upadli oba pachatelé v nemilost u nacistů, pravděpodobně v důsledku jejich prověření. Oba byli z SA vyloučeni a jako příležitostní dělníci se odebrali do Štětína. Tam zůstal Zischka, který tu našel práci a nakonec se tu oženil. Eckert se vrátil do Mnichova a pracoval jako dělník v různých garážích. V té době se dověděl, že se v Bavorsku pohybuje jistý mladý muž TURBA, který se chlubí po hospodách, že zastřelil LESSINGA a že za to byl dokonce odměněn. To přivedlo Eckerta do varu. Chtěl se Turbovi pomstít na Kontrollstelle v Drážďanech a pro sebe žádat spravedlnost a lepší místo v zaměstnání.

Po skončení vojenského obsazení Sudet Hitlerem se vrátil ECKERT do Mariánských Lázní, kde žil pod jménem FORSTNER a pracoval jako automechanik v jedné zdejší garáži. Zde zůstal i po osvobození Mariánských Lázní Američany v domnění, že je tu v bezpečí a případ LESSING že je už dávno zapomenut. Spolupachatelé již nežili.

Ale osud rozhodl jinak.

Vyšetřování případu po válce

Zde musím krátce vysvětlit, jak jsem se k tomuto případu dostal jako kriminalista. Moje poslední místo v roce 1938 byl státní policejní úřad ve Vrchlabí, kde jsem byl ve funkci vedoucího výkonné služby státně bezpečnostní i protišpionážní. Koncem září 1938 jsme však museli místo opustit a já se dostal přes přechodná působiště v Jilemnici, v Hořicích, a v Jičíně do Plzně v listopadu 1938. Zde jsem byl zařazen u policejního komisařství ke zpravodajské odbočce, kde jsem působil jako orgán protišpionážní služby do 15. března 1939, kdy vznikl Protektorát, oddělení bylo rozpuštěno a jako vystudovaný kriminalista jsem byl přidělen ke kriminálnímu oddělení policejního ředitelství v Plzni. Během roku 1939 bylo na ředitelství zřízeno zvláštní oddělení "H" pro vyšetřování podvodů a zpronevěr všeho druhu. Sem jsem byl přidělen jako zástupce vedoucího oddělení a působil jsem tu do konce války.

7. května 1945 jsem byl přidělen americké armádě jako spojka a tlumočník. Dnem 19. května 1945 jsem byl pověřen vedením a organizací oddělení STB a výkonné kriminální služby v Mariánských Lázních.

Jaké byly Mariánské Lázně po příchodu našich orgánů v květnu 1945 ? Mariánské Lázně byly v roce 1941 spojeny s obcí Úšovice a měly dohromady kol 12 tisíc obyvatel. Když jsme přišli do města, žilo tu téměř 54 tisíc osob, z toho 30 tisíc vojáků a důstojníků německé armády a mnoho obyvatel, kteří sem byli přestěhováni z Berlína a z východních oblastí bývalé Třetí Říše. Každá místní rodina, která měla byt, měla povinnost přijmout do bytu jednu či dvě rodiny tzv. "národních hostí", což byli utečenci z Východu. A tak město bylo přeplněno obyvateli všeho druhu, zásobování bylo nedostatečné a došlo k velkému zhoršení hygienických poměrů. Vznikly epidemie dysenterie a tyfu již v září 1944, což způsobilo vysokou úmrtnost v městě, zejména v řadách uprchlíků. Na tuto epidemii upomíná hřbitovní louka vzadu na hřbitově, kam byly oběti epidemií pochovávány.

Po válce procházeli městem bývalí vězňové z koncentračních táborů a skupiny osob, nasazených za války na práci v Německu. Všichni mířili domů. Ale byly tu i skupiny dobrodruhů, lidí, kteří využívali zmatků v osvobozených místech a zmocňovali se neoprávněně majetku.

My jsme přišli a neměli pro zřízení našich úřadů ani místnosti ani jiné prostředky. Proč tu líčím to, co v pár řádcích vylíčit nelze ? Abych ukázal za jakých podmínek jsme pracovali a jak vypadala naše činnost. Jako kriminalisté jsme měli plné ruce práce s případy kriminální a protistátní povahy, a přitom jsme úřadovali "na koleně". A v té chvíli nám oznámil jeden zdejší občan, který se právě vrátil z koncentráku, jakýsi J.St. z Úšovic, odsouzený nacisty jako sociální demokrat k doživotí, že v městě žije člověk, který má něco společného s vraždou prof. LESSINGA.

Zjistili jsme, že je to Max Rudolf ECKERT, ženatý, ale nebydlí společně se svou manželkou v Úšovicích. Bydlel sám v Hamrníkách čís. 9. Již to bylo nápadné. Dalším šetřením bylo zjištěno, že v jeho osobních spisech se nachází přípis bývalé nacistické zemské správy z roku 1941 s tímto zněním: "Bereme na vědomí, že používáte opět jména ECKERT, které bylo z politických důvodů v roce 1938 změněno na FORSTNER."

To byla závažná indicie, na základě které jsem nařídil domovní prohlídku a předvedení ECKERTA k výslechu. Při domovní prohlídce kriminální inspektor Ř. a kriminální asistent H. nalezli automatickou pistoli Parabellum, kterou používala německá armáda. Již toto byl důvod k zatčení, protože ECKERT neuposlechl výzvy americké armády k okamžitému odevzdání střelných zbraní. A tak byl 26. června 1945 ECKERT zatčen a podroben výslechu. O pistoli udal, že ji v mansardě pravděpodobně zanechal Ukrajinec Alexej, který předtím tuto místnost obýval. Co se týká změny jména, udal, že když uprchl v roce 1938 za hranice, aby si našel zaměstnání v Německu, změnil si jméno, aby jeho příbuzní v Mariánských Lázních neměli nepříjemnosti s československými úřady. Ale proč žije odloučeně od své manželky, roz. Felbingerové z Úšovic, nemohl podat žádné vysvětlení.

Byl jsem tehdy jako vedoucí kriminální ústředny postaven před otázku, co dělat s případem 12 let staré politické vraždy ? Ze své služební činnosti za okupace jsem věděl, že v roce 1943 nacisté na příkaz gestapa odvezli všechny soudní a trestné případy za dobu trvání ČSR – politické povahy jak proti Němcům tak proti Čechům – do Berlína, kde byly všechny spisy zničeny. Písemných důkazů o vyšetřování vraždy LESSINGA už tedy nebylo. Ale mohl promluvit důležitý svědek a spolupachatel Eckertův – Rudolf Zischka!

Byl jsem tehdy v dobrém styku se zpravodajskými orgány americké i sovětské armády a tyto jsem ihned požádal, aby zjistily, zda na osvobozených územích je registrován k pobytu Rudolf Zischka alias Theodor Körner. Během 14 dnů podali styční důstojníci z obou armád negativní zprávu s poznámkou od důstojníka SSSR, že Zischka pravděpodobně přišel o život při bombardování Štětína.

Co nyní dál ? Podklady k usvědčení Eckerta nebyly, mohl jsem nechat případ ležet a Eckerta propustit. Anebo se pokusit dostat z něho při dalším vyšetřování dobrovolné doznání, které by ani při dalším řízení u soudu neodvolal. Kdybych nepokračoval v šetření, nikdo by mi nemohl nic vyčítat, zejména proto, že k šetření tu leželo mnoho aktuálních případů kriminální povahy, které bylo nutno vyšetřit.

Vzpomněl jsem si na svoji předválečnou činnost zpravodajského orgánu, kdy mýma rukama procházely zprávy o ECKERTOVI, podle nichž nemohl být sice usvědčen, ale bylo možno ho přimět k dobrovolnému doznání. A tak jsem se rozhodl v šetření dál pokračovat.

Další pátrání v Praze a výslechy Eckerta

Znal jsem podrobně praxi při vyřizování spisů v bývalé policejní agendě a uvažoval jsem takto:

Spisy o případu vraždy prof. LESSINGA byly sepsány státním policejním komisařství v Mariánských Lázních v srpnu a září 1933 a odeslány do krajského soudu v Chebu, kde zůstaly do roku 1943, kdy byly převzaty nacisty a zničeny. Nemusely být však zničeny spisy, které jsem vyřizoval v rámci zpravodajské služby v Liberci v letech 1935-1936, které pojednávaly o činnosti pachatelů v bývalé Třetí Říši v době po spáchání vraždy. Tyto spisy zpravodajského rázu pravděpodobně nebyly nikdy zaslány krajskému soudu do Chebu jako dodatek spisu. Odjel jsem proto do Prahy prohlédnout archiv policejního ředitelství. Pustili jsme se do prohledávání starých pátracích oběžníků, protože s jménem LESSING se tam žádné spisy nenacházely. Mezi množstvím pátracích oběžníků, které měly být podle předpisu dávno skartovány, jsme nalezli malou složku s jménem ECKERT. V ní byl zatykač na Eckerta a opis dopisu z 11.7.1936, odeslaný na Kontrollstelle v Drážďanech. Zněl v překladu takto:

"Chtěl bych kontrolní úřadovnu, resp. vedoucího úřadovny upozornit na to, že TURBA nemá nic společného s Lessingovou záležitostí. TURBU naprosto neznám, jeho údaje jsou falešné a vylhané. Prostřednictvím druhého, který byl na věci zúčastněn, jsem se dověděl, že je TURBA ve Štětíně. Když jsme vloni přesídlili za prací do Štětína, byl již TURBA pryč a vůbec nevím, kde se nyní nachází. – Ono je to velmi hezké, když se chce někdo pyšnit skutky jiného. O celé věci se přece nemusím zmiňovat. Jenom o jednom, totiž že rozkaz přišel z Říše, a to od Röhma a jednoho vysokého vedoucího, který je dnes státním sekretářem (Hoffmann). Celou záležitost jsem "upekl" tehdy já v Tirschenreuthu při pohraničním setkání v roce 1933, jak tam byl Röhm a ostatní. Tehdy bylo řečeno, o vás se postaráme, jen je nutno odstranit toho škůdce národa, hlavní věcí pak, nenechat se dopadnout! Jsem již 4 týdny bez zaměstnání, tu a tam během týdne vypomáhám v jedné garáži, je to velmi malý výdělek. Nemohu to pochopit, neboť jednoho člověka je přece možné někde umístit, aby se nemusel potloukat o hladu. Můj výdělek je asi 1 marka denně, z toho platím 30 feniků za nájem. Když chce člověk na stavbu nebo na silnici nebo na železnici, tak je nutné předložit potvrzení, že jste tam již pracovali, ale já jsem byl vždy zaměstnán v továrnách. Nemohu přece jít domů a obstarávat si tam potvrzení. Tam jsem nikdy hladem netrpěl, ale tady se zdá, že to nebere žádného konce. A někdo jiný využívá příležitosti. Heil Hitler! Förster, adresa Rudolf Förster, München, Leonhardstrasse 19/6a u Freye."

Potud Eckertův dopis. To byla silná indicie, nikoliv však důkaz. Bylo nutno rozhodnout se, jak dopisu použít. Když dopis Eckertovi předložím, může klidně odvětit, že dopis nepsal,. Bylo proto nutno připravit se důkladně na výslech. To znamená hledat v Eckertově životě "slabé" místo a to je situace, která nastane v životě vyšetřovaného, když se mu připomene nějaká událost z jeho života, která v něm vzbudí lítost nebo potřebu s něčím se svěřit. Takové místo jsem znal již z předchozích výslechů Eckerta. Eckert byl v roce 1934 vyloučen z SA, v noci z 29. na 30. června 1934 v Mnichově gestapem zatčen a příšerně zmlácen a pak držen asi měsíc ve vazbě. Té noci se totiž odehrála v Německu "noc dlouhých nožů", při níž se Hitler zbavoval svých bývalých spolupracovníků, kteří se mu nyní stávali nepohodlnými. Té noci byl zastřelen i Ernst Röhm, který byl kromě jiného i organizátorem únosů lidí z ciziny zpět do Německa. Ale méně důležití "spolupracovníci" nacistů, jako byl i Eckert, byli za "noci dlouhých nožů" zatčení, uvězněni gestapem a předáni buď do koncentráku nebo propuštěni zpět na svobodu. To se stalo i Eckertovi. Ale on to považoval za vrchol nevděku – to se mu dostalo místo slíbené odměny za vraždu prof. LESSINGA!

Kdo byl Eckert ?

Max byl nemanželským dítětem Marie Eckertové z Drážďan (nar. 1902). Když mu bylo 5 let, přestěhovala se jeho matka do Šancí, kde zdědila po rodičích rodný domek. Měl sestru Gertrudu a staršího bratra Antona. Max nebyl nijak inteligentní, ale prohnaný. Vychodil dvoutřídku v Šancích, pracoval jako pomocný dělník o sezóně v Mariánských Lázních. Roku 1922 narukoval do československé armády v Turčianském Martině. V té době se odstěhovala jeho sestra a později i matka do Ameriky. Když se vrátil z vojny, zůstal sám a bydlel u bratra v Šancích. Nebyl ničím vyučen a pracoval jen příležitostně. Často zůstával bez práce. Lázeňské prostředí, kdy byl na jedné straně přepych a na druhé nedostatek, působilo na něho tak, že se chtěl mít také dobře a dal se najmout k akci na odstranění prof. LESSINGA.

Po zatčení 26. června 1945 byl podroben mnoha výslechům s cílem jeho dobrovolného přiznání. Prvý výslech byl vyprávěním jeho životopisu, ve kterém jsme takticky vynechali vše, co by mu mohlo v jeho postavení podezřelého uškodit. V druhém výslechu doznal, že se o akci dověděl od kamaráda Zischky a že byl vyzván ke spolupráci, kterou však odmítl. Ve třetím výslechu mu byl přečten kompromitující dopis – jeho stížnost do Drážďan. - Nato již doznal, že se akce účastnil, ale jen jako pomocník při obstarávání žebříku a střežení na svahu při vraždě, aby pachatelé nebyli překvapeni. Tehdy provedl důležité sdělení, že se akce zúčastnil Karl HÖNNL z Klimentova, který neuprchl do Německa a zůstal utajen čsl. policii. Výpověď byla ihned po výslechu prověřována a zjištěno, že rodina krejčího Hönnla již v Klimentově nebydlí. Hönnl měl čtyři syny, ale všichni padli na východní frontě.

Vraždy se účastnil jeden říšský Němec neznámého jména. Eckert, který věděl, že Hönnl ani Zischka již nežijí, mohl klidně doznat jen spoluúčast. Přes veškerou snahu vyšetřujících nemohlo být v tehdejší poválečné době nic dalšího zjištěno. A tak bylo 22. října 1945 podáno krajskému soudu v Chebu trestní oznámení proti Eckertovi pro zločin vraždy. Na základě dobrovolného doznání byl Eckert přesně v den 13. výročí vraždy odsouzen (30.8.1946) k 18 letům žaláře, který si odpykával na Borech v Plzni. Odpykal si tu 13 roků, pět let mu odepsaly dvě amnestie a na podzim 1958 byl předán úřadům Německé spolkové republiky na svou vlastní žádost, protože tam žili tehdy jeho příbuzní.

Reakce na vyřešení případi LESSING

Svět po skončené druhé světové válce horečně řešil, jaká bude Evropa v míru a jak zabránit Německu v nové válce. Paní Ada Lessingová, manželka profesora, zůstala po pohřbu LESSINGA v ČSR, pracovala v organizaci YMCA-YWCA. Ještě v létě 1938 byla vedoucí letního tábora v Rokytnici nad Jizerou. Před okupací však odjela do Londýna za svou dcerou Miriam a za války v Londýně zemřela. Dcera Miriam Lessingová navštívila Mariánské Lázně v roce 1945, kdy byl znovu otevírán židovský hřbitov, předtím nacisty zničený. Udánlivě pak žila v Německé spolkové republice.

Případ objasnění vraždy prof. LESSINGA prošel na podzim roku 1945 v českém tisku jen malou poznámkou v Lidových novinách. Československé úřady a ministerstva přešly vyřešení případu mlčením. Zato v zahraničí měl veliký ohlas. Do Československa přijel za mnou redaktor londýnského deníku a na jeho přání byl předveden vrah Max Eckert.

Dovětek k článku Jana Šperla:

V srpnu 1958 byla odhalena v Mariánských Lázních pamětní deska prof. LESSINGA na domě, kde se případ odehrál. Bylo to při 25. výročí smrti za účasti delegace protifašistických bojovníků z východního Německa. Dne 6. srpna 1966 byl případ vysílán televizí za účasti žijících aktérů případu pod názvem "KAMERA ZKOUMÁ DOBU".

Roku 1966 napsal spisovatel Roman CÍLEK knihu "VÝSTŘELY VE VILE EDELWEISS", která vyšla v edici Magnet. - V roce 1970 vyšel případ pod názvem "SMRT STARÉHO PÁNA" jako příloha plzeňské PRAVDY.

V roce 1973 byl případ zfilmován v koprodukci ČSSR a NDR s názvem "VÝSTŘELY V MARIÁNSKÝCH LÁZ-NÍCH", v němž ovšem filmaři upravili události proti skutečnosti ke zvýšení dramatičnosti. Některé události se nikdy nestaly a filmaři přidali i osoby, které neexistovaly.

Mariánskolázeňský vlastivědný kroužek HAMELIKA vzpomenul v roce 1983 při 50. výročí události na případ, který tragicky ovlivnil dějiny města. Byla vydána monotématická HAMELIKA z 10. července 1983 s názvem "PADESÁT LET OD ZAVRAŽDĚNÍ PROFESORA LESSINGA V MARIÁNSKÝCH LÁZNÍCH". Hamelika měla punc jedinečnosti – poprvé vyšly komplexně Šperlovy vzpomínky jako hodnotný historický materiál. - V té době byla k 50. výročí tragické události uspořádána v Mariánských Lázních výroční tryzna, které se účastnil i starosta města Hannoveru, kde se LESSING narodil, byly položeny věnce u vily Edelweiss a na židovském hřbitově u hrobu prof. LESSINGA.

Konečně si i československý tisk všiml případu. ZDRAVOTNICKÉ NOVINY věnovaly celou stránku události v září 1983 pod názvem "50 LET STARÁ HISTORIE VARUJE" (autor Vincenc Streit), MLADÁ FRONTA z 1. října 1983 se vrátila k případu napínavým článkem Karla Bucka a Ondřeje Neffa "VÝSTŘELY V MARIÁNSKÝCH LÁZNÍCH". Název měl také připomenout před lety natočený film, který běžel v našich kinech.

Časopis TVORBA uveřejnil v září 1983 článek "ZLOČIN PROTI PRAVDĚ", kde popisuje podrobně výroční tryznu konanou v Mariánských Lázních a mj. uvádí:

"V prohlášení F.X.Šaldy, Otokara Fischera a Maxe Broda, k němuž se připojili mj. i Albert Einstein, Bertram Russel, Romain Rolland, uveřejněném 1.10.1933, se zločin na profesorovi LESSINGOVI označuje za "zločin proti duchu a proti pravdě". Lessingova smrt sjednotila příslušníky inteligence různých zemí a různého politického přesvědčení a stala se jedním z organizujících momentů antifašistického hnutí před rokem 1935. Osobnost zavražděného prof. LESSINGA se změnila v symbol antifašistického hnutí."

Poděkování panu Janu Šperlovi a vlastivědnému kroužku Hamelika přišlo z řady institucí i mezinárodně. Židovská náboženská obec v Praze napsala srdečný dopis s díky za badatelskou a osvětovou práci. V HLASU REVOLUCE (týdeník Českého svazu protifašistických bojovníků) ze 3. září 1983 vyšel článek o vlastivědném kroužku HAMELIKA s poděkováním za jeho aktivitu.

Případ Lessingovy smrti vešel navždy do dějin města a připomíná ho Lessingův hrob na zdejším židovském hřbitově i pamětní deska na domě v Třebízského ulici. V roce 2003 uplyne 70 let od tragické události.

Inspektor Šedý k námitkám říká:

"Pro mne není ani tak důležité, co se teď děje, jako p r o č se to děje. Kdyby tenkrát vrah nestřílel, myslí,m, kdyby pro to nebyly podmínky, možná, že by se nestřílelo ani dnes. A právě proto, když chceme soudit to, co se děje dnes, musíme především odhalit a odsoudit, co se dělo. t e h d y."

Zuzana Kheková

Film "Výstřely v Mariánských Lázních"

Mariánské Lázně již mnohokrát hrály významnou i méně významnou roli v našich i zahraničních filmech. Naposledy posloužily, ale i okouzlily sovětské filmaře při natáčení filmu dle Dostojevského "Hráč". Nedávno zde byl dokončen nový film režiséra Ivo Tomana, rovněž koprodukční - tentokrát se studiem NDR DEFA - "Výstřely v Mariánských Lázních ".

Sedm měsíců po nástupu Adolfa Hitlera k moci, 30 srpna 1933, byl v Mariánských Lázních ve vile EDELWEISS zastřelen německý politický emigrant, známý filosof a publicista, universitní profesor Theodor LESSING.

Dne 11.července 1936 byl z Mnichova odeslán na adresu uprchlické organizace Sudetensdeutsche Kontrollstelle v Drážďanech dopis, ve kterém se pravilo: " … tu věc s Lessingem jsem tenkrát upekl já." Dopis podepsal muž, který se v té době jmenoval všelijak, ale jeho skutečné jméno znělo Rudolf Mac Eckert.

Psal se rok 1945, válka skončila. Do úřadovny české policie v Mariánských Lázních přichází mladá žena ohlásit vraždu. Jde o Lessingův případ a mladý kriminální asistent Hanousek se dovídá i jméno vraha. Podle Irmy Stichové, tak je mladá žena jmenuje, je jím právě Eckert, který nyní pracuje v Müllerových garážích. Označeného vraha se sice podaří zatknout, avšak nedostatek důkazů a obtížné pátrání po dvanáct let staré vraždě umožňuje Eckertovi tvrdošíjně zapírat. Hanousek s kriminálním inspektorem Šedým se rozhodnou prostudovat všechny staré materiály a najít svědky. Jejich práce se však nesetkává s pochopením u nadřízených. Jsou jim kladeny různé překážky, inspektor Šedý je kárán za to, že v době nejvyššího chaosu, kdy v pohraničí dochází denně k přestřelkám, se chce zabývat 12 let starým případem.
 

Obrat v pátrání nastane až tehdy, kdy přijede bývalý vrchní komisař Chadraba, který Lessingův případ před 12 lety vyšetřoval. Chadraba objasní kolegům některé okolnosti a uvede je na stopu dopisu z Mnichova, který byl za války umístěn v archivech gestapa. Tím dopisem je sice Eckert usvědčen ze spoluúčasti, ale to, že byl vrahem, se nepodaří dokázat. Rozsudek soudu zní: deset let vězení. 26. června 1956 je propuštěn a na vlastní žádost vysídlen do Německé spolkové republiky.

Dvacet tři let po smrti Theodora Lessinga, 3 srpna 1956, byl z Mnichova odeslán dopis, ve kterém stojí: "Patřím mezi ty, kteří si v první řadě zaslouží, aby o ně bylo postaráno. Ti, kdo znají můj osud a vědí, co jsem vykonal, to mohou potvrdit …" Dopis byl adresován jedné z uprchlických organizací Sudetendeutsche Hilfsstelle v Bavorsku. Jeho autorem byl odsouzený pro spoluúčast na vraždě profesora Lessinga, jehož jedinou starostí bylo, aby jeho čin byl náležitě oceněn - Rudolf Maximilian Eckert.

Film "Výstřely v Mariánských Lázních" byl natočen na motivy knihy Romana Cílka "Výstřely ve vile Edelweiss", filmový scénář napsali Jiří Cirkl a Ivo Toman, jehož poslední film "Cesty mužů" loni poctěn i I.cenou na šestém ročníku Festivalu českých a slovenských filmů v Plzni. Stejně jako ve filmu "Cesty mužů", kde hrál poručíka Laňka,, vytvořil v novém filmu režiséra Ivo Tomana roli Eckerta herec pražského divadla S.K.Neumanna herec Karel Hlušička. V dalších rolích vidíme Václava Neužla, Josefa Abrháma. Bohumila Šmídu, herce NDR Wilhelma Koch-Hoogeho a Friederiku Austovou. Na otázku koprodukce s NDR režisér Ivo Toman odpověděl: "Pro publikum v NDR bude náš film zajímavý zvláště z hlediska problematiky, proto také měla NDR zájem stát se naším partnerem při natáčení. Kromě toho byla jejich spolupráce nesmírně užitečná - zejména pokud jde o možnosti exteriérového natáčení. Naše pohraničí se už od války podstatně změnilo, ztratilo typický ráz dřívějších Sudet a bylo by obtížné vystihnout jejich atmosféru. To se nám podařilo na druhé straně hranic. Filmaři s NDR s námi po dobu natáčení pracovali ve štábu - a mimo to, všechen kompars tvoří pohraniční obyvatelstvo NDR. V neposlední řadě vedle našich herců hrají v hlavních roli přední herci NDR."

Rekonstrukci této první fémové vraždy v ČSR, události, která před 40 lety otřásla pokrokovým světem, byl slavnostně zahájen letošní Filmový festival pracujících - leden 1974. Film režiséra Ivo Tomana je barevný a je v něm použito řady archivních dokumentárních fotografií. Časopis KVĚTY 1974