Václav Řezáč spisovatel (1901-1956)
Životopis. Vlastním jménem Václav Voňavka - narodil se 5. 5. 1901 v Praze. Otec byl kočí a umřel, když byly malému Václavovi dva roky. Matka pocházela z jihočeské vesnice a živila se jako pradlena, později domovnice. Podruhé se provdala za strojního zámečníka, ale mladý Václav s otčímem Řezáč nevycházel dobře.
Když narukoval otčím za první světové války na frontu, rodina upadla do tíživých finančních problémů.
Václav Řezáč odmaturoval roku 1919, prošel absolventským kurzem na obchodní akademii a začal vydělávat. V letech 1920-1940 pracoval jako úředník Státního statistického úřadu. Brzy se oženil, založil rodinu a jeho manželka se stala literátkou, publikující pod jménem Ema Řezáčová.
Václav Řezáč měl věčně problémy s uživením rodiny a tak přijal vedlejší zdroj příjmů - literární a divadelní kritiku v časopisech Český svět a Eva. V nich publikoval i první povídky. Až v roce 1935 začal psát první větší románová díla. V roce 1940 se Řezáč definitivně rozloučil se svou úřednickou drahou a stal se redaktorem Lidových Novin, kde působil po celou dobu války.
Řezáč rád jezdil na Kadaňsko, kde bydlel ve starém železničářském domku v Rudné u Nejdku a později v Kadani.
Zdejší silná německá menšina zaujala Řezáče, který tu sledoval projevy hnutí Henleinovců a jejich prohitlerovské akce. Viděl jak se chovali před válkou, jak za války a jak po ní, a nalézal inspirace literární. Coby znalec místních poměrů byl po válce pověřen ministrem informací, aby připravil zprávu o stavu pohraničí ČSR. Podle Řezáčových článků byla snaha o zpětné ovládnutí těchto krajů od počátku sabotována místními Němci a odsouzena k záhubě. Odsun Němců považoval za nutnost má-li oblast zůstat při českém státě. "Rozhodli jsme se, že zlikvidujeme jednou provždy naše německé pohraničí, neboť jinak by naše státní a národní existence byla trvale nejistá. Ale přesun několika miliónů lidí se nedá svěřit náhodě. Je třeba přesného plánu pro koordinaci odsunu Němců a přísunu Čechů..." psal Řezáč v jednom ze svých článků v Práci, kam přesídlil z Lidových Novin.
Po roce 1948 kvalita Řezáčovy tvorby výrazně klesá a společně s Janem Drdou udávají směr nové levicové linii české literární tvorby. Po úspěchu prokomunistických románů Bitva a Nástup se stává ŘEZÁČ ředitelem nakladatelství Československý spisovatel. Byla po něm pojmenována nejedna ulice a náměstí. Rozpracoval koncept nového psychologického románu, ale 22. 6. 1956 umírá ve věku 55 let.
Řezáčovo dílo. Počátkem Řezáčovy tvorby jsou jeho povídky v časopisech Český svět a Ema. Řezáč hledá svůj vlastní styl a zaobírá se problémy milostných vzplanutí s rozporuplnou psychikou. Např. sedlák málem zabije svou ženu kvůli milence (povídka "Bez konce"). Autor vyhledává mládí a vesnické prostředí a v něm divokou, přírodní a živelnou psychiku. Jeho hrdinové občas ztrácejí hranici mezi iluzí a realitou. Např. hrdina ve "Schodišti jara" si přemění zábradlí v milovanou ženu. Autor v povídce načrtne scénu, na kterou promítá duševní procesy aktérů. V jazyku pak opouští od původních symbolistických prvků a abstrakcí (Město leželo, přibité zlatými hřeby k desce noci. Vichřice sukní, záblesk nohou, hlas svištící jak kosa, pod kterou lehají traviny radosti atd.) a přiklání se k realistickému pojetí světa a chladné analýze.
Z jeho raného období jsou dvě dětské povídky ("Poplach v Kovářské uličce" a "Kluci hurá za ním!"), kde dává do střetu dětské duše proti společenskému zlu, a právě ty díky nesobecké obětavosti dokáží uspět tam, kde jiní zklamali - usvědčit zločinného obchodníka. Hrdinové jsou samozřejmě z chudých rodin.
Řezáčovou románovou prvotinou je "Větrná setba" (1935) jako ozvěna první světové války a tvorba ztracené generace. Je to generace, která byla válkou rozbita i když unikla jejím granátům. Chudý student Petr dospívá během války, prožívá otřes, když zjistí, že jeho milou Karnu svedl bohatý synek Vít. Vztah končí rozchodem, ale Petr se z něho už nevzpamatuje. Nenávidí otce, který zběhl z fronty a udává ho coby zběha (zakrátko poté otec padne). Vystřídá mnoho žen, včetně otcovy milenky, od které se nechává vydržovat. Nakonec uvažuje o sebevraždě … Už zde autor sleduje psychiku mladého jedince, zejména temnější stránky lidské psychiky. Hrdina se neustále vyvíjí a jeho zmatená duše se podobá několika vzájemně odporujícím si osobnostem.
Román "Slepá ulička" (1938) zachycuje boj chudého dělníka Jindry s bezohledným synem továrníka Michalem Gromusem o srdce jedné ženy. Nastává tu střet světa bohatých a světa chudých a každý z nich disponuje vlastním pohledem na svět s vlastním pojetím morálky, která často přehlíží situace ve světě druhém. Zde se opakuje motiv z "Větrné setby". Dívka chudého Jindry - Růža - nejdřív vystřídá ložnice bohatých (Michal a Robert Gromusovi) a když je jimi odkopnuta, vrací se k Jindrovi. Michal Gromus podlehne svodu jisté Vilmy, která díky jeho penězům zachrání továrnu svého otce. Nicméně Michala ovládne, vyždímá a poté odkopne. Michal je na pokraji krachu a musí propouštět. Jindra umírá krátce po Růženině porodu na tuberkulózu a Michal se zachrání jen díky oběti svého skladníka.
Tížen pomnichovskými poměry vydává ŘEZÁČ (1939) pohádku "Čarovné dědictví". V ní vypráví o Slavné městské republice Dómské, která měla řadu demokratických práv, až přijel vévoda Gustav a prodejem kouzelné vody získal peníze na převrat a stal se jediným pánem celého Dómu. Nastolí diktátorský režim a předem zlikviduje jakékoliv ohnisko odporu. Vít, syn zatčeného čepičáře, najde na půdě kouzelnou čepici, s kterou může konat zázraky. S její pomocí prolomí strach lidu a dokáže diktátora svrhnout. Gustav je však podporován řadou podlézavců, zbrojařem a snaží se získat si propagandou dělnictvo. (Mimochodem se tato pohádka dočkala filmového zpracování).
Za okupace se ŘEZÁČ ve svých románech soustředí na otázku dobra a zla, pravdy a lži, lidských slabostí i ctností a jejich věčného konfliktu. V románě "Černé světlo" (1940) je hlavní hrdina Karel potomkem úspěšného obchodníka, který se sám vypracoval a matky, která je až nereálnou bytostí, ztracenou ve světě snů. Karel byl od počátku slabé a neduživé dítě. V dětství obdivoval sílu, které se mu nedostávalo, hlavně u řezníka Hordy, kterého hluboce miloval. Jednou Karel pozoroval na dvoře potkana a když přišli lidé a honili potkana, Karel protestoval. Pak přišel Horda a potkana zabil. Karel se na Hordu vrhl a omdlel. Vše vyústilo v těžkou depresi, která zrodila trvalou nenávist. Karel začal nenávidět sílu těch, co mohou ničit. Ve škole ho tyranizoval chlapec Frantík, a proti němu nemohl Karel bojovat. Naučil se nenávist ovládat. Odhalil Frantíkovu slabinu, získal ho na svou stranu a pak se mu začal mstít. Když ho jednou udeřil holí invalida Prach, Karel mu zato nařízl dřevěnou nohu, takže invalida spadl ze schodů. Před trestem Karla zachrání matka, která mu potvrdí alibi. A tak Karel poznal další sílu - sílu lži. Akce s dřevěnou nohou je dána za vinu Frantíkovi společně se vším, co na něj Karel již předtím svedl. Frantík je poslán do ústavu. Karel pak vede bohémský život z renty vyplácené jeho matce, ta ale brzy umírá a s ní skončí i renta. Karel nakonec najde místo v obchodě u svého strýce Kukly. Ale obchodu vládne paní Kuklová, která nemá ráda Karla, zvláště když se zajímá o její dceru Markétku. Paní Kuklová cítí, že Karlovi jde o jejich rodinný majetek, a zmaří Karlovi naděje na získání Markéty. Karel se pomstí. Odhalí, že hlavní účetní dostává od matky peníze, které dává církvi. Karel zařídí, aby se to pan Kukla dověděl a vyhodil účetního. V manželství Kuklových dochází k rozkolu a přitom Karel získává důvěru pana Kukly.
Na koncertě se Markétka zamiluje do klavírního virtuóza Klenky. Karel získá Klenkovo přátelství a doví se, že s Markétkou tajně nacvičuje pěvecké vystoupení. Karel ví, že pan Kukla by Klenku zastřelil, kdyby se o tom dozvěděl. Koná se večírek 19. Markétčiných narozenin, Markéta chce vystoupit a poté oznámit zasnoubení milenců. Karel na večírku potká Boženu, nešťastně zamilovanou do Klenky. Nezahálí a zařídí, že večírek skončí fiaskem. Jde o to zabránit tomu, aby nešťastná Božena nespáchala sebevraždu. Klenka ji hledá a
jeho vztah k Markétě ochladl.
Markétka proto požádá Karla, aby Klenkovi doručil usmiřující dopis. Karel přitom naopak přesvědčí Klenku, že ho Markétka už nemá ráda a potom Markétě zase nalže, že u Klenky nalezl Boženu. Pomsta je dokonána, manželé Kuklovi se nakonec usmíří a Karlovi je dovoleno ucházet se o jejich dceru. Pro Karla je těžký otřes, že jeho intriky zabraly. Dokonce i paní Kuklová uvěřila Karlovi. Vidí, že i Božena získala od zoufalého Klenky příslib manželství. Přesto jsou nakonec intriky odhaleny, Karel dostává vyhazov, pokouší se o sebevraždu a zmrzačen vidí, jak končí osudy lidí, které dohrály své role v jeho hře. Román mistrně zachytil vývoj osobnosti hlavního hrdiny. Kritici hodnotil především popis zrodu fašistického slabocha, bezohledně ničícího štěstí druhých. Za protektorátu se ovšem autor musel vyhýbat všemu, co by se mohlo dávat do souvislosti s fašismem.
V knize "Svědek" (1942) se děj odehrává v malém městě, kam přijíždí starý cizinec Kvis, který sám není schopen citu a je vlastně mrtvý. Vše si vynahrazuje pronikáním do duší ostatních lidí. Rozbíjí jejich vztahy, probouzí v nich nejtemnější stránky, žene všechny proti všem. S bestialitou a krutostí ovládá životy druhých a baví se jejich utrpením, bezradností, neschopností úniku. Paralela s fašistickým režimem a zlým hrdinou Černého světla je zřejmá. Kvis nabírá až démonické podstaty - přijíždí o půlnoci, hasnou za ním světla v kostele... Síly dobra a mládí se ovšem Kvisovi dokáží vzepřít a dojde k nalezení ztraceného lidství. Řezáč zde proniká do hloubky lidské psychiky a kromě behavioristického a sociálního nánosu pracuje i s potlačeným podvědomím, pudy a vášněmi (Freud).
Sborník fejetonů "Stopy v písku" (1944) čerpá z autorova hlubokého vnímaní světa, kdy se důslednou analýzou snaží dosáhnout neměnné podstaty společenských jevů. "Obchod ze sny" je polemika s Freudovou psychoanalýzou. Ve fejetonu "Stín vržený stínem" ukazuje stín a temnotu jako základ lidského vnímání. Co by bylo světlo bez stínu, den bez noci, dobro beze zla, plus bez mínusu? Ne jednota, ale věčný zápas je základem světa.
"Rozhraní" (1944) představuje pomyslný vrchol Řezáčovy tvorby. Autor popisuje proces romanopisce Austa, který náhle pojal vizi osudu svého hrdiny, herce Viléma Haby. Aust, jenž se dostal do životní krize, živoří na pokraji bídy a přežívá jen díky hostinské, která mu vaří, a teprve opora ve vztahu k Jarmile mu umožní překonat krizi. Druhá linie ukazuje osud herce Haby, který zradil každého, kdo mu kdy pomohl a nakonec zrazuje i sám sebe. Přetvářka, kterou si nasazuje, ho vrhá do tvůrčí krize, a teprve v závěru je obrat, kdy mezi mrtvolami všech osobností, jež v sobě zabil, nalézá novou identitu, která jej uvádí z temnoty. Osudy obou hrdinů nepřímo korespondují a Haba tak vlastně představuje temnou stránku Austovy duše, která se ho hrozí zmocnit, pokud by se vzdal svého já.
V povídkách po roce 1945, čerpá ŘEZÁČ hlavně z války a opět rozvíjí osudy lidí, rozštěpených mezi několik osobností. V povídce "Šťastný Nový rok" (1946) rozvinul osud hrdiny, který se zmítá mezi svou zbabělostí a vysněným hrdinstvím.
Poslední dva romány "Nástup" (1951) a "Bitva" (1954) popisují problémy v poválečném pohraničí a patřily k nejčtenějším románům. Hlavní hrdina Jiří Bagár byl vyslán do pohraničí, kde se brzy dostává do střetu s místními Němci, kteří se snaží všechen majetek a dobytek dostat do Německa. Němci jsou odsunuti a v kraji nastává nový pořádek. V "Bitvě" pak zobrazuje boj mezi prokomunistickými a antikomunistickými silami o pohraničí.
Řezáčovy romány: Větrná setba (1935), Slepá ulička (1938), Černé světlo (1940), Svědek (1942), Rozhraní (1944), Nástup (1951), Bitva (1954).
Václav Řezáč a Mariánské Lázně. Spisovatel po válce (snad i již před válkou) navštívil Mariánské Lázně. Při svém poválečném pobytu v Mariánských Lázních pracoval na svých románech Nástup a Bitva. Ovzduší nedalekých lázní Sangerberg v torzu jeho prózy "Píseň o věrnosti a zradě" vyvolává představu Mariánských Lázní v první době po skončení druhé světové války.
(Literatura Eliška Skupová internet)
