Viktor Dyk, český básník a politik
Viktor DYK pobýval v Mariánských Lázních nejméně jednou. Léčil se tu krátce po válce, v roce 1922. Ubytován byl v hotelu BUEN RETIRO. Tehdejším majitelem hotelu byl Čech, inženýr Miloš Mečíř, který se později v komunální politice města exponoval jako mluvčí české menšiny, ale nepochodil. 8. září 1922 navštívil hotel také prezident T.G. Masaryk a je tu otázka, zda se tu s poslancem NS Viktorem Dykem setkali. V té době byl hotel nějaký čas střediskem české menšiny. Novinář Jaro MIŠKOVSKÝ se vrací k tehdy populární osobě Viktora Dyka a k jeho pobytu v Mariánských Lázních ve své knížce "Mariánskolázeňské obrázky" (1932) - viz přiložený článek.
(Po roce 1930 přešel hotel do majetku Československého státu a ministerstvo veřejných prací přistoupilo k přestavbě hotelu 1931-1932. Přitom dostal hotel nové jméno PALACE HOTEL PRAHA. Proč noví majitelé po roce 1989 zrušili slůvko Praha, aniž by hotel nějak nazvali, těžko říci, ale možno leccos odhadovat.)
Životopis. Viktor DYK se narodil 31. prosince 1877 v Pšovce u Mělníka. Jeho otec byl hospodářským správcem na lobkovickém panství. Gymnasium vystudoval Viktor DYK v Praze. Vlivem bratra Ludvíka, studenta téhož gymnázia a příslušníka pokrokářského hnutí, se začal zajímat o veřejné a literární dění, na němž se pak aktivně podílel po celý život zejména spolkovou činností (1896-97 v literárním a řečnickém spolku Slavia, 1897-99 v Intimním volném jevišti, od 1902 v Kruhu českých spisovatelů, od 1903 v literárním odboru Umělecké besedy). Po maturitě (1896) studoval práva a ukončil 1900. Politické události koncem 19.století (1897 pád Badeniho vlády a omezení jazykových nařízení, prosincové národnostní bouře a stanné právo, reakce českých sociálně demokratických poslanců proti státoprávnímu ohražení mladočechů) natrvalo ovlivnily jeho ideologickou orientaci a staly se zároveň trvalým inspiračním zdrojem pro jeho básně.
Dyk nejprve působil jako novinář a pracoval intenzivně politicky ve státoprávní pokrokové straně. Zároveň se věnoval literatuře. Patřil mezi významné osobnosti v boji proti starému Rakousku. Za první světové války byl pro svou politickou a literární činnost vězněn. Šlo zejména o uveřejnění jinotajné protirakouské satiry "Tajemná dobrodružství" Alexeje Ivanyče Kozulinova. Po roce 1918 byl členem redakce Národních listů, poslancem a od roku 1925 senátorem za stranu národně demokratickou. Jeho zahraniční cesty vedly do Německa (1899, 1906), Francie (1909, 1923), Polska a Litvy (1922) a Jugoslávie (1928, 1931). Jako stoupenec pravicového nacionalismu vystupoval proti oficiální politice první republiky. Zahynul v 53 letech 14. května 1931 při koupání v moři raněn mrtvicí v zátoce ostrova Lopud u Dubrovníku. S poctami byl převezen do Prahy a pohřben na Olšanských hřbitovech. Na obrázku dole Viktor DYK zcela vlevo.
Umělecké dílo. Viktor DYK spolu s Petrem Bezručem, Fráňou Šrámkem, Karlem Tomanem a dalšími patří ke generaci buřičů (anarchistů), z nichž každý svým osobitým způsobem vyjadřoval nespokojenost se společenským úpadkem. Generaci dal i název svou básnickou sbírkou "Buřiči". Básník, prozaik a dramatik, kulturní a politický publicista, divadelní a literární kritik, překladatel z francouzštiny a němčiny. Byl významným představitelem české literatury prvých dvaceti let 20.století, poslancem Národního shromáždění a pak senátorem.
Dykova básnická činnost před rokem 1900 je ve znamení dekadence a symbolismu a je nesena duchem dekadentního časopisu Moderní revue. Od počátku je patrný svojí typicky dykovský rys: skepse, spojená s útočnou ironií a aforismem. Jeho výrazové prostředky jsou shodné s dobovým symbolismem. Projevuje se u něho rozpor mezi voláním po nutnosti akce a vědomím, že ideje však nelze uskutečnit. Jeho poezie je ve sbírkách A porta inferi, Síla života a Marnosti (1900). V poslední sbírce Dykova prvního tvůrčího období, v Marnostech, se poprvé objeví otázky, týkající se národního života, jimž později věnoval největší pozornost.
První desetiletí nového století přineslo několik Dykových básnických knih, v nichž je patrná krystaluje jeho básnický talent v příležitostné politické lyrice ve sbírkách Satiry a sarkasmy (1905) a Pohádky z naší vesnice (1910). Jeho talent se jeví nejdokonaleji v poezii (politické a intimní lyrice, epických skladbách) - jako ironický či satirický polemik.
V další sbírce Buřiči je patrný přelom od individualismu a subjektivismu k objektivnějšímu pohledu na skutečnost. Tak se u něho objevují tendence k epickému vyjádření. Vznikají těsně před válkou skladby a mají symbolický společenský význam: Milá sedmi loupežníků (1906, romantický příběh o sedmi vyvržencích a jejich společné milence, vraždící ze žárlivosti), a Giuseppe Moro (1911, básnické vypravování o dobrodružném mořeplavci, který se pod tlakem svědomí obtíženého vraždou mění v člověka, u něhož vědomí povinnosti vůči společnosti se stává jediným smyslem života). Třetí knihou je Zápas Jiřího Macků, jehož osud je obrazem rozporu snu a skutečnosti, touhy po činu a neschopnosti ho vykonat.
Válečná básnická tetralogie I. Lehké a těžké kroky (1915), II. Anebo (1918), III. Okno (1921) a IV. Poslední rok (1922) obsahuje vlastenecky vyhrocenou poezii, oproštěnou od osobních zmatků a skepse a naplněnou bojovným zanícením za znovunabytí národní svobody v protirakousk6m zápase. Je zde (ve sbírce Okno) i nejznámější Dykova báseň Země mluví, která se řadí k nejlepším dílům vlastenecké lyriky, podobně jako například "Zpěv rodné zemi" Josefa Hory nebo podobné verše Františka Halase a Františka Hrubína za druhé světové války. Proto tato Dykova báseň promlouvala ke čtenářům velmi účinně i v letech 1939-1945, v době nacistické okupace.
Poválečná Dykova tvorba po roce 1918 se ideově dostává na šikmou plochu zbožnění národa. Jeho český nacionalismus bere na sebe podobu až nebezpečně blízkou německému šovinismu a antisemitismu v meziválečném období. Projevuje se to například ve sbírce Domy(1926) a v jeho publicistických statích. Poslední Dykova lyrická kniha Devátá vlna (1930) se symbolicky ztvárněnými pocity hořkosti a osamění uzavírá kruh jeho tvorby návratem k nejlepším básním předválečným, v intimních verších blízkých lidové písni, často elegicky laděných a s předtuchou blízkého konce života.
Podobný vývoj jako v poezii má i Dykova próza. Po prvních knihách povídek Hučí jez a jiné prózy(1903) a Píseň o vrbě(1908), naplněných dramaty lásky, svědomí a vůle, vzniká novela Krysař(1915) na motivy známé německé pověsti o krysaři, již však dá Dyk symbolický význam. Vyslovuje v ní odpor k malosti a bezpáteřnosti v tehdejší společnosti. Poválečná próza Můj přítel Čehona (1925) je ostrým satirickým pamfletem na reakčníky, kteří přešli po převratu nerušeně z Rakouska do republiky. "Čehonové nikdy nevěřili v možnost samostatnosti českého národa. Byli přesvědčeni, že rakouský duch přežije, že se uspořádání Evropy nikdy nezmění, a podle toho řídili svou politickou činnost. Nic jim nebylo tak z hloubi duše odporné, jako heslo boje za svobodu. "Jsme slabí", říká Dyk u Čehony, "jsme malí a musíme poslouchat mocnější, musíme se přizpůsobit jejich potřebám a jejich požadavkům a jen tak se můžeme udržet nad vodou. Kdybychom se bránili tomuto stavu, byli bychom zničeni. Na nezničitelnosti rakouské reakce si Čehona založil svůj životní názor a celou svou existenci."
Románova tvorba Dykova, ač dosti rozsáhlá, nemá uměleckou úroveň jeho ostatního díla. Politické poměry předválečné a poválečné popisuje v povrchních, ne příliš přesvědčivých příbězích, jímž chybí hlubší psychologická propracovanost postav a prokomponovanost děje. To jsou díla Konec Hackenschmidův(1904), Prosinec (1906), poválečné Prsty Habakukovy (1925). Bezcharaktemost vládního novináře je tématem satiry Tajemná dobrodružství Alexeje Ivanyče Kozulinova(1923). Do válečného Ruska je zasazen děj románu Holoubek Kuzma(1928).
Dykova dramata jsou reprezentována Poslem(1907), s námětem historickým z pobělohorské doby, namířeným však do současnosti a odsuzujícím politickou pasivitu a nerozhodnost. Revoluční trilogie (Ranní ropucha, Figaro, Poraženi - 1917) čerpá z dějin Francouzské revoluce a má rysy, které dominují i v ostatním Dykově díle - romantický rozpor snu a skutečnosti. Nejzdařilejším dramatickým dílem Dykovým je tragédie Zmoudření Dona Quijota(1914), inspirovaná románem Cervantesovým. U Dyka se hrdina smiřuje se ztrátou iluzí, nemůže však bez nich žít a hyne.
F. X. Šalda charakterizoval (v Zápisníku 1930-1931) Viktora Dyka při jeho skonu tak, že "nezabírá dost do hloubky, dost do lidství. Nemá dost životního tepla a životní plnosti a jadrnosti, je příliš knižní, manýrovaný - žlučovitý glosátor a nenávistný pamfletář."
Dykovo dílo.
Poezie: A porta inferi (1897), Síla života (1898), Marnost (1900), Buřiči (1903), Satiry a sarkasmy (1905), Milá sedmi loupežníků (1906), Pohádky z naší vesnice (1910), Giuseppe Moro (1911), Lehké a těžké kroky (1915), Zápas Jiřího Macků (1916), Noci chiméry (1917), Anebo (1918), Okno (1921), Poslední rok (1922), Domy (1926), Devátá vlna (1930). Romány: Konec Hackenschmidův (1904), Prosinec (1906), Tajemná dobrodružství Alexeje Ivanyče Kozulinova (1923), Prsty Habakukovy (1925), Holoubek Kuzma (1928). Povídky: Hučí jez a jiné prózy (1903), Píseň o vrbě (1908), novela Krysař (1915), Můj přítel Čehona (1925). Dramata: Posel (1907), Veliký mág (1915), Revoluční trilogie (1917), Ondřej a drak (1919), Zmoudření Dona Quijota (1914). - Vzpomínky a komentáře (2 svazky, 1927)
Knihy o Dykovi: K. H. Hilar: Viktor Dyk, esej o jeho ironii (1910) - Otokar Fischer v knize K dramatu, 1919 - A. M. Píša v knize Směry a cíle, 1927 - F.X.Šalda v Zápisníku 1930-31 a vícekrát v Kritických projevech - Miroslav Rutte: Viktor Dyk, portrét básníka, 1931 - František Gotz v knize Básnický dnešek, 1931 - Arne Novák: Viktor Dyk, 1936 - Julius Fučík v knize Milujeme svůj národ, 1948 - A. M. Píša v knize Stopami poezie, 1962.
Jaro Miškovský (1931):
Viktor Dyk jako lázeňský host, básník, politik
14. května 1931 náhle zemřel básník český básník Viktor DYK. Posmrtnými články a tryznami uctívá národ památku svého básníka. Jakoby země by mu byla malá, zahynul v moři u dalmatského ostrůvku. Jižní slunce pohlíželo na tragický zápas člověka raněného mrtvicí s tekutým živlem. V nerovném boji člověk podlehl. Jeho tělo zůstalo ležet na hladině, kolébáno vlnami. Slunce ozářilo poslední akt dramatu básníkova života, končícího smiřlivě - tváří tvář slunci. Totéž slunce a totéž moře, které jiným pomáhají ke zdraví, přivodily smrt nemocného muže.
Viktor DYK byl při svém kvetoucím dobrém vzezření vážně nemocen a musel vědět, co mu chybí, protože se před více než pěti lety (1922) léčil v Mariánských Lázních . Za svého mariánskolázeňského pobytu se zúčastnil jako tehdejší poslanec spolkové schůze poštovních úředníků v známém hotelu VIKTORIA (dnes oplatkárna). Byl ubytován v hotelu BUEN RETIRO a zde také býval ve společnosti československých lázeňských hostů.
Ačkoliv mu léčba v Mariánských Lázních jistě prospěla, hledal jeho neklidný duch neustále změny. A tak zatím co měl známý básník jezdit každoročně do Mariánských Lázní, jak toho vyžadoval jeho nedobrý zdravotní stav, jezdil jinam a naposledy to bylo k Jaderskému moři. Před tímto pobytem ho varovali lékaři. Za to, že poznal básník Mariánské Lázně jako studnici zdraví, a přes toto svoje poznání a přes radu učených lékařů, vyjel do výhně jižního podnebí, aby se tu koupal v moři, za to musel zaplatit pokutu cenou svého života.
Komu záleží na životě, nesmí být sám sobě lékařem a musí pojímat vážně i léčbu v lázních. Jak při lázeňské léčbě, tak také po následné dodatečné léčbě je nezbytné dodržovat předpisy lékařů. Vždyť i zdánlivě zdraví lidé mohou zemřít a ve většině případů platí, že se lidé ubíjejí sami.
Léčba v Mariánských Lázních mohla básníkovi vrátit jeho zdraví, přidat ještě mnoho let života a zachovat básníka národu. Ale cesta na jih přestřihla tenkou niť jeho žití. Jakoby ve verších své "Deváté Vlny" tušil blížící se konec a snad ho přitahovalo k sobě moře osudovou silou, aby se vyplnila básníkova labutí píseň.
Nevšedním způsobem skončil básník, jenž si liboval v pózách a jemuž chyběla vnitřní vlastní opravdovost, než našel sám sebe. Jeden z úpadkové literární generace konce 19.století se vyšinul po dlouhém tápání a po dlouhých bojích mezi Nesmrtelné. Nejčestnější místo si vydobyl DYK jako básník protirakouského odboje. A tak v paměti národa zůstane vždy jen jako básník.
Pokud jde o poválečného Viktora DYKA, žurnalistu a politika z profese, bude ho želeti nejvíce jeho politická strana. Že bylo využíváno Dykova temperamentu a břitkého pera k útokům proti Hradu, zůstane bohužel jednou z temných stránek našeho popřevratového života. Básník-revolucionář útočící proti představitelům vítězné revoluce a znovu se spojující s temnou reakcí, aby ji v zápětí opět potíral, podává nechvalné vysvědčení svým chlebodárcům. Básník-satyrik byl by sám povolán k tomu, aby takové donquichotství zkřesal vtipným veršem.
Jedno je jisté. Když básník vstoupil do služeb bývalého vedoucího politika, kterého dříve odmítal i s jeho metodami, tu se zdálo, že ta strana "chytila lososa". chytila ho v noci. Mohli jásat odpůrci Hradu a nechť se i někdo domníval, že s legitimací té nejvlastenečtější politické strany (národně demokratická strana) mu bude dovoleno vše, národ soudil neúprosně a po prohraných volbách, které přinesly národně demokratické straně katastrofální ztrátu hlasů, mohli si opakovat předáci této protimasarykovské strany sklesle: "Chytili jsme lososa, chytili jsme ho v noci!" Může být nešťastný losos, který zahyne ve svém živlu ? (Mbder Zeitung 12.6.1931)
