VLKOVICE
Vlkovice patří mezi starobylé tepelské obce. Jejich stáří se blíží úctyhodnému tisíci let. Vlkovice existovaly již v době Hroznatově (1160-1217) a už tehdy jimi procházela stará zemská stezka od Žandova. Mariánské Lázně mohou být se svými 220 lety Vlkovicím nanejvýše pravnoučetem.
1. Správní zařazení
1.1. Farnost.Vlkovice byly původním majetkem českého vladyky Hroznaty z Teplé, resp. jeho otce Sezimy. V roce 1193 byly darovány Hroznatou jím založenému premonstrátskému klášteru v Teplé. Zprvu asi patřily pod farnost Ovesné Kladruby, ale již od 13.století patří pod farnost Pístov, kde jsou staré vlkovické matriky, knihy sňatků a úmrtní knihy (OA Tachov).
1.2. Samostatná obec.Vlkovice byly vždy samostatnou katastrální a správní obcí. Katastr býval cca 500 hektarů. Pod Vlkovice a jejich rychtáře dokonce patřívaly v různých obdobích i sousední obce jako například Stanoviště, Vysočany (kol 1878) a nakonec Martinov (po 2. světové válce) - až do 1. 4. 1976, kdy byly obě obce převedeny pod MěNV Mariánské Lázně. Po roce 1990 se však Vlkovice znovu osamostatnily a dnes k nim znovu patří rekreační vesnice Martinov. Vlkovice mají jen 130 obyvatel a proto jim nezbývá než se zařadit u různých administrativních prací pod centrální úřady ve správní obci Mariánské Lázně (Finanční úřad, Matriční úřad a Stavební úřad). To samostatnost obce značně snižuje.
2. Lokalita
2.1. Topograficky. Vlkovice (650 m.n.m.) leží v jihozápadním cípu Tepelské vrchoviny v oblasti, nazývané odedávna Tepelský Rank. Jsou vzdušnou čarou 3200 m jihovýchodovýchodně od mariánskolázeňského nádraží, resp. 4000 m jihojihovýchodně od římskokatolického kostela v Mariánských Lázních. Nejbližšími sousedy jsou Martinov (800 m jižně), Milhostov (1800 m severovýchodně), Stanoviště (800 m jihozápadně) a Ovesné Kladruby (2600 m východně), jejichž kostelní věž je dobře viditelná na horizontu z Vlkovic. Dnešní katastr obce je 492,2 ha (Klement 1882 uváděl 491,56 ha). Obec je položena v mírném svahu a má dosud stále patrnou okrouhlici, kterou jen na jihovýchodě narušila karlovarská železnice (1898) a výstavba zdejšího nádraží. Náves byla prostornější než je v okolí obvyklé.
2.2. Hydrologicky. Ves se svažuje k východu k jedinému vodnímu toku - Jilmovému potoku (Ulmbach), ale i ten zůstává vzdálen více než 1000 m od vsi. Jde o tok jen relativně největší - je totiž všude překročitelný. Vlkovické povodí patří malému potůčku Troška (Traschkabach), který přitéká, sotva patrný, od hájenky U Müllerů, teče severojižním směrem pod Vlkovicemi a dnes je po celém toku meliorován. Je na něm umístěno Vlkovické koupaliště. Potok se vlévá 1300 metrů jihovýchodně vsi do Jilmového potoka. Z četných zdejších rybníčků, zaniklých již v 19. a 20.století, přežil jen Obecní rybník ve vsi, privátní rybníček U Müllerů a rybníček Na skále. Z kyselek přežila jen kyselka Pirát (dříve nazývaná Klinger) v Pottově údolí; ostatní zanikly.
2.3. Orologicky. Půdorys vesnice se mírně svažuje k východu. Naopak západně od obce terén stoupá a dosahuje 700 m n.m. Celý pás se tu nazýval "Kozí hřbety" (kdežto ze Stanoviště se nazýval svah "Hůrka"). Dnes má pás tyto vrcholy (od jihu k severu): VYSOKÁ SILNICE (Hohe Strasse, 672 m), místo, kde má silnice nejvyšší bod; odtud 550 m severně je polní vrch U KAMENOKŔÍŽE ( 675 m), odtud 500 m severně vršek NA SKÁLE (686 m n.m.; dříve Hofackern), kde je i rybníček s Gleisingerovým kamenolomem. Odtud 600 m severně se říká U BOŽÍCH MUK (685 m) a odtud 300 metrů západně se nachází v lesních houštinách vrch PEKLO (Hölle; 656 m), prudce klesající na západ ke karlovarské železniční trati (600 m n.m.) a k silnici do Stanoviště (578 m n.m.) až k Úšovickému potoku (540 m n.m.). Zdejší černý les při stoupající asfaltce z Úšovic se nazýval Čertova komora (Teufelskammer). Oba názvy - lesa i vrchu potvrzují, že šlo o místo obávané a nepříjemné.
Na severu, kde se původně vlkovický katastr dotýkal Mariánských Lázní, terén stále mírně stoupá. Je zde nejprve výrazný vrch HŘEBÍNEK s budovou zotavovny (Steinpil - 700 m.n.m.). Odtud 550 m severně je polní výšina VÝHLEDY (704 m n.m.), odtud 300 m jihozápadně v místě zaniklé zoologické zahrady vrch KLINGER (701 m n.m.), odtud 400 m jihozápadně v zatáčce Karlovarské spojovací silnice vrch BÁBA (652 m n.m.) - již v blízkosti Úšovic. Směrem na sever na katastru Vlkovic terén stále stoupá. Výšina NA KOPCI (Liessberg - 659 m n.) leží 400 m severovýchodně Vlkovic na levém břehu Trošky. Nižší je zalesněný vrch K HORCE (642 m n.m.) rovněž na levém břehu Trošky.
2.4. Dopravně.Obec je poměrně významnou železniční zastávkou s nádražím, vybudovanou v roce 1898. Odkud měla být, krátce po dostavění Karlovarské železniční trati (ještě před první světovou válkou), budována Falknovská železniční trať přes města Sangerberg (Prameny) a Litrbachy do Falknova (dnes Sokolov).
Obcí prochází okresní silnice, která vede od severu z Mariánských Lázní kolem dnes opuštěného hotelu Krakonoš (v chodu jen nová depandance pana Jiřího Richtera, která používá název Nový Krakonoš), kolem hájenky U Müllerů (čp. 48), přes most nad Karlovarskou spojovací silnicí. Z Vlkovic pokračuje okresní silnice do Holubína. Tato silnice se budovala v letech 1906-1907 po trase Mariánské Lázně - Dolní Kramolín. Po vlkovickém katastru vedla od hotelu Krakonoš až na hranici katastru Martinova, na tzv. Vysokou silnici (670 m n.m.). Současně byla vybudována odbočka z této silnice do Zádubu a při rozcestí tam zřídil Engelbert SEITZ svůj letohrádek (čp.48, dnes U Müllerů). Do okresní silnice ústí řada spojek, jejichž důležitost je dnes diametrálně odlišná od dřívějška:
1. zleva uváděná silnice do Zádubu od hájenky U Müllerů (čp.48),
2. zleva nová důležitá přípojka z Karlovarské silnice z Úšovic - dnes nejfrekventovanější spoj,
3. zprava bývalá zemská silnice Cheb-Praha, která byla v minulosti po staletí hlavním a nejvýznamnějším spojem.
Z Úšovicprudce stoupala vzhůru po svahu Tepelské vrchoviny, procházela Vlkovicemi směrem na Milhostov, Ovesné Kladruby a dále na Teplou. Tato Úšovická silnice dnes ústí u tzv. morového kříže na naši silnici. Dnes je zkratkou pro kola a pěší. Kdysi nejdůležitější silnice, přestože je místy asfaltová, je dnes sotva průjezdná pro auta. Ale ještě před sto lety byla na mapách hlavním spojem do Mariánských Lázní. Pokračování prastaré silnice z Vlkovic do Milhostova je po špatné úvozové cestě, která asi po 400 metrech zaniká a zcela chybí asi 700 metrů. Po její někdejší trase dnes běží železniční trať.
4. místní odbočka z okresní silnice za Vlkovicemi po necelých dvou kilometrech míří vlevo dolů do Martinova, jako jediný příjezdový spoj do této vsi.
5. odbočka vlevo na okresní silnici do Pístova byla budovaná až po roce 1921 a dnes je rovnocenná s okresní silnicí do Holubína.
Z Vlkovic ještě klesá úzká úvozová cesta na východ, vede pod železničním viaduktem dolů ke koupališti a zaniká. Při levém břehu Jilmového potoka (mimo katastr) běží nová svážná cesta po celé délce potoka.
2.5. Demograficky. Obec měla původně osm dvorů, ale na rozdíl od sousedů se rozrůstala. Berní rula (1654) uváděla již deset selských dvorů a řadu chalupníků.
Největší hospodářský rozvoj obce spadá do 19.století ale teprve roku 1910 překročila hranici 200 obyvatel a držela ji až do konce světové války 1945. Po vysídlení Němců zůstává obec na polovičních počtech obyvatel. Roku 1992 měly Vlkovice 116 obyvatel, z toho 60 mužů a 56 žen, 29 dětí do 14 let, 27 domů, 34 bytů, 36 domácností, 2 rekreační chalupy.
2.6. Ekonomicky. Obec zůstávala po staletí zemědělskou prosperující obcí, bez hornické a jiné činnosti; třebaže se tu nacházejí stopy po hornické činnosti, zvláště v severní části katastru. Co se týká lučních ploch, nejvíce jich bylo na severu a východě katastru. Vlkovické lesnosti tvořily zalesněné svahy Tepelského ranku. Nebyly hlavním příjmem, ale byly pro obec důležité.
V nejstarší době procházela obcí zemská silnice, která ovlivňovala obec dvojím směrem: pozitivně možnosti kupecké při průchodu obchodníků, negativně kvartýrování vojsk a časté plundrování a požáry obce. V 19. století měla obec už vlastní školu (dříve chodily děti do pístovské školy) a také první progresivní zemědělskou školní výuku v kurzech. Od roku 1898 se zvýšil význam obce výstavbou železniční trati a nádraží, což ovlivnilo příznivě růst počtu obyvatel i ekonomické možnosti (dojíždění do zaměstnání v Mariánských Lázních a v Karlových Varech, přeprava zemědělských výrobků a dřeva). Blízké rekreační centrum Hřebínek po roce 1945 ukazovalo na možnosti příměstské rekreace pro podniky, ale plné využití tímto směrem obec teprve čeká. Nejnovější pokusy o založení golfového hřiště po roce 1990 se nerealizovaly.
3. Založení Vlkovic
Důležitá zemská cesta z Chebu, jejíž trasa Žandov-Úšovice-Vlkovice-Ovesné Kladruby-Teplá byla prastará, byla zřejmě příčinou vzniku Vlkovic. Je pravděpodobné, že je stezka starší než některá zdejší sídla, která byla při této zemské stezce zakládána. Bohumil BROUKAL vyslovoval domněnku, že šlo pravděpodobně dokonce o starou keltskou stezku.
Vlkovice byly založeny na mírném a příznivém jihovýchodním svahu, třebaže v poměrně vyšší nadmořské výšce (650 m n.m.). Na obzoru je Podhorní vrch (846 m n.m.). Ačkoliv se z pohledu od Vlkovic vůbec nejeví jako nejvyšší hora Tepelské vrchoviny, byl kdysi považován dokonce za nejvyšší horu Čech.
Založení Vlkovic bylo stejné jako u všech okolních obcí - vznikla okrouhlice v kruhu osm dvorů. V sousedství byla výjimkou jen obec Ovesné Kladruby, založená se 16 dvory a s rozměrnou návsí, připomínající chodská sídla. Vlkovice sice patřily mezi malá sídla, ale vyznačovaly se solidní návsí, na které bylo možno později stavět chudá chalupnická stavení, v této krajině nazývaná německy "Chaluppen". Okrouhlice je dosud patrná v západní a jižní části. Centrální stavbou obce se stala v 19. století škola, která s dalšími staveními ve svážné návsi, zaplnila náves s rybníčkem, jejíž někdejší význam už dávno zanikl.
Lze soudit podle jiných vesnic, že také zakladatelé Vlkovic přišli sem z Žatecka, z kraje Lúčanů, třebaže bude stále obtížnější snést o tom důkazy, například jazykozpytné či archeologické.
4. PROFOUS o názvu obce
4.1. První písemná zpráva. Poprvé jsou Vlkovice písemně uváděny v soupise majetků tepelského kláštera v potvrzovací listině papeže Řehoře X. z 23. 5. 1273 jako „Vulcouici“.
4.2. Slovanský původ je u Vlkovic nesporný. Dokazuje to nejen běžné jméno podle vlků, kdysi v okolí četných, ale i okrouhlicový základ obce a některé pomístní názvy, nesporně slovanské - z nejstarších dob. Roku 1459 uvádí se v archivním materiálu Teplé "Wlkowicze" a teprve v době, kdy byly vsi dočasně pod bečovským Janem Pluhem, docházelo k nesmírnému zkomolení všech českých názvů převzatých vesnic. V roce 1542 napsal bečovský německý písař poprvé název "Bülkowitz". Na časy těchto komolení v nové době německé obyvatelstvo navázalo a prohlašovalo je za historické, přestože existovaly jiné názvy starší. Ale i v pozdějších stoletích zůstal patrný původní český název.
4.3. Název od substantiva "vlk". Z roku 1575 je zápis chebského písaře "Wilkowitz", který nakonec v němčině zakotvil. SCHALLER (1788) psal "Wlkowitz", SOMMER (1838) připomínal: "kdysi Vulkowice, p?vodn? však Wlkowice". PROFOUS odvozuje název od osobního jména Vlk, které bylo velmi časté. V Čechách jsou pouze dvoje Vlkovice. Druhý jmenovec leží 5 km od Lišova na Třeboňsku (poprvé v listině z roku 1447). Názvy s "vlky" má však v Čechách mnoho obcí. Celkem je 11 Vlkovů, 4 Vlkanovy, Vlkáň, dvoje Vlkančice, Vlkaneč, Vlkanice, Vlkava, troje Vlkonice, dva Vlkoníny, Vlkopesy, Vlkosovice, Vlkošov, Vlková, Vlkovec, Vlkýš.
5. Obec v nejstarším období
5.1. Často přepady ze zemské stezky. Vlkovice trpěly od nejstarších dob průchody vojsk i lupičů, přicházejících po zemské stezce. Tepelské anály uvádějí, že 19.září 1502 dorazil do vsi houf 150 pěších vojáků a 300 jezdců na koních pod vedením jakéhosi Heinricha Rottera z Míšně a z pouhé loupežnické lačnosti podpálil Vlkovice a celou obec vyraboval. Všechen dobytek ze vsi a z okolních obcí byl vyhnán, ve Vlkovicích bylo zabito šest mužů a 20 dalších bylo zajato a odvlečeno do Německa.
5.2. Husitství. Ještě starší zprávy se týkají husitských dob, kdy se celé Pístovsko připojilo k husitské víře proti tepelskému duchovenstvu a konaly se hony na klášterní duchovní. Na Pístově byl vášnivý husitský kazatel, který povzbuzoval sedláky proti katolickým kněžím.
5.3. Vzpoury proti vrchnosti. Ne zrovna přátelský vztah zdejších poddaných k tepelské vrchnosti pokračoval i později, kdy došlo k selskému povstání proti opatovi Petrovi a tepelští měšťané zajali opata. Došlo ke krveprolití a k potlačení povstání vojskem, po němž museli sedláci složit potupnou přísahu poddanosti a věrnosti klášteru, což jistě nebylo z vlastního popudu, ale z násilného donucení.
5.4. Odtržení od kláštera Teplá za bečovských Pluhů.. Obec zůstávala od založení kláštera Teplá jeho majetkem až do zrušení vrchnostenského poměru (1848). Výjimkou byla dvě kratší období v 16. století. Tehdy český král Ferdinand I. ve finanční tísni zastavil v roce 1530 Hansi Pluhovi z Rabštejna na Bečově a Kynžvartě 18 klášterních obcí v okolí - zprvu s výjimkou Úšovic, Vlkovic, Milhostova, Ovesných Kladrub a Mrázova, za 10 000 zlatých. Z toho usuzujeme, že vyňaté obce měly pro klášter větší význam těchto obcí — snad z důvodů těžby rud v okolí Úšovic, ale především proto, že ležely na důležité zemské stezce (např. Milhostov měl ještě 1945 pomístní název Egerer Strasse). Tato výjimka však netrvala dlouho, neboť zástavní listinou z 2.února 1534 byl donucen tepelský klášter vzdát se ještě obcí Úšovice-Vlkovice-Milhostov za 2 000 zlatých. Podle listiny ještě 6 let po smrti Hanse Pluha, tehdejšího zemského kancléře, měly obce zůstat Pluhům a teprve pak směla být zaplacena dlužní suma s úroky. Později se však kancléřův synovec Kašpar Pluh postavil odbojně proti králi a za to byl označen za rebela a všechen majetek zkonfiskován. Zastavené vesnice se tak vrátily klášteru dne 19. prosince 1549 bez vyplacení půjčky.
5.5. Vznik tzv. lesní rezervace. Vsi připadly zpět klášteru nikoliv však zdejší lesy, které dosud patřily jednotlivým tepelským vesnicím. Všechny lesnosti (kdysi rozlehlý hraniční hvozd) byly vyhlášeny jako "královské montánní lesy" a rezervovány pro císařský a královský erár. Z té doby pochází i název těchto lesů - Císařský les. Tak se pak celému území lidově i oficiálně říkalo. Co do vlastnictví týká, šlo sice stále o tepelské majetky, ale protože nebyly v roce 1549 řádně vyplaceny, zůstaly rezervovány c.k.eráru.
Po staletích nezbylo opatu Trautmannsdorffovi, pokud chtěl část tepelských majetků znovu získat pro založení lázní, aspoň nejnutnější lokality kolem minerálních pramenů, než aby zaplatil 11000 zlatých odstupného. Ostatní lesnosti zůstávaly v rukách c.k.komory a byly rozprodány až po roce 1850!
5.6. Protestantismus ve Vlkovicích. Za bečovských Pluhů (1530-1549) dochází k vpádu protestantismu na Tepelsko, a především do obcí, zastavených králem a klášterem bečovským Pluhům. Klášterní opat Jan Krátký (opatem 1535-1559) nemohl nijak zasahovat do nyní pluhovských obcí, a to umožnilo protestantismu jeho rychlé rozšíření. Nadto, když zanedlouho, v roce 1556, byly opět vesnice zastaveny, tentokráte pánům Šlikům. I tehdy se však vrátily klášteru. V této neklidné době se krajina stává celá protestantskou. Luteránští kazatelé z Mnichova, z Pístova a dalších vesnic přicházejí do tepelského kláštera a ostře vyžadují od klášterních otců, aby také oni přijali nové luteránské učení.
Opat Jan Krátkýbyl proti nim bezmocný, ale jeho následovník opat Jan Myší král (opatem 1559-1585) využil nových poměrů, kdy už byly vesnice odňaty Pluhům, vráceny od Šliků, a sedláci zůstali osamoceni a nemohli se příliš bránit. V únoru 1583 vyhlásil opat na klášterním panství, v každé vesnici, úplný soupis poddaných podle víry, s dělením na katolické a protestantské. Podle seznamů vybral vzpouzející se vesnice, zaměřil se na ně a neváhal užít pohrůžek, trestů i násilí.
5.7. Návrat ke katolicismu. Tvrdošíjní protestanti na Pístovsku však nebyli ochotni se vzdát nové víry, která jim mimochodem připomínala husitskou víru. Další opat Mathias Göhl (opatem 1585-1596) proto vyslal na Pístovsko jako kazatele klášterního převora Adama Rudricha se všemi pravomocemi včetně násilí. Tento rodák z Wunsiedelu zvolil nejtvrdší tlak. Jménem opata vyhlásil jako jedinou podmínku dalšího pobytu na Pístovsku - přejít zpět ke katolické církví. Kdo se nepodvolí, ztratí dvůr a všechny své majetky a musí se s rodinou vystěhovat. Tak donutil novým násilím sedláky přejít zpět ke katolické církvi. Ještě první generace poddaných, nedobrovolně a proti své víře, násilím převedená pod katolicismus, se dožila třicetileté války. Nepochybně se očekávala pomoc od protestantských Švédů, ale poddaní byli zklamáni jejich krutostí, která byla stejná jako u císařských vojáků, kteří byli hlavním donucovacím nástrojem kláštera.
5.8. Švédově v kraji. Podle ústního podání došlo v místech severně od Vlkovic, zvaných "Föichzat" k bitvě mezi Švédy a císařskými. Bitva skončila porážkou Švédů, kteří tu dokonce ztratili plukovní válečnou pokladnu, když ji vhodili do bažiny, aby se nedostala do rukou císařským. Zemská cesta, dosud plně funkční jako hlavní, byla příčinou další bitvy mezi oběma stranami, prý na poli sedláka Windirsche z čp.1. Ústní podání o bitvě na tomto místě potvrzovaly v minulosti četné nálezy jezdeckých ostruh při orbě tohoto pole. Jejich tvary odpovídaly době třicetileté války.
6. Berní rula (1654) a selské povstání (1680)
6.1. Berní rula. Na rozkaz císaře Ferdinanda III. byla sepsána po třicetileté válce berní rula (1654) a v ní nacházíme nejstarší jména rodů ve Vlkovicích. Je tu jmény uvedeno 10 sedláků, 3 nově osedlí, 2 chalupníci (Chaluppner) a 1 zahradník (Gärtner = drobný obyvatel, zde žijící, ale bez rolí). Jména sedláků: 1.Vít Heidl, 2. Jiřík Wodinger, 3. Jan Trenck, 4. Vít Schott, 5. Václav Schott, 6 Jiřík Kastl, 7. Jan Leschka, 8. Jan Zemsch, 9. Jan Weber, 10. Ondřej Skála; 11. nově osedlý 1653 Ondřej Turba, 12. nově osedlý 1654 Jan Schegerer 13. nově osedlý 1654 Jiřík Schott. Z chalupníků zde žili 1. Ondřej Fritsch, 2. Ondřej Weber a zahradník Lorenz Šmied, který byl sice bez polí, ale se 4 kravami a 2 sviněmi. Nejméně dvě jména byla česká - Ondřej Skála a Jan Leschka (=léčka).
Celkem bylo v užívání 289 strychů rolí (83 hektarů) z toho 80 strychů ozimů (23 ha) a 131 strychů jařin (38 ha); dále 41 potahů, 27 krav a 70 jalovic, 54 ovcí, 39 sviní. Z deseti sedláků měl každý 5 - 6 hektarů polí; více by asi neobdělal.
6.2. Selské bouře roku 1680. Těžce doléhající zvyšující se robotní povinnosti přinutili sedláci, aby se vzbouřili. Na jaře 1680 odmítli robotovat. Mezi vzbouřence patřili i vlkovičtí sedláci. Po potlačení selského povstání vpadl do krajiny mor a mnohé rodiny ztratily živitele.
6.3. Kvartýry vojsk. Následovaly války 1742-1743 o dědictví trůnu, sedmiletá válka 1756-1763 až po války napoleonské. Tyto války jistě postihly i Vlkovice průchody vojsk a kvartýrování vojsk ve vsi. Po bitvě národů u Lipska v roce 1813 projížděly ruské jezdecké trupy Vlkovicemi a rychtář Wurdinger z čp.5 byl předvolán, aby bylo postaráno o koně, krmení a jídlo. Každému vojáku měl být podán z okna dvorů chléb s máslem. Vojákům to však nestačilo a znovu se řadili u oken pro chleba s máslem.
7. SCHALLER (1788)
SCHALLER (1788) ve své vlastivědě Čech uváděl ve Vlkovicích 22 domů, což byla v Tepelském ranku (Pístovsko) druhá největší obec (po Úšovicích, kde bylo 30 domů). V té době se zakládaly sýpky ve vybraných obcích. Sem patřily i Vlkovice. Z rozkazu císaře Josefa II. byly sýpky plněny, aby v případě neúrody byla zásoba obilí a nedocházelo k hladomorům. Za císaře Josefa II. se dosud nerozšířilo pěstování brambor. Sýpka v obci stávala mezi pozdější stodolou Neubauera a transformátorem a zanikla při stavbě karlovarské trati.
Josefínská válečná mapa (1782) v textu v příloze uváděla vesnici pod názvem Wlkowitz v terénu, kterému vévodí široká výšina, ve vsi je obecní rybník s vodou pro napájení dobytka, louky pod vsí jsou suché a krajina je celkově kamenitá. Cesta do Ovesných Kladrub vede hlubokým kamenitým úvozem, rozrytým vodami. Vzhledem ke kamenitým cestám jsou zde i těžké vozy celkem sjízdné.
8. První rychtář Mariánských Lázní byl z Vlkovic
Když se v roce 1812 Mariánské Lázně staly samostatnou obcí, Franz Josef SEIDL, krejčí z Vlkovic, byl jmenován prvním rychtářem v letech 1812-1817. Narodil se 18. listopadu 1781 ve Vlkovicích v čp.15 kterému se odjakživa říkalo "Krejčovské stavení", do školy nechodil do Pístova, ale Vlkovice měly už tehdy vesnickou školu, kde se učil čtení, psaní, počítání a katechismu. Původní příjmení měl Seidler. U svého otce Adalberta Seidlera (1752-1795) a po jeho smrti u svého otčíma se naučil krejčovinu. Neboť v rodině vládla po generace krejčovská tradice. Po smrti staršího bratra se stal Franz Josef nejstarším z pěti sourozenců a k nim přibyli ještě tři nevlastní sourozenci. To bylo tak. Když otec zemřel, vdova Margareta se po několika týdnech znovu provdala, protože sama by rodinu neuživila. Vzala si krejčího Wenzla Schöna z Chodové Plané (1764-1803), který však sám měl tři vlastní malé děti.
Mladý Franz Seidler (později Seidl) měl 14 let a po příchodu krejčího Schöna přibyly ještě tři děti. V chalupě bylo těsno - celkem deset osob. Při sňatku byla sice sepsána manželská smlouva, že krejčí Schön ponechá v chalupě děti z prvního manželství, ale Franz viděl, že se sem nevejdou. Když se doslechl, že klášter zakládá lázně nedaleko odtud, přihlásil se u vrchnosti o bydlení tam.
A tak už v roce 1810 se uvádí Franz Seidler v Mariánských Lázních na chalupě u Antona Fischera. V roce 1812 se uvádí dřevorubec Fischer již jako Seidlerův tchán. Tereza Fischerová, jedno z prvých zde narozených dětí (křtěna ještě v kostele v Pístově), se totiž provdala za mladého Seidlera, (nyní se již začal psát Seidl). A když se v roce 1812 se staly Mariánské Lázně samostatnými, 31letý Seidl byl vybrán vrchností (jako psaní znalý) za prvního obecního rychtáře. Zůstal jím do roku 1817. Seidlův vliv na rozvoj obce jako rychtáře byl ovšem malý, protože vrchnost sama pečovala o rozvoj nových lázniček.
V letech 1815-1818 začal psát na pokyn vrchnosti Seidl slušným rukopisem první kurlisty - seznamy příchozích lázeňských hostů. Psal perem do sešitu (až od roku 1819 byly kurlisty tištěny). Mezitím se rozběhla výstavba nových lázní a Franz Josef Seidl s ženou Terezou začali stavět lázeňské domy - jeden po druhém. Když dům dostavěli, prodali a začali další. Domů postavili požehnaně - nejméně šest domů (tj. pětinu staveb v té době). V roce 1817 předal Seidl funkci rychtáře Johannu Langovi, mistru barvířskému z Bochova (1817-1820). To byl poslední "rychtář"; další muži v čele obce měli titul "představený" (Vorsteher) a byli to: ranhojič Pausch (1820-1821), kupec Wenzl Lippert (1821-1824) a pak na dlouhá léta Wenzl Skalník (1824-1843). Seidlovi se tedy soustředili na stavění domů. Seidl zemřel v roce 1849 v 68 letech. Po první válce byla po tomto rychtáři pojmenována jedna ulice v Nádražní čtvrti (Seidlgasse, dnes Dřevěná ulice).
Z historie Seidlova rodného stavení ve Vlkovicích. Nejstarší zpráva o domě je z poloviny 17.století. Krejčovská chalupa ("Schneider-Häusel") patřila v roce 1660 Vítovi Schottovi a jeho syn Jiřík (1644-1673) převzal po rodičích stavení. Měl jen jediného syna, který jako kojenec zemřel. Po smrti Jiříka Schotta (+1673) převzala chalupu vdova Margareta a znovu se provdala (1674) - za Jakuba SEIDLERA z Ovesných Kladrub. To byl prapraděd našeho budoucího rychtáře Mariánských Lázní. Po Jakubovi Seidlerovi zdědil dům nejstarší syn Lorenc SEIDLER (1686-1762). Otec a syn oba byli krejčí. Lorencův syn Josef SEIDLER (1716-1781) určitě také krejčoval, jakož i jeho syn Adalbert SEIDLER (1752-1795). To byl otec našeho rychtáře. Krejčovství zůstávalo v chalupě, i když odešel Franz Josef do Mariánských Lázní.
Když zemřeli Franzovi rodiče, nemohl sám převzít ani krejčovinu ani rodnou chalupu a proto ji pak vlastnila nejstarší sestra Marie Anna Seidlerová (*1789). Ta se provdala 1813 za krejčího Franze Rotha z Úšovic (*1786). Jejich manželství nebylo šťastné - Roth zemřel v Praze ve vězení, jejich synové Johann a Anton Rothové odešli do Vídně a do Polska a další zprávy o nich mizí. Stavení prodala Mariána (Marie Anna) jakémusi Mathesu Sickovi (1779-1860) z Vlkovic, jehož manželství s Martou Watzkovou, však zůstalo bezdětné. Stavení zdědila nemanželská dcera paní Marty jménem Elisabeth Schott-Watzková (*1827). Ta se provdala 1851 za Václava WEIGLA z Výškovic.
Krejčovskou chalupu prodali Michalu DENKOVI z Vlkovic čp.23 a odstěhovali se do Výškovic. Po Michalu Denkovi (1808-1888) převzal chalupu syn Franz DENK. Oženil se s Magdalenou Pfeilovou z Trstěnic, ale jejich manželství zůstalo bezdětné. Po Franzově smrti se vdova Magdalena provdala za Matyáše GLEISINGERA ze Stanoviště čp.5 a Gleisingerovi žili v chalupě čp.15 až do roku 1946. Poslední německý majitel byl Anton GLEISINGER. Jeho chalupě se říkalo stále podle krejčoviny "Krejčovská" (Schneider-Matthäeus). Byl v ní i hostinec.
9. Sommer (1838) o Vlkovicích
J.G.Sommer (1838) popsal dnešní dvě vlkovické obce takto: "VLKOVICE (Wilkowitz, kdysi "Vulkowice", původně Wlkowice), 2 hodiny západně od kláštera, ves s 23 domy a 125 obyvateli, přifařeny k Pístovu, mají 1 soukromou školu a 1 poddanskou kontribuční sýpku. --- MARTINOV (Martnau), 2 hodiny západojihozápadně od kláštera, ves s 20 domy a 108 obyvateli, přifařena k Pístovu, má 2 kyselky a 1/4 hod. odtud 1 mlýn se třemi koly REINMÜHLE (neboli Reinelmühle). "
Když došlo v roce 1848 k zrušení vrchnostenských vztahů, byla zrušena i robota, třebaže sedláci ještě řadu let museli splácet klášteru. Vlkovice po roce 1848 zůstaly samostatnou obcí.
V topografii autorů ORTH-SLÁDEK (1870): "VLKOVICE (WILKOWITZ), ves, 29 domů, 176 obyvatel německých, katastrální a politická obec Vlkovice, farní obec Pístov; jednotřídní škola. MARTINOV (MARTNAU), ves, 21 domů, 136 obyvatel německých, katastrální obec Martinov, politická a farní obec Pístov; 2 kyselky, mlýn (Rainmühle)."
10. Klement (1882) o Vlkovicích
Franz KLEMENT (1882)uváděl ve Vlkovicích k 31.12.1880 celkem 25 domů, 194 obyvatel, katastr 419,56 ha, čistý roční výnos 3464,9 fl., z dobytka 4 koně, 172 krav, 276 ovcí, 27 sviní, 5 včelstev. Původně se Vlkovice dělily: Zimní strana (Winterseiten) se říkalo řadě stavení v jižní části obce, Letní strana (Sommerseiten) se říkalo severní části obce. Horní část nad masivní kamennou hrází byla lemována řadou kaštanů, podobně jako trasu silnice do Mariánských Lázní doprovázela bohatá alej kaštanů, z nichž dodnes sice zbývá ještě část. V roce 2003 byla postižena tragickou kaštanovou "rakovinou" a kaštany umíraly. Aleje jsou z první poloviny 19.století. Silnice na Holubín (dnešní Pístovská) byla lemována ovocnými stromy po obou stranách, na které ve vyšší poloze navazovaly aleje jeřábů.
11. Požáry ve Vlkovicích
Požáry a přírodní katastrofy v dávnější minulosti nebyly sice zaznamenány, ale bývalo jich požehnaně. Roku 1850 vyhořely čtyři dvory - čp. 1, 2, 16 a 17 a všechny byly znovu postaveny, z toho čp. 2 na návsi. Bleskem byl zasažen v roce 1864 dvůr čp. 7 a vyhořel.
Z přírodních katastrof bylo v roce 1848 krupobití, které přicházelo od Waldsassen a sahalo až k Lubenci. Následovalo velké zdražení.
V roce 1917 tu zasáhla průtrž mračen takovou silou, že způsobila velké škody na úrodě. Ještě 20.července 1943 krupobití zničilo 90 % úrody.
Franz Klement (1882) uváděl veliký požár v obci dne 24.dubna 1878 (německá vlastivěda 1977 to uvádí 29.srpna 1878), kdy vyhořelo sedm domů v obci. Šlo o tři dvory čp.3, čp.4 a čp.5 a vedlejší budova čp.2. Německá vlastivěda připomíná, že po požáru došlo k velké stavební obnově, která dala přednost modernějším cihlovým stavbám, takže v obci už nezbyly žádné významnější stavební památky tradiční dřevěné (fachwerkové) venkovské architektury.
V roce 1903 znovu vyhořely dvory čp.9 až 12. Požárem zmizely poslední staré roubené dvory a zůstal jen Neubauerův. Poslední požár byl 27.dubna 1942, který vznikl z jiskry od lokomotivy za větru a velkého sucha. Vyhořely dvory čp.7, čp.16 (nebyl už postaven, jen vedlejší stavení) , čp.8 (obnoveno jen vedlejší stavení), čp.14 (jen zčásti postaven), čp. 27.
12. Předválečný obraz obce
Na kruhové návsi ve středu obce se nachází řada stavení, mezi nimiž dominovala a dominuje vlkovická škola. Původně byl palouk návsi prázdný. Stávala tu jen lípa a obecní kříž, dole pak rybníček. Dnešní lípa při silnici má průměr téměř 3 metry a dnešní obecní kříž pod ní je z roku 1848. Stavení mezi lípou a školou, které je dnes přestavěna, bývalo prý původně vesnickou kaplí, pak první školou a nakonec kovárnou. Velkým zásahem do obrazu obce byla výstavba železniční trati.
Na předválečných pohlednicích z doby před první světovou válkou (1914-1918) spatřujeme školu jako nevelké přízemní stavení s věžičkou v místě moderní školy dnešní, postavené těsně před rokem 1914. Požár v roce 1878 možná může vysvětlit nečekaný pokles počtu obyvatel při sčítání lidu v roce 1890 - o 28 osob. Bylo to však dočasné a ves zvláště po otevření železniční trati trvale početně rostla.
13. Další vývoj obce do druhé světové války
V roce 1898 byla dokončena karlovarská železniční trať. V roce 1900 měly Vlkovice 35 domů a 186 obyvatel. Obec měla vlastní nádraží a školu, příslušena k farnímu kostelu v Pístově, v sousedních Úšovicích byla pošta a četnická stanice.
Zásobování vodou.Co se týká vody, měly jednotlivé dvory vlastní studny a kromě toho byly v obci tři veřejné obecní studny - dvě v horní části a jedna v dolní části Vlkovic.
V září 1939 dosáhly Vlkovice maximálního počtu 49 domů a 245 obyvatel.
Řemesla a obchody. Vlkovice byly zemědělskou obcí, ale před druhou válkou zde byli tito obchodníci i řemeslníci:
1. hostinec "Zur Sonne" - Anton Gleisinger v Krejčovském stavení čp. 15, kde měl také řeznictví Franz Gleisinger^, Gleisingerům patřil také kamenolom při cestě do Úšovic
2. "Windischův hostinec" - Otto Windirsch čp.27, za války v nájmu měla Marie Braunová, která měla v domě i malé kupectví
3. Prodejny mléka měly v čp. 35 Kateřina Grothová a čp. 23 Marie Hüttlová - mléko tu nakupovali tzv. psíčkaři, kteří přijížděli s psím spřežením a vozili mléko do Mariánských Lázní na trh do hotelů a do tržnice; ve třicátých letech se užívalo poníků. Když byla otevřena v Úšovicích mlékárna, prodej mléka se zastavil.
4. Kovářství - Engelbert Bayer čp.18
5. Ševci: Josef Turba čp.30 a Ernst Güntner čp.12
6. Kavárna-pension Hochwald (dnes Berolina), majitel Christl
7. Zoologická zahrada - majitel Julian Kreisel
8. Hotel STEINBÜHL (dnes Hřebínek) , majitelé Otto a Amalia Windirschovi čp.1
V minulosti měly Vlkovice cihelničku, ale jen do roku 1890. Vlkovice měli obecního býka u Otto Windirsche čp.27. Dříve býval velký chov ovcí ( 276 ovcí ještě v roce 1880) a dvůr čp.1 měl vlastního ovčáka a právo pastvy na vrchu Sargnberg. Mimořádně suchý rok 1893 způsobil redukování počtu ovcí, zvláště když se přidaly novinky v textilním průmyslu a poklesla poptávka po vlně a také po skopovém masu. Postupně zmizely všechny ovce. Chov včelstev byl tradicí a posledními byli Emil Gintner z čp.13, který měl 60 včelstev, a učitel Franz Josef Schweinitzer s 5-6 včelstvy.
Politické strany. Před první světovou válkou nebyly ve Vlkovicích politické strany a při volbách obec volila kandidáty Německo-rakouského zemědělského svazu (Deutsch-Österreichischen Bauern). První politickou stranou byl Svaz zemědělců (Bund der Landwirte) a okresním předsedou strany byl vrchní učitel Rudolf Neuwirth. Funkci převzal v roce 1920 Otto Windirsch z čp.27 a po něm vrchní učitel Franz Nitzsch z Úšovic. Ve volbách dostala tato strana všechny hlasy. V roce 1928 bylo již osm politických stran a do zastupitelstva obce se dostali dva sociální demokraté. V roce 1933 byla zakázána Německá nacionální strana a místo ní vznikla strana Sudetendeutsche Heimatfront (SHF) vedená Konradem Henleinem. V roce 1938 dostala nové označení - Sudetoněmecké strana (Sudetendeutsche Partei).
Spolky a družstva.Ze spolků ve Vlkovicích byl spolek dobrovolných hasičů, založený roku 1901 učitelem Klementem Venusem. Roku 1934 byla zakoupena moderní stříkačka a během existence zasahoval čtyřicetkrát. Hasičské zařízení bylo umístěno ve sklepě školy. Od dvacátých let měl spolek i pohřební vůz. Dalším spolkem byl Svaz německé zemědělské mládeže, dále spolek ochotníků založený roku 1925 Antonem Gleisingerem z čp.15. Divadelní hry se hrály v hostinci "Zur Sonne". Na fotografiích spolků bylo 17 hasičů a 24 členů Svazu mládeže.
Vlkovičtí byli členy pasteveckého družstva ze dvora Haselhof, založeného 1910-1911, dále byli členy ovocnářského a zahradnického spolku v Chebu, odbočka Holubín, kde byl velkým aktivistou řídící učitel Franz Pany (+1932), po něm Hans Denk ze Sklářů.
Dále byli členy loveckého spolku sv.Huberta v Úšovicích, založeného 1929. Honba nebyla majetkem obce, ale loveckého družstva. Pronajímala se zájemcům. Výsledky podzimních honů byly nemalé; nebylo vzácností, že za den bylo uloveno 50-70 zajíců, a také bažanti a tetřívci. Nakonec byli Vlkovičtí členy chovu teplokrevných koní a v místě byla stanice hřebce u Johanna Windirsche z čp.11. Hřebci byli majetkem státním a státní stanice hřebců byla v Písku.
Obec měla vlastního dozorce, který byl zároveň posluhou, obecním a nočním hlídačem. Posledním byl Ernst Chotík ze Žatecka.
Za první světové války padlo 5 mužů na frontách, válečný pomník byl společný pro Pístov a je zachován v ambitu pístovského kostela. Za druhé války bylo devět padlých, resp. pohřešovaných, z toho tři na ruské frontě.
14. Vlkovický tunel
Těsně nad Stanovištěm stoupá po svahu Tepelské vrchoviny Karlovarská železniční trať. Nejdelší tunel v blízkém okolí je VLKOVICKÝ TUNEL skrze vrch Hůrku. Je dlouhý 380 metrů a zakončuje stometrové stoupání 4 % na trase dlouhé 2,5 km z Mariánských Lázní (563 m n.m.) do Vlkovic (655 m n.m.). Vlkovický tunel se stavěl od 10.září 1896 do 18.února 1898.
K porovnání tunelů - na trati Cheb–Plzeň je nejdelší tunel u bývalé Josefovy Huti u Pavlovic. Je dlouhý 228 metrů, budoval se v letech 1869-1870.
15. Karlovarská železnice
Výstavba Karlovarské železniční trati - mezi Mariánskými Lázněmi a Karlovými Vary - koncem 19. století ovlivnila osudy Vlkovic, této doposud čistě zemědělské obce, a dotkla se i půdorysu této, do té doby čisté okrouhlice. Umožnila řadě lidí zaměstnání v Mariánských Lázních. Když 17. prosince 1898 vyjely na Karlovarské trati první dva vlaky z obou směrů, křižovaly se právě zde na slavnostně vyzdobeném nádraží ve Vlkovicích. Hned po roce 1900 se projektovala další lokální dráha a Vlkovice se měly stát její železniční křižovatkou. Šlo o projekt Falknovské železniční trati přes Rájov a Sítiny do Sangerbergu ( Prameny), přes Město Litrbachy (Čistá) do Falknova (Sokolov). Vlkovice byly vybrány jako výchozí bod zřejmě z toho důvodu, že zde byla karlovarská trať již vyvedena na Tepelskou vrchovinu. K výstavbě po roce 1914 však už nedošlo.
Počátky.Důležitost železniční trati Mariánské Lázně - Karlovy Vary byla uznávána od počátků budování tratí v západních Čechách. Stavbě předcházela výstavba železniční trati Plzeň-Cheb, povolená císařským dekretem z 22.srpna 1865 a jejíž provoz byl zahájen 28.ledna 1872. Již v té době existoval záměr navazující lokální trati z Mariánských Lázní do Karlových Varů a připravována její výstavba. Ale spory o vedení trasy železnice protáhly její realizaci o třicet let! V letech 1890-1898 už jezdil pravidelně mezi lázněmi omnibus se šestispřežím. Cesta mezi lázněmi trvala 4 hodiny. Byl to poslední pokus zachránit nostalgický obraz přepravy hostů s postilióny, zájezdními hostinci, s kočími, stájemi.
Překážky.Pára a elektřina přesto vytlačila omnibusy i přes třicetileté zpoždění, které způsobily různé příčiny. Každou obec totiž zajímala pouze část trasy v jejím okolí a výstavba vlastního nádraží. Když obec neprosadila to, co chtěla, ztratila zájem a odstoupila od jednání.
Například městečko Sangerberg chtělo za každou cenu vlastní nádraží i za cenu velké vzdálenosti. Navrhovalo své nádraží na zastávce obce Louka, když předtím původní nádraží Sangerberg na plzeňské trase ve Staré Vodě neudrželo. S nádražím ve Staré Vodě byl vůbec velký problém. Nádraží leží na katastru Staré Vody. Přesto mělo původně tabuli Kynžvart - Sangerberg. Obec Stará Voda proti tomu protestovala a žádala nahrazení svým jménem. Argumentovala tím, že na tabuli uvedené obě města leží značně vzdálena. Ale neuspěla. Když byl Kynžvart později vyhlášen úředně lázněmi (Bad Königswart), byl definitivně odstraněn druhý název vzdáleného Sangerbergu (dnes Prameny) a zůstala jen tabule "Lázně Kynžvart". Dodnes.
Také v Mariánských Lázníchvznikl problém s trasou Karlovarské železnice. Předložený projekt vedl železnici od nádraží přímo lázněmi k Lesnímu prameni, odtud měla stoupat po svahu ke kamenolomu (dnes Esplanade) a vzhůru do Závišína přes Rájov, Sítiny a Mnichov do údolí Teplé, kde navazoval na dnešní trať. Díky starostovi Herzigovi zůstala tato nedomyšlená trasa, která měla vést středem lázní, nerealizována a obtížné stoupání na Tepelskou vrchovinu bylo řešeno dnešní trasou se stoupáním nad Stanovištěm a proražením Vlkovického tunelu.
Trvalo mnoho let než došlo k povolení a k zahájení výstavby karlovarské železniční trati. Základní kámen k trati byl položen 5. prosince 1895 v městě Teplá, které bylo tehdy sídlem okresního hejtmanství Teplá. Krátce na to, v prosinci 1895, začaly první ostřelovací práce pro tunel u mlýna Rohrmühle.
Financování. Stále zůstávaly nejasnosti kolem financování. Se zpožděním dochází k založení akciové společnosti "Železnice Karlovy Vary-Mariánské Lázně" a 21.května 1896 je vydáno koncesní povolení císařem Františkem Josefem I. Základní kapitál společnosti činil více než 1 milión zlatých. Náklady stavby však dosáhly 10,7 miliónu korun.
Výstavba.Trať stavěla v letech 1895-1898 státní společnost "Österreichische Staatseisenbahn" z Vídně. Stavbu rozdělila na sedm dílů a na stavbě pracovaly čtyři firmy - firma MAREK, Emilio PALETTI, TAMPIER a Emanuel RUBRITIUS. Z nich italská firma Emilio PALETTI měla více než 700 Italů a prováděla především trhací a tunelové práce. Pracovalo tu mnoho pomocných dělníků z Jižních Tyrol, Chorvatska i Rumunska a také domácí - celkem 1400 pracovníků. Cizí pracovníci bydleli v provizorních dřevěných barácích při trati (základy po baráku jsou například vpravo u vjezdu do tunelu od Vlkovic). Někteří ze zahraničních dělníků se tu oženili a usadili.
První zkušební vlak vyjel již 20.října 1898, ale dojel jen do Bečova. Měl 7 nákladních vagónů a jeden osobní. Další trasa nebyla dosud hotova. Až 7.listopadu 1898 projely tři lokomotivy na kontrolní jízdu po celé trati. Ve vlaku byli zástupci ministerstva železnic z Vídně a ze stavebního železničního ředitelství z Plzně. Ke kolaudaci došlo až 12.prosince 1898. Jelo se do Karlových Varů a zpět do Mariánských Lázní, kde byly podepsány příslušné dokumenty.
Trať z Mariánských Lázní do Karlových Varů je 53,4 km dlouhá, má 19 železničních stanic či zastávek, 7 tunelů, 20 mostů a viaduktů. Nejvyšší bod trati je v Ovesných Kladrubech (710 m n.m.), nejnižší nádraží Karlovy Vary (376 m n.m.).
Zahájení přepravy.Dne 17. prosince 1898 byla oficiálně zahájena pravidelná.doprava. Ráno v 5:42 hodin vyjel vlak z Karlových Varů a v 7:10 hodin vlak z Mariánských Lázní. Křižovaly se ve Vlkovicích. Každý vlak měl 2 lokomotivy a 10 vagónů. Na trati zdravily první vlak stovky lidí s prapory a na nádražích vyhrávaly dechové kapely, střílelo se z moždířů a všude vlály vlajky a girlandy. Největší účast veřejnosti byla v Teplé a v Bečově. V Teplé probíhaly mimořádné oslavy, kterých se účastnil nejen starosta se zastupitelstvem, ale také opat Clementso, spolky válečných veteránů, pěvecká sdružení a bezpočet obyvatel. Celá trať měla zprvu jen 11 stanic! Přes Krásný Jez vlak jen projížděl, protože obec odmítla zaplatit povinný příspěvek na železnici. Spor s Krásným Jezem se vlekl pak ještě celý rok. Celé slávě předcházel nepříjemný spor o dvojjazyčné nápisy na nádražích, které nařídilo ministerstvo železnic ve Vídni a proti kterému se zvedl odpor místního obyvatelstva.
Úspěšné začátky. Zanedlouho začal jezdit na trati i rychlík a trať se stala druhou nejrentabilnější tratí v Rakousko-Uhersku. Za první pololetí 1899 tu činily příjmy 128 000 zlatých. Majitelem železniční trasy byla akciová společnost "Železnice Karlovy Vary-Mariánské Lázně", která dráhu stavěla. Na trase z Bečova do Teplé bylo využito prvních pěti kilometrů společné železniční trati Bečov-Rakovník.
Personál vlaku tvořil strojvůdce, průvodčí a u balíkového provozu tři zaměstnanci dráhy. Zprvu jezdily denně 4 osobní vlaky a jeden nákladní. O sezóně od 1.června do 31.srpna jezdil navíc rychlík . Ceny jízdenek byly odlišeny podle tří cestovních tříd: 1.třída byla 2,80 rakouských korun, 2.třída 1,87 rakouských korun, 3. třída platila 0,93 rakouské koruny.
Zestátnění.V roce 1925 byla železniční trať zestátněna a přešla pod Československé státní železnice a s nimi přešly na tuto trať i celostátních předpisy a organizace.
Za války. V roce 1935 byla ukončena výstavba karlovarské přehrady, což zvýšilo atraktivitu i frekvenci veřejnosti. Za druhé světové války vzrostl význam nákladové přepravy. V roce 1945 však poškodily americké vojenské stíhačky řadu nádraží a vagónů na trati. 17.dubna 1945 bylo rozbombardováno karlovarské dolní nádraží. Také vlkovické nádraží bylo napadeno. Ukazovaly se prostřelené koleje! Teprve 15. června 1945 mohl být obnoven provoz na trati.
Poválečný vývoj.Po válce bylo postupně rušeno mnoho polních a lesních přejezdů přes trať. V letech 1946-1950 byly dokonce zavedeny rychlíky na trati Praha-Mariánské Lázně-Karlovy Vary a v roce 1952 jezdil přes Mariánské Lázně rychlík až z Moskvy. Po roce 1952 zůstal železniční trati jen lokální význam. V roce 1967 vyjela naposledy parní lokomotiva a nasazeny jen motorové Dieselovy lokomotivy. Nádraží v Karlových Varech bylo v roce 1987 strženo a jeho výstavba byla dokončena až po dvaceti letech. V září 1988 proběhly velké oslavy 90.výročí otevření trati na podporu výstavby Dolního nádraží. V devadesátých letech několikráte proběhla zpráva o záměru zrušení této železniční trasy, což vyvolalo velké rozrušení veřejnosti. Jiným navrhovaným řešením byl převod do soukromých rukou. Konečné záměry nejsou známy.
16. Samoty v okolí
Na pozemkovém katastru Vlkovic se nacházela řada samot, založených v různých letech (bližší vztah však měly k Mariánským Lázním):
Čp. 34- výletní kavárna CAFÉ HOCHWALD postavena před 1913 kavárníkem Michalem Fischerem; po druhé válce majetek zkonfiskován a vznikl HVOZD jako rekreační středisko podniku Spolany Neratovice, po roce 1990 hotel kavárna a restaurace BEROLINA s 19 lůžky a dančí obůrka v sousedství
Čp. 44 - kavárna ZOO AM BERG se zaniklou zoologickou zahradou Juliána Kreisela v provozu v letech 1931-1945 (viz kapitola o ZOO)
Čp. 45 -výletní kavárna na vršku 700 m n.m. CAFÉ STEINBÜHL majitel býval největší vlkovický sedlák Windirsch; stavěla se roku 1913 na vršku Hřebínek (Steinbühl) jako Windirschova kavárna pro lázeňské hosty, staviteli byli Ing. Engelbert Gibitz a Ing. Josef Forberich (týž, který postavil Kapličku lásky v lázních, kostel sv. Anny ve Velké Hleďsebi aj.). Až v roce 1933 sem zavedl elektřinu plánský Hanika pro majitele Johanna Windirsche. Windirschům patřil ve Vlkovicích také hostinec v obci, který býval v místech čp. 9 a 27.
Po válce zde byla kavárna Hřebínek, pak ZÁTIŠÍ, též VÝSLUNÍ, a vzniklo tu rekreační středisko tiskáren Stráž Plzeň na vršku Hřebínek; dnes nejsou majetkové poměry známy.
Čp. 46 -Vila GOLD; po válce Vila TICHO - majitelkou Marie Crhová, na rozcestí vycházkové cesty v lese u vodárny společně s čp.47.
Čp. 47 - Vila KRAUS; po válce Vila HORYNA - majitelem pan Vojtěch.
Čp. 48 -hájenka SEITZ (Landhaus Seitz) na rozcestí okresní silnice s odbočkou na Zádub, před válkou majitel Engelbert Seitz; jeho syn Franz Seitz zemřel 18.10. 1944 na frontě v Alpách. Dnes hájenka U MÜLLERŮ s malým rybníčkem, garážemi.
Čp. 49 -hájenka NASCHAUER, po válce hájenka U TŘÍ SMRKŮ, majitel pan O.Vokál.
Nejmladší - z třicátých let - jsou vily HOCHRAIN, OTTWILL a LAPPERT.
17. Zoologická zahrada
Vznikla v roce 1931. Zvířat tu zprvu nebylo mnoho — srnky, opice a nejvíce sem lákala děti jízda na ponících. Mariánskolázeňská zoologická zahrada měla krátkou, ale zajímavou historii. Lázeňští hosté na vycházce sem přicházeli pěšky po silnici z Mariánských Lázní do Vlkovic, ze které odbočili na vozovou cestu, lemovanou mladými topoly. ZOO byla dosud neznámou atrakcí, jaká tu široko daleko nikde nebyla. Nejvíce ovšem přitahovala mládež.
Zoologickou zahradu založil rytmistr ve výslužbě Julian KREISEL. Pocházel z Děčína a říkalo se, že prý je původem Polák. Kreisel tu zčásti zakoupil, zčásti pronajal osm hektarů půdy a koncem dvacátých let si nechal zhotovit projekt ZOO. Plány mu připravili architekti Lossow a Kühne z Drážďan. Jejich realizaci provedl mariánskolázeňský architekt Josef FORBERICH se svým zetěm Ing. Gibitzem. Potřebný kapitál získal Kreisel, jak tehdy alespoň šeptali pomlouvači, z hracích peněžních automatů, které pronajímal lázním a hotelům v městě.
V neděli 7. června 1931 bylo mariánskolázeňské ZOO slavnostně otevřeno. Centrem areálu ZOO AM BERG, byl dřevěný srub, složený z hrubých smrkových kmenů. Srubu se říkalo OLD SHATTERHAND a byl postaven po vzoru Divokého Západu a vybaven starými loveckými a vojenskými zbraněmi, na zdech bylo paroží a různé zvířecí kůže z cizích zemí. Byly tu rozmanité kuriozity jako kulovnice, revolvery, lovecké zbraně a nechyběly ani staré hodiny, malované truhly, skříně, sochy, historické obrazy, talíře, mísy a džbánky. Na stěně visel vyřezávaný krucifix. Srub sloužil jako kavárna i bar.
Reklamní letáček uváděl bar OASE-BLOODY-FOX se specialitami likérů a vín. Vedle v blízkosti byla restaurace s grillem. Zde se nabízel pestrý výběr včetně rybích specialit. Grilování se provádělo přímo pod širým nebem - na otevřeném ohni se tu opékaly vuřty, což byla tehdy nová, milá, neznámá atrakce pro lázeňské hosty. Kreisel prodával vlastní limonády (existují uzávěry lahví s jeho jménem). Hned vedle restaurace pak stála dvoupatrová vyhlídková věž, která, ač nebyla nijak vysoká, poskytovala pěkný rozhled po krajině, především na Plánsko směrem k Přimdě. Velká terasa před srubem byla zaplněna stoly a židlemi a sloužila jako zahradní kavárna. Stranou byla sluneční louka pro opalování.
Zoologická zahrada měla zvířata v klecích i volně ve výběhu. Velkou radostí dětí byli shetlandští poníci, jejichž chov tu Kreisel založil. Poníci jezdili také v lázních a vozili děti. Přitažlivé byly opičky makakové, velké jen 50-60 cm, pocházející z Jižní Asie.
Z ptactva tu byli výři (Uhus), sýčkové (Waldohreulen und Waldkauze), jeřábi (Jugendfernkraniche), různé druhy bažantů všech barev (Gold- und Silberfasane), perličky (Perlhühner), jihoamerický pštros (Nandu) a několik řvoucích, ale překrásně zbarvených pávů.
Klece byly rozmístěny mezi stoletými borovicemi a smrky a k nim vedly pěšinky.
Z antilop se tu předváděly jelení antilopy (Hirschziegenantilopen) a bůvolec stepní.
Nacházel se tu i malý medvěd Nasua. Kreisel ukazoval také pižmové krysy (Bisamratten) z Ameriky, které byly dovezeny do Evropy až roku 1906.
Na výšině v lese byl postaven starý dřevěný kříž ze 17.století, který sem Kreisel odkudsi dopravil, a při cestě, ze které byl výhled do krajiny, byl umístěn ještě jeden stoletý kovaný kříž.
V roce 1932 v zoologické zahradě přibyli mufloni a dančí zvěř (Mufflon, Damwild), dále orel císařský (Kaiseradler), indičtí mungové, jezevec, mýval (Waschbär), lama, domácí čápi, káně-myšilov (Wespenbussard), jihoameričtí papoušci (Mönchsittich), hrdlička chechtavá (Lachtaube), emu, dále plch obecný (Haselmäuse), Bumschläfer, málo známé zvíře mara - vysokonohý hlodavec ze stepí Patagonie aj. Zvláštní hříčkou přírody bylo kůzlátko se čtyřmi rohy. Mnoho legrace dávala drzá kavka jménem Jakub, která se vozila nejraději na zádech poníků. Ani srnečkové se nebáli. Procházeli mezi hosty-pijáky kávy a loudili o kostku cukru.
Zoologická zahrada byla otevřena celoročně - vstup byl 2 koruny, děti do 9 let 1 korunu a školám se dávala sleva 50 haléřů za žáka. Zoologická zahrada měla z počátku autobusové spojení od Panoramy. Místo mělo jediný problém. Kreiselův pozemek (nazývaný Moorbühl) neměl vodu. Ta se musela vozit - pro zvířata i pro hosty - z Vlkovic. O to se starali s velkým elánem za malou peněžní odměnu chlapci z Vlkovic, oblečení do křiklavých indiánských obleků (na což byli velmi hrdí) a kočírující vozíky se sudy s vodou, které táhli poníci. Když nebyl žádný malý pomocník, musel Kreisel sám vyjet s poníky pro vodu.
Na svazích vrchu KLINGER směrem k Pottovu údolí jsme nacházeli ještě dlouho po válce stopy Kreiselových pokusných výkopů při hledání vody. Byla tu zašlá vyschlá studánka a hluboko dole, z druhé strany pod vrchem byl drobný minerální pramen, nazývaný Pirát či Skaut. Byl však ze ZOO téměř nedostupný. Dnes je pramen upraven i cesta k němu zespodu Pottovým údolím.
Když přicházelo špatné počasí, rozkřičeli se pávi a jejich volání se rozléhalo široko daleko v okolí. Rytmistr Kreisel procházel mezi hosty rovněž v indiánském oblečení. Po městě jezdíval se starou tatrovkou, pomalovanou křiklavě na způsob Divokého Západu a s reklamou ZOO. Byl originálním mužem po všech stránkách. Byl střední postavy, tmavooký, velké zakroucené kotlety, chodíval s bičíkem, na řemeni vodil tři buldoky. Na hlavě míval černou baskickou čapku, nosil jezdecké kalhoty a holinky. Jeho manželka Gerlinda byla z Mariánských Lázní, třebaže se narodila v Košťanech u Teplic (*1894); za svobodna se jmenovala Rückelová. Bydleli v domě Klingenberg na konci Karlovarské ulice. Poznali se v Mariánských Lázních za první světové války, ale svatbu měli 23.listopadu 1916 v Praze u sv. Jindřicha. Kreisel prováděl také pojišťování u pojišťovny DONAU.
Gerlinda KREISELOVÁ(později se psala Beatrix) byla stejně samorostlou duší. Chodila po městě v kalhotech a mužském oblečení, kouřila dýmku a vlasy měla jako muži nakrátko ostříhané. Před sedmdesáti lety bylo takové chování a oblečení ženy naprosto výjimečné - a vyřazovalo ji z tehdejší společnosti. Vždyť ještě v době první republiky bylo vyloučeno, aby se žena na promenádě objevila v kalhotách. Paní Beatrix to však nevadilo. Avšak v létě, když byl rytmistr Kreisel českými orgány zatčen a vězněn v barácích na Ploché dráze, měla obavy z jeho smrti a otrávila se v listopadu 1945 jedem.
Z doby druhé války chybějí zprávy o ZOO. Zdá se, že dále fungovala, což je patrné z toho, že po válce, v roce 1945, se tu objevuje na Zoo am Berg jako národní správce pan Jan NEKVAPIL, který byl od 29.5.1946 (též národním správcem Savarinu (dnes Maxim) a správcem kavárny na golfovém hřišti. V létě 1951, již za jiného majitele, Kreiselovo Zoo am Berg vyhořelo. Vládlo podezření, že kavárnu zapálil někdo z Úšovic.
Místo pak zůstalo opuštěno, zarostlo a po desítkách let je v terénu sotva k nalezení. V padesátých letech se tu objevily letní chaty (první patřila saxofonistovi Janu Novotnému). Když byla vybudována spojovací karlovarská silnice, celé toto, kdysi odlehlé místo dostalo po těchto výrazných terénních změnách docela jinou tvář.
Co se stalo s Julianem Kreiselem po válce? Vdovec Kreisel zůstal v Mariánských Lázních a pamětníci vzpomínají, že ještě v padesátých letech pracoval na odpočtech plynu či elektřiny. K zoologické zahradě se už nevrátil. V typických holinkách a dlouhém kabátě býval úšovickou figurkou. Co se týká zoologické zahrady, po požáru (1951) už nebyla obnovena.
18. Staré (vesměs zaniklé) pomístní názvy
Německá vlastivěda (1977) zachycuje podrobně pomístní názvy na katastru Vlkovic.
A. Hydrografické:
Obecní rybník(Dorfteich) na návsi sloužil pro případ požárů a vzhledem k tomu, že do něho stékaly močůvka, nebyl pro chov ryb, ale zato naplněn husami a kachnami, v zimě se změnil v kluziště.
Karlův rybník(Koarlteich) zaniklý, byl jižně od obce při polní cestě do Martinova, k němuž i katastrálně už patřil avšak majiteli byli Engelbert a Marie Schottovi z Vlkovic čp.12.
Rybník Troška(Traschkateicch) východně obce byl napájen potokem Troška či Drážka (Traschka-teich), který pramení pod Závišínem a vlévá se dole do Jilmového potoka. Byl přeměněn po válce na Vlkovické koupaliště.
Husí rybníček(Gänsteich) byl severně od obce směrem k Zádubu. Sloužil nejen husím, které měl na starost pasák hus, ale napájel se tu i dobytek. Zanikl zřejmě při melioraci potoka Troška.
Neubauerův rybník čili Lauch(Neibauan-Teich) byl pstruží rybníček, západně obce, u svahu dolů k Stanovišti, poblíž železničního náspu. Zanikl.
Pět malých rybníčků Peint(Peintteiche), již zaniklých, bylo na lukách severně za obcí a každý z nich patřil jednomu dvoru - Franz Windirsch čp.1, město Mariánské Lázně (původně Zíkův dvůr) čp.2, Franz Zeidler z čp.3, Franz Wurtinger z čp.5 a čp.6. Každý rybníček měl vlastní pramínek a sloužil majitelům k bělení prádla. Louky při rybníkách se nazývaly Rybníkové louky (Teichwiesen).
Seitzův rybníkv blízkosti domu Seitz, kde dříve bývala obecní cihelnička. Dvě tůňky tu prozrazovaly místo získávání hlíny. Ve třicátých letech tu obec upravila místo v řádný rybník, na jehož západním břehu probíhá mariánskolázeňská silnice. V zimě slouží k ledování (k získávání ledu).
Rybníček U MÜLLERŮ je malý rybníček u hájenky U Müllerů, 1600 m severně Vlkovic. .
Rybníček NA SKÁLE se nachází jako nebeský rybník ve zbytku na vrchu stejného jména, přímo západně obce.
Kromě potůčku Troška byl na katastru potůček Felwa (Felwabachl), tekoucí severně obce a napájející troškou vody zdejších pět rybníčků. Dole pod tratí ústí do potoka Troška. Psí pramen (Hundsbrunnen) se nacházel severně obce směrem k Zádubu. Měl pitnou vodu a prý vytékal ze zaniklé hornické štoly.
Pottův potok pramení západně od Zádubu a severně od hájenky U Müllerů. Níže na jeho levém břehu vyvěrá v upraveném prostředí kyselka Pirát. Pottův potok a Pirát jsou názvy z Úšovic, zatímco názvy z Vlkovic bývaly jiné. Pottův potok nazývali Klingerův potůček (Klingerbachl) a pramen Klinger (Klingersäuerling).
Vlkovice měly více kyselek. Vedle známého a využívaného pramene Pirát (Klinger) tu byla Křovištní kyselka (Gestaudesäuerling), která vyvěrala v houštinách severozápadně obce, při potoce mezi Zádubem a Hřebínkem. Byla dobré chuti, ale neměla jímání. Patřila mezi jako jednoduché železnaté kyselky, tj, s obsahem železa více než 10 mg/f a CO2 více než 1000 mg/l. Zdejší pole se jmenovalo Gstaudahübl.
Třetí kyselka s německým názvem Fichzet-Säuerling vyvěrala na severu pod Zádubem. Byla střední kvality, byla cítit sírou; za špatného počasí ztrácela svou chuť a nebyla pitná. Čtvrtá vlkovická kyselka s německým názvem Gäigarll-Säuerling pramenila ve zdejších lukách se stejným názvem - Gäigarlshofwiesen. Při budování železniční trati byla zasypána a zanikla. To bývala nejchutnější kyselka. Vlkovičtí si ji donášeli celé léto na pole nebo domů do sklepa.
B. Orografické:
Vrchů je dost, ale názvově jsou nečetné. Mimo katastr leží výrazný Podhorní vrch, martinovský vrch Skalka (dnes Holina), Zádubská výšina (Hohendorfer Höhe). Na vlkovickém katastru je nejvýraznější malý vrch Hřebínek (dnes též Zátiší, 700 m n.m.) ale je zde řada stejně vysokých vrchů a výšin.
Původní katastr Vlkovic sahal až do lokality kavárny BEROLINA, kde 150 m jižně od kavárny dosahuje výšina 742 m n.m. což byl asi nejvyšší bod Vlkovic.
Kozí hřbety(670 m n.m.Ziegerücken), tak se říkalo vrškům po západní hranici katastru nad železniční tratí směrem k Úšovicím, s chudou vegetací, ale s nádhernou vyhlídkou na Plánskou nížinu směrem k Přimdě. Byl to pás vrchů: "Vysoká silnice" (670 mn.m.), "U kamenokříže" (675 m n.m.), "Na skále" (685 mn.m.), "U božích muk" (685 m n.m.).
Hřebínek(700 m n.m. Steinbühl) vrch s hotelem a nádhernou vyhlídkou do kraje, u silnici do Marián-ských Lázní, v minulosti to bylo opuštěné místo se skalkou, smrky a houštinami. Potom zde byl kamenolom, který byl opuštěn až po první světové válce. Pak tu postavil kavárnu sedlák Windirsch. Nově se užívá název Zátiší či Výsluní..
Rašelinný vršek(Moorbühl) se nazýval zalesněný svahový vršek, severozápadně obce nedaleko Karlovarské spojovací silnice. Byl typický starými mohutnými smrky, na jihu však otevřen a dával nádherný výhled. Nedaleko odtud stávalo ZOO polského rytmistra Juliana Kreisela.
Šotův lesík (Schottenhölzl) byl jižně obce napravo od cesty do Martinova poblíž tunelu.
Zíkův vršek čili Vinohrad(666 m n.m. - Zikabühl alias Weingarten); má jméno podle dvora čp.2 (majitel byl Zikmund) nebo podle vinohradů, leží 650 metrů severně u podlouhého lesíka na pravém břehu vznikajícího potůčku Troška, poblíž Psího pramene. Svážný terén na jih tu prozrazuje místo, kde snad mohlo být v minulosti pěstováno víno. Zde rostly plané třešně, šípky, trnky, pryžcovité rostliny a svízele.
Weberův vrch(Wewabarch) byl pouze svahový vrch, severozápadně od obce, vlevo cesty do Úšovic přes zkratkou dolů. Podobně Weberův úhor (Webers Brache), západně Vlkovic a vlevo od morového sloupu na cestě do Úšovic, hlásal zde neúrodnou půdu.
Vraní vrch( 660 m n.m. Krähenhügel) byl vršek s ze smrkového mlází a starých borovic na okraji svahu Tepelského ranku směrem na západ. Není vyloučeno, že je totožný s výšinou "Vysoká silnice".
Gleisingerův kamenolom(Gleisingrers Steinbruch) na výšině Dvorská pole (Hofackern), západně obce. Odtud je nádherný výhled na Plánsko.
C.Pomístní názvy polí a luk:
Většinou navazují na blízké objekty nebo orientaci. Tak například pole - Am Hochwald (u kavárny), Bei der Marter (U božích muk), Bergackerl (severozápadně na kopci), Brücklacker (u mostku přes Trošku), Gegen Hohendorf (směrem k Zádubu), Dvorská pole a louky (Hofacker u.Hofwiesen), pole Nad Úšovicemi (Über Auschowitz), Nad Stanovicemi (Über Stanowitz). Jiné charakterizují místo přírodně či historicky:
Suché louky (Dürrwiesen) byly vyschlé louky vpravo silnice do Zádubu.
Fichzetbylo opuštěné pusté místo, kterému se lidé vyhýbali, neboť se zde prý odehrála bitva za třicetileté války.
Temná díra(Finsteres Loch) východně obce poblíž lánu Horka.
Přední a zadní Gstauda(vlevo od silnice do Mariánských Lázní) bylo pole před mýcením plné křovisek.
Na hranici k Úšovicím se říkalo místu Gstollöis, které se vysvětluje jako hornické slovo "štola", kde se asi těžila železná ruda, třebaže asi horníky z Úšovic. Půlbochníkové pole (Halwa Loab) ve směru k Zádubu má tutéž pověst jako v Rájově (pole bylo prodáno za půl bochníku chleba).
Peklo(Hölle) západně směrem k Úšovicím mezi vrškem Moorbühl a Pottovým údolím. Z Úšovic tímto směrem se uvádí pojmenování Čertova komora (Teufelskammer).
Horkabyl český název místa východně obce za potokem Troška. Stejný název má nedaleká kyselka Horka již na martinovském katastru.
Klinger- to byla luka severozápadně obce u vrchu Klinger. Na hranici katastrů s Úšovicemi se jim říkalo Potta podle Pottova údolí.
Křivé pole(Krummer Acker) bylo severozápadně obce vlevo od silnice do Mariánských Lázní.
Lechova díra(Lecha-Lauch) bylo hluché místo spadající dolů po svahu k Stanovišti.
Dlouhé pole(Langer Acker) leželo severně v bezprostřední blízkosti obce.
Pole Leiten bylo poblíž Pottova údolí.
Pole Lienabylo po obou stranách cesty k Zoo.
Pole Zadní a Přední Liessbylo vlevo a vpravo trati do Milhostova. Před budováním trati to bylo jedno pole. Bylo prý děleno losem, odtud i jméno. Louky Rommelwiesen či Stierwiesen ležely východně na gruntu Troška při cestě do Milhostova.
Kyselkový vrch(Sargnbárch - Säuerlingsberg) se říkalo nad kamenolomem ve směru na Úšovice.
Lesní kout(Waldeck) severozápadně od obce u kavárny Hochwald
Loučka (Loutschka) byl starý český název pro louky severně obce pod Hřebínkem; v tomto případě se netýkalo louky samé, ale jejího majitele, což byl Franz Schott vulgo Lutschka.
Peintwiesenbyly louky u železniční trati proti poli Traschka, které se nachází severně směrem k Milhostovu.
Obilní pole(Troiacker - Getreideacker) byla pole směrem k Zádubu
Triftbyla pastvina, kam se honil dobytek směrem k Zádubu
Kraví ulička(Kühgasse) za železniční tratí k Milhostovu
Zajímavé jsou i další německé pomístní názvy, které uvádíme v překladu. Lán ve směru na západ a jih vsi se nazýval "U červeného kříže", lán kolem vrchu Hřebínek "U kamenného kříže“ lán na východ byl "Můstek", další lán "U milhostovské hranice" a nejsevernější "Klinger".
19. Dvory ve vsi
Čp.1 a 25 Franz Windirsch
Čp 2 a 24 majitel Mariánské Lázně, nájemce Franz Josef Windirsch
Čp.3 a 35 Franz Zeidler (zv. Wewa)
Čp. 4 Franz Egerer (zv. Koarl)
Čp. 5 a 39 Franz Wurtinger (zv. Gaiga)
Čp.6 a 26 Franz Wurtinger
Čp.7 Anton Denk (1942 vyhořelo)
Čp.8 a 42 Wilhelm Schott (zv.Denk)
Čp.9 a 27 Otto Windirsch (1942 vyhořelo)
Čp.10 Otto Denk
Čp.11 a 36 Johann Windirsch (zuv.Lutschka)
Čp.12 a 37 Engelbert Schott
Čp.13 a 40 Emil Gintner
Čp.14 a 38 Theresia Wurtinger (1942 vyhořelo zv. Neubauer)
Čp.15 Anton Gleisinger (zv.Schneidermatz) - zde se narodil Franz Josef Seidl
Čp.16 a 43 Franz Windirsch (zv.Lecha)
Čp.17 a 28 Salomon Poláček (zv.Wewahof)
Čp.18 Kovárna čili Stará škola (nájemce Engelbert Bayer)
Čp.19 strženo
Čp.20 Anton Pötzl
Čp.21 Škola a obec (učitel F.J.Schweinitzer s rodinou)
Čp.22 Obecní dům (Schneiderhäusl)
Čp.23 Franz Hüttl
Čp.29 Adolf Hüttl
Čp.30 Josef Turba
Čp.31 Železniční domek (rodina Zinnertů)
Čp.32 Nádraží
Čp.33 Skladiště zboží
Čp.34 Café HOCHWALD
Čp.41 Wilhelm Schusser (zv. Biena)
Čp.44 Julian Kreisel -Zoo
Čp.45 Hotel Steinbühl
Čp.46 Gold
Čp.47 Kraus
Čp.48 Landhaus Seitz (Engelbert Seitz)
Čp-49 Naschauer
Hojné jsou tu dvojdvory (s dvěma čísly popisnými) - značí vlastní dvůr a druhé číslo je vejminek.
20. Památky Vlkovice
Anton GNIRS (1932)popsal ve svém seznamu zdejších památek obec takto:
"Vesnice Vlkovice leží na jihozápadním okraji Tepelské vrchoviny. Pod názvem Vulcauici byla počítána podle papežské potvrzovací listiny z roku 1273 k nejstarším majetkům kláštera Teplá. PŮDORYS vesnice ukazuje na nezměněný pozůstávající typ OKROUHLICE (Runddorf) s rozlehlým kruhovým paloukem ve středu. Stavební obnovy po požárech XIX.století, například v roce 1879 daly už přednost stavebním způsobům místně cizím.
Pomníky. Kříž z litého železa na vysokém kamenném podstavci který zřídila obec v roce 1848 stojí v horní části vsi. Druhý kříž, rovněž z litého železa, na kamenném podstavci byl postaven na cestě k Martinovu podle znění nápisu - obcí Vlkovice v roce 1840. Třetí kamenný pomník s křížem (Kreuzdenkmal) je ve spodní části vesnice jako soukromé věnování z roku 1926.
BOŽÍ MUKA se sloupem (Martersäule) jsou severně vsi na silnici do Mariánských Lázní. Sloup na vysokém členěném postamentu s deskovou hlavicí (Plattenkapitäl) slouží jako nosič malé kapličky s obrázky. Celková výše pomníku je 350 cm. Materiál - jemně zrnitý granit. Věnovací nápis a rok zřízení je na přední straně podstavce: "Mateus / Wintirsch / Anno / 1713". Na postranní ploše podstavce: "Renovirt / zur Ehre Gottes / von / Franz u.Franziska / Windirsch / aus Wilkowitz Nr.1 / 1885."
K jednotlivým památkám:
1. Na předválečných pohlednicích z doby před 1. světovou válkou spatřujeme školu jako malé přízemní stavení s věžičkou na místě školy dnešní, postavené těsně před rokem 1914.
2. Zaniklá morová boží muka (Martersäule alias Pestsäule) (VL--01). Leží 674 m n.m.Před válkou to byla nejvýznačnější historická památka Vlkovic, dobře popsaná GNIRSEM. Jedná se o boží muka čili morový sloup z roku 1713, která stála na rozcestí silnice z Vlkovice do Úšovic. Byl z jemně zrnité žuly, dole na tradičně členěném postamentu, na němž stál vysoký sloup průměru 20-25 cm, zakončený kamennou kapličkou s nikami s obrázky a nahoře s křížem se širokými rameny. Výška 350 cm. Zakladatel: Matthias Windirsch z dvora čp.1. Na marteru byl lakonický a latinský text "Mateus / Windirsch / Anno 1713 / a na postranní ploše: "Renoviert / zur Ehre Gottes / von Franz und Franziska Windirsch / aus Wilkowitz Nr.1 / 1885." O tomto místu ústní podání vyprávělo, že zde došlo za třicetileté války k boji a jeden švédský voják byl zabit a je zde pochován. Po roce 1945 byl prý marter nešťastně sražen při svážení dříví z lesa. Zbyl z něj jen základní kámen na rozcestí, který prozrazoval, kde boží muka stála. Před několika lety byl zde znovu vztyčen menší kříž jako vzpomínka na zmizelý originál. Podrobně popsal GNIRS!
3. Vesnický kříž na návsi (VL-02). Stojí v horní části obce u stromu, nazývaného "Křížový strom". Vesnický kříž tvoří kamenný podstavec a na něm je kříž z litého železa z roku 1848. Dnes stojí nedaleko školy pod lípou o průměru cca 3 metry na rozcestí na návsi. U tohoto kříže probíhaly májové pobožnosti a zde se scházeli o Velký pátek ráno a večer chlapci s řehtačkami a lidé se tu modlili. Popisuje GNIRS!
4. Pumpový kříž (Pumpn-Kreuz) (VL-03) se nazýval kamenný kříž soukromého založení z roku 1926, který stával před stavením čp.7. Zmizel v šedesátých letech. Stával u obecní pumpy. Popisuje GNIRS!
5. Rozlučkový pomník za pohřbů neboli obecní kříž (Gemeindekreuz) (VL-04). Rozlučkové pomní-ky se nazývají v krajině "obecní kříže". Kamenný pomník s železným křížem stojí na výjezdu z Vlkovic na pístovské silnici. Byl místem zastávky pohřbů k rozloučení se zesnulým. Dále pokračoval pohřební průvod už většinou jen příbuzenstva. Až k tomuto místu vyzváněl vesnický zvonek pohřebnímu průvodu jako rozloučení se zesnulým. Původní dřevěný kříž byl v roce 1840 nahrazen dnešním pomníkem. Ten byl nově, před několika lety opraven i s nápisem "Errichtet / zur Ehre Gottes / von der Gemeinde / i.J.1840." Připomíná též GNIRS!
6. Honzíkův kříž (Honsarl Kreuz) (VL-05) ležel východně obce na rozcestí polních cest do Milhostova a Zádubu poblíž železničního viaduktu; při gruntu Troška; byl založen rodinou Windirschů z čp.27. Údajně byl převezen na místo morového sloupu (VL-01).
7. Weberův kříž (VL-06) stával východně Výhledů (704 m n.m.), vlevo u okresní silnice nedaleko odbočky do Zádubu vpravo. Zanikl a zbyl jen betonový základ 50 x 70 cm.
8. Babí kříž (Bebarl Kreuz) ležel severozápadně obce vlevo od silnice do Mariánských Lázní proti Hřebínku; nazýval se podle pole "Wewarl-Kreuzacker" a byl postaven rodinou Zeidlerů z čp.3. Nebyl nalezen.
9. Neznámý kříž (VL-07) východně obce, na mapách uváděný, nebyl nalezen.
10. Zaniklý kamenokříž na Hřebínku (VL-08). Starobylou vlkovickou památkou v 19.století byl středověký kamenokříž, který stál v lokalitě vršku Hřebínek. Tento vršek se původně nazýval německy "Steinkreuzbühl", a teprve, když tento kamenokříž zmizel již někdy v 19.století, začal převažovat zkrácený německý název "Steinbühl" (též "Steinpl"). Byl zde malý kamenolom.
11. Vlkovický kamenokříž (Sühnekreuz) (VL-09) je vlastně druhým kamenokřížem na katastru a dnes je nejstarší památkou obce (po zmizení prvého kamenokříže na Hřebínku). Tento vlkovický kamenokříž byl po válce marně hledán, po desetiletí, v blízkosti zatáčky pístovské silnice z Vlkovic do Pístova, cca 400 m za Vlkovicemi. Na poli se nenacházel. Byl nalezen až v roce 1991 - díky pamětí vysídlených německých rodáků. Kupodivu stál tu celou dobu, u zaniklé již cesty do lesa, 150 m od silnice, skryt v hustých houštinách. Původně stával na blízkém poli. Kupodivu ho uvádí mapa (1981) v měřítku 1:10000. Kamenokříž je masivní, nijak moc nezpracovaný, ze žuly, s pravým ramenem jen málo odlomeným. Pokud by měl letopočet, pak je dnes naprosto nečitelný. Původně stával u zkratky dávné cesty z Martinova do Stanoviště, na poli sedláka Schotta, u ještě jednoho novějšího Schottova kříže (VL-10). Zde se měla přihodit tragická událost - spor dvou vlkovických sedláků o kus půdy, při němž jeden zapíchl druhého. Vrah byl zato nucen přímo na místě vraždy postavit - vedle dalších jiných pokání a trestů - kamenokříž. V pamětní knize Pístova se uvádí, že sedlák Schott z Vlkovic přistavil k tomuto kamenokříži nový kříž, který oplotil. Ale protože kamenokříž překážel při obdělávání pole, přesunul ho na okraj pole, aby stranou místa připomínal kolemjedoucím tragedii a pomíjejícnost všeho zemského. Patří mezi typické kamenokříže, ale potřeboval by alespoň informační tabuli a bližší vysvětlení jeho vzniku. V březnu 1966 zdobila jeho kresba (linoryt Rudolfa Schweinitzera) první stranu časopisu Heimatbrief s článkem, v němž se psalo, že také kamenokříž padl za oběť novým časům, kdy z neznalosti mizí památky ve stavbách či opravách silnic. Naštěstí tomu tak nebylo a kříž dosud stojí!
12.Schottův kříž (Schottenkreuz) (VL-10) byl kamenný pomník na soklu s křížem z litého železa, na pěší cestě z Martinova do Stanoviště; nazýván podle sedláka Schotta a zřízen rodinou Schottů z vlkovického dvora čp.12. V blízkosti stojí Vlkovický žulový kamenokříž Zbyl tu jen podstavec o půdorysu 69x47 cm. .
13. Novodobý pomník dopravní tragédie se nachází na silnici z Vlkovic do Pístova v zatáčce, kde se střetli školáci na kole a na malém motocyklu a při srážce zůstali na nefrekventované prázdné silnici dlouho neošetřeni, takže vykrváceli a zahynuli. Pomníček stojí na pravé straně silnice uvádí "11.VII.1975 tragicky zahynuli: V.Dušek a J.Horáček".
14. Dosud nevybudovaný pomník Rudolfa Blažeje. Pod železniční tratí na pochodu smrti byl nelidsky umučen k smrti český vězeň Rudolf Blažej z Olomouce dne 20.dubna 1945. Byl chycen při pokusu o útěk a ubit pažbami pušek. Jeho tělo zůstalo přes noc pohozeno a leželo zde i při odchodu zde nocujícího houfu vězňů pochodu smrti. O nutnosti postavit tu památku tomuto hrdinovi několikráte hovořili jeho spoluvězňové z téhož pochodu smrti, kteří se dožili konce války. Při pátrání o místě uložení mrtvého v létě 1945 však nikdo z místních Němců si nevzpomínal, co se s mrtvým stalo. Zarputile mlčeli - ať už ze strachu nebo z nechuti pomoci -, zapírajíce, že by tudy nějaký pochod smrti vůbec šel; po zásluze je stihl osud odsunu. Všichni čeští vězňové poznali toto místo nocování ve Vlkovicích i místo smrti Blažeje, silnici, kde byli napadeni americkým letadlem, na pístovském hřbitově našli i hrob esesáka Bonicka z jejich doprovodu, který byl rovněž zastřelen při útoku stíhačky.
21. Vlkovice a jejich místo v Pístovském pochodu smrti
Smutnou kapitolou historie obce byl rok 1945. Nálety postihly i vlkovické nádraží; my však máme především na mysli vězeňské pochod smrti, které tudy koncem války obcházely Mariánské Lázně. Mezi nimi je jeden tragický, protože někteří vězňové z něho leží dnes na nedalekém hřbitově na Pístově. 20. dubna 1945 navečer dorazil tento pochod do Vlkovic. Vězeňský transport vyšel ze Saska přes Karlovy Vary a mířil do koncentračního tábora Flossenbürg v Bavorsku. Asi 800 hladovějících vězňů zde nocovalo pod širým nebem na louce v mělkém údolí za železničním viaduktem. Po skončení války tu bylo v okolí nalezeno 8 mrtvých vězňů na různých místech.
V březnu 1946_byli mrtví exhumováni a převezeni na pístovský hřbitov a ze 66 mrtvých vězňů tam pohřbených byl identifikován pouze jeden — Polák Jan Bartoševič z vlkovického údolí. Druhý ze zde zemřelých — Rudolf Blažej z Olomouce — byl identifikován vlastně až po 30 letech.
Vzpomínají na to bývalí vězňové, kteří transport přežili: Češi Rudolf Blažej a Ivan Sten se tehdy pokusili ve Vjkovicích o útěk. V chladné dubnové noci, obklopeni kruhem esesáckých hlídek, vyrazili náhle z ležení a prchali k lesu. Za střelba. Zatímco Stan běžel dále, Blažej, již zesláblý, zalehl a čekal, až střelba utichne. Avšak jeden mladý horlivý esesman se rozběhl za uprchlíky a narazil na ukrytého Blažeje. Dovlekl ho zpět a před očima celého transportu byl nelidsky týrán a ubit.
Jeho ostatky dnes leží v Pístovské mohyle s dalšími 65 oběťmi nacismu na samém konci 2. světové války. V r. 1975 se podařilo našemu vlastivědnému kroužku na základě exhumačních protokolů a s pomocí Mezinárodního Červeného kříže vypátrat nacionále 38 mrtvých a s pomocí vzpomínek pěti českých bývalých vězňů a místních pamětníků rekonstruovat události kolem tohoto pochodu smrti ve dvou našich materiálech Hameliky — „Pístovská tragédie“ a „Pístovský pochod smrti“. Z identifikovaných bylo 25 Poláků, 8 Rusů, 3 Maďaři, 1 Čech a 1 Ital, většina ve věku do 25 let.
22. Vlkovice za druhé světové války
V úterý odpoledne 28.4.1942 vyhořelo ve Vlkovicích 5 selských dvorů. Příčinou byla jiskra z lokomotivy. Přijelo hasit také mariánskolázeňské hasičstvo a do hašení požáru se zapojili také zde nasazení francouzští váleční zajatci.
Během války se zavíraly lázeňské domy a měnily se v lazarety, nemocnice, ubytovny, porodnice a starobince. V roce 1943 se oznamuje uzavření výletních kaváren Nimrod, Podhorní kavárny, kaváren Jägerheim, Jägerhaus, Krakonoš, Forstwarte, Golf, Egerländer. Otevřené zůstaly pouze: Panorama Červená Karkulka, Alm (Polom), Maxthal (Lunapark), Waldfieden (Parkhotel), STEINBÜHL a Zoo am Berg u Vlkovic.
Dne 1.6.1943 se slavilo 100.výročí založení farnosti Mariánské Lázně a probíhalo biřmování na celém okrese. Celkem bylo biřmováno 453 dětí, z toho 399 z Mariánských Lázní. V neděli odpoledne bylo biřmování v Úšovicích, v pondělí dopoledne ve Velké Hleďsebi a ve Třech Sekerách, v pondělí odpoledne na Pístově, kam mířili i vlkovičtí. V úterý dopoledne v Ovesných Kladrubech a v Rájově, ve středu v Sangerbergu a v Mnichově, v pátek bylo biřmování v Dolním Žandově a v Kynžvartě a v sobotu odjížděl biskup zpět do Prahy.
23. Poválečná historie
Po druhé světové válce počet nových osídlenců překročil hranici 100. Vlkovice zůstávaly zemědělskou obcí jako v minulosti. Vzniklo tu středisko živočišné výroby státního statku, kde počty dobytčat překračovaly hranici 600; bylo tu postaveno 9 silážních věží, čtyři obytné domky s čísly popisnými 51 - 54 při pístovské silnici. Celé zemědělské zázemí dávalo obci dobrou ekonomickou perspektivu do budoucnosti. Dlouhá léta stál v čele obce p.Suchomel.
24. Vlkovické koupaliště
Nedaleko pod obcí v pěkném údolí potoka Troška vzniklo později už nevyužité koupaliště. Bylo stavěno v letech 1959—60 na základě rozhodnutí MNV. Podzemní koryto potoka však vody svedlo a nádržní hráz koupaliště se provalila. Roku 1965 byla hráz postavena znovu do dnešního stavu. Myšlenka koupaliště stranou vesnice pro domácí i lázeňské hosty (dobré spojení železnicí) v krásné přírodní scenérii zůstala bohužel pouze přáním, neboť uživatelé ze Zádubu znečišťovali potok, který přivádí vodu do nádrže, splašky. To vedlo k šalamounskému rozhodnutí hygienika o zákazu používání koupaliště ke koupání. V listopadu 1978 bylo v koupališti nalezeno mrtvé tělo 23letého Miroslava Nováka z Mariánských Lázní, Ruská čp.326. Denní tisk oznamoval, že okolnosti, za nichž mladý muž zahynul, objasní pitva a další vyšetřování. Další zpráva se však už nikdy neobjevila. Podezření, že sem byl zavezen a utopen, bylo často vyslovováno, ale policie jakoby neměla zájem na dalším rozebírání případu.
Mariánské Lázně 2005
Ing.Richard Švandrlík
