Zdeněk Buchtele - Richard Švandrlík
Zaniklá obec Skelné Hutě (Glashütten)
Dnes již zaniklá obec SKELNÉ HUTĚ (Glashütten) se nachází uprostřed trojúhelníku obcí Tři Sekery-Chodovská Huť-Horní Ves v mělce vlnovitém terénu. SKELNĚ HUTĚ (630 m n.m.) ležely 1,5 km severozápadně od Horní Vsi, uprostřed polí v místě, kde je dnes již z dálky patrný kruhový hájek - husté seskupení stromů a křovisek. Okolní vrchy převyšují SKELNÉ HUTĚ jen nepatrně a jsou zcela nevýrazné: Kraví vrch (650 m n.m.) na jihovýchodě, Výšina (Hohenberg - 662 m n.m.) na západě. Severovýchodně leží mělké Michelské údolí, za nímž se zvedá Panský vrch (659 m n.m.).
Kdy vznikly Skelné Hutě a odkud název ?
1. Názory na dobu vzniku obce či rytířského sídla se v literatuře značně liší. Domněnka o založení zdejší hutě již ve 14.století vychází z nedalekého staršího osídlení v sousední Horní Vsi, uváděné roku 1379 jako "Horzyewecz villa Wofardi" (= Hořeves, ves Wolfhardova) v berním rejstříku Plzeňského kraje. Ves byla "Horní" nikoliv proto, že by ležela nahoře, ale původně to byla ves "hornická". V lesích za touto vsí se už v dávné době horničilo (ÚLOVEC 1995 a 1998).
2. Název obce SKELNÉ HUTĚ (Glashütten) odvozujeme od několika drobných skelných hutí, tzv. páteříkových. Tyto byly provozovány v Čechách už počátkem 14.století a jistě i mnohem dříve, hlavně na česko-bavorském pomezí (PROCHÁZKA 1999). V páteříkových hutích se vyráběly především skleněné korále, knoflíky a prsteny, jejichž výroba, jak se někdy odvážně soudí, zde měla být už od dob Velkomoravské říše (Dějiny techniky 1974).
3. Výroba skleněných korálů dostala nový impuls počátkem 14.století, kdy dominikánský řád zavedl užívání růženců. Jejich výroba se stala výsadou svobodných sedláků (tzv. svobodníků), střežících českou zemskou hranici. Výroba páteříkových korálů je doložena v Praze kolem roku 1400, ale také na české a bavorské straně hranice. Kolem roku 1430 se tyto korále a skleněné prstýnky vyvážely z Čech, ze šumavských a zřejmě i ze zdejších hutí do Norimberka. Norimberští kupci je prodávali po celé Evropě. A v 16.století se nacházejí tyto české výrobky dokonce v zámořském obchodu. Tyto zprávy o páteříkových hutích vysvětlují názor dr.Otakara KALANDRY (Chodové Plánští 1957) o pravděpodobném osídlení SKELNÝCH HUTÍ už ve 14.století.
4. Po ukončení činnosti těchto drobných hutí u SKELNÝCH HUTÍ se jejich výrobní program později přesunul do Viktorova údolí do obcí GRAFENGRÜN (dn.Háje) a LOHHÄUSER, kde i nadále probíhala výroba téhož sortimentu – knoflíků, prstenů a hlavně korálků. V těchto "modernějších" hutích měl chod sklářské výroby jistější zázemí, spolehlivější provoz a šanci na dobrý odbyt při výrobě kvalitnějších výrobků.
5. Název "Skelné" Hutě a zmínky o zdejší "sklárně" nelze dnes logicky vysvětlit. V místě nenajdeme žádných stop po sklárně, žádné haldy po těžbě. A přesto B. BALBÍN (1679) psal, že huť na panství Planá stála v čele českého sklářství a kvalitou a krásou svých výrobků předčila všechny ostatní.
6. Mlčení archivů i terénní situace o zdejší skelné huti je výrazné. Ves neměla nadbytek vody, neprotéká jí žádný tok. Při třech poválečných požárech po roce 1945 se ukázalo, jak těžko se potýkala s nedostatkem vody (LAŠKOVI 1983). Avšak nedaleko odtud ležely na potocích tři obce, zvané ŠMELCTÁLY (Hutě), od severu k jihu: Šmelctál Tachovský, Plánský a Chodovoplánský (dnes Chodovská Huť). Názvy měly podle příslušnosti k panství. V lokalitě Šmelctálů dochází časně k rozvoji těžby stříbra a mědi a v lesích mezi Třemi Sekerami a pásem Trstěnice-Drmoul existovaly malé pateříkové sklárny. Vzpomínkou na ně zůstaly pouze názvy lesů a lokalit později založených (PROCHÁZKA, 1999).
7. Tuto hypotézu podporuje i tereziánský katastr. V něm se uvádí na panství Planá tato zajímavá zpráva:
"Ves, nazývaná Plánský Šmelctál, vznikla podle zjištění vizitační komise z panského lesa zvaného "Glashütten". Poddaní Plánského Šmelctálu platí z panských stavení poplatky. Ve fasi se uvádí jeden mlynář na Tichovském panském mlýně o jednom kole a nestálé vodě." Podle toho dostaly SKELNÉ HUTĚ jméno podle pomístního názvu zdejšího rozsáhlého panského lesa. Hutě stačily po staletích spotřebovat velké plochy lesů, které se proměnily v dnešní pole.
8. Jak v českých tak v německých dokladech kolísá název obce mezi singulárem a plurálem, jakoby toto kolísání potvrzovalo rozpaky nad jménem obce od samého počátku. I s podezřením, že přímo na místě vesnice nikdy nebyla ani huť ani sklárna.
Z nejstarší historie Skelných Hutí
Jiří ÚLOVEC v letech 1990-1994 zpracoval vyčerpávajícím způsobem historii tvrzí mezi Drmoulem a Trstěnicemi (ÚLOVEC 1995), kam patří také SKELNÉ HUTĚ.
Podle ÚLOVCE založili SKELNÉ HUTĚ rytíři z Redwitz. Později se psali Rabicarové z Rabic. Podle archivních dokladů byl v letech 1536-1550 lenním pánem na DRMOULU a HORNÍ VSI jakýsi Vít z Redwitz. V té době se vydělilo sídlo SKELNÉ HUTĚ, zprvu jako tvrz či dvůr. Sídlo samo patřilo tachovskému hradu. Například roku 1554 se uvádí, že SKELNÉ HUTĚ platí na tachovský hrad naturální daň formou dodávky dříví ("5 Oehl Holzhafer und 5 Oehl Holzhennen") a za dovoz na hrad vyplácí tachovský správce 2 groše a 4 denáry (WEIDL 1896).
Po Vítovi, po roce 1555, převzali majetky jeho synové Jiřík a Karel RABICAROVÉ. Staršímu Jiřímu zůstal Drmoul, Karlovi připadly SKELNÉ HUTĚ, neboť se uvádí s predikátem "na Skelné Huti" ve více listinách z let 1568-1579. Bratři drželi Drmoul, Horní Ves a SKELNÉ HUTĚ a snad i další statky v okolí. Jiřík Rabicar se později uvádí také jako vlastník Mokřiny (Krottensee) u Milíkova.
Oba bratři byli podle zachovaných listin "pěkná kvítka". Tito "raubíři" 1558 přepadli na silnici chodovoplánské lidi, jak cituje ÚLOVEC, totiž že Jiřík a Karel Rabicárové z Rabic "z tvrze swe tudiž w dirmaulu sessli a s kordy dobytymi y s wosstepy wypsane lidi podane …. na swobodne silniczi postihli a ge bili …" a byli za to pohnáni před soud. U soudu se pak objevuje ještě roku 1577 Karel "z Rabicz a na Sklenne hutii" ve sporu s Mikulášem ze Schirndingu na Neudorfu (v Trstěnicích); a znovu roku 1579 jako dlužník, neboť neodvedl zemskou berni z poddaných ve výši dvě kopy českých grošů; v roce 1582 byl kvůli dluhu 5 kop českých grošů u komorního soudu.
Po Karlovi převzal majetek SKELNÉ HUTĚ jeho syn Jan Sebastian RABIC. V soupisu poplatníků Království Českého z roku 1603 se uvádí s predikátem "z Redwitz a na Sklenne Lhotě(!)". Měl podobné starosti jako jeho předci. V roce 1608 se omlouvá z účasti na zemské hotovosti a na novou výzvu píše 2. června 1608, že tak činí "pro nedostatek zdrawi sweho". Jako náhradu vysílá jakéhosi Matese Rittera. List z 13. ledna 1609 od kynžvartského hejtmana Andrese Schneiderwinda městské radě v Chebu se týká Rabicových dluhů a Rabice uvádí jako "Hans Sebastian Redwitz vff Glasshuetten vnd Oberdorff". Na svatého Jiří 1611 (23.4.) zapsal Rabic své manželce Sidonii, roz. Weickhartové, 2290 zlatých rýnských na svém majetku jako uznání jejího dědictví po jejím zemřelém otci Hans Weickhartovi, a sestře Eufemi (SEDLÁČEK 1905, Kolektiv Hrady 1985).
Skelné Hutě jako samostatné panství
Pro tohoto Rabice byl velmi významný rok 1612, kdy mu král Matyáš dal zapsat do zemských desek jako jeho majetek HORNÍ VES a SKELNÉ HUTĚ. Dosud byl rytíř Hans Sebastian RABIC pouze tachovským vasalem a manem a jeho sídlo bylo tachovským manstvím. Nyní se mu dostalo práva zapsat si do zemských desek SKELNÉ HUTĚ a HORNÍ VES, "slowe w gazyku niemeczkem Glasshüetten a Oberdorff s sydlem, lydmi osedlymi" a s dalším příslušenstvím. Tím padla jeho povinnost "s gednim koniem gezdeczkym, sam osobnie slauziti zawázán k hradu w Tachowe" (ÚLOVEC 1995).
Nyní však tento čerstvý majitel panství Skelné Hutě a Horní Ves musel platit zemskou berni. V roce 1615 platil berni z 26 osedlých. Dne 26. června 1615 mu milostivě prodává král Matyáš ještě část lesa, patřícího dosud tachovskému hradu. V dávných dobách existovala "panství" téměř jako samostatné "státy" s vlastními hranicemi. Tohoto "panstvíčka", které patřilo mimochodem k nejmenším v Čechách (viz mapa BERNÍ RULA 1654), si však nový pán dlouho neužil.
Konfiskace panství Skelné Hutě 1623 a další majitelé
V letech 1618-1620 se totiž přiklonil Jan Sebastián RABICAR z Rabic na stranu "zimního" krále Fridricha Falckého a musel za to pykat. V roce 1623 byl konfiskační komisí odsouzen ke ztrátě "rytířského sídla a vsi Skelné Hutě včetně zdejšího panského dvora a jednoho selského dvora v Horní Vsi, mlýna, pivovaru, rybníků, lesů a příslušenství." Nakonec mu prý měla být milostivě ponechána třetina majetku.
Ale konfiskované panství bylo nabídnuto k odkoupení a zájemců bylo více. Mezi nimi byli Jan Albrecht z Haimhausen a Fridrich z Talmberka. Podle listu ze 17.října 1623 Jan Albrecht při odkoupení však nesouhlasil s požadovanou cenou 13 500 kop míšeňských. Fridrich nabídnul 13 700 kop, ale ani jemu nebylo vyhověno. V roce 1624 bylo rozhodnuto provést nový odhad ceny panství SKELNÉ HUTĚ. Listem z 24.července 1624 je varován bývalý majitel Jan Sebastián RABIC, aby si nedělal více nároky na konfiskovaný majetek a "komisařům žádné překážky nečinil" a téhož dne byl jmenován rokycanský starosta "konfiskačním" komisařem. Majetek zinventoval a převzal do dočasné správy.
Když pak 29. srpna 1624 požádal císařský rytmistr Maximilián de Ense o koupi statku SKELNÉ HUTĚ a vesnici Sichdichfür (Hleďsebi), nebylo už překážek a SKELNÉ HUTĚ s 26 osedlými mu byly bez problému prodány za 12 271 kop míšeňských a 30 grošů. Uvádí se, že jde "o twrz s dworem przi ni poplužnim s poplužim, též druhym dworem sedlskym w Obendorffu, s wesniczemi …., se mleynem a pilau, piwowarem, s swobodnym ssenkem piwa" a s veškerým příslušenstvím. Dne 17. května 1625 císař Ferdinand I. koupi potvrdil. O Hleďsebi však se nepíše.
Ani nový majitel, císařský rytmistr Maximilián de Ense si SKELNÝCH HUTÍ neužil. Neměl potomků a majetek odkázal (+1629) Gerhardovi, svobodnému pánu z Questenberga ( BÍLEK 1882). Avšak ze sumy, jíž byl majetek oceněn, stále nebyl zaplacen české komoře ani šilink! Znovu svitla naděje Rabicarům, neboť 4. července 1630 se uvádí jakési císařské ujištění (WEIDL 1896) pro Rabicarova syna Jana Karla, že by mohl dostat majetky svého otce (5 542 šilinků m.) a v roce 1631 také majetky své matky (1 832 šilinků m.).
Co se však nestalo ? Mezitím 23. dubna 1630 prodal Gerhard z Questenberga nezaplacené panství SKELNÉ HUTĚ ("das Guett vnd Sitz Glaßhütten genandt, vnd im Oberndorff einem Bauernhoff, mit dörfern, mit angeßesen") plánskému hraběti Jindřichu Šlikovi za 5000 říšských tolarů a ten je připojil k plánskému panství (kam patřila i nedaleká Plánská Huť). Tím skončilo kratičké období samostatného panství SKELNÉ HUTĚ.
V urbáři plánského panství z roku 1641 je následující popis panského dvora ve SKELNÝCH HUTÍCH: "Glaßhütten. Obytný dům, vysoko zděný, stáj na 10 stání, dřevěná stodola, dvě zahrady s jabloněmi, hrušněmi, "vajxlemi" (višněmi) a amarelkami (druh třešní). U východu brány klenutý sklep, potom také malý rybníček, kam je vedena voda k napájení dobytka. Před panským dvorem se nachází malé dřevěné stavení, kde má obydlí správce-střelec (der Schiz). U panského dvora na poli stojí dřevěný dům, ve kterém bydlí mistr ovčácký a vedle kterého je dřevěný ovčín pro 700 kusů." Podle plánského urbáře musely SKELNÉ HUTĚ platit daně: na sv.Jiří 1 fl. 55 kr. 3 denáry a totéž na sv. Havla. Kromě toho musely ročně odevzdat 13 kohoutů, 110 vajec, 11 hus, a dále 22 dnů robotovat při mletí, sušení sena a kosení (ADRESSBUCH 1926).
Panství Planá-Kočov, kam patřily i Skelné Hutě, prodali Šlikové v roce 1665 hraběti Johannu Jáchymovi Sinzendorfovi za 160 000 florentýnských a 1 000 říšských tolarů. V rukách Sinzendorfů zůstalo pak Plánsko 148 let. Roku 1823 přešlo do rukou Nostitzů-Rhienecků. Panský dvůr ve SKELNÝCH HUTÍCH byl dlouhou dobu opuštěn, pak zrušen, ale až za Nosticů pozemky panského dvora v rozloze 30 hektarů rozparcelovány a pronajímány vždy na šest let místním poddaným (WEIDL 1896).
Skelné Hutě podle berní ruly
Berní rula 1654 uvádí v obci SKELNÉ HUTĚ (tzv.Glasshütten) 9 chalupníků a 2 zahradníky (ovčácké pacholky), 70 strychů polí, z toho 16 strychů osívaných na zimu a 29 strychů na léto. V obci bylo 8 potahů, 20 krav, 9 jalovic, 20 sviní. SKELNÉ HUTĚ byly nejmenší vsí na plánském panství.
Sousední HORNÍ VES patřila dvěma pánům. Plánské panství (bývalá část panství Skelné Hutě) mělo 3 sedláky, 13 chalupníků, 164 strychů polí, 30 potahů, 321 krav, 45 jalovic, a 51 sviní. Chodovoplánské panství Haimhausenů mělo v Horní Vsi 1 sedláka, 2 chalupníky a 1 zahradníka, 46 strychů polí, 6 potahů, 4 krávy, 12 jalovic, 10 sviní.
Zato sousední DRMOUL byl poměrně velkou obcí. Také DRMOUL byl rozdělen majetkově dvěma pánům. Jedna část Drmoulu patřila Jiříku Kryštofu Danielovi Froschhammerovi a měla 6 sedláků, 5 chalupníků a 5 zahradníků, 186 strychů polí, z toho na zimu osévaných 55 strychů, 17 potahů, 20 krav, 32 jalovic, 8 ovcí, 46 sviní, 1 ovčáckého pacholka, židovskou komunitu s 8 Židy (6 starých, 2 mladé), s poznámkou, že "rolníci mají popluží chudé, chalupníci chudí jsou". Druhá část DRMOULU patřila pod chodovoplánské panství nového pána Johanna Albrechta Haimhausena. Měla 2 sedláky, 7 chalupníků, 3 zahradníky, 164 strychů polí, z toho na zimu osévaných 41 strychů, 13 potahů, 13 krav a 24 jalovic, 39 sviní. Tři dvory v Drmoulu se uvádějí pusté a dva nově osedlé roku 1653 (BERNÍ RULA 1952).
Hornická činnost
V minulosti patřily SKELNĚ HUTĚ do hornického okruhu Tří Seker. Plánské anály zde uváděly koncem 17.století dva těžaře-nájemce – Adama Höllingera a Hanse Haubnera, kteří měli vlastní cech sv.Michaela v Michelském údolí mezi Skelnými Hutěmi a Cechem Svatého Víta. Šlo o měďné a sirné rudné dílo. Otevřeno bylo roku 1684 a dávalo obstojné výtěžky rud. "Štajgr" Adam Höllinger dostával za své úsilí 3/4 výtěžku. Když byl v roce 1684 dosažen vysoký výtěžek 4000 fl., nechali plánští Šlikové 15.prosince 1685 postavit u bohatého měďného a sirného cechu Svatý Michael ("u mlýna Habermühle za Skelnými Hutěmi") dvě nové šmelcovny (=tavírny). Za jejich používání jim museli těžaři platit týdenní hutní nájem 1 zlatý a 30 krejcarů za měďnou a 30 krejcarů za sirnou huť. Zdejším šichtmistrem byl Martin Grosskopf.
Na schůzi společenstva 12. ledna 1686 bylo rozhodnuto postavit další šmelcovnu. Byla 17.srpna 1686 slavnostně vysvěcena chodovoplánským farářem Augustinem Müllerem. Týdenní nájem byl 1 zlatý. Plánský fořt byl pověřen dozorem nad zdejšími hornickými díly a ve z 30.9.1686 uvádí, že je tu v zásobě 2800 fundů (á 1/2 kg) rubaniny (=vytěžené rudy) a během osmi dnů se očekává dalších 16 centýřů (á 50 kg). Měď se odvážela na trh do Norimberka. Například 22.srpna 1687 fořt Johann Michael Puntigan předal formanovi Fuxsteinerovi a hostinskému z Trstěnic 12 centýřů a 45 fundů mědi k odvozu do Norimberka.
5.února 1689 Hans Haubner narazil novou chodbu v důlním díle mezi Skelnými Hutěmi a Horní Vsí s očekáváním nálezů stříbrné a měděné rudy. Ale to již těžba slábla, výtěžek byl mizivý a dílo brzy zaniklo (WEIDL 1896).
Na katastru SKELNÝCH HUTÍ se nacházel také pískovec a byl tu ve starší době dobýván. V novější době veškeré zprávy o nalezišti zmizely.
Vpády vojsk v kraji
V 17. a 18. století trpěly zdejší obce průchody a kvartýrováním vojsk. 27. prosince 1685 se usadila kompanie dragounů přímo ve Skelných Hutích a v Horní Vsi, a zůstala tak dlouho, dokud nevyjedla obě vesnice. Ještě v roce 1686 tudy procházela vojska, která mířila z německých zemí na tureckou frontu.
Podobně v roce 1742 zažila krajina válečné střety mezi francouzskými a císařskými vojsky. Francouzská vojska držela Svatý Kříž (dn. Chodský Újezd), zatímco u Horní Jadruže byli už maďarští husaři. Když 19. září 1742 Francouzi obsadili Tři Sekery a Šmelctály, za kopcem v Trstěnicích tábořili císařští husaři. Ze Tří Seker a z okolí prchaly rodiny s dětmi do vnitrozemí, některé až do Lestkova a Černošína.
Tereziánský katastr uváděl ve vsi SKELNÉ HUTĚ celkem 14 hospodářů, z toho osm s rozlohou polí 5 až 15 strychů, šest s rozlohou polí 1-5 strychů. Celkem měla ves 78 strychů polí, 10,3 strychů luk, 4,3 strychů byla lada. Ve fasi se uvádí 1 mlynář na panském mlýně o jednom kolech na nestálé vodě a "poddaní zde usedlí nemají nikdy obilí na prodej". U mlýna jde o stejný text jako u Plánského Šmelctálu. Není vyloučeno, že šlo o stejný mlýn. Plánský Šmelctál ležel nejblíže z Hutí ke vsi SKELNÉ HUTĚ.
Také SKELNĚ HUTĚ podobně jako Horní Ves a Drmoul patřily dříve dvěma majitelům. Obyvatelé dolní části byli poddanými panství Tachov, kam platili dávky, a potom chodovoplánského panství, za něhož se již kol roku 1800 stali majiteli pozemků. Horní část obce patřila k plánskému panství a dlouho tu zůstával panský dvůr opuštěný. Na jeho pozemcích hospodařila vrchnost a robotovali plánští poddaní. Až později směli hospodařit sami na pronajatých pozemcích, a to až do roku 1911.
Popisy obce v minulosti a počty obyvatel
Koncem 18.století (SCHALLER 1788) měly SKELNÉ HUTĚ 35 domů, později (SOMMER 1838) 37 domů a 219 obyvatel. Obec patřila k farností Trstěnice, uváděl se tu jeden panský dvůr s dědičným nájmem a jeho pozemky se uvádějí rozděleny mezi domkáře. Všichni obyvatelé byli římští katolíci.
Vazba obce na Plánskou Huť trvala od nepaměti a SKELNÉ HUTĚ patřily v minulosti pod tuto obec. Až roku 1882 se staly samostatnou obcí.
Roku 1895 měly SKELNÉ HUTĚ 34 domů, 189 obyvatel, z toho 100 žen a 89 mužů. Katastr obce byl pouhých 166 hektarů půdy. Jako lékař sem zajížděl distriktní lékař Franz HERNECK ze Tří Seker. Pod něho spadaly obce Drmoul, Horní Ves, Skelné Hutě, obě Tři Sekery (Tachovské i Kynžvartské), tři Hutě, Malá Hleďsebe, Krásno a Lohhäuser. Jeho roční cestovní paušál činil 117 fl. a 50 krejcarů (WEIDL 1896, ŠVANDRLÍK 1984).
Roku 1854 dostala obec úřední název - německý "Glashütten" a český "Skleněné Hutě". Tak se uvádějí i při sčítání obyvatel 1900, kdy patřily pod farnost Trstěnice, poštou pod Tři Sekery, odkud jezdil denně poštovní vůz do Mariánských Lázní . Při sčítání obyvatel 1910 měly "Skleněné Hutě" 37 domů a 193 obyvatel. Tabulka počtu obyvatel posledních 150 let ukazuje, že obec trvale stagnovala. (SCHALLER 1788, SOMMER 1838, ORT-REPERTORIUM 1907 a 1913, ADRESSBUCH 1926, Vlastivědný sborník Planá 1964).
Vývoj počtu obyvatel ve Skelných Hutích:
1788 35 domů cca 200 obyvatel
1838 37 domů 219 obyvatel
1870 37 domů 198 obyvatel
1895 35 domů 189 obyvatel
1900 34 domů 174 obyvatel
1910 37 domů 193 obyvatel
1920 37 domů 196 obyvatel
1930 38 domů 187 obyvatel
1938 38 domů 196 obyvatel
Ze starých pomístních názvů zůstaly v paměti posledních německých obyvatel: Waldackerflur, Egetten, Ochsenstauden, Hummelleiten, Großwiesen, Hohenberg, Säuerlingwiesen, Auf der Peint.
Rybníky
Katastrální mapy z 2. poloviny 19. století a 1. poloviny 20. století uvádějí shodně na návsi pouze rybníček jeden. Je kruhový o průměru cca 20 metrů a vykazuje všechny znaky starého rybníku, včetně bahenního nánosu na dně. V severovýchodní části hráze je vytvořen přepad vody.
Je tu však ještě druhý rybník o průměru cca 27 metrů. V jeho severovýchodní části se hráz otevírá směrem ke kolem běžící cestě a umožňuje tak vjezd do dnes prázdného rybníka. Ze současného terénního pozorování se dá soudit, že kruhový val je starého původu a předpokládáme, že byl součástí staré tvrze. Na katastrální mapě z 1.poloviny 20.století je tento rybník veden jako pozemková parcela č.708/2 a je téměř jisté, že místo bylo dlouho používáno k zemědělským účelům. Soudíme tak podle docela kvalitní zeminy o mocnosti asi 20 cm, pod kterou je podložní vrstva šedého jílu se železitými příměsemi. Kruhový val byl kolem roku 1900 napuštěn vodou ze sousedního obecního rybníčku. Byly zde pokusy o chov kaprů, ale po neúspěchu s chovem ryb byl rybník vypuštěn a sloužil dál jako políčko. Nasvědčuje tomu skutečnost, že dno neobsahuje žádné bahenní usazeniny!
Zdá se, že kruhový val hráze je tvrziště, později využité k založení rybníku. (Nebyl by to ostatně první případ.) Důvod k této hypotéze dává drobný detail. Severozápadní strana valu nemá stavební souvislost ani návaznost na původní rybníček, neboť stále udržuje kruhový půdorys. To potvrzuje, že val je staršího původu. Pokud by se stavěl tento rybník jako nový, pak by pro stavitele bylo výhodnější severní stranu pouze zahloubit do stávajícího terénu a nechat ji rovnou. Zmírnilo by to pracnost stavby a zvětšila by se tím vodní plocha. A o to přece při stavbě rybníku a při nedostatku místa šlo především.
Dva rybníčky na poválečném plánku vesnice od Ferdinanda Paula jsou zakresleny nepřesně a nevyjadřují víc než vzpomínku na předválečná léta, kdy na návsi bývaly dvě nevelké vodní nádrže (BUCHTELE 2001).
Skelné Hutě ve 20. století
Za první světové války zemřelo na frontě sedm mužů. Na jejich oběť vzpomínal válečný pomník na návsi (ukraden v roce 2000). Zdejší škola bývala zprvu v usedlostech. Do ní chodily děti i ze dvou samot západně od vsi, zvaných Drohthäuser. V roce 1908 nechala obec postavit školu (čp.17) na okraji obce směrem k Drmoulu. Ve škole byl i byt pro učitele.
V roce 1925 byla zavedena do vsi elektřina. Stála tu hasičárna pro sušení hadic a sklad nářadí. Dále tu byla obecní zvonička a obecní váha na dobytek. Většina majitelů měla vlastní studny s elektrickými pumpami. Dostatek vody dávala studna se silným pramenem na okraji obce, a to i v suchých letech 1893 a 1921. Zde se chladilo v létě mléko. Tento pramen byl vlastně vývěrem potoka Grossener Bach, který teče odtud do Zadního Chodova a pak se vlévá do Hamerského potoka. Studna pramene je dnes zasypána a pramen potoka nově jímán u silnice v uzavřené betonové jímce.
V roce 1926 byl starostou obce Johann Paul z čp.26, jeho zástupcem Andras Baier, učitelem ve škole Josef Moser. Hasičský spolek vedl Josef Sieber z čp.7, který byl rovněž v čele místního Spolku pro pěstování dobytka. Hostinec v obci a trafiku měli Josef a Kateřina Sieberovi v čp.24. Truhlářství měl Ferdinand Bauer z čp.2 a výrobu dřevěných perel u něho provozoval jeho příbuzný Josef Bauer. Kupectví byla dvě: u Antona Christla v čp. 38 a u Oty Haase v čp. 29. Domy čp.11 a 18 vyhořely a nebyly více obnoveny
Obyvatelé se živili většinou zemědělstvím, někteří pracovali jako zedničtí řemeslníci, a přes léto jako číšníci či domovníci v Mariánských Lázních. Do kostela se chodilo do Trstěnic, kde se křtilo, ženilo a na hřbitově se pohřbívalo. Za druhé světové války ztratily Skelné Hutě jedenáct mužů.
Sekretářka K.H.Franka ze Skelných Hutí
Ze Skelných Hutí pocházela Rose-Marie Feilová, která byla za druhé války sekretářkou K.H.Franka v Praze. Rose-Marie Feilová se narodila se zde 18. srpna 1923, ale krátce po té se rodiče přestěhovali do Toužimi, kde žili v čp.278 až do odsunu 1946. Feilová vystudovala gymnázium v Karlových Varech, pak studovala na lékařské fakultě Německé univerzity v Praze. Počátkem války vstoupila do RAD (Reichsarbeitsdienst = Říšská pracovní služba). Od 1.8.1942 pracovala jako úřednice technické odboru paravojenské organizace NSKK (National-sozialistischer Kraftfahrkorps). Osobně se poznala s šéfem SS Himlerem, s Konrádem Henleinem, s polním maršálem Schörnerem, s šéfem RAD Leyem, velitelem koncentračního tábora v Terezíně Jöckelem a dalšími. Na doporučení příbuzného se dostala jako "tajná" sekretářka k všemocnému Frankovi v roce 1943. Ten jí údajně zařídil tajnou pracovnu v hotelu ALCRON a na Pražském hradě, měla k dispozici auto a několik osobních průkazů na různá jména. Měla zapisovat přísně tajné Frankovy direktivy a jezdit s důvěrnými vzkazy za předními nacistickými pohlaváry protektorátu a Sudetské župy, tedy Henleina. Po jejím zatčení 10.prosince 1945 na policejní stanici v Toužimi se jí podařilo v noci uprchnout. Ráno bylo po ní vyhlášeno pátrání pro všechna velitelství SNB s textem: "Dne 11.12.1945 mezi 4–6 hodinou ranní uprchla ze stanice SNB v Toužimi osobní tajemnice K.H.Franka, Rose-Marie Feilová, narozená 18.8.1923 v Glashütten, okr. Planá, bytem Toužim, okr. Teplá, 160 cm vysoká, štíhlé postavy." Byla dopadena již následujícího dne a vyslýchána. Když byla propuštěna zmizela neznámo kam (HRUŠKA 1999).
Při přechodu fronty v květnu 1945 dopadlo na vesnici několik granátů od amerického dělostřelectva, ale nezpůsobily žádné větší škody (Vlastivědný sborník Planá 1964).
Majitelé domů do roku 1945
Plánek Skelných Hutí (Glashütten) Ferdinanda Paula z čp.19 je pouze orientační a značně schematický, zakreslený podle vzpomínek autora. Schéma prozrazuje původní okrouhlici s rybníky na návsi. Majiteli domů byli:
Čp.1 - Heimerl Adam (1926 Josef Heimerl) 1946 vyhořela čp. 1 až 8, 34 až 38
Čp.2 - Max Bauer (1926 Josef Bauer, přízvisko Krau-Schmied), truhlářství a výroba perel
Čp.3 - Albert Heimerl (1926 Johann Heimerl)
Čp.4 - Johann Kaiser (1926 Georg Wilfling)
Čp.5 - Wenzl Christl
Čp.6 - Josef Sieber (1926 Barbara Dohle, přízvisko Stopferhaus)
Čp.7 - Josef Sieber (1926 Josef Sieber, přízvisko Friedl), hejtman hasičstva
Čp.8 - Josef Sieber (1926 Wenzl Sieber, přízvisko Hinterradl), zadní stavení čp.40
Čp.9 - Josef Maier (přízvisko Rahla)
Čp.10 - Johann Heuimerl (1926 Elisabeth Seidl, přízvisko Schmied - kovárna)
Čp.11 - spáleniště - zaniklo před 1926
Čp.12 - Max Baier (1926 Anton Baier)
Čp.13 - Josef Maier (přízvisko Barth)
Čp.14 - Anton Heimerl (přízvisko Schletzer)
Čp.15 - Eduard Paul (1926 Johann Paul, přízvisko Wenzler)
Čp.16 - Franz Scharnagl (1926 Georg Weis přízvisko Bregitta)
Čp.17 - ŠKOLA (v severovýchodním cípu obce), učitel Josef Moser
Čp.18 - spáleniště (1926 Josefa Pimplová)
Čp.19 - Ferdinand Paul (přízvisko Otten)
Čp.20 - Elisabeth Rothová (přízvisko Mohla)
Čp.21 - Richard Hüttner (1926 Johann Wilfling, přízvisko Schuster)
Čp.22 - Wenzl Wurtinger (1926 Johann Wurtinger, přízvisko Voalter)
Čp.23 - Max Paul (1926 Anton Paul, přízvisko Schneider)
Čp. 24 - Josef Sieber (1926 Katharina Sieberová; spojeno s čp. 39, přízvisko Kreiner), hospoda
Čp.25 a 26 - Johann Paul (přízvisko Reiter), bývalý starosta obce
Čp.27 - Anton Weis (1926 Wenzl Weis, přízvisko Schwaben)
Čp.28 - Wenzl Christl (1926 Josef Baier, přízvisko Thoma)
Čp.29 - Josef Fischer (1926 Elisabeth Rosenbergerová), kupectví
Čp.30 - Wenzl Hufnagel (přízvisko Stanas)
Čp.31 - Adolf Baier (1926 Andreas Baier, přízvisko Wewa)
Čp.32 - Stephan Rott (přízvisko Gscheiten)
Čp.33 - Anton Weis (1926 Andreas Weis; přízvisko Paeta)
Čp.34 - Johann Christl (přízvisko Hintermichl) 1946 vyhořela čp.34-37
Čp.35 - Ernst Völkl (1926 Balthasar Völkl, přízvisko Spautzen)
Čp.36 - Anton Heimerl (1926 Johann Heimerl, přízvisko Schuster)
Čp.37 - Anna Meierová (1926 Anton Christl, přizvisko Häusler)
Čp.38 - až po roce1926 - Anton Christl (přizviskoTischler), kupectví
Ze vzpomínek pana Laška z Velešic
Po druhé světové válce přicházeli do Skelných Hutí první čeští osídlenci z jižních Čech, většinou z obce Velešice u Pačejova, celkem 17 rodin. Manželé Laškovi z Drmoulu vzpomínali na poválečné Skelné Hutě, v nichž žili v letech 1946-1950 (LAŠKOVI 1983).
Osídlení obce bylo z okresu Strakonice. Prvními příchozími Čechy ve vsi byli Ševčík, Havlín, Průcha, všichni z Velešic; dále sem přišli Šilhavý ze Lhoty, Pátý ze Žďáru (Klatovy), Kincl, Hůlka, Koučal, Linka (později se přestěhoval do Jadruže), Svášková. Z Velešic tu byli ještě Novák, Broný, Korous s rodinami. Prvním předsedou Místní správní komise (MSK, později MNV) byl pan Ševčík z Velešic. Laškovi se přistěhovali vůbec jako poslední, v dubnu 1946. Zatím co Laškovi se přistěhovali železničním vagónem i s vlastním dobytkem – býky, prasaty, husy, slepicemi - a přivezli si i malé stromky-sazeničky, někteří jiní přišli jen s kufříkem.
Odsun německého obyvatelstva. V obci byla prodejna (čp. 29) a hostinec (čp.24). Přes poměrně vyšší polohu (630 m n.m.) byla půda úrodná, zvláště mák se rodil výborný. Němečtí obyvatelé zde pracovali na polích ještě v létě 1946 a vypomohli výrazně se sklizní. Pak odešli do sběrného tábora v Chodové Plané a odtud byli odsunuti v září 1946 do Bavor, Hessenska, Dolního Saska a Vestfálska, 10 německých rodin do východní zóny. Jejich dobytek byl prodán na jatka. Vysoká byla i úroda ovoce. V obci bylo velmi mnoho jablek, hrušek a sladkých zelených švestek. - V roce 1946 sklízeli Laškovi brambory sami. Sklidili a odevzdali 7 vagónů brambor z polí. V té době ještě přišlo z tábora do vsi znovu na výpomoc 12 Němců a za tři dny byly brambory vybrány a pak odevzdány. Nikdo to prý nechtěl vybírat.
Vesnice byla postižena po válce třemi velkými požáry. Po prvé hořelo u Linky a Hůlky z jara 1946, což asi zapálily děti. Po druhé hořelo 12. srpna 1946, kdy jely děti na pouť do Velešic, a vyhořel celý severní díl vesnice (12 domů tj. čp. 1 až 8, 34, 35, 36 a 37). Vyhořely Svášková, Lašek, Pátý, Šilhavý, Havlín, který tu už nevydržel a vrátil se zpátky do Velešic. - Po třetí začalo hořet v létě 1947 v noci od blesku a vyhořela tři stavení. Rybníček v obci naprosto nestačil k hašení a ani voda ze studen. Zimy zde bývaly silné a sněhové.
Největší budovou ve vsi byla škola. Třebaže byla prostorná a zachovalá, nebyla v provozu a děti chodily do školy do Tří Seker. Po mnoha letech, když pan Lašek zašel z Drmoulu do vsi, našel tu ze školy jen sklep. Laškovi vzpomínali, že ve vsi byl kromě vesměs hlubokých studen i obecní vodovod a dodával potrubím vodu samospádem z vodárny nad obcí. Vodovod měl dva směry – jeden vedl k Laškům a druhý ke Konšelovi. Byla tu i obecní studna; měla 18 metrů. Laškovi (čp.31-32) měli studnu 10-12 metrů hlubokou.
Obec měla elektřinu i vodu, ale nepříjemné bylo, že sem nevedla žádná silnice. Byly tu jen špatné polní cesty. Zdejší krám vedla Milka Lašková a pro zboží jezdila s koněm do Mariánských Lázní. Hospodu vedl pan Korous. Ve vsi zůstávala obecní zvonička. Do kostela se chodilo do Trstěnic. Směrem na Tři Sekery bývala dvě stavení, říkalo se jim Samoty (Drohthäuser, kde bydlelo původně několik Němců).
Požáry a především špatné spojení se světem vedlo k tomu, že se lidé odtud postupně stěhovali a v roce 1950 odstěhováním posledních usedlíků končí historie těchto "Nových Velešic", jak se jim někdy říkalo.
V roce 1950 se stěhovali jako téměř poslední Laškovi - do Drmoulu. Za nimi šli Korousovi a Ševčíkovi. Vyprázdněné SKELNÉ HUTĚ přešly pod vojenskou správu. A když byl později vojenský prostor zrušen, začaly tu působit Uranové doly. Průzkum (tzv. kutačky) Uranových dolů pracoval nejprve na Panském vrchu, pak v Cechu Svatého Víta. Po průzkumu přišla řádná těžba. Začaly se budovat šachty v Zadním Chodově. První šachta číslo 1 vznikla v lese nejblíže Skelným Hutím, po ní byla založena šachta číslo 2. s ředitelstvím blíže k Zadnímu Chodovu. Vznikl samostatný podnik Uranové doly Zadní Chodov. Poslední vznikla šachta číslo 3. mezi oběma předchozími.
Opuštěné SKELNĚ HUTĚ se rozpadaly a když sem byla konečně vybudována pohodlná asfaltová silnička z Horní Vsi, vesnice už řadu let neexistovala.
Kyselky v okolí
Na katastru obce vyvěral odjakživa chutný minerální pramen při staré cestě do Drmoulu pod hrází jednoho rybníčka. Už v 19.století se psalo o velké znamenitosti této kyselky, bohaté na Ca, Mg a uhličitany, jako účinného prostředku proti tvoření kyseliny močové a urátů, i k léčení žaludečních potíží.
Kyselku hojně popíjeli lidé ze širokého okolí. Poblíž se nacházelo železité slatiniště. V roce 1956 zkoumal lokalitu Miroslav DOVOLIL a popsal pod číslem 80 takto:
"Pramen č.80 leží jihozápadně od obce Drmoul, mezi Cechem Svatého Víta a Skelnými Hutěmi u kóty 607 m n.m. Vystupuje v holocenních náplavech Senného potoka pod hrází rybníka. Skalní podklad v okolí vývěru je zakryt uloženinami potoka a eluviálními hlínami a vystupuje na povrch na severovýchodě a jihovýchodě v protáhlém pásmu pokračování "křemenného valu", které sem zasahuje z oblasti vývěru kyselku u Malé Hleďsebe. Toto pásmo tvoří žilný křemen křemenného valu, grafitický kvarcit a grafitické ruly, které se dále stýkají s normálními biotitickými, dvojslídnými až svorovými pararulami. Pararuly vystupují také na západ od pramene. - Pramen je zachycen dnes na vojenském cvičišti asi 30 metrů od polní cesty v úžlabině na levém břehu potoka pod hrází dřevěnou jímkou o průměru 70 cm, hloubky 1 metr. Voda v jímce se perlí unikajícím CO2. Na stěnách jsou usazeniny sloučenin železa. Při prohlídce pramene 4. září 1956 byla zjištěna teplota vody 100 C, obsah volného CO2 bylo 1890 mg/kg a pH 7,5. Byl odebrán vzorek vody k chemické analýze. Voda z jímky volně odtéká do potoka při vydatnosti 3 litry/min. Od zachyceného pramene směrem po proudu potoka k polní cestě jsou v blízkosti potoka další nezachycené vývěry, projevující se usazeninami sloučenin železa." (DOVOLIL 1958)
Druhý, slabší minerální pramen – jak vzpomínali Laškovi – se nacházel pod Horní Vsí směrem k Zadnímu Chodovu. Na katastru Zadního Chodova vyvěral ještě třetí minerální pramen, popisovaný již v 19.století. Vývěr se nacházel nahoře u lesa a po rozvinutí intenzivní těžby uranové rudy zanikl. V šachtách Uranových dolů se vícekrát přihodilo, že ve spodních patrech horníci na předku na díle navrtali pramen čisté vody. Jednalo se o slabší prameny, ale stalo se také, že někdy z předku začala tryskat chutná, silně prokysličená minerální voda. Z jednoho místa na šachtě číslo 2 dokonce delší dobu nabírali horníci chutnou minerálku do lahví a popíjeli.
Současný stav
Po roce 1950 se staly vysídlené SKELNÉ HUTĚ součásti vojenského výcvikového prostoru, který sem zasahoval od Cechu sv.Víta. Stojící domy byly postupně rozebírány, zčásti posloužily vojsku jako terče. Některé sklepy byly strženy, na jiné použita výbušnina a ty, na které se zapomnělo, se dnes už také propadly. Ještě dnes v terénu vyčteme rozmístění a velikost jednotlivých stavení. Pouze jihovýchodní část zaniklé obce byla před lety doslova srovnána buldozerem a vzniklé místo využíváno krátce pro potřeby zemědělství jako složiště pytlovaných hnojiv. Stávala zde stavení čp. 25 až 28. Po roce 1990 se místo používalo jako "černá" skládka a dnes je hustě zarostlé bolševníky. Ostatní plocha zaniklé vesnice je porostlá listnatými stromy ve skladbě jasan, javor, osika, bříza a zplanělé ovocné stromy – jabloň , švestka, hruška a jiné. Na bývalé vsi jsou už zmíněné hráze dvou rybníků. Jižně od většího rybníka stával válečný pomník padlým v první světové válce (zmizel v roce 2000).
V obci a v jejím těsném okolí bývalo osm pomníků, pomníčků a křížů. Snad nejstarší z nich zachycuje i katastrální mapa z roku 1838. V terénu se nenašel ani jediný. Pouze u bývalého stavení čp. 29 jsme nalezli při průzkumu podstavec pomníčku, který zde ale nikdy nestál. - Přístupové cesty ve směru od Chodovské Hutě, Tří Seker a Drmoulu jsou pouze polní a použitelné jen omezeně v roce. Od Panského vrchu vede cesta vojenským prostorem-tankodromem a je celoročně v zoufalém stavu. Pouze z Horní Vsi vede pěkná asfaltová silnička až do prostoru bývalých SKELNÝCH HUTÍ. V bývalé vsi se křižuje téměř všemi směry, ale za hranicí vsi pokračuje vždy jako sotva znatelná polní cesta.
Také SAMOTY (DROHTHÄUSER) na cestě do Chodovské Hutě zanikly, ale kdy, to se nepodařilo zjistit. Po jedné najdeme jenom místo na okraji lesa, bez jakýchkoliv stop po základech domů. Druhá samota ležela asi 250 m severně od předchozí a skládala se také ze dvou stavení. Zde jsou základy i se zbytky zdí do výše 1 metru. I v tomto prostoru byla v 50. a 60. letech umístěna armáda a tak při základech stavení vznikly novější okopy pro nákladní auta, tanky a drobné okopy pro střelce. Okolí bývalé samoty je zarostlé zplanělými ovocnými stromy. Převažuje třešeň a jabloň (BUCHTELE 2001).
Literatura:
DRESSBUCH – Heimatkunde – Führer – Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926
BALBÍN Bohuslav ""Miscellanea historica regni Bohemiae", Praha 1679 až 1688
BERNÍ RULA 23 – kraj Plzeňský, díl první (připravila Marie Doskočilová), Státní pedagogické nakladatelství Praha 1952, 444 s.
BÍLEK T.V. "Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618 – Část I." Praha 1882, S. 447-448
BUCHTELE Zdeněk "Zaniklá vesnice Skelné Hutě (Glashütten)" první verse zprávy, Velká Hleďsebe 2001
Dějiny techniky v Československu do konce 18. století, Akademia Praha 1974, str. 253-260
DOVOLIL Miroslav "Hydrogeologie oblasti kyselek v Mariánských Lázních a v jejich širokém okolí" - Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze 1959, S. 111
HRUŠKA Emil "Akce Zeppelin" Plzeň 1999, S. 28-37
KALANDRA Otakar "Chodové Plánští" Krajské nakladatelství Karlovy Vary, 1957
Kolektiv "Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díl IV. Západní Čechy" Svoboda Praha 1985
LAŠKOVI manželé – Osobní vzpomínky mna poválečné Skelné Hutě, Drmoul 1983
Orts-Repertorium für das Königreich Böhmen 1900, K.k. Statthalterei-Buchdruckerei, Prag, 1907, 780 s.
Orts-Repertorium für das Königreich Böhmen 1910, K.k. Statthalterei-Buchdruckerei, Prag, 1913, 884 s.
PROFOUS Antonín: "Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny - I.díl A až H",ČSAV Praha, 1947
PROCHÁZKA Zdeněk "Sklářství v Českém Lese – místopis skláren, brusíren a leštíren" Nakladatelství Českého Lesa, Domažlice, 1999, 320 str., S.91
PROCHÁZKA Zdeněk, OULÍK Jan "Historické náhrobníky Tachovska" Nakladatelství Českého Lesa, Domažlice, 1995, (českoněmecky), 168 str.
SEDLÁČEK August "Hrady, zámky a tvrze Království českého – Díl XIII. Plzeňsko a Loketsko" Praha 1905
SOMMER Johann Gottfried "Das Königreich Böhmen – VI. Pilsner Kreis" Prag 1838 - S.224
SCHALLER Jaroslaus "Topographie des Königreichs Böhmens – IX.Pilsner Kreis", Prag und Wien 1790 – S.181
ŠVANDRLÍK Richard "Z historie obcí v okolí Mariánských Lázní–HORNÍ VES a SKELNÉ HUTĚ" Kulturní přehled KaSS Mariánské Lázně č.5/1984,S.33-37
ŠVANDRLÍK Richard "Antonín Profous – jména obcí v nejzápadnější části Čech …" pracovní materiály vlastivědného kroužku HAMELIKA č. 11-12/1997 z 30. prosince 1997, S. 21
Vlastivědný sborník plánského okresu "ÜBER GRENZEN HINWEG", I. et II.Band, Planer Heimatbuch, Der politische Bezirk Plan und seine Gemeinden, Geisenfeld 1964
ÚLOVEC Jiří "Hrady, zámky a tvrze na Chebsku", Chebské muzeum, Cheb 1998
ÚLOVEC Jiří "O bývalých tvrzích v Drmoulu, na Panském vrchu, v Trstěnicích, Horní Vsi a v Skelné Huti" – Sborník Chebského muzea 1995, S. 28-46
WEIDL Georg – URBAN Michl MUDr. – HAMMER Ludwig Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan", Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S. 309-312
Resumé
SKELNÉ HUTĚ (Glashütten) je již zaniklá obec nedaleko Horní Vsi při hranici okresu Cheb. Pátrání po její historii od počátku až do konce přineslo řadu málo známých skutečností o tomto osídlení. Název vesnice pochází podle dávných drobných skelních hutí, které se nacházely zde v lesích již ve 14.století. První známí zdejší lenní páni byli páni z Redwitz, kterým patřil také nedaleký Drmoul. Jen krátce - v období 1612-1624 - byly SKELNÉ HUTĚ samostatné panství, později existovalapod panstvím Planá. Ves mívala až 200 obyvatel, vedle zemědělství tu byla i hornická činnost. Po odsunu německých obyvatel byly SKELNÉ HUTĚ dosídleny z okresu Strakonice a říkalo se jim podle zdejších Čechů - "Nové Velenice". V roce 1950 byla opět vysídlena a v krátké době, v blízkosti vojenského výcvikového prostoru, byla zcela srovnána se zemí.
Resümee
SKELNÉ HUTĚ (Glashütten) steht heute als eine erloschene Ortschaft unweit Oberdorf bei der Grenze des Kreises Cheb. Die Forschung nach ihrer Geschichte vom Anfang bis zum Schluß brachte eine Reihe wenig bekannter Fakten von dieser Siedlung. Der Ortsname stammt von vergangenen kleinen Glashütten, die hier in Wäldern schon im 14. Jhdt. sich befunden. Die erste bekannte Lehensherren waren die Herren von Redwitz, die auch das Dorf Drmoul (Dürrmaul) hatten. Nur kurz - im Zeitabschnitt 1612-1624 - war das Dorf SKELNÉ HUTĚ (Glashütten) ein selbstständiges Herrengut, später existierte unter der Herrschaft Planá (Plan). Das Dorf hatte bis 200 Einwohner und ausser dem Feldbau war hier auch Bergbau. Nach der Aussiedlung der deutschen Einwohner wurde SKELNÉ HUTĚ (Glashütten) von Tschechen aus dem Kreis Strakonice aus dem Dorf VELENICE besiedelt und darum oft NOVÉ VELENICE (Neu-Welenitz) genannt. Im Jahre 1950 wurde die Ortschaft wieder ausgesiedelt und in kurzer Zeit, in der Nähe neues Militärgebietes, mit der Erde vollkommen gleichgemacht.
