Zaniklý hrad Boršengrýn

Úvodem

Státní silnice od Hleďsebe do Chebu má u Žandova tři odbočky (první doleva do obce, druhá křižovatka, třetí doleva). Odbočka na druhé křižovatce doprava míří k obcí Úbočí. Projedeme kolem nově vybudovaného rybníčka, pak přijedeme k Hradnímu rybníku. Za ním a nad ním se nachází několik rekreačních chatek na místě zaniklého hradu BORŠENGRÝN. V roce 1846 byla proražena Hradním vrchem obecní silnice v místě dávného příkopu mezi hlavním hradem a předhradím. Silnice zkrátila spoj mezi Žandovem a Úbočím, když prořízla hradní hřbet, ale přetnula i Hradní rybník, který se rozkládal šíře až k severnímu ohybu vrchu. Hradní zřícenina ztratila jednotný obraz a nakonec zcela mizela.

Před rokem 1837 bylo použito rozpadajících se zdí v předhradí jako materiálu k obehnání židovského hřbitova solidní zdí. V roce 1846 se zase lámalo kamenné zdivo z hradu (Hochburg) pro stavbu panského dvora s ovčínem pod Hradním vrchem. Jak napsal vlastivědník F.A.HEBER, "bezdružický stavební mistr Fischer měl málo pochopení pro památky vlasti" a nerozpakoval se rozbořit hrad a vytrhaný materiál svrhnout ze skály dolů a použít jako stavební materiál. Zvětralé hromady sutin na vrchu byly rozkopány a rozebrány. Nebyli to tedy Chebští, kteří roku 1452 sice dobyli a poničili hrad Boršengrýn, ale nesrovnali ho se zemí. To dokázal až bezdružický stavitel FISCHER.

Ránu z milosti dostal Hradní vrch po druhé světové válce, kdy tu kopali naši vojáci vojenské zákopy a vše překopali. Kolem roku 1960 dílo záhuby ukončila výstavba rekreačních chat v místě hradu. Stopy po hradu tak totálně zmizely a bylo velkým úspěchem chebského archeologa dr. Pavla Šebesty, že přesto přese všechno tu ještě něco málo v osmdesátých letech objevil.

Hrad BORŠENGRÝN přitom zůstával v širším povědomí tím, že o něm psal před druhou světovou válkou August SEDLÁČEK ve XIII.díle svých "Hradů a zámků", odvolávaje se přitom na Františka Alexandra HEBERA (1815-1849) a jeho dílo "Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser" - VI.díl S.269-271) a Friedricha BERNAUA (Album I. S.186). Později, v německé vlastivědě Marienbad Stadt und Land z roku 1977 je pod heslem "Amonsgrün" je znovu globálně připomínána historie zdejšího zaniklého hradu Borschengrünu.

Od sedmdesátých let 20.století začala úplná sprška popisů hradu Boršengrýn a různých publikací o něm. Zmiňují se o něm BOK (1976), ŠEBESTA (1977,1984 a spolu s Kubů 1985), BUCHTELE (1978), WETTENGL (1994), DURDÍK (1995), při čemž vlastivědná mariánskolázeňská Hamelika jako obvykle napsala o Boršengrýnu jako první již v roce 1973.

HAMELIKA z 19.října 1973 uvedla pětistránkový článek "Boršengrýn hrad" (autor Vladimír MAŠÁT). Článek vcelku obsáhl to, co se pak znovu a znovu opakuje o zaniklém hradu. Tedy až tři roky po Hamelice začala ona smršť článků o Boršengrýnu.

K historii zaniklého Boršengrýnu

Pátráme-li po historii hradu BORŠENGRÝN, musíme začít u jiné zříceniny v tomto kraji - u hradu KYNŽVART. Má pravdu ÚLOVEC (1998), že okolí hradu Kynžvart již koncem 12.století ovládali zřejmě Hohenberkové. To nijak nekoliduje s tepelskými listinami z roku 1197, kdy nový premonstrátský klášter v Teplé obdržel od českého panovníka Jindřicha Břetislava darem pás země mezi Žandovem a hranicí české země.

Tepelský klášter a 13.století

Český panovník (a pražský biskup) zároveň Jindřich Břetislav ve své potvrzovací listině k založení kláštera v Teplé z března 1197 chválí nejprve "vznešeného vladyku Hroznatu" za to, že daroval své panství klášteru Teplá (1193) a dodává, že "také My, z potěšení nad jeho obětí, jsme připojili k novému klášteru zemi, která je mezi Žandovem a "silvam Bohemiae (Českým lesem). Ostatně, opováží-li se někdo svrchu uvedené statky uchvátit, nechť si je vědom, že se zaplete do pouta klatby."

Tento dar širokého pásu lesů na hranici měl jeden problém. Nebylo totiž zřejmé, kde tehdy končí území Čech. A tak se stalo darované území místem sporů s klášterem, vedlo k zajetí vladyky Hroznaty a k jeho umučení v hladomorně na Starém Kinšperku (dnes Hroznatov). Spor mezi Konrádem z Hohenberka a majitelem území - tepelským klášterem - pokračoval.

Hned na počátku darování od vladyky Hroznaty a od českého panovníka potvrdil písemně klášteru Teplá papež Celestýn III. dne 7.srpna 1197. Později (v roce 1213) nechal vyhotovit papež na prosby Hroznaty další potvrzovací a darovací listinu, v níž jmenuje také Žandov jako "jednu ves, ležící uvnitř hranic Čech". O šest let později (5.února 1219) znovu potvrzuje papež Honorius III. vlastnické právo kláštera Teplá na Žandov. Z toho je cítit obavy, které měl klášter o své majetky, protože vojensky nebyl schopen je uhájit.

Vojenské slabosti kláštera, zvláště po smrti Hroznaty, si byl vědom Konrád z Hohenberka a znovu vznesl své nároky na Žandov jako na někdejší zboží komořího. Tepelský opat Bernhard doufal v papežovy listiny a nechával si žandovské majetky při každé příležitosti znovu a znovu potvrzovat, tedy včetně k Žandovu patřících gruntů, luk, pastvin, hájů a ostatního příslušenství. Odvolával se na nedotknutelnou darovací listinu českého panovníka. A ještě roku 1234 také papež pomáhá takto opatovi.

Spor pokračoval a tepelský opat Gerhard (1242-1248) se zdejšími pány provedl jakési urovnání, podle něhož se zavazují páni Hohenberkové (pod vedením bratrů Heinricha a Kuna z Liebensteinu), páni Markvard von Wojowo a Heinrich z Kinsperka, že opatu Gerhardu a tepelskému konventu budou ročně platit určité poplatky za klášterní majetky na Žandovsku. Urovnání dokonce uvádí, že v případě, že by Konrad z Hohenberka tuto smlouvu porušil a nereagoval na upomínky k zaplacení během 6 týdnů, tak by všechna práva na Žandov "bar und ledig" byla ztracena a Žandov by připadl celý zpět klášteru Teplá jako jeho vlastnictví (podle tzv. srovnání v Chebu 21.srpna 1242).

Bylo však jisté, že sebelepší smlouva mezi oběma stranami spory definitivně neodstraní, a tak celý případ přivedl vládnoucí Přemyslovce k rozhodnutí, urychleně zde vybudovat český pomezní hrad pro ochranu zemské hranice. Nezapomeňme, že Chebsko do roku 1322 nepatřilo k české koruně a hranice ležela někde za Žandovem.

A tak Hroznatova smrt a následné spory ještě v roce 1242 byly příčinou vybudování pevného hradu KYNŽVARTU čili Královy stráže, kteréžto jméno přesně vystihovalo jeho úlohu na hranici (ÚLOVEC 1998). Nezapomeňme také, že Žandovsko a Kynžvartsko leželo při velmi důležité prastaré (snad již keltské) zemské stezce, spojující Čechy s německými městy i Chebem.

Hohenberkové a jejich vymření 1256

Třebaže rod Hohenberků již kolem roku 1256 vymřel, neudržel klášter Teplá Žandovsko. V papežské bule Řehoře X. z 23. května 1273, vydané opět na prosby opata Huga (1267-1295), už bohužel není Žandov mezi obcemi, které tehdy tvořily panství kláštera. Zdá se, že klášter skutečně neměl už hroznatovskou vojenskou sílu tyto za Císařským lesem ležící majetky udržet.

Výstavba hradu Königswart a jeho rozboření

Nový královský hrad Kynžvart se stal správním a vojenským centrem kraje. Odtud bylo možno řídit vybírání cel a poplatků a chránit kupecké karavany na zemské stezce. Hrad postavil český král Václav I. (králem 1230-1253) resp. jeho syn Přemysl Otakar II. (králem 1253-1278). ÚLOVEC nadto nevylučuje, že hrad začal stavět některý feudál nebo tepelský klášter, ale český panovník ho dostavěl. PROFOUS totiž uváděl už v roce 1214 jakéhosi feudála "HENRICO, militi de Konigeswart" sezením na Kynžvartě. Tento Henryk zde mohl založit menší tvrz.

V roce 1287 byl kynžvartský hrad již postaven a sídlil na něm Tuto de Kunigeswart (původně z Hartenberka). Uvádí se vícekráte v letech 1287 až 1309, později možná nejstarší jeho syn stejného jména Tuto. Hrad v té době totiž převzalo i s podhradím (dnešním městem Kynžvartem) a s okolními dvory pět Tutových synů - Tuto, Albrecht, Engelhart, Eckhart a Heinrich. Ač se psali "z Kynžvartu", šlo o Hartenberky - velké příznivce bavorského krále Ludvíka Bavora.

Z tohoto souseda se stal časem nepřítel českého panovníka Jana Lucemburského (králem 1310-1346). Hartenberkové pak vpadali na Loketsko a Chebsko (od 1322 částí Čech), aby zde loupili a nakonec český král musel vyslat vojsko k dobytí Kynžvartu. Bratři Hartenberkovi stačili uprchnout do Bavor a královské vojsko hrad Kynžvart dobylo a rozvalilo. Po náhlé smrti Ludvíka Bavora (+1349) se vrátili kajícně Albrecht a Engelhart z Hartenberka na Kynžvartsko, ale za své nepřátelské skutky byli císařem Karlem potrestáni. Bylo jim zakázáno obnovit hrad a usídlit se na něm. Územní majetky jim byly vráceny, ale jen jako královské léno s povinnostmi leníků. Oba HARTENBERKOVÉ zde přesto setrvali a někdy před rokem 1360 postavili náhradou za kynžvartský hrad tvrz Ammonsgrün při sousední vsi nad zemskou stezkou. Kol roku 1360 přenechali své majetky NOTHAFTŮM.

Přichází Boreš z Rýzmburka

Od Nothaftů koupil panství Kynžvart se Žandovskem bohatý BOREŠ z Oseka v roce 1373. Tito páni se psali "z Oseka neboli z Rýzmburka" a sídlili na Přimdě a Bečově.

Rytíř Boreš z Oseka měl velké plány na nových majetcích. Jenže. Vlastnil rozbořený hrad Kynžvart, ale tam platil stále zákaz stavění. Měl městečko Žandov, ale to bylo zpustošeno a rozvráceno. Převzal od Nothaftů chátrající tvrz Ammonsgrün, ale ta mu k bydlení a k obraně nevyhovovala.

Přestavěl ji proto v pevný hrad a dal ji jméno BORŠENGRÝN. Zajímavé, že podle Boreše přežíval po staletí i název hraničního potoka jeho panství (dnes Kosí potok) jako Boršův potok (později potok Borše a nakonec doznívající Vonše).

Už v roce 1370 dostal od císaře Karla IV. v léno "Vyšší a Nižší Žandovy". Žandov zůstával ve 14.století samostatným královským nájemním zbožím. Dne 2.ledna 1350 ho získal do nájmu rytíř Vítek (Woytig), synovec pánů z Hartenberku, od císaře Karla IV. za slib, že bude vždy věrně při koruně české stát. Kolem roku 1357 probíhaly boje o císařskou korunu mezi rodem Lucemburků a Wittelsbachů a vojska obou stran pronikala na nepřátelská území. Žandov byl přitom zcela rozvrácen bavorským polním hejtmanem Peterem Chamerauerem, při čemž rytíř Vítek hrdinně padl jako obránce pronajatého zboží.

Zpustošení Žandova bylo ovšem tak velké že se Boreš rozhodl raději založit nové městečko, které by leželo v podhradí hradu Boršengrýnu. K tomu obdržel 16.září 1374 povolení od císaře Karla IV., který byl jeho záměrem nadšen, tj. aby místo rozvráceného Žandova postavil v podhradí Boršengrýnu město nové. Císař dovolil postavit pevnou tvrz se zdmi, plaňkami a příkopy, a v novém městě, které by mělo všechny obvyklé svobody, aby se konal každé úterý trh a povolil i právo popravčí.

Svůj hrad Boreš sice vystavěl, ale na výstavbu městečka mu už nezbylo sil ani prostředků. Zároveň se Žandov vzpamatovával z následků bojů a 2. dubna 1375 rytíř Boreš ustanovil a schválil ke kostelu v Žandově nového faráře.

Obnova hradu Kynžvartu

Boreš z Oseka (cca +1385) předal své majetky synovi Borešovi II. z Oseka. Ten však prodal panství královskému podkomořímu Zikmundovi HULEROVI, oblíbenci nového krále Václava IV. (králem 1378-1419). Ale ani Huler nedržel Kynžvartsko dlouho a vyměnil je v roce 1395 s panem Hynčíkem PLUHEM z Rabštejna za hrad a panství Orlík (které Pluh od krále získal v roce 1369).

Nový majitel Hynčík byl také oblíbenec krále Václava IV. a když se vrátil po dlouhém pobytu v cizině, král mu povolil na podzim 1398 obnovit hrad Kynžvart na místě pobořeného starého hradu za podmínky, že bude vždy otevřen českému králi a bude stát na králově straně. Tak se dočkal hrad obnovení, a s tím začal i kolotoč majitelů hradu ...

Patnáct majitelů Kynžvartu na kolotoči dvou století

Když byl hrad znovu postaven, prodal ho už třetí majitel (za posledních deset let) Hynčík v roce 1400 Janovi z Leuchtenberka a ten ještě v roce 1402 Heinrichovi I. z Plavna. To byl vstup Plavenských do historie tohoto hradu.

Po smrti Heinricha z Plavna(cca +1414) převzal Kynžvart jeho syn Heinrich II., který se přiklonil na stranu Zikmundovu (který byl oficiálně králem 1419-1437; fakticky vládl jen 1420 a 1436-1437) proti husitům.

Za jeho nepřátelský postoj mu husité vyplenili Plavensko, při čemž se Heinrich II. ukrýval na Kynžvartu.

V roce 1435 předal hrad Kynžvart jako zástavu svému zeti Hynku Krušinovi ze Švamberka.

Po smrti Hynka Krušiny (+1454) se vrátil hrad Kynžvart znovu do rukou plavenského Heinricha II. a vlastnil ho společně se svým synem Heinrichem III. Ten ho 1491 prodal Jeronýmovi a Kašparovi Šlikům. Po nich získali hrad páni z Gutštejna, ale jen do roku 1509, kdy jim ho zkonfiskoval český král. 20 ledna 1510 se uváděl na hradě velitel královského vojska Ladislav ze Šternberka.

V roce 1516 byl hrad zastaven Pluhům z Rabštejna, 1554 pánům ze Švamberka a roku 1585 kupují hrad páni Cedvicové. Hrad však byl v tak špatném stavu, že Cedvicové raději bydleli ve dvoře v městečku Kynžvartu. Ani hrad Boršengrýn nebyl obyvatelný a už více než století zarůstal jako ruina. K Boršengrýnu se nyní vrátíme:

Hrad Boršengrýn v rukách loupežníků

Na obou hradech - Kynžvartu a Boršengrýnu - v dobách husitských musely zůstávat silné vojenské posádky plavenského Heinricha II. Bohužel, vojáci z obou hradů z dlouhé chvíle přepadávali sousedy v okolí a loupili. Proto v roce 1452 vyrazili Chebští na Boršengrýn, dobyli ho a rozvalili, avšak na hrad Kynžvart si už netroufli (ÚLOVEC).

Znovuvybudování mocného hradu Kynžvart znamenalo ztrátu významu Boršengrýnu. Ten byl jen pronajímán jako manství. Kolem roku 1426 byl na hradě Mikuláš FRAS a psal se až do roku 1437 "z Boršengrýnu". Jeho synové prodali Boršengrýn jakémusi VALDENRODEROVI, a ten prodal Boršengrýn obratem (1450) Fridrichovi z Failče za 990 florentýnských. Od něho roku 1452 koupil hrad Boršengrýn HEINRICH z Plavna a usadil na něm svého hejtmana Hanuše ELDMANNA s 16 pěšími. Zdálo se, že neklidný vývoj skončí avšak mezi prodávajícím a kupujícím vznikl jakýsi spor o poddané v červenci 1452. A protože vojáci z hradu pokračovali v přepadech obchodníků i domácích, zasáhli do historie hradu Chebští.

Něco o dobytí hradu Chebskými (1452)

Konec hradu popsal August SEDLÁČEK:

"Chebští byvše v okolí Boršengrýnu hubeni, sebrali lid svůj a vedeni Otou ze Šparneka vytáhli dne 3. srpna k Boršengrýnu.. Měli 20 kusů nové střelby a několik starých děl, mezi nimiž byla i velká puška. Ačkoliv se několik dní ke hradu střílelo, slabá posádka se přece držela. Konečně však hrad podlehl a posádka zajata a odvezena do města Chebu. Hrad vypleněn a zbořen. Dvacet šest tesařů a zedníků jej zbořilo a co nebylo zbořeno, prachem roztrháno bylo a zničeno. Takovým způsobem zničen hrad na věky a zboží jeho připojeno ke Kynžvartu."

Kniha výdajů města Chebu z těch dob uvádí četné podrobnosti:

Týdenní obléhání Boršengrýnu stálo město Cheb 16 krav, 4 ovce, 525 liber dalšího masa, množství ryb různého druhu, chleba za 371 kop a 21 grošů, 105 liber másla, 49 sudů piva, 3 kotouče soli, přes 3 bečky medoviny. O zkáze hradu Boršengrýn psal Hans W.DIETL (viz překlad Hany Šebestové ve Sborníku chebského muzea 1997, S.184-186):

"V létě 1452 vyvrcholily šarvátky mezi Plavenskými, jimž náležel hrad Boršengrýn a Chebskými, kteří byli zase spojeni s kynžvartským Švamberkem. Na Boršengrýnu seděl fojt z Plavna Fridrich z Failče a napsal 20. července 1452 "těm z Chebu" list, vypovídající válku Chebu:

"Vězte vy z Chebu, vy rado a celá obci, že já, Friedrich von Fielcz, chci být nepřítelem vás a všech vašich, pro vinu i nároky, které vůči vám a vašim mám a chci je proti vám uchovat. Já a všichni moji věrní pacholci a pomocníci, a jejich pomocníci, vám budeme škodit .... Zvláště naši čest chceme bránit a nechceme vám pro čest a právo zůstat nic dlužni. A teď víte, jak se máte zařídit ..."

Taková opovážlivost vůči Chebu! V listu z 24. července 1452 káral král Jiří z Poděbrad Chebské a vyzýval je ke smířlivosti, aby své spory s Jindřichem z Plavna vyřizovali před panem Burianem z Gutštejna jako soudcem. Dne 2. srpna 1452 se ujistili Chebští, že Bohuslav ze Švamberka a na Kynžvartě jim nebude bránit v případě jejich tažení proti Plavenským: " ... a píšete nám, že našim nebude bráněno a spoléháme se plně nato, jak jsme vám a dalším žalovali o přepadení a vypálení (tří vesnic) pánem z Plavna a jeho lidmi ..."

3. srpna 1452 vyrazili Chebští se souhlasem pana Bohuslava proti Boršengrýnu. To potvrzuje i žádost Chebských o pomoc, sepsaná a poslaná radě (Markt)Redwitzu 4. srpna 1452:

"Náš přátelský pozdrav k tomu, milí přátelé! Asi jste již slyšeli, že jsme včera tvrz Boršengrýn dali dobýt jistým množstvím lidu ve zbrojí, kteří mají tvrz střelbou aj. zpracovat. Jsme toho mínění požádat vás, snažně prosíce, abyste nám poslali 15 dobrých střelců a tovaryšů, aby u nás byli dnes nebo zítra včas, ať se snaží připojit se k nám, budou se řídit našimi příkazy a budou je poslouchat. Nechtějte s tím váhat a nic protahovat, neboť na vás plně spoléháme. Dáno v pátek po obrácení Petra."

S pomocí střelců z Marktredwitz se tedy podařilo pevnost Boršengrýn dobýt a zničit. Zdá se však, že Chebští přitom vystříleli většinu svého prachu, neboť v dopisu norimberské radě stojí: "Jak Bůh chce, případ jsme vyhráli, avšak nejen pro sebe, ale přitom také pro vás a pro jiné ... a proto prosíme vaši počestnost se vší snažností, abyste nám opět dodali prach, jakož i šípy a kule až do jednoho centu....“.

O sto let později psal Pankraz Engelhart v Chebské kronice (1560) o konci tvrze Boršengrýn:

"Jak pánové z Chebu zničili do základu "Schloß Wirschengrün" (Boršengrýn), nachází se takto popsáno Anno Domini 1452. Když teď z myšleného zámku Wirschengrünu, ležícího nedaleko Kynžvartu, kteréžto panství vlastní pan Jáchym ze Švamberka, mnohé a rozličné loupeže se přihodily, též bylo mnoho jezdectva, jež se tu proti pánům z Chebu zdržovalo, vyšli lidé z Chebu s vojenskou mocí a s jejich děly před zámek Wirschengrün, obsadili ho a přemohli uvnitř své nepřátele a odvedli je do Chebu. Tam dali každému, co si zasloužil. Vypálili zámek Wirschengrün, zničili a rozbořili jej do základů, jak je na starém zničeném zdivu ještě vidět a kteréžto na věky věkův má zůstat nepostaveno."

"Tehdy zůstala v říčce ležet kamenná koule, kterou svého času přivezl do Chebu jeden sedlák. Myslel si, že tím něco dokáže. Ale sedlákovi bylo pod pokutou nařízeno, ohlášenou kouli vrátit tam, kde ji vzal a nechal ji tam na památku ležet. Později byl také jeden, jmenoval se Rössler ze Žandova, který se od mládí ukrýval na Boršengrýnu, vyváděl tam podivné pozoruhodné kousky a vyjížďky na silnice, a zvláště vůči pánům z Chebu se choval jako nepřítel, na kterého je nutno si dát pozor. Jednou ho natrefil nedaleko Hradiště chebský žoldnéř Kuntz, jenž byl otcem Hermanna Palierera. Byl postřelen šípem a pohřben u sv. Jodoka. Ale sedláci ze Žandova ho v noci zase vykopali a mrtvolu převezli domů do Žandova."

Z mnohých poznámek vyplynulo, že Žandovští stáli spíše na straně Boršengrýnské, ale nikde se nedá zjistit, kde tvrz Boršengrýn hledat. Prý je někde nedaleko od Kynžvartu, Ľ hodiny, ale více prameny neříkají. Každopádně stála někde v blízkosti Kynžvartského sedla, kudy vedla odedávna obchodní cesta z vnitrozemí Čech do Chebu a dále do Němec." (Tolik H.W.Dietl a překlad Hany Šebestové).

Je velmi podivné, že pouhých sto let po zničení hradu Boršengrýnu nemohli trosky Boršengrýna chebští nikde najít!!! Přitom tyto trosky stály ještě v roce 1846. Zdá se, že Chebští se sem příliš neodvažovali, protože se báli. Krajině se tu zdaleka vyhýbali.

Franz Alexander HEBER o Boršengrýnu (1848)

Irena BUKAČOVÁ přeložila HEBEROVO dílo z roku 1846 a vydala je v roce 2002 jako knihu "České hrady, zámky a tvrze podle Hebera". Zde uvádí Heberův popis z roku 1846 (kráceno):

"Mezi městy Planá a Cheb severovýchodně od světoznámých Mariánských Lázní se zdvihá drsné táhlé pohoří, porostlé vysokým lesem, které vypadá jako val a tvoří přirozenou hranici mezi Plzeňským a Loketským krajem. Zůstal v něm pouze malý průsmyk, jímž prochází silnice. Průsmyk pro svůj strategický význam vstoupil již před dvěma sty lety do historického povědomí.

Silnice přivede poutníka přes STARÉ ŠANCE A STAROU VODU do nevzhledného městečka DOLNÍHO ŽANDOVA. s poštovní stanicí. Na východ od tohoto městečka (které znají alespoň podle jména ti, co šňupají, protože se v něm vyrábějí oblíbené žandovské tabákové dózy) se pole mírně svažují do údolí k vesničce AMONSGRÜN. Cesta přivádí milovníka starožitností k vrchu, na němž se kdysi pyšně tyčil hrad Boršengrýn. O něm se donedávna nevědělo, kde přesně leží. Tento hrad, v časech čilého rytířského života byl rozhodně velmi pevný a stával na skalnatém ostrohu, spojeném na jihu s výšinou, přecházející v úrodná pole. Z východu a západu byl obklopen údolními nivami, které se na severu spojovaly s níže položenou rovinou. Rokli na západě, v níž je dnes židovský hřbitov, naplňoval ještě před několika lety pěkný rybník, po jehož hrázi a příkopem mezi hradem a předhradím vede živá pěší cesta ze Žandova do Úbočí. Z východu přitéká od Kynžvartu Lipoltovský potok, který se pod hradní zříceninou spojuje s Bílým potokem, protékajícím zrušeným rybníkem, a vytváří 15 sáhů vysoký poloostrov, na němž pevný hrad mohl směle odrážet útoky nepřátel.

Z výšiny od jihu vedla do předhradí hlavní vozová cesta. Předhradí ve tvaru lichoběžníka 30 sáhů širokého se rozkládalo na dlouhém rovném hřbetu skalnatého ostrohu. Od okolí je odděloval 3 sáhy hluboký příkop. Předhradí je nyní (1846) porostlé trávou a v ní jsou vidět kromě zbytků silných hradeb, které je ze všech stran uzavírají, zvláště na jižní straně fragmenty obytné budovy a pozůstatky zasypané studny.

Vyvýšeniny a propadliny nejsou nikterak pozoruhodné a tak procházíme na sever k širokému příkopu, který odděloval předhradí od horního hradu a nyní usnadňuje jako úzký průsmyk silniční spojení mezi Žandovem a Úbočím. Horní hrad je na kuželovitém skalním vrchu, na všechny strany příkře spadající. Dosahuje ode dna příkopu výše 8 sáhů. Sem kdysi musel vést 60 stop dlouhý padací most! K vrcholu, pokrytému sutinami, na němž ještě před deseti lety (1836) korunovaly mocné trosky zdiva, se dnes nedá bez námahy vystoupat. Bezdružický stavební mistr FISCHER, který měl málo pochopení pro památky vlasti, dal při výstavbě dvora v údolí tyto hradní zdi zbořit.

Získané kameny nařídil svrhnout ze skály a zvětralé hromady sutin rozkopat a rozebrat. Nyní jsou v hradním prostoru, 10 sáhů dlouhém a 8 sáhů širokém, pouze dva významnější kusy zdiva, z nichž jeden o síle 7˝ stopy je neobvykle pevný. Pozoruhodné jsou hromady rozbitých dutých cihel, které zcela pokrývají vrch a které zde zůstaly při posledním kopání jako neupotřebitelný materiál. Je to poslední zajímavost Boršengrýnu, který rychle spěje k úplnému zániku.

Vzhledem ke své zastrčené poloze nemůže nabídnout návštěvníkovi žádný výhled, který by za to stál. Vesničku AMONSGRÜN na druhé straně východního údolí převyšuje dlouhé táhnoucí se pásmo vysokých temných vrchů. Na západě vyhlíží z jednotvárných polí jen žandovská kostelní věž. Vše je osamělé a tiché, mrtvé a monotónní, jako v odloučené poustevně, kterou si kdosi, přesycen životem, zvolil k přísnému pokání.

Hrad Boršengrýn založil mocný pán BOREŠ z Rýzmburka a někdejší lenní statky Horní a Dolní Žandov, které hraničily s územím tohoto hradu, mu předal 14. února 1370 císař Karel IV. dědičně jako královské české manské léno.

Městečko Žandov tehdy leželo v troskách, když je v roce 1357 je zcela zničil bavorský vojevůdce Petr Chamerauer se dvěma sty ozbrojenci.

Císař Karel IV. udělil Borešovi 15. záři 1374 povolení založit nové město místo Žandova. V něm se měl konat každé úterý trh jako v ostatních městech a nové město smělo mít vlastní soudní pravomoc. Borešovi bylo povoleno hrad Boršengrýn obehnat hradbami, bollwerky a příkopy, tak že při nepřátelském vpádu mohl být jen těžko dobyt.

Tak nabyl Boršengrýn na blahobytu a významu a současně mohl sloužit majiteli za oblíbené sídlo. Boreš z Rýzmburka se tu často zdržoval a odtud je i listina z roku 1380, podle níž učinil nadání (Libri erectionum 2, S.167) na ranní mše k poctě Panny Marie ve farním kostele v Horním Slavkově. Byl posledním z rodu Borešů, který vlastnil Boršengrýn. Po jeho smrti získal panství rytíř Zikmund HULER z Orlíka, který byl od roku 1389 královským českým podkomořím a v dějinách vlasti sehrál určitou zlověstnou roli. Ten vyměnil Boršengrýn s rytířem Hynčikem Pluhem za hrad Orlík.

Král Václav IV. dne 11. listopadu 1395 směnu povolil a 31. prosince 1396 vydal rytíři Hynčíkovi Pluhovi list, podle něhož všichni poddaní, náležející k Boršengrýnu, jsou na věčné časy osvobozeni od mimořádných zemských daní. Jsou však povinni v případě nutnosti sloužit s deseti koňmi na královské náklady panovníkovi.

Hynčík se těšil velké přízni krále Václava IV., protože od něho převzal nejen sousední tvrz Starý Kinsberg (Hroznatov), ale byl také 17. března 1396 pověřen úřadem lovčího na celém Chebsku. Dne 1. června 1398 dostal povolení zřídit nové obydlí na vrchu "Hunigswerd", kde stávalo druhdy loupežné hnízdo "Kunigeswart", které měl se svými dědici vlastnit a poskytnout je králi v případě nouze.

Boršengrýn pak během husitských válek, spolu s nově postaveným hradem Kynžvartem, přešel do rukou pana Jindřicha z Plavna, který Kynžvart dle písemných dokladů z roku 1428 držel.

Od něho přešel hrad na pány ze Švamberka a při vypuknutí války mezi rody kunštátsko-poděbradským a hradeckým (1449) byl osazen silnou posádkou a předán do péče kastelána. Ten využíval kolem vedoucí cesty jako zdroje zisku tak dlouho, až na sebe přivolal pomstu všech sousedů, z jejichž podnětu byl dán formálně do klatby.

Město Cheb, které loupežemi trpělo nejvíce, rozhodlo se zkrotit kastelána a na sv. Vavřince, 10. srpna 1452, vyrazili Chebští s posádkou, těžkými a lehkými zbraněmi, aby lupiče překvapili svou nečekanou návštěvou. Podařilo se jim hrad rychle dobýt, chásku loupežníků až na vůdce zajmout a připoutané k vozům je předvést před soud v Chebu. Boršengrýn byl při této příležitosti zcela vypleněn, spálen, zbořen a zůstal jako pustá ruina až dodnes, spojen se statkem Amonsgrün (Úbočí). (Srovnej BRUSCHIUS "Gründliche Beschreibung", PRÖCKL "Geschichte von Eger", GRÜNNER "Beiträge zur Geschichte von Eger"!)

Od roku 1709, kdy tento statek koupil hrabě Adolf Metternich, je Boršengrýn součástí panství Kynžvart.

Slepý mládenec a císař Karel. Podle jedné pověsti, která se ve zdejším kraji vypráví, žil slepý mládenec, proslulý v Čechách, nedaleko Žandova, a nikoliv u Domažlic. Tam ho také císař Karel IV. poctil návštěvou. Chceme milému čtenáři předložit tuto pověst bez příkras tak, jak si ji zdejší lidé vyprávějí. Liší se od různých překroucených pověstí, které nejednou vyšly tiskem, a v mnohém i od těch, které nám už nabídly české knihy.

Císař Karel IV. tehdy souhlasně přikývl, když uslyšel o slepém mládenci, obrátil koně do lesa a pobídl jej, takže brzy i se svým doprovodem dorazil na místo. Seskočil z koně, předal jej panošovi a vstoupil do věštcova chatrného obydlí. Mládence našel, jako by ten u vytržení čemusi naslouchal, opřen o chatrnou stoličku. Jeho na věky zatemněný zrak se obracel vzhůru. Na králův pozdrav odpověděl: "Sláva mé chatrči, že do ní, vkročila tvá noha, králi náš, pane našich nadějí, svatý muži, otče chudých a ubohých, milující českou řeč a český národ. Dlouho po tobě, půlčtvrta věku, budou nad Čechami panovat cizí králové, budou opovrhovat českou řečí a nenávidět vše české."

Karel usedl před chatrčí na lavici vedle slepého mládence a požádal ho, aby mu vyložil budoucnost říše a národa, který on sám miluje nade vše na světě. Mládenci se ve tváři opět rozhostil onen nadpozemský výraz a pravil: "Dokud budeš žít ty, miláčku a otče Čechů, bude vládnout čest a sláva, nádhera a bohatství v celém národě. Zakrátko po tvém odchodu na věčnost však vzplane mezi lidmi nelítostný bratrovražedný boj. Ten však ještě sloupy vlasti nepodlomí. Před jménem Čechů se totiž budou víc a více třást blízko i v dáli. Teprve za drahný čas se český národ odrodí. Paní a dívky se začnou hanbit za prosté mravy předků, zpyšní a prostopášně zapomenou na národní zvyky. Pomíchají se s Němci, Francouzi a Vlachy, ba dokonce budou obcovat s Židy a pohany, české dcery budou uléhat do cizích loží a přesto se budou stavět pannami. Muži, zprvu věrnější otcovským zvykům, uvěří svým pokryteckým ženám. Děti, zplozené s bohatými cizáky, uznají za své vlastní. A přece vdovy a sirotci budou moci vyprávět o ještě strašnějších dnech.

V zemi bude takový útisk, že vojska místo pod své prapory se rozběhnou do všech chalup, aby zde vydřela z upracovaného lidu poslední grošík. Lidé budou žebrat, ale u dveří boháčů nic nedostanou a jen uslyší: "Co chcete?", neboť poznenáhlu ubohým Čechům nebude již nikdo rozumět. A přece jejich žalostné volání pronikne až do nebes. Pokvete lichva, budou vymáhány neslýchané daně a mnoho nepravostí bude i mezi kněžími. K odírání sedláků se budou vymýšlet nové roboty a nová nevolnictví. Za sebemenší požitky se bude těžce platit. Na tržištích budou kolovat peníze, které nikdo nebude chtít brát. Bída poroste a rozšíří se všude.

"Vy čeští psi!" budou Němci oslovovat Čechy. V Praze bude víc Němců než Čechů. Češi budou vzpínat ruce k nebi a prosit o smrt, ale ta je nevyslyší, dokud se ve všech opravdových srdcích nerozezní umíráček starých dobrých Čech. Začnou usychat stromy na hoře Blaníku, prameny ztratí vodu, květiny uvadnou a nastane hladomor. Hordy nepřátel vtrhnou do Čech, budou zabíjet a plenit. Česká vesnice bude téměř bílou vránou. A přece nebudou nikdy Češi vymazáni z knihy živých národů. Po třech letech nesmírné bídy a utrpení nastane klid, ale bude to klid před bouří. Pak teprve přijde to nejstrašnější boží dopuštění. Cizáci se střetnou s Čechy po třikráte sedmi dnech a sedmi nocích a poteče více krve než je vody v Labi a Vltavě. Potom na všech stranách povstane venkovský lid s kosami, cepy a čakany. Když se lid unaví v boji, otevře se hora Blaník a z ní vyjedou dosud dřímající rytíři a budou bít nepřátele hlava nehlava, poženou je v divokém úprku přes hvozdy Šumavy a Českého lesa a nebudou mít slitování s nikým, takže jich mnoho tu zůstane ležet pobito. Po jistý čas bude v Čechách zanedbávána orba, města a hrady zpustnou. Všichni páni budou pobiti kromě těch, kteří jsou českého původu a českého jazyka. Těm bude zachován život i práva. Od té doby zde nebudou němečtí sedláci ani v Praze němečtí měšťané."

Hluboce rozechvěn Karel vstal a plakal. Mládenec jej utěšil nevyzpytatelností božího úradku: "A přece budou jednou opět Čechy české a Karlova milovaná Praha se stane hrdým a daleko široko váženým a uznávaným hlavním městem."

Karlův dárek slepý mládenec nepřijal, požehnal dobrému králi a mlčky se vrátil pod nuznou doškovou střechu. S rozechvěním čekali Karlovi průvodci vpovzdálí. Pak se vyhoupli na koně a jeli až do západu slunce, kdy již večerní šero přinášelo chlad. Nikdo se neodvážil krále zeptat, žádný ani nehlesl. Byly slyšet jen smutné povzdechy." Potud Heber.

August SEDLÁČEK o ruině Boršengýn

Předáme slovo dalšímu z historiků - Augustu SEDLÁČKOVI (kráceno):

"Nedaleko Žandova leží ves Amonsgryn, u jejíhož jihozápadního konce stával hrad. Stával na ostrohu, který byl jižně spojen s výšinou - předhradím, a k severu vybíhal mezi dvoje lučná údolí, z nichž západní ještě před časem rybníkem zatopeno bývalo. Cesta od jihu vede k příkopu, který ostroh od výšiny dělil; za ním jest předhradí, velká čtverhranatá prostora, která byla na všech stranách mohutnou hradbou uzavřena. Z hradeb zbyly jen základy a na předhradí vyvýšeniny a prohlubeniny a známky bývalé studně se spatřují. Velmi hluboký příkop dělí předhradí od menšího zadního hradu. Podle starého vyobrazení z roku 1683 na rozích k předhradí byly vysoké okrouhlé věže a za nimi velké čtverhranaté stavení, jež venkovní hradba objímala. Ještě v první polovici 19.století byly tu zříceniny, ale když se roku 1846 blízký ovčín stavěl, kamení vybráno, takže na strmém pahrbku nezbylo nic než skrovné základní zdi."

ÚLOVEC uvádí, že ještě v sekci josefínského vojenského mapování (1789) se píše, že u vsi je "malý kopec, na němž stojí starý zámek a pod ním se rozkládají dva rybníky."

SEDLÁČEK pokračuje:

"V těchto místech stála prvotně tvrz AMONSGRYN, na níž seděli držitelé statku Amonsgryn (tak se i tvrz ta jmenovala). Zemané tu sedící přijímali týž statek v léno od Leuchtenberských. Naposled dostal se v držení Engelharta z Kynžvartu a držen pak ku hradu Kynžvartu."

ÚLOVEC připomíná, že ve čtyřicátých letech 14. století byl dobyt hrad Kynžvart královským vojskem společně s Chebskými a císař Karel IV. na to zakázal obnovu hrad Kynžvartu, neboť jeho držitelé rušili zemský mír četnými nájezdy a loupežemi. Proto přesídlili majitelé zdejšího zboží a léna na tvrz AMONSGRYN.

"Roku 1373 koupil BOREŠ z Oséka panství Kynžvart s okolím postavil nový hrad BORŠENGRÝN. ale slíbené nové městečko už nepostavil. Naposled zde podával roku 1389 nového faráře do Kynžvartu. Následující změny držitelův vypsány při dějinách Kynžvartu. Statek jako příslušenství Kynžvartu se stal manstvím královským.

Páni z Plavna odprodali hrad Boršengryn od Kynžvartu bezpochyby jako podmanství. SEDLÁČEK popisuje majetkové změny, které jsou již uvedeny dříve. Roku 1452 nakonec koupil Boršengrýn Jindřich z Plavna a usadil na něm hejtmana Hanuše Edelmana se 16 pěšími. Slíbil půjčit předchozímu majiteli Fridrichovi poslat vozy, aby svůj majetek z hradu odvezl, ale nežli k tomu došlo, přišel Fridrich o všechen statek (Palacký DD 33, S.358). Dále se popisuje dobývání hradu Chebskými

V červenci 1452 začaly spory o kterési poddané. Chebští, byvše v okolí hubeni, sebrali lid svůj a vedeni jsouce Otou ze Šparneka vytáhli 3.srpna 1452 k Boršengrynu. Měli dvacet kusů nové střelby a několik starých děl, mezi nimiž byla i velká puška. Několik dnů se ke hradu střílelo, přece však se slabá posádka držela. Konečně hrad podlehl a posádka zajata, odvezena do města Chebu. Hrad vypleněn a zbořen. 26 tesařů a zedníků jej bořilo, a co nebylo zbořeno, prachem roztrháno a zničeno (Urban Geschichte von Königswart, S.46-50). Takovým způsobem zničen hrad na věky a jeho zboží potom připojeno ke Kynžvartu." Potud Sedláček.

Popis hradu podle Pavla Šebesty

Přístup do hradu býval od jihu přes předhradí, oddělené od okolí mohutným hlubokým šíjovým příkopem. Předhradí bylo obdélné. Dochovaly se tu nepatrné stopy po hospodářských budovách v jeho jižní části, podél vnitřní strany příkopu. Druhý příkop byl hlubší a dělil předhradí (Vorburg) od hradu (Hochburg). Podle nejstaršího vyobrazení z roku 1683 byl hrad opevněn hradbami a dvěma válcovými věžemi v rozích směrem k předhradí.Archeologický průzkum prováděný v letech 1982 –1984 existenci těchto dvou věží však nepotvrdil.

Hradní jádro stávalo na zmíněném kopci. V jeho čele nad příkopem se tyčila mohutná čtyřhranná věž na ploše 10 x 10 metrů, tloušťka stěn byla 2 metry; kolem ní obíhal parkán a před ním byla obvodová hradební zeď silná 1,6 metru. Vstupní brána stávala pravděpodobně při jižním nároží hradu. Na druhé straně velké věže, před jejím severním čelem, bylo ještě obdélné stavení široké 8,5 metru. Jeho součástí bylo zřejmě otopné zařízení, snad pec nebo krb, zjištěné výzkumem při jižní zdi. Hlavní obytnou stavbou byla velká věž v čele, ostatní stavby měly spíše charakter pomocných zařízení. Na severní straně od ní jsou základy obdélné budovy, široké 8,5 metru. Při její jižní zdi byl objeven jakýsi zbytek krbu – cihlová stavba s klenbou, silně začazená. Na protilehlé západní zdi se ještě dochovala původní gotická omítka s malbou červených pětilistých růží a zlatých lilií.

Na vnější straně budovy dále k severu leželo zbylé prostranství hlavního hradu, avšak druh jeho zástavby neznáme. Výzkum tu odkryl cihelnou dlažbu, ovšem není jisté, zdali byla uvnitř nějakého objektu nebo kryla část nádvoří. Podle tohoto nálezu byla i tato část hradu zastavěna, patrně budovou lehčí konstrukce. Na třech stranách kolem hlavní obytné věže byl potvrzen dva 2 metry široký parkán, chráněný 1,6 metru silnou hradební zdí. V jihozápadním rohu parkánu byl přes padací most přístup do hradu jakýmsi průchodem, nebo průjezdem, jehož západní stěna byla podepřena šikmým zděným tarasem, jehož zbytky se dají ještě dnes spatřit. Příchozí, který se po mostě dostal do vstupní části hradu, se zde musel otočit doprava a dva metry širokým parkánem obejít dvě strany obytné věže, aby se dostal k portálu příčné budovy a tím dále na zadní nádvoří. (Archeologický průzkum Pavla Šebesty a popis hradu podle článku Libora WETTENGLA České památky č.2/1994, S. 8-11).

Bezpečnost hlavního hradu zajišťoval kromě obvodové hradby a vysoké polohy nade vsí ještě rybník na západní straně a dále na jižní straně vrchu částečně ve skále vytesaný příkop, kterým dnes vede silnice. Ten odděloval jádro hradu od předhradí. Přes příkop vedl padací most, spojující předhradí s jádrem a vedoucí k jižnímu nároží do brány. Do předhradí se vstupovalo cestou vedoucí k jeho jihozápadnímu nároží. Nad hradním příkopem, oddělujícím je na jihu od zbytku návrší, bylo obvodové opevnění neznámého charakteru. Na ně navazoval rozsáhlý obdélný objekt o několika prostorách, snad hospodářského charakteru. Po ostatní zástavbě předhradí zbývají dnes jen nejasné náznaky. Archeologický průzkum hradu byl ztížen i tím, že v blízkosti základu obytné věže byla v šedesátých letech 20. století postavena nevkusná chata a rovněž plocha předhradí je narušena výstavbou několika rekreačních objektů. Podle dr. Pavla Šebesty.

Hrad Borschengrün podle německé vlastivědy (1977)

Ve stejném stylu německá vlastivěda Marienbad Stadt und Land z roku 1977 popisuje historii hrad Boršengrynu:

"Nad založením hradu Boršengryn panuje temno, opředené pověstmi. Jméno Boršengrýn se objevuje ve 14. století. Hrad postavený rytířem Borešem z Riesenburgu podle něho dostal jméno. Ale ještě před tímto rodem, který měl svá sídla na hradech Přimda a Bečov, tu vládli Leuchtenberkové z Lokte, kteří tu měli lenní panství v krajině. Po nich převzal rod Hartenberků-Nothaftů vládu nad Kynžvartem a nad manskými dvory, k tomuto panství patřícími. To byl Amonsgrün (Úbočí), Markusgrün (Podlesí), Ober Sandau (Horní Žandov),. Zeidlweid (Brtná) a Miltigau (Milíkov). Po bezdětném Albrechtu z Hartenbergu přešly majetky na příbuzné z rodu Nothaftů a v roce 1357 na Boreše z Rýzmburka. Původní účel Boršengrýnu byl chránit východ od Kynžvartského sedla (obec Valy), ochraňovat provoz na obchodní silnici z Plzně do Chebu a střežit ji před lupiči. Po dobytí a rozboření loupežnického hradu Kynžvart připadl tento obranný úkol Boršengrýnu.

Stará tvrz Amonsgrün se stala náhradním sídlem bývalých kynžvartských majitelů Engelharta a Alberta z Kynžvartu po roce 1347. Trval zákaz obnovení kynžvartského hradu. V roce 1360 se stal majitelem tvrze a vesnice Albrecht NOTHAFT z Hartenberku a od jeho synů převzal panství v roce 1373 BOREŠ z Oseka. Získal od císaře Karla IV. v září 1374 povolení k stavbě nového hradu a tak vznikl Boršengrýn.

Hrad ochraňoval zemskou stezku vedoucí při Libavském potoku z Chebu do vnitrozemí Čech skrze Kynžvartské sedlo. Tzv. Kynžvartský pas byl průsmyk v hraničním lese v místech dnešní obce Valy. V té době byl ještě spojen lesem Císařský les s Českým lesem. Kosí potok tvořil pradávnou hranici mezi Tachovskými Chody a Tepelskými Chody (snad až do doby Hroznaty). V listině z roku 1289 se tato hranice ještě znovu připomíná a Kosí potok je tehdy nazýván "Luchy" - Luční

Boršengrýn měl pak Zikmund Hůla, pak Hynčík Pluh (Hynzig Pflug). Po jeho smrti přešly majetky rozhodnutím zemského hraběte Heinricha Leuchtenberga na Heinricha IX. Reusse z Plavna, který byl ženat s Annou z Oseka. Listinou z roku 1387 potvrdil český král Václav II. tyto majetky Heinrichovi IX. (tj. panství Kynžvart s hradem Boršengrýn a s dvěma trhy - v Kynžvartě a ve Staré Vodě a se cly na zdejších silnicích). Jeho syn Heinrich, purkrabí z Míšně, daroval v roce 1429 jako věno hrady svému zeti Hynku Krušinovi ze Švamberka. Roku 1448 dostaly Žandov a Kynžvart punc tržiště a byly nadány svobodným dědičným právem a stejně tak i okolní vesnice.

Po obnovení hradu Kynžvart ( kol 1400) ztrácel hrad Boršengrýn na významu a začal být pronajímán. Jeho lenní páni klesli na úroveň loupeživých rytířů. Správce hradu Mikuláš FRAS (správcem 1426-1437) tu se svými kumpány řádil v hlubokých lesích, okrádal kupce o zboží i peníze. Loupeže poškozovaly Cheb, neboť kupci se báli a začali se vyhýbat i Chebu. Kolem roku 1450 tu byl Fridrich z Failče (německy von Feilsch), rovněž povedený kumpán..

Městská rada Chebu tehdy rozhodla o vojenské výpravě. Postavila vojsko s 1000 muži, obklíčila hrad a deset dnů ho obléhala, ostřelovala a po dobytí hrad zapálila. Obávaný FEILSCH se prý zachránil podzemní chodbou, která vedla někam do lesů nebo prý až do hradu Kynžvartu. Když zemřel, ani po smrti nenalezl klid a bloudí prý kolem hradu nocí jako Divoký lovec (Wildjäger) a pozná se podle divokých výkřiků, které se rozléhají údolím. Tak aspoň vypráví pověst o Divokém lovci.

Poznámky: Zcela jiný výklad podal kolektiv autorů soupisu "Hrady, zámky a tvrze západních Čech" (Svoboda 1985). V roce 1422 obsadil prý kynžvartský Jindřich II. z Plavna hrad Boršengrýn a dosadil sem dosadil sem svého hejtmana Hanuše Edelmanna. Spor mezi pány z Plavna a městem Chebem prý vyvrcholil bitvou o Boršengrýn 3.srpna 1452. Hrad byl Chebskými dobyt, pobořen a zůstal zříceninou. Roku 1846 bylo použito kamene z hradu k postavení metternichovského dvora.

Z trosek byly dávány na stranu kamenné koule a hroty oštěpů a šípů, které pak byly odvezeny na zámek a vystavovány v zámeckém muzeu v Kynžvartě. Něco málo bylo možno také prohlédnout v učitelské kabině školy v Amonsgrünu (Úbočí). Na jižní straně od příkopu bylo předhradí, kde ležely velké hromady kamení a ještě před druhou válkou tu stála nevysoká, asi dvoumetrová kamenná zeď a zbytek hradní studny jako mělký trychtýř v zemi, 2 metry hluboký, kterému říkal lid "Brunn-Nützerl".

Po hradu zbyly jen pomístní názvy "Starý zámek" (Altes Schloss) a "Chebský tábor" (Egerer Lager, v dialektu "Echalaja") v místech, kde tábořili Chebští. Jedna louka tu měla pomístní název Koulová (Kugelwiese) jako místo, kde se skladovaly a později nacházely dělové koule Chebských. Také zdivo panského dvora z roku 1846 pod Hradním vrchem je vlastně stopou po zaniklém hradu.

Literatura
1788 - SCHALLER Jaroslaus: "Topographie des Königreichs Böhmen, darinn alle Städte, Flecken, Herrschaften, Schlößer, Landgüter, Edelsitze, Klöster, Dörfer, wie auch verfallene Schlößer und Städte unter dem ehemaligen, und jetzigen Bennenungen samt ihren Merkwürdigkeiten beschrieben werden. Zweyter Theil. Ellbogner Kreis " Schönfeldschen Handlung, Prag und Wien 1788
1847 - SOMMER Johann Gottfried: "Das Königreich Böhmen, statistisch-topographisch dargestellt", Fünfzehnter Band. Böhmen - Elbogner Kreis" J.G.Calve´sche Buchhandlung, Prag 1847
1848 - HEBER Franz Alexander: "Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser - Sechster Band " - nakladatel K.V.Medau, Praha 1848, 294 stran, S.268-271
1873 - URBAN Michal: "Die Burgen Königswart und Borssengrün" - Egerer Jahrbuch 1873, Nr. 3 S. 178-182
1881 - BERNAU Friedrich: "Album der Burgen und Schlösser im Königreich Böhmen" Saaz 1881, I.B. S. 186
1896 - WEIDL Georg – URBAN Michl – HAMMER Ludwig: "Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan", Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896
1905 - SEDLÁČEK August: "Hrady, zámky a tvrze království Českého - díl třináctý." I.vydání 1905, II. nezměněné vydání 1937, Šolc & Šimáček, společnost s,r.o., Praha 1937
1932 - GNIRS Anton: "Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in den Bezirken Tepl und Marienbad", Dr.Benno Filser, Augsburg, 1932
1947 - PROFOUS Antonín: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, díl I. (A-H) 1947, II. (CH-L) 1949, III. (M-Ř) 1951, IV. (S-Ž), spoluautor Jan Svoboda, 1957, /V. (dodatky)/, Česká akademie věd a umění ,Praha
1973 - MAŠÁT Vladimír: "Boršengryn hrad" - HAMELIKA č.16/1973, pracovní materiály vlastivědného kroužku při Klubu zdravotníků Mariánské Lázně, S. 216-220
1976 - BOK V.: "Německá jména západočeských hradů" - Minulostí Západočeského kraje č.13/1976, S.205-222
1977-1982 - POCHE Emanuel a kol.: Umělecké památky Čech, Československá akademie věd, I.svazek A-J, vydalo nakladatelství Academia Praha 1977,vytiskla Polygrafia Praha 2, 644 stran; II.svazek K-O, vydalo nakladatelství Academia Praha 1978,vytiskla Polygrafia Praha 2, 644 stran; 578 stran; III.svazek P-Š, vydalo nakladatelství Academia Praha 1980,vytiskla Polygrafia Praha 2, 540 stran; IV.svazek T-Ž a dodatky (od str.450) vydalo nakladatelství Academia Praha 1982, tisk neuveden (!), 636 stran
1977 - FRITSCH Michael: "Amonsgrün" - Heimatbuch Marienbad Stadt und Land, sborník, Band II., Ein Heimat- und Ortsbuch, vydal Heimatverband der Marienbader Stadt und Land e.V., tisk Staudt-Druck KG, Geisenfeld 1977, S. 53-68
1978 - BUCHTELE Zdeněk: "Hrad Boršengrýn" - Arnika č.7/1978 - chráněná krajinná oblast Slavkovský les, Mariánské Lázně 1978, S. 9-10
1984 - ŠEBESTA Zdeněk: "Úbočí, hrad Boršengryn, obec Dolní Žandov, okres Cheb" - Výzkum v Čechách 1980-1981 Praha 1984
1994 - WETTENGL L.."Hrad Borschengrün" - České památky č.5/1994 S.8-11
1998 - ÚLOVEC Jiří: "Hrady, zámky a tvrze na Chebsku" - Chebské muzeum, Cheb 1998, S.17-21, 110-117
2002 - BUKAČOVÁ Irena: "České hrady, zámky a tvrze - První díl Západní Čechy (český překlad Heberova díla)" ARCO Praha a Nakladatelství Českého Lesa, 2002 S. 30-33
2004 - BUCHTELE Zdeněk - ŠVANDRLÍK Richard: "Evidence sakrálních památek

Ing.Richard Švandrlík